Samozřejmě, že to byla past. A jen blázen by se zúčastnil dobrovolně, když by si to uvědomoval. Ale to vzrušení bylo silnější. Už to byla celá věčnost, kdy se ve Walesu něco opravdu dělo. Chtělo to pořádný poprask! A Augustus se chtěl pobavit, hrát s nimi tu pitomou hru na kočku a myš, a proto ve chvíli, kdy zjistil obsah dopisu, v hlavě už měl předem plán, jak tuto hru uvést především pod svou vlastní taktikou. Nikde se nepsalo, že je povinován přijít sám. Nikde se nepsalo, že musí přijít pouze se svými sluhy. Ta stejná myšlenka po chvíli napadla očividně i Gerarda a následně i Alastaira, protože když pohlédli na Augusta, jen jim zdviženou rukou ukázal, aby mlčeli. Ten plán, pochopitelně, nyní záležel na tom, jak se David rozhodne. Potom by musel narychlo vymyslet nový.
„Davide,“ prolomil to ticho v místnosti čaroděj zamyšleně.
„Jasně, můžu se mýlit, ale… jen tak by tě nelákali na něco, na co bys obyčejně nejspíš neslyšel. Chci říct - je logické, že se toho chytneš, však jsi kvůli tomu cestoval přes půlku zeměkoule z nějakého pralesu.“
„Davide…“
„Je možnost, že nějakou část majetku skutečně mají. Chci říct - tvůj brácha nebyl zrovna nejlepší, co se týče odečtu z daní či poznámek ohledně všech možných cenností, samozřejmě, ale bylo to pro něj všechno nové, takže na něco mohl zapomenout. Stejně tak se po letech něco zapomnělo nebo odneslo, aby splatil dluh u někoho jiného. To se dá taky pochopit.“
Davide,“ chytil ho Augustus za ramena, aby ho zarazil a uklidnil. Bylo mu jasné, že se snaží v tom najít svou vlastní logiku, která je pro jeho svět tolik typická.
„Ano?“ věnoval mu ten člověk konečně pozornost, když svěsil ramena a vzdal to.
„Za kolik bys mi prodal své služby?“ zazubil se Augustus náhle a dokonale tím vyvedl Davida z míry. Protože čekal mnoho, ale tohle určitě ne.
„Co?“ nechápal.
„Za kolik bys mi prodal své služby?“ zopakoval čaroděj nedočkavě.
A v tu chvíli i Virgil věděl, odkud vítr vane, a musel se zeširoka ušklíbnout. Pokud jeho pán chystá zrovna tohle, bude to velkolepé! Virgil i Gerard ten pohled znali a věděli, že se něco velkého dnes večer stane, Alastair měl neblahé tušení, že to nebude nic dobrého, ale i v něm vzplála drobná míra vzrušení.
*****
„Je to neslýchané!“ nechala se slyšet jedna žena panovačně. „Cožpak to jsou slušné mravy, drahý? Soudit se veřejně s dědicem! Posledním své krve! Proč jsi nevznesl námitku? Kvůli tomuhle se crckat celým městem jako blázni! Že tě hanba nefackuje ze všech stran a neplive ti do tváře potupně!“
„Mlč hloupá, vím, co dělám,“ zavrčel na ni muž nevrle a podíval se znuděně z kočáru. Tahle šaškárna byl Octaviův nápad! Proč ji mají odnášet všichni! To on přišel s touhle volovinou! Kdyby nic nevznesl, mohl se nyní válet na pupku ve svém sídle, pojídat hrozny a užívat si masáž některé ze svých služebných, ne cestovat se svou vždycky špatně naladěnou ženou a dvěma caparty, co si museli za každou cenu vybrat stejný kočár, aby jejich otravné, uřvané hlásky musely ničit jeho zvukovody. Své děti miloval, byli to dědici jeho krve, ale v malém prostoru kočáru mu lezli už po krátké chvíli na nervy. Svou manželku toleroval, protože díky ní měl dědice. Láska z nich už dávno vyprchala, o kráse už pár desítek let nemohlo být řeč. Obchod byl obchod a sňatek byl pro něj jeden z mnoha obchodů, co kdy uzavřel. I jeho žena to měla stejně. Sotva měli oba dědice zajištěné, neměli si už co říct. Pohromadě je držela smlouva, kdy se zavázali, že dědice řádně vychovají. Bohužel spolu.
Když už pomalu supěl jako sopka před výbuchem, rozmáchl se rukou kolem sebe. A tři postavy vedle něj zmizely. Čaroděj Baltazar vládl magii prostoru. Mohl volně vytvořit a zničit prostor, kdy chtěl, izolovat se, když bylo potřeba. Před pár desítkami let z dlouhé chvíle, kdy si myslel, že jeho magie je k ničemu, naučil část z ní i Octavia. Netušil tehdy, že mladší kolega bude schopnější a zdokonalí jeho magii k obrazu svému.
„Nepřerušuj mě, když s tebou mluvím!“ ozvalo se popuzeně vedle něj a jeho prostor se rozpadl. Vrásčitá žena vedle něj nevypadala vůbec spokojeně a dva uličníci v mezičase stihli pošpinit sedadla v kočáře, protože začali poskakovat všude možně a hulákat ještě hůř, než paviáni. Další ženský křik dopadal na hluchá místa, čaroděje Baltazara raději zajímala neměnná cesta, po které se kočár řítil kupředu. Své syny brát nechtěl, ona na tom ovšem trvala. Prý zážitek do mladého života a jiné povídačky. V jejich věku je sotva zajímá kdejaký soud.
Baltazar si jen unaveně pomyslel, ať už jedou zpátky domů.
*****
„Uvědomuješ si, co po mně vlastně chceš?“
„Ano, dozajista,“ usmál se Augustus vřele.
„Přeskočilo ti,“ zhodnotil David po chvíli poraženě.
„Teď jsi dokonce i zkušený doktor, vidíš! Nikdo nic nepozná.“
„Zlato, jaksi zapomínáš v té své kebovici, že se zaměřuju na majetek-…“
„Který mi byl odepřen, aniž by se mnou někdo komunikoval, tudíž mi musíš pomoci.“
„Jak-… Vždyť-…“
„Kolik tedy stojí tvoje služby? Nemáme na to celý den.“
David nakonec kapituloval. Věděl, že s čarodějem se nemá smysl hádat. „Co když mě tam nepustí? Pochybuji, že by jiní čaroději uvítali člověka mezi sebou, když jsme je do nedávna vesele honili a upalovali.“
„To se pořád aplikuje, jenom mimo zrak lidí,“ usmál se Augustus nevinně. „A neměj obavy. Když budeš se mnou, nic se nemůže pokazit, ba naopak - mnohé se může stát.“
„Co skutečně plánuješ, Auguste?“ zeptal se nyní David vážně, protože se mu ten úsměv nelíbil. Měl tušení, že když mu pomůže, tak trochu zradí vlastní práci, oddanost zákonu a všechno možné, co doposud znal. Chtěl to riskovat?
Augustus se k němu snížil a důvěrně mu sdělil: „Vzít si zpátky to, co mi patří.“
*****
„Jestli si Octavius myslí, že když se pár desítek let nedostal do styku s magií rozkladu, že je před ní nesmrtelný, tak se šeredně plete,“ pronesl muž s knírkem a dlouhými, tmavými vlasy sepnutými v copu lhostejně, zatímco se opíral o svou hůl a černý kabát, který mu sahal skoro až na zem, měl rozevřený. Klobouk stejně temné barvy jako kabát mu hověl na hlavě. Slušivá, tmavě modrá košile s bílou kravatou doplňovala jeho staromódní vzhled a dodávala mu tak na elegantnosti.
„Souhlasím, bratříčku,“ ozvalo se někde zpoza něj. Muž se jen lhostejně ohlédl přes rameno, ale nikdo tam nestál.
„Přestaň si hrát, blbče. Tohle je vážná věc,“ nechal se slyšet a zvedl svou hůl, když se o ni přestal opírat. „Asi jsem jediný, kdo tady racionálně ještě uvažuje.“
Najednou se před ním zjevil muž, který by mu málem z oka vypadl… kdyby nebyl jeho přesný opak. Dvojčata snad ještě nikdy nebyla tak odlišná. Nakrátko střižené, téměř bílé vlasy svítily za jasného dne stejně jasně jako slunce nad nimi. Když si nasadil klobouk jasně bílé barvy, který ladil s jeho až bolestně bílým oblekem, ze kterého by každého po pár vteřinách zírání rozbolela hlava, zazubil se na svého bratra. „Vždycky ses až moc obával, bratříčku,“ zasmál se muž. „Pořád nechápu, proč otec vybral tebe, když tě stresuje i kdejaká békovina.“
„Ta békovina se nyní jmenuje Augustus Young. A pokud jsi zapomněl, Invisi, když ses s ním viděl naposledy, málem tě to stálo pozadí a pravou ruku, kdybych v čas nezasáhl,“ zamračil se muž s holí.
Invisi jen pohodil hlavou ze strany na stranu, udělal protáhlý obličej, vyplázl jazyk a napodobil svého bratra vtipným, pisklavým hláskem: „Málem tě to stálo pozadí a pravou ruku.“ Tu náhle se prudce po bratrovi rozmáchl, ale jeho ruku v čas zastavila hůl. „Zapomněl jsi, Bilisi, že to díky mně jsi ty nepřišel o hubu?“ zahřměl náhle a ve světle modrých očích mu zajiskřilo.
Invisi a Bilis byli dvojčata, jediní potomci svého rodu, oba prozatím bezdětní. Jejich magie, ptáte se? Magie neviditelnosti, kterou si oba dokázali ochočit po svém. Ať už úplné zmizení těla či dotyčného objektu, nedělalo jim problém se vetřít kamkoliv skrz zavřené dveře, protože svá těla rozložili na malé částečky, které mohly proniknout kamkoliv. A proč tak prapodivná jména? Rodiče si potrpěli na tradici v latinských jménech, pravděpodobně si mnohé předešlé rodové hlavy myslely, že latina doposud nevymřela. Invisi a Bilis svá jména nenáviděli, ale jen těžko je mohli změnit. Nakonec si na ně zvykli, jen s velkou nechutí a dlouhodobým sporem s rodiči, který nakonec nikdy nedořešili, než jejich rodiče vydechli naposledy a proměnili se v prach.
Tam, kde Bilis uznával tradici a historické poznatky z předešlých dob, včetně módy, tam se Invisi vzpouzel, kdekoliv mohl. Když jeho bratr uznával klasickou hudbu, jemu se musela zákonitě líbit ta nová, jiná, moderní, která byla tolik vulgární, tak odlišná a agresivní, že mu pobláznila mysl. Novodobé vymoženosti se v jejich sídle střetávaly se starožitnostmi, budoucnost se dvořila i vysmívala minulosti.
„Lorde Invisi, lorde Bilisi, kočár čeká,“ vyrušil je hlas jejich komorníka. „Prosím, ponechte své neshody doma a ve společnosti se chovejte důstojně.“
Na jejich výtržnosti byl zvyklý, sám byl už starý téměř jako Metuzalém sám. Na rozdíl od nich se obával, kdo všechno se tentokrát zúčastní a zda soud bude i částečně veřejný, aby se tam mohla dostat kdejaká havěť. Myšleno zvěromágové, co neměli své pány a snažili se při těchto příležitostech vetřít k některému ze starodávných rodů.
Když ovšem viděl, jak se ti dva strkají před otevřenými dveřmi, které vedly ven ke kočáru a vedle něj zaparkovanému, novému sporťáku, pouze si promnul spánky. Bylo mu jasné, že lord Invisi chtěl jet svým fárem, svou lásenkou, jak ten krám rád nazýval, zatímco chápal nechuť Bilise do toho krámu vůbec vkročit, ba se k tomu přiblížit, když na něj ta věc vrčela a prskala. A tak divně zapáchala.
Nakonec se obě hlavy rodu dostaly do svých dopravních prostředků a vydaly se vstříc cestě. Samozřejmě, že Invisi trápil motor natolik, aby jeho auto sténalo, a zkoušel odolnost brzd ve chvíli, kdy se dostal před kočár svého bratra, aby vyzkoušel hbitost jeho koní. To vše samozřejmě za doprovodu nadávek a výhružek Bilise.
*****
„Lady Fenello, jsem proti, abyste se toho setkání zúčastnila!“
Žena s černýma očima s vlasy nakrátko střiženými, takže vypadala spíš jako muž, si bez špetky zájmu nanesla další nános bílého pudru, aby tak zvýraznila svou bělost a čistotu. Své ženskosti se musela vzdát už jako malá, v naději, že se z ní stane hlava rodu, což se jí nakonec splnilo. Její bratr Smaliner by to těžké břemeno neunesl, byl vždycky tak křehký.
Namočila štětec do barvy a ladnými pohyby ruky si nanesla rudou barvu na rty. Téměř jediná oblast jejího těla, na které si dávala záležet, aby vypadala žensky.
„Lady Fenello!“ zakřičela její služebná, aby svou paní upozornila, že je pořád vedle ní.
Lorde Fenello,“ opravila ji žena přísně, ale nevěnovala jí jediný pohled, zasněně hleděla na svůj odraz v zrcadle.
„Lorde Fenello, prosím,“ žadonila nyní služebná, až před ní poklekla na kolena. „Váš bratr-!“
„Můj bratr je bláhový, právě proto musím náš rod reprezentovat sám,“ trvala Fenella hrdě na svém předešlém rozhodnutí. „Už jsem podepsal i oficiální prohlášení,“ dodala jakoby omylem. Mluvila o sobě v mužském rodě, jako to dělávaly dávné královny z pustých pouštích na Jihu a byla na to hrdá. Prsty si pomalu přejela po své tváři a krku, aby zjistila, zda pudr už zaschl. Na to vstala, shodila ze sebe hedvábné kimono a zcela nahá se producírovala po pokoji.
„Prosím, lorde Fenello, nechoďte tu nahý!“ nevydržela zvěromágyně pohoršeně.
„Rozptyluji tě?“ usmála se Fenella koketně a přejela si po svým ňadrech, poněkud lhostejně ovšem. Nenáviděla ženské křivky svého těla. Ze skříně potom vytáhla obvazy a začala si je omotávat kolem prsů, tak pevně, jak jen to šlo, dokud nedosáhla toho vytouženého rovného povrchu, který jí byl odepřen při narození.
„Váš kočár je připravený, lorde Fenello,“ oznámil jí zvěromág poté, co zaklepal a po vyzvání vešel dovnitř. Oděna v tradiční, samurajské kimono, Fenella se cítila nyní tak mužsky, jak si přála. Mužský hábit jí dodával odvahu a sílu, kterou jako žena neměla, dodával jí hlas, který by byl jinak umlčen.
Nechápala, proč jí Smaliner nabízel tolikrát léčbu její prý choré mysli. Dlouhou dobu hledala oddané sluhy, kteří ji viděli jako svého pána a jednali tak s ní.
„Kdyby se cokoliv dělo, dejte mi vědět, lorde Fenello,“ poprosil zvěromág, který jí předtím vešel do pokoje, když jí nyní pomáhal do kočáru.
„Samozřejmě. Jedeme,“ odvětila Fenella stroze, hrdě. Zvěromág vedle ní nejdřív nabral podobu obřího orla a potom mohutného vraníka. Žena, která pomáhala Fenelle se vystrojit, jen ztrápeně sledovala, jak její paní odjíždí jenom s jedním sluhou.
*****
Poslední čaroděj, kterého je ještě třeba představit, byl zároveň prvním, který dorazil na domluvené místo setkání, aby vše připravil. Aby je církev nemohla vystopovat, pokaždé měnili místo setkání a nikdy se neobjevili na daném místě více než jednou, pro vlastní bezpečí. Díky své magii levitace snadno přeskupil kameny tak, jak bylo potřeba, přesunul po vzduchu i spoustu dalších věcí, dokud po pár hodinách práce nestanul před improvizovanou budovou, která se mohla honosně nazývat soudní síň s veškerým vybavením, které bylo potřeba. Jeho magie nebyla moc nápomocná k boji ani k ničemu jinému, ale Kami si moc dobře uvědomoval, že jako jediný nemá tak pevné kořeny v této zemi jako ostatní. Původem Japonec, přišel do této země při první asijské vlně, která se dostala do Británie náhodou v 17. století. Bylo to už dávno, takže by vám detaily nebyl schopný říct, i kdyby je znal nebo si je náhodou pamatoval. Historie to tak často sama skrývala za něj. Uvědomoval si, že patří do první generace, která se zde usídlila a zradila tak vlastní zemi. Byl vyháněn z obou zemí, nechtěný nikým a všemi opovrhovaný. Lišil se od zdejších lidí a jeho lid ho znal jako snoba z Walesu, který jejich jazyku už tolik nerozumí. Uznával tradice z obou zemí, respektoval všechny své starší kolegy, jak se slušelo a patřilo. Věděl, že musí krk ohýbat častěji, než ostatní, aby jeho rod byl v bezpečí. I mezi čaroději panovaly nevraživé pohledy na ty, co se moc lišili. Možná proto si tolik rozuměl s Fenellou a respektoval jako jeden z mála její přání a oslovoval ji jako muže.
Kami byl založením tichý, klidný muž, který volil cestu diplomacie, kdykoliv se hodilo. Při zasedání často mlčel nebo se ujal beze slova hodnosti zapisovatele, pokud to bylo třeba. Věděl, že jeho magie není nic speciálního a že pro svůj vzhled mu nikdo ze zdejších kouzelnických hlav nebude tolik důvěřovat. Ovšem i on měl možnost setkat se s Augustem a jeho zesnulými rodiči. Choval se k nim tak důstojně, jak to vyžadovala pravidla z jeho země, nikoliv ze strachu z jejich magie. Do jisté míry soucítil s Augustem, protože byl stejným vyhnancem jako on. Nic nahlas ovšem přiznat nemohl, samozřejmě.
Protože měl ještě hromadu času, usadil se do prachu na zemi, zavřel oči a rozhodl se pár hodin meditovat, dokud někdo nepřijede jako první. Jeho zvěromágové po dlouhé cestě spali v nedalekém lese.
*****
„Lorde Smalinere, myslíte si, že vaše sestra tentokrát dorazí osobně?“ zeptal se Kestner. Jeho pán mlčky pohlédl do zrcadla.
„Výhodou pro ni, že v jejích řadách je zvěromág s možností svou podobu měnit dle libosti, takže kdybych si toho nevšiml, nikdo by to nevěděl, že rozhoduje v souladu s tím, co mu přikazuje na dálku.“
„Chcete znát kurz?“
Smaliner se rozesmál a Kestner se musel také trochu pousmát. Byla to taková jejich drobná hra. Kdykoliv se jednalo o schůzi či případný soud, navrhl Smaliner po delší době, kdy si uvědomil, že jeho sestra za sebe posílá svou služebnou v přestrojení za ni samotnou, aby uzavřeli jeho sluhové sázky mezi sebou - zda přijde opravdová Fenella nebo její služebná - a až se Smaliner vrátí, řekne jim pravdu. Vítězové nebudou muset následující den pracovat a budou si moci přihnout trochu alkoholu na důkaz vítězství. Úsměvná hra, kterou Kestner prvotně podpořil, aby předešel nepokojům mezi ostatními zvěromágy.
„Kestnere,“ oslovil ho Smaliner, když se chystal nastoupit do kočáru. „Chci, abys jel se mnou.“
A to Kestnera zarazilo. Od počátku si myslel, že mu jeho pán přikáže, aby zůstal doma. Nejen kvůli předešlému zmatku či případnému doznívání zranění, ale pro případ, že by byl někdo tak bláhový a chtěl na jeho sídlo zaútočit. „Lorde Smalinere?“
„Budeš důležitým svědkem, až se bude soudit,“ řekl mu Smaliner jen, když zmizel v kočáru a čekal, až se za ním jeho sluha vydá také. Kestner chvíli váhal, ale nakonec se beze slova usadil naproti svému pánovi. Tehdy netušil, co bude mít jeho pán v plánu. A i kdyby to věděl, rozhodl by se stejně. Svému pánovi důvěřoval. Proto věděl, že když si jeho pán žádá jeho přítomnost, musí to mít nějaký podstatný důvod.
*****
Octavius si užíval lázeň ve své soukromé, honosné lázni, která tolik připomínala ty římské veřejné. Neměl potřebu spěchat, raději se nechal masírovat svým jedním sluhou, zatímco ho ústy uspokojoval jiný zvěromág. Alexeie teď na společné koupele často nebral, aby ho takto intimně využil. Pravdou bylo, že Alexeie nyní vídával zřídkakdy, spíš jen v noci, za úplné tmy, aby jeho hojící se ohyzdné tělo nemusel vidět. Věděl ovšem, že tak to dál nejde. Ano, tělo měl dokonale poddajné a byl už vycvičený dobře, aby ho mohl uspokojit, ale jeho vzhled se nelepšil. Takhle to přece nemůže vzít do společnosti, natož s ním spát!
Jen myšlenka na Alexeie ho popudila, proto chytil zvěromága mezi svými nohy za vlasy a prudce ho vytáhl nahoru, k mladíkovu překvapení. Pravda, svého pána kouřil poprvé v životě, ale rozkaz odmítnout nemohl.
„Lorde Octavie,“ ozval se Nikolaj, když jeho pán nevraživě sledoval zmateného zvěromága. A Nikolaj věděl, nad čím uvažuje. Další mrtvolu by nahrazoval stěží, jeho pán už měl dlouhodobou pověst zabijáka vlastních sluhů a hledat pro něj pořád náhrady se stávalo problematičtějším.
„Co zas?“ zavrčel Octavius a mladíka nakonec pustil do vody. Mladík toho hned využil a rychle lázně a poté i místnost spěšně opustil. Druhý sluha neměl tolik štěstí, protože ještě svému pánovi nenamasíroval záda a nedostal jiný rozkaz, proto se v tu chvíli stal hluchým.
„Měl byste se připravit na cestu,“ připomněl mu Nikolaj. Na to se jeho pán prudce zvedl, ale Nikolaj se mu pořád díval do očí. Byl zvyklý na jeho záchvaty hněvu a dětinskosti, nejednou svého pána musel informovat o dané věci, zrovna když souložil s jedním ze svých sluhů a nijak mu to nebránilo vést konverzaci. Perverznost a nestydatost však Nikolaje nezajímala - zvolil si ho proto, že Octavius byl mocný čaroděj, i když to byl zbabělec. A to všichni věděli.
„Pche,“ odfrkl si Octavius a neurvale vylezl z vody. Zvěromág ho ihned osušil a pomohl mu do bílého županu.
„Jednou jste už podepsal souhlas, takže se zúčastnit musíte,“ pokračoval Nikolaj jakoby omylem.
„Sakra, však já vím!“ zaprskal na něj Octavius naštvaně.
„Alexei, obávám se, není ve stavu, kdy bude schopný k cestování,“ dodal Nikolaj opatrně.
„Řekni mi něco, co nevím,“ zavrčel na něj jeho pán nebezpečně. Nikolaj poté mlčel a ustoupil krok stranou. Nebylo by moudré jeho pána více štvát jenom svou přítomností. Teď s ním vůbec nebylo moc moudré mluviti. Počká, až mu zchladne hlava, třeba cestou už bude schopný normální konverzace.
*****
Alexei, zmítán horečkou a třasem v těle, prožíval jednu noční můru za druhou. Služebné, které u něj trávily celé hodiny, už byly unavené a mysli měly pokřivené myšlenky. Kéž by umřel, aspoň bychom měly od něj pokoj a chvíli bychom měly volno! Je tak ohyzdný, Octavius se zblázní, jestli ho takhle někdy uvidí za světla! Téměř se znechucením z něj otřely pot. Doktor jim řekl, aby na něj dohlédly a až se probere, aby mu daly vědět. Ani jedna ze čtyř přítomných ovšem nechtěla, aby se zvěromág kdy ještě probudil. Když seděl v klíně jejich pána, choval se k nim stejně jako Octavius - jako sobec. Napadaly je černé myšlenky. Zemři! Už se neprobuď! Nebo taky ta jedna osudná, která se jim všem mihla v hlavě najednou. Jestli otevřeš oči, udusíme tě! V domě Octavia byl jakýsi pokus o hierarchii, kterou Nikolaj utvrzoval svým místem vrchního komorníka svého pána. Nyní bylo místo hračky jejich pána volné. Místo, po kterém prahl každý zvěromág. Protože to místo znamenalo moc a Octaviovu pozornost. Stačilo být krásným, dokonalým doplňkem a dostali jste se všude.
Kdyby Alexei věděl, že nyní tráví své poslední okamžiky naprosto sám, nejspíš by oči nikdy neotevřel, v naději, že jeho noční můry skončí, že snad vedle něj bude sedět Octavius plný strachy o něj. Stal se pravý opak. Pochopil to ihned, protože sotva se jeho oči zaměřily na služebnou blízko něj a chtěl jí přikázat, aby mu dala pít, tři zvěromágyně dál do něj se k němu vrhly, zatímco jim oči jasně svítily. Služebná nejblíž nabrala rovnou podoby jakési šelmy, už ve chvíli, kdy k němu skákala, aby mu své dlouhé drápy mohla zabodnout do krku, aby snad mladík nemohl ani slůvko vykřiknout, zatímco se mu do těla zakously troje tlamy plné tesáků. Nebyl schopen určit, co se děje, zrak se mu rozostřil, ale jedno jeho mozek dokázal ještě identifikovat. Bolest, která mu projela celým tělem. Tři ženy v podobě hyen se do něj pustily a škubaly jeho maso. Křičet nemohl, protože mu v tom bránila ta, která mu probodla hrdlo svými drápy. I ona měla podobu hyeny, ale v jakémsi lidském vyobrazení. Ledovýma očima ho pozorně sledovala a ujišťovala se, že jeho hlas už nikdy neuslyší. Potom se na něj vřele usmála úsměvem plným tesáků… než se i ona proměnila v hyenu a zakousla se mu do obličeje, který Octavius ještě nedávno tolik miloval.
Tělo s sebou ještě chvíli škubalo, potom odpor přestal.
Když doktor vešel do místnosti, hned se zalekl. Čtyři páry očí plné chladnokrevnosti na něj hleděly. Ženy měly opět svou lidskou podobu, všechny měly ústa a šaty od krve a hleděly na něj, zatímco jim oči výhružně svítily jako hyenám.
Nic se tady nestalo,“ řekly sborově. „Jenom pacient náhle zemřel. Lord Octavius se to dozví, až se vrátí. Souhlasíš?“
Doktor vystrašeně pohlédl na krvavé prostěradlo a zvedl se mu žaludek, když viděl, co zůstalo po Alexeiovi za ženami na prostěradle. Kusy vnitřností byly rozházené po zemi kolem postele. Roztřásl se.
„A-Ano,“ přikývl nakonec, měl sucho v ústech a i to jedno slovo bylo tak těžké vyslovit. Ten pohled čtyř párů očí ho doslova dusil, jakoby se mu také zakously do hrdla a nepouštěly.
„Výborně,“ ozval se sborový, výstražný hlas.
*****
David si prohlédl vše, co si sepsal. „Je to všechno?“ zeptal se a vzhlédl k Augustovi.
„Ano, veškerý rodinný majetek, o kterém vím, že mi ti parchanti sebrali. Za ty roky se toho mohlo nahromadit víc, samozřejmě.“
David si podepřel hlavu a seznam si znovu pročetl. „A máš jistotu, že mě vůbec s tebou někam pustí?“
„Budou muset,“ usmál se Augustus nevinně, než se k němu nahnul a vzal jeho bradu mezi palec a ukazováček. „Nebo znám pár způsobů, jak tě tam propašovat, aniž by si toho všimli,“ dodal se zazubením.
„Tohle není legrace, Auguste. Co když se něco posere?“
V tu chvíli ho Augustus převážil, aby dopadl zády na gauč, a palcem mu pomalu přejel po ohryzku dolů směrem ke klíční kosti pod košilí, kterou laškovně odkryl ukazováčkem. „Pak to bude velkolepá kopa sraček,“ řekl jen s velkým úšklebkem šílence, než se vrhl na Davidovy rty těmi svými.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Shiw
Shiw of the Shadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.