„Lady Bufonido, ujišťuji vás, že stolek se zákusky bude hned doplněn,“ zvýšil Smaliner hlas, protože přes počínající hluk ho jeho stará známá neslyšela, protože se rozčilovala, že ačkoliv snědla všechny zákusky sama, žádné tady přece nikdy nebyly.
„To je přece katastrofa, Smalinere! Co to máš za slouhy, co si neumějí ohlídat vlastní práci!“ prskala na něj vztekle, až jí krém a těsto létaly z úst.
Smaliner se ovšem vřele usmál, utřel si krém z tváře a odvětil: „Však se taky naběhají dnes večer víc než dost, má milá. Nemějte jim to za zlé.“
„U mě by si takovou drzost nedovolil nikdo,“ nechala se pyšně slyšet.
‚Asi tak by si nedovolil cokoliv před tebou něco pozřít,‘ pomyslel si Smaliner, ale nic nahlas neřekl. „Co bys řekla na sklenku vína?“ usmál se místo toho.
„Smalinere,“ slyšeli oba Augustův hlas a Smaliner si v duchu oddychl, že ho jeho starý přítel zachránil v ten nejlepší okamžik.
„Co nás vyrušuješ, ty pse?“ zaprskala Bufonida vztekle.
„Lady Bufonido!“ zhrozil se Smaliner. Augustus se ovšem jen vlídně ušklíbl.
„To nic. Nezlobím se,“ lhal Augustus s úsměvem na tváři. V tu chvíli měl už jasnou představu, kdo bude jeho příští oběť. Jen si potřeboval připomenout, proč dnes večer vůbec přišel. Truchlit nad ztrátou Harám? Zasloužila si smrt! „Mám pro vás ovšem nemilou zprávu, lorde Smalinere,“ přešel do formálního tónu, ale dával si načas. Postřehl, jak ta ženština do sebe ve spěchu převrhla rovnou dvě skleničky šampaňského, asi aby zahnala žízeň. Možná jí v krvi koluje už víc jedu než alkoholu.
„Mluv, Auguste,“ vyzval ho Smaliner. „Co se děje?“
Augustus se k němu nahnul, aby zbytečně nedělal scénu a především zbytečně ostatní neupozornil o nic dřív. „Zaslechl jsem, že někdo otrávil vaše víno. Jenom tak pro vlastní potěšení. Kestner šel zjistit, kdo mu v tom pomáhá. Byl bych rád, kdybyste nezpůsoboval moc velké scény. Nechcete přece způsobit paniku.“
„Cože?“ zeptal se Smaliner nevěřícně. Augustus jen přikývl. Viděl, že v očích Smalinera bylo nyní nemožné zachovat klid. „Seš si jistý?“
„Kdybys strávil nějaký ten čas mimo společnost, večírky a alkohol, všiml by sis toho taky ihned,“ vysvětlil mu Augustus jednoduše.
„Co se děje?“ zaprskala ropucha vedle nich.
„Ale nic, nad čím by sis musela trápit hlavinku, Bufonido, zlatíčko,“ usmál se Augustus sarkasticky.
„Neříkej mi tak,“ zavrčela na něj vztekle, než se jí oči rozzářily, když spatřila nějakého sluhu s táckem plným dezertů. S radostí zapomněla na ty dva a div se na zvěromága nevrhla, aby mu dezerty hned všechny nesnědla. Co kdyby zbylo na ostatní, že ano?
*****
Gerard se rozhlédl kolem sebe, než se proplížil podél stěny k oddělenému, menšímu domku, kde, jak správně cítil, byla spižírna. Tudíž tam bylo také i víno a nejspíš kuchyně. Vykoukl zpoza rohu a zkontroloval, jak se věci mají. Venku byli tři sluhové a hlasitě se bavili a smáli se. Tácy měli pod pažemi a jeden z nich si ho zrovna dal na hlavu a balancoval na jedné noze a přitom si rukami tvořil malé brýle na nose. Udělal přitom prapodivný obličej, kdy cenil zuby a nos měl skoro nahoru. Při této podobě připomínal pomalu krysu. Zbylé dva sluhy ta pitomost ovšem rozesmála a nakonec i jeho samotného.
„Úplný Nikolaj!“ smál se jeden, až se mlátil do kolen. Gerard měl nyní jistotu, že se určitě nebudou starat, co se děje kolem, proto si sundal obojek a všiml si, jak oba konce trochu jiskří. Protože Augustus předtím záměrně použil magii, aby mechanismus poničil, všechny tři obojky, co měli jeho sluhové, pochopitelně nefungovaly, byly jen nepříjemným doplňkem, aby hráli tu směšnou hru. Bylo to ovšem potřeba, aby se mohli volně pohybovat a v případě nutnosti se bránit nebo zaútočit. Schoval ho do keře a nabral podobu havrana. Takto měl jistotu, že si ho určitě nevšimnou, a proletěl jim za zády, aby se dostal do kuchyně a potom možná i do spíže. Zde se proměnil v hada a dával si pozor, kudy se plazí.
„Kde jsou s tím vínem?“ hřmělo zpoza dveří, ke kterým se Gerard blížil. „Ať se ti magoři ožerou a třeba pojdou!“ Náhle se vynořila hlava býka, doslova, a zařvala stejným hlasem, který Gerard předtím slyšel: „Kde je ten chlast sakra! Máme každý jen dvoje ruce!“
„Spíš naval dezerty, nebo se ta ropucha posere!“ ozvalo se vztekle od dveří. „Kde jsem to byl? Jo, zkuste uhádnout tohohle!“ pokračoval potom vesele.
Gerard se pro vlastní bezpečí proměnil v noční můru a plně potlačoval svou přítomnost, když se odvážil vletět do kuchyně. Přistál na okně a rozhlížel se kolem. V kuchyni bylo asi tak deset zvěromágů, kteří neustále hýbali rukami, aby splnili požadavky, které jim s největší pravděpodobností zadal Smaliner a Kestner. Ani jeden z nich neměl obojek na krku, protože občas si vypomáhali navzájem právě díky své magii. Po chvíli Gerard přeletěl přes celou místnost k druhému pokoji, kde si všiml zásob. Jednalo se ovšem jenom o jídlo. Alkohol musel být tedy v oddělené chatrči venku. Když se dostal ven, rychle zamířil k zemi, protože se jeden sluha prudce podíval jeho směrem a oči mu žlutě zazářily.
„Co se děje?“ zeptal se sluha, co zrovna předváděl jednoho z dalších hostů.
„To nic, jen nějaká havěť,“ prohodil ten druhý a zase se plně věnoval jejich hře.
Gerard si oddychl v podobě hada, když byl od nich dostatečně daleko, a rychle se plazil k sýpce. Tam už stihl dorazit Kestner a rozhlížel se kolem v chatrči.
„Na cos myslel?!“ vyjel po sluhovi náhle vztekle a Gerard nepochyboval, kdyby neměl obojek, už by ho možná i zahryzl ve své podobě. Místo toho se vztekle vyřítil z chatrče, popadl očividně nezkušeného mladíka za límec a zvedl ho do vzduchu. „Víš, cos provedl, ty osle?!“
„Omlouvám se, Kestnere, nemohu za to!“ přísahal mladík rychle.
„Pročs‘ sem Morfea vůbec pouštěl? Co jsem ti říkal! Nikdo z hostů sem nesmí!“
„Nechtěl jsem ho sem pustit, přísahám!“
Gerard viděl zuřivost v Kestnerových očích. Většinou emoce dokázal udržet na uzdě, nyní ovšem vztek byl na místě. Byla to potupa pro něj, jakožto hlavního komorníka svého pána, ale především pro celé sídlo, protože pokud někdo z jejich hostů zemře, budou si všichni jméno jeho pána spojovat se smrtí, možná ho dokonce i odsoudí za velezradu a hromadnou vraždu nebo pokus o vraždu. V odsuzování byli čarodějové mistři.
„Víš vůbec, cos‘ způsobil?“ vrčel na něj Kestner vztekle.
„Kestnere,“ slyšel Gerardův hlas a trhl s sebou. Prudce se za ním ohlédl a viděl Gerarda, jak se k nim blíží, nyní ovšem s tím hloupým obojkem na krku.
„Gerarde, co tu děláš? Tady máš zapovězeno-…“ začal Kestner, když se konečně vzpamatoval.
„To je jedno,“ přerušil ho Gerard. „Co se stalo? Přesněji řečeno - dá se to zastavit?“
„Vypilo se toho už hodně,“ zaúpěl sluha a Kestner ho nakonec pustil k zemi. „Přísahám, za nic nemohu!“
„To pořád nevysvětluje, proč jsi nechal Morfea se vůbec přiblížit!“ zavrčel na něj Kestner vztekle, až sluha rozklepal strachy. „Měls‘ ho prostě vyhodit! V jeho případě ser na etiketu! Taky sere na pravidla, když tě napoprvé ignoroval.“
„Kestnere, uklidni se,“ dostal se mezi ně Gerard spěšně a Kestnera pro jistotu přiměl couvnout o dva kroky, aby si zchladil hlavu. „Teď je potřeba zjistit, kolik se toho vypilo, popřípadě, kdo vypil nejvíce. Také musíme zjistit, o jaký jed se jedná, aby mohl lord Smaliner připravit protilék, pokud to bude potřeba. S Morfeem si to můžete vyřídit později. Není snad nejdůležitější nyní zajistit bezpečí hostů?“
Viděl, jak to uvnitř Kestnera neskutečně vře, jak cenil zuby a vypadal celkově jako vzteklý pes, kterého někdo drží velmi zkrátka. Nedivil se mu.
„Vy dva!“ otočil se Kestner přísně na tři sluhy stojící opodál. „Zkontrolujte všechny sudy! A ty zkontroluj všechny přísady! Nic neopustí ani kuchyni, ani spíž, dokud to nezkontrolujete! Cokoliv neobvyklého hned nahlásíte mě nebo lordu Smalinerovi! Kdokoliv, kdo se bude chtít přiblížit, nebojte se ho vyhodit!“
„Rozkaz!“ ozvalo se jednotně i z kuchyně, odkud nyní vykukovaly zvědavé hlavy, aby zjistily, co se děje.
„Gerarde,“ otočil se nyní na zvěromága. „Nejspíš budu potřebovat pomoct, abychom zabránili hostům odejít, až se to dozví. Stejně tak se budou muset všichni přesunout do hlavního sídla ze zahrady. Prosím. Mohu se na tebe spolehnout?“
Gerard na chvíli zaváhal, ale nakonec souhlasil. „Určitě. Lord Augustus nebude proti,“ souhlasil.
*****
„Taková potupa!“ vykřikla Bufonida. „Nenechám se nikým omezovat!“
„Lady Bufonido, prosím, uklidněte se,“ vyzval ji Kestner už poněkolikáté, když se jí snažil zatarasit cestu.
Jak se obával, sotva jeho pán oznámil, co se stalo a že další postupy bude podání jeho protiléku, sotva zjistí, co za jed jim všem koluje v žilách, hned několik protihlasů se ozvalo, jaká je to pitomost a že oni se nenechají zastrašit, natož zadržet. Samozřejmě, po Morfeovi se mezitím slehla zem, někteří dokonce začali obviňovat Augusta, že je to jeho výmysl. A Augustus neměl náladu jim cokoliv dokazovat, jen si sami sypali popel na hlavu a mlátili s ní o zeď pro pobavení všech okolo.
„Kestnere,“ ozval se nyní Smaliner, který zrovna zkoumal vlastní krev, „kdokoliv si přeje pomalou a bolestnou smrt, může odejít. Nebraň jim v jejich rozhodnutí.“
Kestner pohlédl na svého pána, než mu zrak znovu spočinul na Bufonidě. Díky čichu zjistil, že se dáma zabývala především zákusky, než čímkoliv jiným. Možná pozřela málo vína, takže z ní jed samovolně vyprchá. Kolik toho mohla vypít? Než se jí mohl zeptat, Bufonida do něj neurvale strčila, až ho srazila k zemi a s nosem navrch hrdě odešla. Kestner se ovládl ze všech sil, aby nahlas nezavrčel, nakonec vstal a s úklonou a omluvou ji vyprovodil. Stejně tak její služebné.
„Moc toho nejspíš nevypila, vypadala docela střízlivá,“ slyšel Gerardův hlas a vzhlédl k němu.
„Jsou všichni uvnitř?“ zeptal se Kestner.
„Ano. Prohledal jsem celou zahradu.“
„Dobře. Díky za pomoc. Nahánět je po zahradě, zabralo by mi to hodiny.“
Augustus, stejně jako ostatní, trpělivě čekal, až Smaliner zjistí, o jaký jed se jedná a předá jim protilék, přitom Bufonidu vyprovázel pohledem. A na tváři se mu mihl drobný úšklebek. Sama se odsoudila k záhubě, když odmítla Smalinerovu pomoc. Když pohlédl na Kestnera, neušlo mu, jak se baví s Gerardem. Na druhé straně místnosti viděl Virgila a Alastaira. Bylo mu jasné, že se Morfeus už dávno stáhl. Nezajímal ho výsledek jeho drobného vtipu. Třeba se na pár staletí zase vypaří. Třeba shnije v tom svém kutlochu. Při myšlence na Davida se mu trochu sevřela hruď, ale pocit se snažil ignorovat. Nyní bylo podstatné, aby Smaliner zjistil, o jaký jed se jedná. Především on musel přežít, zbytek mohl umřít.
Smaliner pracoval rychle a když získal žádoucí účinek ve vlastní krvi, nepoužil lék nejdřív na sebe, ale otočil se ke svým hostům, aby je svou magií mohl zachránit. Augustus jen znechuceně přihlížel, jak se ke Smalinerovi všichni nahrnuli, jako stádo volů. Představil si, jak se všichni kolem Smalinera rozpadli v prach a ulehčili mu tak jeho práci. Mohl by to udělat. Jeho magie by byla přesycena a uspokojena na dlouhou dobu. Nikdy tu myšlenku ovšem nezformuloval. Kdyby se objevila myšlenka, jeho magie by nerozeznala Smalinera mezi přítomnými a nejspíš by zabila i jeho.
*****
„Omlouvám se za pokaženou oslavu,“ zopakoval Smaliner, když k němu přišli další hosté s oznámením, že už raději půjdou. Nikdo neměl náladu slavit nebo truchlit, všichni se obávali, co všechno mohlo být otrávené a co když lék nezabere tak, jak by měl. Smalinerovi se díků nedostalo, ani po nich netoužil. Když bude mít jistotu, že přežijí noc, své poslání vůči nim splnil. Trpělivě všechny vyprovodil a zopakoval omluvná slova. Nikdo se nepozastavil, aby ho uklidnil, že to, co se stalo, nebyla jeho vina. Jeho sluhům nikdo nevěnoval pozornost, když je vyprovázeli a odjímali jejich sluhům přístroje, které potlačovaly jejich magii. Nejednou slyšeli nevrlá slova, že měli štěstí, že jejich magie byla zapečetěna, jinak by si to odskákali všichni.
Když jim Kestner otvíral dveře do kočárů, vyslechl si posměšky na svou hlavu. Jak si může říkat s klidem hlavní komorník svého pána, když udělá tak velkou chybu? Nikdo se nepozastavil, aby se snad ještě jednou poklonil památce Harám, její smrt už nikoho nezajímala. Všichni si dnešní večer budou pamatovat jako katastrofu, které se, dle jejich uvážení, jistě dalo zabránit.
K velkému překvapení pro Kestnera i Smalinera, jako poslední zůstal Augustus, u kterého neměl předtím ani jeden jistotu, že vůbec dojde, a pokud ano, zda nezpůsobí nějakou pohromu jen svou přítomností. Kestnera napadlo, zda se snad oslava nevyvedla právě kvůli němu, nebo zda to byl osud. Hned tu myšlenku ovšem zapudil. Nabídl Augustovi možnost zapůjčení kočáru, který by ho odvezl domů, ale to Augustus zamítl.
„Oslava teprve započne. Toho připraveného jídla by byla škoda,“ překvapil ho Augustus svými slovy. „A nyní se nemusí nikdo obávat, že by snad došlo k roztržce, nepletu se, Smalinere?“ otočil se za svým přítelem. „Víno nepotřebujeme, abychom se mohli bavit. Pokud na něm ovšem trváš, mohu nám nějaké obstarat sám. A myslím, že i tvým sluhům se uleví, když si ty krámy budou moci sundat a volně se nadechnout.“
Pravdou bylo, že Augustus se jim všem chtěl pomstít za tu potupu, kterou způsobili jeho příteli. Chtěl je všechny zničit. Tak moc, že jeho duše přímo křičela, aby se sbalil a šel je všechny zabít bez ohledu na následky. Ne, jeho duše ne - jeho magie. Ale zároveň mu zdravý rozum velel, že nyní není ten nejlepší čas, aby tak učinil. Když si Smaliner dal tu práci vše připravit, aspoň využije jeho pohostinnosti a poděkuje mu za pozvání tím, že nyní zůstane a užije si jen jeho společnosti.
Oběma jim rozlil jakýsi africký alkohol a doslova odpálkoval Kestnera tím, že si přeje být se Smalinerem o samotě. A překvapivě Smaliner souhlasil. Stejně tak Augustovi sluhové se šli bavit po svém způsobu, když jim věnoval volnost. Ze zahradního bludiště šlo slyšet povzbuzování a Augustus koutkem oka viděl ve vzduchu poletovat oheň nebo slyšel vrčení jako od vlka. Nebyl to boj na život a na smrt, samozřejmě, co tam probíhal. Někdy bylo velmi dobré, ať se sluhové ze spřátelených rodin utkají mezi sebou, popustí uzdu svému vzteku… a prohloubí tak vzájemné přátelství. Nikdo nechce případně bojovat po boku někoho, komu nemůže věřit v případě síly. A oba mágové věděli, že čím víc své sluhy omezují, tím jejich magie víc slábne. Proto ani jednomu nevadilo, když se země občas otřásla a něco spadlo na zem. Smaliner se jenom smál, že se Kestner očividně dobře baví po delší době, a Augustus souhlasil, že Virgil a Gerard neměli dlouhou dobu jiného protivníka než sebe samotné. Cinkli si s dalším pohárem alkoholu, když si všimli mohutného plamene za nimi v zahradě. Neměli obavy, že by se snad zabili. Přizabili možná, ale to bylo riziko jejich přátelství, které byli ochotni podstoupit.
Když se později toho večera Augustus konečně vymotal na vlastní nohy, se smíchem se loučil se Smalinerem, až se objímali a plácali po zádech. Augustus musel slíbit, že ho brzy zase přijde určitě navštívit a Smaliner se smíchem slíbil, že už nebude tolik pít. Augustus ho poškádlil, že čím víc pije, tím menší bude. Jeho přítel ovšem vtipy na vlastní výšku přijímal s rozvahou, takže se jeho vtipu zasmáli společně. Vyměnili si slova na rozloučenou a rozešli se. Smaliner zamířil k sobě do ložnice, kde věděl, že brzy po ulehnutí do postele nejspíš vytuhne.
Když se Augustus vydal pěšky kupředu, už se tolik neusmíval, jako před chvílí, sotva zahnul za roh. Magie rozkladu alkohol v jeho krvi téměř ihned rozložila a on měl mysl opět čistou. Příjemně strávený čas mu zhatila jeho vlastní magie, která sázela nehezké myšlenky do mysli a drala se pomalu na povrch. Žádala oběti. A Augustus si uvědomoval, co musí dnes večer udělat. Snad se nikdy necítil vzrušenější a poškleboval se po celou cestu. Virgil a Gerard moc dobře věděli, že nyní přijde jejich čas. Alastair sice netušil, co přijde, ale moc ho to netrápilo, protože během popíjení s ostatními sluhy usnul, proto ho museli Virgil s Gerardem na střídačku nést na zádech.
*****
V určitou chvíli Augustus pochopil, že jeho magie někdy nepotřebuje hromady obětí, aby byla přesycena. Někdy stačí jedinec, jehož magie je nezměrná, aby se utišila, někdy ovšem byla tak hladová, že potřebovala mnoho obětí. A pro dnešní noc se Augustus rozhodl její volání vyslechnout. Uvědomoval si rizika a nebezpečí, které by ho čekalo, kdyby brzy něco nenechal se rozpadnout v prach. Svůj plán řekl Gerardovi i Virgilovi dopodrobna, Alastairovi neřekl úplně vše, protože pro jeho plán nebyl tak podstatný. Nebyl to sluha, který by ho mohl bránit nebo útočit, kdyby bylo potřeba. Hodil se maximálně jako volavka nebo zvěd, ale ani to v nynějším stavu nebyl schopný provést. S tím ovšem Augustus také počítal, proto před odchodem na oslavu Virgilovi a Gerardovi kladl na srdce, aby ho opili, až vytuhne a tím pádem nebude jejich plánu na obtíž. Nahlas by to jistě nepřiznal, ale když slyšel, jak ho bránil před Octaviovými slovy, měl jistotu, že se na něj bude moci spolehnout. Přesto se rozhodl postupovat podle svého předešlého plánu.
Když dorazili na místo, Augustus zkontroloval přítomnost magie. A musel se pousmát, protože ta Morfeova smrdutá magie byla všude. Ne na dlouho. Pohlédl na stavbu před sebou a vychutnával si ten okamžik. Nepochyboval, že si Morfeus nesebral nějaké to neotrávené víno zavčasu i pro sebe. Morfeovy mravy byly ještě horší než ty jeho. Záměrně potlačil svou přítomnost i přítomnost svých sluhů už dopředu. Věděl, že Morfeovo vnímání, i ve spánku, muselo být znamenité. Po staletí byl sám, takže se spoléhal jen sám na sebe. A nejednou na něj někdo už zaútočil. Pro Augusta ovšem byl oříšek, jak dostat Davida Erwooda ven, aby se mu nic nestalo.
„Mohu ho ukrýt, pokud bude potřeba,“ navrhl Gerard, když zrovna opíral spícího, opilého Alastaira o zeď domu naproti bytového komplexu. Augustus jen přikývl na jeho návrh a bylo rozhodnuto. Pohlédl na Virgila, kterému žhnuly oči. Když se viděli naposledy, Virgil zaváhal, a to se mu stalo osudným. Dnes večer ovšem byl připravený splnit rozkaz svého pána a bojovat po jeho boku. Věděl, proti komu jdou. Jen Morfeus byl natolik šílený, aby nepotřeboval někoho dalšího, kdo by ho v případě nutnosti bránil nebo útočil místo něj. Vysmíval se soudobému rádoby soužití čarodějů čisté krve a špinavých zvěromágů, kteří v jeho očích byli spíš mutanti než živí tvorové.
„Připraven?“ zeptal se Augustus.
„Ano, mám jistotu, že jsem čistý,“ souhlasil Virgil. Věděl, že se Augustus ptá na magii, kterou ho předtím Morfeus pošpinil. Tu totiž mohl kdykoliv použít proti němu. V tomto případě fungovala stejně jako Augustova. Kdykoliv její nositel chtěl, mohl ji uvolnit a někoho, kdo ji pouze přenášel, mohl zabít nebo zabít všechny okolo něj.
„Kdyby na tebe poslal noční můry, prostě zavři oči,“ přikázal mu Augustus a Virgil beze slova přikývl. Nemohl se tentokrát spoléhat na obranu Gerarda na sto procent, protože ten měl za úkol bránit především Davida a Alastaira.
„Pokud bude na šrot, třeba se nestihne ani bránit.“
„Tomu přece nevěříš.“ Virgil nic neřekl, ale když si odfrkl, z nozder mu vyletěly plameny. „A nevztekej se. Vztek si nechej na něj. Kdybyste všichni tři tolik nepopíjeli, mohli jsme mít větší zábavu.“
„Chtěli jsme se bavit i na oslavě,“ trucoval Virgil.
„Pokud vím, ty ses bavil dokonale. Buď rád, že Smaliner nechce platit zničenou zahradu.“
„Kestner říkal, že je to v pořádku!“
Gerard se musel potají tiše zasmát. „Gerarde,“ slyšel Augustův hlas a vzhlédl k němu. „Pamatuj si, že se ti Morfeus může také dostat do hlavy, pokud usneš. Můžeme zničit jeho fyzickou schránku, ale pokud se dostane do Alastairova snu, budeme mít problém. Rozumíš, co mám na mysli?“
Gerard přikývl. „Ujistím se, že se do snu Davida Erwooda ani Alastaira nedostane, lorde Auguste,“ slíbil mu Gerard.
„Ze všeho nejdřív se ujisti, že ho nepustíš do vlastní mysli. Věz, že pak bych neváhal a zabil bych tě spolu s ním,“ připomněl mu Augustus a Gerard věděl, že nežertuje. Kdyby se mu totiž dostal Morfeus do mysli, už by to nebyl on, ale Morfeus, kdo by ho ovládal. Stejně se totiž dostal ke své současné schránce, oné plavovlásky. Gerard si pomyslel, že její tělo konečně najde klidu, pokud se ho dnes večer zbaví. O to víc ho překvapilo, když Augustus luskl prsty a jemu se před nosem objevila jeho hůl. Rychle nastavil ruce, aby ji chytil, aby nespadla na zem. „Pokud se ti to povede, zajisti jeho stín tímhle. Tak budeš mít jistotu, že neunikne, i kdyby se snažil sebevíc,“ dodal mu Augustus, než se vydal s Virgilem do budovy.
Gerard pohlédl na hůl, kterou po celá staletí používal Augustův otec a on mu ji před odchodem ukradl. Tehdy Lucratez obvinil Virgila z krádeže, ale Gerard za něj schytal trest, když se za něj přimluvil. Byl to nebezpečný předmět, který uměl potlačit cizí magii stejně dobře jako obojky, které vlastnil Smaliner. Opřel ji vedle sebe a všiml si modrých jisker, které z ní vyletěly. Vzhlédl k budově a k temným oknům, za kterými pokojně spal David, a ve vedlejším pokoji už několik let bydlela ta plavovláska, která dnes večer vydechne naposledy. Když budou mít štěstí.
*****
Jako první věc, kterou Augustus zkontroloval, byla jeho značka nad dveřmi od Davida. Virgila téměř zamrazilo, když vstoupil na patro za svým pánem. Všude ve vzduchu i na zemi se totiž rozvalovala magie temných, nočních můr a stíny se pod dveřmi pitvořily. Jenom jedněm dveřím se stíny vyhýbaly a ty patřily bytu Davida. Virgil cítil, jak se mu z toho sevřel žaludek.
„Zachovej klid,“ promluvil na něj Augustus. „Nenech ho vstoupit ti do hlavy a vše bude v pořádku.“
„Nebude střízlivý, když si tak užívá?“ zaváhal Virgil.
„Na oslavě u Smalinera jsem z něj cítil víno. Pochybuju, že stihl vystřízlivět. Takže neváhej, Virgile. Nedávej mu možnost, aby proti tobě vyslal tvůj vlastní strach. Nebo prohraješ dřív, než zaútočíš.“
„Rozumím, lorde Auguste.“
Augustus se vydal jako první k Morfeovým dveřím. O dveře Davida ani nezavadil pohledem. Jediná myšlenka by ho totiž mohla stát nyní život. Nejen kvůli Morfeovi, ale kvůli jeho vlastní magii, která se uvnitř něj tetelila blahem a těšila se na hostinu. Slyšel Virgila ve svých patách. Zastavili se před dveřmi vedle Davidova bytu, nad kterými se táhla odporná tasemnice.
Augustus pomalu zvedl obě ruce nad hlavu a pak je překřížil. Virgil se rozhlédl kolem a přikývl na svého pána. Právě aktivoval bariéru, která většinu hluku pro lidské ucho a obraz pro lidské oko pohltí. Augustus se rozhodl rychle. Protože i nyní potlačoval jejich přítomnost zde, kývl na Virgila a ten díky magii vytvořil tlak ve vzduchu poblíž dveří, takže se nakonec rozletěly na malé kousíčky. Ale díky Augustově stejně rychlé reakci, hluk se neozval, protože ho hned pohltila magie rozkladu. Oběma se tedy vyskytl pohled na spícího Morfea v jeho vlastní podobě.
„Myslíte, že skutečně spí?“ ošil se Virgil.
„Vládce nočních můr? Ten nespal už staletí,“ odpověděl Augustus lhostejně, dotkl se stěny nad dveřmi, aby přepsal Morfeovu značku. Nebyli ovšem pozváni, takže nyní museli počkat, až Morfeus ucítí, že se něco kolem něj změnilo. A jelikož to byl starý, ospalý paličák, rozhodl se Augustus ho trochu nasrat už dopředu. Zformoval svou magii do podoby dvou párů černých rukou, které se plazily po zemi a vše po svém doteku ničily, dokud se nedostaly k oknu, které zamknuly a zapečetily díky magii rozkladu, a potom se přesunuly k Morfeově posteli. Ve chvíli, kdy se ho už málem dotkly a mohly by snad vše vyřešit v naprosté tichosti, Morfeus se ovšem vzbudil a rychle z postele seskočil na všechny čtyři jako kočka. Potom ještě rozespale sledoval, kterak jeho postel hnila a potom se rozpadla. Zaputoval pohledem ke dveřím, kde spatřil Augusta a Virgila.
Na to se zlověstně ušklíbl. Nikdo nebude rušit pána snů a nočních můr ve spánku! Protože byl ještě v omamné náruči spánku, myslel si, že uteče ven oknem, o to nepříjemnější bylo probuzení, když vrazil hlavou do skla. Nemohl se přemístit, když jeho hlavní chodba na přemístění byla zavřená, to byla jeho nynější nepříjemná skutečnost. Neváhal ovšem ani vteřinu, protože moc dobře věděl, proč ho dnes večer Augustus navštívil zrovna s fénixem po boku. A na čaj to určitě nebylo!
Gerard po chvíli zpozorněl, když slyšel hluk. Byl to hluk, který Augustus tlumil uvnitř budovy, aby nikoho nevzbudili, a přemisťoval ho ven do okolí. Pohlédl ke dveřím a trpělivě očekával, kdo z nich vyjde jako první. K jeho překvapení nikdo nevyšel, nýbrž se doslova vykutálel. A byl to Morfeus, který udělal ještě pár kotrmelců, než se dostal na nohy a rychle se otočil. Na poslední chvíli totiž stihl vykrýt útok fénixova plamene díky nočním můrám, které ho pohltily. Nečekal ovšem útok magie rozkladu z druhé strany, který ho přirazil ke zdi. Trhl hlavou na stranu, jinak by ho sežehly mocné plameny. Gerard se ze svého místa nehnul. Vyčkával na svou chvíli. A věděl, že je nejlepší počkat na tu nejvhodnější. Augustus by mu rodinnou hůl nesvěřil, kdyby mu nedůvěřoval, že sám uzná za vhodné, kdy bude nejlépe ji použít.
Augustus ani Virgil svou magií zbytečně neplýtvali, Morfeus byl ovšem jako utržený ze řetězu. Hlídat noční můry, které nyní dopřával lidem, a posílat svá jiná díla na ty dva, to vyžadovalo až moc koncentrace, kterou jeho ještě rozespalý mozek neměl. Kdokoliv z čarodějů čisté krve by měl o tomhle souboji jasno už jen z jeho počátku. Pán snů a nočních můr měl předurčeno prohrát.
A tak se také stalo.
Gerard poznal, kdy Morfeova magie poklesla nejvíc. Bylo to ve chvíli, kdy zrovna formuloval noční můry, které by mohl vypustit na Virgila, který neuvažoval, a Augusta, který se jeho magie bát nemusel, protože jeho byla mocnější. Když se Morfeus rozmáchl a vypustil proti nim svou magii, měl v plánu se potom přesunout a utéct, vyhnout se dalšímu boji, který by dozajista prohrál, protože neměl tak čilou mysl. Sotva dal ruku dolů a chystal se přesunout, zarazil se… protože zůstal na místě a nic se nestalo. Zkusil si v mysli vybavit místo, kam by se měl přemístit, ale nic se nestalo.
Až potom se vzpamatoval. Jeho magie se rázem vypařila. Cítil bolest ve svém lýtku. Pohlédl dolů a všiml si hadího uštknutí na své noze a vedle sebe ve svém stínu měl zabodnutou hůl, na jejíž hlavě byl vyobrazený malý fénix. Prokletý rod s fénixem v erbu. Vzhlédl trochu víc a nedaleko sebe viděl Gerarda, jak vedle něj stojí a v koutcích rtů má ještě kapky krve. A potom mu došlo, proč měl Augustus u sebe jen fénixe. Svého hada nechal pozadu a svěřil mu hůl, kterou ho zapečetili v jednom momentu a místě, aby jim nemohl utéct. Dar jedu byl jen dočasnou třešničkou na dortu.
Nad tak podlým nápadem se musel jen zeširoka ušklíbnout. Jeho vlastní noční můra se nyní stávala skutečností. Nebyl to ovšem věčný plamen fénixe nebo jed ourobora, který by ho sprovodil ze světa. Byla to magie rozkladu. Vysmíval se Augustovi do poslední chvíle, kdy se zeširoka usmíval, jako šílenec. I ve chvíli, kdy mu Augustus uštědřil nejednu ránu, úsměv mu pořád hrál na tváři, dokud mu Augustus nestiskl krk mezi prsty. Snad chtěl něco říct, Morfeus na to téměř čekal celým svým tělem. A když se k činu neměl Augustus, rozhodl se pro poslední zlo, které mohl ještě způsobit.
„Kletba na Davidovi Erwoodovi nepomine, když s ním budeš šukat, Auguste, to přece víš!“ vysmíval se mu. Snad čekal, že se rychle rozpadne v prach, stejně jako se rychle rozpadla v prach i Harám. Ale ten komentář přiměl Augusta změnit plány. Toho bastarda si vychutná ještě o chvíli déle. Stejně jako on používal své noční můry jako zbraně v podobě různých věcí, i on přiměl magii rozkladu nabrat podobu rampouchů.
Když Morfea postupně všechny probodly, nejdřív nechápal a musel se smát, že je Augustus nejspíš už oslabený, protože ho to ještě nezabilo. Až po chvíli pochopil jeho úmysl, kdy začaly jednotlivé rampouchy praskat, i jemu postupně praskaly a rozpadaly se orgány v těle nebo místa na těle. Augustus pořád udržoval kouzlo, aby jeho křik nikdo neslyšel, a přihlížel jeho skonu. Jak s sebou mocný čaroděj Morfeus škubal a skuhral, jako prase před porážkou. O nic lepší smrt si totiž v očích Augusta nezasloužil. Sledoval každičký detail, vychutnával si každou vteřinu, kdy se jeho magie nasycovala. Záměrně ho nechal rozpadat se pomalu, aby vše cítil. Nic mu neřekl. Neměl mu co říct. Ale jeho pohled řekl vše, co by chtěl říct.
„Shnij v pekle s Lucratezem, Auguste!“ smál se Morfeus, dokud ještě měl tvář v celku a jeho tělo postupně vybuchovalo pod náporem cizí magie v těle, která ho cupovala na kousky. „Proklínám tě! Věř, že zemřeš stejně bolestivou smrtí, ty červe! Mé jméno bude žít věčně, tvé budiž zatraceno!“ A pak jeho hlas utichl, protože i jeho hlava se rozpadla v prach a prach se postupně také rozpadl a zmizel.
Teprve po asi minutě se Augustus konečně uvolnil a dlouze vydechl. Musel se opřít o hůl, aby neztratil rovnováhu. Málokdy dobrovolně rozklad prodlužoval, natož aby udržoval několik bariér kolem sebe, ale Morfea si chtěl vychutnat se vším všudy. Postupně bariéry, které utlumovaly hluk z jejich souboje a skrývaly celý souboj před obyčejnými lidmi, povolil a klesl na kolena. Nečekal, že si magie vybere tolik energie, ale ani nepočítal, že bude muset udržovat tolik bariér najednou po takovou dobu. S Harám bylo snazší ji zničit ve vlastním sídle, které působilo jako bariéra před lidmi samo o sobě, Morfea musel dostat ven, protože dovnitř jeho bytu za ním nemohl. Ne bez pozvání.
„Lorde Auguste!“ slyšel dvojí hlasy, ale neohlédl se za nimi. Místo toho v duchu pomalu počítal a soustředil se na hluboké nádechy a výdechy a na potlačení vlastní magie, která v něm vřela radostí… a jak si myslel, žádala si víc. Byla připravená vše okolo zničit. Proto se snažil svou mysl znovu upokojit. Nechal se unést city, když šlo o Morfea. Nechal hněv, aby ho trochu ovládl. I jen jediná myšlenka na podobný cit živila jeho magii dostatečně. Jak se obával, po chvíli ucítil chuť železa na rtech. Hřbetem ruky si utřel nos, ze kterého mu vytekl pramínek krve.
„Lorde Auguste,“ oslovil ho nyní Gerard, když se mu dostal do zorného pole. „Domov Davida Erwooda máte označený jako své útočiště. Je to nejbližší místo, kde bude bezpečno.“
„Dokážete vstát?“ zeptal se Virgil. Oba je varoval, že kdyby se věci doslova posraly, i kdyby nad Morfeem vyhráli, mohl by být chvíli mimo. Na jeho otázku jen přikývl a dlouze vydechl. „Chcete pomoct?“
„Není třeba,“ ujistil ho Augustus hned a pomalu se dostal na nohy, přesto se pořád opíral o hůl svého otce. Pokud jim ukáže slabost, přestanou mu věřit a mohli by ho zradit. Nepotřebují slabého pána. Dokud mají vzájemný respekt, nebude ani jeden z nich váhat obětovat vlastní život pro toho druhého. „Kde je Alastair?“
„Pořád spí,“ odpověděl nyní Gerard.
„Dostaňte ho dovnitř,“ řekl jen, když se vydal kupředu k budově a opíral se o hůl. Věděl, že je to jenom dočasné oslabení, ale takhle by byl až příliš snadná kořist i pro toho nejobyčejnějšího, nejslabšího červa. Zastavil se na začátku schodiště a slabě vzhlédl. „Proč do prdele musí bydlet tak vysoko?“ procedil skrz zuby tiše, než se po schodech vydal pomalu nahoru. Ani na chvíli nepomyslel, že by se snad přemístil. Na to už mu magie ani síla nezbyly ani omylem.
*****
David se už tak dobrou půlhodinu převaloval ve vlastní posteli nebo hleděl unaveně do stropu. Překvapivě se mu povedlo usnout brzo, nyní byl ovšem v té fázi, kdy mozek více spánku už očividně nepotřeboval. Nakonec vstal, a protože mu byla zima, přehodil přes sebe mikinu a rozhodl se uvařit si čaj. Když čekal na konvici, až mu vodu uvaří, pohlédl z okna. Samozřejmě, že nic díky Augustově bariéře neviděl. Světla nerozsvěcoval, protože svůj byt znal jako své vlastní boty. A slabé světlo z konvice mu bohatě stačilo. Aspoň mu mozek nezačal myslet nad blbosti a především nikde neviděl svůj odraz nebo stín. Čím méně ze sebe uvidí, tím víc bude v klidu. Tím méně podnětů bude, aby začal přemýšlet nad blbostmi. Zima v jeho bytě nebyla, topení měl puštěné. Ale když tělo nedostává dostatek živin, začne se to projevovat i jinak. Prozatím to David ignoroval, jako většinu svého života, kdy se mu jeho nemoc připomínala. V tuto chvíli si pomyslel, že třeba je venku zima, takže se sem dostala přes okno, které bylo sice zavřené, ale rozespalý mozek chtěl, aby si David myslel, že okno bylo otevřené po celou noc a on ho teprve nyní zavřel. Usadil se do křesla a čaj chvíli míchal, než z něj opatrně usrkl. Horká tekutina mu projela hrdlem do žaludku a postupně ho příjemně zahřála, až nad tím pocitem přivřel oči.
Když vypil asi polovinu svého obřího hrnku, který mu Stuart věnoval k posledním narozeninám, uslyšel zaklepání na dveře. Nejdřív si myslel, že si s ním jeho mozek hraje a on má halucinace, proto pohlédl na čas. V tuto hodinu většina lidí spí tvrdým spánkem, i opilci už jistě někde vytuhli, natož aby se trmáceli po schodech nahoru k jeho bytu. Nakonec mu to nedalo, odložil hrnek a zvedl se.
„Jestli ty dveře hned neotevřeš, vyrazím ti je!“ ozval se prudký hlas, který Davida zarazil, když došel ke dveřím.
„Virgile, takhle ho asi moc nepřesvědčíš,“ slyšel druhý, trochu konejšivý a určitě rozumnější hlas.
„To je mi u prdele! Nebudu čekat, až se uráčí se vzbudit! Hej!“ ozval se hlas najednou prudčeji a David měl pocit, že tentokrát ta jedna rána nebyla rána pěstí, ale rovnou kopanec. Jeho dveře se celé otřásly. „Otvírej, sakra! Nebo si otevřu sám!“
„Hlavně nedělej žádnou kravinu, Virgile, prosím. Je to jenom člověk, pamatuj na to. Lord Augustus by nejspíš-…“ pokračoval ten smířlivější hlas dál, ale byl přerušen, protože v tu chvíli David rychle uhnul stranou, protože se ozval další kopanec a ten se zaručil, že jeho zámek snadno povolil a dveře se samy s prásknutím otevřely. David si pomyslel, že se mu to nejspíš musí zdát, než pohlédl ke dveřnímu rámu. Za prahem stáli dva muži a jeden držel nějakého mladíka kolem ramen a podpíral ho… a zrovna se držel za hlavu a kroutil s ní nevěřícně ze strany na stranu. Kolem nich byl i slabý závan alkoholu, nejvíc se linul právě z toho spícího.
„Nazdar,“ dostal se do jeho zorného pole ten první před ním. David by přísahal, že v polospánku se mu zdálo, že mu ty rudé vlasy doslova hoří jako plameny, stejně tak měl jiskry v očích od vzteku. „Virgil,“ představil se stroze, než palcem ukázal na toho druhého vzadu za sebou, který podpíral spícího mladíka, „tohle je Gerard, a tohohle týpka nejspíš už znáš, takže nás určitě pustíš dovnitř, že jo?“
David na ně nevěřícně koukal a netušil co říct.
„Nejdřív bys nám ale mohl pomoct s ním,“ ozval se ten druhý, kterého ten, co vykopl dveře, nazval Gerardem, a ustoupil trochu stranou. V tu chvíli se David trochu vzpamatoval a polil ho studený pot.
„Auguste!“ zhrozil se, když viděl Augusta sedícího na zemi, opřeného o zábradlí, a rychle se vydal k němu.