„Netvrdili jste náhodou, že Morfeus odešel?“ soptil toho rána Augustus.
„Do dnešního rána jsme ho necítili, takže to bylo jediné logické vysvětlení. Vytratil se někdy před sto lety, kdy ho zdejší parlament urazil, že jeho návrhy na lepší spánek jsou… padělky a šarlatánství. Vyhrožoval, že lidi uspí navěky, ale naštěstí mu to váš bratr rozmluvil. Nedocházel ani schůzky s ostatními čaroději. Předpokládám tedy, že když byl mimo cítění všech, i toho vašeho, jen se dobře schovával, v podobě, kterou by u něj nikdo nečekal. Je hodně starý, takže ví, jak se vyhnout zákonům, jak lidským, tak i těm našim,“ bránil se Gerard. Při vzpomínce na Virgila dodal: „Nejspíš by tedy nebylo dobré udělat si z něj hned nepřítele.“
„Kdokoliv, kdo se potuluje kolem toho člověka, je nepřítelem,“ zavrčel Augustus zlostně. „Od této chvíle!“
Gerard nekomentoval nelogičnost toho prohlášení. „Chystáte se za ním dnes opět zajít?“
„Samozřejmě, kdo jiný by kontroloval jeho práci.“
„Můžete vyslat mě nebo Virgila. Zkontrolujeme ho a podáme vám zprávu. Nemusíte tak nikam chodit a ztrácet s ním čas.“
„Raději budu ztrácet čas s ním, než s nějakými pobudy!“ ohnal se Augustus vztekle s obálkou, kterou po Gerardovi hodil. Ten jen ukročil na stranu a obálka dopadla vedle jeho nohy. Jen koutkem oka pohlédl na dopis, který svému pánovi donesl, ten si ho přečetl… a od té doby se takto čertil. Gerard se ohnul pro dopis a letmo si ho přečetl. Byl odeslán samozvanými hlavami současných čarodějnických rodin a zvali Augusta, aby se jim přišel řádně představit a obnovit případná spojenectví. Stejně jako mu Gerard předtím kladl na srdce, ale jeho pán to slepě ignoroval.
„Měl byste jít, lorde Auguste. Když je přesvědčíte, že pro ně prozatím nejste hrozbou, dají vám pokoj. Potom se můžete vydat za tím člověkem. A cesta k vaší pomstě bude snadnější.“
„Třesky plesky.“
„Lorde Auguste, zachováte se tak ohleduplně vůči vlastnímu druhu.“
„A co kdybych se tak vysral na vlastní druh? Doteď jsem jim nechyběl a s radostí si rozebrali něco, co je mé!“
„To ano, ale tím pádem jim můžete dokázat, že majetek je pouze stránkou materialistického myšlení, od kterého jste se v Africe odloučil. Místo toho jste získal zkušenosti a vědomosti, po kterých by ledakterý z nich prahl. Přimějte je, aby vás vnímali jako mocného spojence, když vám nabídnou mír a jistou satisfakci za způsobené problémy.“
„Nebo mocnějšího nepřítele, když mě naserou.“
Gerard si povzdychl pro sebe. Neměl to svému pánovi za zlé - svou vlastní povahou byl spíš ochranářský, takže se raději snažil diplomaticky vyřešit téměř vše. Jeho pán byl svou prudkou povahou bližší Virgilovi. „Měl byste si aspoň vyslechnout, co vám chtějí sdělit. Třeba budou mít dobré argumenty.“
„To pochybuju,“ uchechtl se Augustus znechuceně.
*****
Augustus už od malička nenáviděl, když musel dělat věci tak pitomé, jako je setkávání se s jednotlivými hlavami jiných čarodějnických rodin. Nepochyboval, že se za ta staletí ani jeden idiot nebo tamější kravka nezměnili. Bude to stejné divadélko pořád a pořád dokola, dokud se jednou nepozabíjí z nudy navzájem, s čímž jim chtěl Augustus samozřejmě milerád pomoct. Ale o tom až jindy, nyní se musí tvářit, že ho strašně zajímá, co má kdejaký pobuda na srdci.
Vztekle rozrazil dveře a osm lidí se k němu ohlédlo. Zatímco kolem nich lhostejně prošel, neušel mu ten šum a šepot a upřené pohledy. Neurvale se usadil a nohy si položil na stůl, aby jim dal jasně najevo, že ho strašně sere, že tady vlastně musel dojít (spíš, že tady nechtěl vůbec dojít, ale Gerard by pořád otravoval) a dokázat, že ještě bohužel pro ně nežere hlínu a pořád jim krade vzduch a krátí jim nervy. Octavius, který seděl na druhé straně stolu, znechuceně nakrčil nos.
„Sundej si ty hnáty ze stolu,“ zaprskala žena vedle něj.
„Zlom si vaz,“ utrousil Augustus. Gerard, který stál po jeho levici, si jen povzdychl pro sebe.
„Nejdřív ho musím zlomit tobě.“
„To bych chtěl vidět, s těmi tvými pařáty. Beztak se nedokážeš ani poškrábat sama na prdeli.“
„Lorde Auguste, ovládejte se v přítomnosti-…“ začal muž vedle něj, když žena vypadala, že ho nejspíš na místě zabije pohledem.
„Všech těch pobudů? Kdeže, takhle se v Africe diskutuje již věky. Upřímně a otevřeně, bez zábran a jiných sraček,“ přerušil ho Augustus ledabyle.
„Tady nejsi v Africe,“ připomněl mu Octavius jasnou věc.
„Škoda, kdyby ano, už byste byli stejně všichni mrtví,“ pronesl Augustus s úsměvem. Po jeho slovech nastalo hrobové ticho a Gerard si nahlas povzdychl pro sebe. Celou cestu sem svému pánovi kladl na srdce, aby si je všechny neznepřátelil ihned, aby je raději obelstil, aby pomohli jeho věci nejdřív, a to získání majetku nazpátek. Ale dlouhá staletí v divočině Augusta změnila a už tolik nedával na rozumné argumenty z Gerardovy strany.
„Omlouvám se, lord Augustus svá slova tak nemyslel,“ omluvil se Gerard za něj, ale Augustus se musel hned ozvat, že je tak skutečně myslel. Gerard věděl, že rodina, které slouží, je problematická, ale Augustus z jejich řad vyčníval víc než dost už jako dítě. Zapomněl, jaký potížista to býval. Nic se nezměnilo. Jen ta větší svoboda z něj udělala většího hulváta, co neuměl volit moudrá slova, když nechtěl. Virgil, který stál z druhé strany, jen stěží zadržoval svůj smích. Plně totiž chápal Augustovo chování.
„Spíš mě překvapuje, že někdo vůbec dorazil. Místo bylo posledních pár setkání prázdné,“ ozval se muž naproti Augustovi. „Stejně tak ještě jeden, co neustále sere na naše setkání,“ dodal otráveně a pohlédl na prázdné místo v čele stolu.
„Kdo ví, jestli pořád ještě žije,“ pronesla žena.
„Ano, ten chcípák Morfeus ještě žije, to jsi chtěla říct, že ano?“ ozvalo se od dveří a pohledy všech spočinuly na plavovlasé ženě, která se křenila od ucha k uchu. Ladným krokem se vydala k prázdnému místu, na které spokojeně skočila, jako malé dítě.
„Lorde Morfee, mohl byste se aspoň ovládat, když jste se konečně uráčil přijít,“ ozval se Octavius otráveně. „A minimálně nám prokázat dostatek respektu, abyste přišel za sebe, na za nějakého člověka, co jste ho oblboval posledně,“ dodal nenávistně.
„Žárlíš?“ zeptal se Morfeus natěšeně. Když se jeho vtip nesetkal s pochopením, povzdychl si. „Budiž. Ani se neumíte bavit,“ pronesl a po chvíli si promnul tvář oběma rukama. „Baf!“ vykřikl náhle, když jeho bledý obličej nabral tvarů muže. Plavé vlasy se změnily v temně černé jako noc. Proporce těla mu ovšem zůstaly ženské. Svou přítomnost přestal skrývat za tělo člověka, jeho moc byla rázem nezměrná, až se jednomu z mužů udělalo špatně. Úsměv mu opět povadl. „Kurva, vy se fakt neumíte bavit,“ pronesl zdrceně. „Jeden by se i zalekl té vaši posranosti - pardón, důležitosti.“
„Spíš máme jiný smysl pro humor,“ ozvala se žena pobouřeně.
„A kdy ses uráčil vrátit ty, Auguste?“ zazubil se Morfeus hravě.
„Spíš kde ses schovával ty a jak dlouho?“ zeptal se Augustus místo toho.
„Ha! To víš, že jo, ještě bys mi překazil mou zábavu. Na to ti nenaletím.“
„No, nevím, kdo z nás se nedávno spálil.“
„Nevím, o čem to mluvíš. Do této schůze jsem ani nevěděl, že ses vrátil.“
„Příště ti ukážu pravé peklo,“ slíbil mu Augustus s úsměvem.
Morfeus mlaskl nahlas a rozhodl se, že bude rozumnější ho přestat srát. Však se mu do mysli dostane jinak. Jen to musí zkusit znovu! „Nuže? Proč jsem musel vstát z mrtvých? Jaká kravina vás znepokojila nyní?“ zeptal se Morfeus zvídavě.
„Je snad špatné chtít upevnit vztahy? A ujistit se, že ze spojenců se nestali nepřátelé?“ zeptala se žena a pohled jí padl na Augusta, který si mezitím lhostejně trhal kůžičku za nehty. Když nastalo dlouhé ticho, konečně vzhlédl, zda o něco nepřišel. A všichni se dívali na něj.
„Tím myslíš mě?“ zeptal se pobaveně.
„Ano.“
„Já myslel, že nás pojí společní nepřátelé - a to podělaná církev.“
„Která u moci už naštěstí není, ano. Ale i tak si všímám, že některé mé služebné sem a tam občas zmizí. Neměli bychom to brát na lehkou váhu. A ujistit se, že spojenci zůstali spojenci. Co nám můžeš dát na důkaz loajality a míru? Jak nám dokážeš, že nás postupně nezradíš a nezabiješ, jak jsi před chvilkou podotkl? Popřípadě nezaprodal lidem naše úkryty?“ vyptávala se žena dál.
„Harám, drahoušku,“ usmál se Augustus nevinně a konečně sundal nohy ze stolu, než se přes něj nahnul k ní a šeptem pokračoval: „Nejsem pitomec. Kdybych vás chtěl zabít, určitě bych vám to tak veřejně neříkal. Ani bych neposílal ty slabé, lidské krysy. Zabil bych vás vlastníma rukama, mé magie by nás byla škoda. Ne. Jen chci zjistit stejně jako vy - kdo je mým spojencem a kdo bude případně první na řadě.“
„Abychom se ujistili, že jsi naším spojencem, musíš dát něco na oplátku,“ ozval se Octavius.
„A tím je?“
„Vědomosti. Magie, kterou jsi získal v zahraničí.“
„Myslíš šarlatánství?“ zasmál se Augustus a vstal. Začal kolem nich pomalu kroužit, než se zastavil u Morfea. „Tady lord Morfeus určitě rád potvrdí, že má magie je naprosto neškodná. Že ano?“ pohlédl na něj svrchu. Morfeus k němu otráveně vzhlédl, ale viděl ten samý pohled, jako když se mu snažil dostat do hlavy. To ho trochu znejistilo.
Přesto se nuceně usmál a pravil: „Zajisté. Lord Augustus pro nás není hrozbou. Pokud si ji z něj sami neuděláme.“
„A co ta tetování? Zaprodal jsi svou duši africkým kmenům, aby ti zmalovali záda?“ zeptal se Octavius.
Augustus se nad jeho dotazem usmál a vydal se pomalu jeho směrem. „Ta… tetování… mají svůj význam,“ dokončil, když došel k němu a založil ruce za zády. „Stejně tak mí sluhové v tvém vlastnictví mají význam, nepletu se? A nesmím zapomenout na svůj majetek,“ pokračoval o něco prudčeji, když se vydal dál, „ve vašem područí. Majetek, který nespadá do lidských osnov, takže na něj nemám dle práva zdejší vlády nárok, protože neexistuje. Mluvím o majetku své rodiny, který pečlivě skrývali po mnoho let. A když zemřel poslední z nich, s radostí jste si ho rozebrali. Nemluvím o hmotném majetku, ne,“ zastavil se u svého místa a pohlédl na každého z nich. „Mluvím o vědomostech, které jste jim před smrtí ukradli, abyste si zachránili vlastní krky. O magii, kterou jste pečlivě sebrali a schovali pro příští generace. Bez svolení mého nebo někoho z mé rodiny.“
„Spisy o magii nenáleží jenom rodině samotné. Magie se musí zachovat pro příští generace,“ připomněl mu jeden z mužů.
„A kdo vám dal právo si tu magii od mé rodiny vzít, když má ještě dědice?“
„Nebyl jsi přítomen, takže nenáležela nikomu. A nemohli jsme dopustit, aby ji našli lidé,“ ozvala se Harám.
„Dobře. Pak ji tedy vraťte,“ řekl Augustus. A ani jeden z nich nepochyboval, že to nebyla prosba, ale výhružka. „Stejně tak veškerý majetek, který po právu náleží poslednímu dědici rodiny, tudíž mně.“
„A co když odmítneme?“ zeptala se Harám racionálně.
Augustus se mile usmál nad její otázkou a pomalu se narovnal. Gerard i Virgil zpozorněli. Vycítili, že je čas jejich odchodu. A když se jejich pán vydal směrem ke dveřím, spěšně ho následovali, aby mu je otevřeli. „Když odmítnete,“ ozval se Augustus konečně a ohlédl se na ně přes rameno. Harám výrazně zbledla, Octavius se zamračil a i zbylí čarodějové byli rázem v pozoru. Zdi okolo Augusta pomalu napraskly a začaly hnít. A Morfeovi, který se jako jediný usmíval, neušla temná magie, která z Augusta byla cítit. Přímo se mu valila z očí. „Pak nezaručím, že se dožijete vyššího věku,“ dodal Augustus nenávistně, než se vydal kupředu a více se neohlédl. Věděl, že jeho zprávu pochopí. A jestli se vydají proti němu, s radostí s nimi bude bojovat. Protože jeho magii rozkladu se nemohl ani jeden z nich postavit přímo. Proto pro ně byl obrovskou hrozbou.
*****
„Dobře jste jim to řekl, lorde Auguste,“ ozval se Virgil natěšeně.
„Pořád si myslím, že jste jim to nemusel říkat ihned po svém návratu,“ nesouhlasil Gerard, který od počátku, kdy tohle Augusta napadlo po cestě sem, byl zásadně proti. „Mohl jste počkat, využít jejich vědomosti a potom jim vyhrožovat.“
„Kdepak, Gerarde, nejlepší obrana je útok!“ nesouhlasil Virgil. „Lord Augustus to chápe dokonale!“
„Přesně tak, Virgile. Nebudu se zabývat nějakými slabochy. Kdybych chtěl, mohl jsem je zabít všechny hned na místě,“ usmál se Augustus samolibě.
„Jaký je další plán, lorde Auguste?“ vyzvídal Virgil zvědavě.
Augustus se na chvíli zastavil za branou sídla, které právě opustili. Beze slova se vydal kupředu a jeho sluhové ho ihned následovali.
„Lorde Auguste?“ ozval se nyní Gerard.
„Není to snad jasné? Popohnat jednoho člověka v jeho práci,“ oznámil Augustus jasnou věc.
*****
Jediné, co Davida ve chvíli, kdy se probudil, napadlo, bylo… že se nechtěl probudit. Další zbytečný den, kdy bude muset bojovat s vlastními démony, kteří se sice na chvíli zase utišili, ale věděl, že je brzy bude moci zase očekávat, protože je pitomec. Pak tady byl ten divný sen s Augustem, který byl až moc realistický. A celý ten jeho podělaný proces s dědictvím, které se pomalu dávalo dohromady, ale přitom chybělo ještě tolik kousků. Ale věděl, že doma zůstat nemůže. Někdo musí být v kanceláři. A bohužel to padlo na něj, protože Stuart včera nevypadal, že by mohl pracovat. Ani zdaleka. Jeho problém byl menší než ten Stuartův, takže se chvíli přemlouval, než se konečně dostal z postele. Snažil se moc nemyslet. Prostě dneska pojede na rezervní systém, a to se týká i uvažování. Sotva ovšem došel do koupelny a viděl se v zrcadle, sevřel se mu žaludek, protože si vybavil ten pitomý sen. Možná je to proto, že nad tím takovou dobu uvažoval, proto se mu ty myšlenky pořád vracejí. Ale zapomenout prostě nemohl. Vymazat z mysli si to taky nemohl, na to to bylo až moc živé. Samozřejmě nepřipadalo v úvahu o tom s někým mluvit. Prostě to nějak (snad) zpracuje v průběhu dne. Když ovšem došel zpátky do své ložnice, jen zaklel, protože ten pitomý hrnek od čaje nechal na stolku. Takže pochopitelně si na všechno zase vzpomněl. Byla to pitomost, byl to přece jenom sen! Nevyšiluj! Rozhodl se pro studenou sprchu. Tak bude muset myslet na něco jiného, než na pitomosti. Ve spíži překvapivě našel borůvkový koláč a domácí chleba. Bohužel, koláč skončil nakonec v koši, protože už chytal plíseň. Chleba chvíli kontroloval, než se rozhodl, že kousek aspoň ochutná, než ho bude muset příště taky vyhodit.
Svůj byt nakonec opouštěl s láhví bezové limonády s cílem ji za dnešek pokud možno dopít celou.
*****
„Lorde Auguste, je to jediná možnost,“ trval na svém Gerard.
„Nebudu se přece omlouvat. Nemám za co,“ vztekal se Augustus.
„Očividně jste ho něčím velmi urazil, takže se ani nedivím, že reaguje takto,“ pokrčil Gerard rameny.
Cože se vlastně stalo? Augustus se svými sluhy dorazil k zamčené kanceláři a trpělivě čekal, až minimálně jeden z těch dvou dojde. A pro jeho štěstí došel David jako první. Ten se ovšem choval trochu divně a odměřeně. Když se chtěl dostat dovnitř, David mu jen práskl dveřmi před nosem a zase zamkl.
Proto nyní seděl Augustus venku se svými sluhy, kteří nechápali, co se stalo, ale když jim Augustus nastínil, co možná udělal a neudělal včera večer, když s Davidem osaměli, proto v tu chvíli smrděl člověčinou, jak nezapomněl Gerard dodat, oba jeho sluhové byli v šoku. Jejich pána pobláznil člověk? Kdy se mu dostal tak moc pod kůži, aby to nebyl obyčejný Augustův zájem, aby jeho věc urychlil? A tak hluboko, že nebral slovo ne jako odpověď. Proto mu Gerard radil, aby se omluvil.
„Lorde Auguste,“ oslovil ho znovu a dřepl si ke svému pánovi, který nyní trucoval jako dítě. Chápal ho, dlouhá léta strávil mimo lidský kontakt, takže nejspíš nevěděl sám, co dělat, aby ho ten člověk vzal na milost. „Omluvte se mu. Minimálně to zkuste. Nemusíte se omluvit přímo, když si myslíte, že jste neudělal nic špatného. Stačí mu jenom naznačit, že litujete toho, co jste udělal, protože jste ho tím naštval.“
„Ale já toho nelituji,“ trval na svém Augustus. Popravdě - rád by toho tady udělal již včera mnohem víc.
„Ale nemůžete od něj tedy očekávat odpuštění, když se neomluvíte. Očividně jste ho nasral,“ ozval se Virgil.
„Co se stalo?“ vyzvídal Gerard. „A všechno, pokud možno. Jinak vám neporadíme.“
Augustus nad nimi protočil očima. „Prostě ten zámek zničím,“ rozhodl se pohotově a už po kapsách hledal sáček se střelným prachem, ale to ho překvapivě Virgil zastavil.
„Když něco zničíte, musíte to zaplatit. Máte současnou měnu, nebo čím byste zaplatil?“ zeptal se ho pohotově. Augustus jen vztekle zavrčel.
„Jedna věc je ničit zámek na vlastním majetku, a druhá věc je tohle. Zavřela by vás policie za nezákonné vniknutí,“ osvětlil mu Gerard.
„Prostě mu vysvětlím, co se stalo. Očividně si to popletl v hlavě sám,“ zabručel Augustus zle.
„Nebo si to malujete až moc podle sebe,“ nesouhlasil Gerard.
Augustus poraženecky svěsil ramena. „Moc mi nepomáháte,“ usoudil nakonec.
„Ba naopak - chráníme vás před žalářem,“ usmál se Virgil mile.
Augustus nad nimi jen mávl rukou a rozhodl se dům obejít a nakouknout oknem dovnitř. Aspoň ho chtěl pořádně vidět. A to se mu povedlo. Chodil po místnosti a pročítal si různé knihy, které potom někde náhodně zanechával, aby mohl vzít jinou, kterou tam předtím položil. A Augustovi neušlo, že působil nějak pomaleji, unaveněji. Tak nějak věděl, že kdyby se snažil dostat dovnitř, jen by ho vyhodil. Proto po chvíli zaklepal na okno, ale odešel zavčasu, aby si ho David nevšiml. Ten se pouze ohlédl za tím zvukem, ale nikde nikoho neviděl. Když pohlédl na zem pod oknem, zaraženě zamrkal. Zavřel knihu a opatrně přešel k talíři, na kterém hovělo různorodé ovoce. David přešel k hlavním dveřím a vykoukl zpoza závěsu. Viděl, že Augustus je pořád tady, i ti jeho sluhové.
Augustus zpozorněl, když slyšel cvaknout zámek a svitla mu naděje, že mu snad bude odpuštěno a konečně mu bude věnovat pozornost. Ta naděje mu hned zhasla, sotva David položil talíř s ovocem ven a zase za sebou zabouchl dveře. Gerard i Virgil nic neřekli, ale měli otázky v očích, když pohlédli na svého pána.
„To je ale tvrdohlavý mezek,“ pronesl Augustus naštvaně. „Přitom jsou to prvotřídní plody,“ dodal trucovitě.
„Nejspíš se k němu nedostanete přes jídlo,“ namítl Virgil.
„Ale houby! Posledně ho snědl s radostí!“
„No, situace se změnila, protože vypadá… nasraně.“
*****
Augustus to zkusil ještě párkrát - pokaždé ovoce trochu obměnil, občas přidal sýr nebo maso z nějakého zvířete, zeleninu nebo i ječmenné placky… ale David talíř vždycky odnesl dopředu a beze slova zase zavřel. A protože byl Augustus v citech druhé strany od malička trochu natvrdlý, zeptal se proto přímo: „Udělal jsem něco špatně?“ zatímco se na Davida díval zpoza okna a na zem mu zrovna pokládal další talíř.
Neuniklo mu, jak Davidovi cuklo ve tváři a jak se zhluboka nadechl. Podíval se před sebe a v očích měl přímo napsané své myšlenky: ‚To je ale pitomec!‘
„Když mi neřekneš, co jsem udělal špatně, nebudu to vědět,“ snažil se vysvětlit Augustus. Také nechápal, proč se na něj matka hněvala, než mu vmetla do tváře, cože jí vlastně rozhněvalo. A přitom to bývaly většinou takové pitomosti (pro Augusta).
David si zhluboka povzdychl a vstal od stolu, než zaklapl složku. Přešel k oknu a zavřel ho. To Augusta naprosto odzbrojilo… a neskutečně nasralo.
„Hele!“ zařval za ním vztekle, když se David ledabyle vrátil k práci.
„Lorde Auguste, možná byste mu měl dát trochu času o samotě,“ zkusil ho ukonejšit Gerard. Opravdu nepotřeboval, aby jeho pán způsobil škody na cizím majetku. Obzvlášť, když by neměl škodu z čeho zaplatit. „Možná nechápe, že to jídlo myslíte jako dar na omluvu.“
„Jakou omluvu?“ zaprskal Augustus protivně. A Gerard si připomněl, že Augustus se nikdy nemusel za nic omlouvat, vždycky to musel udělat on nebo jiný sluha, proto jeho pán nechápal, že i nyní by bylo na místě, aby se omluvil, ať už udělal cokoliv.
„S tím jídlem byste měl přestat - je nasranější, než předtím,“ upozornil Virgil, který zrovna uvažoval, zda by si nemohl jeden talíř s jídlem přihrát k sobě do žaludku. „Nebo ho možná sere, že ho rušíte v práci.“
Augustus přimhouřil oči a ve chvíli, kdy se Virgil chystal nasytit svůj nenasytný žaludek, luskl prsty, aby mu jídlo zmizelo v půlce cesty do hrdla. Virgil jen zaúpěl a padl teatrálně na zem. „Bylo by možná nejlepší počkat, až vyjde,“ ozval se Gerard. „Třeba vás potom vyslechne.“
*****
David zpozorněl, když k němu přiletěla vůně levandule. Když viděl Augusta, jak mu ji opatrně, pomalu a co nejtišeji cpe na parapet, jen si povzdychl a podepřel si hlavu. Díky tomu jeho šaškování se nemohl vůbec soustředit. Něco sice dneska udělal, ale kdyby ho pořád neotravoval, bylo by toho víc. Nebo kdyby ho neotravovaly ty otravné myšlenky. Rozhodl se, že si půjde udělat čaj. O to víc ho zarazilo, že když opustil svou kancelář a přešel do kuchyňského koutu, čekal na něj už připravený zelený čaj. Nejdřív to tvrdohlavě ignoroval a byl připravený si udělat vlastní, ale nikde svůj sypaný ani sáčkovaný čaj nenašel. To jen Augustus nechal jeho čaj zmizet, dokud ten jeho prostě nevypije. Ať chce nebo ne! David si frustrovaně povzdychl a nakonec si šálek s čajem vzal. Přičichl k němu - voněl jako zelený čaj. Ochutnal nejdřív jen trochu. A necítil žádnou jinou chuť. Když se vrátil do své pracovny, viděl Augusta za oknem.
„Nebudu se raději ptát, jak ses dostal dovnitř, jinak bych na tebe zavolal policii,“ upozornil ho.
„Nic jsem nevzal,“ ozval se Augustus.
„Jen všechny moje čaje.“
„Ty už jsou zpátky na místě.“
David nad tím jeho lhaním protočil oči v sloup. Zarazil se ovšem, když se na druhé straně jeho stolu objevilo jablko. Věděl jistě, že si žádné s sebou nepřinesl. Pohlédl ven, kde Augustus pořád stál a nezměnil polohu. Raději si šel jablko umýt, než se do něj zakousl. Překvapivě chutnalo normálně. Možná už byl trochu paranoidní.
Je pravda, i když si to David nechtěl připustit, že mu vůně levandule trochu pomohla se více soustředit. Na pár hodin zase vypnul vnímání okolního světa a plně se ponořil do vlastní práce.
Proto ho překvapilo, když toho večera zamykal hlavní dveře, Augustus tam pořád byl. A nyní stál a trpělivě čekal, až mu věnuje aspoň pohled a snad možná pár minut svého času. David věděl, že před ním nemůže utíkat věčně, ale tolik ho nechtěl vidět hned další den. Ne po tom, co se stalo. Jak ve skutečnosti, tak i v tom snu. A Augustovi neušlo, jak pevně svírá kliku u dveří a přemýšlí. Nakonec ruku s klíči svěsil a pomalu se na něj otočil. Rozhodl se čelit mu přímo. A za to si od Augusta vysloužil drobný respekt. Myslel si totiž, že lidi budou utíkat před vším, především před vlastními city a myšlenkami tak dlouho, dokud jim právě jejich vlastní mysl nepodkopne nohy po dlouhém a únavném běhu.
Ale protože se David neměl k tomu se pohnout jako první, nebo něco říct jako první, vydal se opatrně k němu.
„Stůj,“ řekl najednou David, když Augustus nevypadal, že by zastavil v dostatečné vzdálenosti. A také se nezastavil. Až sám uznal za vhodné, což byly možná tak dva kroky od Davida. Připsal mu drobný bod k plusu, že uměl udržet oční kontakt i v takovou situaci. Málokdo vydržel ten pohled světle zelených očích. Byly to atypické oči. Takové, které vám přímo hleděly do duše.
Nastalo mezi nimi ticho.
„Ohledně včerejška-…“ začal Augustus.
„Ty!“ ukázal na něj David prudce. „Mi nebudeš nic říkat o včerejšku, rozumíš? Ty si taky sbalíš svých pět švestek a vypadneš, dokud se neprohrabu tím tvým bordelem. A ano, ty se ke mně nepřiblížíš, nebo to pro tebe dopadne velmi, velmi špatně. Doufám, že jsi mi rozuměl, Auguste Youngu?“
Augustus chvíli mlčel. Ano, byl jím fascinován. Myslel si, že mu může rozkazovat. „Už jsi skončil?“ zeptal se Augustus a pousmál se nevinně.
„Ber to jako první varování - příště už budu mít možnost na tebe poslat policii. Pro nezákonné vniknutí a maření mé práce.“
„Ještě něco?“
Ještě něco říkal, ale popravdě - Augustus už ho moc ani nevnímal. Ty směšné výhružky ho bavily a vzrušovaly zároveň. Nemyslel si, že by toho byl schopen. Ta mimika a gesta - jakoby to byl jiný člověk. A Augustus zatoužil zjistit, jaké další věci by mu byl schopný ukázat, když zůstane po jeho boku. Jak dlouho by trvalo, než by mu podlehl? Jak hluboko by klesl, když by zůstal u něj? Protože lidi jsou křehcí. A mají hubu plnou silných řečí, které potom neumějí dodržet.
David náhle přestal, když Augustus udeřil do zdi vedle něj, aby ho konečně začal vnímat i on. A očividně to i zabralo. Opřel se loktem o zeď a naklonil se k němu, aby měl jistotu, že i on nyní bedlivě poslouchá, co má na srdci. „Teď poslouchej pečlivě ty,“ zašeptal v blízkosti jeho ucha. „Nechodím sem, abych ztrácel čas nějakou směšnou hrou. Chodím sem, abych se ujistil, že děláš svou práci pečlivě a poctivě. Policii sotva bude zajímat, že se tu potuluju každý den, mám proto své důvody, které oba známe až moc dobře. A pro tebe, Davide Erwoode - ohledně včerejška - buď rád, že to dopadlo, jak to dopadlo, protože kdybys mě v čas nezastavil, kdo ví, kam by se to dostalo, že ano? Nebo kdybys ty sám ztratil kontrolu a přiznal si, že to taky chceš - to by bylo teprve něco, nepletu se?“
V čas zastavil Davidovu blížící se pěst. Nepochyboval, že tentokrát by to hodně bolelo. Pevně ji sevřel ve své dlani a opět se k němu naklonil.
„Některé věci si musíš prostě přiznat sám, dřív je totiž neuvidíš, na rozdíl od jiných, co je vidí jako jasnou věc,“ dodal stejným šeptem, jako předtím, než ho konečně pustil a ustoupil od něj pár kroků, protože David se ihned rozmáchl druhou pěstí. „A ohledně včerejška,“ pokračoval konečně. „Toho, co se stalo, určitě nelituji. Spíš lituji, že jsi to tak tvrdohlavě zastavil a pak svou vlastní zbabělost schovával za pracovní morálkou. Toho jedině lituji.“
David chvíli mlčel, snad si v hlavě srovnával, co za pitomosti mu tady ten šílenec vykládá. „Zbláznil ses?“ zeptal se jenom.
„Ano, do tebe,“ přiznal Augustus na rovinu.
Tím prohlášením ovšem Davida naprosto odrovnal, protože na něj nebyl schopen reagovat nijak jinak, než jen upřeným, zaraženým zíráním.
Augustus si byl moc dobře vědom, co vypustil z úst - teď jen záleželo, aby i ten člověk věděl, o čem to mluví. A neutíkal dál před pravdou.
„Jak?“ zeptal se David po delší době ticha, kdy tomu sám pořád nemohl uvěřit.
„Sám nevím,“ uznal Augustus hned a opatrně se k němu o pár kroků přiblížil. Nyní byl v jeho těsné blízkosti. A David díky dveřím za sebou neměl kam utéct, protože se k němu Augustus nahnul a pažemi mu tak zatarasil obě únikové cesty. „Ale nechci si na rozdíl od tebe nalhávat, že to nic není a že nic necítím, když vím, že to není pravda. A nebudu používat hloupou práci jako výmluvu, abych mohl dál utíkat.“
„A co použiješ jako výmluvu?“
Augustovi neušlo, že už neutíká, že si snad i sám uvědomuje, že on mu také pomalu propadává. Ale byla z něj cítit nejistota. Augustus se mu nedivil. Potkat sám někoho, jako je on sám, pochyboval by o všem, co by mu ten jeho zrcadlový odraz říkal. A dal mu jenom jeden den, aby si to uvědomil. Nerad čekal - a očekával, že všichni neradi čekají. To David věděl až moc dobře.
„Nepotřebuji výmluvu, abych přijal vlastní city,“ slyšel David jeho smyslný šepot ve svém uchu.
„Co když ty city jsou jenom iluze? Hra, kterou hraješ?“
Augustus se od něj trochu odtáhl, aby mu viděl do očí. „Bojíš se vlastních citů?“ zeptal se přímo.
„Posledně, když jsem je následoval, dopadlo to blbě,“ uznal David.
„Proto se nyní řídíš hlavně mozkem?“
„Je to bezpečnější. Člověk pak ví, na čem stojí.“
„Pak se toho strachu ovšem nikdy nezbavíš, pokud nebudeš chtít ten zisk vzít a znovu ho zkusit. Pohrát si s osudem a zjistit, zda by se něco mohlo změnit, nebo to dopadne zase blbě. Pak můžeš začít znovu a znovu. Protože dokud se osud nenakloní na tvou stranu, neznamená to, že je konec. Ba naopak - teprve začátek.“
„Co když je ten strach pohodlnější než riskování?“
„Nejsi tak hloupý, aby sis to myslel, Davide.“
„Co když ano?“
„Pak tě musím přesvědčit o opaku.“
„Co když přesvědčit nechci?“
Augustus se zastavil v jeho těsné blízkosti, než si povzdychl. Bylo mu jasné, že chce nějaké ujištění, že to, co se mu tady snaží říct, je pravda a ne nějaká volovina. Musel mu ukázat, že to myslí vážně. Chvíli uvažoval, co by mu mohlo stačit jako důkaz. Napadla ho jenom ta nejšílenější věc, která čaroděje může napadnout. Na druhou stranu už by pak neměl pochybovat o ničem, co mu řekne, ne?
„Mysli si květinu,“ řekl mu náhle a trochu se odtáhl.
„Proč?“
„Do toho.“
David sice nevěděl, kam tím míří, ale nakonec se zamyslel. Proč zrovna květinu? Bude se snažit hádat na co myslí? ‚Dobře, asi ho jen tak nenapadne specifická barva. Určitě stejně řekne, co ho první napadne, a aby to nevypadalo blbě, budu mu to muset potvrdit, vzhledem k situaci. Starý trik a nátlak na mysl. Fajn,‘ přemýšlel David. ‚Co takhle oranžová růže? Ta ho určitě jen tak nenapadne.‘
O to víc byl David zaražen, když mu Augustus po chvíli podával oranžovou růži, aniž by David cokoliv řekl nahlas. „Znamenitá volba,“ usmál se Augustus. „Ta barva by mě nejspíš samotného nenapadla, ale každý dle svého gusta.“
„Jak jsi to…?“ začal David nechápavě, než si růži opatrně převzal. Byla skutečná a jeho nešálil zrak. Nemůžeš se divit, čtenáři, že jeho racionální mozek právě nedokázal zpracovat, jak se ta růže zničehonic objevila před ním.
„Chceš mít jistotu, kterou ti nemohu dát. Proto ti musím také odhalit něco, co by mě mohlo stát mnoho v nesprávných rukou. Nemohu ti ale odhalit všechno najednou - tvoje mysl by to nepochopila a ty bys zešílel.“
„Myslíš pouťové triky anebo ještě vytáhneš králíka z kapsy kabátu?“ zeptal se David, protože ano, jeho racionální mozek by to jinak nepochopil.
„Králíky většinou po kapsách nenosím, ještě by mi zasvinili kapsy,“ odpověděl Augustus trochu neurvale, když jeho opravdovou magii chtěl srovnávat s tím výsměchem! Místo toho se ale David musel rozesmát jeho vtipu, který samozřejmě vtipem být neměl. To ovšem ten člověk nemohl tušit. A Augustus si pomyslel, že mu tentokrát ten výsměch strpí, protože na jednoho člověka bohatě stačilo jedno přímé kouzlo denně. Ještě by z toho zešílel. „Stačí ti tohle jako důkaz?“
David promnul květ růže mezi prsty, ale nic neřekl. Na chvíli se zamyslel, aby si srovnal myšlenky. A věděl, že Augustus bude čekat na odpověď. „Dej mi čas do zítřka,“ vyzval ho.
„Tak dlouho čekat odmítám.“
„Pak ti nemusím odpovědět vůbec,“ pousmál se. „Tohle si nechám,“ zamával na něj růží. „Voní hezky,“ dodal jakoby omylem, než se ohnul, aby mohl Augusta bezpečně odejít i přes jeho případné protesty, které samozřejmě následovaly.
„Hej!“ zavolal za ním Augustus neurvale.
„Zítra ti řeknu svou odpověď. Slibuji. Teď… si to ale musím všechno promyslet,“ otočil se za ním David.
„Nad čím musíš přemýšlet?“ nechápal čaroděj vztekle.
Davidův unavený úsměv se o něco zvětšil. „Nad mnoha věcmi. Například jak vyřešit tvoje dědictví, co nejdřív, a dostat ho z rukou parlamentu. Nebo něco, co se naprosto vymyká veškerému racionálnímu myšlení. Nebo nad tebou, cos mi tady dneska řekl… nebo včera. Odpověď získáš až zítra. Tak rychle se nerozhoduju, když jde o poměrně podstatný věci,“ vysvětlil David, než se na patě otočil a odešel.
*****
Sotva David došel domů, vložil růži do vázy s vodou a pořádně si ji prohlédl. Nebyla pomalovaná, skutečně byla oranžová. A David na ní mohl oči nechat. Když jemně hladil její okvětní lístky, skutečně uvažoval nad tím, co se dneska a včera stalo. Nedostal sice odpovědi, po kterých toužil nejvíce, ale v hlavě se mu pomalu rýsovaly. Neuniklo mu ani, jak se Augustus čertil, když zmínil toho králíka. Měl snad zmínit ten vtipný pokus o vyložení karet? Nebo „velmi záhadné“ objevení karty, kterou předtím sám zvolil? Pravda, s tou růží ho dostal. To mu musel nechat. Jen tak přece člověk nenosí u sebe zrovna oranžovou růži. Prsty opatrně zavadil o trn a pohrával si s myšlenkou, že by ho mohl urvat.
Uvědomoval si, že se zachoval jako zbabělec. Ale než mu bude moci dát řádnou odpověď, musí si v hlavě udělat pořádek.
Chce si něco začít s klientem? Ne, jeho morálka mu to samozřejmě nedovolí. A ještě by pak měl z toho problém.
Chce si něco začít s Augustem? Hned u druhé otázky se zarazil. Rázem mu připadala tak složitá. Pohlédl na růži před sebou a váhal. Znovu si položil tu otázku, tentokrát ji ovšem vyřkl nahlas: „Chceš si něco začít s Augustem?“
Odpovědět si ovšem musel v duchu.
Ano, chci.