Augustus si v mládí myslel, že pocit posedlosti se mu musí ze zákona vyhnout. Nemůžete být posedlí ničím, když máte na sobě kletbu magie rozkladu. Cokoliv, co si zamilujete, odsoudíte v tu samou chvíli, protože magie ve vás je silnější a ovládne veškerý váš dobrý pocit a zatratí ho, abyste se už nikdy necítili dobře. Když si Augustus jako malý oblíbil jednu knihu, jen s hrůzou a nepochopením v očích malý chlapec sledoval, kterak se mu rozpadala v rukách. Když si zamiloval oblek, co mu rodiče poprvé dali k narozeninám, postupně se mu začal rozpadat na těle. Když se spřátelil s Octaviem, ze zákona mu prohnilá stránka magie rozkladu zasadila do mysli myšlenku, že je potřeba se ho zbavit dřív, než se Octavius bude chtít zbavit jeho. A tak ho potrestal za to, že se opovážil s ním navázat přátelství. Augustus si myslel, že život v osamění mu pomůže utřídit si myšlenky, že ovládne svou magii, což se také stalo. Vrátil se do své rodné země s čistou a chladnou myslí. Neměl zájem o žádné vazby ani vztahy či přátelství. Plně opustil materialistickou stránku uvažování, na které tolik lpěli jeho rodiče. Vše, k čemu by si vytvořil vztah, by se postupně muselo proměnit v prach, protože tak kázala jeho magie, které se zbavit nemohl. Ale mohl se ji naučit ovládat tak dobře, že sám určí, kdy se co rozpadne v prach. Jenomže nyní, co cítil - byla to posedlost nebo zamilovanost? Tenká hranice dělila tyto dva city, které si v životě zakázal cítit, aby se ochránil před ztrátou případné osoby, která by ho přijala takového, jaký je. Proto nyní, když líbal Davida a tlačil ho směrem k posteli, zatímco z něj bez ostychu sundával vlhké sako, snažil se nemyslet. Žádné vazby, žádné city, žádné uvažování na příště. Mohl si s ním užít, ale musel pořád zůstat nohama na zemi a mysl musel mít čistou. Právě v případě vzrušení by mohl ztratit zdravé uvažování, onu kontrolu, povolit uzdy magii uvnitř sebe… a nechtěně přitom odsoudit Davida ke zkáze.
Snadno převážil Davida, aby ho přiměl spadnout na postel, ale jeho ústa nenechal vydechnout, pořád se na ně přisával a neměl dost toho smyslného polibku. Ruce si přitom zaměstnával Davidovou košilí, které se snažil zbavit. Než si to uvědomil, i on sám přišel o svůj vrchní díl šatu. David byl totiž stejně nedočkavý jako on. Snad by mu stačila chvilka zaváhání, aby jeho racionální stránka řekla ne a tohle všechno by lusknutím prstu skončilo. Místo toho se ovšem David plně odevzdal vzrušení, které cítil, které bylo silnější, než cokoliv jiného, a stáhl Augusta na sebe na postel. A zatímco mu sám plenil ústa, kolenem dráždil jeho už tak tvrdnoucí mužství pod kalhoty. Byl nedočkavý, ale Augustus také. Napovědělo mu to, s jakou rychlostí a dravostí mu stáhl kalhoty i se spodním prádlem. Příjemný třas prošel jeho tělem, když ho nyní kousl do krku a bok mu sevřel surově mezi prsty. Nebylo potřeba slov, aby věděli, co ten druhý má dělat. Proto když se Augustus odtáhl a sundal si kalhoty, David už mu klečel u nohou a trpělivě čekal, aby ho mohl připravit. Ulehčí tak především sobě a dopředu zjistí, s čím má tu čest. Augustovi se po chvíli z hrdla vydral hluboký vzdych, když jeho úd pronikl do Davidových teplých úst. Slastí přivíral oči, když cítil, jak po něm klouže jeho jazyk. Neudržel se ovšem dlouho v klidu - po chvíli mu sevřel vlasy mezi prsty a sám mu do úst přirážel a postupně zrychloval. Nemohl se toho pocitu nabažit.
„Otoč se,“ vydechl po chvíli vzrušeně. Cítil, jak mu úd bolestivě pulzuje, když opustil Davidova ústa, ale neměl toho dost. Chtěl víc. Ústa zdaleka nestačila k tomu, aby ho mohl uspokojit, přestože kouřil téměř magicky, jak si Augustus pomyslel. Naštěstí David sám věděl, co chce. Když před ním klečel, uvědomil si Augustus, že by možná nebylo úplně nejlepší do něj proniknout ihned a bez řádné přípravy i z jeho strany. Byl by to požitek jenom pro něj a třeba by také stejně rychle skončil. Proto, i když vzrušení bylo mocnější, si naslinil prsty a chvíli jimi pohyboval v Davidově otvoru. Slyšel jeho vzrušením zastřený hlas, když vzdychal. Ve chvíli, kdy se na něj otočil, pochopil, že to je nyní on, kdo zdržuje, proto z něj prsty vyndal.
Věděl, že nejlepší bude nejdřív proniknout pomalu, aby si na něj zvykl. Potom může popustit uzdu. Tohle se lišilo od snu. Ve snu si mohl upravit vlastní realitu pro vlastní potěšení, nyní by mu magie moc nepomohla. Prohnětl Davidovy hýždě, než je trochu roztáhl. Snížil se a vtiskl mu polibek mezi obratle. Působilo to tak, jak si přál, protože si všiml, jak se David o něco víc uvolnil. Věděl ovšem, že déle čekat nemohl. To by se zbláznili oba. Proto, když do něj pronikl, David to nečekal a z úst se mu vydral sten, který původně plánoval polknout, zadržet. Rychle přitisknutá ruka na pusu mu nepomohla, protože Augustus se pomalu dral kupředu a držel ho za boky, aby se nemohl odtáhnout. Bylo to k zbláznění - chtěl zrychlit, ale moc dobře věděl, že kdyby to udělal, mohl by mu ublížit. A on si chtěl vychutnat to, jak ho svíral v sobě a poddával se vzrušení. Všímal si těch drobných detailů, kdy se mu jemně třáslo tělo od vzrušení, nebo když mu naskočila husí kůže, když mu boky sevřel o něco pevněji. Když do něj pronikl celý, zastavil se a zhluboka, vzrušeně vydechl. Udržet si klidnou, čistou mysl ho stálo veškeré úsilí nyní. Jak snadné by bylo ztratit kontrolu, poddat se vzrušení a uvolnit tak i svou magii. Ne, tak bláhový Augustus nebyl. V kontrole našel sílu i potěšení. I když přicházel o zdravý rozum v tuto chvíli. Palce mu vtiskl do kůže, když mu sevřel boky o něco silněji, jak byl nedočkavý. Ještě chvíli vydrž, nabádala ho mysl, ale chtíč byl mocnější a dral se na povrch rychleji. Nakonec také zvítězil.
David zavzdychal, když cítil, že se v něm Augustus prudce pohnul dozadu a potom boky tvrdě přirazil. Div se mu nepodlomily ruce, o které se opíral, od náhlého vzrušení. Přírazy postupně nabíraly na síle a rychlosti. Nezbývalo mu nic jiného, než se plně poddat vzrušení, které cítil. O to náhlejší bylo překvapení, když ho Augustus za ramena vytáhl nahoru téměř do stoje a najednou přestal, zatímco v něm byl až po kořen. David cítil jeho soustředěný dech na svém krku, stejně tak on téměř zadržoval dech v očekávání, co přijde dál. Pohlédl na něj koutkem oka a viděl, že ho Augustus také bedlivě sledoval. Přivřel oči, když se mu Augustus natiskl hrudí na záda a vyplnil mezi nimi veškeré mezery. I jeho pohled byl plný vzrušení. Ale nechtěl, aby to oboustranné potěšení skončilo tak rychle. To bylo jasné. Polibek, který mu David s radostí opětoval, byl v této pozici neskutečně vzrušující. Stejně tak Augustovy ruce, které neváhaly a využily situace po svém. Jedna přejížděla od jedné Davidovy bradavky k druhé a postupně si hrála s oběma, zatímco ta druhá uspokojovala Davidův klín. David mu po chvíli vzrušeně vydechl do úst, když ucítil, jak se Augustus v něm začal znovu hýbat. Nyní ho cítil víc, v této pozici a tak blízko něj.
Augustus pochopil po chvíli, že brzy přivede Davida k vrcholu. A to nechtěl. Nejdřív se chtěl ještě sám pobavit. Proto ty příjemné dotyky přestaly, místo toho Davidovu tvář zaryl zpátky do prostěradla a znovu do něj prudce přirazil. Rukami se opřel vedle těch jeho a přirážel do něj. Davidův vzrušením zastřený hlas ho dováděl k šílenství. Myslel jenom na to, že nechce, aby kdy přestal vzdychat. Když se mu však hlas v půlce vzdychu zlomil, pochopil, že dosáhl vrcholu. Augustus nebyl ovšem pozadu. Pár dalších přírazů a i on vyvrcholil. Adrenalin ho rychle opouštěl, proto, dokud ještě ovládal své svaly, svalil se na postel vedle Davida a zhluboka, spokojeně vydechl. Až teprve nyní postřehl, že se během toho i zpotil. Musel se nad tím pousmát. Skutečný sex byl mnohem divočejší, než si představoval. A skutečný David byl mnohem víc vzrušující. Když sám popadl trochu dech, pohlédl na Davida vedle sebe, který měl pořád problém rozdýchat vlastní orgasmus nebo to, co se před chvílí dělo.
„Příště…“ ozval se David zadýchaně a Augustus mu věnoval plnou pozornost, „to neber… jako závod… Do prdele.“
Augustus se nad tím musel uchechtnout a i Davidovi utekl krátký, zadýchaný smích z úst. „Příště?“ zazubil se Augustus provokativně.
„Problém?“
„Ne.“
„Stejně by k tomu došlo. Jste hodně otravný, pane Youngu.“
„Pan otravný je mé druhé jméno,“ zavtipkoval Augustus. David se musel znovu rozesmát, ale dal mu za pravdu. Když se znovu zadíval na strop, nyní viděl i Augustovu tvář, který se nad ním skláněl, podepíral si hlavu a se samolibým úsměvem si ho prohlížel. David pozoroval, jak se k němu sklonil, dokud je nedělilo jen pár centimetrů vzdálenosti. „Zajímalo by mě, zda jsi náhodou neporušil vlastní pravidla?“ provokoval ho.
„Doma si můžu šukat, koho chci. V kanceláři je přísný zákaz.“
„Ale. Kdože šukal koho? Připomeň mi to,“ zašklebil se Augustus provokativně.
„To jsi tak nadržený, že chceš hned druhé kolo?“
„Hm, kdo ví. Celkem bych si dal i říct.“
„Smůla, můj zadek má pauzu. Na rozdíl od někoho musím zase do práce.“
Augustus se ušklíbl o něco víc, než mu palcem pomalu přejel po spodním rtu, chytil ho za bradu a políbil ho. „Práce může počkat.“
„Nevím, kdo mě tady pořád uhání, abych s jeho případem pohnul, co nejrychleji.“
„Pro dnešek si můžeš vzít volno.“
„Jak šlechetné od tebe. Naneštěstí mi ty nepíšeš pracovní dobu.“
Když ovšem chtěl odejít, Augustus ho hravě stáhl zpátky dolů a uvěznil ho pod sebou. „Co když tě nepustím?“
„Použiješ na mě svou magii?“ zeptal se David vtipem.
„Hm, to by mohlo dopadnout velmi špatně. Pro tebe.“
„Proč? Vyletí mi z prdele holub?“
„Tuhle potupu si vyprošuju.“
David se ušklíbl a musel ho cvrnknout do čela. „Možná kdybys nepůsobil tak vážně, tak bych si z tebe nedělal legraci.“
„Zpochybňuješ snad mou magii?“
„Nikdy jsem se s žádnou nesetkal. Protože nelze vysvětlit způsobem, abych ji pochopil. Většinou se stejně jednalo jenom o podvod. Skuteční mágové neexistují. Jsou to jenom velmi dobré triky, kdy ti dotyčný obalamutí mysl, když nedáváš pozor, a poplete smysly. Ty tvoje kouzla se dokáže naučit každý.“
Augustus se od něj odtáhl a usadil se do tureckého sedu vedle něj. Bylo zbytečné se s ním hádat, ztrácel by tak energii a čas. I kdyby ho poučil o rozdílech magie, kterou popisuje on a kterou ovládá on sám, jeho až moc racionální mozek by to nepochopil. Stejně tak jiní lidé i David slepě věřil, že magie neexistuje. Pak tady byli druzí, kteří si mysleli, že je to výsledek ďáblova učení. „Existuje ovšem složitější magie, kterou se nedokáže naučit jen tak někdo. Tato magie se předává z jednoho člena rodiny na druhého. Takovou magii se ti tví podvodníci nemůžou nikdy naučit.“
„Dobře. Dejme tomu, že by to byla pravda - proč to doposud nikdy nikdo nezmínil? Proč se to neodhalilo? Neulehčilo by se vám tak soužití s námi? Chci říct - v minulosti přece byly hony na čarodějnice. Většina těchto honů byla ovšem pod záminkou majetku nebo závisti, takže se odsuzovaly nevinné ženy. Samozřejmě pomocí určitých praktik, aby nemohly přežít, protože to byly obyčejné ženy. Nikde ovšem není magie nějak určitě popsaná, aby dávala smysl, aby se ji mohl naučit každý. Neznamená to tedy, že čistě z racionálního hlediska neexistuje?“
Augustus chvíli mlčel. Snaží se, aby mu porozuměl, ale neuvědomuje si, že magie ho obklopovala ještě mnohem dřív, než mu vstoupil do života. Ale také si uvědomoval, že David bude tvrdý oříšek na rozlousknutí. Jen tak mu neuvěří. Co mu zatím ukázal? Neškodná kouzla znovuobjevení, zmizení a zhmotnění. Kdyby mu ukázal svou pravou magii, utekl by. Jako všichni ostatní. „Ptáš se, proč jsme neodhalili svou pravou moc po celou tu dobu?“ zeptal se nyní Augustus a pohlédl na své ruce. Stačilo by jen chtít a ukázal by mu, co za zrůdu skutečně je, jakou mocí vládne. Ale tím by ho mohl také snadno zabít. Ne, Davidovi svou magii nebude moci nikdy ukázat, to si uvědomoval. Podíval se mu do očí, když pokračoval: „Protože se bojíte našich darů. Protože jsme jiní. Lidi se vždycky báli těch, co se lišili.“
„Jakou magií tedy vládneš ty?“ zeptal se David přímo, přestože věděl, že mu to neřekne. Odpovědí mu bylo samozřejmě táhlé ticho. „Vidíš? To jsem měl na mysli,“ dodal po chvíli, než se zvedl z postele.
„I ty máš svá tajemství, která jen tak nikomu neřekneš,“ ozval se Augustus tvrdohlavě. David se zastavil v odchodu a chvíli tam jen tak stál. „Možná proto, že víš, že je pro ostatní lepší, aby některé věci nevěděli, než aby je to vystavilo případnému nebezpečí z tvé strany. Ale ano, na vině jsem tady já.“
David mu k tomu nic neřekl a vydal se kupředu. Oba věděli, že tento rozhovor byl u konce. Augustus ho sledoval, jak zmizel v koupelně a zavřel za sebou dveře. Oba si jen připomněli, že i když před chvílí to tak nevypadalo, pořád jsou to dva cizinci, využívající jeden druhého pro svůj prospěch. Ten okamžik blízkosti se vytratil tak rychle. Stala se z něj jen trpká vzpomínka. Ale Augustus mu neměl co říct. Protože nemohl. Kdyby totiž tušil, co za bestii skutečně je - utekl by. Tak jako každý jiný. Stejně tak David věděl, že kdyby Augustus věděl o jeho problému - vysmál by se mu.
Když David vyšel z koupelny, hned si všiml, že jeho byt zeje prázdnotou. Aspoň mohl mít koule mu říct sbohem, než se jen tak vytratí. Ale byl to Augustus. Asi by vás napadlo, že se prostě vytratil a už se nevrátí, ale David tak nějak věděl, že ho stejně bude otravovat v práci. Třeba už je před jejich firmou a očekává, že tam naběhne. Místo toho se David usadil v křesle a pohled mu spočinul na dvou čajích na stolku. I kdyby se jeho racionální část rozhodla pokládat to za sen, byla to pravda. Nechal se jím zlákat na hezká slovíčka a doteky. Kdy se z něj stala tak snadná kořist? Kdy a proč mu tak snadno podlehl? Nakonec si povzdychl pro sebe, vypil oba studené čaje a umyl hrnky. Chvíli stál před prázdným dřezem a uvažoval, zda má smysl se vracet. Až potom mu došlo, že jeho hlavní důvod, proč vůbec šel zpátky domů, jaksi… zanikl. I ta touha si ulevit od stresu byla pryč. Protože onen stres nakonec zmizel, když se mu mozek začal věnovat něčemu jinému, příjemnějšímu. V tu chvíli si David vzpomněl na svou nedokončenou objednávku. K jeho překvapení mu Augustus jeho vlastní mobil nechal v kapse kabátu. Tolik galantnosti od něj nečekal, ale byl rád, že o ten malý přístroj nepřišel. Pořizovat si nový by byl zbytečný náklad. Shánět staré kontakty by byla otrava a ta by vyžadovala až moc snahy, kterou David v těchto věcech neměl. O to větší překvapení na něj čekalo, když jeho první kontakt měl uložený pod jménem Augustus. A to číslo viděl prvně. Musel se tomu chabě, krátce pozasmát.
„Hajzl jeden,“ ulevil si s úšklebkem.
*****
Co ovšem David nečekal, byl Augustus za dveřmi, který na něj trpělivě čekal, a jako omluvu, že jen tak zmizel z jeho dohledu, dal mu opět oranžovou růži. Jeho pouťový trik David i tentokrát samozřejmě odsoudil. Augustus si z toho ovšem nic nedělal - věděl, že to je jeden z triků, co lidi milují a rádi napodobují, ale byl to jeho dárek jako omluva, že ho opustil v mezičase. Kdeže byl? Nikde daleko. Potuloval se kolem, třídil si myšlenky a jeho sluhové mu připomínali jeho vlastní záměr, proč se k tomu člověku chtěl dostat tak blízko. Sice ne rovnou do postele, ale do hlavy určitě. Zmateným, novým pocitům Augustus samozřejmě nerozuměl. Proto si je potřeboval protřídit v hlavě sám. Nepomohl mu všudypřítomný pach Morfea. Věděl, že za jeho drobný vtípek se značkou se o něj Morfeus bude zajímat o to víc. Ale to mu nevadilo. Stejně byl na jeho seznamu. Nyní se jen posunul k první příčce. Protože nikdo nebude sahat na něco, na co si Augustus vytvořil vlastní nárok. Přestože ten nárok přišel až po Morfeovi, samozřejmě. Neměl na něj štěstí, aby se s ním setkal přímo, ale nepochyboval, že jeho značka bude dostačující, aby Morfea rozhněvala, aby začal dělat chyby. Přelstil jeho magii tou vlastní a pomátl tomu člověku mysl vlastním způsobem. Už jen z toho důvodu ho Morfeus musel nyní proklínat. Když vyšli z té pochmurné budovy, musel se Augustus samolibě usmát. Protože jedna určitá plavovláska ho docela nasraně propalovala pohledem, pohled nasranosti se ještě zhoršil, když se k němu připojil David a spolu zamířili pryč, aniž by si jí David všiml. Morfeus sledoval, jak mu Augustus nonšalantně přehodil ruku přes rameno. Morfeus ovšem nebyl pitomec. Věděl, že v rámci šarvátky o jednoho člověka má nárok ten, co přijde později. Pokud se značka přepsala, nemohl s tím nyní už nic dělat. Ale do hlavy se tomu člověku dostane i tak. Jeho kletbu, aby se sám pobavil, sice tentokrát Augustus narušil vlastní přítomností, příště si ovšem Morfeus prosadí svou a pobaví se, jak bude David ztrácet mysl nad vlastním, postupným šílenstvím.
Pro tentokrát nechal osud Davida Erwooda nedobrovolně v rukou Augusta.
*****
Octavius ležel v posteli se svým milencem, když k němu dorazila pozdní zpráva o skonu Harám a celé její rodiny. Když se ptal na podrobnosti, jeho sluha mu víc sdělit nemohl, neboť sám toho nevěděl mnoho. Když se zajímal, zda to vědí i ostatní, sluha také nevěděl. Byl to důvod k obavám. Právě Harám měla hrát jejich hlavní obranu, kdyby Augustus chtěl svou výhružku změnit na skutečnost. Doběhli je snad lidi z církve? Nebo je někdo zradil? Nebo se Augustus pomátl a započal svou pomstu?
„Octavie?“ oslovil ho jeho milenec a položil mu ruku na paži. Octavius však prudce paží uhnul, chodil z místa na místo a uvažoval. Ostatní to musejí už také vědět. Třeba mezitím zjistili něco víc. Jestli ovšem bylo její tělo i celé sídlo spáleno, jen magie ohně by nevyzrála nad jejím obraným kouzlem. Pokud ovšem dotyčný nebyl vpuštěn dovnitř. Když ho jeho milenec opět vyrušil svým hlasem, vyprskl na něj rozkaz, aby mu zmizel z očí. Cožpak nevidí, že má důležitější věci na práci, než se o něj starat? Tolik asi k jejich příjemně strávenému sexu. Sluha ovšem věděl, co je jeho hlavní prací nyní. Ne uspokojovat svého pána, ale hlídat toho člověka. Zatím svého pána svými zprávami moc nepotěšil. Měl by si napravit reputaci. Proto, když se jeho pán rozhodl, že se vydá mezi lidi a najde nějaké krysy z církve, které by mohl omámit svou magií a zjistit, zda za tím útokem stáli skutečně oni, rozhodl se i on, že se vrátí ke svému úkolu. Z pootevřeného okna nakonec spěšně vyletěla červenka obecná a zamířila rovnou k okolí bytu Davida Erwooda. Přiblížit se ovšem tentokrát nemohla. Děsivá magie sluhu Octavia držela dál, než posledně. Protože nebyl hlupák, vyhnul se dosahu magie rozkladu. Už necítil Morfeovu magii kolem. Rozhodl se magii rozkladu pošetile následovat a zanedlouho se dostal do okolí firmy toho člověka.
V jednom z oken si všiml toho člověka. Nikde necítil Augusta ani jeho sluhy, a tak se odvážil přiblížit se na parapet. To se mu ovšem stalo osudným. Jelikož se sám soustředil na potlačení vlastní magie a přítomnosti zde, aby si ho nikdo nevšiml, nenapadlo ho, že by jiní, zkušenější zvěromágové toho byli také schopni. Proto ve chvíli, kdy se blížil k parapetu, nevšímal si svého okolí. Neviděl tudíž dva blížící se dravce. Ucítil jen, jak drápy jednoho omotaly kolem jeho těla a než se stihl pokusit o útěk, byl mrštěn proti zdi. Nedopadl na zem, protože ho jiné mohutné pařáty opět chytily a zastavily ho tak před pádem na zem.
Augustus nezúčastněně sledoval počínání svých sluhů, kteří si jeho rozkaz plně užívali a Octaviova sluhu pořádně mučili. Jelikož se jednalo o neškodnou mouchu v jejich případě, dovolil jim, aby popustili svou uzdu a vyřádili se, co hrdlo ráčí. Nyní, když ho konečně po trpělivém vyčkávání chytili, Augustus věděl, že především Virgil si tuto drobnou pomstu na něm užívá o něco víc, Gerard byl spíše zdrženlivý, spíš ten, který se pokaždé ujistil, že jim kořist neuteče. Augustus neměl důvod se zapojovat - slabý Octaviův sluha ho nezajímal. Věděl, že až se Virgil vyřádí, bude mít dostatek rozumu, aby ho nezabil rovnou. Třebaže mluvit hned nebude, bolest mladého sluhu jistě přiměje, aby promluvil. Proč dostal rozkaz sledovat jeho člověka? Přišel s ním do kontaktu? Jak dlouho ho už sleduje? Když viděl, že by Virgil mohl přijít o rozum a stát se běsnící bestií, zastavil ho lusknutím prstu. Stejně tak Gerard nechal sluhu v podobě malého ptáka spadnout na zem. Augustus k němu lhostejně došel. Nebyl pro něj hrozbou. Když se zastavil před ním, nabral mladík už svou lidskou, potupnou podobu. Bylo mu totiž jasné, že by nemělo smysl vzdorovat dál. Nezabil ho, protože si chtěl promluvit. Věděl, že jeho sluhové jen plnili jeho rozkaz, aby ho oslabili a on mu nemohl utéct nebo na něj zaútočit. Také si uvědomoval trpkou pravdu, že se odsud nedostane živý, ne se zlomenou rukou, která v jeho pravé podobě představovala křídlo. I přesto se ten pošetilec rozhodl pro útok. Augustus mu lhostejně uhnul stranou, aby mladík spadl do bláta. Sotva ovládal své tělo od bolesti.
„Proč tě Octavius vyslal?“ zeptal se přímo. Když se ovšem mladík rozhodl znovu o chabý útok, schytal tentokrát kopanec do břicha, který ho znovu poslal k zemi. „Proč tě Octavius vyslal?“ zeptal se ho znovu, doposud trpělivě.
„Chcípni,“ zachroptěl mladý sluha. Augustovi neušlo, že předtím, než do něj kopl znovu, mladík si raději vší silou, co ještě měl, kousl do jazyku. Takže když ho nakopl, neuniklo mu i to, co mu vyletělo z pusy.
„Blázne,“ zhodnotil Augustus jenom. Ohlédl se přes rameno. Viděl Virgila, který měl nedočkavý pohled plný jisker. „Ještě ne,“ řekl mu jen a pohlédl na mladíka, který se sám z vlastní hlouposti připravil o jazyk. Nejspíš se obával, že by snad něco kvůli bolesti mohl říct. Protože sám věděl, že moc věrným ani silným sluhou nebyl. Augustus ovšem nepotřeboval, aby mu říkal slova - ať dobrovolně nebo nedobrovolně. Nezajímalo ho tolik, proč ho Octavius poslal. Neměl ani nejmenší zájem o něj nebo o Octavia. Ale tenhle mladík si o svůj trest přímo říkal. Sledoval Davida, přestože byl Virgilem předtím varován. Zemře kvůli vlastní pošetilosti. Ale pomalou a bolestivou smrtí. Aby byl pro Octavia připomínkou, že co je Augustovo, na to si nesmí nikdo činit vlastní nárok.
*****
K podvečeru Octavius vyhlížel svého milence v naději, že se opět vrátí a řekne mu něco víc. Chtěl se mu omluvit. Choval se k němu dnes neurvale, ale to jenom proto, že zprávy kolem se od Augustova návratu jenom zhoršovaly. Nejdřív ta výhružka, potom skon Harám. I ostatní čarodějové měli strach - Harám je měla v případě nouze bránit. Proto i Octavia ochromily obavy. Kdyby se měl utkat s Augustem, věděl, že by prohrál. Nepochyboval nyní, že za úmrtí Harám stojí také on. Lidi z církve ani netušili, kde byl její úkryt. Její služebná Lilith prý nepromluvila a raději zemřela, když se s ní církevní muži dostatečně pobavili vlastním, prohnilým způsobem. Vše okolo sídla Harám bylo ohořelé, ani její tělo nenašli. Nemohla se rozpadnout v prach tak rychle, pokud už nehořela jako prach.
Když slyšel zaklepání na domovní dveře, div k nim neklusal. Jeho milenec se tedy vrátil a je v pořádku. Snad by mu spadl kámen ze srdce… kdyby, když otevřel dveře, ho spatřil. Jeho radost se ovšem záhy hned vytratila. Za dveřmi nestál pohledný zvěromág, který na sebe bral podobu červenky, do které se Octavius před lety sám zamiloval, ale jakýsi obtloustlý chlapík s milým úsměvem a kufrem v ruce, zatímco nad hlavou měl roztažený deštník s nápisem Erwood & Strange. Stuartův vlídný úsměv se jenom rozšířil, až měl dolíčky ve tvářích, a deštník přehodil na druhé rameno, aby měl volnou pravou ruku a mohl ji nyní zvednout.
„Stuart Strange, těší mě,“ řekl mile. „Mohu dál?“

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.