„Jmenuji se Augustus. A přišel jsem, abych se pomstil.“
*****
Ve chvíli, kdy dva muži měřili spadlý strom, aby věděli, kde ho správně nařezat, prosvištělo něco kolem nich. Chvíli jen pozorovali padající listí zpátky na zem, až potom vzhlédli. Neviděli víc než jen černou šmouhu, která kolem nich předtím doslova proletěla jako nějaká šelma, a než se stihli podívat za tou věcí, viděli jen mizející černý flek, který jim během chvíle zmizel. Pomysleli si, že to snad bylo nějaké zvíře, hodně rychlé, které zabloudilo jejich směrem a pak se zaleklo jejich divného pachu. Nebylo by to poprvé, kdy by takto nevědomky vylekali místní zvěř.
Jenom zvíře to ovšem nebylo.
Kočár barvy temného uhlí svištěl kupředu, tažen dvěma mohutnými vraníky, kteří si razili cestu i přes hrbolatou zemi. Uvnitř toho kočáru seděl muž oděný v tmavě modrý hábit, rodinný erb mu zdobil látku na zádech. Muž v kočáru spal a očividně mu nevadila rychlá, nebezpečná jízda jeho koní. Kočí nebyl ovšem k nalezení. Koně sami věděli, kam mají běžet, neboť magie je vedla.
Koně vyběhli z lesa a přeběhli přes hranici Walesu.
Vůz ani koně za sebou nenechali ani jedinou stopu.
*****
V půlce cesty se rozpršelo. Ani tehdy se ovšem muž nevzbudil. Na cestě byl už mnoho hodin a nestálá cesta ho nakonec ukolébala ke spánku. Bubnování deště do kočáru jenom ukolébavku znásobovalo. Koně se proháněli skrz lesní cesty a pole, aby se úplně vyhnuli vymoženostem nové doby. Technologii jejich pán neznal. Vyrůstal skrytě, utajeně před světem. A nyní, když zjistil, co se kolem něj vlastně děje, věděl, že se má hodně co učit. Nyní však měl v mysli jenom jednu věc. Tu nejdůležitější, aby vůbec mohl existovat.
Pradávné tradice nevyžadovaly, abyste někomu potvrdili, že jste vstali z mrtvých nebo že jste vůbec nezemřeli, abyste měli nárok na svůj rodinný majetek. Pravda, vzdálil se z britského království na pár posledních století, aby se vyhnul honům na čarodějnice a zároveň, aby mohl prozkoumávat svět kolem sebe. Dozvěděl se tak mnoho o záhadné čínské medicíně nebo magii afrických divochů a všechny znalosti si nyní odvážel s sebou. Jelikož zůstal mimo civilizaci a technologii, nevěděl úspěšně nic o soudobé historii. Jak moc tato země posledních pár desítek let trpěla. Nikdy neslyšel o světových válkách, které proběhly, a ani ho moc netrápily. Nezúčastnil se jich, to tehdy putoval po afrických pláních a učil se rozumět živočišným stopám.
Možná by se nikdy domů nevrátil, ale uprostřed deštného pralesa ho nakonec zastihli dva muži, kteří se představili jako poslední přeživší sluhové jeho rodičů. S tím, že oba jeho rodiče byli zavražděni před desetiletími a oni ho po celou tu dobu neúspěšně hledali. Jelikož domov opustil ještě jako mladý a kvůli rozepře s rodiči, kteří považovali za jeho chuť po vědění za hloupost, neměl pochopitelně zájem se bavit se starci, kteří byli tolik zaslepení do sebe a své magie. Ani ho netrápilo, že oba prý zemřeli krutou smrtí, kdy je nějací nacisti mučili, aby z nich vymámili, jak ty svoje triky vlastně dělali.
Sotva se však začalo mluvit o dědictví a rodinné tradici, Augustus zpozorněl. Dle nynějších dohod by jeho dědictví bylo nezměrné. Prý byl posledním přeživším z celého rodu, tudíž na jeho hlavu spadalo veškeré bohatství jeho rodu, i vzdálených příbuzných, včetně posledních dvou přeživších sluhů, kteří ho tak neúnavně hledali, aby měli komu sloužit. To bylo poslání v jejich životě.
Vůz se najednou zastavil a oba koně znaveně vydechli. Stáli před obrovským sídlem, jehož plot byl poničený a zahrada zdevastovaná. Sídlo bylo také velmi poničené. Vypadalo to, že se tady nikdo pár desetiletí neukázal.
Tu se náhle oba vraníci změnili v muže v tmavě modrých uniformách s erbem zlatého fénixe na zádech. Jeden se jen namáhavě protáhl ještě s otěžemi na sobě, zatímco druhý bez řeči přešel ke kočáru a otevřel dveře. Vytáhl zevnitř vozu deštník a rozevřel ho. Muž uvnitř kočáru konečně otevřel oči, ale vypadalo to, že celou dobu vnímal tu únavnou cestu. Světle zelené oči spočinuly na sluhovi venku, který mezitím mokl.
„Jsme na místě, lorde Auguste,“ řekl věcně a o krok ustoupil, deštník však držel pořád vysoko nad svou hlavou.
Postava v kočáru se konečně pohnula a ven vylezl muž, který značně převyšoval sluhu o dobrých patnáct centimetrů. Byl spíš vyhublé postavy a bledé kůže, jakoby měl za chvíli zemřít. Tetování afrického kmenu se mu táhla po celém krku a mizela pod kabátem. Smaragdové oči se unaveně dívaly na sídlo před ním.
„Tohle je ono?“ zeptal se nakřáplým hlasem. Nepromluvil už pár dnů dlouhé cesty. Předtím nemluvil mnoho let. Proto mu jeho hlas zněl pořád tak cize.
„Ano, lorde Auguste,“ souhlasil muž. „Sídlo Vašich rodičů. A vše uvnitř.“
„Kdo z nich začal žrát hlínu jako první?“ zeptal se věcně, když se vydal kupředu.
„Váš otec, lorde Auguste. Vaše matka se snažila utéct, ale namísto toho poslala nás, abychom vás našli. Chvíli potom ji ovšem zastřelili a uřízli hlavu, aby měli jistotu. Nejspíš.“
„A otec? Jak chcípl otec?“
„Oběsili ho, pane. Ovázali mu provaz kolem krku, přivázali ho za něco, čemu se říká auto, a rozjeli se kupředu. Aby měli jistotu, jeho tělo potom rozčtvrtili díky koním.“
„Dobře mu tak.“
„Byl to velký čaroděj. Měli právo se ho bát, lorde Auguste.“
„To… auto - co to je?“
„Novější forma kočáru, lorde Auguste. Mohu vám ukázat jeho obrazy, pokud si přejete. Posledních pár desítek let lidi pořád tvoří nové a nové druhy. Z celého světa-…“
„To je mi fuk,“ přerušil ho Augustus, než se zastavil u brány, na níž byl zámek. „Co to je?“
„Zámek, lorde-…“
„To vím i bez tebe,“ zavrčel na něj Augustus. „Ptám se, co to je? Proč je na mém majetku zámek?“
„Pravděpodobně dle novodobých pravidel máte sice nárok na dědictví, ale musíte ho nejdříve potvrdit. Tak se předchází nyní krádeži,“ ozval se druhý sluha. První sluha se rozhlédl kolem a potom ukázal směrem k plotu. Druhý sluha přešel k tomu místu a našel tam jakýsi dopis. „Lorde Auguste-…“ začal.
Odpovědí mu byl výbuch. To jen nedočkavý Augustus využil své magie, aby zapálil střelný prach a toho protivného zámku se tak zbavil. Jen tím vyrazil i celá vrata. „Hotovo,“ řekl věcně a vydal se kupředu.
„Lorde Auguste,“ oslovil ho sluha znovu a spěšným krokem se hnal za ním. „Ten dopis je určený pro vás. Pravděpodobně vysvětluje, proč svůj domov nacházíte v tomto stavu. Je psaný jistým Davidem Erwoodem, ten titul ovšem neznám.“
„Asi nějaký pobuda. I to jméno zní obyčejně,“ uchechtl se Augustus, než došel k domovním dveřím. Necítil sentimentalitu. Jelikož zažily očividně i lepší roky života, prostě do nich kopl, aby zničil zámek, co měl zabránit případným zlodějům, aby se dostali dovnitř.
Sídlo ovšem zelo prázdnotou.
Jediné, co ho přivítalo, byla jen hromada rozvířeného prachu.