Jako první položka na seznamu každého věrného zvěromága byla odpradávna ta samá věc. Ochránit svého pána i za cenu vlastního života. Proto ve chvíli, kdy konečně spatřili známou tvář, Gerardovi se náležitě ulevilo. Lord Smaliner je s Fenellou téměř dychtivě vyhlíželi. Byli poslední, co se dostali na nové, neohlášené místo setkání. K jejich překvapení tam byly všechny pověřené hlavy kouzelnických rodin, ať už z hlavní linie nebo vedlejší větve. Minimálně ty, které doposud přežily. Spíš to vypadalo, že Kami s Fenellou doslova ulovili Invisiho a Bilise a dotáhli je sem násilím, aspoň se tak oba bratři tvářili a měli se na pozoru, když se ti dva pohnuli. Čeho si ovšem Smaliner všiml jako první a Kestner mu to nerad potvrdil, byl fakt, že nikde poblíž nebyl Virgil. Absence zvěromága fénixe zaujala i Nikolaje, který do té doby lhostejně spal a urážky, které právem dopadaly na jeho hlavu, prostě ignoroval. Pro jeho bezpečí, jak to Smaliner pojal, ho nechal zmizet díky magie Invisiho, který byl zásadně proti, ale pod výhružkou Fenelly neměl moc na výběr. Přesto byl Nikolaj pořád přítomen… a proto ho zaujal rozruch, co způsobil příchod Augusta. Ne příchod, spíš donesení.
‚Ano, Auguste… takhle chutná pomsta. Vítej do klubu zatracení,‘ pomyslel si, než znovu zavřel oči, aby nemusel vnímat realitu.
„Co se stalo?“ zeptala se Fenella. Augustův prázdný pohled ji ovšem utvrdil, že jí nic neřekne.
„Gerarde?“ otočil se na jeho sluhu Smaliner s nadějí, že mu aspoň on něco málo řekne. Gerard ovšem zpočátku nic neřekl, jen bezpečně usadil svého pána pod strom na místo, kde ho bude mít pod dozorem. Bohužel pro něj, díky Flitchovi měl s podobným stavem svého pána už jisté zkušenosti, takže věděl a předpokládal, co by se mohlo stát. „Gerarde,“ oslovil ho Smaliner znovu a když se k němu zvěromág unaveně ohlédl, stiskl mu obě ruce v těch svých jako drobnou podporu. „Co se stalo?“
„Nevím,“ odpověděl Gerard po chvíli ticha pravdivě. „Virgil zůstal pozadu, aby zdržel lidi z církve… musím se za ním vrátit.“
„Je to bláznovství,“ ozval se Kestner.
„Tak ať! Větší bláznovství je myslet si, že je dokáže porazit sám,“ připomněl mu Gerard. „A víme oba, jak velký blázen Virgil dokáže být.“
„Touhle dobou,“ ozval se nyní Invisi, který se díval na moderní hodinky, na které byl tak náležitě pyšný, „už budou dávno v tahu. Připočítáš-li jak moc jsme vzdálení od místa setkání a případné další serepetičky-…“
„Zbyde ti nepoužitelný zvěromág,“ přerušil ho Bilis.
„Který je v hajzlu,“ doplnil Invisi pohotově.
„Cože?“ nechápal Smaliner.
„Stejně jako Augustus momentálně,“ ušklíbl se Bilis trochu. „Kdyby tady byli ti, které zabil, byl by pro ně příliš snadná kořist.“
Úšklebek se mu jenom zvětšil, když si všiml Gerardova rozhodného pohledu. Nepochyboval, že ještě pár dalších slov a měl by problém. Až moc ochranářský, jak by podotkl Invisi.
„Žertuji, samozřejmě,“ snažil se ho uchlácholit. To poslední, po čem toužil, by byl nasraný uroboros.
„Docela špatný smysl pro humor, lorde Bilisi,“ ozval se nyní Alastair, než se pohledem vrátil zpátky na Augusta. „Lorde Auguste?“
„Jak dlouho už tak je?“ zajímal se Smaliner, když přišel, aby svého přítele zkontroloval, a nerad viděl to, co viděl. Dokonale odpovídal popisu Lucratezova stavu, když ho navštívil Smalinerův otec v době jeho největšího šílenství. Jen černý kokon z magie rozkladu mu chyběl kolem těla a neovladatelná magie, která útočila na vše okolo. Možná to bylo jen otázka času, než se tak stane.
Gerard bezradně pohlédl k zemi. „Neměli jsme mu to dovolit… měli jsme vědět, že magie rozkladu mu nedopřeje požitek z pomsty.“
„Vědět jste to nemohli. Nikdo to nemohl vědět.“
„Tak proč-?“
„Gerarde, udělal jsi to nejlepší, co jsi jako jeho sluha mohl udělat. Ochránil jsi ho a pořád myslíš na jeho obranu a dobro. To je vskutku chvályhodná vlastnost… kterou bohužel nikdo z čarodějů nevyhledává. Jsme bláhoví, proto potřebujeme někoho, kdo nás ochrání. Augustus by si tě nevybral jenom tak.“
Gerard k němu konečně vzhlédl. Smaliner ho chytil za rameno.
„Pomůžu mu. Slibuji. Jak nejlépe dovedu. Je to můj přítel. Ale vidím ti na očích, že je tu ještě někdo, koho chceš ochránit. Hned dvě osoby.“
Nikdo si toho nevšiml, jen Alastair, ale v tu chvíli se Augustovi do pohledu vrátil trochu život. Sice jen na zlomek vteřiny, ale zmínka o Virgilovi a Davidovi mu připomněla realitu… než ho znovu pohltilo zoufalství a bezmoc… a hlas jeho vlastní magie. „Lorde Auguste?“ oslovil ho ihned, ale jeho pán ho opět neslyšel. A nikdo si toho také nevšiml. Zdálo se mu to snad? Ne! Jasně viděl, jak se jeho pohled změnil! Pořád tady byl, přítomen… možná nevnímal úplně, ale pořád je tady s nimi jeho vědomí! Ještě ho magie rozkladu nepohltila.
„Všiml jsem si toho pozdě… už jsme se nemohli vrátit,“ pokračoval Gerard.
„Pokud je tam s ním Virgil, určitě ho ochrání. Pokud ho Augustus přijal za svého, je nemožné, aby ho Virgil neochránil automaticky. A navíc - pokud jsem si všiml správně - je to člověk. Církev ho jen tak nezraní. A vypadal docela rozumně - takže vše popře a bude se tvářit jako jeden z nich. Ne proto, aby Augusta zradil, ale aby přežil. A možná, jenom možná, tohle dočasné spojenectví s dalšími lidmi, zajistí, že se Virgilovi také nic nestane. Třeba je nějak spolu obalamutí.“
„Musím to zkontrolovat.“
„Chápu. Postarám se o Augusta.“
Gerard se ještě jednou ohlédl přes rameno na svého pána. Snad doufal, že se vzpamatuje a dá mu rozkaz, potvrdí jeho rozhodnutí - cokoliv. Ale Augustův pohled byl pořád nepřítomný. Gerard se znovu zahleděl k zemi, než vzhlédl ke Smalinerovi.
„Nechávám ho ve Vašich rukách, lorde Smalineri,“ řekl a zhluboka se mu poklonil. „Budu Vaším dlužníkem do konce života.“
„Přestaň, Gerarde,“ vyzval ho Smaliner ihned a přiměl ho se hned narovnat. „Zachránili jste mého sluhu předtím. Je to ta nejmenší věc, co pro tebe a tvého pána mohu udělat. Běž. Slibuji, že na Augusta dohlédnu.“
„Alastaire!“ vykřikl Gerard, když se změnil v havrana a ohlédl se na něj. „Máš lorda Augusta na starost!“
Alastair jenom rázně přikývl a poté spolu s ostatními sledoval, jak se havran rozletěl k nebi.
*****
Gerard už z dálky viděl, že lidí z církve na místě ubylo, ale přesto jich tam pár zůstalo. Dovtípil se ještě dřív, že Virgil prohrál a oni ho nejspíš vzali někam s sebou. Přistál na jedné z trosek, co zbyla po budově, kterou pro ně lord Kami postavil, a tvářil se jako obyčejný havran. Lidé si ho nevšímali, jeho magii ani necítili, protože ji záměrně v sobě potlačoval. Přesto je všechny bedlivě sledoval.
„Kšá! Znamení smrti!“ ohnal se po něm jeden z mužů rukou, ale protože byl vzdálený dobrých pět metrů od něj, Gerard ho ignoroval a rozhlédl se kolem. Znaky po boji zde byly pořád čerstvé a viditelné. Rozletěl se o kus dál a u rozpadlé brány si všiml mnoha otisků pneumatik v trávě. Sletěl dolů, párkrát poposkočil a důkladně si je prohlížel. Vzhlédl a snažil se určit, kterou cestou mohl vydat Virgil s Davidem Erwoodem. Uvažoval logicky - pokud Virgil prohrál, což nyní bylo více než zřejmé a pravděpodobné už i předtím, někam ho odvezli. Kam? Na jaké místo se mohli vydat? Vzali s sebou i Davida Erwooda. Popošel o kus dál v podobě havrana a rozhlížel se po různých stopách na zemi.
Nedaleko brány si všiml krve, takže k ní přeletěl. Podle pachu ihned poznal, že je to Virgilova krev, a vzplál v něm neskutečný hněv na lidské pokolení. Ihned se však uklidnil a snažil se myslet. Věděl, že jeho síla je velmi omezená, protože je vzdálený svému pánovi. Pouštět se do křížku s lidmi nepřipadalo tedy v úvahu. Drápy přejel po zemi se zaschlou a přičichl k ní. Byla to jen Virgilova krev, pach Davida se ovšem vznášel ve vzduchu. Měl tedy jistotu, že David je v pořádku a bez zranění. Zahleděl se k dalším stopám od kočáru a snažil se rozlišit ten jediný pach, na kterém mu záleželo - pach Virgilovy krve. Věděl, že pokud je odvezli kočárem, je minimální naděje, že ten pach vystopuje úplně. Možná, kdyby měl čich tak dobrý jako Kestner… Ne, více zatěžovat lorda Smalinera nemohl. A s Kestnerem by už byl moc nápadný. Vzlétl na zbytek brány do budovy, kterou Kami postavil, a zaposlouchal se, protože lidé uvnitř začali mluvit.
„Nečekal jsem, že tu bude takový bordel,“ smál se jeden z nich.
„Hele, poprvé jsi viděl fénixe na vlastní oči. Z toho by se posral asi každý!“ ozýval se ten druhý.
„Čekal jsem, že bude silnější. Prej bájná bytost - hovno. Slaboch.“
„Přesně! Toho bych skolil i já.“
Gerardovi se zablýsklo v očích. ‚Kdyby byl po boku lorda Augusta, tak byste už byli na popel!‘ pomyslel si vztekle. Pohlcoval ho nezměrný hněv, který doposud nikdy nepocítil. Ale ty sprosté pomluvy ho tak pobouřily, že začínal vidět rudě. Drápy pevně zasekl do dřeva pod sebou, aby se ujistil, že neudělá nějakou pitomost. Třeba tu, že by jim vykloval minimálně oči.
„Hele! Pokud máte čas kecat, můžete taky zvednout prdele a rozhlídnout se po okolí! Třeba se tu ještě nějaké krysy potulují!“ vyrušil jejich nicnedělání další hlas.
„Proč? Otec John už je stejně v tahu. A má, pro co přišel. Ten bude spokojený a spát jako mimino, až s ním skončí,“ nechápal ten první hlas.
„Jo, právo útrpné opět v akci,“ souhlasil ten druhý hlas a rozesmál se.
„Tak doufej, že to právo nebude chtít použít i na vás,“ ozval se ten třetí muž přísně. „Do práce!“
„Kam ho vůbec odvezl?“ zajímal se ten první hlas a Gerard zbystřil. Možná, že nebudou ty jejich kecy úplně k ničemu.
„Do toho vám nic není,“ utnul konverzaci ten třetí hlas.
‚Sakra!‘ pomyslel si Gerard naštvaně. Rozletěl se cestou, kudy vedly ty nejčerstvější stopy po kolech, u kterých cítil Virgilovu krev. K jeho smůle po pár kilometrech musel uznat porážku. Ztratil je. Virgilův pach mu zmizel a smíchal se s pachem motoru a bláta. I když se vracel na určité místo, kde Virgilův pach ještě byl, postupně se i ten vytrácel. A Gerard si přál, aby se na těch místech udržel co nejdéle. Nakonec jeho pach ztratil uprostřed lesa úplně a pohltilo ho zoufalství. ‚Tak to přece skončit nemůže!‘ uvažoval Gerard a vyletěl nad koruny stromů v naději, že někde uvidí nějaký kostel nebo snad Virgilovo znamení. Země kolem něj ovšem zela prázdnotou po lidském pokolení. K jeho smůle začalo také pršet a stopy se ztratily v břečce bláta nadobro. Frustrovaně nakonec pěstí udeřil do stromu, až v něm nechal obří prasklinu. Nikdy si nepřipadal zbytečnější. Slzy v očích ho pálily při myšlence, že ani svého přítele není schopen ochránit. Jak tedy může ochránit svého pána?
*****
Odmítal se vrátit a přijmout porážku. Proto se rozhodl vyčkat na zbylé lidi. Určitě tam nezůstanou i v dešti. K jeho smůle se ovšem utábořili a vypadali, že i přes déšť hodlají zde strávit večer. Prohrál a bezmocně se vrátil na místo, kde ostatní lordové očekávali jeho návrat. Co jim řekne? Že opět selhal? Každý krok byl náhle těžší a těžší, když si uvědomoval, že jako sluha opět selhal, že nedokázal obránit to, na čem mu tolik záleželo.
„Gerarde!“ dolehl k němu něčí hlas. Pořádně nevnímal, ztrácel se v depresivních myšlenkách o vlastní nemožnosti. Proto ho tolik překvapilo, když ho náhle Alastair objal. Všiml si, jak má mladík mokré vlasy přilepené na čele a voněl po dešti. „Obával jsem se, že se už nevrátíš!“ svěřil se mladík a ve tváři měl nešťastný výraz. Vyhlížel ho snad po celou dobu?
„Našel jsi něco?“ ptal se Smaliner dychtivě.
Gerard jen pohlédl k zemi. „Déšť smyl poslední stopy, které mě k němu mohly zavést,“ přiznal poraženě.
„Udělal jsi, co jsi mohl,“ ujistil ho Kestner.
„Vrátím se tam. Lidi tam táboří. Až odtam pojedou, budu je pronásledovat a-…“
„Chceš snad skončit jako Virgil?“ přerušil ho Kestner prudce, aby ho vrátil nohama na zem. Neuvažoval racionálně, a to by ho mohlo stát život. „Dokud u sebe budou mít ty svoje serepetičky, jsou pro nás hrozbou, i bez toho hlavního pošuka. A nepochybuju, že by se sem nechtěl vrátit.“
„Co tedy navrhuješ?“ zeptal se Gerard o něco prudčeji. „Virgilův pach zmizel! Nemůžu ho vystopovat!“
„Počkáme!“ reagoval Kestner stejně prudce. „Minimálně do doby, než začne tvůj pán zase vnímat. Chtěl jsi snad sám letět někam do neznáma? Přímo do chřtánu nepřítele? Zbláznil ses nebo jsi toužil po rychlé smrti? Myslel jsem si, že Virgil byl z vás dvou ten hloupější.“ Gerard musel uznat, že má rozumné argumenty. „Ale máš můj obdiv. Kdekdo by se hned otočil na patě, sotva by viděl církevní krysy. Nepochybuji, že jsi udělal vše, co jsi v tu chvíli udělat mohl, abys ho našel. Pamatuješ si, kde ty stopy skončily, než začalo pršet?“ Gerard rázně přikývl. „Dobře. Až přestane pršet, zavedeš mě tam. Třeba ti můj čenich bude k užitku,“ zazubil se Kestner.
„Pochybuji, že pak budeme nenápadní…“
Kestner se zazubil o něco víc. „Nepodceňuj mě. Když uvidí jenom můj stín, nebudou ho více zkoumat.“
„Gerarde,“ oslovil ho Alastair, ale všiml si jeho pohledu k Augustovi.
„Jak na tom je?“ zeptal se Gerard. Měl obavy před něj předstoupit a uznat, že se na nic nezmohl.
Alastair pohlédl k zemi. „Pořád nereaguje…“
„Dejte mému pánovi čas. Jeho otec ho naučil, co v takové situaci dělat. Také viděl Flitche v tomhle stavu.“ Všiml si, jak s sebou Gerard mírně škubl při zmínce o Flitchovi. „A ty také, Gerarde. Takže víš sám nejlépe, že je potřeba čas. Ty a Virgil to víte nejlépe.“ Gerard semknul čelist k sobě, ale nic neřekl. „Ostatně, jenom vy dva víte, jaké byly skutečně poslední okamžiky Flitche,“ dodal Kestner opatrně a dále do očividně citlivého tématu už zasahovat nechtěl.
Rozpršelo se ještě prudčeji, ale silné kapky dopadající na Gerardovu hlavu nebolely tolik jako nechtěné vzpomínky, o které jeho pán neměl zájem. Kdyby je vyslechl, když se setkali, ulevilo by se jim od břemene minulosti? Hadí oči se unaveně zadívaly ke svému pánovi. K čemu jsou sluhové bez rozkazů? K tomu, aby nakonec zabili vlastní pány?
*****
Smaliner si zoufale povzdychl. Zkusil už mnoho a nic nezabíralo. Setřel kapky deště z vlasů svého přítele a uvažoval.
„Tak jsi to dokázal,“ promluvil po chvíli. „Pomstil ses na těch, co se tvé magii vždycky vysmívali. Až na to, že se vysmívali celé tvé rodině. Stálo to za to, Auguste? Zničit Octavia a dokázat mu tak, jak je jeho magie podřadná? Co jsi tím získal? Nic, jenom prázdnotu, na které se nyní tvoje magie může s radostí živit, zatímco ty nevíš co dál se životem.“ Shrnul to dokonale. Věděl, že kdyby jeho přítel byl při smyslech, tohle by říct nemohl, aniž by nepřišel k úrazu, ať už jejich přátelství bylo sebesilnější. Měl se na pozoru, ale věděl, že to není třeba. Augustus jeho slova vnímal, ale nereagoval na ně. Tak moc ho prozatím ovládala jeho vlastní magie. „Auguste, známe se už spoustu let. Dlouhou dobu jsme se neviděli. Když ses vrátil, jakoby se vrátilo tornádo,“ pokračoval Smaliner a usmál se při vzpomínce, jak Augustus ledabyle došel na schůzku a všem se jim tam vysmál. „Tornádo, co nemohl nikdo zkrotit. Tak jako když jsme byli děti. Vždycky jsem tě za tuhle povahu obdivoval, víš to? Nikdy jsi nemusel uvažovat o následcích svých činů. Stejně tak tví sluhové neváhali, když vykonávali tvé rozkazy. Nejednou jste tím Lucrateze nebo Tenebru neskutečně naštvali.“ Augustův prázdný pohled ovšem zůstával. „Když jsem se dozvěděl, že jsi odešel, naštvalo mě to. Jen tak jsi zmizel, ani ses nerozloučil. Říkal jsem si: ‚Až se jednou vrátí, schytá to a pořádně.‘ Ale popravdě řečeno - když jsi dorazil na schůzi jako hlava rodu… ulevilo se mi. Ulevilo se mi, protože jsi byl naživu. Vrátil ses s poznatky a vědomosti cizích zemí, které ti mohu jenom závidět. Ale především ses měl kam a ke komu vrátit. Když Fenella odešla, vrátil se úplně jiný člověk. Na té schůzce byl její sluha, poznals‘ ho? Překvapila tě, když jste se viděli po tolika letech?“ Bez reakce. „Ale i ty ses změnil. Myslím, že jsem nebyl jediný, koho zaujal ten člověk, kterého jsi sem dnes přivedl, Auguste,“ pokračoval a rukou mu stiskl rameno. Zpozorněl, protože si všiml, že na zlomek vteřiny se do jeho očích vrátil život. „A jak náruživě se tě jal hned bránit během procesu,“ pokračoval s úsměvem. „A pak, že lidi jsou bezpáteřní. To ještě nepotkali Davida, že ano? Takového, abys pohledal! Byla by škoda o něj přijít jenom kvůli rozmaru, že jsi dokončil svou pomstu, nemyslíš? Nestál by za to, abys pokračovat v žití? Jako další smysl života?“
Úsměv mu ovšem pomalu povadl, když na jeho slova jeho přítel nereagoval ani nyní. Bylo zbytečné na něj požívat svou magii, proto přestal. Zlomenou duši vyléčit neuměl. A jeho magie neuměla zastavit magii rozkladu. Mohl mu být jenom tichým společníkem, dokud se nerozhodne vnitřní boj mezi pánem a jeho vlastní magií.
„Auguste,“ oslovil ho ještě jednou naposledy. „Pokud tam někde uvnitř jsi a pořád vnímáš, vrať se k nám. Ještě tě bude potřeba. David tě bude potřebovat. Virgil tě potřebuje. Gerard a Alastair tě potřebují. Nemůžeš to jen tak zabalit.“
Když se ani tentokrát nedostal odpovědi, prostě vstal a setřel ze sebe mokrou trávu, co se mu nalepila na nohavice.
„My tě potřebujeme,“ dodal se ztrápeným pohledem do prázdných očí, než od svého přítele odešel a zanechal ho v jeho vlastních myšlenkách.
*****
Alastair rozdělal oheň a udržoval ho na velkém žáru, aby svého pána zahřál. V odrazu plamenů uvažoval, jak snadné by tohle bylo, kdyby tady byl Virgil. Použil by svou magii, aby je udržel v teple. Neušlo mu, jak se Gerard, otočený k němu zády, drží dál od ohně, přestože mu viditelně byla zima. Snad se tak sám trestal, že byl k ničemu a nic nakonec nezjistil.
„Gerarde, měl by ses také zahřát,“ zkusil Alastair opatrně.
„Nemám nárok na teplo,“ nesouhlasil Gerard.
„Až přestane pršet, bude se nám lépe hledat.“
„Stopy už budou dávno v tahu.“
„Tak vystopujeme ty lidi, co tam zůstaly.“
Na to Gerard už nijak nereagoval, jen si více sevřel ramena.
Alastair pohlédl na Augusta, než se zeptal: „S tímhle stavem pána máš už zkušenosti, že ano?“
Gerard delší dobu mlčel a díval se neznámo kam. Kdyby mu mladší zvěromág viděl do očí, viděl by v nich strach a beznaděj. Dal si na čas s odpovědí. „Ano…“
Alastair si sedl k němu a nevadilo mu, že na ně oba nyní prší. „Jaký byl Flitch?“ Gerard neodpověděl. „Slyšel jsem na něj Octavia nejednou nadávat… ale nikdy mi neřekl, jaký skutečně byl. Pokud byl bratrem lorda Augusta, jaký byl? Lord Augustus se o něm také nikdy nezmínil…“ Pořád bez odpovědi. „Co se stalo v minulosti, že ji tak dobře střežíš, Gerarde? Že si dáváš tolik záležet na obraně svého pána? Většinou se zvěromág učí hlavně boji a obranu má až druhotně… Proč jsi považován za nejlepší štít mezi zvěromágy?“ Gerard k němu zaputoval koutkem oka. „Kestner se zmínil,“ usmál se mladík rozpačitě, „když jsi byl pryč. Řekl něco v tom slova smyslu, že je šílené, aby nejlepší štít opouštěl svého pána, když je v tomhle stavu…“
Nejlepší štít. Tím Gerard skutečně byl. Možná proto o jeho služby dlouhé roky nikdo nejevil zájem a on byl věčně bez pána, nechtěný a odmítaný.
„Jsem nejlepší štít pro čaroděje… protože mí pánové nikdy nezemřeli cizí rukou… Protože jsem nakonec všechny své předešlé pány zabil,“ promluvil Gerard konečně a v dálce udeřil blesk. Jak vhodné pro Gerardovy temné myšlenky, když si vzpomněl na své předešlé pány před Augustem. „Uroboros dlouhé roky nikomu nesloužil, protože jsem byl známý jako vrah čarodějů, vrah vlastních pánů. Proto mé služby nikdo nikdy nevyhledával.“
*****
Na počátku jedné éry…

Tenebřin poslední rozkaz stal se pro oba zvěromágy svým způsobem kletbou a trestem. Byli nuceni zůstat po boku Flitche a bránit ho. Flitch o ně nejevil zájem, odháněl je od sebe, nedůvěřoval jim. Nebyli to jeho sluhové. Neměl k nim žádný vztah. Neměl vztah k nikomu, všude šířil jenom nenávist, lhostejnost, zlost a hněv. Jeho magie rozkladu mu šeptala, že ho jednou ti dva zradí a zabijí, aby se jeho bratr mohl vrátit. Nevěřil jim, když ho ujišťovali, že kdyby tomu tak bylo, nezůstali by s ním. On je osočoval, že jenom čekají, až zeslábne a s radostí ho podříznou jako vepře. Virgil nejednou bokem souhlasil, že s tím by neměl problém, ale Gerardův smysl pro jeho poslání coby zvěromága hovořilo jinak. Když s Flitchem jeho vlastní magie, nekontrolovatelná síla uvnitř slabé schránky, cloumala a on ničil vše kolem sebe, byli to Gerard a Virgil, kdo spolupracovali na opravách nebo se omlouvali za způsobené škody. Z postu obránců klesli na posty chův, protože Flitch, čím byl starší, tím jeho magie byla nevyzpytatelnější a nebezpečnější i pro něj samotného. Virgil nejednou navrhoval, že ho zapálí a ušetří mu trápení, ale Gerard byl proti. Měli rozkaz… a museli ho splnit. Teprve pak mohou vyhledat lorda Augusta. To jim řekla lady Tenebra, to bylo její proroctví, které se nikdy nemýlilo.
„Nikdo nepozná, že jsme ho zabili,“ uvažoval Virgil jednou večer, až tím Gerarda vylekal. „Prostě bych ho zapálil a on by umřel. Tak či tak ho jeho magie už brzy roztrhá zaživa.“
„Do té doby ho musíme bránit. Jinak lorda Augusta nenajdeme,“ připomněl mu Gerard.
„Ty tomu snad věříš? Jen se chtěla pojistit, že hodí roli chův na někoho jiného.“
„Virgile…“
„Pletu se snad?“
Byl to první rok, kdy se o Flitche museli starat. Tehdy ještě svou magii občas dokázal udržet pod kontrolou. Ale s každým dalším rokem se Flitch stával bojácnějším. Jakýkoliv zvuk ho utvrzoval v tom, že mu někdo chce ublížit, a tak se jeho magie stávala nestálejší. I když se o něj ti dva nejednou starali, zatímco trpěl v horečkách, myslela si magie rozkladu uvnitř Flitche, že mu chtějí ublížit.
Několikrát vyhledali pomoc lorda Smalinera a byli mu za to velice zavázaní, když udržel tajemství o stavu Flitche a že jim pokaždé ochotně pomohl.
„Nic nechci na oplátku,“ ujišťoval je pokaždé, když odcházel. „Váš úkol je těžký… kdybych mohl, zbavil bych vás ho. Ale sloužíte Augustovi… a nemohu ho připravit o dva tak věrné sluhy. Stejně byste mou nabídku nepřijali.“
„Děkujeme, lorde Smalineri,“ děkoval mu vždycky Gerard s hlavou skloněnou k zemi.
*****
Pět let od skonu jeho rodičů však začaly stíhat Flitche noční můry o tom, co se tu noc stalo. Jeho magie byla ještě divočejší, a i když tvrdě spal, vesele proudila kolem sebe a ničila vše okolo. Často křičel a plakal ze spánku. Gerard si poté zvykl, že trávil noci u jeho lůžka a dohlížel na něj, že dýchá, zatímco Virgil držel hlídku venku jejich dočasného domova. Do sídla se vrátit nemohli, bylo zničené a s Flitchem v tomhle stavu to bylo moc riskantní - jen by zničil to, co zbylo. Opuštěná chatrč uprostřed lesa jim poskytla dostačující útočiště. Nikdo je tu nevyhledával a nikomu nechyběli. Čarodějové snadno zapomněli, že kdy rod s magií rozkladu existoval, když poslední pravděpodobně žijící potomek šílel z vlastní magie. Neměl už žádné sluhy, pouze ty dva, které k němu poutal rozkaz jeho matky. A kdyby někdo nahlédl dovnitř oken, první roky by viděl v očích fénixe odhodlání zbavit Flitche jeho trápení a klidně ho upálit zaživa, aby konečně umlkl.
*****
A jednou nastal ten osudný den, kdy Virgilovi došla trpělivost.
Toho rána, jako každé jiné chladnější ráno, zapálil oheň v krbu a zíral do jisker před sebou. Gerard mezitím drtil léky pro Flitche, které jim Smaliner při své poslední návštěvy zanechal. Oba byli unavení. Po tolika letech neustálé péče o někoho, kdo ani nebyl jejich pánem, byli na pokraji sil.
„Gerarde, připomeň mi… komu vlastně sloužíme?“ zeptal se Virgil najednou.
Gerard k němu vzhlédl, než odpověděl. „Lordu Augustovi,“ řekl jen a prášek z léků smíchal s vodou.
„Tak proč sedíme tady a staráme se o někoho, kdo o nás nikdy nejevil zájem?“
„Protože si to přála lady Tenebra.“
„A od kdy plníme přání někoho, kdo není náš pán?“ zavrčel Virgil vztekle.
„Virgile,“ oslovil ho Gerard slabým hlasem a odložil lžíci bokem, „mluvili jsme o tom už mnohokrát. Lorde Augusta najdeme-…“
„Až Flitch zemře, přesně,“ doplnil za něj Virgil nedočkavě. „Nečekali jsme snad už dost dlouho?“
„Virgile-…“
„Proč? Proč bychom měli čekat celou věčnost, až sám konečně umře? Co kdybychom mu pomohli od toho trápení?“
„Protože tak proroctví lady Tenebry neznělo. Máme-…“
„Co když žádné proroctví nikdy nebylo? Co když na nás jenom uvalila kletbu, abychom se jí postarali o šíleného syna? Co když nás lord Augustus očekává?“
Gerard k němu unaveně vzhlédl. Nechtěl mu to říkat, ale očividně musel. „Dle pachu smrti kolem Flitche… usuzuji, že mu moc času už nezbývá,“ prozradil mu Gerard a Virgil zpozorněl. „Pár let maximálně, než vydechne naposledy. Buď ho roztrhá jeho magie rozkladu… nebo to jeho tělo nevydrží a rozpadne se. Je to jen otázka času.“
„Jak to můžeš vědět?“
Gerard se na chvíli zarazil. Samozřejmě, že vzpomínky na Virgila a lady Mirjam v poušti měl zapečetěné magií Tenebry, takže neměl žádný skutečný důkaz. Jen pocit, který tak dobře znal. „Sám uvidíš… pach smrti je všude kolem Flitche,“ řekl jen a vzhlédl ke svému kolegovi. „Nebude to trvat dlouho a Flitch zemře.“