Kdysi…
Marcus zvedl ze země zrezavělé řetězy. Jak si myslel - cítil z nich magii rozkladu. Ohlédl se přes rameno na svého mladého pána, který byl zrovna unesen přeměnou toho muže, když před ním stanul jako fénix v celé své majestátní podobě. Sotva se dokázal ovšem udržet ve vzduchu. Než se naučí řádnému boji nebo obraně, bude se toho muset hodně naučit. Stejně tak ten druhý - jakže ho jeho mladý pán pojmenoval? - se bude muset naučit boji. Pohlédl znovu na rezavé řetězy ve své ruce a sevřel je v ruce. Na to jenom sledoval, jak se rozpadly v prach a rozsypaly se kolem něj, když dovnitř chrámu zafoukal vítr. Měl by o tomhle říct lordu Lucratezovi, až se mu udělá dobře? Měl by ho informovat, že magie rozkladu v jeho synovi se pomalu probouzí i přes potlačení? Měl by ho začít učit, jak ji ovládat? Pokud Lucrateze ovšem magie fénixe dokáže vyléčit. Ten muž by měl mít vzpomínky a myšlenky jeho přítele, když ho pozřel, takže by měl vědět, co má dělat… Měl by to cítit. Otázkou ovšem bylo, jestli bude ochotný s nimi doopravdy spolupracovat.
„Zajisté, lorde Auguste! Udělte mi jméno!“ slyšel až příliš radostný hlas a všiml si jeho úšklebku od ucha k uchu.
‚Tenhle bude potížista,‘ napadlo Marcuse. Sledoval, jak Augustus chvíli uvažoval, a přešel k němu. „Jméno mu nemusíte udělit hned,“ připomněl mu. „I mně ho lord Lucratez dal až o pár let později mé služby.“
„Lord Lucratez?“ ozval se Gerard.
„Můj otec,“ vysvětlil Augustus s úsměvem. „Mocný čaroděj. Mocnější, než vy dva.“
„Ne, chci ho hned!“ trval na svém ten rudovlasý muž, až mu vlasy od vzrušení začaly hořet.
„Nebuď nedočkavý - prostě budeš prozatím bezejmenný,“ zazubil se na něj Gerard.
„Cos‘ to řek‘?“ obořil se na něj zvěromág fénixe.
„Nic, Bezejmenný,“ provokoval ho Gerard dál. Jméno bylo tedy prozatím vybráno.
‚Tihle budou hodně hluční,‘ došlo Marcusovi ihned.
*****
Marcusovi se na tváři mihl úsměv, když viděl spícího koně pořád na místě, kde ho zanechali. Bylo to moudré zvíře, které vědělo, že bude muset nějakou chvíli počkat, a proto si schovávalo všechnu svou sílu na tuhle chvíli. Kůň radostně zafrkal, když spatřil Marcuse, a pohazoval hlavou.
„Nebylo by jednodušší, kdyby se o přepravu postaral jeden z nás?“ zeptal se Gerard.
„Ne,“ uzemnil ho Marcus ihned, sotva pomohl Augustovi do sedla. „Za prvé - jeden z vás je paličák, co se nechá ovládat city a neumí ani pořádně létat. A za druhé - ten druhý trávil posledních pár desítek let pod zemí, takže pochybuji, že ví, kudy do rodné země lorda Augusta.“
Gerard nad ním převrátil oči, ale ‚Bezejmenný‘ udělal prapodivný obličej a imitoval ho posměšným hlasem: „Ten druhý strávil posledních pár desítek let pod zemí. Ten druhý strávil posledních pár desítek let pod zemí. Ňaňaňaňa.“
„Tak dost!“ zahřměl Marcus, až se v dáli objevil blesk.
„Páni! Udělej to ještě!“ vyzval ho Bezejmenný vzrušeně.
„To s tím bleskem bylo dobré,“ zhodnotil Gerard užasle.
Marcus vztekle zavrčel, ale Augustus se v sedle mohl smíchy zpřetrhat. „Lorde Auguste, opravdu chcete tyhle pobudy předvést svému otci jako své sluhy?“ zeptal se Marcus a promnul si klouby na rukách. Jak rád by z nich vymlátil duši za to, jak ho potupují před jeho vlastním pánem.
„Otci se budou líbit!“ zhodnotil Augustus. „Kupředu!“ zavelel vesele.
*****
„Upřímně mě vždycky zajímalo, proč se mocný Anúbis rozhodl opustit své místo boha a jen tak zmizet,“ slyšel syčivý hlas toho za sebou. Byla noc a oni tři pokračovali v chůzi, zatímco Augustus usnul v sedle a Marcus ho bedlivě sledoval, aby ze sedla nespadl.
„Víš, proč jsem se tak rozhodl,“ prohodil Marcus lhostejně.
„Ne, ne, kdo je ten lord Lucratez? A čím tě očaroval, že jsi ho tak následoval?“ zajímal se Gerard zvídavě, až druhého zvěromága předběhl a tím ho zastavil. Oči mu v noci jasně svítily zvědavostí. Marcus si povzdychl. Za celý den měl Gerarda a toho druhého tak akorát dost.
„Mocný čaroděj, se kterým to vypadalo, že by s ním mohla být zábava.“
„Vypadalo?“
„Viděl jsi, v jakém stavu byly ty řetěze, co Bezejmenného držely?“ Gerard přikývl. „To způsobila magie rozkladu. V naší zemi bys takovou magii nejspíš nenašel. Mé poslání se jí trochu podobá. Nevím sice, jak ji mladý pán mohl v sobě aktivovat, ale vyšla z něj. Stejnou magii, mnohem mocnější a nebezpečnější, ovládá i jeho otec. Celý jejich rod ovládá magii rozkladu a právem jsou obáváni všemi ostatními čarodějnickými rodinami. Pravda je ovšem taková, že se lord Lucratez na posledních pár let uzavřel. Před světem i před vlastními city. Ty totiž přímo souvisí s magií rozkladu. Jakýkoliv pocit dává magii rozkladu nezměrnou moc.“
„Takže ten klučina pocítil strach a tím fénixe osvobodil?“
„Lord Augustus, pro tebe, hade,“ procedil Marcus podrážděně skrz zuby. „Zapamatuj si to. Teď je to tvůj pán a jinak ho oslovovat nebudeš. Když mu budeš sloužit-…“
„Dostanu střechu nad hlavou, jídlo a pití a smysl života. Já vím,“ dokončil za něj Gerard, než trochu pohlédl k zemi. „Třeba to bude zase jen na pár let…“
Tu se Marcus zastavil a zastavil tím i koně, který Augusta příjemně kolébal ze strany na stranu, když spal. Pohlédl na Gerarda. „Nemusíš mluvit se mnou o své minulosti, ale až se na ni mladý pán zeptá, musíš mu odpovědět. Jakékoliv jeho přání je tvým rozkazem. Nesmíš se mu v ničem příčit ani mu odporovat.“
„Já vím. Jen si myslím, že až mě jeho otec… lord Lucratez, to bylo? Spatří a uvědomí si, jaká je má moc, prostě se mě bude chtít zbavit. Nebylo by to poprvé. Nikdo nechce sluhu, co se umí jenom bránit.“
„Stejně tak se budou skrz prsty dívat i na Bezejmenného.“
„Proč?“ nechápal Gerard.
„Myslíš si, že někdo obyčejný by chtěl nebezpečného zvěromága, co vlastní podobu stěží dokáže udržet?“ Sotva to řekl, z nebe se snesl fénix a skutálel se z kopce písku dolů za hromady pazvuků. „Nepolevuj! Celou noc musíš strávit ve své podobě a letět!“ zakřičel za ním Marcus, když se ujistil, že Gerard zakryl Augustovy uši, aby ho nevzbudili.
„Zatraceně! Proč mi velíš?“ prskal Bezejmenný vztekle.
„Protože jsem vrchní komorník! Smiř se s tím!“ zahulákal Marcus jeho směrem, než se vrátil pohledem zpátky ke Gerardovi a pokračoval tišeji: „Oba se navzájem doplňujete. Proto se postarám, abyste cvičili vždycky společně. Protože si vás vybral lord Augustus, spadáte přímo pod něj. Stejně tak já spadám přímo pod lorda Lucrateze. Hlava rodu to bude muset respektovat. Rozkazy lorda Augusta pro vás budou mít prioritu oproti rozkazům kohokoliv jiného.“
„Nemusíš mi vysvětlovat složitou hierarchii vztahů, pamatuju si je dobře,“ zadržel ho Gerard a Marcus přikývl. „Co když nás lord Lucratez nepřijme?“
„Pokud se magie v Bezejmenném dostatečně probudí a on ji bude schopný trochu ovládat, je možné, že lorda Lucrateze vyléčí z poblázněných smyslů. Jeho mysl se tím vyčistí a magie rozkladu bude muset ustoupit. Pak by mohl znovu racionálně uvažovat a nebýt loutkou vlastní magii. Za zkoušku to stojí.“
„Máš ho rád?“ zeptal se Gerard najednou a Marcus se opět zastavil. Nikdo se ho na nic podobného prozatím nikdy nezeptal, takže nad tím nikdy neuvažoval. Prostě jen plnil rozkazy a neuvažoval nad nimi. „Nejspíš ano,“ pousmál se Gerard. „Jinak by se Bůh nikdy nesklonil před člověkem, aby mu sloužil,“ dodal a prošel kolem něj.
*****
Marcus jim dopřál jeden den klidnějšího pochodu pouští. Zbytek cesty spěchali, aby se vrátili co nejdříve. Protože mu došlo, že teploty v poušti a tehdejším Spojeném království byly naprosto odlišné, po cestě se pojistil, že pro nové sluhy bude zajištěno řádné oblečení, než si zvyknou na teplotní rozdíly. Překvapivě pro něj se s tím ovšem docela poprali o po svém. Získali za to drobné plusy u něj, ale jinak je v jejich výcviku za pochodu vůbec nešetřil. Přiměl také Bezejmenného, aby jakékoliv Gerardovy rány zkoušel vyléčit pomocí ohnivé magie fénixe. Samozřejmě, že to nešlo ihned, jak si představoval - muž byl příliš mladý a nezkušený na to, aby takhle složitou magii dokázal ovládnout, když ji sotva získal. Kdykoliv se ovšem objevilo nebezpečí, záměrně je nechal, aby se o to postarali. Potulní zvěromágové bez pánů je chtěli nejednou přepadnout a Bezejmenný je všechny snadno zahnal na útěk. Jeho magie byla příliš mocná na to, aby ji mohli ignorovat. Marcus svou přítomnost záměrně potlačoval, aby se předvedli ti dva. Neušlo mu, že Gerard skutečně nemá v povaze vrhat se do boje, ale spíš zůstává pozadu a kontroluje situaci, aby mohl v případě nutnosti bránit svého pána. I když mu dával cenné strategické lekce, Gerard nikdy do přední linie nevstoupil, jenom zdokonaloval své vlastní strategie pomocí vlastní obrany. O to víc zábavy měl pak Bezejmenný.
Když poté po několikadenní cestě zpět stanuli před sídlem Augustových rodičů, Marcus byl překvapen, že skutečně stojí a nikde není vidět ani známky po boji. Až potom mu to došlo, když se přiblížili o něco blíž - tak děsivá magie rozkladu, která byla cítit ve vzduchu, zarazila i Gerarda s Bezejmenným. Dokonce i Augustus se zastavil a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Nebyl schopen určit, co za tak odpudivou magii ho právě pohltilo, a neuvědomoval si, že jeho vlastní magie na ni také reaguje uvnitř něj. Ani mu nepřipadalo divné, že vše kolem sídla shnilo nebo uvadlo.
„Lorde Auguste,“ slyšel Marcusův hlas a pohlédl k němu. Marcus mu pomohl opatrně ze sedla, než ho chytil za ramena. „Jste připravený čelit vlastnímu strachu?“
Samozřejmě, že byl Augustus zmatený. Byl ještě dítě, takže si myslel, že celá výprava byl prostě výlet, kde se mu povedlo získat dva sluhy. Neměl ponětí, že Bezejmenný měl být oním lékem, který měl vyléčit jeho otce.
„To máme jako vlézt dovnitř?“ zeptal se Bezejmenný. „Ani za pečínku prasete! Nejsem sebevrah. Těšilo mě, ale raději se budu pakovat zase zpátky-…“
Marcus ho beze slova chňapl za rameno a zabránil mu v tak v jeho nápadném útěku. „Kam si myslíš, že se plazíš?“ zeptal se, aniž by odtrhl zrak od temného sídla před sebou. Gerard se téměř naježil, když slyšel jeho hlas. Ano, děsil ho.
„Ehm, rozhlížel jsem se kolem,“ lhal ihned.
„Nemáte možnost couvnout zpátky. Protože jste sluhy lorda Augusta, radil bych vám, abyste byli připraveni i na to nejhorší,“ řekl jim rázným hlasem, než se na ně otočil. „Bezejmenný, víš, co je tvým úkolem, proč jsi byl vybrán lordem Augustem, aby ses s ním vrátil, nepletu se? A proč jsem trval, aby ses svou magii naučil ovládat co nejrychleji.“
„Zešílels‘? Tohle, že mám zastavit?“ zeptal se Bezejmenný pobouřeně.
„Vysloužíš si tak třeba své jméno,“ připomněl mu Marcus a pohlédl na Augusta, který užasle hleděl na tu zkázu před sebou. Když před pár dny opouštěli sídlo, bylo ještě v pořádku a čisté, nyní se jim rozpadalo před očima a trčely z něj prapodivné černé jehlice, třepající se ve vzduchu, aby zjistily sebemenší pohyb. „Lorde Auguste?“
„To je magie otce,“ řekl Augustus a nespouštěl z ní oči. Byl jí tolik uchvácen, necítil překvapivě strach. „Ta víc napravo je matky,“ dodal, když očima pohlédl stranou na prapodivnou černou kouli, která se postupně zvětšovala a zmenšovala v pravidelném rytmu. Jakoby kopírovala rytmus Tenebřina srdce. Když pohlédl zpátky na třepotající jehlice uprostřed sídla, Marcus si všiml, že v jeho očích se zaleskly slzy. „Chci jim pomoct, Marcusi,“ řekl Augustus a snažil se ze všech sil potlačit slzy a vlastní strach, když se na zvěromága otočil. „Chci je zachránit!“
‚Tolik odvahy a vnitřní síly,‘ pomyslel si Marcus, než přikývl. „Pomůžeme jim,“ slíbil mu a nastavil mu ruku.
Tu se ozvala nějaká rána a ze střechy vyrašily další, menší jehlice, na druhé straně sídla. Ne, nebyly to jehlice, ale jakési ruce. Marcus to užasle sledoval. Tuhle magii ještě necítil. Nebyli to ani Lucratez, ani Tenebra. Byla přesto cítit po obou mocných čarodějích.
„Flitch,“ vydechl Augustus polekaně.
„Správně,“ souhlasil Marcus a přešel k chlapci, aby ho chytil za rameno. „Slibuji, že jim pomůžeme. Magie rozkladu reaguje na sebe samotnou, proto se nejspíš dokázala probudit i vašem bratrovi. Je velká pravděpodobnost, že se probudí i ve vás, lorde Auguste. Je možnost, že nás nebudete moci poznat a zaútočíte na nás-…“
„Nezaútočím,“ slíbil mu Augustus a pohlédl mu do očí. „Jsi můj přítel, Marcusi. Nezaútočím na tebe. Slibuji.“
„Upoutám jejich pozornost,“ otočil se nyní Marcus na dva zvěromágy. „Doporučuji vám, abyste zachovali zvířecí podobu, co nejdéle. Začněte s lordem Lucratezem. Je velká pravděpodobnost, že nám potom bude schopný pomoct a říct, co se stalo.“
„Kde ho najdeme?“ zeptal se Gerard.
„Ty jehlice uprostřed. Je to jeho pracovna. Dávejte pozor. Magie rozkladu ho pohlcovala už předtím. Nevím, v jakém stavu je nyní.“
Gerard přikývl.
„Mějte na paměti vaši povinnost - ochránit lorda Augusta. O zbytek se postarám já.“
Oba nyní přikývli.
„Lorde Auguste,“ pohlédl nyní znovu na chlapce a poklekl k němu. „Pokud někde uvidíte zbylé sluhy, řekněte jim, aby se připravili k boji. Nyní je vhodná chvíle, aby jakýkoliv čaroděj mohl zaútočit, protože jsme všichni zranitelní. Když vás nebudou chtít poslechnout, řekněte jim, že si to s nimi vyřídím později, pokud vám budou odporovat, dobře?“
Augustus beze slova přikývl, než poté najednou Marcuse objal, což bývalého Boha zarazilo nejvíc.
„Pomoz jim, ale sám se vrať živý,“ přikázal mu chlapec, než ho pustil. Marcus se na něj chvíli zmateně díval, než se trochu pousmál. Magie rozkladu jeho city tak snadno nezíská… To si tehdy naivně myslel. Pohladil ho po hlavě.
„Má pravá podoba by vás mohla vyděsit, lorde Auguste, zavřete proto oči. Věřím, že ti dva vám řeknou, kdy bude bezpečné je znovu otevřít,“ zhodnotil Marcus a Augustus přikývl a zavřel oči. „Braňte ho!“ štěkl panovačně na ty dva, až je přiměl se vyrovnat a začít skutečně vnímat vážnost situace. „Magie rozkladu zaútočí na jakékoliv zaváhání, to si pamatujte. Vaším úkolem je dostat lorda Augusta dovnitř a bránit ho za cenu vlastního života. Je to jasné?“
„Rozkaz!“ slyšel za sebou dvojí hlas, když utíkal vstříc sídlu. V půlce cesty po tolik známé příjezdové cestě nabral svou zvířecí podobu, která tolik děsila jeho mladého pána. Magie rozkladu se nepříjemně zatřepotala a skrčila do prapodivné podoby, když cítila přítomnost vetřelce. Všiml si, že Tenebřina magie na něj zaútočila jako první, protože viděla pouze vetřelce, ne dávného přítele. Pomocí své hole její útok hravě odrazil. Všiml si, že nyní pohnuly jehlice lorda Lucrateze. Odlákal je směrem k Flitchovi a postupně viděl, jak se zabodávají do střechy ve snaze ho chytit.
„Teď!“ zakřičel na dva zvěromágy, když měl plnou pozornost svých pánů a jejich magie.
„Jdeme!“ rozhodl Gerard rázně, než se vydal vstříc sídlu v podobě hada. Augustus se ho pevně držel kolem krku a Virgil byl skrčený na jeho hlavě, připravený se kdykoliv přeměnit a odvést tak pozornost magie rozkladu za ním. „Navigujte mě, lorde Auguste, až budeme uvnitř sídla,“ dodal had po chvíli. Očima pohlédl na Marcuse, který za pomocí hole odrážel prapodivné černé jehlice, a jak se všechno kolem nich postupně rozpadalo v prach a hnilo.
*****
Když Virgil vyrazil honosné dveře, zamrazilo ho. Stejně tak Augustus své rodné sídlo nepoznával. Rozhlédl se zmateně kolem. Nechápal, jak se i vnitřek sídla mohl tak rychle zničit, vždyť byli pryč jen pár dnů! Sledoval poničené schodiště, ze kterého trčelo několik černých jehlic, které teď tiše syčely a třepotaly se, když vstoupili dovnitř. Kolem nich se také pohotově vytvořila i černá kopule, která opět pulzovala v pravidelném rytmu, jako ta na střeše.
„Bezejmenný, měl bys nabrat svou podobu fénixe,“ ozval se Gerard. „Anúbis by jistě nežertoval…“
„Fajn,“ souhlasil Bezejmenný a po chvíli mu začalo hořet tělo. „Dost nehezky to tu smrdí,“ dodal. Slyšeli prapodivný skřehot a pohlédl na černou kouli, která se třepala a prapodivně se kroutila do stran. Když se jí Bezejmenný dotkl svým plamenem, ozval se také ženský křik.
„Matko!“ vykřikl Augustus polekaně. „To je matka!“
Bezejmenný však sledoval, jak se postupně koule stáhla do země a zmizela úplně. Jehlice se nepříjemně zatřepaly, když se k nim natáhl, ale nedotkl se jich. Stejně tak jehlice se nepohnuly, aby na něj zaútočily. ‚Dokáže to snad má magie zneškodnit nebo jen zastrašit?‘ uvažoval.
„Bezejmenný!“ dolehl k němu Gerardův hlas a on si všiml, že už byli v prvním patře. „Pospěš si!“
Bezejmenný znovu pohlédl na svou ruku, která se mu samovolně zapálila, a on měl pocit, že plameny se nyní stahují tím směrem, kudy se odplazil i Gerard. Stiskl ruku v pěst, aby se ohně zbavil, přeměnil se ve fénixe a rozletěl se za nimi. Pokud se jeho myšlenky potvrdí, bude skutečně jednodušší pro něj se pohybovat v podobě fénixe. Neušlo mu, jak se Gerard prudce zastavil a kousek před ním se ze zdi vyrašily další černé jehlice. Bezejmenný ovšem nezastavil a plnou silou do nich vrazil. Když se ohlédl, všiml si, jak jehlice hoří, prapodivně se kroutí… a to divné skřehotání vylézá z nich. Vyčkával i na lidský hlas… ale očividně tohle je jiný majitel magie rozkladu a ten byl silnější, proto ho jeho útok nebolel.
„To byla otcova magie,“ vysvětlil Augustus.
„To jsem si myslel. Ta první byla od matky, že? Slyšel jsem její hlas. Tentokrát jsem však nic neslyšel,“ uvažoval Bezejmenný nahlas. „Myslím, že jim začínám rozumět. Magie tvé matky nabírá během útoku podobu koule. Je velmi schopná spíš v obraně. Otec používá zase jehlice pro útok. Komu však patří ty další, menší jehlice?“
„To bude nejspíš bratr,“ uvažoval Augustus. „Flitch.“
„Moc schopný v ovládání své magie nebude,“ pomyslel si Gerard nahlas.
„Magie rodičů se nejspíš napojila na sídlo, proto dokážou vycítit každý náš pohyb,“ zhodnotil Bezejmenný.
„Bylo by to logické vysvětlení. Jak jinak by věděli, že půjdeme zrovna tudy,“ souhlasil Gerard.
„A to, že se navrchu věnují Anúbisovi neznamená, že jejich magie nyní nereaguje na jakýkoliv náš pohyb.“
„Vypadá to, že se bojí magie fénixe. Oheň je dokáže zastrašit…“
„Nebo zlikvidovat, když jsou mu vystaveni moc dlouho.“
„Bezejmenný!“ oslovil ho nyní Augustus a Bezejmenný k němu hned pohlédl. „Leť před námi. Budu určovat směr do otcovy pracovny. Zneškodni vše, co se ti postaví do cesty!“
Bezejmenný se zeširoka ušklíbl. Konečně pořádný rozkaz, kterému rozuměl! „Rozkaz!“ souhlasil vesele a vyrazil hned kupředu, o chvíli později se za ním ozvalo i táhlé zasyčení, když ho pronásledoval ouroboros s chlapcem na hřbetu.
*****
Marcus byl připravený odrazit útok další jehlice, ale tu se náhle kolem něj omotaly černé ruce a prudce ho stáhly dolů. Tak prudce, že díky jejich síle se propadl skrz střechu. Ruce ho nyní popadly pod krkem a snad se ho snažily uškrtit, stisk ovšem měly až moc slabý. Marcus se rozmáchl svou holí a lehce se jich zbavil. Odkašlal si, aby se zbavil prachu v plicích a rozhlédl se po místnosti, kde nyní byl. Donedávna Augustova tolik milovaná knihovna byla nyní plesnivějící připomínkou, že před pár dny tady byl život. To Marcuse naštvalo, až vztekle zavrčel.
„Lucratezi!“ zakřičel vztekle. „Nebuď zbabělec a čel mi přímo! Neschovávej se za magií! Flitchi! Tenebro! Nepropadejte jí také!“
Nechtěl zranit své pány, ale pokud je vyprovokuje dostatečně, třeba se jim vrátí vědomí. Uměl si představit, že magie rozkladu své vlastní skořápky ovládla natolik, že jí nemohli ani velet. Všechno jenom proto, že ji neživili svými emocemi a nedodávali jí žádné oběti.
„Lucratezi!“ zakřičel znovu, až jeho hlas zahřměl celým sídlem a dolehl až k Augustovi a ostatním. Ale také především k Lucratezovi. Ten po několika dnech, kdy spal, když ho magie ovládala, konečně otevřel oči. „Nepoddávej se jí!“ ozýval se mu hlas jeho dávného přítele. Unavenýma očima pohlédl na své ruce, kde viděl nespočet jizev, a mnohé další přibývaly, když Marcus ničil další jehlice, které ho pronásledovaly. A všiml si také nových popálenin, které ho zaujaly víc.
Marcus byl připravený na další vlnu magie rozkladu, ale o to víc ho zarazilo, když se černé jehlice zastavily těsně před ním a pomalu se stahovaly.
„Lucratezi,“ vydechl Marcus užasle. „Slyšíš mě?“ Odpovědi se mu nedostalo, ale jehlice se o něco víc stáhly. „S tvým synem jsme přivedli pomoct! Nech je projít sídlem k tobě! Přikaž to i Tenebře a Flitchovi! Vím, že tvá magie je všechny pohltila a vede je! Chápu princip vaší magie, kdy ten nejsilnější všem velí i nevědomky!“
Lucratez hleděl na své popálené paže, než sevřel ruce pomalu v pěst a velmi pomalu je k sobě přitáhl, zatímco se mu paže a celé tělo třáslo. A Marcus sledoval, jak jehlice před ním pomalu prchají do země a mizí.
Marcus si oddychl a chytil se za namožené rameno. Zkontroloval, zda s ním může hýbat a když usoudil, že jeho zranění ho neomezí v boji, vydal se na střechu, aby zkontroloval zbylou magii rozkladu. Tu ho ovšem pohltila černá kopule a uzavřela ho v sobě. Snadno ji ovšem zničil díky své holi a poté ji roztříštil na malé kousíčky. Malé, černé paže, které se k němu natahovaly, jednoduše máchnutím odrazil. Rozhodl se, že o Flitche postará sám. S ním to bude nejjednodušší. Teď, když Lucratez začal trochu vnímat, útoky už nebyly tak časté.
Skrz okno se dostal do Flitchova pokoje a viděl chlapce schouleného na posteli, jak spí, a černé ruce se kolem něj kroutí, aby ho chránily.
„Lorde Flitchi,“ oslovil ho jemně a pomalu k němu přešel. Ruce se kolem mladíka ještě víc semknuly. „Lorde Flitchi, nemusíte se bát. To jsem já - Marcus. Nepřišel jsem vám ublížit.“
Opatrně k němu natáhl ruku a všiml si, jak se mu černé ruce omotaly kolem paže, aby ho zastavily.
„Neublížím vám,“ trval Marcus jemným hlasem na svém a ruku k němu opatrně přiblížil. Prohrábl spícímu chlapci vlasy a musel se pousmát nad jeho nevinností. Magie rozkladu se v něm musela probudit ve spánku v reakci na jeho rodiče a od té doby chlapec nejspíš spal. „Lorde Flitchi, vzbuďte se,“ řekl milým hlasem a zatřásl mu s ramenem. Magie rozkladu prapodivně zasyčela a paži mu pevně sevřela, až se mu zařezala do masa. „Lorde Flitchi,“ oslovil ho znovu, nedbaje na bolest, kdy mu magie rozkladu začala rozežírat kůži a maso. Tohle přetrpí. Když ho vzbudí, určitě z něj magie rozkladu opadne! Přivřel oči, když mu magie rozkladu začala postupně lámat kosti. ‚Tak nezměrná síla, na tak malé tělo,‘ pomyslel si Marcus a s Flitchem znovu zatřásl. „Lorde Flitchi, to jsem já, Marcus. Už je ráno.“
A ve chvíli, kdy Flitch rozespale otevřel oči, magie rozkladu se sama rozpadla. „Marcusi?“ oslovil ho zmateně, rozespale.
„Ano, lorde Flitchi. Už je vše v pořádku,“ usmál se na něj Marcus mile a snažil se ignorovat bolest rozdrcené, povadlé paže.
*****
„Jedna magie rozkladu se stáhla,“ upozornil je Bezejmenný.
„Možná se o to postaral Anúbis,“ zhodnotil Gerard.
„Tady doprava,“ informoval je Augustus a Gerard s Bezejmenným oba zahnuli doprava. „Budeme tam za chvíli.“
„Dobře!“ ozvali se oba zvěromágové.
Po chvíli stanuli před dveřmi… které ovšem už tak majestátně nepůsobily. Augusta opět zamrazilo, když si uvědomil, jak moc se vše kolem něj změnilo během pár dnů, co byli pryč. „Tady to je,“ ozval se pevným hlasem, na těle se ovšem třásl.
Bezejmenný neváhal a ihned vyrazil dveře, nezúčastněně sledoval černou kouli, která stála na místě, kde předtím stávalo křeslo Augustova otce. Gerard se postavil před mladého Augusta a bedlivě tu kouli sledoval.
„Lorde Auguste, zůstaňte zde,“ oslovil ho Bezejmenný.
„Ale-…“ začal Augustus.
„Důvěřujte mi,“ řekl Bezejmenný, než očima zaputoval na zabarikádované dveře vzadu vedle koule. „Udělám vše proto, abych jim pomohl.“ Augustus nakonec jenom přikývl. „Gerarde.“
„Vím, co mám dělat,“ souhlasil Gerard a nabral svou podobu hada a než stihl Augustus protestovat, už se kolem něj obtočil v neproniknutelnou hradbu. „Běž,“ kývl na něj had a fénix také přikývl.
Když vletěl dovnitř, magie rozkladu zareagovala pohotově a dveře se za ním se zaduněním zavřely.
*****
Bezejmenný zachoval překvapivě chladnou hlavu a v podobě fénixe přistál doprostřed místnosti. Pomocí ohně si posvítil na prostředí kolem sebe a zadíval se na prapodivný kokon před sebou. Černé jehlice kolem něj nebezpečně blízko tančily a prapodivně syčely. Nejspíš našel majitele těch jehlic z dřívějška, napadlo ho.
„Co jsi zač?“ ozval se nějaký muž. Jeho hlas vycházel z onoho kokonu.
„Není zdvořilé ptát se na jméno někoho, kdo žádné nemá, a nepředstavit se přitom,“ ušklíbl se Bezejmenný neurvale. Na to se jehlice vzpřímily a zaměřily se na něj.
„Nerozkazuj hlavě rodu,“ ozval se ten klidný hlas znovu.
„Lord Lucratez, předpokládám. Teda spíš to, co z něj zbylo, než ho pohltila jeho vlastní magie.“
„Co ty o ní víš?“
„Nic moc. Ale vzpomínky předešlého fénixe mi něco prozradily.“
Jehlice se nepříjemně zatřepotaly a skrčily, když kolem Bezejmenného oheň vzrostl a nabral na síle. „Prozradily?“ zopakoval Lucratez a jeho kokon trochu napraskl. Zpoza něj se na Bezejmenného dívalo unavené oko.
„To, co tvá magie může rozložit, má magie může znovuzrodit,“ ušklíbl se Bezejmenný o něco víc a nechal celé své tělo pohltit plameny. „Takže když tě zapálím, měla by se tvá magie prostě zklidnit. Nemám pravdu, lorde Lucratezi?“
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Lucratez znovu.
„Prozatím nemám jméno. Lord Augustus mi proto přidělil jméno Bezejmenný. A jenom jeho rozkazům nyní naslouchám!“
Lucratez se unaveně usmál a sledoval, jak ten mladík před ním nabral majestátní podobu fénixe. „Velmi zajímavého sluhu sis našel, Auguste,“ pomyslel si nahlas, než ho obklopily plameny, které ho nepálily, ale příjemně hřály, zatímco kokon z magie rozkladu se postupně rozpadal. Slyšel, jak jeho magie naříká a proklíná ho, že jí nedovolil zaútočit. ‚Vládla jsi už moc dlouho. Teď tvůj hlas na chvíli zase umlčím i ve všech ostatních,‘ pomyslel si Lucratez.
*****
„Gerarde, je to rozkaz!“ ozval se Augustus podrážděně, když ho had odmítal poslechnout.
„Je to v zájmu vaší bezpečnosti,“ trval na svém Gerard.
„Mí rodiče jsou v nebezpečí! Chci jim pomoct!“
„Vydržte, věřím, že Bezejmenný ví, co dělá.“
Po chvíli je oba umlčely dveře, které se samy otevřely. A nebyla to magie rozkladu, která by je otevřela, ale lidské ruce.
„Otče!“ zvolal Augustus vesele a Gerard uznal po prohlédnutí si onoho muže, že není pro mladého pána hrozbou. Přesto ještě chvíli držel svou formaci, skrz kterou nemohl nikdo projít ani odejít. „Gerarde! To je otec! Pusť mě.“ slyšel Augustův hlas, ale nespouštěl z toho muže oči. „Je to rozkaz!“ ozval se Augustus panovačně po chvíli, když ho jeho vlastní sluha ignoroval. Ouroboros nedůvěřivě přimhouřil oči na čaroděje před sebou, ale nakonec své tělo postupně rozmotal a mladého chlapce vypustil. O to nezaujatěji přihlížel, jak běží vstříc svému otci a pevně ho objímá. Neušlo mu, že onen lord Lucratez nejspíš neví, jak reagovat, protože Augusta ihned neobjal.
‚Roky si odpíral emoce, takže neví, jak jednat s vlastním dítětem,‘ dovtípil se Gerard rychle a nespouštěl z něj oči.
„Ouroboros, nepletu se?“ promluvil Lucratez jeho směrem, ale had mu neodpověděl. „A fénix. Auguste, kde jsi našel tak schopné sluhy, kteří za tebe bez váhání riskovali životy, aniž by se tě na cokoliv ptali?“
„V rodné zemi Marcuse,“ usmál se Augustus.
„Egyptské království,“ vydechl Lucratez užasle a ohlédl se, když slyšel, jak fénix snadno zničil dveře, které předtím zapečetil, aby Tenebra nemohla utéct, když se její emoce staly nezvladatelnými. „Ale jak jsi je přiměl, aby ti sloužili?“ nechápal jeho otec.
„Ani nevím,“ přiznal se Augustus. „Gerard se prostě zjevil a Bezejmenný… také tak.“
Lucratez svraštil obočí. „Víš, že to jméno mu nechat nesmíš.“
Augustus odhodlaně přikývl. „Už jsem pro něj jméno i vymyslel.“
„Skutečně?“ zeptal se Gerard zaujatě.
„Určitě bude dobré,“ slyšeli Marcusův hlas a ohlédli se za sebe. Pořád měl ještě rozdrcenou část paže, ale zvládl na ramenech donést spícího Flitche, který odmítal zůstat sám v pokoji.
„Marcusi!“ zvolal Lucratez vesele, poté se zhrozil nad stavem jeho paže. „Co se stalo? Snad ne Flitch?“
Marcus se ovšem mile usmál. „Ale kdeže. Upadl jsem,“ lhal Marcus přesvědčivě. Nepotřebuje prozatím vědět, že jeho emoce ovlivnily ty Flitchovy. A že v rámci jeho postu coby hlavy rodu svými uzavřenými emocemi nakonec ovlivnil všechny okolo. Včetně zbabělých sluhů, které potkal při cestě sem. Dal jim jasně najevo jenom slovy, že si to s nimi vyřídí posléze. Jejich zbabělost, slabost a potupu vůči vlastním pánům. „Lady Tenebra?“ zeptal se Marcus opatrně s pohledem na dveře vzadu.
„Bezejmenný na tom pracuje,“ pohlédl Lucratez zklamaně k zemi. Měla by to být jeho práce, udržet vlastní rod v bezpečí. Proč si myslel, že potlačováním emocí dosáhne většího klidu a bezpečí pro vlastní děti. „Flitch?“
„Předpokládám, že usnul a jeho magie reagovala na tu vaši. Není si ničeho vědom.“
Lucratez přikývl a opatrně se k němu přiblížil. Všiml si, jak ho Marcus bedlivě pozoruje. „Omlouvám se, Marcusi. Nic z toho, co jsi pro mě udělal, si nezasloužím.“
„Zasloužíte, lorde Lucratezi. Stejně jako já jsem potřeboval pomoct a otevřít oči, mohl jsem vám na oplátku také pomoci. Ale především mladý pán Augustus vám pomohl.“
„Ano, bude z něj moc dobrý čaroděj,“ souhlasil Lucratez a hrdě se usmál.
„Matko!“ vykřikl Augustus vesele, když se rozběhl směrem k Tenebře, která vypadala tak slabě, ale sotva viděla vlastního syna, po očích se jí rozkutálely slzy a ona ho pevně sevřela v objetí. Tak vřelém a teplém, jako nikdy předtím. Nepotřebovala slova, aby vyjádřila svou vděčnost a lásku.
„Doufám, že předpokládám špatně, že to neudělal ten chlapec,“ uvažoval Gerard nahlas, když sledoval s Marcusem, jak Lucratez nesl Flitche k jeho matce, aby ho také zahrnula láskou, kterou si celé ty roky odpírala na jeho malicherný rozkaz.
„Musíš být připravený na vše. Pokud se magie znovu probudila ve Flitchovi, je otázkou času, kdy se probudí i v Augustovi. Čím déle jí bude trvat se probudit, tím silnější bude. Proto musíte s Bezejmenným začít trénovat, co nejdřív to půjde. V zájmu ochrany svých pánů.“
„Svého pána,“ opravil ho Gerard a pousmál se. „Našim pánem je jen lord Augustus. A toho budeme následovat kamkoliv.“
Marcus se musel ušklíbnout. „Učíš se rychle,“ zhodnotil a poplácal ho po rameni.
Zrak mu spočinul na šťastné rodině.
Tehdy nikdo z nich nevěděl, že o několik let později se pevné pouto rodiny opět rozpadne, tentokrát navěky, právě díky magii rozkladu, která se v Augustovi plně probudí, kdy si Augustus znepřátelí Octavia a odejde do ciziny studovat magii tamějších kmenů, kterou jeho otec nikdy neuzná jako pořádnou magii, celé sídlo shoří téměř do základů díky nacistům, lady Tenebře bude uříznuta hlava, lord Lucratez bude potupně tahán po nádvoří, dokud se z něj nestane znetvořená mrtvola padlého pána vlastního sídla a mladý Flitch se bude muset schovávat po dlouhé roky, než přes dlouhé soudy o vlastní dědictví nakonec v rodinném sídlem zemře zcela osamocený. Než se tak ovšem stane, sluhové jeho rodičů se postupně rozprchnou, aby měli ochranu jiných, mocných pánů, protože nevyzpytatelnost Flitchovy magie rozkladu bude každým dnem horší a horší.
Jediní, kdo zůstanou jeho rodu věrní, a také jediní, kdo budou stát při Flitchovi, až vydechne naposledy, budou Virgil a Gerard. A ti se také vydají hledat lorda Augusta v naději, že pořád žije.