„Který imbecil vybral tak pitomý jméno?!“ soptil Augustus vzteky, když si razil cestu prázdnou ulicí. Za ním zakrákali dva havrani, než se k němu snesli. Než se jejich pařáty dotkly chodníku, vyměnily je nohy v slušivých, naleštěných botách. Oba sluhové věděli, že jejich nynější pán nebude ani trochu spokojený se stavem jeho vlastního majetku. Doba se změnila a lidi dělali cavyky kolem všeho. A Augustus od mala neměl trpělivost na podobné žabomyší války o ničem.
„Váš strýc, lorde Auguste,“ ozval se sluha vlevo. „Bylo to proto, aby se předešlo podezření od úřadů. Jelikož váš rod nikdy nepotřeboval příjmení, protože všichni z vaší vrstvy věděli, kdo patří ke komu, váš strýc vybral to tehdy nejtypičtější příjmení, které bylo dostupné a nepůsobilo by to příliš okatě. Kdyby vybral irské jméno, měla by rodina větší problémy zůstat tady. Tehdy byly celkem velké vřavy v Irsku. Všechen majetek by přišel vniveč tak či tak. Takhle se mohl zachránit jenom výměnou za to potupné, lidské příjmení.“
Augustus zaskřípal zuby. „To se teda zachránil. Jak se té potupy zbavit?“ zavrčel.
„To nejde, lorde Auguste,“ ozval se ten vpravo, sotva těm dvěma stačil v kroku. Pamatoval na doby, kdy Augustův strýc už sotva dokázal chodit; byly to příjemné časy. Nemuselo se nikde tolik chodit. A když už, tak pomalu. „Je to nový zákon. Nemůžete v dnešním světě existovat bez příjmení, pokud se nejedná o umělce.“
„Pche, umělci,“ odprskl si Augustus znechuceně. „Rádoby umělci! Líná hovada! Prodávají svý umění jako čáry máry, ale nám, opravdovým kouzelníkům se svět jenom směje a pohrdá námi a chce, abychom všichni do jednoho pochcípali! Lidi jsou pořád zkažení a nerozeznají pravé umění od napodobeniny či padělku.“
„Lidé se spíš bojí jinakosti,“ namítl sluha vlevo.
„Bojí se pokroku! Bojí se vlastní zakrslosti,“ chrlil Augustus vzteky. „Raději pokojně skloní hlavu před tím, kdo jim velí, než aby vzali rozum do hrsti a byli si vlastními pány.“
„Pro lidi bylo vždycky lepší ohnout hřbety a nechat se vést někým, kdo procitl,“ souhlasil sluha napravo.
Augustus se náhle zastavil a jeho sluhové téměř v tu samou chvíli také. Striktně si od něj udržovali dva kroky odstup, tak hovořila jejich etiketa. Pravidla pro služebnictvo a léta jejich služeb je naučila instinktivně očekávat, kdy se jejich pán zastaví a kdy vykročí kupředu. Sluhové nebyli jen na sloužení, byli i štíty pro svého pána při případném nebezpečí. A ono nebezpečí bylo pořád přítomno, dnes víc než kdy jindy.
„Severovýchod,“ ozval se sluha vlevo a oči mu zajiskřily. „Čekáme na rozkazy, lorde Auguste.“
„Nedělej scény před lidmi, Virgile,“ pronesl Augustus ledabyle. „Jejich mozečky by neunesly pravdu o magii.“
„Omlouvám se, lorde Auguste.“
„Dočkáš se boje, jen ne tady. Gerarde?“
„Našel jsem vhodné místo pro boj, lorde Auguste,“ ozval se druhý sluha, Gerard, jehož krk nyní nabíral šupinatou, tmavou vrstvu. „Jenom pár bloků odsud. Málokterý člověk se tam mihne v průběhu roku.“
„Dobře.“
A sotva Augustus učinil krok kupředu, oba jeho sluhové ho hned pronásledovali. A jako černý stín, pronásledovala je i velká, černá krysa, která se táhla podél zdi, aby díky špíně a špatnému počasí nešla moc vidět ani slyšet. Přesto byla cítit.
*****
Sotva se krysa dostavila do opuštěné uličky, zaťaly se do ní pařáty. Nebyly to jen tak obyčejné pařáty. To krysa poznala ve chvíli, kdy její kožich vzplál a ona se začala zmítat v bolestech. Pták, který ji nyní svíral ve svých pařátech, byl totiž mýtický fénix. Jeho tělo hořelo mohutnými, silnými plameny, které nemohl zažehnout po mnoho let, protože jeho pravý pán byl daleko. Vzlétl vzhůru a mrštil krysu proti zdi. Na zem však dopadlo lidské tělo, nějaké ženy, jejíž oblečení a kůže pořád nesly známky plamenů.
Vzhlédla, když zaslechla táhle zasyčení. Jen kousek od ní se v mlze skrýval had, ale nepřibližoval se k ní, jen se stáčel kolem dokola v určitém intervalu. Hned poznala, že to není obyčejný had, ale bájný uroboros. Když konečně spatřila jeho hlavu požírající si vlastní ocas, věděla, že jeho obranu jen tak neprolomí. Sotva had otevřel oči, cukla s sebou. Nepochybovala, že tihle dva sluhové mají jen zlomek síly, kterou vlastní pán, jehož nyní brání. Neměla ovšem moc času přemýšlet, protože ohnivý pták se k ní blížil a chystal se znovu zaútočit. Uskočila před ním a na zem dopadla opět jako krysa a prchala směrem k hadovi. Snad doufala, že se dostane skrz malou skulinku v jeho obrovském těle a dostane se tak k jeho pánovi.
Fénix byl ovšem rychlejší a po chvíli krysa vypískla, když ji znovu sevřely pařáty a mrštily ji proti zdi.
„Nebuď bláhová a vzdej se,“ vyzval ji Augustus arogantně.
„Zdechni, ty příživníku!“ vypískla krysa ženiným hlasem.
„Virgile, skonči to s ní,“ rozkázal Augustus ledabyle. Co by mu záleželo na životě nějaké slabé služky.
„Rozkaz, lorde Auguste!“ ozval se jeho sluha v podobě fénixe a vrhl se střemhlav dolů proti kryse, aby ji uštědřil poslední ránu.
Když se tělo hada pomalu rozestoupilo, Augustus se vydal rovnou k tělu ženy, která se už nehýbala. „Nezabils ji,“ pronesl chladně.
„Potřebujete přece, aby předala vzkaz,“ ozval se Virgil, kterému vlasy doposud ještě hořely, když nabral zpátky svou lidskou podobu.
„I tak byla bláhová, že zaútočila sama,“ ozval se Gerard ve své zvířecí podobě.
„Někdo ji očividně navedl.“
„Vypadá to, že i vaše rasa je plná bláznů, lorde Auguste.“
Augustus na jejich poznámky nic neřekl, jen pohrdavě sledoval ženu na zemi. Přešel k ní a podpatek jí zaryl do tváře. Jaká škoda, že ještě žila. Pro ni. Když viděl její pohled, musel se křivě usmát. Hned věděl, do jaké rodiny tahle špína spadala. Potvrdil si to také erbem na jejím rameni. Ta nechutná květina…
„Daleko od svého pána nemáš žádnou moc,“ připomněl jí. „Vyřiď Octaviovi, že ho rád navštívím, až uklidím menší bordel po příbuzných. A jestli si chce se mnou pohrát, tak ať pošle někoho silnějšího, abych se vůbec mohl zpotit. Než se dostanu k jeho hlavě, kterou s radostí pozřu zaživa.“
Pak viděla jen jeho podrážku a tmu.
*****
„I tak nechápu, co to bylo za cvoka. Nebyl jsem na mol ani jsem neměl halucinace, ti říkám! On ty dveře prostě vykopl, jen jsme to nepostřehli. Proto byly vyražený, to je jasný. Je to jako když mrkneš, Davide, ti říkám. Taky ti ledacos uteče, když jednou mrkneš!“
„Je to volovina, Stuarte. Nenech si tím rozhodit den,“ ujistil svého kolegu, zatímco ho tahal ze skříně. Myslel si, že to bude otázka chvíle, ale Stuartův velezadek se zasekl v ne dost příjemné pozici, takže zůstal ve skříni, zatímco mu zbytek těla komicky trčel ven. Samozřejmě se mu musel vysmívat asi tak deset minut a přemýšlel, jak se tam sakra mohl tak najednou dostat. Když se shodli, že šlo o adrenalin a pud sebezáchovy, Stuart ho ukecal, aby mu pomohl ven a on mu za to koupí klidně chlast a nějaké to dobré jídlo a klidně i ženský, když bude chtít, jen ať ho nějak dostane ven.
„Ne, opravdu! Když se nad tím zamyslíš, oba jsme čuměli do blba. Proto stihl vykopnout dveře.“
„Tys čuměl do blba, já pracoval.“
„Ne, ne, tys mu taky nevěnoval pozornost. Vidíš? Proto nás to oba překvapilo.“
„Hele, co kdybys dostal svůj masivní zadek ven sám, ty zbabělče, já mezitím už půjdu na pintu a předám ti pak jen účet.“
„Ne, ne, Davide, no tak. Už jsem skoro venku, zatlač,“ přemlouval ho kamarád po dobrém. „Koupím ti klidně tři pinty, jen mi pomoz.“
„No, to se teda předáš,“ smál se David, ale co by to byl za kamaráda, kdyby mu nepomohl.
*****
„Zapomeňme, že se tahle trapná situace kdy stala,“ poprosil Stuart zoufale, zatímco si otíral pot z čela, když byl konečně vysvobozen.
„Neboj se,“ poplácal ho David po rameni s úsměvem. „Jenom to povykládám všem místním děvám, aby se měly čemu po večerech s tebou zasmát.“
„Davide, prosím, to bys mě zruinoval. Čtyři pinty, dobře?“
„Hm, ještě si rozmyslím, zda mi náhodou nezaplatíš i jídlo.“
Stuart zaúpěl, protože se už nyní obával, kolik ho tenhle průser vlastně bude stát.
Sice mezi nimi nikdy nepadlo ani slovo, Stuart nebyl pitomec. Davida takřka nikdy neviděl jíst. Když už, tak se neustále cpal žvýkačkami a zapíjel je hromadou kofeinu v průběhu dne, aby vůbec fungoval. Proto si před pár lety dal konečně dvě a dvě dohromady. Nikdy se Davida na nic přímo nezeptal - bylo mu jasné, že si David svůj vlastní problém s poruchou příjmu potravy neuvědomuje, a kdyby ho dostrkal k tomu uvědomění, dřív nebo později by do toho spadl, ještě hlouběji. A bylo mu také jasné, že kdyby náhodou chtěl objednat nějaké jídlo, David ho zdvořile odmítne, že si to raději vybere v pití. Stuart znal své hranice. A věděl, že dokud David nebude připravený čelit vlastnímu problému, nic pro něj nemůže udělat. Stejně tak David pro něj nebude moci nic udělat, dokud si Stuart neuvědomí, že častěji myslí ptákem než mozkem mimo práci.
Vzájemně a v tichosti respektovali problémy toho druhého, protože na tom byl jejich pracovní vztah založený. Soukromé problémy si museli řešit každý sám. Dokud jednou nedojdou do toho bodu, kdy nebudou schopni pokračovat, a onen osobní problém začne narušovat jejich pracovní soužití.
Společně zapluli do hospody U Skákavého Osla, která byla od jejich kanceláře pár bloků. Byli zde častými a vítanými hosty. Dokud Stuarta nezbystřily místní děvky, samozřejmě. To se hned pakovaly, aby jim náhodou David nedával přednášku, že mu nemají oblbovat společníka, že je pak naprosto nepoužitelný. Nebo aby si jich nevšiml sám Stuart a nezapomněl na slušné vychování a nevyměnil mozek za ptáka hned ve dveřích. To by ovšem nebyl David, aby svému společníkovi nepřitáhl hned obojek kolem krku díky pomyslnému vodítku, které představovalo připomenutí, že mu dluží nějaký ten chlast zaplacený z vlastní kapsy.
„Buď rád, že ti to nestrhávám z platu přímo,“ usmíval se na něj David vlídně, zatímco si vybíral z dnešního menu, zda by něco z toho stálo za zkoušku, přestože jeho mozek už dopředu věděl, že nic z menu si objednávat nebude. Nic by totiž neuspokojilo tu prázdnotu, kterou cítil, když došlo na jídlo. Nakonec jídelní lístek odložil a prohlédl si ten nápojový, snad v naději, že jeho mysl se upokojí a on vybočí ze svého každodenního stresu kolem toho prokletého jídla… To se samozřejmě nestalo, proto si objednali jen ono domluvené pivo, ačkoliv Stuart nabízel i pohoštění kolem. Už ho to věčné odmítání nepřekvapovalo. Místo toho si sám raději zapálil cigaretu a dlouze z ní potáhl. Když jídlo ještě nebude na pořadu dne, musí doplnit energii i jinak. Zdvořile nabídl i Davidovi, ale ten odmítl. Stuart se musel ušklíbnout s cigaretou v puse, když v té Davidové zmizely další žvýkačky. Jakoby to bylo nepsané pravidlo, aby jemu smrdělo z huby kouřem a Davidův dech smrděl po mentolu. Nebo po nějaké té nechutně sladké příchuti, která oblbla jeho mozek do doby, než si uvědomil, že má zase hlad.
První pinta v nich zmizela téměř ihned, jako voda v žíznivém zbloudilci na poušti. Tu druhou si aspoň trochu vychutnali. Pivo bylo dnes správně chlazené. A tak akorát hořké, jak David podotkl. Při třetí pintě začínal Stuart už myslet nad něčím jiným než chlastem a jídlem, v popelníku vedle něj taky hovělo už několik nedopalků. Davidovo nepsané pravidlo bylo, že v kanceláři ani v její blízkosti se kouřit nebude. Odrazovalo by to jejich návštěvy a zákazníci by si na to mohli stěžovat. Pozoroval kouř, který stoupal z posledního Stuartova nedopalku, když držel sklenici s pivem před rty. Tak nějak mu to už pro dnešek i stačilo, napadlo ho. Odložil nedopitou pintu zpátky na stůl.
„Asi pomalu vyrazím domů. Mám ti poslat potom taxíka?“ zajímal se David přes všeobecný hluk hospody, který se stával hlasitějším s pozdější hodinou.
„Ne, v pohodě, dorazím dom‘ po svých,“ hulákal Stuart a hned se jal objednávat si další pintu, když si přitáhl k sobě tu Davidovi a s radostí si zbytek piva přelil do své sklenice. „Zacvakám to, jak jsem slíbil, tak mazej. Kdyby něco, volej nebo piš. Neručím sice, že odpovím dřív, jak zítra, ale snaha se taky cení,“ smál se.
„Hlavně si nenech ukrást zase levou ponožku.“
„Mohly by si ty kurvy občas brát i pravý, že jo!“
Oba se tomu zasmáli, David přítele poplácal po rameni a pak ho zanechal jeho vlastnímu osudu. Když vycházel z hospody, neunikla jeho pohledu žena s docela vyvinutým poprsím, jež se nebála ukázat světu svým hlubokým dekoltem, která je okukovala už delší dobu, kterak se hbitě přiblížila k jeho společníkovi. Nepochyboval, že ho hned začala oblbovat a slibovat mu další cestu kolem světa.
Čerstvý vzduch ho trochu uklidnil. Šel pomalejším krokem. Čím později dorazí domů, tím později ho dostihnou myšlenky na jídlo, kterým se celý den úspěšně vyhýbal. Přál si, aby přišel domu a upadl do kómatu, vzbudil se další den a neprohrál tak se svou nezdravou závislostí na jídle. Jenže ten démon našeptávač byl silnější s každým krokem blíž k domovu. A po mnoho let to byla jeho jediná věc, kterou mohl ve svém životě kontrolovat. Možná právě proto se toho pocitu neuměl jen tak vzdát… možná se té změny bál.
Než ovšem dorazil domů, svůj boj s myslí prohrál a za pochodu si objednal jídlo možná tak pro čtyřčlennou rodinu…
*****
Už byl pozdní večer.
Augustus seděl v rohu místnosti v naprosté tmě, kterou občas narušily blesky, a házel si jakýsi pytlík z jedné ruky do druhé. Měl nepřítomný pohled. Uvažoval, kdy se z lidí stali takoví primitivové, že si mysleli, že jenom zmizení a „náhlé“ znovuobjevení daného objektu je magický trik. Kdy jim stačilo, aby jen tupě zírali do těch malých placatých věciček a mysleli si, že člověk, co nezná ani špetku magie, je může poučovat, jak taková magie vlastně funguje a hrdě se přitom nazývat kouzelníkem. Šarlatán to je! To kvůli takovým je lidi po mnoho staletí stíhali a upalovali zaživa nebo topili v jezerech s kameny na provazech kolem krku!
Gerard a Virgil byli na parapetu v podobě motýlů a věděli, že je nejlepší jejich pána nechat o samotě. Sám jim řekl, aby mu zmizli z očí, takže zvolili zvíře tak malé, že ho jejich přítomnost nebude rušit. Původně mu o úpadku magie ani nechtěli říkat. Ale museli. Protože s oním úpadkem se pojily také nekončící, skryté hony na čaroděje a čarodějnice, které probíhaly v 21. století. Ne nijak veřejně, lidi už se tolik nehnali za církví, ale ti zaslepení tupci tomu pořád věřili. Byli to potomci těch, které Augustus znal jako děti. Uvědomoval si jejich nebezpečí. Ale mnohem větší nebezpečí pro něj, jakožto posledního dědice jeho rodu, byly jiné čarodějnické rody a jejich členové.
Jako třeba takový Octavius. Když byli děti, oblbnul ho a výměnou za sladkosti z medu mu měl ukázat umění z Afriky, které ho naučil jeho dědeček. Samozřejmě, že Augustus lhal. Rodinné tajemství by nemohl prozradit, i kdyby chtěl, protože ho pojil slib mlčenlivosti. Přišel by o jazyk, kdyby promluvil, jak ho varoval jeho dědeček. Místo toho Octaviovi namluvil, že hnůj posbíraný od krav na kraji lesa je mast na dlouhověkost, v případě kouzelníků na nesmrtelnost. A mladý Octavius mu tehdy věřil. Jak se Augustus nasmál, když si smradlavý hnůj mladý, nezkušený čaroděj před ním mydlil na ksicht. Octavius mu ovšem věřil, hrdě tak předstoupil před své rodiče a sklidil jenom potupu a smích. Od té doby slíbil Augustovi, že se mu jednou pomstí, až svou magii plně ovládne.
Bohužel pro něj, než se setkali po letech, Augustus se rozhodl objevit svět. Především Afriku a Asii. Aby tak utekl před vlastní rodinou a svými povinnostmi. Nečekal ovšem, že jeho dovolená nebude jen na pár let, ale hned několik staletí. Možná by zůstal v onom africkém kmenu i dodnes, kdyby ho jeho sluhové konečně nenašli a nesdělili mu novinky ohledně jeho již mrtvých příbuzných.
Augustus si naposledy hodil se sáčkem do levé ruky, pohled pořád nepřítomný, myšlenkami ztracen pořád v minulosti. Tu najednou prudce vstal, přešel ke svému kufru, do kterého sáček hodil, a něco z kufru potom opatrně vytáhl. Byla to jakási baňka s modrými, usušenými květy. Rozložil kapesník na zem a trochu květů na něj vysypal. Potom je začal drtit právě onou baňkou, dokud z nich nebyl čistě jenom prach. Část z něj vzal do ruky, rozmazal jej o druhou, než obě ruce spojil a foukl do nich. Modrý prášek se před ním zatřepal ve vzduchu a pomalu padal k zemi.
Jemu se ovšem v prachu zobrazila ta podlá služka Octavia, kterak v prudkém lijáku před něčím prchala. Byla ještě v horším stavu, než ji zanechal po jejich malém setkání. Pochyboval, že by hned neběžela za svým pánem, aby ji vyléčil, aby mu předala jeho zprávu. A právě ta jí byla osudnou. Octavius totiž zaručeně nechtěl slyšet vůbec nic o Augustově návratu, natož od vlastních lidí. Proto ho nepřekvapilo, když žena se po chvíli běhu zastavila, její tělo se prapodivně zkroutilo do nepřirozené polohy a potom se rozpadlo jednotlivě na paže, nohy, trup a hlavu. Vše dopadlo postupně na zem a rozpadlo se v prach díky dešti. Augustus chvíli scénu pozoroval, dokud se k místu, kde ještě před chvílí byl prach z ženštiny, nepřiblížil i někdo další v černé kápi.
Augustus bedlivě sledoval ruku osoby v kápi. Když ji konečně spatřil, viděl na ní dvě osmičky, jednu vodorovně, druhou svisle. Obě protknuté dohromady uprostřed, takže tvořily květinu. Nebo osmičku a znak nekonečna. Stejný znak se táhl i na mužově kabátu vzadu na zádech. Tam, kde patřilo označení rodu. Muž si přidržel kápi ve tváři a díval se na místo, kde býval prach jeho služebné. Čaroděj Octavius se vždycky slabých a nepotřebných sluhů zbavoval raději sám, než aby je měl propustit a dát jim tak svobodu. A musel to být jejich pán, kdo je sprovodí ze světa, aby jim dal jasně najevo, jak zbytečný a mrzký jejich život ve skutečnosti je.
Když nohou trochu rozvířil prach ve vodě na zemi, zvedl ruce nad hlavu a sepjal je dohromady. Augustus nemusel ani vidět jeho obličej, aby věděl, že odříkává zaříkadlo, aby se duše jeho služebné nejspíš v bezpečí znovuzrodila a mohla mu tak sloužit, tentokrát se vyvarovala chyby a nesdělovala mu tak špatné zprávy, jako je právě návrat Augusta.
Augustus nakonec máchl rukou po obrazu v prachu před sebou a tím vidinu rozvířil, aby mu zmizela z očí.
„Lorde Auguste?“ ozval se Gerard.
„Měli byste tu trochu poklidit. Jistě budeme mít brzy návštěvu,“ zazubil se Augustus.
„Neznepřátelil jste si nyní lorda Octavia o něco víc?“ zajímal se Virgil opatrně.
Augustus se jen rozesmál nahlas. „Kdepak! S radostí se s ním utkám. Je třeba zjistit po letech, kdo z nás je silnější,“ bavil se Augustus.
„Ví, kde vás hledat,“ připomněl mu Gerard.
„Samozřejmě, to bylo v plánu,“ usmíval se Augustus mile.
„I ostatní nepřátelé vaší rodiny se o vašem návratu brzy dozví,“ souhlasil Virgil.
„Tak ať! S radostí se s nimi do jednoho pobavím. A pak je všechny popravím za to, jak se mi kdysi vysmívali, jak tvrdili, že jsem bláhový! Všichni do posledního chcípnou mojí rukou za ten výsměch!“
Oba motýli zatřepali křídly a potom se rozletěli ke svému pánovi. Před ním se ovšem zjevili ve své lidské podobě.
„Mohl byste rovnou rozeslat pozvánky,“ namítl Gerard sarkasticky. „Váš návrat by jistě byl hoden velkolepé oslavy.“
„Ne, když jsem v podstatě na mizině,“ připomněl mu Augustus. „To by nedělalo zrovna moc první dobrý dojem po letech.“
Gerard a Virgil si mlčky vyměnili pohledy, ale nic nahlas neřekli. Když se ovšem Augustus usadil před svým kufrem s různým harampádím, kořením a bylinkami, oběma rychle došlo, že nyní s nimi už nehodlá mluvit.
Dům byl prázdný, bylo tedy potřeba zbavit ho prachu, aby působil aspoň trochu noblesně. Kdyby Augustus chtěl, svůj majetek by si dávno přičaroval zpátky. Ale oba moc dobře věděli, že jeho pointa v tomto hloupém čekání byla někde jinde. Když ostatní čarodějové budou žít v domnění, že poslední dědic Augustova rodu nemá absolutně nic a je na mizině, nebude pro ně tedy hrozbou a snadno se ho budou moci zbavit. A to bude první chyba, které se dopustí. Protože Augustus byl už od útlého věku krutý nepřítel, když jste si ho znepřátelili.
Nejlépe o tom věděl právě nebohý Octavius, který ani netušil, co Augustovi tehdy způsobil, že zaujal první místo na jeho seznamu nenáviděných bytostí na světě. Ale ta nenávist byla nakonec vzájemná. Ta potupa stará několik staletí Octavia sžírala po celou tu dobu a magii se věnoval jenom proto, aby se mohl jednoho dne pomstít.
Stejně tak Augustus snil svůj sen o pomstě na všech, kteří o něm kdy pochybovali. O pomstě, která se měla již brzy stát skutečností.