Kdysi…
Augustus si rozespale protřel oči a vzhlédl k Marcusovi, který z druhého chlapce nespouštěl oči. Na první pohled působil zcela nevinně, ale když se na něj nyní zaměřil… mohl představovat v budoucnu hrozbu. Cítil z něj stejný potenciál jako ze svého mladého pána. Měli by se mít nejspíš na pozoru. Augusta proto překvapilo, když ho Marcus přiměl se posadit a sám se zvedl, tak aby mohl chlapce za sebou v případě nouze bránit. To mu nyní velela jeho mysl, když s chlapcem trávil dlouhé roky v lese naprosto sám. Nebezpečí totiž může číhat kdekoliv a i neškodný chlapec může být hrozbou. Třeba ho sem někdo poslal, jako vycvičeného zabijáka, aby zjistil, jak se věci v sídle skutečně mají. Protože jen blázen nebo nájemný vrah by vstoupil na území, kde vládne Lucratez.
„Kdo jsi?“ zeptal se Marcus prostě.
Chlapec se ho polekal, až dopadl zpátky na zadek od leknutí. Dokonce vydal i prapodivný zvuk, když dopadl zpátky na zem. Opravdu o nich doposud nevěděl nebo to byl jenom velmi dobrý herec. Díval se na ně pozorně. Marcus uvažoval, zda určuje, kdo z nich ovládá svou magii dokonale, zda nějakou vůbec ovládají. Proto mu nedal moc na výběr, aby uvažoval. Jedním mocným skokem se dostal k němu a držel ho za hábit ve vzduchu.
„Zadrž, Marcusi!“ vykřikl náhle Augustus, který se konečně vzpamatoval z toho, že někdo další s nimi pobýval v lese. Doposud se tady nikdo nikdy neobjevil kromě zvěře, takže byl překvapený, když viděl dalšího člověka, natož v jeho věku! Jeho rozkaz Marcuse v čas zastavil, aby s tím chlapcem nepraštil o zem. Při své obvyklé síle by mu možná mohl zlomit žebra, kdyby se snažil, jedním hmatem by ho mohl také i zabít. „Nejdřív zjistíme, co je zač,“ pokračoval Augustus. „Polož ho na zem,“ přikázal mu pevným hlasem. Marcus k němu koutkem oka pohlédl. Jeho rozkaz ovšem poslechl, pořád toho chlapce ovšem držel za ramena a jen svou přítomností mu dával jasně najevo, aby se o nic nepokoušel. I jenom to totiž stačilo, aby se chlapec klepal strachy. Stačil jeden pohled a chlapec by možná nejspíš pomočil od strachu. Augustus k nim přiběhl, poté založil ruce za zády a začal kroužit kolem druhého chlapce. Náležitě si ho prohlížel. Marcus trpělivě vyčkával na jeho další rozkazy.
„N-Nejsem nikdo podezřelý!“ ozval se chlapec konečně. „N-Netušil jsem, že už jsem na cizím území! Les je nešikovně rozdělen. Myslel jsem, že jsem pořád na veřejné části.“
„Veřejné?“ zpozorněl Augustus a promnul si bradu.
„Č-Část lesu patří Lucratezově rodině,“ vyhrkl chlapec vystrašeně.
„Pravda, otec měl jakousi smlouvu o polovině lesa ve své pracovně kdysi dávno,“ zamyslel si Augustus nahlas.
„O-Otec?“ zeptal se chlapec ještě polekaněji. Marcus usuzoval podle toho, jak ještě víc zbledl, nejspíš si nebyl vědom, s kým má doposud tu čest. A nyní, když mu to došlo, udělalo se mu teprve tuze špatně. „T-Ty… Ty jsi jeho syn?“
„Augustus,“ zazubil se Augustus nevinně a vystřelil k němu ruku, před kterou se chlapec spěšně skrčil, čím Augusta zarazil. „Je neslušné nepotřást si s někým rukou, když se představuješ,“ připomněl mu Augustus.
Marcus ho sice naučil etiketě, ale zapomněl dodat, že za posledních pár let, kdy jeho rod vedl jeho otec, stala se z jejich rodu největší hrozba pro všechno živé. Proto chování toho chlapce do jisté míry chápal. Pevně mu sevřel ramena a znovu ho zvedl, aby jeho mladému pánovi čelil řádně a s vlastní ctí.
„Představ se,“ řekl mu pevně.
Chlapec zvedl roztřesenou ruku. Marcus nepochyboval, že hrozba, kterou představoval Lucratez, se nejspíš přesunula na Tenebru a oba jeho mladé pány. Možná z celého rodu nyní byla hrozba jenom z doteku rukou. „O-O-Octavius,“ vykoktal chlapec vystrašeně, ale roztřesenou ruku držel ve vzduchu. „N-Nepřišel jsem jako nepřítel,“ dodal rychle, když k němu Augustus natáhl ruku.
Na to se Augustus ušklíbl. „Já vím!“ ujistil ho s hravým úsměvem, než mu ruku sevřel, aby mu s ní potřásl. Octavius sevřel víčka pevně k sobě a křečovitě chvíli stál s rukou nataženou, přestože mu ruku Augustus už dávno pustil. Jaké bylo překvapení, když potom otevřel oči a shledal, že je pořád naživu a celý.
„Ty mě nezabiješ?“ zeptal se Octavius zmateně.
„Nezabiju? Proč?“ nechápal Augustus. Marcus si oddychl a musel se nad tou situací pousmát. Vetřelec na jejich území měl větší strach než jeho vlastní mladý pán, který situaci zvládl s přehledem. Konečně chlapce propustil ze svého sevření - pro teď nebyl pro jeho pána hrozbou.
„Co tady pohledáváš, když víš, že les je zčásti území mého pána?“ zeptal se Marcus věcně.
„Nejspíš jsem zabloudil,“ zhodnotil Octavius.
„Jsi sám?“ vyptával se Marcus dál a Octavius hrdě přikývl.
„Rodiče mi sice přidělili sluhu, ale já se ho zbavil,“ chlubil se Octavius a snad čekal pochvalu. „Je to suchar, nedovolí mi cvičit magii. Prý je to nebezpečné na můj věk.“
Augustus si vyměnil pohled s Marcusem. Jemu cvičení magie nikdo sice nezakazoval, ale nebyl si vědom, že i v něm se magie již plně probudila, jen byla opět potlačena. Ani mu to nevadilo. Raději trávil celé dny s Marcusem hraním, rozmluvami nebo čtením, daleko od vlastní rodiny. Doposud mohl prokazovat své city a nebát se následků.
„Tak můžeš cvičit tady,“ navrhl Augustus s úsměvem. „Určitě to nikomu nebude vadit. Jen dávej pozor, ať příště zase nespadneš ze stromu.“
„Lorde Auguste?“ nechápal Marcus.
„Nu co? Otec tady stejně nechodí a je tu nuda. Takhle tu bude aspoň nějaké vzrušení,“ vysvětlil Augustus s dětinskou nevinností. „A třeba najdeme i společné aktivity. Že jo, Octavie?“
Octavius vesele přikývl. Marcus si všiml, jak se oba na sebe ušklíbli od ucha k uchu. Ten den byl příslibem velkého přátelství a ukončení samoty pro oba malé chlapce. Byl také slibem, že se od toho dne budou setkávat každý den. Octavius bude cvičit svou magii a Augustus mu bude dávat cenné rady. Byla to doba, kdy se mladý Augustus mohl smát bez starostí. Byla to doba, kdy mladý Octavius chytil jeho ruku a věděl, že budou přátelé. Byla to doba naplněná dětským smíchem a nevinností, kdy mladé budoucí dědice dvou rodů pojilo pevné přátelství a city. Aniž by to jejich rodiče věděli. Marcus byl rád, že jeho pán má nového přítele a přál si, aby jejich přátelství vydrželo navěky. Magie rozkladu ovšem měla vlastní plány.
Bude trvat pár let, než se v Augustovi probudí naplno a nadobro zničí vše, o co se Augustus kdy pokusí, aby mu pokřivila mysl a zatemnila srdce, aby následoval svůj předem daný osud, kterému se nesmí vyhnout žádný nositel magie rozkladu.
*****
Augustus se nikdy netěšil do přilehlého lesa, jako toho rána. Zvykl si, že narozeniny slaví jenom s Marcusem a letos je chtěl oslavit také s Octaviem. Jenom přítomnost někoho dalšího ho těšila. Na rozdíl od Marcuse, neslyšel tiché pomluvy, které se řítily po sídle.
„Lord Lucratez přichází o rozum a neumí se ovládat. To jsou ty potlačované emoce. Ani vlastní matka neví, že má dnes lord Augustus narozeniny. Příliš se oba starají o dění mimo sídlo. Proč se tedy neotevřou hradby, když jim chybí interakce s jinými rodinami! Lord Lucratez své emoce nezvládá, posledně zabil už služebnou! To hraničí s šíleností. Kéž by si s ním Marcus aspoň promluvil, ale ten se teď stará jenom o mladého pána. A co Flitch? Ten prý ztrácí rozum a bojí se, že se z něj stane zrůda. Kdybys viděla, jak s sebou ošívá, když na něj někdo promluví. Vůbec neumí jednat s cizími lidmi. Je jen otázka času, než se v něm magie probudí a pohltí ho zaživa. Nebude sloužit přece slabochovi. I takoví se rodí mocným lidem, drahá.“
A spoustu, spoustu dalších pomluv, které Marcusovi lezly krkem. Než šel vyzvednout mladého pána, rázně služebným připomněl jejich místo, jak mají být hrdé, že slouží tak vznešenému rodu. Vznešenému? S Lucratezem rod pomalu upadal a byli spíš pro smích. Čarodějové, co bojí vlastní magie - tak je nyní nazývali. Čarodějové mocné magie, které vede zbabělec.
„Lorde Auguste, vyčkejte ještě chvíli. Chtěl bych si promluvit s vaším otcem,“ usmál se Marcus a Augustus nedočkavě přikývl.
„Určitě!“ povolil mu. „Mezitím si vyberu dnešní knihu. Třeba ještě narazím na nějakou, kterou jsem zatím ještě nepřečetl.“
Marcus před lety navrhl Tenebře, aby mladému pánovi kupovali k narozeninám různé knihy. Překvapivě ho poslechla, ale spíš knihy doplňovala jen z rozmaru, ne proto, že by si o ně Augustus sám řekl. Pro Augusta to bylo tajemství, krásné kouzlo, že v den jeho narozenin vždycky našel nové knihy, které si mohl číst po celý rok. Miloval své rodiče za tyto skryté dary, i když mu nikdy nepopřáli ani s ním v tento důležitý den nebyli. Marcus pravdu věděl, ale z laskavosti mu ji nikdy neřekl, aby zachoval to kouzlo rodiny, které si Augustus vysnil.
Když se ujistil, že jeho pán zmizel v knihovně, úsměv mu povadl a nasadil stejnou tvář bez emocí, jako každý jiný kolem. Pravidlo, které měli pouze respektovat jejich pánové, se postupem času přesunulo i na jejich sluhy. Aby je nepokoušeli, prý. Marcus si uvědomoval, že tak působí jenom hrozivěji. Proto, když se blížil k pomlouvajícím služebným, ihned zmlkly a pokojně se mu uklonily s pohledy provinilými k zemi.
„Držte jazyk za ruby. Mladý pán by vás mohl slyšet,“ připomněl jim, hlas mu ovšem burácel jako blížící se bouřka. A služebné si hned uvědomily, proč je právem pořád vrchním komorníkem, i když své povinnosti neplní.
„Omlouváme se. Ale je to těžké… obsluhovat lidi bez citů,“ zasyčela jedna služebná podle. „Ty se staráš jenom o spratka-…“
Dál mluvit nemohla, protože jí Marcusova ruka sevřela pevně hrdlo. Ostatní zalapaly po dechu, když slyšely praskání kostí. Marcus si služebnou pomalu přitáhl k sobě a oči mu zlatavě zazářily skrytou hrozbou. Surově jí vrazil pěst do úst a poté škubl. Žena poté vydávala podivně skřeky a z pusy se jí spustila krev. Na zem Marcus bez emocí pustil jazyk, který jí právě vyrval. „Ještě jednou vás přistihnu, jak kydáte hnůj na ty, kteří vám dali střechu nad hlavou a jídlo a pití, abyste přežily, tak věř, že nezůstanu jenom o zlomených kostí a vytrženého jazyka,“ zavrčel na ni Marcus hrozivě, jeho hlas zněl jako blížící se bouřka. „To platí pro všechny. To, že sloužím lordu Augustovi, neznamená, že to vaše kydání hnoje na vlastní pány neslyším a toleruji ho!“ dodal vztekle k ostatním. Jeho hlas stačil k tomu, aby se rozklepaly strachy a rapidně přikyvovaly. „Neslyším vás!“ zahřměl jeho hlas hlasitě, až zeď kolem něj napraskla a z dálky se ozval hrom.
„Ano, pane!“ vykřikly služebné ze strachu unisono.
Lhostejně pustil tu, kterou držel ve své ruce, a prošel kolem nich, opět s kamennou tváří a očima klidnýma, jako voda. „Pamatujte si to. Příště tak milý nebudu,“ připomněl jim hrozivě, když si sundával zakrvácenou rukavici, aby ji vyměnil za čistou.
„Ano, Marcusi,“ ozvaly se opět unisono a vystrašeně se za ním dívaly. Zvěromág určený pro boj na krátkém vodítku a s náhubkem, tím nyní byl Marcus. A bylo jen otázkou času, než svůj hněv z krátkého vodítka přesune i na vlastní pány.
*****
Nikdo nenesl to těžké břemeno, které musel Marcus za sebou vláčet den co den, kdy musel balancovat mezi dvěma světy. Světem, kde chránil mladého Augusta a byl mu rádcem a učitelem, jak zacházet se svými emocemi, a světem, kde musel udržovat autoritu silou u ostatních zvěromágů, protože jinak mu neposkytovali respekt, na který měl nárok. Byl vrchním komorníkem, ale u svých pánů byl velmi zřídkakdy. Bylo tedy pochopitelné, že nejeden závistivý sluha po tom místě prahl. Nikdo ovšem netušil, jak náročné bylo nyní jednat s jejich pány. Ostatní plnili jenom ty nejzbytečnější úkoly, které by zvládl každý. Marcus musel bojovat s vlastním vyčerpáním a emocemi, frustrace se rok od roku zvyšovala, protože se také očekávalo, že navede lorda Augusta tou správnou cestou, až se u něj magie znovu probudí. Na bedra bývalého boha to bylo až moc povinností. K tomu všemu se musel ujistit, že chod sídla bude pořád stejný a případné nebezpečí od jiných rodin jim také hrozit nebude. Pořád měli všichni respekt z bývalého boha z daleké země - kdy ovšem i to kouzlo pomine a někdo si troufne na rod, který vede blázen, co se příčí vlastní magii?
Zakroutil nad těmi myšlenkami hlavou, aby si mysl vyčistil. Zhluboka se nadechl, aby si dodal vnitřního klidu. I tohle by měl řešit jeho pán, který má strach z vlastních citů. Pohlédl na honosné dveře z mladého dubu. Za těmi dveřmi pobývali Lucratez a Tenebra již několik let, odříznuti od světa a vlastních citů. Neopouštěli jediné místo, kde se snad cítili sami v bezpečí před vším kolem nich. Především před sebou samotnými. Jak mu jejich nynější uvažování připomínalo to jeho omezené před lety, kdy si myslel, že jeho kobka je celé jeho království, veškerý jeho svět. Jediné útočiště, které mu poskytovalo ochranu. Nebýt Lucrateze, nedostal by se nikdy ven, nikdy by nepoznal svět, neměl by komu sloužit a nikdy by se z boha nestal sluha, nikdy by nenašel své poslání. Nikdy by se s mladým Augustem nesetkal, nikdy by ho nemohl sledovat, jak roste, nikdy by neviděl jeho zvídavost, kterou mohl živit vlastními vědomostmi.
Jakého Lucrateze pozná dnes? Posledně, když se setkali, aby mu sdělil výsledek církevního lovu, jeho pán byl potěšen a vypadal v pořádku. Předtím ovšem byl jako běsnící zvíře na krátkém řetězu, které chtělo všechno kolem sebe zničit. Zabušil na dveře a chvíli vyčkával.
„Můžeš vstoupit,“ ozvalo se unaveně.
Marcus tedy dveře otevřel, ale hned ztuhl. Dvě černé ruce se kolem něj natáhly, aby dveře pohotově zase se zaduněním zavřely.
Viděl Lucrateze úplně jinak, než si ho doposud pamatoval. Jen vyschlá schránka mocného, charismatického muže, kterého mnozí následovali pro jeho slova bláznovství. Tváře měl povadlé, lícní kosti vystouplé a tělo tak křehké, že kdyby vyšel ven, nejspíš by se hned nachladil a dozajista by zemřel během několika hodin. Kolem zarudlých zápěstí měl pevně přidělané okovy. Marcuse ovšem zamrazilo z toho, co viděl za ním.
„Nemusíš se bát, pořád jí velím,“ ujistil ho Lucratez slabým hlasem, když se za ním vznášela černá hmota a nabírala tvary jehlic. „Neudělám tu stejnou chybu, jako předtím. Ne. V potlačování emocí je síla. V rovnováze je klid.“
„Kdy se to zhoršilo?“ nechápal Marcus. Posledně jeho magie dokázala ještě zůstat uvnitř a nebylo potřeba okovů pro jeho pána. Nyní se ovšem hlava rodu nacházela v poslední fázi, kdy magie rozkladu jenom čekala na okamžik, kdy poleví v mysli, a mohla by ho roztrhat a všechno kolem něj pohltit. Takto napjatě však čekala už notnou dávku dní. „Lorde Lucratezi, prosím! Seženu vám nějaké oběti! Tohle je šílenství! Zabíjí vás to zaživa!“
„Ne,“ hlesl Lucratez slabě. „Tohle je jediná cesta, jak ji udržet pod kontrolou. Takhle nikoho neohrozí, jenom mě.“ A nezapomněl dodat svou mantru, kterou si opakoval už po mnoho let: „V potlačování emocí je síla. V rovnováze je klid.“
„Lucratezi!“
„Co mi chceš?“ zeptal se čaroděj, aby ho mohl poslat co nejrychleji zase pryč. Měl tušení, že konverzace s ním by znamenala emoce. A těm se nutně potřeboval vyhnout.
Marcus uvažoval rychle. Vzpomněl si na Augustovu touhu cestovat. A jeho nutkání mu ukázat jeho svět. Poklekl před svým pánem a věděl, jak bláhové to nyní je. „Prosím, lorde Lucratezi! Dovolte mi vzít Augusta na cesty! Nepotrvají moc dlouho! Ve vašem stavu nemohu nabídnout onu cestu i vám.“
„Proč by měl cestovat?“ zeptal se Lucratez trpělivě.
Marcus k němu vzhlédl. „Chci zjistit, zda neexistuje něco, co by vám pomohlo. Něco, co by magii rozkladu dokázalo uklidnit nebo ji přimět, aby se stáhla.“
Na to se ta černá hmota prapodivně zatřásla, jakoby snad měla strach. Lucratez ovšem o jeho slovech uvažoval. Potlačování emocí a izolace od venkovního světa je jedna věc, takhle ovšem jeho syn může dopadnout stejně. A byla jen otázka času, než se v něm jeho magie probudí. „Na jak dlouho?“ zeptal se.
Marcusovi svitla naděje. „Pár dnů! Udělám vše proto, aby naše cesta byla co nejrychlejší!“ smlouval rychle dál. „Postačím já, jako jeho ochránce.“
„Co ochrana zdejšího místa?“
Marcus na chvíli zaváhal, když si vzpomněl na všechny ty pomluvy, které se rozšiřovaly po sídle. Buď se budou muset vzpamatovat a tohle místo ochránit, nebo poprosí o pomoc někoho jiného. Koho však? Lucratez přede všemi zavřel vrata. Doslova i obrazně. Nikdo jim nepřijde na pomoc, když dojde na boj. A jeho pán není schopen boje. Uvažoval, jak je na tom lady Tenebra. „Máte ve svých řadách mocné zvěromágy. Určitě vás nezklamou.“
Na to se Lucratez chladně rozesmál. Marcusovi neušlo, jak se ta černá hmota pohotově změnila v jehlice a namířila Lucratezovi na krk. Magie rozkladu vycítila nebezpečí a Lucratez jen nečinně přihlížel, jak jeho věrný sluha nabral svou božskou podobu, aby ho snad bránil. Zvedl ruku, aby zastavil jak svou magii, tak i svého sluhu, svého přítele.
„Nechci o tebe přijít, Marcusi,“ promluvil tichým, slabým hlasem. „Když myslíš, že Augustovi cesta do jiné země prospěje, vezmi ho s sebou.“
„Ale Lucratezi-…“
„Budu v pořádku,“ pousmál se Lucratez slabě. „Ujisti se, že najdeš to, co najít chceš, a že se Augustus mnohé naučí.“
Marcusovi to nedalo, a proto se zeptal: „Lady Tenebra?“
Lucratez unaveně pohlédl na zabarikádované dveře. „Je slabá. Moc dlouho už asi nepožije,“ zhodnotil lhostejně.
‚Nemám tedy moc času,‘ pomyslel si Marcus.
Ačkoliv byl nejdřív zmatený, nikdy nedostal Augustus prozatím lepší dárek na narozeniny jako dlouho slibovaný výlet za hranice území svého otce. Při své dětské naivitě se nevyptával, proč najednou má povolení s Marcusem vyjet na tak dalekou cestu. Marcus v duchu uvažoval, zda onen lék, který chtěl Lucratezovi přednést, je vůbec v jeho rodné zemi a zda bude ochoten se s ním vrátit.
*****
Vzhledem k nepříznivému počasí, které je postihlo, jejich cesta se trochu protáhla. Marcus však vytrval a hnal koně kupředu. Bylo jednodušší, když vyjeli sami a nalehko, než aby je někdo doprovázel. Nikdo se ani nenabízel - bylo jen otázkou času než mladý Augustus také propadne šílenství, jako jeho otec. A tomu chtěl Marcus zabránit. Před písečnou bouří ho nyní skrýval pod svým pláštěm a při každém horším skoku koně mu připomínal, aby se ho pevně držel a nepouštěl. Odhrnul si kapuci z tváře a rozhlížel se spěšně kolem sebe. Poušť se od jeho odchodu rapidně změnila. Svůj vlastní domov nepoznával. Popohnal koně vpřed a doufal, že lék bude pořád spočívat na svém místě.
Obdivoval mladého Augusta, který ani jednou po celou cestu neřekl, že by snad měl strach nebo se Marcusovým rozhodnutím nějak protivil. Zastavovali jen v případech nutnosti, aby neztráceli zbytečně čas.
Když konečně zatáhl za ohlávku koně, div se zvíře pod ním radostí nepodlomilo, že může konečně zastavit a odpočinout si. Marcus nejdřív seskočil a poté pomohl opatrně i chlapci. Držel ho u sebe, když se rozhlížel. Bouří projeli a nyní byli v klidnějších částech pouště, přesto pláně písku působily děsivě.
„Je tu vedro,“ zhodnotil Augustus, když se rozhlédl po vyprahlé krajině. „A nikde nejsou žádná zvířata… a rostliny.“
„Máte strach, lorde Auguste?“ zeptal se Marcus starostlivě, ale Augustus zakroutil hlavou. „Dobře. Držte se mě,“ řekl mu, než ho chytil za ruku a vydal se s ním kupředu. Písek byl rozžhavený, pod jejich nohami praskal a jeho žár pronikal až k jejich kostem. Každý krok byl namáhavý, a přesto pokračovali dál. Marcus přivíral oči nad známou půdou. Kdysi dávno tudy chodil denně naboso. Jak rychle si jeho nohy odvykly tomu žáru. „Už to není daleko,“ ohlédl se na chlapce, který jen mlčky přikývl a následoval ho.
Marcus přimhouřil oči, když se zahleděl do slunce. A tam ho v dálce konečně spatřil. Chrám slunce. Jejich první zastávka.
*****
Marcus znaveně vydechl a setřel si pot. To ho fascinovalo. Nikdy mu slunce nedělalo problém. Prohlédl chlapce, jak na tom je, a dal mu napít. Sám to vydrží ještě pár hodin nejlépe. Ale chlapec takovému žáru nikdy vystaven nebyl. Proto většinu vody, kterou zabalil, předával jemu.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se Augustus unaveně.
„Musíme následovat slunce. To nás zavede do Chrámu slunce. Tam se poté uvidí, zda tahle cesta měla smysl,“ vysvětlil mu Marcus a Augustus přikývl, velmi slabě. Marcus mu přiložil ruku na čelo. Horečka ho ještě nezastihla, to je dobře. „Musíte hodně pít, lorde Auguste,“ dodal jen a předal mu další láhev s vodou. Bylo na něm, aby ho ochránil, aby zajistil, že se dostanou do Chrámu slunce včas. V jeho mysli se mísily obavy s odhodláním. Tento chlapec nesměl skončit jako jeho otec.
Netrvalo ovšem dlouho a Augustus zeslábl na tolik, že se sotva vlekl. Přesto si nestěžoval a bojoval s únavou. Marcus nakonec jejich koně uvázal ve stínu nějakých trosek, co postavili lidé, ke kameni, vyhoupl si Augusta na záda a pokračoval dál o něco rychleji, dokud si neuvědomil, že běží. Kdyby mohl nabrat svou podobu, byl by u Chrámu slunce během pár chvil. Ale to nemohl. Mohl by lorda Augusta vyděsit. A to nechtěl.
*****
Pod nohami ucítil náhle něco, co nebylo písek. Bylo to až moc pevné, ale prapodivně se to pod jeho nohou prohnulo. Jako by právě nyní šlápl někomu na nohu. Nejdřív si myslel, že se mu to zdálo. Hned vzápětí toho zalitoval, protože písek kolem něj se prudce zvedl. Jak se obával, vyrušil zdejší bytost. Než se nadál, všechny jeho možné cesty byly zataraseny a kolem něj se omotávala hadí kůže. Ozvalo se táhlé zasyčení a Marcus vzhlédl nahoru a hledal hadí hlavu. Našel ji, jak si sama požírá ocas, a žluté oči ho bedlivě sledovaly.
„Ourobore,“ oslovil ho konečně. „Nechtěl jsem vyrušit tvůj spánek. Omlouvám se za svou neurvalost.“
Had ho mlčky pozoroval, než táhle zasyčel: „AAA-nuuuu-bisss?“
„Tak jest,“ souhlasil Marcus a poodkryl svou tvář, ale došlo mu, že je v lidské podobě. „Z určitých důvodu před tebou nemohu stanout ve své pravé podobě.“
„To mládě je lidské. Smrdí magií,“ promluvil had a nyní už nesyčel. Marcus sledoval, jak se k němu hadí hlava sklonila a bedlivě si prohlížela človíčka na jeho zádech. „Nechutnou magií,“ dodal had a otevřel ústa, kde se mu zakmital jazyk.
Marcus hrozivě přimhouřil oči. „Nepřinesl jsem ti oběť, jestli se ptáš na tohle.“
„Otázku jsem ještě nepoložil. Ale vypadá chutně,“ dodal ouroboros, než se od Marcuse trochu vzdálil a prohlížel si ho. „Udej mi důvod, abych vás oba nyní nesežral. Probudili jste mě z mého spánku.“
„Nebylo to záměrně, to musíš uznat sám. Posledně jsi spal někde jinde.“
„Posledně bylo před pár desítkami let.“
„Ourobore, nemám čas na tvé hádanky ani hry. Musím se dostat do Chrámu slunce.“
Na to had znechuceně, nahlas zasyčel. Zlostně svinul tělo, takže se prostor uvnitř smrskl na mnohem menší. „A proč bys tam chodil? Copak ti nestačí má společnost?“
„Předpokládám, že jsi dlouhé roky na člověka nenarazil a hniješ i nadále v poušti bez pána.“
Had přimhouřil oči. „Bacha na jazyk,“ varoval ho.
Marcus si uvědomil, že tudy cesta nevede. Nepotřeboval ho naštvat. Možná by ho ale mohl přemluvit. Vypadá to, že se nudí, jinak by s ním nemarnil svůj čas, který by mohl jinak prospat nebo se ukousat nudou. Potvrdil mu totiž, že dlouhou dobu o něj už čarodějové nezavadili, protože sluha, co umí jen bránit, je jim k ničemu. „Dostaň nás do Chrámu slunce. Pak ti třeba nabídnu něco, co jen tak neodmítneš.“
„Pche, bývalý Bůh a paktuje s člověkem,“ vysmíval se mu nyní had. „A chce mi něco nabízet? Proč bych vás oba neměl pozřít?“
„Protože kdybys nás chtěl zabít, neváhal bys,“ usoudil Marcus a hadovy zornice se zaujetím rozšířily. „Nudíš se. Války mezi lidmi jsou dávno tytam. Dlouhé roky jsi už nikomu nesloužil. Proč si myslíš, že tomu tak je? Bránit území i své pány umíš dokonale. Ale boj? Nikdo nechce sluhu, který neumí bojovat.“
„Já bych jednoho takového chtěl,“ ozval se rozespalý šepot a oba zpozorněli. Pohlédli na Augusta, který se zrovna probouzel, ale očividně celou jejich konverzaci poslouchal. Nyní si zrovna protíral oko, když pokračoval: „Co mám nabídnout, aby ses stal mým sluhou?“
Ouroboros z něj nespouštěl oči. Ten chlapec z něj nemá strach? Prohlédl si ho pozorně. Ne, nemá. Je tak naivní, protože je to ještě dítě? Nebo tak dětinský, protože je naivní? Dlouhé, nekončící věky, kdy o něj nikdo nezavadil pohledem, protože bojovat neuměl, tudíž ztrácel na své hodnotě, coby zvěromág, rozhodl se tedy, že se vzdá své lidské podoby a zůstane navždy hadem. Že by se snad na něj usmálo štěstí? Ale sloužit tomuhle chlapci? Pravda, kdesi uvnitř něj cítil mocnou magii, která doposud spala. Až se probudí, jistě dokáže velké věci. Zatím je ještě dítě a odvaha mu nechybí. Jen tak a bez váhání mu nabízí, aby se stal jeho sluhou. Na to se musel ouroboros rozesmát.
„Máš to ale vtipnou společnost,“ pravil had a přiblížil se o něco blíž. „Řekni mi, chlapče, jak se jmenuješ?“
„Augustus,“ odpověděl chlapec ihned, aniž by Marcus stačil zareagovat za něj.
„Augustusss,“ zasyčel had a jakoby se ušklíbl. „Budiž! Udal jsi své jméno. Abychom uzavřeli smlouvu, musíš mi zvolit nějaké jméno na oplátku.“
„Lorde Auguste-…“ začal Marcus zmateně.
„Gerard,“ odpověděl Augustus bez váhání. A oba, Marcus i ouroboros ho zaraženě sledovali. To, jak se dokázal rozhodnout během vteřiny, sotva otázka byla vyřčena. Hada tím opět rozesmál, ale Marcus si všiml, jak postupně jeho tělo klesá dolů a už kolem nich už netvoří neproniknutelnou hradbu. Přesto, když před nimi stanul majestátní ouroboros a narovnal se, pocítil i Marcus nostalgický respekt, který k tomuto tvorovi měl. Do chvíle, než ho konečně skolil a ukázalo se, že on má nad ním navrch.
„Gerard,“ zopakoval had a přimhouřil oči. „Budiž, lorde Auguste. Jaké je vaše první přání, co mám splnit?“
Augustus pohlédl na Marcuse, který nevypadal zrovna moc spokojeně, že mezi sebe přijali i tohohle hada, než řekl pevným hlasem: „Dostaň nás do Chrámu slunce.“
„Zajisssté,“ zasyčel had.
*****
Jak užasle Augustus přihlížel, jak se ten had zase zvětšil. Dokonce mu dovolil, aby se mu svezl na hlavě. Ale jen jemu. Když za ním chtěl vylézt i Marcus, had ho zpražil pohledem, který jasně říkal: ‚Ty jdeš po svých!‘
O to vzrušující byla jízda, která Augusta probrala, pokud předtím usínal díky horku. Možná že měl vidiny, kvůli úpalu, ale pomalu v dálce před nimi u slunce skutečně viděl jakousi stavbu. Držel se neobvyklé kůže hada na hlavě a žasl nad tím novým dotekem.
Tu obří kopuli, kterou tolik nenáviděl, která skutečně jakoby hořela, by Marcus poznal i z větší dálky, jak by podotkl, kdyby byl s ním. Prokleté místo - proč se má zatraceně vracet po takové době?
„Co vůbec chcete v Chrámu slunce?“ zeptal se najednou had.
„Umíš se proměnit také v jiné zvíře než hada?“ zajímal se ovšem Augustus dětinsky.
„Ano. Vrána, koza, kůň, noční můra-…“
„Koně?!“ vyhrkl mladík vesele. Toho zná z domova!
„Ano, není to nic neobvyklého-…“
„Předveď kozu!“
Tu se had prudce zastavil. „Prosím?“ zeptal se nechápavě.
„Předveď kozu!“ vyzval ho chlapec znovu a oči mu jasně zářily.
‚S kým se to zatraceně Anúbis spřáhl?‘ pomyslel si Gerard, než mu vyhověl a poté i zamečel, aby měl chlapec radost. „Spokojený?“ zeptal se lehce naštvaně. Jestli v tomhle bude spočívat jeho nynější život sluhy, asi by se měl vrátit ke svému spánku. O to víc ho překvapilo, když mu Augustus nadšeně zatleskal a on si uvědomil, že skutečně jedná s dítětem.
„A teď koně!“ vybídl ho Augustus nadšeně.
„Nemáš náhodou někam namířeno, chlapče? Myslím, že když se jen kousek odkloním z cesty, někdo určitý mě asi zakousne.“
„Z Marcuse nemusíš mít strach, je hodný.“
‚HODNÝ ani polenem!‘ pomyslel si Gerard otráveně, ale když ho chlapec začal tahat za uši, rozhodl se, že mu vyhoví. Přeměnil se v koně a vydal se tryskem kupředu. Když toho chlapce omylem někde ztratí, bude mu to jedno. Klučina se ovšem pevně držel i bez sedla na jeho hřbetu - za to získal u Gerarda drobné plusové body.
*****
Marcus už netrpělivě čekal před Chrámem slunce. Jak to místo nenáviděl. Nyní ho děsilo svou prázdnotou. Tam, kde kdysi hořely ohnivé louče, nyní nevisely ani pochodně. Tam, kde vždycky stáli lidé a uctívali svého boha slunce a boha ohně, kde byl slyšet lidský hlas téměř neustále, nyní se ozývaly jenom pustota a tichost. Bylo to místo stejně vyprahlé, jako poušť sama.
Pohlédl na bránu, která kdysi nesla název v hieroglyfech. Dnes ovšem už stály pouze dva sloupce, svědčící o dávné minulosti a honosnosti tohoto místa. Zda název ukradli zloději pokladů nebo se rozpadl v prach časem, se už Marcus nikdy nedozví.
Vzduch byl zatuchlý a páchl po zdechlinách a ohořelém mase. Marcus si představil zvířata, která zde zabloudila a nenašla cestu ven, umírající pomalu v temných koutech chrámu. Nebo pozůstatky masa, které si lovci pokladů připravili a poté je spěšně opustili, aby postupně shnilo. Mrazilo ho při vzpomínce na jeho poslední chvíle strávené na tomto místě. Zvuky oslav a radostí mu pořád zněly v uších.
Stejné oslavy a parády se kdysi nedaleko odsud konaly i pro něj, vzpomněl si nostalgicky. Lidé ho uctívali, dokud z něj nezačali mít strach. Namísto oslav mu pak dávali své nejcennější dary. Přejel rukou po zlatě, které hrdě nosil i po ztrátě své božské role.
Co se sakra mohlo stát, aby tak slavný Chrám slunce, který lidé milovali, nakonec dopadl takto? Co se stalo s tvorem, který tu kdysi žil? Marcus se rozhlédl po vnitřním nádvoří, moudře však nevkročil dovnitř. Jeho pohled se zastavil na malé skulině ve dveřích. Z temnoty na něj zíraly pekelné oči plné zloby. Marcus se zachvěl navzdory žáru kolem. Přestože byla vysoká teplota, on pocítil chlad strachu.
‚Tohle‘ že mají žádat o pomoc?