Andrew John byl neklidným. Nedokázal sedět v klidu v autě, pořád dupal nohami do země a klepal prsty o sedačkové křeslo. Kdo by to mohl vydržet? To napětí! To vědomí, že dnes se těch krys zbaví jednou pro vždy! A bude to jeho jméno, co vstoupí do dějin puritánů, jakožto jméno toho, co všechny čaroděje konečně vypudil z Walesu. Jen ta představa ho neskutečně vzrušovala a chlípné myšlenky naplňovaly jeho mysl. Nespojoval si vzrušenou mysl a vzrušený klín, který mu hříšně pulzoval. Jak by také mohl? Požitek z masturbace mu byl odebrán, jakožto něco nečistého, proto se ho naučil ignorovat už v mládí. Bylo to něco, co jeho tělo dělalo automaticky, jako dýchání, takže nebylo třeba tomu věnovat dostatečnou pozornost. Vykoukl netrpělivě z okna. Blížili se. Cítil to ve vzduchu. Ten čarodějnický puch! Všude byl cítit ten jejich smrad!
Usmál se od ucha k uchu, jako malé dítě, které poprvé vstupuje na pouť plnou kolotočů a vidí cukrovou vatu, kterou mu jeho rodiče slíbili koupit za dobré známky na konci školního roku jako úplatek za zanedbávání péče. Jenom v tomhle případě si Andrew John také neuvědomoval, jako malé dítě, že jeho rodiče byli posedlí. Svou posedlost přesunuli do jeho mysli, až nakonec to dotáhl na místo hlavy zdejší církve. A jeho hnacím pohonem byly myšlenky a nápady, jak se těch čarodějů zbavit jednou pro vždy!
„Přidejte!“ zahulákal do okna a smál se.
*****
„Kami,“ ozval se náhled hlas Bilise a Augustus k němu nezaujatě pohlédl, když se před ním čaroděj zjevil. „Myslím, že jsme se všichni na schůzi shodli na opatření, než vstoupí na posvátnou půdu a bude souzen. Bude to bezpečnější pro nás všechny.“
„O nás bez nás,“ prohodil David lehce naštvaně, spíš pro sebe. „Copak neumějí hrát podle spravedlivých pravidel pro všechny?“
Augustus jenom pobaveně pozvedl obočí. Bojí se ho. Proto se chtějí pojistit, že budou v bezpečí. „Zajisté. Co za opatření to má být?“ zeptal se Augustus hravě.
Bilis na něj váhavě pohlédl, než Invisi přitáhl jakousi truhlu, kterou Augustus a jeho zvěromágové až moc dobře poznávali.
„Žertujete snad!“ vyhrkl Gerard ihned, pohrdání a vztek, které pro něj byly tak atypické, v očích. „To nemůžete myslet vážně! To je potupa pro lorda Augusta!“
„Klid, Gerarde, pouze tím dokazují, jak velký strach ze mě skutečně mají,“ usmíval se ovšem Augustus.
„O co jde?“ nechápal David.
Bilis téměř posvátně zvedl z truhly jakýsi obojek, až se Virgil nepříjemně naježil a z úst mu uniklo nepříjemné zavrčení. Vysmívají se jeho pánovi, pokud to myslí vážně! Byl to obojek, který se tolikrát omotal kolem jeho krku, aby se tím zapečetila jeho magie. Odjakživa se používaly jenom na zvěromágy, kteří své emoce neuměli ovládat. Na jejich emoce odpovídala jejich magie. Žádná oslava se neobešla bez tohohle krámu, který Virgila, i když ho neměl na krku, pořád nepříjemně škrtil jenom při vzpomínce na něj. Ale opovážit se tohle navrhnout lordu Augustovi? Vlasy mu vzplály od hněvu, jak se pomalu přestával ovládat.
„Virgile, klid,“ slyšel hlas svého pána, ale jeho rozkaz splnit nemohl.
Vysmívají se mu nám přímo pod nosem!
„Tohle je náhrdelník, který pouze zabrání, aby na nás Augustus nezaútočil. Je to jenom pro jistotu,“ vysvětlil Invisi zkráceně při pohledu na toho člověka. Neunikl mu vztek ve Virgilových očích. „Většinou se používá na nezvladatelné zvěromágy, ale shodli jsme se, že v průběhu soudu s lordem Augustem bude potřeba, aby jeden takový měl i on sám. Protože jeho emoce ovlivňují jeho magii, jak nám byl ochotný dokázat už předtím.“
‚Kecy. Mají ze mě strach,‘ pomyslel si Augustus a nepřestával se usmívat.
„Pojistka? Vy snad budete tenhle krám taky nosit? Nebo chcete znevýhodnit mého klienta?“ zeptal se David a udělal krok vpřed.
„Lord Augustus je, jak nejspíš sám víte, nebezpečný i sám sobě. Bude to pro bezpečí ostatních,“ usmál se Invisi mile. „Pokud nesouhlasíte, soudu se samozřejmě zúčastnit nemusíte, pane Doorwoode.“
„Erwood,“ připomněl mu David kysele.
„Pardon. Nemám moc paměť na jména,“ odvětil Invisi stejně kysele. Obzvlášť na ta lidská.
„Davide, je to v pořádku,“ ujistil ho Augustus. David se na něj ohlédl přes rameno. Augustus na něj jenom přikývl. I tohle započítal do svého plánu. Jeho sluhové reagovali přesně tak, jak jim řekl, aby reagovali. David netušil, že Augustus věděl a připravil se na všechny možné scénáře. Nakonec k Invisimu vztáhl ruku, aby si od něj obojek převzal. Beze slova si ho utáhl kolem krku a založil ruce za zády. „Snad mi sluší,“ podotkl a přejel si po tom nepříjemném krámu prsty. „Ještě něco?“ dodal provokativně.
Bilis pohlédl na jeho sluhy. Viděli plameny v očích zvěromága fénixe, ale měl jasné instrukce od ostatních. Zavřeli proto truhlu a Invisi ji opět odtáhl stranou.
„Ne, to je vše,“ zhodnotil Bilis nevinně. „Nyní můžete vstoupit.“
*****
„Jaká opovážlivost! Nejsi snad lord? Tohle by si dovolovat teda neměli!“ hněval se David, sotva je nechali konečně o samotě, aby se dlouhou chodbou protloukali sami a nejspíš našli ostatní a vyměnili si nucená slova. Slova čeho? Nenávisti? Nucené zdvořilosti? Díků, že Augustus měl tu pitomost na sobě? Všiml si nejednou, jak za ni nepříjemně tahá. Neutáhl si ji moc kolem krku? Koutkem oka kontroloval, zda mu kůže na krku nerudne, aby mohl kdykoliv zasáhnout a ten krám mu sundat. Nevěděl sice jak, ale to bude řešit ve chvíli, až to Augusta začne škrtit. Co když se to postupně utahuje? Co když ho místo soudu chtějí skutečně zabít?
„Klid, Davide,“ pohlédl Augustus jeho směrem, když si všiml jeho starostlivého pohledu, už poněkolikáté směrem k jeho krku. „Je to trochu nepraktické, ale dá se s tím pohodlně dýchat,“ řekl a názorně za obojek sám zatáhl, aby viděl, že má prostor k nadechnutí dostačující.
„K čemu to teda je? Na parádu? Asi máš rád divný doplňky,“ rozčiloval se David za něj.
Augustus ho chytil za rameno, aby ho konečně zastavil. „Vše jde podle plánu, není třeba se rozčilovat,“ ujistil ho. „S tímhle jsem počítal. Nelíbí se ti snad?“
„Ne, ani trochu. Sorry, ale nejsem zrovna na takové voloviny.“
Augustus se musel zazubit a sklonil se k němu. „Nemáš nutkání si zatáhnout a mít nade mnou moc?“ zeptal se důvěrným šeptem.
„A…,“ zachvěl se Davidovi nejdřív hlas, než našel znovu sílu, a uklidnil svou mysl a pevným hlasem řekl: „Ani ne!“
Augustus se v duchu musel smát. To, jak byl v rozpacích, bylo rozkošné. Věděl, že lidé byli posledních pár století vynalézaví, a obojky už dávno nesloužili jenom proto, aby si odlišili vlastní zvířata. Obojky se pro ně nyní staly symbolem pro postelové hrátky trochu tvrdšího rázu. Že by na ně byl i David a netušil o tom?
„Do toho, zkus to,“ vyzýval ho laškovně. David se od něj raději vzdálil, ale Augustus se musel potutelně usmívat, když si všiml, jak mu rudnou uši od studu. Miloval, když ho mohl provokovat, a tohle ho příjemně bavilo. Nejraději by si řekl o ještě jeden, omotal ho kolem Davidova krku a zatáhl. Jak dlouho by vydržel bez vzduchu, než by ho škemral, aby si ho vzal a dodal mu tak potřebný kyslík? Ta chlípná myšlenka ho vzrušovala, jen si to představil a chtěl to uvést v realitu. ‚Zpátky na zem, Auguste, máš tu práci,‘ připomněl si v duchu a téměř zklamaně se vzdal té představy nahého Davida s obojkem kolem krku.
Alastairovi jejich rozhovor neušel, přestože, stejně jako zbylí zvěromágové, se naučil neposlouchat a ignorovat rozhovor mezi čaroději. Octavius z něj udělal doplněk na okrasu, co byl hluchý, když bylo potřeba, přestože stál přímo před vámi a vy jste mu křičeli do ucha slova. Stejně tak Virgil a Gerard se naučili poslouchat jen to, co měli. Soukromé rozhovory lorda Augusta je nechávaly chladnými. Věděli, jaký vztah mezi ním a tím člověkem je. Však David Erwood na sobě nesl vůni jejich pána až moc zřetelně, jak by Gerard podotkl díky svému zesílenému čichu, nebo jeho teplo, čehož si zase všímal více Virgil.
David lehce svěsil ramena. Věděl, že tady nejspíš nebude moc možností soukromí. Měl na Augusta tolik otázek. Jak se tady uprostřed ničeho, tedy přesněji řečeno jedné přírodní rezervace, mohlo najednou zjevit tohle pochybné stavení? Určitě si na to čarodějové nevzali žádné povolení a nikdo nenahlásil stavbu této pochybné barabizny. Pohlédl na zdi, které byly letmo jen na oko slepené, popraskané všude možně, když jste se na ně podívali zblízka.
Kdyby však znal magii Kamiho, věděl by, že stavení není vůbec nijak zajištěné betonem ani nijak řádně spojené. Vše udržoval pohromadě po celou tu dobu, co tuto budovu postavil, pomocí magie levitace. Držel všechny stavební prvky u sebe tak dokonale, že vše působilo, jakoby bylo skutečně postavené a slepené dohromady. Tento úkol, kdy vybral správné místo a postavil na něm soudní budovu, měla jeho rodina od samotného počátku, kdy se sem přistěhovali z Japonska. Byla to pro ně pocta. Stejně tak Baltazar velmi nechtěně převzal post po svém otci, kdy kolem toho stavení vytvořil jeho vlastní prostor. Do jisté míry jeho prostor tvořil bariéru mezi lidským světem a tím jejich. Proto, kdyby David neměl Augustovu značku, která mu umožňovala vidět to, co vidí on, nikdy by tohle stavení neviděl. Prostě by kroužil kolem, aniž by si to uvědomoval.
*****
Přesně tohle se totiž stalo církevním mužům. Dorazili na místo dřív než Andrew John, ale ani si neuvědomovali, že krouží v kruzích kolem dokola. Bariéry se zatím nedotkli, ani se k ní nepřiblížili. Netušili ani, že jen pár metrů od nich chlastá Octavius víno a o pár metrů dál sedí Baltazarova manželka a snaží se uklidnit své dva syny, aby byli potichu.
„Hledejte dál, určitě tady někde jsou!“ ozval se jeden nedočkavě. Nemohl se dočkat, až otci Johnovi předvede jejich nález. Oni ty čarodějnické krysy najdou! A přednesou mu jejich hlavy!
*****
Když došli do jedné místnosti, zela prázdnotou. Ale sedačka s tmavě modrým potahem rázem vypadala tak lákavě, takže se na ní Augustus s radostí rozvalil. Nedělalo mu problém ji zasvinit blátem, co mu utkvělo na botách. Hlavně, že měl pohodlí. David mezitím zkoumal tapisérie, které v každém pokoji a v každé chodbě byly jiné. Stejně tak nechápal, proč je v tomhle pokoji tak obří stůl, když na něm není ani nic k snědku nebo k pití. Sotva si pomyslel, že by aspoň sklenice vody bodla, lekl se, protože ona sklenice s vodou se před ním totiž rázem zjevila.
„Co to do prdele bylo?“ zeptal se nechápavě a Augustus se rozesmál.
„Chci prase naložené na brusinkách. A k tomu víno,“ zašvitořil vesele. Netrvalo dlouho a vedle sklenice skutečně přistál tác s naloženým prasetem s omáčkou z brusinek, v tlamě mělo lesklé, červené jablko a bylo krásně propečené, ještě se z něj kouřilo a lákavě vonělo. Omáčka ještě bublala, jakoby ji kuchař právě dodělal. V Augustově ruce se také zjevil pohár s vínem a on si z něj s radostí přihnul. Chutnalo sladce a rychle dokázalo obalamutit smysly. David polkl na prázdno a nespouštěl z masa oči. „Cokoliv si zamaneš, to se zjeví. Jednoduché,“ smál se Augustus dál.
Netrvalo dlouho a vedle prasete přistály dva tácy malých sušenek, datlí a jiných egyptských sladkostí, až David jenom překvapeně zamrkal. Gerard kolem něj nevinně prošel a hned si z jednoho tácu nabídl sušenku z pastou z datlí.
„Hm, od posledně se Kami zlepšil,“ zhodnotil nahlas.
„To chci vidět, jestli tentokrát ví, co to je gaz,“ nechal se slyšet Virgil provokativně. Vedle sušenek se náhle zjevil nugát plněný pistáciemi. Virgil uznale hvízdl. „Hele, už si zapamatoval, že perský nugát je lepší, než jakýkoliv jiný!“
„Perský?“ zeptal se David.
„Nic nechutná lépe, jako domovské jídlo,“ prohodil Virgil nostalgicky, než sladkost ochutnal.
„Virgila jsem našel na místě, co dnešní lidé nazývají Iránem, kdysi Persií,“ vysvětlil Augustus. „Gerard se zase potloukal po egyptských pláních a hledal doušek vody.“
David k němu zaputoval pohledem a rozhodl se opřít o sedačku, neusadil se však, což Augusta vnitřně popudilo, nahlas však nic neřekl. „Proč sis vybral zrovna je?“ zeptal se zvídavě David.
„Nevím, prostě se mi zrovna hodili do sbírky,“ zazubil se Augustus hravě.
„Nemyslím si.“
Augustus se nepřestával usmívat. V poháru se mu znovu objevilo víno, ze kterého si s radostí opět přihnul. Ledabyle druhou ruku opřel o opěradlo sedačky tak, aby se dotkl Davidovy ruky. David nic neřekl, jen po chvíli prsty trochu pohnul, jakoby se snad chtěl přesvědčit, že se mu to nezdálo. To už jejich prsty Augustus hravě propletl, jakoby se nic nedělo. Cítil, jak David chvíli váhal, než mu stisk oplatil, a to ho přimělo se pousmát. „Máš strach?“ zeptal se přímo.
„Z tvojí obhajoby ani tak moc ne. Nevím sice, do čeho jdu, ale… to mě neděsí,“ zhodnotil David klidným hlasem.
„Tak z čeho?“ vzhlédl k němu Augustus.
David pomalu vydechl zadržovaný dech a pohlédl na stůl, kde mezitím přibyly další tácy. Augustus si všiml, jak jeho ruku křečovitě sevřel. Snad aby se ujistil, že ho bude držet, aby nad sebou neztratil kontrolu.
„Davide,“ oslovil ho Augustus znovu a vyhoupl se do sedu. „Davide,“ zavolal ho o něco hlasitěji, aby člověk odtrhl zrak od toho jídla konečně, a to se mu povedlo. „Tohle místo bylo stvořeno, aby lidem obalamutilo smysly, kdyby se sem náhodou dostali. Je tedy jasné, že to pro tebe před procesem bude možná těžké.“
„Zvládnu to.“
„V jiných místnostech bude třeba hromada jídla. Rozmanitého. Bude ho tam opravdu hromada, až to bude hraničit s plýtváním.“
„Budu s tím počítat.“
To už ovšem Augustus stál na nohách a obešel sedačku tak, aby mu byl čelem. Než si David uvědomil, jakou rychlostí to udělal, už mu Augustus držel tváře ve svých dlaních. „Davide,“ promluvil tiše, aby ho slyšel jenom on a on měl jeho plnou pozornost. „Klid. Kdyby se cokoliv dělo, jsem tu s tebou, dobře? Nenechám tvou mysl, aby nad tebou vyhrála,“ pokračoval šeptem.
David váhavě přikývl. „Budu v pohodě,“ slíbil mu.
‚Ne, nebudeš,‘ pomyslel si Augustus, nic nahlas ovšem neřekl. Věděl, že mu Kami nevěří, proto nebude jistě váhat a udělá nějakou podlou věc. Oči i uši měl v celém tohle mizerném stavení. A byla by jen otázka času, než by mu došlo, s čím se David potýká. Naklonil se k němu a k Davidovu překvapení ho políbil. Nebyl to nijak vášnivý polibek, ale byl dlouhý a smysluplný. Získal tak minimálně Davidovu plnou pozornost. „Kdyby něco, jsem tu pro tebe,“ slíbil mu Augustus a jeho samotného překvapilo, že to vůbec řekl. I David na něj zůstal vyjeveně hledět. Za to mohlo jistě to blbé víno. Augustus pohlédl na prázdný pohár a přičichl k němu. Netrvalo dlouho a pohár se mu znovu naplnil sám od sebe. Ten už ovšem Augustus lhostejně pustil k zemi. Víno se za letu dolů vylilo… na zem však nedopadla ani kapka, ani pohár, protože se vše rychle vypařilo.
„Děje se něco, lorde Auguste?“ zeptal se Gerard zaujatě, když zrovna spořádal poslední sušenku v podobě tenkých vláken stočených do hnízda, plných pistácií, namočenou v medu.
Augustus chvíli mlčel, než pohlédl na Davida, který ho také zmateně pozoroval. „Jezte a pijte s rozumem. Nezapomínejte, že jsme pořád na nepřátelském území a nejsme zrovna zvanými hosty,“ řekl pouze, než se vydal spěšným krokem z místnosti.
David ho jako jediný následoval ihned. Jeho sluhové totiž věděli, že to byl nepřímý rozkaz, aby zůstali na místě a nechali ty dva o samotě.
*****
„Stalo se něco?“ zeptal se David, když spěchal za Augustem, než ho dostihl a vstoupil mu do cesty. „Auguste? Co se děje?“ nenechal se odbýt jeho mlčením. Augustus se chvíli díval skrz něj, než na něj konečně pohlédl.
„Kami tě nejspíš prokoukl,“ řekl mu stroze. David ovšem nechápal, na co naráží. „Myslím tu tvou nemoc. Je si vědom, že tvoje kontrola nad jídlem může kolísat. Proto ten zmetek pokouší všechny… V jiných místnostech to bude vypadat mnohem hůř. V jiných místnostech už jsou ostatní a ti se nedrží zpátky. Hodují, co jim hrdlo ráčí, na vše, co si vzpomenou, to dostanou. Takže se připrav na opravdové orgie plné jídla a pití, rozumíš?“
David na něj chvíli zmateně hleděl. Pak nejspíš pochopil. Semkl rty k sobě a zhluboka se nadechl nosem. Pohlédl k zemi a těkal očima ze strany na stranu. Věděl, na co naráží. Věděl, před čím ho varoval. Posledních pár dnů to měl pod kontrolou, protože byl pořád s Augustem. Takže to nutkání uměl potlačit. Ale bylo mu jasné, že to jednou vyvěrá na povrch i před ním. Že ztratí sebekontrolu.
„Rozumím,“ hlesl šeptem, slabě.
Augustus mlčel. Jen mu zajel rukou do vlasů a přitiskl jeho tvář na své rameno. Cítil jeho dech na své kůži. „Věřím, že jsi silný, abys té iluzi unikl. Ale nebylo by fér, kdybych tě před jeho fígly nevaroval. Je to Japonec, takže mu nedělá problém vrchovaté, plné stoly pro každého. Jejich tradiční hodování je založeno na hromadě jídla, ze kterých si vybírají.“
„Vím, jak jedí v Japonsku,“ ozval se tiše David.
„Dobře. Pak není třeba dál vysvětlovat,“ zhodnotil Augustus a chtěl se odtáhnout. O to víc ho zarazilo, když se kolem něj však David sám semkl a rukami se zahákl o jeho hábit na zádech. Nic neřekl, jen vyčkával. Chápal, že tohle cizí prostředí ho musí neskonale stresovat. Nebylo kolem nic, co by doposud znal, a přesto se s tím pral zcela sám uvnitř sebe.
„Ještě chvíli,“ slyšel opět jeho šepot.
„Jak dlouho budeš potřebovat,“ souhlasil, než ho pažemi přitiskl k sobě.
*****
Na chodbě hrozilo, že by jejich soukromí mohlo být narušeno. Proto Davida zatáhl do prvního pokoje, který se jim naskytl, a přál si, aby se u nich zjevily dveře. Kamiho síla byla vskutku geniální. V podstatě uměl splnit veškeré jejich sny.
Vtiskl Davidovi polibek do vlasů, zatímco ho ten člověk pořád tak pevně, křečovitě svíral a držel se ho.
„Mám tě zbavit vzpomínek na to, co ti Baltazar ukázal?“ zeptal se Augustus konečně.
„Ne,“ hlesl David šeptem. „Byla to jen iluze.“
‚Jak obdivuhodná síla mysli, a přesto tak křehký, když dojde na jídlo,‘ pomyslel si Augustus trpce. Naivně si myslel, že to byla Morfeova kletba, která ho stíhala. Kéž by mu mohl proniknout do mysli a zbavit ho toho prokletí, na kterém nenesl žádný čaroděj vinu. Kéž by mu mohl vymazat první vzpomínku, díky které si dokázal spojit jídlo s požitkem a poté i trestem.
Pozři celé jeho vzpomínky. To bude větší zábava. Nebo ho pozři celého. Lidské maso je delikatesa. Tenhle by jistě chutnal sladce. A ušetřil bys mu tak plno trápení.
Zavřel oči nad tou pobídkou vlastní magie a sevřel Davida o něco silněji. Aby přišel na jiné myšlenky, opět Davida políbil, když se ujistil, že mu to nevadí. Kdyby ano, nejspíš by se sám nenatáhl pro další polibek a nedržel by ho sám u sebe tak blízko. Jeho rty byly tak měkké, poddajné a teplé. Oba si připomněli, že nesmějí ztratit kontrolu, proč tady vlastně jsou. Ale ty rty toho druhého vypadaly tak lákavě, že se na ně znovu přitiskli, tentokrát hladověji. Po chvíli ho přitiskl Augustus na zeď a plenil mu ústa o něco dravěji. David se nebránil, dokonce mu vycházel vstříc.
Polibek přerušil po nekončící době, kdy už nemohl sám popadnout dech. Postřehl, že se tomu člověku roztřepala kolena a podepřel ho, když mu vypověděly službu.
„Musíš toho ještě vydržet hodně,“ ozýval se Davidovi v uších Augustův svůdný hlas plný touhy, až se rozklepal vzrušením.
„Není tu dostatek soukromí,“ připomněl mu David racionálně.
„Nerad jsi na obdiv ostatním? Nejeden by po tobě jistě milerád vyjel, kdyby nevěděli, že patříš ke mně. Ani bych se jim nedivil.“
„Ne každý musí být tak chlípný jako ty.“
Augustus se nad tou lichotkou musel ušklíbnout. „Co bys řekl na něco velmi rychlého a divokého? Jen ať žárlí a touží víc.“
„Až takový blázen nejsem,“ ujistil ho David. „Ale zní to lákavě. Vědět, že ty dveře se jen tak neotevřou, už bys byl dávno nahý.“
„A v tobě,“ dodal Augustus škodolibě.
„Ano, ve mně. Hezky hluboko,“ souhlasil David svůdně a Augustus se přistihl, jak ho ta představa vzrušuje. „Až po kořen,“ dodal David chlípným šeptem a Augustus vzrušeně vydechl.
„Kurva, neprovokuj,“ zašeptal se úšklebkem. Tohle nevydrží.
„Začal sis,“ ušklíbl se David.
Bylo to to víno, co vypil, že mu tak snadno podlehl? Nebo to byl prostě David, který mu i předtím pobláznil mysl? Nechtěl uvažovat. Proto se mu znovu vrhl na rty a chtivé ruce zatáhly za Davidovu kravatu. Přivřel oči, když mu David zatáhl za obojek, a musel se usmát do polibku.
„Někdo si troufá.“
„A někdo si rád hraje. Pořád nejsem proti, abys byl nahý a ve mně, Auguste,“ prohodil David jakoby omylem.
Augustovi se nejspíš zdál. Nebo to bylo to víno? Byl David taky opilý? Ne, nic nevypil. Pak mu to došlo. Než se vína zbavil, ještě v něm naposledy smočil rty. Je snad možné, aby se David opil z pár kapek vína, co mu zůstaly na rtech? Nebo na něj to jejich víno působilo silněji jen pomocí vůně?
Neuvažuj, prostě toho využij.
„Jestli máš zájem, s radostí ti to přání splním,“ zazubil se nakonec.
Na dveřích z jejich strany se najednou objevil zámek a klíč v něm líbezně zacinkal na důkaz toho, že nyní byli zamčeni zevnitř.
*****
„Do prdele s nimi se všemi!“ zaprskal Octavius opile, než se mu zvedl žaludek a on se pozvracel do nejbližšího květináče. „Pche, ještě mu bude Kami prdelkovat! Ještě ho snad bude hostit!“
„Lorde Octavie, uklidněte se. Soud jistě brzy započne,“ snažil se ho Nikolaj uklidnit.
„Na to jim seru! Měli ho zabít hned! Sakra, ne ho jen tak nechat, aby se tady producíroval! A ještě s tou špínou!“
„Lorde Octavie, prosím.“
Kamiho víno bylo pro každého strávníka jedinečné v závislosti na situaci či jeho pocitech. U Octavia posilovalo jeho hněv vůči Augustovi. U Davida vyvolalo chtíč po Augustovi tak velký, že ho to samotného překvapovalo. U Augusta? Větší touhu zničit vše okolo a všechny čaroděje do jednoho pozabíjet, bez ohledu na uzavřená spojenectví. U Baltazara a jeho manželky? Jenom vzájemnou nenávist a chuť toho druhého, pokud možno, nejlépe uškrtit, když se jejich ratolesti nebudou dívat. U Fenelly? Větší nutkání všem okolo dokázat, že je hodna titulu hlavy rodiny. U Smalinera? Větší touhu po vědění, jak svou sestru přivést k rozumu, aby se chovala jako žena, ne jako muž. U zvěromágů? Jejich instinkty a chuť po krvi. Proto se Kami ujistil, že kdykoliv některý ze zvěromágů zatoužil po vínu, dostalo se mu pouze čisté vody.
Octavius vztekle převrhl stůl a pak o něj nemotorně zakopl, jak se hnal ke dveřím. Na nich se objevil zámek zevnitř. Kamiho pojistka, kdy dovedl pomocí chvění ve vzduchu rozeznat, kdy jsou emoce až moc napjaté. V případě Octavia mu bylo jasné, že je opilý a chce najít Augusta. To by nedopadlo dobře. Takže pro teď ho uzavřel v jedné místnosti s jeho sluhy. Byl si vědom toho, že dveřmi lomcuje, zámek ovšem nepovolí, i kdyby si to Octavius přál sebevíc. Některá přání toto stavení nesplní, ne tehdy, když se budou příčit přání toho, kdo jej postavil.
„Jaképak pohoštění! Jakýpak soud! Měl být odsouzen jenom za to, že pořád dýchá! Proč bychom se z něj měli všichni posrat!“ vykřikoval Octavius zle. Stěny jeho hlas dokonale utlumily, takže ho nikdo neslyšel. Jenom on a Augustus znali vlastní minulost, jenom oni si ji mohli vyříkat z očí do očí. Nikoho dalšího k sobě zvát nemuseli, aby byl jejich soudcem.
*****
Kami si dal se svou prací opravdu záležet. Budova mohla kdykoliv změnit vlastní rozpoložení nebo rozmístění jednotlivých pokojů i chodeb. Bylo to potřeba, aby se někteří čarodějové nepotkali dřív, než bylo třeba, nebo aby se dvě znepřátelené hlavy nepokusily zabít na potkání. Napjaté vztahy mezi starou a novou generací se s každou další schůzkou stupňovaly. Vzájemná nenávist je ohrožovala s každým dalším nádechem. Málokdy se mezi nimi vytvořilo spojenectví. Každý sám za sebe. Pokud jste předtím nebyli dobrými přáteli, s ostatními byste se nezahazovali. Nebo pokud se nejednalo o mimořádně silného jedince. Nepřekvapilo ho tedy, když Fenella navrhla, aby spolu uzavřeli spojenectví, než soud započne. Když ovšem vyřkla jméno Augusta, zaujalo ho to. Utvořit pakt s odsouzeným? Celý soud se nyní změnil v jednu velkou frašku. Tou byl od počátku, nyní jen dosáhl vyšší úrovně frašky.
Zastavil se, když viděl Fenellu procházet před ním. Ani okem o něj nezavadila, nevšimla si ho. Pokračovala kupředu. Nedlouho po ní se zpoza toho stejného rohu vynořil i Baltazar. Měl naspěch, nejspíš ji chtěl rádoby pozdravit a utvrdit zkažené vztahy a mravy. To Kamiho popudilo. Jenom zvedl ledabyle ruku nahoru a náhle se před Baltazarem vytvořila stěna. Oddělila ho od chodby, kde nyní byla Fenella.
„Ztratil jste se, lorde Baltazare?“ zeptal se Kami lhostejně.
Baltazar po něm střelil nehezkým pohledem, nejspíš si ho ten hlupák po celou dobu nevšiml, dokud nepromluvil.
„Ne, jen… se procházím,“ lhal Baltazar.
„Nechybíte svým synům?“
„Pche, mají u sebe svou matku. Ta jim postačí.“
Baltazar se před ostatními nikdy netajil tím, že svou manželku nemiloval. Vyspali se spolu jen třikrát, za účelem zplodit dědice. Byli požehnáni dvěma syny, přesto je Baltazar neuměl milovat. A svůj sexuální pud si musel vybíjet kdekoliv jinde, jen ne u své manželky. Ta se mu tolik zošklivila, že kdykoliv jí pohlédl do tváře, veškerý chtíč ho přecházel a obklopoval ho jenom hněv. Jak si mohl kdy vzít takovou šeredu?
V Kamim, přestože vždycky zachovával klidnou mysl a chladnou hlavu, vřel hněv. Nejen kvůli Baltazarovy očividné lži. Nejen kvůli tomu, že pronásledovat Fenellu. Ale kvůli tomu, co se stalo předtím.
„Zajisté,“ přinutil se k nucenému úsměvu. Pevně sevřené pěsti povolil. ‚Vydrž,‘ nabádal se Kami, když se snažil uklidnit svůj hněv. ‚Vydrž. Neodejde odsud živý! Nezapomínej na dohodu!‘
„Nevíš, kudy se k nim vrátit? Vypadá to, že tvoje hraní si se základy budovy předčilo i mou magii,“ nechal se Baltazar slyšet.
To Kamiho potěšilo. Když ani mocný Baltazar nemůže používat vlastní magii prostoru, aby se přesunul tam, kam potřebuje, má nad ním navrch! Jak snadno by se ho mohl zbavit a nikdo by to netušil. Prostě se ztratil v jeho díle. To by byla krásná smrt, neustále by totiž bloudil a zoufal si, kde vlastně je. Dokud by pomalu nechcípl.
„Udělám ti cestu,“ navrhl Kami a rukou přejel po zdi vedle sebe. „Tahle cesta by tě měla k nim zavést,“ dodal lhostejně, když se zeď před ním posunula stranou a s ní i hromada dalších, než na konci spatřil svou manželka, ne moc spokojenou s tím, že jejich synové rozlili další víno po stole a nyní se přetahovali o nějaký kus sušeného masa.
„Díky,“ usmál se Baltazar mile. Byl to falešný úsměv. Zdvořilostní fráze, kterou ani jeden z nich nemyslel vážně.
Kami ho vyprovodil pohledem. Stačilo by málo, aby ho uvěznil ve zdech, které za ním postupně vystavoval znovu. Stačilo by málo, aby ho zaživa zazdil, zlomil mu vaz pomocí spadlého kamene… Tolik příhodných smrtí na Baltazara čekalo, když se vracel za svou rodinou. Nakonec Kami neudělal nic. Pohlédl jen na svou ruku, kde ho pojil slib mezi ním, Fenellou a Augustem. Otočil se na patě, zvedl ruku, luskl prsty, a když šel na opačnou stranu, zdi se samy spravily o něco rychleji.
*****
Alastair netrpělivě chodil z místa na místo. Nebyl zvyklý, aby byl přítomen v soudní budově bez svého pána. Ať Octavia předtím, kterému dělal společnost pořád, nebo nyní s Augustem, u kterého doufal, že také zůstane. Věděl, že zdejší zdi mají oči a uši. Že se choval dětinsky? Dítě do jisté míry pořád byl. Jeho přeměna v malou červenku byla jeho jediná zvířecí podoba, kterou uměl nabrat. Starší a zkušenější zvěromágové uměli nabrat hned několik podob, kromě těch svých původních. Uvědomoval si nyní, jak díky Octaviovi zakrněl. Místo toho, aby se snažil vzdělávat v přeměně dál, Octavius mu říkal, aby zůstal takový, jaký je. Krásný a dokonalý už byl dost. Nepotřeboval doplněk, který by byl hrubý a věčně od krve. Na to měl jiné sluhy.
„Sedni si na prdel, začínáš mě štvát,“ ozval se Virgil neurvale, když Alastair takto chodil už poměrně dlouhou dobu. Drásalo mu to nervy.
„Oba jsou v pořádku, není třeba se o ně strachovat,“ ujistil ho Gerard, trochu vlídněji. Na rozdíl od Virgila byl mnohem trpělivější a chápal Alastairovy obavy. Ty jeho nebyly tak velké, jako od mladíka, ale také zůstával v pozoru. Pořád byli na nepřátelském území. V nepřítelově domě by žádný zvěromág ani čaroděj nepolevil v ostražitosti. Věděl, že jejich pán je mocnější než kterýkoliv jiný mág kolem. Ale chvilka překvapení by se mu mohla stát osudnou. Hlavně, když s sebou vzal i toho člověka.
Třeba chvíle, kdy si budou myslet, že jsou naprosto sami, budou se chtít políbit a někdo by na ně mohl zaútočit. A s magií zapečetěnou by byl jejich pán až příliš snadnou kořistí na popravu ještě před soudem. Byla však Augustova magie zapečetěna? Přijal by dobrovolně tu potupu? Nebo spíš - přijala by to jeho magie rozkladu?
„Důvěřuj lordu Augustovi,“ dodal po chvíli.
To ovšem Alastaira neuklidnilo ani trochu.
*****
Andrew John znuděně sledoval, jak slunce zase pomalu zapadá. Další den skončil a on si téměř žádnou zábavu neužil. Dávno zapomněl na dva zvěromágy. To byla až moc krátká zábava na jeho gusto. Vzrušení z něj samozřejmě už dávno opadlo. Nemohl přikázat, aby jeli rychleji. Nemohl si ani odchytit nějakého zvěromága, aby se s ním potají pobavil, protože když se o to pokusil, dvakrát mu ty shnilé krysy utekly. Cítily člověka a svěcenou vodu, ne magii, takže prchli.
Otráveně vydechl a začal se prstem šťourat ve svých křivých zubech. Doposud si pamatoval matku, která po něm pokaždé křičela, že to dělat nemá, že si tím křiví zuby. Nyní si pro jistotu nehtem zajel až do dásní a div spokojením nezachrochtal, když konečně ze zubu vyndal kousek oříšku, který ho sral už od samotného rána. Ach, ty zasrané oříšky, vždycky se dostanou tam, kam nemají! A přitom jsou tak dobré!
Nečekal, že v tu chvíli se vůz zastaví, takže sjel po zadku dolů ze sedadla na zem. Hned se zvedl, oprášil si zadnici a vztekle vyprskl: „Copak máš řidičák první den, osle?!“
Na to si okamžitě odkašlal, aby nikdo netušil, že to křičel skutečně on. Řidič si bude myslet, že se mu to jenom zdálo. Otec svatý přece sprostě nemluví ani nekřičí. Křičet na bližního svého by byl přece hřích. Když otevřel dveře, musel se sklonit a chvíli v předklonu zůstat, aby se dostal ven. Přimhouřil oči, aby lépe viděl.
„Tady to je?“ zeptal se jen a rozhlédl se kolem dokola. Začichal nahlas. Moc se mu to místo nezdálo. „Nespletl ses?“
„Ne, otče Johne,“ trval na svém jeho řidič, jeden ze svatých bratrů. Potom sledoval, jak se Andrew John prohýbá v zad a křupe si postupně kosti v těle, aby si je srovnal.
Potom Andrewa Johna zaujalo něco jiného. Popadl svou vycházkovou hůl a spěchal k tomu místu. Holí si razil cestu kupředu a hloupé ovce rozrážel pryč, aby mu hned uhnuly z cesty. Tupí bezmozkovci naplněni vírou v posmrtný život. Najednou se zastavil s holí vedle své nohy a užasle hleděl před sebe. Vzrušeně vydechl, sundal si rukavici a ruku pomalu posouval před sebe. Zastavil ji jenom kousek před sebou a užasle hleděl někam do prázdna. Byl zvolen hlavou církve právě pro svou citlivost na magii. Nikdo se mu nemohl rovnat.
Slabé vibrace, které cítil na své ruce, byly počátky Baltazarovy bariéry. Jedné z mnoha, které Baltazar pro jistotu vytvořil. Kdyby se jí dotkl, nejspíš by o ruku ihned přišel. Roky coby hlavy církve měl ovšem možnost setkat se s Baltazarovou bariérou již nesčetněkrát. Nebo s jejími zbytky. Takže si nyní byl dočista jistý, že jsou na správném místě! Teď jen stačí svěcená voda a ty hříšné čáry máry se rozpadnou v prach!
„Našli jsme to,“ vydechl a zeširoka se usmál. „Našli jsme je!“ vykřikl.
Za ním se ozval ohlušující radostný křik.