„Vím, že kdybych se tě zeptal, co ti připadá logičtější mezi církví a výzkumem v chemii, určitě bys volil chemii bez váhání a dal bys mi přednášku o tom, proč. Pravdou ovšem je, že má otázka bude znít trochu jinak, proto si sám nejsem tvou odpovědí jistý. Přijmu jakoukoliv reakci, ale pouze tehdy, pokud mě vyslechneš.“
David mu pokynul, aby pokračoval.
„Věříš na magii, Davide?“
„Ne, je to jen výmysl. Pouťové triky v cirkusu, které se dají logicky vysvětlit,“ připomenul mu David ihned.
„Cirkus si zakládá na pouťových tricích. Ale já nyní mluvím o komplexnější magii, která představuje několik fází, které dokáže ovládnout každý mág, a zároveň jednu rodinnou, typickou magii, která se dědí z generace na generaci.“
„Obávám se, že jsi mě ztratil,“ zhodnotil David racionálně.
„Tak tedy jinak,“ promnul si Augustus kořen nosu. Tohohle se obával. Ta Davidova racionální část je až moc silná, aby ji jen tak zbořil slovy, aniž by mu dal nějaký důkaz. To věděl. Proto tohle odkládal, jak jen to šlo. Ale také věděl, že by mu to měl říct. Pro jeho dobro. Po chvíli si promnul ruce a udělal pár kroků dopředu a pak zase zpátky. Pohled mu přitom spočinul na oranžové růži ve váze. ‚To by možná mohl být dobrý start,‘ pomyslel si. „Je to ta první růže, co jsem ti dal?“ zeptal se najednou.
„Ano?“ nechápal David.
„Nepřipadá ti, že vypadá čerstvě až moc dlouhou dobu? Vzhledem k tomu, že jsi jí očividně ani nevyměnil vodu.“
David pokrčil rameny. „Prostě jsem zapomněl.“
Augustus přešel k váze s růží a přenesl ji na místo vedle Davida. „Dotkni se jí,“ vyzval ho.
„Proč?“
„Prostě to udělej a neptej se. Věř mi, Davide.“
David nad ním zakroutil hlavou a dotkl se růže. Byla pořád stejně čerstvá jako předtím, když mu ji dal, květ uvolnil dokonce i líbeznou vůni, když se ho dotkl.
„Je pořád stejná, nepletu se? Růže většinou zvadnou během pár dnů, když jim nevyměníš ani vodu nebo jim nedodáš dostatek slunce a čerstvého vzduchu. Nejsou přizpůsobené, aby jen tak přežily, když nemají zemi nebo slunce, které by je vyživovalo. Okvětní lístky a listy by za normálních okolností začaly uvadat jako první. Avšak tahle růže, kterou jsi ode mě dostal jako první, není obyčejná růže. Ani ta druhá není. Proč tomu tak podle tebe je?“
David mu na to nic neřekl, jen si pomyslel, že má pravdu, že jí ani jednou nevyměnil vodu. A tu druhou nechal ležet v předsíni. Když k ní zaputoval pohledem, byla pořád čerstvá, jako nová. Očima se vrátil zpátky na Augusta. „Nějaké přípravky, kterými si je pošetřil předtím, než jsi mi je dal.“ Ach, zas ta racionalita, která Augusta neskutečně štvala.
„Ne,“ ujistil ho ihned a přešel k němu. „Řekni mi, Davide, jak jsem ti ty růže předal?“
„Jen tak. U té první jsi mi řekl, abych si pomyslel nějakou květinu. Tu druhou jsi mi pak dal jako omluvu, že mě nebudeš až do konce mojí směny otravovat.“
„Ano, ale odkud jsem je vytáhl?“
„Z kapsy. Dobrý pouťový trik.“
Augustus se zhluboka nadechl, aby zachoval klid. Zas to odporné přirovnání, které mu dokázalo pěnit krev! „Ne, není to trik, Davide. Kdybych chtěl, mohl bych ti klidně ukázat celé pole těchto růží. Mohl bych to pole klidně přenést k tobě do bytu. Trik by byl, kdybych ti sebral minci a pak předstíral, že se ti zničehonic objeví u ucha.“
„Co se snažíš naznačit?“
„Magie je skutečná, Davide. A obklopuje tě po celý tvůj život, jen je velmi dobře skrytá.“
David se usmál, ale byl to takový ten výsměšný úsměv, kdy člověka před sebou nechcete zranit, ale dělá ze sebe hlupáka. „Ano, cirkus je velmi skutečný.“
„To není cirkus!“ vypěnil Augustus vztekle.
„Dokaž to. V čem se teda ta tvá magie má lišit?“
„Fajn!“ nahnul se k němu Augustus netrpělivě. „Zavři oči a pomysli si nějaké místo, kde bys chtěl být. Je mi jedno jaké, ale neříkej nahlas, jaké to je. Potom se rozhodni sám, zda magie existuje či nikoliv.“
David nad ním nevěřícně zakroutil hlavou, než zavřel oči. Udělá mu radost a nějaké místo si tedy pomyslí, a když mu potom to místo řekne, prostě bude souhlasit. S blázny není radno se hádat. Přikývl, když to místo ve své mysli našel. Nečekal ovšem, že ho Augustus chytí za ruku.
„Ještě je drž zavřené,“ instruoval ho Augustus.
Po krátké chvíli Davida zašimrala v nose vůně lesa a čerstvého vzduchu, což ho zarazilo. A Augusta ruka ho po chvíli také pustila.
„Můžeš otevřít oči,“ slyšel jeho hlas a poslechl ho. Sotva však otevřel oči, nevěřil tomu, co vidí. Ještě před chvílí byli u něj v bytě… nyní stáli uprostřed lesa. A ne jen tak ledajakého. David tohle místo až moc dobře znal a zrovna na toto místo před chvílí myslel, protože zde jako malý jel s rodiči. Kaledonský les na něj dýchl znovu svou dávku nostalgie a ta příjemná vůně ho zalechtala v chřípí. Ucítil vlhký mech na bosých nohou a pomalu zapohyboval prsty, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Ne, ta vlhkost byla skutečná. „Než uděláš první krok, možná ti může být blbě. Přemístění na první pokus ti může stáhnout orgány a-…“ pokračoval Augustus, ale po chvíli přestal, protože, jak si myslel, Davidovi se udělalo špatně, když jeho mysl vstřebala, že už dávno nestojí u něj v bytě, ale jsou někde úplně jinde.
V kaledonském lese ve Skotsku, přesněji řečeno.
V místě, na které David před chvílí myslel.
*****
„Už je lépe?“ zeptal se Augustus, když se David po chvíli uklidnil, a podal mu láhev s vodou, což Davida vyvedlo z míry ještě víc.
„Kdes to sakra sebral?“ nechápal. Augustova odpověď byla, že ledabyle z kapsy svého hábitu vytáhl další láhev s vodou. Augustus si téměř sadisticky užíval ten Davidův šokovaný a nechápavý výraz v očích, kdy mu mozek pracoval na plné obrátky, aby pochopil, co se právě nyní stalo.
„Myslím, že nejlepší pro tebe bude, když na chvíli vypneš mozek a necháš mě, abych ti něco málo vysvětlil. Ale musíš ho skutečně vypnout, aby ti hned myšlenky neskákaly do hlavy a nevymýšlely, že to, co vidíš a slyšíš, není skutečné nebo že je to pitomost, co ti nyní řeknu, dobře? Jinak z pravdy zešílíš.“
„Asi… bych se chtěl nyní posadit,“ uznal David, který pořád nebyl schopen vstřebat, co se právě stalo. Augustus mu pokynul k nějakému místu, ale David si místo toho sedl na místo, kde ještě před chvílí stál, a vypadal zdeptaně. Pro realistu, jako je David, případné zjištění, že by magie snad mohla skutečně existovat, znamenalo téměř zhroucení celého světa a všech jeho pravidel, která tolik ctil. „Dej mi chvíli,“ vyzval ho David jen a Augustus pozvedl obočí. Nedokázal pochopit, že pro Davida se skutečně nyní hroutil celý svět, protože nic z toho, co se během posledních pár minut stalo, mu nedávalo absolutně žádný smysl. Byl to až moc živý sen? Ne, dozajista se probudil. A mokrá látka, která se mu lepila na zadek díky vlhkosti mechu, ho utvrzovala, že je to skutečné. ‚Ale jak, do prdele?‘ nechápal.
V mysli si vybavil, jak už jako malý nechápal kouzelnické show, kde se králíci vytahovali z klobouku nebo cirkusová představení, která byla založena na matematických výpočtech a čistém štěstí, že se to dané osobě povedlo předvést v naprosté dokonalosti. Když se v knihkupectví objevil první Harry Potter, mávl nad knihou jenom rukou, že jsou to jenom žvásty, co nemají v sobě ani špetku pravdy. Pouliční šarlatáni, kteří vám za pár mincí předvedli kouzlo a nechali zmizet nejenom kuličku pod kelímkem, ale i vaši peněženku, ho utvrdili v tom, že magie prostě neexistuje. Hodiny dějepisu, které se zabývaly puritánstvím a čarodějnickými procesy, jednoduše prospal, protože to nebyla podstatná součást dějin pro něj.
„Zkus si připustit, že to, co se nyní děje, je skutečné. Stejně tak já jsem skutečný,“ zkusil to Augustus z jiné strany. Když David nereagoval, dřepl si k němu a chytil ho za obě ruce. Přiměl ho konečně k němu vzhlédnout. Chtěl ho přimět uvěřit v něco, co celá život popíral. Věděl, že to snadné nebude. „Cítíš teplo mých rukou, nepletu se? Stejně tak jsi cítil jakýsi impuls, kdykoliv ses cítil mizerně, který tě popoháněl do vlastního šílenství.“
„O čem to mluvíš?“
„O tom démonu, co tě stíhá už po dlouhá léta, Davide. Je z části psychický, ale byl velmi posílen magií.“
„Volovina. Mluvíš voloviny, uvědomuješ si to?“
„Davide, prosím,“ chytil ho nyní za ramena, aby ho dostal zpátky tam, kam potřeboval. Před chvílí ho už tam skoro měl. „Vypni tu svou racionalitu a zkus si připustit nemožné. Napadlo tě někdy, že tvá nemoc nemusí být čistě tvé vlastní přičinění? Že poslední dobou se objevovaly impulsy častěji a častěji, jakoby se někdo nudil a chtěl se tvým neštěstím pobavit?“
„Mluvíš o sobě?“
„Nepřipadalo ti to někdy jako ve snu?“
David se zarazil, ale nic neřekl. Tolik se snažil, aby se na to díval jinak, než racionálně. Augustus viděl, jak sám se sebou uvnitř bojuje, jak se snaží uvěřit, ale neměl nejspíš dostatek důkazů, aby mu věřil.
„Dobře, chápu, že potřebuješ nějaké důkazy,“ zhodnotil nahlas. „Magii můžeš rozdělit na několik živlů, ty se ovšem dědí jenom v nejstarších rodinách a žádný potomek z těchto rodů se zde ve Spojeném království už nenachází. Raději šli do Ameriky, prý je tam větší zábava. Ostatní kouzelnické rody, které tady zůstaly, mají vlastní magii, kterou dědí jednotliví potomci z generace na generaci. Jedná se o magii, která je vlastní pouze pro jeden rod. Tyto rody se mohou maximálně proplést dohromady formou sňatku a početí dítěte, které s velkou pravděpodobností zdědí magii po otci. V některých rodinách je magie matky zcela potlačena a nahrazena magií svého partnera, aby se zajistila poslušnost a větší jistota, že nedojde ke zmutování genů otce a matky v genech dítěte. Pokud se narodí dítě, které by mohlo oplývat oběma druhy magie svých rodin, musí být zabito.“
„Zabito?“ zděsil se David.
„Ano, tak tomu bylo odjakživa. Jedna osoba nemůže mít dvě magie, pak by byla nepřekonatelná, to dá přece rozum. Proto je potřeba, aby jeden z partnerů obětoval svou vlastní magii pro prospěch rodu toho druhého. Většinou se podřídily ženy, pokud se nejednalo o mocnou magii, kterou by oplývaly. Jednotlivé druhy magie se umí navzájem vyrušit nebo se doplňují.“
„Počkej, asi jsi mě zase ztratil,“ zhodnotil David upřímně.
Augustus si povzdychl. Už tak mu informace velmi zjednodušoval. Proto začal od znovu a ještě jednodušeji, jak jen to šlo. Věděl, jak moc riskuje, když mu vůbec o magii něco říká. Ale zde byli v bezpečí a on sám udržoval kolem nich kouzlo, aby případný návštěvník lesa o nich nevěděl. Pokud to nezabere, zmate Davidovu mysl, aby si myslel, že to celé byl jenom jeden velký šílený sen. David je příliš racionální, takže snu dozajista uvěří snáz než tomu, co se mu snažil nyní vysvětlit.
„To není všechno,“ pokračoval, když skončil s první částí výkladu, kterou velmi zjednodušil. Vzal do ruky klacek a do hlíny před sebou začal něco kreslit. „Současné kouzelnické rodiny mají svůj vlastní erb, který většinou znázorňuje jejich magii. Ty se liší od základních, které připomínají… vaše živly. Oheň, voda, a tak… tyto druhy magie jsou mimo tvou zemi, Davide. Ty, které zůstaly, představují jisté odvětví, které-…“
„Počkej, proč vůbec odešli?“
„Předpokládám, že se rodiny rozhodly odejít, aby utekly před nacisty. Čarodějnické procesy totiž přežily s grácií a puritánům se vysmívaly po mnohé roky.“
David si promnul čelo a snažil se věřit tomu, co mu nyní vysvětloval. „Jak do toho ale spadáš ty a to, co mi tady nyní říkáš a ukazuješ?“
„K tomu se dostanu,“ ujistil ho Augustus. Sám ovšem netušil jak. Bylo mu jasné, jak zmateně jeho výklad působí. Nikdy tohle dělat nemusel, byly to všeobecné vědomosti, o kterých si myslel, že je prostě zná každý. „Většinou se rodové erby přizpůsobily magii, které rod vládl, popřípadě si nová hlava rodu zvolila vlastní nový. Například tento erb - znázorňuje nekonečno přelívající se do nekonečna nebo květinu? Můj rod, tedy spíš já sám a mí sluhové máme erb fénixe. Byl to tak trochu žert mých předků. Někdo si třeba zvolil tasemnici, tento rod ovšem poměrně nedávno vymřel. Erby nejsou podstatné. Stejně je ve většině případech neuvidíš, maximálně na oblečení. Důležitější je znát druhy magie a jak je rozeznat zavčasu, aby ses jim mohl účinně bránit. Druhy magie, které zůstaly, mají i jisté poddruhy, popřípadě rodiny se dál štětí na další větve, které nejsou hlavní, tudíž nejsou tolik podstatné. Hlava rodu představuje hlavní větev spolu se svými potomky. Případní sourozenci patří do vedlejší větve. Ty druhy, které se nachází ve tvé zemi, jsou léčivá magie, magie času, snová magie, magie znovuzrození, magie prostoru, magie neviditelnosti, magie levitace a…“ Tu se zarazil. Svou magii mu představit nemůže. Už jenom utroušení těch slov by ho mohlo ohrozit. Cítil chladný pot, který mu stekl po krku. Nebyl takový hlupák, aby se zapálil do výkladu a nechal se unést a zapomenul na nebezpečí, které pro Davida představoval. „Poslední… magie je velmi nebezpečná. Nikdo neví, jakou pravou formu má,“ řekl nakonec. „Potom jsou jisté zásady nebo… části, které umí každý čaroděj. Některé z nich jsi zakusil na vlastní kůži,“ pousmál se Augustus, když na Davida pohlédl. Ten neřekl ani slovo, ale očima ho vyzýval, aby pokračoval. „Zmizení, znovuobjevení, výbuch, přemístění, změna tvaru či barvy dané věci… je jich mnoho a všichni tohle umí.“
Všiml si, že David nejspíš něco pochopil. „Tak proto mi připadalo, že magořím, když jsem šel jinam a ty ses tam najednou objevil,“ zhodnotil nahlas. Augustus jednou sklapl ruce ve velmi krátký potlesk a ušklíbl se.
„Bingo. Ale protože jsi natolik racionální člověk, bylo mi jasné, že si jen pomyslíš, že magoříš z přepracování, což by také mohlo být ono.“
„Jaká je tedy tvoje magie?“ rozhodl se David hrát jeho hru, přestože pravidla pořád nechápal, ale začínal jim trochu rozumět. Cokoliv šíleného očividně tvořilo realitu a vše bylo povoleno.
Augustus se pousmál a stejně, jako všem africkým kmenům nebo mnichům odvětil: „Jsem šarlatán. Používám bylinky a koření pro vlastní prospěch či prospěch druhých.“
Tím Davida rozesmál. „Šarlatán?“ zeptal se, zatímco se pořád smál.
„Ano. Kde si myslíš, že bych jinak bral tak dobré čaje.“
„Ledacos to vysvětluje.“
Augustus si užíval toho líbezného zvuku Davidova smíchu. Když ho přesvědčí, že je neškodný šarlatán s hromadou bylinek a koření, nic se mu nestane. Ne, jenom mu opět lžeš, hlodalo ho svědomí. Ale kdyby mu řekl pravdu o vlastní magii, nevěřil by mu… a ohrozil by ho. Pokud si bude vědom, že existuje nějaká mocná, nebezpečná magie, nebude pro něj Augustus hrozbou. Ano, je jen obyčejný šarlatán.
„Musím ale uznat, že ty tvoje čaje jsou fakt síla,“ uznal David, když se uklidnil. „Po prvním z nich jsem měl docela živý sen.“
„Živý?“ pozvedl Augustus obočí. Samozřejmě, už dávno na svůj drobný žertík v Davidově snu zapomněl.
„Jo, ale to je normální, řekl bych. Jen… tenhle byl fakt divnej,“ pokračoval David a podrbal se na hlavě. Augustovi neušlo, že mu zčervenaly uši, ale pořád nevěděl, na co naráží. „Asi jsem měl jen podivné myšlenky před spaním,“ zhodnotil David nakonec. A v tu chvíli to Augusta konečně trklo.
‚A sakra… tohle asi jen tak nevysvětlím. To raději přenechám pro své budoucí Já,‘ pomyslel si Augustus a nevinně se usmál. „Sny bývají většinou odrazem pravdy,“ zkusil opatrně.
„No, tohle bylo spíš něco, co se nestalo, takže mi to moje mysl vrátila, asi,“ ušklíbl se David.
„Když myslíš,“ pokrčil Augustus ledabyle rameny a přál si, aby se o tom už raději nebavili.
„Takže…“ začal David, než se zhluboka nadechl. „Tohle je skutečné nebo sen?“
„Skutečné. Ale mohu zajistit, aby to byl sen, pokud bys chtěl,“ nabídl Augustus hned.
„Ne, ne, to jsem nemyslel. Jen… Jsme tady doopravdy?“
„Ano, jen jsem použil kouzlo zastření, aby nás případně nikdo neviděl. Asi by to vzbuzovalo pár otázek, proč jsi v pyžamu a bez bot.“
David jeho dodatek nekomentoval a snažil se myslet. To, co mu Augustus řekl, by dávalo smysl, kdyby tomu věřil od mala. Nemůžete chtít po dospělém muži, aby jen přijal jiná fakta, než kterým doposud věřil.
„Chceš snad hmatatelné důkazy, co se týče poddruhů magie? Některé jsem ti už ukázal už několikrát,“ ozval se Augustus, když David dlouhou dobu myslel.
„Chci se ujistit, že mě nešálil zrak… když se tvoje oblečení občas změnilo?“ začal David.
„Ano, postupně jsem využil tvého zorného pole, abych velmi pomalu změnil barvu svého oblečení. Hned během našeho prvního setkání, abych se ujistil, že jsi člověk a ne případný nepřítel. Jiný čaroděj by si toho samozřejmě všiml a hned by se začal bránit.“
„Proč bych byl jiný čaroděj? To se… nepoznáte navzájem?“
„Jak jsem řekl - cestoval jsem. Dlouhou dobu. Mnoho let… takže jsem první dny nevěděl, kdo jak vypadá a kdo ke komu patří. A ne všichni jsme vzájemní přátelé. Proto bylo potřeba se ujistit, že jsi jenom člověk.“
David přikývl a znovu se zamyslel. „Ta jídla… předpokládám, že jsi je vytvořil pomocí magie,“ vzpomněl si David.
„Když jsi byl na mě nasraný? Jo,“ usmál se Augustus nevinně.
David se snažil si utřídit myšlenky. Bylo potřeba se zeptat asi na ty nejdůležitější věci. Postupně mu třeba řekne víc. „Ti tři… co jsou zač?“ vrátil se David nohama na zem.
„Mí sluhové.“
„Dobře. To chápu. Ale… proč by čaroděj měl u sebe sluhy?“
„Ach tak! Ne, nejsou to lidi,“ usmál se Augustus. Hned pochopil, že měl nejspíš použít jiné slovní spojení, protože Davida polil nepříjemný pot. „Nemusíš se obávat. Jsi pod mou ochranou a slouží mně, takže pokud jim nepřikážu, nijak ti neublíží. Nemám ovšem důvod vydat takový rozkaz, takže se nemusíš obávat. V tuto chvíli je pro ně podstatné chránit mě. A když jsem v tvé přítomnosti, spadá do jejich povinnosti bránit i tebe.“
„Proč?“
„Protože ostatní čarodějové mohou být magoři a nepřátelé.“
„Co jsou ti tři zač teda?“
Augustus se zamyslel. Zvládl by ještě další nálož informací o zvěromázích? „To by bylo na dlouhé vyprávění a asi bys mi už pak nevěřil. Povím ti o nich příště,“ rozhodl se Augustus smlouvat.
„Moc jsi mě neuklidnil.“
„Také používají magii, jenom trochu jinou. Ale opravdu si nemyslím, že bys vydržel další výklad, který by byl stejně dlouhý jako ten první. A asi bys mi po první třetině něco omlátil o hlavu, že si už vymýšlím. Zároveň tady nejsou, aby ti případně potvrdili má vlastní slova nebo je doplnili o názornou ukázku.“
„Dobře,“ vydechl David a postavil se. „Mám ještě tři otázky.“
„Do toho.“
„Co to pro mě znamená? A zda to mění něco mezi námi? V tom slova smyslu, zda si mám dávat bacha, že můj klient je… čaroděj, kterého, když naseru, tak mi namíchá takový dryák, že z toho budu ještě týden, nevím… srát fazole, třeba?“
Augustus se musel ušklíbnout nad jeho obavami, které ovšem byly na místě. „Tak podlý nejsem,“ mrkl na něj hravě. Přešel pomalým krokem k němu, až mezeru mezi nimi zmenšil na minimum. „Důvěřoval jsi mi doposud a snažíš se přijmout realitu za svou, i když s tím tvoje racionalita bojuje. Proto po tobě chci, abys mi důvěřoval i nadále. Nic to mezi námi nemění, pokud tomu nebudeš chtít jinak. Jen… bude pro mě a mé sluhy jednodušší se kolem tebe potulovat, řekl bych. Protože teď, když se stane něco neobvyklého a nečekaného, už se nebudu muset obávat, že budeš vyšilovat, že šílíš,“ vysvětlil Augustus a úšklebek se mu o něco zvětšil. „Dává to smysl nebo máš v hlavě jenom větší bordel?“
„I tak si myslím, že je to pitomost,“ zhodnotil David nahlas.
„Ta tvoje racionalita zase sere mě,“ uznal Augustus s úsměvem. „Ale ta tvoje tvrdohlavost mě vzrušuje,“ dodal šeptem, než se k němu sehnul pro polibek. Za tak dlouhou dobu mluvení si ho snad zasloužil, ne? Ani David nevypadal, že by byl proti. Přesto měl ještě jednu otázku, na kterou chtěl znát odpověď, ať už tohle začínalo vypadat lákavěji.
„Co se doopravdy stalo, než jste ke mně přišli?“ zeptal se přímo, když polibek záměrně přerušil jako první. Nohy zpátky na zem, Auguste. Davidovi neušlo, jak sám se sebou bojuje, jak si ho prohlíží skrz přimhouřené oči a snad uvažuje, zda mu odpovědět nebo ne.
„Řekněme… že jsem tě jednoho problému zbavil,“ řekl nakonec. ‚A zároveň i tvojí otravný sousedky, lezla mi velmi krkem,‘ pomyslel si, nic nahlas ovšem neřekl. Potom dodal jakoby omylem: „O tom ale až příště - teď se chci věnovat tobě.“
„Jakého problému?“ překryl mu David ústa rukou.
Augustus si povzdychl. „Hodně blbých snů, co by se mohly zamíchat s realitou,“ odvětil Augustus oklikou a odtáhl se. Věděl, že má právo se ptát a on mu musí odpovědět.
„A co je teda tohle?“
Augustus pokrčil rameny. „Uleví se ti, když tohle změním v sen?“ zeptal se Augustus.
„Bylo by to racionálnější… ale - jestli je to skutečně pravda, tak ne. Chci říct - co to skutečně je?“
„Teď je to skutečnost. Před všemi jsme skryti pomocí magie, takže tady dle jejich skutečnosti nejsme. Nevnímají nás ani zvířata, nezůstanou po nás žádné stopy. Pokud ti ovšem zní lépe, že se ti to jenom zdá, mohu to zařídit. Ale potřebuji, abys mi věřil. Abys věřil, že moje magie je skutečná.“
„A jaká je teda tvá magie? Je hezké, že jsi mi představil hromadu nějakých druhů nebo podtypů nebo co to bylo… ale jak to souvisí s tebou? Umíš snad způsobit, že budu levitovat nebo mě necháš zmizet?“
‚Ani nevíš, jak blízko jsi k pravdě,‘ pomyslel si Augustus. „Do jisté míry ano,“ souhlasil.
David se pousmál. „Uvědomuješ si, že tohle ti nesežeru, pokud mi to nedokážeš?“
„Nemohu ti svou magii ukázat, protože bych tě mohl ohrozit, Davide. Nechtěj ji nikdy vidět, pokud to nebude opravdu potřeba.“
„Vidíš? Zase to děláš. Neříkáš mi všechno a chceš, abych ti prostě věřil. Takhle to nefunguje, Auguste. Bohužel.“
„Stejně bys mi nevěřil.“
„Tak mi dej hmatatelný důkaz, abych ti uvěřil.“
Augustus si povzdychl. „To je právě to. Nemohu. Kdybych ti ho dal, byl by ti k ničemu. Nemohu ti vysvětlit proč, protože i to by tě ohrozilo.“
„To riziko jsem ochotný podstoupit, jinak ti neuvěřím.“
Augustus nedal na sobě nic znát. Snažil se nemyslet. Nikdo by neriskoval vlastní bezpečí, aby poznal a pochopil. Opět si ovšem připomněl, že lidé, především David, jsou neskutečně paličatí, když chtějí. A to z nich dělá všeobecně nebezpečné tvory. „Dobře… ale nesmíš se hnout z místa, ať už se děje cokoliv,“ souhlasil nakonec, než od Davida pár kroků odstoupil. „Slib mi to.“
David na chvíli zaváhal, než řekl: „Dobře, slibuji.“
Snad možná v duchu doufal, že teď skutečně vytáhne holuba z kapsy, přestože byl předtím proti tomuhle jeho žertíku. Možná by to bylo pro jeho racionální stránku uvažování přijatelnější. Augustus bedlivě sledoval jeho změnu výrazu ve tváři, když se konečně dotkl stromu, který byl od Davida několik metrů daleko. Odešel do pro něj bezpečné vzdálenosti, aby se k němu rozklad nemohl přiblížit i v případě, že by ho jeho vlastní magie zradila a přestala poslouchat. David samozřejmě nechápal, jak předtím silný, mladý strom, jehož kmen se honosil svou majestátností a jeho koruna nad nimi trčela jako drahokam, se najednou scvrkl, dřevo uschlo a postupně poprskalo a změnilo se v třísky, krásné, zelené listy nejdříve zežloutly, potom zhnědly, dokud se nerozpadly v prach spolu s celým stromem. Než dokázal vstřebat, že mladý strom uprostřed svého rozkvětu se doslova rozpadl v naprosté prázdno během pár vteřin, všiml si, jak země okolo jeho rozpadajících se kořenů začala postupně černat, tráva uvadala a květiny umíraly, přestože na ně nyní svítilo slunce z plných sil, aby je snad zachránilo na poslední chvíli. Nechápavě sledoval, jak vše v okolí Augusta hnilo a rozkládalo se, a to v průběhu několika málo vteřin. Sledoval, jak tráva uvadá i jeho směrem, ale kousek od něj se zastavuje. Dělily je sotva dva necelé kroky. Tráva u něj byla pořád v rozkvětu, silná a zdravá, krásně zelená, jako před chvílí. Nechápavě zpozoroval kruh kolem Augusta, kde všechno bylo shnilé, rozpadlé v prach nebo jinak zničené.
„To je moje magie, Davide,“ uslyšel Augustův hlas a vzhlédl k němu. „Pochopím, když se mě budeš bát nebo se mě štítit. Umím ji ovládat, jako jediný ze své rodiny jsem se to naučil tak, abych rozklad sám zastavil, kdy uznám za vhodné. Magie mě poslouchá výměnou za obětinu. Obětí může být cokoliv. Je ovšem chamtivá a po každé oběti chce víc a víc. Reaguje také na mé emoce a myšlenky. Proto, i kdybych ti toho chtěl říct mnohem víc, nemohu. Nedovolila by mi to. V zájmu vlastní obrany a chamtivosti. Pochopím, když to nepochopíš,“ pokračoval Augustus a vydal se směrem k Davidovi. „Ale mám ji plně pod kontrolou. Protože dokud mám své emoce pod kontrolou, jsem to já, kdo ji ovládá, ne ona mě. Proto se nemusíš obávat - nedovolím, aby ti má magie kdy ublížila.“
David nemohl popřít, že nyní mu dal ten největší důkaz, který jeho mysl nejspíš potřebovala, aby uvěřila. A přesto to nechápal. Jeho mysl odmítala uvěřit v něco tak absurdního, jako je magie, přestože dostala předtím velmi detailní popis teorie a nyní i názornou ukázku. Znovu se mu sevřel žaludek, tentokrát z instinktivního strachu. Také by vás paralyzoval strach, kdybyste viděli takovou pohromu, která by se zastavila kousek od vás a osoba naproti vám tu pohromu způsobila jenom proto, že mohla. A to kdykoliv by se jí zachtělo. Pomalu vydechl a oči odtrhl od černé zeminy, aby se mohl podívat Augustovi do očí.
„Je to skutečné?“ zeptal se pro ujištění.
„Ano, vše, co jsi nyní viděl a slyšel. Vše je skutečné,“ souhlasil Augustus. „I když to tvá racionální část mozku popírá, nedivím se jí - kdybys vyrůstal v domnění, že magie je skutečná po celý život už od útlého věku, neznělo by ti to tak iracionálně.“
„Tohle… je tedy tvoje magie?“
„Ano. Je napojená na mé emoce a myšlenky a reaguje na ně. Nemohu ti říct vše, protože bych porušil smlouvu s ní. A ohrozil bych tě, protože by tě viděla jako nepřítele, co ví až příliš pro jeho vlastní dobro.“
Augustus sledoval Davida, jak bojoval sám se sebou, aby tomu uvěřil a pochopil.
„Vše je skutečné, Davide,“ zopakoval mu Augustus trpělivě, než k němu opatrně natáhl ruku. „Záleží jen, jestli se rozhodneš mi věřit.“
David pohlédl na ruku, která předtím způsobila, že se celý strom rozpadl v prach. Doposud se mu samotnému ovšem nic nestalo. Neměl by tedy být problém Augustovi důvěřovat i nadále. Nebyl pro něj hrozbou, že ne? Nakonec k němu natáhl ruku a propletl jejich prsty v pevný stisk.
*****
Krátce na to se probudil. Možná, že se odehrálo ještě něco dalšího, ale David si nic víc nepamatoval, protože se v tu chvíli probudil. Možná si ještě něco řekli a David mu pak řekl, aby ho přiměl na to zapomenout a přiměl ho se probudit uprostřed něčeho, co mělo připomínat až moc živý sen. Chvíli ležel v posteli a srovnával si v hlavě, co se vlastně odehrálo. Samozřejmě, že se hned ozvala jeho racionální část mozku, že to byl jenom sen a nic z toho nebylo skutečné. Protože sám tomu tak chtěl… ale kdesi v podvědomí mu hlodalo v hlavě, že to nebyl jenom sen. Pomyslel si, že mu nejspíš dlouhou dobu bude trvat to zpracovat a přijmout jako novou realitu.
„Možná by bylo lepší, kdybys nic nevěděl, ale nebylo by to vůči tobě fér. Především, když se vyskytujeme ve tvé blízkosti. Mohlo by tě to ohrozit,“ uslyšel Augustův hlas a vzhlédl k němu. Stál u jeho postele a David přitom věděl, že se dnes už dozajista jednou probudil a z postele vstal. Koutkem oka spatřil pohyb a poté si všiml i těch zbylých tří.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se jenom.
„Méně než minutu, jak jsme se domluvili,“ uklidnil ho Augustus. Neřekl mu, že ho na jeho přání uspal a přesunul zde. Ani to, že ještě před chvílí se hádal s Gerardem, že to, co udělal, je volovina a mohla je všechny ohrozit. A také trpkou otázku ze strany Alastaira, jak mu hodlá vysvětlit jejich původ… nebo předešlou Alastairovu minulost. Neměl čas na jejich otázky, protože věděl, že jeho kouzlo pomine až moc brzy a David se znovu probudí. „Co si všechno pamatuješ? Nebo spíš: Co se ti zdálo?“
David zaváhal, než si promnul kořen nosu. Bylo mu jasné, že mu Augustus musel nějak upravit vzpomínky. Nebo si ten zbytek snu nepamatoval kvůli němu. Co se stalo v tom krátkém mezičase, kdy se s ním bavil a kdy se probudil? Uvědomoval si, že mu nejspíš sám řekl, aby ho přiměl si myslet, že to byl jenom sen. Dávalo by mu to tak větší logiku a mohl by si tak utřídit myšlenky. Nyní však sám pořádně nevěděl, co se mu zdálo.
„Bylo toho mnoho,“ uznal po chvíli poraženecky.
„Času máme dost. A pokud máš i nadále nějaké otázky, zodpovím ti je. Mí sluhové ti také budou k dispozici, pokud máš i nějaké otázky na ně. Ale myslím si, že těch faktů bylo na jeden den až moc a víc by tvá mysl nemusela snést, aniž by ses nezbláznil.“
„Ne, jak si sám řekl: Víc bych toho už asi na jedno posezení nesnesl…“ souhlasil David. „Sakra, to chce panáka… dáš si taky?“ zeptal se ledabyle, když se dostal na nohy. Šok z něj pořád neopadl, protože to, co se stalo, bylo skutečné, ať už jeho mozek věří čemukoliv.
Augustus mu uhnul z cesty. Věděl, že to potřebuje. Když ovšem sledoval Davida, jak nad sklenicí s whisky zaváhal, viděl mu na očích a postoji těla, že se tomu brání jeho racionální část. Tomu všemu, co se dnešního rána stalo. Udělal chybu, že mu všechno řekl? Ne, zmírnil nebezpečí, které by na něj mohlo spadnout, kdyby si někdo jiný z čarodějnické krve mohl na něj dělat zálusk, jako to bylo třeba s Morfeem. Neseznámil ho se vším, jen s všeobecně známými věcmi, které by mu mohly pomoct, aby už nepadl pod ničí kouzlo. A pokud si udrží u sebe jeho růži, která je naplněná jeho magií, aby ho bránila, nebude pro ně tak snadnou kořistí. Možná, že ho to ochrání i před lidmi z církve, že je prokoukne, když ho budou tahat za nos. Ovšem i Augustova magie měla své limity. Nedokázala všechno.
David trochu vzhlédl, když slyšel kroky, a potom mu pohled padl znovu na prázdnou sklenku v ruce. Po chvíli do ní trochu dolil a Augustus sledoval, jak ta medově zbarvená tekutina s nahořklou vůní v něm zase mizí.
„Když tomu uvěřím, co to pro mě znamená?“ zeptal se David po chvíli, kdy našel oporu v židli, o kterou se opřel.
„Nic, co by tě mohlo ohrozit. Jen rychleji rozeznáš, když se tě bude pokoušet nějaký čaroděj obelstít. A možná trochu ochrany z mojí strany, abys chápal, že některé věci se mohou podělat, aniž bych to zamýšlel.“
David se trochu uchechtl. „Ochranu bych potřeboval i ve svým světě, díky,“ řekl téměř výsměšně, než nalil na dno skleničky další whisky, chvíli ji pozoroval, ale tentokrát ji podal Augustovi. „Když už v tom jedeme teď společně, ať ta jízda stojí za to,“ rozhodl se. Nemůže proti tomu bojovat věčně, a čím dřív to přijme jako svou novou realitu, tím rychleji se to pro něj stane normálním. Dostal mnoho důkazů, nemůže před nimi tudíž utíkat. A pokud to bude zrovna Augustus, kdo ho tím šílenstvím bude i nadále vést, nejspíš by to mohl snést jako svou novou realitu, která ho obklopovala už po mnoho let, jen od ní věčně odvracel zrak a nevěřil jí.
Augustus se ušklíbl a sklenku přijal. „A ať je správně divoká,“ souhlasil, než na jeden hlt v něm zmizela medově zbarvená tekutina, která mu propálila hrdlo.
*****
Zatímco jedni popíjeli a slavili, druzí taktéž oslavovali.
Nikde se oficiálně ještě nic neřeklo, nic nebylo oficiálně potvrzeno. Ale církevní muži slavili a vzývali svého Boha a děkovali mu, že sprovodil ze světa jednoho z těch hříšníků, čarodějů, za ně, když selhali ve své předešlé misi a ti, kteří předtím také selhali nebo utekli ze zbabělosti, budiž jejich duším země lehká, budiž jim odpuštěno, neboť jejich oběť nebyla marná! Byl to Stuart, kdo musel zavolat tu zprávu přesně týden po skonu čaroděje Morfea. Protože týden po jeho úmrtí si ostatní čarodějové začali myslet, že se zase skryl v ústraní, aby je neotravoval, ale brzy pochopili, že lidi ani je samotné už nepronásledují jejich vlastní noční můry. Zpočátku se té myšlenky děsili - velký čaroděj nočních můr a zemřel? Roztrhala ho jeho vlastní noční můra nebo to byla vražda? A případně kdo by byl tak bláhový, aby se o to pokusil?
K tomu přišla další strhující zpráva pro čaroděje - příbuzná Harám z vedlejší linie rodu, lady Bufonida, nakonec podlehla jedu, který jí koloval v žilách už od doby oslavy. Zemřela druhý den po oslavě, kdy všem zakázala, aby o její smrti promluvili, dokud neuplyne určitá doba. Církev ovšem slavila další vítězství na svůj účet. Dva čarodějové záhadně oba zemřeli nedlouhou po sobě, zvěromágové dané ženštiny se rozprchli a oni je postupně chytili a umučili k smrti. I když už neměli důvod, aby je mučili. Věděli, že jim další jména neprozradí. Vše, co církev chtěla, bylo zasít semeno strachu.
A taky hlodajícího červa do hlavy.
Octavius si právem dělal starosti. Kdo mu může stoprocentně zaručit ochranu a bezpečí za výměnu informací? Co když je další na řadě, až se církvi nebude hodit? Koho by měl obětovat jako dalšího, aby sám přežil?
Kestner poslední týden jenom ztrápeně sledoval, jak se jeho pán snaží o nemožné a ubližuje tak především sám sobě. Lektvar na nesmrtelnost nebo odolnost na bolest zněl sice dokonale, ale naprosto šílené bylo provést něco takového ve skutečnost. Smaliner byl ovšem zapálený do svého výzkumu. Ve jménu Harám, Bufonidy, Morfea… a všech zvěromágů, co pro jeho slabost přišli o život, pro ty, které nemohl ochránit.
Kdyby se ten jed nikdy nedostal do jeho nápojů, Bufonida by doposud žila.
Kdyby Morfea nikdy na svou oslavu nepozval, nemusela by ho církev zastihnout nepřipraveného.
Tak se totiž verze úmrtí Morfea předávala z úst do úst. Bylo jednodušší uvěřit, že se ho zbavila církev, když byl sám mimo z alkoholu po oslavě, než že se prostě vypařil ze světa. Byla to potupná smrt. Nedosahovala ani trochu krutosti, ve které se Augustus vyžíval, když ho sprovodil ze světa. Ale Augustus se nezlobil. Důležité pro něj bylo, že všichni nyní věděli, že Morfeus chcípl potupnou smrtí v rukou církve. Doposud totiž nikdo nepodezříval jeho, že by snad za jeho skon mohl mít zodpovědnost.
Tudíž měl volné ruce.
Jeho pomsta mohla pozvolna pokračovat!