Svůdná vůně ovšem nebyla dostačující. Nebo ten člověk měl až moc dobré sebeovládání. Protože i když ten polibek mu projel doslova celým tělem, byl David první, kdo se vzpamatoval a Augusta od sebe odsunul, div neztratil vlastní půdu pod nohama, jak se mu zatočila hlava. A Augusta překvapilo, že ani moc santalového dřeva na tohohle muže očividně neplatí. To by ovšem nesměl být sám tolik tvrdohlavý. David dal ruku před sebe, snad aby mezi nimi udělal další bariéru, nejen stůl, a snažil si srovnat myšlenky, které mu lítaly po mozku tam a zpátky. Co se vlastně stalo a nestalo? Jaká jsou pravidla hry? Augustus mu ovšem nedal moc času na rozmyšlenou, protože stůl ledabyle obešel a byl mu nyní ještě blíž. Až ruce na jeho ramenech ho vrátily zpátky do reality, nyní jen pár centimetrů od Davidových rtů a toho zmateného pohledu. Měl by mu přece podlehnout, hlavně nyní, když byl přímo u zdroje té vůně! A taky by mu podlehl, kdyby Davidův mozek nebyl silnější a racionálnější část nezvítězila nad chtíčem.
„Počkej,“ řekl David a nic víc. Snažil se získat čas. Snad aby si uvědomil, co se to nyní děje, zda se mu to zdá nebo se to skutečně děje. Ale ta ramena byla z masa, teplá, dotek tkaniny na kůži taky nebyl výmysl. Byla to opravdu skutečnost nebo živý sen? Nakonec zakroutil hlavou a do těch ramen zatlačil, přestože to tělo od sebe dostat nemohl. „To nejde,“ řekl jen.
„Proč ne?“ ptal se Augustus ihned a nespouštěl z něj oči.
David znovu zakroutil hlavou do stran a znovu mu zatlačil do ramen, aby ho od sebe konečně trochu odtáhl. Augustus nechápal, jak mohlo santalové dřevo selhat. Byl tak blízko se mu dostat do mozku a ovládnout do chtíčem! „Nejde to,“ řekl David znovu a svěsil poraženecky ruce. „Nemůžu si nic začít s vlastním klientem. Dopadlo by to blbě.“
‚Takže kdybych nebyl tvůj klient, bylo by to v pořádku?‘ pomyslel si Augustus a tak snadno se odbít nedal. Ruce ho ovšem opět zastavily.
„Auguste,“ oslovil ho nyní a doufal, že se vzpamatuje. „Prosím. Opravdu to nejde.“
Augustus ovšem neměl ve svém slovníku to slovo. To Davidovi taky dokázal, když mu sevřel tváře ve svých dlaních a znovu ho políbil. Cítil, že to vzrušení je vzájemné, a nehodlal prohrát s něčí hloupou, racionálnější stránkou. Však mu dlouho vzdorovat nebude. Byl by sám proti vlastnímu tělu. Probojoval si jazykem cestu do jeho úst. Věděl, že za chvíli povolí. Musí. Nemůže vzdorovat věčně - zbláznil by se z toho. Augustus ovšem netušil, že David bude zatraceně tvrdohlavý mezek, co nesnáší, když si s ním někdo hraje hry. Proto ho překvapilo, když ho kousl do jazyka, a díky tomu přestal plenit jeho ústa.
„Přestaň, než toho oba budeme litovat,“ slyšel jeho hlas a konečně začal trochu vnímat. Všiml si, jak si zakrývá ústa hřbetem ruky, ale nijak víc před ním neutíká. Kdyby se mu to skutečně nelíbilo, bránil by se. Augustus se ovšem samolibě usmál.
„Já toho litovat určitě nebudu,“ pronesl a nahnul se zase k němu.
Setkal se ovšem s ostrou fackou přes tvář. Kouzlo santalového dřeva pominulo. Nestačilo, aby Augustus vyhrál nad mozkem. Spíš aby vyhrál nad slušnými mravy. Ani na vteřinu ho nenapadlo, že by si to snad i zasloužil. Zaraženě si promnul tvář, která ho začínala štípat. Ten pocit už dlouhou dobu nezažil. Naposledy ho takto udeřila matka jako malého chlapce, když se dozvěděla, co zase provedl s jejími oblíbenými šaty.
„Vypadni,“ slyšel Davidův ostrý hlas. Aby tomu slovu dodal důraz, rukou ho i vyprovodil. A Augustovi neušlo, že i poslední zbytky vzrušení v jeho očích byly tytam. Vystřídal je vztek a pocit zrady. Už se nadechoval, že něco řekne, ale další Davidovo prudké: „Vypadni!“ bylo až moc chladné. S každým písmenkem mu sliboval, že jestli nevypadne, už nepoužije slova, ale vlastní pěst.
„Nemyslel jsem to zle,“ pokrčil Augustus rameny. David se jen prudce nadechl, ale Augustus hned spustil pokorně: „Dobře, dobře, už mizím.“ A taky že se pomalu vytrácel cestou pozpátku ke dveřím. „Jen-…“
„Vypadni!“ zahřměl nyní David.
„Ten čaj najdeš na stole,“ dokončil Augustus pokojně, a aby toho člověka už neprovokoval, zavřel za sebou tiše dveře. Stačil mu ten naštvaný pohled víc než dost. Nepochyboval, že v rámci hněvu by možná po něm i něco hodil. „Co mu vadilo?“ nechápal, když si bral svůj kabát. Pohled mu skončil na ampulce s ibiškovými květy. Trochu se ušklíbl pro sebe. Prosadí si svou a pohraje si s ním jinak, když mu nyní utekl. Ampulku vyměnil za jinou, která nesla název Artemisa Vulgaris. Pousmál se nad vlastní podlostí, která byla poháněná neukojeným chtíčem. Nebude si z něj dělat blázny obyčejný člověk! Když mu nepodlehl nyní, podlehne mu později!
Na Gerardovu otázku, proč tak smrdí člověčinou, mu jeho pán neodpověděl.
Sotva David slyšel, jak za sebou zavřel dveře, sevřel si vlasy mezi prsty. Co to do prdele bylo? Proletělo mu hlavou. Ta vůně v jeho kanceláři se mu jistě nezdála. Přišla s ním a s ním také odešla, to si byl jistý. Promnul si kořen nosu. Konečně mohl zase racionálně uvažovat. Ale tohle se vymykalo všemu, co doposud zažil. Pochopil, kdyby to byl sen. Ale tohle byla sakra až moc tíživá realita. Co by se stalo, kdyby se nevzpamatoval? Rozdali by si to snad na jeho stole? Musel se proplesknout. Ihned si řekl, aby nad tím ani neuvažoval. Tolik asi k jeho chuti pracovat na jeho případu.
Vypnul počítač a zamířil rovnou k východu, tu se ale zarazil a pohlédl na ampulku na stole. Nelhal. Možná, že původně tady skutečně šel jenom kvůli tomuhle. Ne, jistě šel i kvůli jiné věci, kterou mu David překazil. Ale jsou určité meze, které by měl respektovat. A ne se na něj jen tak vrhnout. „Kurvafix,“ ulevil si vztekle, sebral ampulku ze stolu i s popiskem na víčku a práskl za sebou dveřmi.
Cestou se stavil v obchodě a lékárně, a aby přišel na jiné myšlenky, rozhodl se navštívit Stuarta. Zjednodušeně mu popsal, co dneska zjistil, když mu vařil pořádnou polévku. Vařit pro jiné mu nedělalo problém. Přivádělo ho to na jiné myšlenky. Kdyby si měl ovšem uvařit pro sebe, raději by zůstal o hladu.
„A co ten magor? Ukázal se?“ zeptal se Stuart, než se rozkašlal, protože ho hleny v krku zase dusily. Nevšiml si tedy Davidova mírného ztuhnutí a zaváhání. Samozřejmě se mu vybavilo, jak se líbali. Byl rád, že ho jeho přítel nevidí, sám nevěděl, jak se v tu chvíli zatvářil nebo jak reagoval navenek.
„Ne,“ řekl po chvíli a zase zamíchal polévku.
„To je fajn, už jsem se obával, aby tam na tebe nečekal, jak tam budeš sám.“
„Proč?“
„Nevím, nějak mi prostě smrdí. Je divnej prostě, to přece víme oba.“
„Ano, to víme.“
*****
David s oddechnutím dosedl do křesla a na chvíli zavřel oči. Ten dnešek byl nějak moc dlouhý. Oči ovšem po chvíli otevřel, protože se mu opět vybavila Augustova blížící se tvář. Hřbetem ruky si zakryl rty. Možná reagoval až moc prudce, napadlo ho nyní. Když ho líbal, docela se mu to i líbilo. Což ho děsilo. A ta jeho vůně byla hodně vzrušující sama o sobě. Bylo tedy jasné, že bude reagovat, jako pitomec. Praštil se do čela. Napadlo ho, zda by se mu neměl omluvit, až se uvidí příště… ale byl to Augustus, kdo ho začal provokovat a líbat bez svolení! Jen tak. Sotva se znali a on už mu strkal jazyk málem do krku. David se nad tím trochu otřepal, ale potom zaklel nahlas. Věděl jedno - nemohl lhát, že by se mu to nelíbilo. A to jeho racionální část děsilo. Rukou si zakryl ústa, když nad tím začal uvažovat až moc a měl pocit, že zešílí jen z té vzpomínky, jak se líbali. Kam by to vedlo dál, kdyby se v čas nevzpamatoval? Prudce si rozcuchal vlasy a vstal. Moc dobře věděl, kam by to mohlo vést, kdyby se tomu poddal, kdyby to včas neukončil.
Hluboce vydechl. Nic nevyřeší, když nad tím bude pořád uvažovat. Rozhodl se napustit si horkou vodu, třeba mu to pomůže a zapomene. Pochyboval o tom, ale třeba ho to uvolní natolik, aby tomu tak bylo. Zatímco se mu voda napouštěla, prohledal si kapsy kabátu a vytáhl si tmavou ampulku, kterou mu tam Augustus zanechal. Malé písmo po ampulce také mělo instrukce, jak čaj připravit.
1 čajová lžička směsi na jeden šálek - nalij vařící vodu do šálku s odměřenou dávkou, zakryj a nechej luhovat 10 minut. Vypij čaj před spaním.
David se na chvíli zarazil, co vlastně znamená ten název Artemisa Vulgaris. Ale protože toho měl za dnešek už víc než dost, rozhodl se následovat instrukce a nechat čaj louhovat, zatímco si dá koupel.
*****
„Lorde Auguste, jste si jistý, že ho nemá jeden z nás hledat přes noc? Možná je u něj,“ ozval se Gerard, když jejich pán seděl na zemi v tureckém sedu a kolem dlouhé dýmky rozprostíral jednotlivé ampulky. Oděn byl ve svůj noční šat - dlouhou tuniku, kterou nosíval v Africe a natolik si na ni zvykl, že ani zdejší nízká teplota mu nedělala problém.
„Není třeba. Co dělá nebo nedělá, to si zjistím sám,“ ujistil ho Augustus, když si prohlížel sušené květy modré chrpy v ampulce.
„Je možnost, že ho Octavius hlídá, aby mu ublížil, nebo se dostal k vám.“
„Toho jsem si vědom, proto mě to netrápí.“
„Lorde Auguste?“
„Jelikož tomu člověku jsem lhostejný, k čemu by Octaviovi bylo, kdyby ho nějak mučil? K ničemu. Nic by se nedozvěděl. Něco jiného by bylo, kdyby ten člověk svou vzpurnost a čistou nenávist předstíral…“
„A co kdyby ji předstíral?“ zeptal se Gerard zvídavě. Augustus se zarazil a položil ampulku vedle sebe.
„Pak by to byl problém.“
„Problém, lorde?“
„Lidi umí skvěle maskovat své pocity. A také se jim pocity snadno změní. U něj si myslím, že převažuje ta nenávist, prozatím.“
„Lorde Auguste?“
Augustus se ohlédl přes rameno. „Díky, Gerarde, za tvou starost. Ale teď chci být sám. Nechci být rušen ani Virgilem, vyřiď mu to.“
„Rozumím, lorde Auguste. Poklidný spánek,“ uklonil se mu Gerard a opustil prázdný pokoj. Augustus ho bedlivě sledoval, dokud se za ním nezavřely dveře. V duchu počítal kroky, které jeho sluha udělal, dokud nebyl vzdálený téměř na druhé straně domu. Teprve poté se podíval znovu před sebe a naklonil hlavu na stranu, když sledoval sušené modré květy v ampulce před sebou. Měl jich mnoho, ale měl by s nimi začít šetřit. Nebo by s nimi neměl plýtvat zrovna na tom člověku, když nemá ani jistotu, že si jeho dar dnes večer vezme, napadlo ho na chvíli. Ne, věřil a doufal, že si ho dnes vezme. Vypadal strhaně. Jistě se bude chtít pořádně prospat. A slíbil mu přece čaj, po kterém se mu bude dobře spát! Takže jím nepohrdne.
Pohlédl na měsíc venku. Už se značně připozdilo. Uvažoval, v kolik člověk jako je David chodívá spát. Musel mít načasování perfektní. Měl by ho zkontrolovat, aby měl jistotu, kdy jeho čaj začne působit, pokud si ho dneska dal? Rozhodl se použít jenom trochu modrých květů, aby měl jistotu, že dneska nebude čekat zbytečně. Rozetřel si je po rukách, než si foukl do dlaní. Modrý prach se rozprostřel před ním a on po chvíli viděl Davida, jak sedí v županu a popíjí čaj v křesle. Přimhouřil oči a snažil se určit, zda je to jeho čaj, co mu dal či nikoliv. Ale protože se David po chvíli zvedl, šálek rovnou umyl a zamířil do postele, už neměl pochyby. Vidina před ním zmizela ve chvíli, kdy si David lehal do postele. Takže má pár minut než tvrdě usne.
Natáhl si ztuhlé nohy a zavřel oči. V duchu počítal, aby měl přehled, kolik minut mu ještě zbývá. V mezičase posbíral již použité kvítí na zemi, znovu si ho rozetřel o ruce a po chvíli si do nich foukl. Objevil se mu jen slabý obraz, ve kterém David už spal, a to mu přineslo úsměv na tvář. Opatrně vzal dýmku do obou rukou, jakoby to byl poklad nezměrných hodnot, a zlehka se uklonil. Potom se natáhl pro ampulku s názvem Artemisa Vulgaris. Vysypal si trochu sušených květů do dýmky a pak ji zapálil. Dlouze z dýmky potáhl, ucítil ostrou, kořeněnou chuť na jazyku a pomalu vydechl kouř do vzduchu. Přitom začal něco říkat v jednom z afrických jazyků. Jeho tělo se postupně uvolňovalo a on začínal být příjemně ospalý. Ale bdělý zůstal ve své mysli, kdy pořád odříkával své kouzlo.
Kouzlo, díky kterému pronikl do Davidových snů, ale zároveň i k jeho tělu. Protože Artemisa Vulgaris, pelyněk černobýl, byla nejen dobrým čajem na spaní, ale také silnou psychedelickou drogou. Ve spojení s Augustovým kouzlem se stávala mocnou zbraní proti spícímu Davidovi. Protože mu tak nepronikl jenom do snů, ale přiměje tak reagovat i jeho tělo na to, co se bude dít v jeho snu.
Hlavně ať to vypadá jako obyčejný sen.
To si musel Augustus říkat, když se dostal do Davidova snu.
Měl jistotu, že na něj před spánkem minimálně jednou musel pomyslet, protože on mu dal ten čaj, který před spaním vypil. Jistě mu chutnal, vypadal spokojeně. Proto tento sen může změnit ve svůj prospěch, protože myšlenka na něj tady byla ještě předtím. Takže se nikdy nedozví, že se do jeho podvědomí dostal díky magii a podlému triku. Stejně podlému triku, který na něj David sám určitě použil, aby se dostal z moci santalového dřeva.
*****
David se zaraženě díval před sebe. Věděl jistě, že usnul, ale nechápal, že i ve svém snu na něj nemohl přestat myslet. Protože Augustus v jeho snu vypadal jako živý. A nyní mířil jeho směrem. Už se chtěl zeptat, co má zase za problém, ale Augustus mu přiložil prst na ústa. A David si pomyslel, jak skutečně to působí, přestože je to jenom sen. Ten dotek působil… realisticky. Měl pocit, že skutečně něco cítí na rtech. Nebo si s ním i jeho podvědomí zahrává. Než stihl zareagovat, Augustus se k němu beze slova sehnul a políbil ho. Nejdřív tak nějak jednoduše, snad aby měl jistotu, že nepromluví a to kouzlo okamžiku nezničí. Ale další polibek byl už hladový a divoký. K vlastnímu překvapení se ovšem nyní David nebránil, spíš si to začínal užívat. Stačil jeden pohled a David věděl, že tentokrát u polibku nezůstanou. Nestihl ani protestovat a Augustus z něj začal sundávat oblečení. Ústa měl pořád zaměstnaná těmi jeho.
A když je opustil, cítil David jeho rty všude na svém těle. Začal na uchu, pokračoval na krku, rameni a vzdech mu unikl z úst, když se mu zakousl do klíční kosti. Zaklonil hlavu dozadu a rukami po slepu našel Augustovy vlasy jako jakousi podporu, aby snesl to náhlé vzrušení. Pevně je sevřel a zadržel další vzdech, když Augustus jazykem přejel po jeho bradavce. Chtěl něco říct, ale jakoby neuměl mluvit. Nebo spíš nemohl. Zatahal Augusta za vlasy, snad v domnění, že pochopí, že má přestat. Místo toho se mu muž vrhl na druhou bradavku ještě náruživěji. Po chvíli David vzdal boj s racionalitou tohoto snu a rozhodl se plně ponořit do toho vzrušení, co cítil. A v tu chvíli k němu Augustus také vzhlédl.
Přitáhl ho nahoru do dalšího polibku a po chvíli mu zavzdychal do úst, kdy Augustovy šmátravé ruce přejely po jeho rozkroku. Netrvalo dlouho a jedna z nich si našla cestu do jeho kalhot a sevřela mu penis mezi prsty. David přivřel oči, když cítil, jak jeho penis tře, a než si to uvědomil, vycházel mu boky vstříc. Sotva si zvykl na ten příjemný požitek, byl pryč. Augustus ho ovšem nenechal vydechnout, protože ho jeho jazyk u lalůčku rozptyloval. Jeho druhá šmátravá ruka si mezitím pohrávala s jeho bradavkou. Z toho vzrušení se mu motala hlava. Když ovšem náhle zmizelo, Augustus se nyní tyčil nad ním. A Davidovi došlo, kam tohle směřuje. Chtěl něco říct, ale byl opět umlčen polibkem tak smyslným, že mu zahalil mozek. Nemohl protestovat, protože aniž by si to uvědomoval, jeho tělo i jeho mysl, on sám to chtěl a toužil po tom, co mělo následovat.
Proto když se na něj nyní Augustus podíval, jen přikývl. Říkal si, že je to jenom sen, setsakra realistický, ale když už, tak by si ho mohl užít, ne? Sny přece nemají dávat smysl.
Když do něj však Augustus pronikl, přísahal by, že cítil přímo na svém těle, jak ho pomalu roztahuje. Nečekal takový vpád. Ani Augustus nevypadal spokojeně, když mu poškrábal paže. Přesto se snažil zachovat klid a sotva si na něj David trochu zvykl, začal pohybovat boky dopředu a dozadu, nejdřív pomalu, potom postupně přidával, když cítil, jak člověk pod ním se pomalu uvolňuje a přijímá tu rozkoš a vzrušení ze snového sexu.
Držel jeho boky a přirážel, zatímco David hledal nějakou oporu v bocích. Sledoval krůpěje potu na jeho těle, to, jak křivil ústa vzrušením, kdykoliv do něj přirazil, nebo jeho ruce, které se tak úpěnlivě držely jeho paží. Augustus ovšem nečekal, že ten požitek bude zintenzivněn i pro něj. Ten člověk ho přiváděl k šílenství… a brzkému vyvrcholení. Stejně tak si všiml za neustálého přirážení do jeho těla, že i on je vzrušený a má blízko k orgasmu. To mu potvrdilo, že jeho magie působí dobře. Kdyby si to užíval jenom on, nebylo by to ono. Oboustranný požitek zesílený magií - o to mu šlo. Sice se zapomněl zeptat, zda David o něco takového stál, ale dle jeho výrazu usuzoval, že se mu to velmi líbí.
Netrvalo totiž dlouho a David vyvrcholil jako první. Augustus přivřel oči nad jeho náhlou úzkostí. Přimělo ho to ztratit kontrolu a přirážet do něj ještě prudčeji a rychleji. Nemohl se toho pocitu nabažit. Kousl Davida do krku a setkal se s příjemnou reakcí. Chtěl ještě, protože naklonil hlavu na stranu, přímo ho vybízel, aby pokračoval. A ta jeho náhlá poddajnost nakonec způsobila, že i Augustus dosáhl vrcholu. Z posledních sil zabránil, aby se na něj nesvalil. Sehnul se k němu pro ještě jeden poslední, zpocený polibek, který chutnal ze všech nejlépe zatím.
„Ukuphela kokuphupha,“ zašeptal mu potom do ucha. Byl to jazyk jednoho z afrických kmenů, Zulu. A znamenalo to konec snění.
Chvíli na to se David probudil ve své posteli, celý zpocený a zadýchaný. A hlavně zmatený.
*****
Co ovšem David nemohl vědět o psychedelických snech, které byly podpořeny magií… že tělo může reagovat tak, jako ve snu. Takže jakoukoliv mimiku, pohyb nebo vzdech učinil, vše se dostalo do reality, i tehdy když jeho tělo se prohýbalo samo v onom příjemném pohybu. Co zjistil až potom po probuzení a trochu vzpamatování se k vlastní, menší hrůze - i orgasmus byl skutečný. Jeho mozek pochopitelně nechápal, co se vlastně stalo a co se nestalo. Neměl doposud ponětí o čase ani o místě. Nedokázal ještě rozeznat realitu od snění. A to jeho racionální mozek děsilo nejvíc.
A zatímco si lámal nad tím hlavu, Augustus spokojeně vydechl, když rozdýchal vlastní orgasmus, než zaklel. Droga a její požitek pominuly a přišla nepříjemná bolest. Protože on vedl sen, padla na něj i realita případného zranění. Pohlédl na své poškrábané paže, ze kterých mu tekla krev. Musel se ušklíbnout, než sebou praštil o zem, s klínem odhaleným, protože na to se zakrýt neměl rázem sílu. Byl příjemně unavený. A nějaké to malé zranění přežije. Protože takový orgasmus ještě nezažil. I když se jednalo hlavně o iluzi, ta bohatě stačila, aby ho vyřídila. Pohlédl na dýmku vedle své ruky, kterou neměl už sílu déle držet. Ještě jednou dlouze vydechl a zavřel oči. Tenhle jeden erotický sen mu stačil.
„Jaké by to bylo doopravdy?“ pomyslel si nahlas, než se ušklíbl.
Chtěl to zjistit, co nejdříve.
*****
Byly tři hodiny ráno a David nemohl usnout. Možná nechtěl. Nebo se spíš obával usnout. Jeden sen takového typu mu bohatě stačil. Ve chvíli, kdy se mu ovšem ozval žaludek, usoudil, že možná spánek nebude až tak špatná možnost. Když si ale opět připomněl, co se mu vlastně zdálo, rozhodl se, že nejlepší bude, když si raději uklidí v bytě, a s nenadálým elánem se dostal z postele. Ano, šílené a naprosto míjející se s účinkem, ale když zaměstná hlavu, nebude moci uvažovat nad volovinami. Při druhém kole, kdy odnášel dolů zbytek pytlů s odpadem, se zastavil venku a nadechl se čerstvého vzduchu. Konečně nepršelo a bylo dýchatelně. Pohrával si chvíli s klíči v ruce. Kolik lidí se potuluje ve tři ráno venku? Málokdo. Pohlédl na župan, pod kterým měl pyžamo. Možná by mu prospěla krátká procházka, kdy by vypadl z bytu. Třeba potom na chvíli ještě usne… Klíče mu skončily na dně kapsy, jak se vydal kupředu. A za ním se opatrně vydala i červenka obecná, která ho sledovala už nějaký ten den. Sluhu Octavia překvapil hluk, který způsobil tak brzo ráno a vzbudil ho tak. Určitě nemá namířeno do práce, ne takhle ohozený. Po chvíli už to nebyl pták, co ho pronásledoval, ale pohledný mladík, který skvěle splýval s nocí.
‚Kam má namířeno?‘ pomyslel si mladík podrážděně, když ho pronásledoval. Došlapoval téměř neslyšně.
Když David zahnul za roh a mladík ho málem dostihl, sám se zastavil. Ohlédl se, ale nikoho neviděl. Možná se mu to jenom zdálo… I tak došel zpátky za roh a rozhlédl se kolem. Možná to byl nějaký opilec. Nikde neviděl ani živáčka. Vydal se proto dál vlastní cestou. Octaviův sluha se po chvíli vydal za ním, ale opět se zastavil, protože před ním stála žena. Ano, sousedka od toho člověka. Ale mladík moc dobře věděl, že to nebyla obyčejná žena. Natož žena. Zlehka se uklonil.
„Lorde Morfee,“ oslovil ženu před sebou uctivě. „Nečekal jsem vás tady.“
Žena se jenom mile usmála a ukázala mu ukazováčkem před pusou, aby mlčel. O čem? O její přítomnosti zde? Ladným krokem přešla k němu a jemně ho pohladila po tváři. „Nechceš přece, abych ti překazil práci a toho človíčka varoval?“ zeptala se ho žena, ale mužským, hrubým hlasem.
„Ne, pane.“
Žena ho rázem popadla za zátylek a prudce jím škubla dozadu. Pokračovala nebezpečným šepotem: „Pak Octaviovi vyřiď, aby se klidil z mého písku. Jinak ti příště zlomím vaz, když se k němu přiblížíš, ptáčku. Je můj, rozumíš? Nikdo z čarodějnických rodin si ho nemůže nárokovat, protože patří mně.“
„Rozumím, lorde Morfee,“ řekl sluha rychle. Žena ho prudce pustila, div před ní mladík nespadl na zem.
„Dokud ten člověk bydlí vedle mě a má značka visí nad jeho dveřmi, radím ti, aby ses k němu nepřibližoval. Ty ani jiní podobní. Jinak tě stihne můj hněv,“ varovala ho žena, ale očí jasně svítily. „Sám moc dobře víš, že se nebojím pozřít vlastní sluhy, když jsou mi k ničemu. Nemám tedy problém pozřít kohokoliv, kdo se mi postaví,“ dodala nenávistně.
Víc už čaroděj Morfeus říkat nemusel. Pokud ho neposlechne, buď mu sebere jeho vlastní identitu a pozře ho zaživa nebo ho bude dlouhou dobu mučit v jeho vlastních myšlenkách a především snech. Protože si jméno Morfeus nezvolil jen tak náhodou, všichni čarodějové v jeho blízkosti věděli, jak nebezpečný skutečně může být. Jeho kouzlo přeměny a převleku bylo tak dokonalé, že po mnohá staletí naprosto splynul s lidmi a všichni ostatní si mysleli, že už dávno umřel. Místo toho si náhodně volil lidi, kteří ho něčím zaujali a pomalu veškeré jejich štěstí vysával… a krásné, sladké sny měnil na noční můry. Ať už se jednalo o jakoukoliv formu noční můry. Protože nekončící život plný sladkých snů jednoho brzy unaví.
*****
Gerard se protáhl a dlouze zívl. Tu potupnou značku už dávno smazal a od té doby držel stráž. Virgil mezitím vedle něj spal v podobě havrana. Byla to pro něj nejpohodlnější forma na spánek. V obraně sídla, které vlastně za nic nestálo a rozpadalo se a ještě k tomu všemu pořád nebylo oficiálně jejich pána, se střídali. Měli tak jistotu, že svým způsobem, kdyby bylo potřeba, budou oba vzhůru a při síle.
„Chceš se už vyměnit?“ ozval se havran vedle něj.
„Máš spát,“ připomněl mu Gerard ledabyle.
„To bys nesměl zívat tak nahlas.“
„Dobře, příště mi můžeš vyříznout jazyk.“
„Ale no tak, nesyč na mě. Myslím to v dobrém.“
„V dobrém myslíš leda tak na mou pečínku.“
Virgil se musel zasmát nad jeho suchým vtipem. Takto se popichovali v průběhu mnoha nekončících nocí, jako byla tahle. Gerard se ohlédl, když za oknem spatřil světlo. Jak si myslel - ani jejich pán už nespal. Jeden z nich by mu měl jít dělat společnost. Ale posledně je oba odehnal, aby měl trochu soukromí a klidu na spánek.
„Je překvapivě klid,“ začal Virgil.
„Až moc velký. To se mi nelíbí.“
„Nebuď pořád ve střehu. Zblázníš se z toho.“
„Říká ten, co touží po boji.“
„Touha je něco jinýho. Tu mohu ovládnout.“
Oba rázem zpozorněli, když ucítili něčí magii, která se k nim pomalu blížila. Nebyla u nich blízko, ale přesto ji oba cítili. A byla to mocná, děsivá magie.
„Morfeus,“ zhmotnil jejich myšlenku Gerard nahlas.
„Jo. Myslel jsem, že šel otravovat do jiný země,“ souhlasil Virgil a seskočil z parapetu v podobě člověka.
„Co chceš dělat?“
„Pozdravit ho?“
„Bez toho sarkasmu, prosím.“
„Nemyslím si, že by lord Augustus byl proti, kdybych mu trochu zapálil zadek.“
„Nezpůsob našemu pánovi dalšího nepřítele.“
„Stejně se všichni nenávidí navzájem. Co by bylo na jednom nepříteli navíc. Více boje pro mě.“
Gerard si jen pomyslel, jak se mu ten úšklebek nelíbí. „Zrovna Morfeus nikoho moc nesere. Je to spíš poustevník. Taky dobře. Celkem si ani nechci představit, co by za nechuťárny tobě vecpal do mozku.“
„Cos to řek‘?“ zaprskal Virgil, až mu začaly hořet vlasy od vzteku.
„Pravdu. Co si myslíš, že by ti ukazoval? Zrovna tobě.“
„Hele,“ zavrčel Virgil a ukázal na něj prstem, který mu také od vzteku začínal hořet.
„A hlavně - s tou tvou prudkostí by se ti snadno dostal do hlavy dřív, než bys mrkl,“ usmál se Gerard provokativně, než svého kolegu cvrnkl do čela. Virgil sice vztekle zavrčel, ale po chvíli se uklidnil, zatímco si mnul čelo, a jeho plameny zmizely. „Proto bude nejlepší, když zůstaneme mimo jeho dosah, pokud se tedy sám neuráčí přijít. To už bude jiná věc. Uvědom si, co je naše hlavní povinnost.“
„Lord Augustus by nebyl proti,“ trval Virgil na svém.
„Jestli je Morfeus na pánově seznamu, dočkáš se boje s ním. Nemyslím si, že by ti lord Augustus nepřenechal tu možnost uškvařit jiného čaroděje.“
Augustus jejich rozhovor sice neslyšel, ale cítil tu odpornou magii, kterou ze sebe vyzařovalo Morfeovo tělo. Prohlížel si zrovna ampulku s modrými květy. Morfeus by to jistě nazval šarlatánstvím, jeho nově získanou magii z afrických zemích. Ale dokázal tak překročit vlastní hranice a ovládnout magii, která se všem vymykala kontrole. Právě díky Morfeovi, který odmítal mít potomky nebo sdělit někomu tajemství vlastní magie. Odsoudil tak vlastní vědomosti k zániku. Augustus si pomyslel, že vlastně nejsou až tak odlišní. Také odmítal sepsat své veškeré vědomí pro další generace. Až zemře, zahynou s ním i veškerá tajemství Afriky a Asie, která objevil.
*****
Morfeus se zastavil a pozoroval Davida, jak mizí v budově. Nehezky se ušklíbl. S tím člověkem si čas od času pohrával jinak než pomocí snů a velmi ho to bavilo. Téměř nikdy s ním moc slov neprohodil v průběhu dne, proto se mu dostával do hlavy pomocí snů a odhaloval jeho skrytá tajemství. Především ta, za která se tolik styděl, a záměrně je posiloval, aby ho doháněla pomalu, ale jistě k šílenství. A protože jeho magii nemohlo vidět lidské oko, nemohl David nikdy spatřit značku na vlastních dveřích, která ho pronásledovala už po tolik let. Už od dob, kdy díky jídlu hledal útěchu. Tehdy to bral Morfeus jako neškodnou hru, ale postupem let ho ta hra bavila víc a víc. Mohl ho kdykoliv zlomit, ale to by přišel o tak dobrou hračku.
Čaroděj Morfeus vám s radostí popřeje dobrou noc, zahltí vás krásnými sny a slíbí vám jenom to dobré. Ale až ho postupem času začne vaše existence nudit, rozhodne si trochu svou vlastní dlouhověkost zpestřit. A Morfea tenhle člověk prozatím náramně bavil, proto jeho mysl zneužíval jen málokdy.
Když se ujistil, že proporce oné ženštiny, kterou předstíral posledních pár let, měl správně, vydal se i on do toho cihlového vězení. Zkontroloval svou značku na Davidových dveřích a téměř s něhou po ní přejel prsty. Zasněně si ji prohlédl, než se vydal ke svým dveřím a za nimi také zmizel s tichým zavřením, aby ničí spánek nerušil.
*****
Procházka Davidovi prospěla. Spíš se Morfeus rozhodl vzít ho na milost a dopřál mu sladký, ničím nerušený spánek beze snů. Místo toho trápil mysl Octavia a ukazoval mu výjevy z jeho vlastní minulosti, zatímco čaroděj soptil kletby na jeho jméno, protože ve spánku se neměl jak bránit. Ale i to Morfea omrzelo.
Na chvíli si pomyslel, že by možná mohl nahlédnout do snů čaroděje Augusta, který se prý vrátil domů. Sotva to ovšem zkusil, prudce s sebou škubl a v očích měl zmatený, téměř vystrašený výraz a potil se. Augustus totiž nespal. Byl připravený na tenhle okamžik. A ve chvíli, kdy se Morfeus opovážil vstoupit do jeho mysli, aby mu pomohl snít, ukázal mu jeho vlastní noční můry, kterých se bál, a to jen ve zlomku pár vteřin, než ho vypustil ze svých spárů. V tu chvíli se i samotný pán snů zalekl spánku a strávil zbytek noci s pocuchanými nervy a ustrašenými myšlenkami.