„Když si tuto mast rozetřeš po obličeji, zaručí ti dlouhověkost. A s trochou důvtipu určitě i věčné mládí, Octavie. Mně můžeš věřit,“ sliboval líbivě sladký hlas mladého Augusta, který zrovna otevřel malou krabičku, v níž se nacházela jakási mast, o které doposud pořád jen mluvil. Mladý Octavius zvídavě nakoukl dovnitř, oči rozšířené zvídavostí a vzrušením, než se mu zkřivil obličej a on si musel zacpat nos. Augustus ze všech sil potlačil i vnitřní smích, nemohl to nyní pokazit, když toho hlupáka dostal už tak daleko! Odkašlal si, aby nabral na vážnosti. „Pokud teda nechceš prožít postupně hodně mrzký život. Otec si tuhle mast nemůže vynachválit, již roky ji používá,“ vychvaloval Augustus trus lesních zvířat, které pro tuhle speciální příležitost předtím posbíral. „Věřím, že tvojí matce by se jistě hodila. Taky už nevypadá nejlépe - ty sešlé tváře nepůsobí tak okázale, jak se snaží sama působit,“ dodal jakoby omylem, protože věděl, že Octaviova matka si velmi zakládá na svém vzhledu.
„Dej to sem!“ vyprskl Octavius konečně a vytrhl mu krabičku z ruky. Augustus se nevinně usmál a se zadostiučiněním sledoval, jak si mladý dědic kouzelnického rodu roztírá zvířecí trus po tváři. A když nad tím pachem křivil nos, byl to o to lepší pocit!
‚To máš za to, že všem vykládáš, že moje magie je zbytečná!‘ pomyslel si Augustus podle a jen se na Octavia usmál a přikývl. „Uvidíš hned zítra ráno, že jakýkoliv nedostatek z neštovic hnedle zmizí!“ sliboval mu Augustus. „Je to rodinný recept, takže bych ti potom mohl namíchat hned další, pokud bys měl zájem,“ dodal s provokativním pohledem.
„Až poznám účinky - pak budeme smlouvat!“ rozhodl se mladý Octavius, ale jak si natíral naducané tváře, neměl pochyb, že by jeho přítel nemluvil pravdu.
Toho dne ovšem Octavius zakusil hořkou pravdu, kdy si uvědomil, jak falešné přátelství ho pojilo s Augustem. Když za ním mladík ten den o něco později utíkal se slzami v očích, zda se náhodou nespletl a nepodstrčil mu omylem něco jiného, Augustus se mu jen z plna hrdla vysmál, že je hlupák, pokud si myslel, že nositel magie rozkladu by mohl ostatním pomáhat. Mluvily z něj myšlenky magie nebo to byly jeho vlastní myšlenky? V tu chvíli Octaviovo srdce zahořklo, aniž by si mladý čaroděj uvědomoval, že to nemusel být vůbec Augustův nápad, ale nápad jeho magie, která mezi ně zasela semeno nenávisti a lži, dokud je nerozkmotřila nadobro a z těch dvou se nestali úhlavní nepřátelé. Tak je viděl Octavius, Augustus neměl zájem o žádné povrchní vztahy ani přátelství. Nechtěl se na nikoho vázat ani mít k někomu hlubší vztah.
Protože vztahy jsou pro vás zátěží. Protože si moc dobře uvědomoval, že čím byl starší, tím víc se jeho magie projevovala. Octavius se nikdy nedozví, že to byla Augustova laskavost, která ho od něj odehnala, než se mezi ně dostala jeho magie, aby jejich vztah mohla sama zničit. Raději jejich přátelství sám zničil, dokud si byl vědom, že tomu tak on sám chce. Raději ať ho Octavius nenávidí za tu sprostou lež, než aby mu ublížil jinak. To si myslel mladý Augustus, když byl ještě dítě. Snad doufal, že svou magii rozkladu ovládne a své city si ponechá. Byl naivní. Proto se mu hodilo, že Octavius je nyní jeho nepřítel, proto se mu hodilo, že k nikomu z rodiny neměl žádný hlubší vztah. Bylo to pro něj lepší.
Proto, když ho našli Virgil a Gerard a řekli mu zprávy z jeho domova, necítil smutek nad ztrátou ani zármutek nad smrtí svých nejbližších. Bylo mu to jedno. Citů v rodině se vzdali všichni, aby nebyly použity proti nim samotným. A protože je po staletí neviděl, byly to pro něj naprosto cizí osoby. Co na tom, že zemřely, nebo jak zemřely. Snad si přál, aby i Octavius zemřel během jedné z těch hloupých lidských válek. Snad by pak na něj mohl s klidnou myslí zapomenout. Osud ovšem chtěl, aby se ti dva opět potkali, aby si Augustus uvědomil, že on sám se tehdy rozhodl, že Octavius bude jeho nepřítelem. Svého činu nelitoval. Jeho magie by je dřív nebo později rozkmotřila.
*****
Augustus se s trhnutím probudil. Z počátku si neuvědomoval, kde se nachází, ale cítil pot na vlastním čele, který mu pomalu sklouzl po spánku dolů. Díval se do stropu, který nepoznával, a ležel na něčem neobvykle měkkém. V rukách sevřel cosi podivného. Téměř měl pocit, že se propadá - kdyby neviděl ten strop, napadlo by ho, že byl snad vhozen do bažiny a nyní se propadá na její spodek. Tak se totiž některé, primitivní kmeny zbavovaly zrádců. Ne, už dávno není v Africe… Je v nějaké budově. Pod rukami cítil nějakou cizí látku. Oči konečně odlepil od stropu a pohlédl na jednu stranu, kde viděl látku gauče, na kterém ležel, na druhé straně viděl otevřené okno, pod kterým spal Alastair, který měl hlavu opřenou o Virgilovo rameno, a křeslo, ve kterém zrovna spal David, zabalený do deky s hlavou opřenou o rameno. V protějším křesle si všiml Gerarda, který ho bedlivě, ale poněkud unaveně sledoval a nyní se na něj i pousmál a úlevně si oddychl.
„Už jsem začínal mít obavy,“ vydechl Gerard unaveně a vstal.
Pamatoval si, že se stěží dostal nahoru, ale do Davidova patra nedošel. Jak se teda dostal do Davidova bytu? Pamatoval si také, že Morfeus se rozpadl v prach a přestal existovat. I jeho slova o směšném prokletí, které na něj uvrhl, ale nedokončil ho stvrzením nebo vlastní krví. Takže pochopitelně nezačalo nikdy platit. Zvedl ruku, aby si otřel otravný pot z čela, a zarazil ho hadr na čele.
„Pan Erwood na tom trval. Měl jste prý horečku, tak to nazval, myslím,“ uvažoval Gerard, než se zvedl z křesla a přešel ke svému pánovi. „Jak se cítíte, lorde Auguste?“
„Co se stalo?“ zeptal se Augustus místo toho a s námahou se dostal do sedu.
„Neměl byste vstávat,“ připomněl mu Gerard.
„Na to jsem se neptal,“ zavrčel na něj Augustus přísně, když nyní seděl.
„Předpokládám, že se vaše magie rozhodla pro drobný žert. Přeci jenom… slíbil jste jí posledně plno obětí a doručil jste jí jen Morfea. Ano, jeho moc byla nezměrná, ale… pořád se počítal jako jeden. A pro zformování magie rozkladu do takové podoby jste také použil značné množství síly. Kdybyste ho nechal rozpadnout se v prach tak, jako jste to udělal s Harám, nemusel byste použít tolik síly.“
„To stačí,“ skočil mu Augustus neurvale do řeči. Neměl náladu poslouchat přednášky o vlastní magii. Promnul si kořen nosu a hadr mu nyní spadl na koleno. Zvedl ho mezi dvěma prsty za jeden cíp a cítil, že byl vlhký. „Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Nevíme. Našli jsme vás na půl cesty nahoru, lorde Auguste. Potom jsme museli přesvědčit Davida Erwooda, že jsme vás nijak sami nezranili. Nechápu moc, proč mu na tom tolik záleželo? Očividně mu nestačilo lhát, že jsme se všichni společně opili.“
Augustus se musel ušklíbnout. „Předpokládám, že trvalo, než vás vůbec pustil dovnitř?“
Gerard se pousmál. „Přesvědčoval jsem ho asi tak deset minut.“
„Máš můj obdiv. Jak jsi ho nakonec přesvědčil?“
„Přišel na to sám, když s vámi nepohnul,“ pravil Gerard upřímně a Augustus se nepřestal šklebit v pobavení a musel nad tím zakroutit hlavou. Úšklebek mu po chvíli zmizel.
„Pozval vás řádně dovnitř?“ zeptal se nyní vážně.
„Ano, když jsem mu částečně vysvětlil naši situaci.“ Gerard si všiml Augustova pohledu a pochopil jeho nevyřčenou otázku. „Nic konkrétního neví. Ale myslím si, lorde Auguste, že byste ho měl obeznámit s několika věcmi. Pokud jeho domov hodláte i nadále využívat, stejně tak zbytek budovy, který vám po lordu Morfeovi právem náleží v rámci dědictví a již předtím částečného vlastnictví, bylo by to pro vás jednodušší, nemyslíte?“
„Jeho mozek magii nechápe tak rychle. Musím ho s ní seznamovat pomalu.“
„Pouťovými triky.“
Augustus nepříjemně mlaskl nahlas. „I to mu pořád zavařuje mozek.“
„Možná… kdyby viděl magii přeměny, byl by myšlence magie otevřenější?“
„To je až moc přímá konfrontace, nemyslíš? Popřel by to.“
„Můžeme to zkusit, jestli si myslíte, že je připravený.“
„Nezblázní se, to je jasné. Na to až moc uvažuje. Prostě si řekne, že se mu to zdálo, nebo tak něco. Určitě mu ale nechci říkat nic o své magii, Gerarde. Už tak je těžké udržet myšlenky na uzdě, aby se něco neposralo.“
Gerard přikývl. „Rozumím, lorde Auguste.“ Gerardovi ovšem neuniklo, jak se jeho pán dívá na toho člověka. Měl podezření už i předtím, ale to si říkal, že se mu to jenom zdá. Nyní ovšem viděl na Augusta až moc něžný pohled, když pozoroval spícího Davida. Věděl, že by se neměl na nic ptát přímo. Jednak mu do toho nic není, a pokud si své city, nebo minimálně dočasné zaujetí, jeho pán neuvědomuje, jeho magie o nich sama neví, takže je ten člověk před jeho magií v bezpečí. Gerard si ovšem pomyslel, že ten pohled u Augusta doposud nikdy neviděl. Snad jen jednou u Lucrateze, když se díval na Tenebru, když ji posílal pryč, aby se zachránila, protože věděl, že se už nikdy neuvidí, protože věděl, že za chvíli sám zemře, proto si dovolil povolit ty city, které vůči ní cítil po celá staletí. Nic ovšem neřekl.
Pravdou ovšem bylo, že Augustus o vlastních citech nevěděl. Nikdy je necítil vůči nikomu. A své zaujetí si vykládal jako jiné zaujetí, které míval jako mladý vůči věci, po které v tu chvíli prahl. „Díky, Gerarde, můžeš se prospat,“ otočil pohled zpátky ke Gerardovi, už bez té předešlé něhy.
„Nevadí mi-…“
„Je to rozkaz. Už je mi mnohem lépe. Nepotřebuji sluhu, co mě bude v polospánku bránit bez špetky energie,“ přerušil ho Augustus.
„Rozumím, lorde Auguste. Děkuji,“ dodal nakonec, než se zvedl a vrátil se zpátky do křesla naproti Davidovi.
„Dokud ho trochu neseznámím s vaší magií, udržujte svou lidskou podobu,“ připomněl mu Augustus. Gerard jen přikývl, než se také odevzdal do říše snů.
Augustus chvíli seděl v naprosté tichosti a tmě, než očima znovu spočinul na spícím Davidovi. Na okamžik zaváhal, než vstal. Hlava se mu mírně zatočila, proto se hned chytil opěradla gauče. Když měl jistotu ve vlastních nohách, udělal pár kroků k Davidovi. Augustus ho téměř užasle sledoval, jak spí. Pomyslel si, že na muže měl překrásné řasy. Když se ovšem zvedl, David s sebou mírně trhl a probudil se. Hned si všiml obrysu těla vedle sebe a rozsvítil lampu na stolku vedle sebe. Chvíli na Augusta hleděl, než si unaveně oddychl.
„Ocenil bych, kdyby sis příště tahle podělaná překvápka strčil do prdele,“ oznámil mu unaveně, když si promnul kořen nosu. Augustus se křivě usmál.
„Ty ses vzbudil,“ připomněl mu.
„Ne, myslím to, jak ses sem dostal, sakra. Není zrovna normální se ožrat, natahat mi do bytu svý kamarádíčky a přitom být tak mimo, že chodíš kolem s horečkou. Fakt by mě zajímalo, co bys dělal, kdybych nebyl doma.“
Augustus zadržel smích, ale v hloubi duše usoudil, že má právo být na něj naštvaný. Přišel nepozvaný a v ne moc příjemném stavu. To by popudilo každého. „Uznávám, že jsem mohl přijít v lepším stavu,“ usoudil nahlas.
„To bych příště sakra ocenil,“ procedil David skrz zuby, než si promnul obličej ve dlaních a povzdychl si.
„Ty bys neměl spát v křesle,“ rýpl si Augustus.
„Díky komu jsem v něm skončil?“ pozvedl David obočí.
„Nepřikazoval jsem ti, abys byl kvůli mně v nepohodlí.“
„Ach, i kdybys mi to přikázal, poslal bych tě do hajzlu, zlato. Ne, kvůli tobě jsem tu nezkys‘, ale když jsem viděl ty tři, jak jsou celkem dost mimo, tak mi došlo, že aspoň někdo by měl obětovat trochu svého spánku a ujistit se čas od času, že dýcháš.“
„A ten někdo jsi byl naštěstí ty. Jak šlechetné. Překvapuje mě, že jsi mi spíš nešlápl na krk, když je to takový problém - postarat se o bližního svého.“
„S těmi křesťanskými kecy jdi do prdele, takhle brzo na ně nemám náladu,“ varoval ho David rozespale, když si mnul kořen nosu. Podíval se na mobil na čas a zaúpěl. „Vidím, že je ti už mnohem lépe, když dokážeš kecat a provokovat, takže já se klidím k sobě. V případě, že by ti bylo špatně, obrať se na ty tři pobudy, ale pochybuju, že ti aspoň přisunou kýbl na zvratky v čas,“ zhodnotil David racionálně a ne moc emotivně (taky byste neskákali radostí, kdyby vás někdo vzbudil po třetí hodině ranní a vy měli za pár hodin zase vstávat do práce) a vstal. Z kuchyně mu donesl kýbl a přiložil ke gauči a měl se k odchodu.
Překvapilo ho, když cítil, jak mu někdo sevřel ruku v té své a zastavil se dva kroky od své ložnice. Ohlédl se přes rameno na Augusta, který ho zastavil a pořád jeho ruku nepouštěl. Ve tmě neviděl jeho vnitřní boj. Augustus se nikdy v životě za nic nemusel omlouvat, nikdo to po něm nikdy nevyžadoval. Slova omluvy nikdy nemusel v životě utrousit, protože to za něj dělali jiní, většinou Gerard nebo jiný sluha, přesto nyní cítil, že to Davidovo podráždění je jeho chyba.
„Děkuji, že jsi nám poskytl útočiště, Davide. Cením si toho,“ promluvil Augustus konečně, když mu David dal chvíli času navíc, aby si utřídil vlastní myšlenky. Jeho volbu slov nekomentoval, tak nějak si na ni začínal už zvykat. „Přesto si myslím, že jsem tvým dlužníkem. Urči si, co budeš chtít na oplátku.“
„Třeba to, že mě necháš se vyspat,“ odpověděl mu David se smíchem, ale když zvedl ruku, ta Augustova ho nepouštěla. Očividně mu na tom záleželo, nejspíš poprvé v životě, aby splatil dluh. David si ospale povzdychl, ale rozhodl se, že mu vyhoví. „Může to být cokoliv, abys mě pustil?“ zeptal se trochu podle.
„Cokoliv, co budu moci splnit,“ slíbil Augustus.
David chvíli váhal, než se pousmál. Když ho od sebe tímhle odežene, bude to počítat jako výhru nebo prohru? Učinil krok k Augustovi a získal si tak jeho plnou pozornost. Dělila je od sebe jenom pár centimetrová mezera, kterou David o to zmenšil, když se k Augustovi naklonil a nyní mluvil šeptem: „Opravdu cokoliv?“
„Ano, jak jsem řekl, cokoliv, co budu moci splnit.“
„I kdyby ti to mělo být nepříjemné?“
„Ano.“
Augustus potom slyšel, jak Davidova chodidla téměř neslyšně dopadají k těm jeho, jak tu mezeru mezi nimi zmenšil na úplné minimum, cítil, jak jejich ruce proplétá, a nyní ucítil jeho dech na vlastním krku, když k němu David vzhlédl a odvážně ho vyzval: „Polib mě.“
Tvrdit, že ho to nepřekvapilo, pak by byl Augustus největší lhář. Čekal mnoho věcí, ale přímou konfrontaci ne. Ale David to řekl hlasem, který mu nedával možnost nesouhlasit. Byl to příkaz. Augustovi málokdo kdy něco přikázal, protože věděl, že by to stejně nesplnil. Proto bylo pro Augusta především překvapení, když se téměř s radostí vrhl na Davidovy rty a ucítil, jak mu David polibek stejnou horlivostí oplácí. Zdálo se mu, že se líbají celou věčnost, ale najednou ta věčnost skončila až moc rychle, když se David odtáhl v tom nejlepším. Augustus cítil jeho dech na svých rtech a uvědomil, že i on sám touží, aby pokračovali tam, kde právě skončili. Ve tmě sice Davidovu tvář neviděl, ale podle trhaného dechu usoudil, že nejspíš smýšlí stejně. Rukami vyhledal jeho tvář a potom se k němu snížil a zašeptal: „Stačí nebo ještě?“
Na to se David krátce zasmál a vydechl. „Opravdu se na to musíš ptát?“
„Když jsem se o to pokusil poprvé, oháněl ses podělanými pravidly.“
„To bylo v práci. Doma jsem na 100% pro. Pokud teda nehostím něčí ožralé kamarádíčky, samozřejmě.“ Ach, opět ten sarkasmus, nejlepší obrana.
„O ty tři se nemusíš starat,“ smlouval Augustus.
„Musím, protože ty jim jisté věci určitě vysvětlovat nebudeš.“
„Vůči tomu jsou imunní nebo hlušší.“ David jen pozvedl obočí, ale nic neřekl. „Věř mi, jistě zažili i horší věci.“
„Jmenuj.“
Augustus mu na očích přímo viděl, jak si to vychutnává. Proto se rozhodl, že ho raději umlčí dalším polibkem. „To bychom tu byli do večera a nic zajímavého by se nestalo.“
„Tak zajímavého se nic nestane.“
„Nekaz to.“
Jako odpověď schytal cvrnknutí do čela, což Augusta přimělo se nechápavě odtáhnout. „Mám na vás pár otázek, pane Youngu, ale obávám se, že můj mozek přechází do režimu spánku, takže mi je budete muset odpovědět, až se zase vzbudím. Pro teď vás budu muset požádat, abyste své pozadí laskavě odklidil zpátky na gauč a v případě nevolnosti použil kýbl u hlavy,“ instruoval ho David s ospalým úsměvem, než zmizel ve své ložnici a přivřel za sebou dveře. Augustus se hravě ušklíbl a přešel ke dveřím. Když ovšem viděl, že David šel skutečně spát, jeho dveře tiše zavřel a vyslechl jeho žádost.
*****
Když se David probudil, podíval se na mobil, kolik je hodin. K jeho smůle se mu ovšem vybil. Jako první nahlas zaklel, protože měl takový pocit, že už teď jde velmi pozdě. Doslova vyběhl z pokoje a hned se po pár krocích zarazil. Rozhodně nečekal, že se setká s jedním z těch tří, kteří k němu Augusta dotáhli. A stejně tak zmateně ho pozoroval i ten, jehož vlasy byly doslova rudé jako plameny ohně.
„Ha! Lorde Auguste, už je vzhůru!“ zakřičel přes celý byt, až si David musel zakrýt uši.
„Virgile, neřvi! Lidi okolo si ještě budou stěžovat!“ ozvalo se zpoza roha.
„Na to jim seru! Měl jsem lorda Augusta informovat, až se vzbudí!“ pokračoval ve křiku ten s rudými vlasy, zatímco se sám přemístil do kuchyně.
David na chvíli zůstal zaražený. Musel si sám potvrdit, že nejspíš to, co se stalo dnes brzy ráno, se skutečně stalo a on nezešílel.
„Gerard má pravdu, nemusíš přitom zvát jako pavián. Oprava - pavián by se urazil, na tvoje hlasivky nemá. Pravda,“ slyšel David Augustův hlas.
„Ale byl to váš rozkaz, lorde Auguste,“ slyšel zase toho, kterého nazval někdo jiný Virgilem. David si pomyslel, jak staromódní jméno to je. I to druhé - Gerard. Snažil si v hlavě vybavit, jak vlastně ten druhý vypadal. Měli ještě třetího, kterého jeden z nich vlekl.
„To ovšem nebylo povolení, aby se z tebe stalo zvíře. Jasně jsem to především tobě vysvětloval,“ slyšel Augustův lehce panovačný hlas a nakoukl za roh.
„Omlouvám se, lorde Auguste, ale-…“
„Žádná ale.“
Davidovi neušlo, jak se už nadechoval, že mu snad ještě něco vytkne, ale jeho pohled potom zaputoval směrem k Davidovi. A Gerardovi opět neuniklo, jak se pohled jeho pána vůči panu Erwoodovi změnil.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho Augustus a koutky úst se mu lehce zvedly vzhůru.
„Dobré ráno,“ řekl David naprosto zaražen, až potom se konečně vzpamatoval a uvědomil si, proč tolik spěchal. Spěšně prošel kolem těch čtyř, aniž by jim věnoval pohled a z rohu kuchyně vzal starý, malý budík… který se ovšem sám zastavil někdy okolo třetí hodiny ranní a David zaúpěl. „Kolik je hodin?“ zeptal se hned.
„Jestli tolik pospícháš do práce, tak nemusíš,“ usmál se Augustus mile. „Zařídil jsem ti volno.“
„Cože jsi udělal?“ zhrozil se David.
„Navštívil jsem vašeho společníka a oznámil mu, že se necítíte zrovna nejlépe, takže dnes do práce nedorazíte,“ ujal se slova Alastair.
„Co-…“ nechápal David o to víc.
„O tom až jindy,“ ujal se slova opět Augustus a vlezl Davidovi do výhledu.
„Nechtěl jsi jen tak náhodou, ať co nejdříve pohnu s tvým případem?“ vpálil mu David rovnou do tváře. Trefná rána. Augustus měl co dělat, aby rychle vymyslel nějakou smysluplnou výmluvu.
„Ano, ale taky jsem ti dneska slíbil večeři,“ připomněl mu.
„Je ráno, pokud jsi to nepostřehl?“
„Ano, ale jak tě znám, zapomněl bys v práci na čas a na mě by ses vykašlal. Takže jsem se trochu pojistil.“
„Nevím, kdo se vykašlal na koho, jako první.“
V místnosti na chvíli nastalo ticho. „Fajn, pakujeme se, vyklízíme pole, jdeme,“ instruoval Gerard zbylé dva, kteří by jistě chtěli stát a poslouchat a zapomněli by tak na slušné mravy. Virgil se ovšem zvídavě ohlížel, zatímco ho Gerard strkal pryč.
„Proč? Teď to začalo být napínavé,“ nechápal Virgil, když ho Gerard tlačil pryč za roh, aby jim dopřáli trochu soukromí.
„Není naší povinností montovat se do těchto záležitostí,“ ujistil ho Gerard. „Pokud ho pan Erwood vezme pánví po hlavě, pak ano, to už bude naše záležitost.“
Augustus se musel pousmát nad Gerardovou starostlivostí, než se znovu otočil na Davida. Ani si neuvědomil, že má zase ten pohled. A ani mu tolik nevadilo, že David se na něj zlobí pro jeho drobný žertík, kdy mu pomocí magie zastavil budík a ten prapodivný přístroj. Založil ruce za zády a přiblížil se k Davidovi o dva kroky blíž.
„Nuže?“ zeptal se David chladně, aby ho uzemnil a případně ho zastavil před něčím, co se možná chystal i udělat.
„Dobře,“ začal Augustus. „Abych zodpověděl tvé dosavadní otázky - ano, v práci jsem ti zařídil volno. Vím, měl jsem to s tebou nejspíš probrat, ale cítil jsem se provinile, že jsme tě přepadli uprostřed noci a ty jsi toho moc nepospal. Dále předpokládám, že se ti tři aspoň představili, abys je sem mohl pozvat, takže mi to ušetří čas jejich představením. Pokud ti způsobili nějakou škodu, o tu se postarám. Ano, velmi milerád bych ocenil, kdyby se můj případ už pohnul ke konci, ale chápu, že to nějakou dobu ještě potrvá, teda snažím se chápat. A ne, neměl jsem v plánu se na tebe vykašlat, ale jistá záležitost naléhavě žádala mou přítomnost a odmítnout jsem nemohl. Vynechal jsem něco?“
David ho poslouchal, než si povzdychl. „Smím vědět, co se stalo?“ zeptal se narovinu, už o poznání klidněji a trochu starostlivěji. „Většinou mi do bytu nevpadnou cizí lidi s tím, že jednomu z nich je fest blbě.“
„Chápu tvou starost a děkuji ti za přístřešek, který jsi nám poskytl. Je mi už o poznání lépe a za to vděčím tobě. Asi jsi pochopil, že jsme nepřišli jen tak-…“
„Rozumím, přehnali jste to na oslavě, to je mi jedno. Proč jsi ale ty přišel v takovém stavu? Alkohol z tebe nešel cítit.“
„Asi jsem prochladl?“
„Pravdu,“ uzemnil ho David, když si všiml, že se mu snažil lhát.
Augustus si povzdychl. „Uznávám, že jsem chtěl využít příležitosti dnes večer při večeři, ale… máš právo to chtít vědět dřív. Ale asi by ses na to měl posadit.“ Všiml si, jak Davidovo obočí se posunulo nahoru. Pochopil, že mu nevěří. „Asi mi to jen tak neuvěříš, bez pořádného důkazu. Chápu. Proto chci, aby ses posadil. Bude to pro tebe lepší.“
„Lepší proč?“
„Prosím, Davide. Chceš znát pravdu? Máš ji mít. Ale neuneseš ji, pokud budeš stát nohama na zemi.“
„To nezjistíš, dokud to nezkusíš.“
„Je to moc těžká pravda na to, abys ji unesl sám.“
„Do toho,“ vyzval ho David a určitě neměl v plánu si sednout.