Uličkou se prohnal černý stín a zanechal za sebou dva hlupáky, co si mysleli, že by ho možná mohli zastavit pomocí sítě nebo lana, místo toho přišli zbytečně o život, protože se mu připletli do cesty. Kestner neměl v oblibě brát život bezbranným hlupákům, co mu za boj ani nestáli, ale protože tihle podvraťáci z církve hráli nekalou hru a neustále museli střílet a vydávat ty příšerné zvuky, které jeho sluch dráždily a vzbuzovaly v něm instinktivní strach, neměl na vybranou. Dovolil si na chvíli zastavit za rohem a popadnout dech. Bedlivě poslouchal, rozhlížel se kolem a identifikoval pachy kolem sebe. Kromě kouře, který ho neustále lechtal v nose, cítil kolem sebe lidi. Pach ulice úplně vytěsnil, nebyl pro něj nyní podstatný. V dálce uslyšel kroky a ztišil svůj dech. Zorničky se mu zúžily, jak se soustředil na počet kroků, kolik dotyčnému zbývá, než se k němu dostane.
‚Kestnere, pamatuj si, že my nezabíjíme. Naše mise, náš důvod, proč žijeme, spočívá v pomoci druhým. Stejně jako ty slepě budeš bránit mě, stejně tak někdo bude slepě následovat a bránit tebe. A když někoho zabiješ, zabiješ tak někoho, kdo někoho chránil. Spustíš tím začarovaný kruh. Někdy se smrti nevyhneš, někdy bude potřeba nějaké oběti. Ale pokud budeš mít na výběr - nezabíjej nevinné,‘ slyšel v mysli slova svého pána. Před mnoha lety jeho pohled na svět nechápal. Obzvlášť, když jeho rod lidi téměř vyvraždili a ještě se ti špinaví lidi tomu smáli, nebo když mu žádný z čarodějů nikdy nepoděkoval za jeho služby. Vřela v něm krev, kdykoliv někdo za ním došel, že potřebuje pomoc. Ale čím víc času se Smalinerem strávil, tím víc jeho úhel pohledu chápal. Jeho pán nežádal nic nazpátek. I jeho v podstatě sebral z ulice v dobré víře, že jeho pokroucenou mysl napraví, že mu dá smysl do života, což se také stalo.
Když dotyčnému zbýval sotva krok, aby došel k rohu, za kterým se Kestner zbýval, Kestner zaútočil. Na poslední chvíli se ovšem zarazil. Ten, koho nyní až příliš snadno srazil k zemi, nebyl žádný otrlý statný muž… ale mladík, spíš chlapec, kterému sotva po bradě teklo matčino mléko. Církev musela být velmi zoufalá, aby povolala takového špatného lovce mezi své řady. Už jen podle toho třasu a pachu strachu poznal, že ten klučina svíral zbraň poprvé v životě a ani s ní pořádně neuměl. Však ji jako první věc také zahodil, když se na něj vrhl. Nyní něco trhaně blekotal v latině a v ruce svíral malý růženec. Ta tretka neměla žádnou svěcenou moc, takže Kestnera nijak neohrožovala na životě. A jeho modlitba byla také špatná, protože se latinu nejspíš začal učit teprve nedávno.
Bylo by příliš snadné ukončit jeho život, ale zbytečně by zahodil mladý život, který by se ještě mohl změnit. Pokud jednou prozře, uvědomí si, že tyhle lovy jsou jedna velká fraška. Jiný by ani neuvažoval a prostě ho zabil. Ale pro Kestnera nebyl hrozbou. Proto ho pustil a zvedl ze země zbraň, ze které by mohl poslat ostatním znamení, kde se nachází. Ano, ten otravný zvuk. Mrštil zbraní o zeď a zničil ji na kousky, které dopadly vedle třesoucího se mladíka. Nejspíš nechápal, proč mu ten potomek ďábla dává milost a zda ho nyní snad prokleje, protože se pořád modlil.
„Běž,“ řekl Kestner jen. Mladík neváhal ani na vteřinu, už byl na nohách a rychle prchal pryč. Podle pachu Kestner poznal, že si sám utržil tak akorát ostudu, takže poběží rovnou domů k matce, aby mu mohla umýt pomočený šat. Když se znovu zaposlouchal do zvuků kolem sebe, došlo mu, že lovci už nedělají takový hluk, jako předtím. Určitě to nevzdali, jen ztratili jeho stopu. A ten mladík jim neprozradí jeho nynější pozici, na to si až moc cení svého života. Proto si na okamžik Kestner dovolil vydechnout. Nakonec z jeho noční hlídky nezbyde vůbec nic. Lovců z církve se jen tak nezbaví. Ne když je jich jak mravenců.
*****
„Proč mu nechceš pomoct?“ Augusta zarazil ten přísně znějící hlas a tak se otočil. „Co na tom, že to není tvůj sluha? Pokud je to přítel, měl bys mu pomoct bez ohledu na okolnosti. I bez ohledu na případnou odměnu.“
Augustus sledoval, jak David položil na stůl dva hrnky s čajem a tři další, které nezalil, ale sáčky s čajem a přinesená konvice značily, že to měl předtím v plánu. To by nesměl zaslechnout další útržek z jejich rozhovoru.
„Nerad se míchám do záležitostí jiných rodin,“ usmál se Augustus sarkasticky.
„Já myslel, že se vtírání se je tvá oblíbená činnost.“
„Vtírání se a míchání se mezi nepříjemné věci jsou dvě odlišné věci.“
„Moc mi nepřijdou.“
Na chvíli nastalo ticho, ale Davidovi neušel pohled, který k němu Gerard úpěnlivě vysílal. Jestli někdo dokáže Augusta přesvědčit, aby se rozhodl jinak, je to jenom David. Virgil by se jistě rád pustil do boje a pár lovců upálil zaživa, ale neviděl v tom takové vzrušení, jako kdyby se jednalo o boj s jinými mágy. Lidi jsou prostě na jeho vkus až moc slabí a křehcí. Shoří až moc rychle. A Alastair byl slabý sám o sobě, takže určitě uvítal možnost, aby vůbec nezasahovali, proto se doposud nevyjádřil. Augustus si byl vědom Gerardova přátelství s Kestnerem. Nepochyboval, že v době jeho nepřítomnosti se nic na jejich vztahu nezměnilo a pravidelné přátelské souboje jenom tento vztah utvrdily. Přesto se necítil nijak povinován někomu pomáhat. Ne, když si ten někdo neřekne o pomoc.
„Alastaire,“ ozval se po chvíli Augustus. „Jak silné je tvé kouzlo ochrany?“
Gerard hned zpozorněl, to dokonce zaujalo i Virgila. Alastair se zarazil, rozhodně nečekal, že by slova Augusta nyní směřovala na něj. Proto mu chvíli trvalo, než odpověděl. „A-Ano, celkem… obstojné, řekl bych,“ zhodnotil po chvíli. Doposud mu nedocházelo, proč by se na to Augustus zrovna nyní ptal.
„Jak dlouho bys ho dokázal čistě hypoteticky udržet?“
„Možná hodinu… hodinu a půl.“
Augustus nyní přešel k oknu s rukami za zády a zadíval se na noční město.
„Omlouvám se, lorde Auguste, moje magie není tak mocná,“ dodal Alastair poraženecky. Nikdy neovládal bojovou magii, proto o něj mnoho kouzelníků nestálo. I jeho magie přeměny byla v pouhého nepoužitelného ptáka.
„Kdeže, jsi mladý, takže se můžeš ještě mnohé naučit,“ zazubil se Augustus. „Dnešní večer k tomu přímo vyzývá, aby ses překonal.“
„Lorde Auguste?“ nechápal Alastair. Augustus k němu kvapně přešel a chytil ho za ramena, když se k němu přiblížil, až mezi nimi byl sotva centimetr rozdíl. Ten úsměv, který jejich pánovi hrál na tváři, se Gerardovi moc nelíbil, za to se zamlouval Virgilovi, který se nyní usmíval stejně podle.
„Dnes večer podstoupíš zkoušku, můj milý,“ usmíval se Augustus šíleně.
*****
Na zem dopadlo další tělo muže z církve s prokousnutým hrdlem. Vedle něj unaveně poklekl Kestner a držel se za krvácející rameno. Tenhle ho překvapil a zaútočil z jeho slepého bodu. Ucítil ho až moc pozdě. To jenom proto, že pořád házeli ty zatracené věci, co dělaly takový hluk! Kestner dnešnímu lovu neviděl konci. Už jich zlikvidoval tolik, a přesto se pořád hrnuli další a další. Kdo na něj mohl poštvat tolik lidí? Plánoval to snad dopředu? Většinou se lov uskutečňoval po maximálně deseti lidech, aby se snadno určilo, kdo na kořisti má největší podíl… ale těchhle bylo mnoho a mnoho. Zaposlouchal se, a když měl jistotu, že nikde v jeho okolí se už nikdo další nevyskytuje, dovolil si trochu vydechnout a sesunul se do sedu na zem. Odhadoval vzdálenost od svého pána a kolik mu zbývá přibližně magické síly, pokud se ještě dál vzdálí. Uvědomoval si, že jeho schopnost regenerace se také zpomalila na úkor vzdálenosti od Smalinera. Pohlédl na mrtvého vedle sebe a natáhl se po něm. Za hábit ho přitáhl k sobě a prohledal ho. Ti všichni, které stihl prohledat předtím, měli ty samé věci, všechny pochopitelně posvěcené, takže si tak akorát o ně popálil ruce. Ani v případě tohoto muže to nebylo jinak. Kestner tiše zavrčel a muže znechuceně od sebe zase odkopl. Uvědomoval si, že se nyní nesmí vrátit. Ne dokud se jich všech nezbaví… nebo si neřekne o pomoc. Ale to byla poslední možnost, která nepřipadala v úvahu. Prozatím měl síly dost. Až bude skutečně v koncích, přijme porážku a řekne si o pomoc.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jeho čich mu napovídal, že kolem se moc lidí naštěstí nepohybuje. Co ho ovšem mírně netěšilo, byl fakt, že cítil ty Octaviovy krysy. Poměrně blízko, pokud samozřejmě nepotlačují svou přítomnost, aby ho zmátli. Pro ty bezpáteřní charaktery, které Octavius tolik chtěl, nebyl problém, aby během lovu církvi pomohli a ještě si užili boje s danou kořistí. Doposud slyšel jenom zvěsti, které se šeptaly po lovu, když si někdo všiml, co se skutečně dělo, a mnohé z nich vypovídali o zvěromázích, kteří kořist unavili do fáze, že si raději dotyčný vzal vlastní život. Ale také věděl, že ani jeden z nich mu nesahá silou po kotníky. To by ovšem nesměl v mezičase už udělat drobnou čistku v řadách církve. Uvažoval. Doposud měl čas jednat a nějak se připravit. Musel počítat i s možností, že ho jeho vlastní druh zradí a předhodí ho lidem.
Po chvíli měl jasno. Měl by se přemístit. Když se bude dlouho zdržovat na jednom místě, šance, že ho najde větší skupina lovců nebo Octaviovy krysy, se zvyšovala. K jeho smůle, která dnešní noci nejspíš dosáhla vrcholu, sotva proběhl bezpečně skrz dvě ulice a měl v plánu se v blízké budoucnosti dostat nějakým způsobem na střechy domů, pro větší bezpečnost, střetl se jeho zrak s prachem. Nestihl uhnout a špína mu vletěla do očí. Nebyl to samozřejmě obyčejný prach, to poznal podle čichu ihned. Byl to střelný prach. Neměl ovšem čas, aby se ho mohl zbavit. To mu bylo jasné. Proto ve chvíli, kdy přišel o zrak, jeho sluch byl v pozoru. Nedávalo mu ovšem smysl, že nikoho necítil. I přesto, že se soustředil, co se děje před ním, ani na chvíli nepřestával vnímat své okolí, především přítomnost magie, která byla u zvěromágů neustále přítomná, neuměli ji díky svému zvířecímu instinktu vědomě potlačit na rozdíl od čarodějů. Proto mu nedocházelo, že Octaviovy sluhy přestal cítit chvíli předtím, než zahnul za roh.
Ten, kdo hodil střelný prach v tu správnou chvíli, nebyl nikdo jiný než Nikolaj, který bedlivě vyčkával na tu správnou příležitost. Kolem krku se mu nyní honosil ten prokletý obojek, který potlačoval jeho magii. Bylo chytré posílat průběžně zvěromágyně, aby si pod záminkou léků na bolest obstaraly u Smalinera i tyto obojky. Byly schopné v kradení, však je Octavius pořád využíval jen na krádeže. A aby se vyhnul podezření, tu, kterou dnes vyslal ke Smalinerovi pár okamžiků před začátkem lovu, samozřejmě Nikolaj už dávno zabil ve chvíli, kdy mu předala obojky pro potlačení magie.
Octavius tomu nečinně přihlížel, ale usmíval se od ucha k uchu. Nečekal, že ten hlupák půjde vědomě za jeho magií, když přestane cítit jeho sluhy. Myslel si snad, že by přišel sledovat lov bez ochrany? Věděl ovšem, že chvilka překvapení pomine ve chvíli, kdy je Kestner ucítí. Proto se svým sluhům rozhodl trochu pomoci.
Stačilo, aby jednou luskl… a vše se zastavilo. Založil ruce za zády a spokojeně se vydal k nehýbajícím se sochám jeho sluhů a Kestnera. Prošel kolem Nikolaje a uvolnil mu obojek. Stejně tak sňal obojek i z Alexeie, kterého pohladil láskyplně po hlavě. I ostatním čtyřem zvěromágům obojky sundal. Vedle sebe přejel rukou po prázdném prostoru a vytvořil obrysem paží kolo. Když se ho potom dotkl, obrys se otevřel, jako dveře. Dovnitř hodil obojky, aby se důkazy nikdy nenašly. Jeho vlastní časový prostor, na který přišel náhodou během experimentu, neexistuje pro nikoho jiného, než pro něj samotného. Když prostor opět uzamkl, pohlédl znovu na nehýbající se sochy. Nakonec přešel před Kestnera.
„Budeš litovat dne, kdy sis na mě otevřel hubu, ty zvíře,“ slíbil Kestnerovi. „Smalinerova oslava měla být mou šancí zazářit, Augustus se tam neměl ukázat. Ale zaútočit přímo na Smalinera, mohl bych způsobit válku. Takhle se nikdo nedozví, co se skutečně stalo. Během lovu je povoleno všechno,“ zazubil se nehezky a odstoupil od zvěromága. „Ale mohu ti poděkovat. Nyní mám důvod, aby se Smaliner stal oficiálně mým nepřítelem. Léky proti bolesti usmrtily mé služebné, no jak ti to zní, že ano? To bude teprve podívaná! Geniální čaroděj se spletl a zabil mé sluhy. To bude velká novinka pro ostatní! Škoda, že to neuvidíš,“ dodal lstivě, než přešel zpátky na své místo. Ještě chvíli si vychutnával ten zastavený okamžik, než znovu luskl prsty.
A čas se dal opět pomalu do pohybu.
Nikdo ze zúčastněných pozastavených osob vedle něj nic nezaznamenal.
Nejspíš se ptáš sám sebe, čtenáři, jak mohl svou magií zabít své sluhy? Jednoduše. Sebral jim veškerý čas, který jim zbýval ze života. Jejich těla se během několika vteřin rozpadla, nejdřív se rozpadly postupně končetiny na menší částice, které potom rozložil na prach. V tom si jeho magie byla až moc podobná s tou Augustovou… a to ho štvalo nejvíc. Mohl by své sluhy také nechat navěky zmražené v čase, ale to by byla laskavost, kterou Octavius nedělal. Zvěromágy, pokud byli slabí, viděl jen jako přítěž a zbytečnost, které je potřeba, aby měl vlastní štít v případě nutnosti. Jako třeba dnes večer, kdy se rozhodl sprovodit ze světa zvěromága, kterého nezískal v čas před Smalinerem. Protože schopných zvěromágů, kteří umějí bojovat, bylo nyní poskromnu. Právě díky církvi, se kterou se spřáhl.
*****
Sotva se čas zase začal plynule pohybovat, ucítil Kestner kolem závan větru. Než si spojil střelný prach v očích s onou skutečností, schytal ránu do zátylku. Nebyl to žádný velký bojovník, udeřil ho totiž Alexei, proto jeho rána Kestnera nezranila. Když se po něm Kestner ovšem ohnal rukou s drápy, Alexei měl výhodu a v čas se od něj dostal pryč, proto se Kestnerova ruka rozmáchla naprázdno.
‚Zachovej klid,‘ pomyslel si Kestner. ‚Kdyby tě chtěli zabít ihned, nepoužívali by takové podlé triky.‘
Ve chvíli, kdy ho jeden zvěromág chytil za zápěstí, snad v naději, že ho nějak udeří, překvapila ho rychlá Kestnerova reakce, protože vlčí mág slyšel jeho ruku, která se blížila k té jeho, a mohl tedy reagovat. Ano, slyšel, protože mu to prozradil pohyb větru kolem jeho uší. Proto, když ho zvěromág popadl za zápěstí, obemknul mu Kestner ruku a prostě ho přehodil přes sebe. Nemilosrdně ho poslal k zemi jen jedním hmatem. Podle magie, kterou kolem sebe po určité chvíli cítil, a i nyní po hromadném zalapání po dechu, napočítal kolem sebe šest zvěromágů a Octavia. Zbývalo tedy pět. Sice přišel dočasně o zrak, ale to mu nevadilo, jeho sluch posílený vlastní magií neměl nyní chybu. Naslouchal větru kolem sebe, kdo a jak pohnul nohou nebo se jenom trochu mihnul, aby se snad narovnal.
Smaliner ho jako první věci naučil klidnosti. Klidnosti ke všemu, co se kolem něj dělo, ať už na oslavách nebo právě v boji. Kestner byl zkušený bojovník, mohl by jim klidně prokousnout hrdlo, kdyby chtěl. Ale uvědomoval si rizika. Kdyby je hned zabil, sotva na něj zaútočí, byly by z toho tak akorát problémy pro jeho pána. Jakožto lovená zvěř, uvědomoval si, že nehody se během lovu občas přihodí. A protože Octavius očividně nebyl tak nadutý, jak se jevil, ještě jim nedal přímý rozkaz, který by byl zároveň i svolením pro Kestnera je zabít. Ve chvíli, kdy uslyší Octaviův rozkaz, aby ho zabili nebo na něj zaútočili určitým způsobem, bude jim moci prokousnout hrdlo. Prozatím by se to dalo nazvat nepříjemností. Zvěromágové ho klidně mohli chtít jenom popudit uprostřed lovu a Octavius by přece jen nečinně přihlížel. A do toho ještě trable s církví, jejíž muži právě poslali k nebi hned několik petard. Nejenže neviděl, nyní také neslyšel.
Měl snad přijmout svůj konec, když se na něj všech šest zvěromágů vrhlo? To by nebyl hlavní komorník čaroděje Smalinera. Octavius jenom naštvaně sledoval, jak jeho schopné zvěromágy hravě ze sebe shodil a vyhýbal se jejich útokům. A to měl ještě handicap! Nyní se na krátkou chvíli mohl spoléhat jenom na svůj čich. Tak jak je možné, že ho těch šest nicek nemůže prostě sejmout?! Přesto musel Kestnerovi jedno nechat - neutíkal před nimi. Přeci jenom to byl hrdý vlk, co si dokázal spočítat, že kdyby utekl, vydali by se za Smalinerem a způsobili by teprve poprask. Nehleděl na svá předešlá zranění. A Octavius po chvíli vztekle přihlížel, že jeho neschopní sluhové ho prozatím neuměli ani jednou pořádně zasáhnout, aby ho zranili. Měl jich vzít víc? Nebo by se měl zapojit do boje také? Mohl by ho sprovodit ze světa tak snadno, ale na to by potom ostatní hned přišli… To by byl teprve bordel.
Octaviovi svitla naděje, když se Nikolajovi konečně povedlo zasadit nepříjemnou ránu Kestnerovi do zátylku. Zvěromág po jeho boku zareagoval rychlostí kočky a Kestnera nakopl. Aby si Alexei nejspíš neušpinil své pracky pořádně, ujal se možnosti rozčíleného černého vlka držet, aby si na něm smlsli ostatní. On si potom s radostí pohraje s tím zbytkem, co ze zvěromága zůstane, až s ním skončí. Protože první rána na sebe nenechala dlouho čekat. Kestnera v tu chvíli, kdy schytával další a další rány, napadlo, zda by z nich všech vyrostly takové zbabělé trosky, kdyby se jich ujal lord Smaliner, nebo byli prostě zkažení od přírody.
*****
Jelikož neznali přesnou polohu lovu, protože to Augusta nijak moc nevzrušovalo z počátku šíření drbů, přemístil se Augustus spolu s Virgilem a Gerardem asi na půl cesty. Zavřel oči a snažil se vycítit Kestnera. Dlouho ovšem nemusel hledat, protože se na nebi rozzářil znak církve a s ním i ohlušující zvuk petard.
„Lorde Auguste,“ ozval se Gerard.
Augustus se zadíval na okolí, kde se znak objevil, a přemýšlel, kde by bylo bezpečné pro ně se přemístit. Chvíli poté se objevili na střeše jednoho z bytových komplexů, ve kterých žili lidé, co neměli ani ponětí, že se něco kolem nich děje. Právě díky připravenosti církve, která jim díky svým svěceným talismanům zajistila příjemný a ničím nerušený večer. Augustus se rozhlédl kolem.
„Cítíte ho někde?“ zeptal se.
„Ještě je daleko,“ zhodnotil Virgil ihned. „Ale nelíbí se mi pach kolem.“
Gerard si vyměnil pohled s Virgilem s nevyřčenou otázkou, zda mají říct pravdu. „Očividně se tu potuloval i Octavius před malou chvilkou, lorde Auguste,“ ozval se Gerard po chvíli. Stejně by na to přišel.
Augustus se ovšem zeširoka usmál. „S Octaviem nikdy nepřichází nic dobrého. Raději se připravte,“ řekl jen. „Zkusím nás přemístit ještě o něco blíž. Dokud si neřekne o pomoc-…“
Augusta k jeho vlastnímu překvapení přerušilo táhlé vlčí zavytí. Gerard si téměř úlevně oddychl a s drobnou nadějí pohlédl na svého pána. „Našli jsme ho,“ řekl jen a snažil se potlačit radost, že jeho starý přítel uznal přesilu a řekl si o pomoc.
„Pak tedy rychle za ním. Sám víš nejlépe, jak tvrdohlavý skutečně je,“ ušklíbl se Augustus. „Kdoví, v jakém stavu ho Smalinerovi vrátíme.“
*****
Augustus se svými sluhy se objevili za rohem od místa, kde právě nyní Kestner bojoval. Ne, že by nechtěl jít pomoct ihned, ale chtěl se ujistit, že volání o pomoc myslel vážně, že to nebyla jenom chvilková slabost. I jemu ovšem hned došlo, že jeden proti šesti je trošičku moc i na Kestnerovu sílu. Naštěstí mu však povedlo Alexeie vtipně zbavit. Když se mu vysmeknout nemohl, prostě na něj doslova spadl, aby se ho ta dotěrná kočka konečně pustila. Augustus si opět potvrdil, že Kestner je mrštný a ohebný až moc na to, že jeho zvíře představovalo černého vlka. Hravě se zakousl do Nikolajovy ruky a dle řevu Augustus poznal, že mu nejspíš možná zkousl přímo i kost. Využil Nikolaje jako svého štítu, kterým se hnal kupředu, dokud plnou silou s Nikolajem nevrazil do zdi a tím zvěromága na chvíli nevyřadil ze hry. Augustus ovšem moc dobře věděl, že tady čestný boj nebude ani v nejmenším, proto ostatní zvěromágové reagovali ještě předtím, než Kestner Nikolaje na chvíli uspal nárazem do zdi. Šli mu podle po zádech a krku. Když se zbavil jednoho, nalepil se na něj druhý. Augustovi neušlo, jak jeho sluhové bedlivě sledují situaci a už se doslova třepou, až jim dá rozkaz, aby vyrazili. Oba ovšem moc dobře věděli, na co Augustus čeká. Jedno zavytí mohlo být chvilkou slabosti. Sotva dolehlo k nim. Pokud se snažil zavolat svou smečku, těžko ho uslyší na takovou dálku.
Kestner to věděl, ale Octaviovi sluhové byli jako nenasytné krysy, které se chtěly dostat k soustu jako první. Nedali mu ani možnost se pořádně nadechnout, tak dotěrní byli. A sotva se jich zbavil a chtěl zavýt, už ho zase otravovali. Octavius nečinně přihlížel a užíval si, jak jeho sluhové mají převahu a ani v nejmenším ho nenapadlo, že by snad těch šest mohlo prohrát. Věděl, že si jsou vědomi vlastní chyby. Když vlk zavyje jednou, pouze zalarmuje svou smečku. Proto mu nedovolí zavýt podruhé, to mu raději vyrvou jazyk z úst.
„Lorde Auguste,“ ozval se Gerard, téměř zoufale, když viděl svého přítele, jak bojuje sám proti přesile.
„Ještě ne,“ trval Augustus na svém, ale také na vlkovo zavytí vyčkával. Protože v tu chvíli Kestner uzná Octaviův útok, v tu chvíli, kdyby Augustus mága omylem zabil, bylo by to v obraně něčího života. Pohlédl na Virgila, kterého začínaly svrbět prsty a který byl celý nedočkavý, čím déle musel jenom přihlížet. Oči mu žhnuly od naprostého soustředění.
A pak se konečně dočkali…
Kestner si od Octaviových sluhů udělal dostatečný prostor, aby měl chvíli se nadechnout a zavyl ještě silněji než předtím. Dal jim zabrat sám o sobě, mohl tedy uznat možnost, že by ho mohli porazit, pokud si neřekne o pomoc.
O to větší překvapení pro něj bylo, když ona pomoc přišla téměř záhy. Nejdřív si myslel, že ho šálí zrak, protože spatřil jen rychle se pohybující plamen. To už Virgil svou nedočkavost nemohl vydržet, aby jeho pán dokončil předem daný rozkaz, a vyrazil jako první. Když se ten plamen konečně zastavil a nabral podobu Virgila, Kestner postřehl, že jednoho z Octaviových sluhů srazil k zemi jednou přesně mířenou ranou.
„Když tedy dovolíš, rádi se připojíme,“ slyšel za sebou hlas a otočil se. Viděl blížícího se Augusta. „Předpokládám, že během pár minut se tu objeví i další, kteří tě slyšeli až nyní,“ dodal jakoby omylem.
„Jsi vážně tvrdohlavý,“ slyšel Gerardův hlas a pohlédl zase před sebe, kde spatřil Gerarda.
„Špízovali jste dostatečně dlouho. Musel jsem se předvést,“ zazubil se Kestner provokativně.
„To je ti podobné,“ souhlasil Gerard se stejným úšklebkem.
„Lovci očividně svou práci odvedli mizerně, tak se Octavius rozhodl přidat,“ zhodnotil Augustus. „Nebudeš proti, když se Virgil trochu vyřádí, že ne?“
Kestner si úlevně uchechtl. „Klidně do nich. Stejně už moc nevydrží,“ trval na svém Kestner. A měl pravdu, protože Octaviovy sluhy, i přes svůj současný stav zřídil víc, než dost. Pokud je Virgil během chvíle oddělá všechny, nebude se zlobit. Pokud si s nimi bude chtít nejdřív pohrát, s radostí bude jen přihlížet. Však oni si s ním také pohráli dostatečně.
*****
Ve chvíli, kdy spatřil Augusta a jeho sluhy, skřípal Octavius zuby od vzteku. Svou magii použít nemohl, protože by mu byla k ničemu. V případě Augusta by nepůsobila a tak by nemohl nic udělat. A k jeho ještě větší smůle jeho sluhové byli poměrně zřízení už předtím od Kestnera a Virgil se je nejspíš rozhodl dodělat úplně. Bylo jen otázkou času, než se Smaliner přestane bát církve a vyšle své další sluhy. Proto se musel Octavius rozhodnout rychle. Mozek mu doslova šrotoval.
Když na chvíli pozastaví čas, sebere své sluhy a zmizí, nemuseli by si ho všimnout. A mohl by to stihnout předtím, než se sem dostaví Smaliner, který určitě nebude skákat radostí, že se mu tady pokoušel zabít jeho sluhu, ba co víc komorníka v podstatě. Jeden na jednoho je fér, ale Octavius nehraje nikdy fér. Z toho budou důsledky. Když se ještě teď stáhne, třeba to stihne, třeba ho Kestner nenapráská. Zvrácená Octaviova mysl se obávala nynějších důsledků, které by mohly nastat. Ve chvíli, kdy by zastavil čas, za jak dlouho by si toho Augustus a ostatní všimli, než by sebral své sluhy, aby odsud vypadli? Zavolat je nemůže, tím by jenom doznal vlastní vinu. Takhle mohli jeho zvěromágové přece jednat sami za sebe, žádný rozkaz jim přímo nevydal! Kdyby je nyní povolal zpátky, uznal by svou vinu.
Štěstí přeje připraveným a těm, co mají nekalé úmysly, protože v tu chvíli je našli i lovci a zaujali pozornost všech. Octavius se rozhodl zariskovat. Buď se mu povede dostat své sluhy pryč, nebo se prostě přemístí sám a je nechá všechny chcípnout. Očima rychle vyhledal Alexeie a zkontroloval Nikolaje, který byl pořád mimo. Než se stihl rozhodnout, jednoho z jeho sluhů Virgil stihl upálit zaživa a náramně si to užíval dle šíleného úsměvu na tváři. Kdepak, tenhle ho odsuzovat teda nebude!
Využil okamžiku, kdy lovci zavolali, že svou kořist našli, a zrovna vybíhali zpoza rohu. V tu chvíli Octavius zastavil čas. Věděl, že se nesoustředí úplně, takže bylo jen otázkou času, než jeho kouzlo pomine úplně a všichni tak uvidí, jak své sluhy jednoho po druhém doslova popadá, aby se s nimi mohl přemístit. K jeho smůle si ho Augustus všiml a tím narušil jeho kouzlo. Čas se pomalu zase rozpohyboval, přestože tomu Octavius tak nechtěl. Když se někdo v jeho zastaveném čase vzpamatuje, jeho kouzlo tím naruší a postupně zničí. A protože Augustova magie rozkladu a jeho až moc dobré vnímání byly od malička jedinečné, Octavius jenom v duchu nadával, že si ho všiml až moc brzo. Proto se musel rozhodnout. Než jeho kouzlo praskne a čas se zase samovolně rozpohybuje, musel si určit, které své pěšáky obětuje.
Měl rozhodnuto. Když jen ty konkrétní popadl, jeho zastavený čas se doslova rozpadal. Proto nemohl použít kouzlo přemístění. Musel je dostat do svého vlastního prostoru v čase, z toho se potom dostanou někam jinam a budou v bezpečí. Ve chvíli, kdy ten prostor znovu vytvářel, však doslova zařval bolestí. To mu skrz nohu cosi proletělo. Byla to magie rozkladu, která mu pomalu, ale jistě rozkládala levé stehno. V tu chvíli se přestal soustředit na vlastní kouzlo a čas se znovu rozeběhl. Své sluhy doslova žduchl do kruhovitého otvoru a rychle zmizel za nimi. Na poslední chvíli se otočil na Augusta, který měl ruku zvednutou, ale vypadal pořád myšlenkami mimo, uvězněný v onom okamžiku, kde je všechny zanechal. Byla to jeho magie rozkladu, která sama reagovala a jen použila Augustovu ruku, aby správně zaměřila a mohla zranit někoho, kdo se pokusil utéct její zkáze.
Když se čas znovu rozběhl, Augustus pohlédl na svou nataženou ruku a rozhlédl se kolem. Octavius, Nikolaj a Alexei zmizeli beze stopy. Virgil zrovna upálil jednoho z Octaviových sluhů. Zbývali ještě tři další, kteří byli zmatení, že jejich pán, Nikolaj a Alexei jsou pryč. A k nim se nyní řítili lovci.
Rozhodl se rychle a s klidnou myslí. Kestnerova pomoc nedojde v čas, musí se dostat do bezpečí. S Kestnerem se ovšem přemístit nemůže, není jeho sluha a na pospas církvi ho nechat nemohl. Ne, když si řekl o pomoc. Octavia si najde potom. Proti zbylým třem Octaviovým sluhům vyslal svou magii, která je až příliš postupně zbavila života a za ukrutné bolesti je proměnila v prach.
„Virgile!“ zavolal za svým sluhou už za běhu pryč. Nyní bylo podstatné se odsud dostat, než se k nim lovci dostanou dostatečně blízko. „Odnes Kestnera do bezpečí,“ přikázal svému sluhovi. V tomhle stavu by zvěromág sotva mohl utíkat. Gerarda popadl za rameno a přemístil se s ním, než si jich mohli všimnout lovci z církve. Místo toho viděli jenom fénixe, který popadl Kestnera do svých pařátů a rychle jim ho unášel před nosem. I když za ním hulákali a házeli různé posvěcené předměty, nezasáhli ani jednoho. Kestner neprotestoval, Virgilovi důvěřoval, že ho nepustí k zemi, když nebude provokovat. A Virgil následoval magii svého pána, aby věděl, kam se má vydat. Octavia ani jeho sluhy necítil. Jen si pomyslel, že zbabělé krysy zůstanou zbabělými krysami až do skonání věků. A zuřil na sebe, že neměl možnost jich víc upálit zaživa. Nic lepšího si totiž nezasloužili.
Smalinerovy sluhy potkali téměř za chvíli, ale Virgil odmítl zastavit nebo jim cokoliv sdělit. Proto ho zvěromágové pronásledovali, dokud Kestnera nedonesl až k sídlu Smalinera. Tam totiž na něj čekali Augustus, Gerard… a Smaliner. A Kestner poznal, že Smaliner už věděl, co se stalo, protože nevypadal vůbec spokojeně. Stejně tak jeho značka na komínu byla narušená právě Smalinerovou magií.
*****
Co ovšem osud chtěl, Octavius se odmítl vzdát bez boje a bez možnosti způsobit ještě větší poprask. Když se totiž znovu dostal ven ze svého prostoru s Nikolajem a Alexeiem, stanuli před domovem Davida Erwooda, odkud cítil mocnou Augustovu magii všude kolem. Morfeova magie se dávno vytratila. A v okně spatřil Alastaira, který svého bývalého pána ucítil ve chvíli, kdy se znovu objevil v jejich prostoru. Proč se ovšem přemístil sem? Bylo plno dalších, pro něj bezpečnějších míst než to, které si Augustus označil za svoje vlastní.
Octavius se najednou zeširoka usmál, když se mu v hlavě zrodil nehezký plán.
Co by Augustus řekl na to, že by mu tenhle konkrétní barák prostně zničil pomocí času?