Keiji

Bolestivě pohlédnu na místo, kde jsme se poprvé setkali. Na tvářích znovu ucítím slzy, ale už nemám sílu je setřít. Všechno mi najednou připadá tak těžké. Když mě opustil, jako by se mého života zmocnila prázdnota. Nic nebylo jako předtím, všude jsem ho viděl a mé zlomené srdce tak trpělo a já byl opuštěný. Navíc jsem věděl, že tahle prázdnota mě bude provázat až do konce mého života. Už totiž nenajdu nikoho, jako byl on, on byl moje spřízněná duše, byl moje všechno a teď je už navždycky pryč.  Po nocích jsem se budil s pláčem a ani přes den jsem ho kolikrát nedokázal zadržet. Otec se neptal, díky bohu, nevím, co bych mu řekl. Vlastně vůbec nevím co si počít, bez něj jako by můj život ztratil smysl. Povzdechnu si a strčím ruce do kapes. Musím na brigádu. Škola a brigáda, to je teď to jediné, na co dokážu ve svém prázdném životě myslet.

Otočím se a do někoho vrazím „Omlouvám se,“ zamumlám a chci se vypařit, když mě ta osoba chytne za paži a to nijak slabě. Bolestivě kňournu. „Kam si myslíš, že jdeš čokle?!“zasykne a já k němu vyděšeně vzhlédnu. Na první pohled poznám, kdo to je, Lovec. Mráz mi přeběhne po zádech a já se najednou nedokážu vůbec pohnout. Jako by mé tělo ztuhlo, vím, že bych měl utéct, ale ta hrůza poznání mě přimrazí na místě. „Je to on.“ pokračuje a odhodí mě. Čekám, že sebou praštím na zem, ale sevřou mě jiné ruce. Teprve teď se zmůžu na odpor, ale v tom mě ta ruka chytne pod krkem a bolestivě stiskne. Zakňučím, ale najednou mi nos a pusu zakryje nějaký hadr. Chci se nadechnout, ale nejde to a za chvíli mám před očima černo. Jediné, na co v tu chvíli dokážu pomyslet, je Taichi, bude alespoň smutný, když zmizím? Nebo už jsem mu úplně ukradený?

Taichi

Dny míjejí, noc se střídá se dnem v žalostném tempu, který sotva dokážu vnímat. Jediné, k čemu se upínám, je snaha vypadat před ostatními, že je vše v naprostém pořádku. Ale pochybuju, že mi to někdo věří. Kluci z party kolem mě chodí po špičkách, a Yumi je z mého stavu otrávená. Před pár dny jsem byl navštívit Tomoeho. Byl jsem rád, když jsem zjistil, že je mu mnohem lépe. I když se mu povedlo mě šokovat. Pouto mezi upírem a vlkodlakem?? To není vůbec vtipný, bůhví jaké následky jim to přinese. Ale promluvit si s ním o tomhle trápení byla správná volba. Nedovedl jsem to v sobě už příliš dusit. Keiji...jeho přítomnost mi bytostně chybí, cítím se neúplný, cítím bolest a tak těžký pocit viny. Je první osobou, která ve mně rozbouřila takové city a tak jsme na to doplatili oba. Ale já jiné východisko neviděl.  A ani nevidím. Můžu jen doufat, že se co nejdříve zbaví mého vlivu, vzpomínek na mě a posune se dál. Ačkoli já sám toho nejspíš nebudu schopný. Právě mířím k Yumi. Psala mi, že se mám zastavit. Příliš se mi tam nechce. Cítím se provinile, nepříjemně. Její přítomnost mi neskýtá žádnou útěchu, jako tomu kdysi možná bylo, než jsem poznal Keijiho a propadl jeho kouzlu. Zazvoním a ona mě pustí dál. Vyhýbá se mému pohledu a mlčky mi pokyne do svého pokoje. Tam se posadím na polštář u jejího stolku a ona udělá totéž. Je bledá a nervózní, což je u ní poměrně nezvyklé.

„Taichi, poslední dobou...jsi divný,“ začne a já poraženě přikývnu. Pohlédne na mě a pokračuje dál. „Něco hodně důležitého jsi mi zatajil,“ zachvěje se jí hlas a přisune ke mně fotografii. Jakmile na ni pohlédnu, téměř se mi zastaví srdce. Jsem tam já s Keijim u vyhlídky, kde jsme se prvně potkali, a Keiji si tam zrovna v rozpacích snaží na hlavě zakrýt svá zrzavá....zalapám po dechu: „Yu-yumi-chan?“ Jak se mohlo stát, že nás někdo vyfotil? A kdo to udělal? A kolik toho teda Yumi ví?! „Bratr tě viděl. Ví, co jsi zač, a řekl mi, že se taháš s tímhle klukem,“ probodne mě pohledem, se slzami na krajíčku. „Takže mi to řekni, Taichi! Řekni mi, že ty řeči nejsou pravda. Že nejsi vlkodlak?! Něco takového přece neexistuje!“ zaječí na mě. Jsem v šoku. Kdo je Yumin bratr, že ví o tom, že jsem vlkodlak a jak to mám vysvětlit Yumi? Natáhnu k ní ruku, ale ta se odtáhne a stoupne si s rozšířenýma očima. „Ta-Taichi?“ zakňourá vyděšeně a mně dojde, že se mi v rozrušení objevily vlčí uši a ocas. Do hajzlu! To nemá cenu. Musím jít s pravdou ven. „Uklidni se, Yumi, nejsem žádné monstrum,“ řeknu tiše a schlípnu uši. „ Ano, jsem vlkodlak a stejně tak ten kluk na té fotce. Je to možná neuvěřitelné, ale my a nám podobné bytosti existují. Ale musíme tajit, kdo jsme, protože po nás jdou šílení maníci, kteří si užívají nás zabíjet. Proto jsem ti to doposud tajil,“ vysvětluju zničeně. „Och, to je fakt skvělé,“ odsekne mi uštěpačně a roztřeseně Yumi. „A to druhé? Je pravda, že máš něco s tím klukem?!“ nevzdává se. Sklopím pohled a přikývnu. Co jiného mi zbývá? „Měl jsem. A zamiloval jsem se do něj,“ přiznám téměř šeptem a v hrudi se mi ozve ostrá bolest. „Ty jsi taková děvka, Taichi,“ vzlykne Yumi a sesune se na kolena. „Je mi to líto,“ zadrhne se mi hlas a odvrátím tvář. „Uvědomuješ si, že tímhle je mezi námi konec?“ dodá rozechvěle. Jen přikývnu. Mohl jsem to čekat, nic jiného si ani nezasloužím. „To se na víc nezmůžeš?“ vzlykne znovu Yumi a začne hledat nějaký kapesník, do kterého se záhy hlasitě vysmrká. „Bráška měl pravdu, vlkodlaci jsou fakt blbí psi,“ zamumlá. Trhnu sebou a zdvihnu k ní hlavu. „Říkáš, že tvůj bratr o nás ví?“ zdvihne se ve mně nepříjemné podezření. Něco mi na tom prostě nesedí. Yumi po mě šlehne kyselým pohledem. „Jo, ví o vás podle všeho první poslední!“ Zblednu. Upřímně doufám, že to není pravda.

Keiji

Probudí mě bolest. Pokusím se nadechnout, ale jde to ztěžka. Pokusím se pohnout, ale jako by mě moje tělo neposlouchalo. Oni mě zdrogovali nebo co, cítím, jak mi tepe v hlavě a v puse mám úplně vyschlo. „Je vzhůru, Robine,“ ozve se ten hlas. Pootevřu oči, je tu šero a smrdí to tu. Skoro, až je mi z toho smradu na zvracení. Znovu se pokusím zvednout, ruce mám volné, ale najednou mě k zemi srazí kopanec do břicha. Bolestivě zakňučím, ale to už přijdou další. Nakonec se jen schoulím do klubíčka a prosím, ať to přestane. „Prosím, prosím dost.“ Začnu bolestivě kňučet, ale nepřestává to, za chvíli už kašlu krev, cítím, že znovu upadám do bezvědomí, když je najednou konec. „Tss, to by se ti hodilo. Chcípnout dřív, jak přijde,“ zasykne ten hlas. Pokusím se pootevřít oči, ale víčka mám tak ztěžklá, že se raději o nic nepokouším. Kdo má přijít? Někdo, kdo mi ještě víc ublíží? Proč mě rovnou nezabijí? Pokusím se znovu pohnout, ale teď už se vůbec nehnu. Vlastně proč se vůbec snažím. Je to přeci jedno, můj život nemá smysl, ne, když v něm není Taichi. Měl bych se smířit se smrtí, stejně už ho nikdy neuvidím, a i kdyby, on má svůj život a do něj já nepatřím a nikdy ani patřit nebudu. Jsem všem jen na obtíž, pro nikoho nic neznamenám a všem způsobuju jen trápení. I matka kvůli mně zemřela, kdybych se nenarodil, tak by všem bylo jen lépe. „A kvůli takový děvce, moje sestra brečela,“ ozve se ten hlas znovu a já sebou trhnu z předzvěsti dalších kopanců, ale ty nepřicházejí. Místo toho mě chytí za vlasy a vytáhnou do sedu. Bolestivě otevřu oči „Tak co, ty nadrženej čokle, myslíš, že přijde?“ Já se zmůžu jen na bolestivé zakňučení. Přitom cítím, jak se objeví moje ouška a ocásek. „Haha, co to tu máme,“ když se dotknou mých uší, cuknu sebou a v tom mi na tváři přistane tvrdá facka. „Zkus to ještě jednou!“ ozve se výhružka. Už se ani nepohnu a s kňučením strpím, aby se dotýkali mých uší. Nedokážu je schovat a další bití bych už nejspíš nezvládl. Nicméně je to tak odporný pocit, když se jich dotýkají oni, taková hanba. „Něco ti chybí,“ ozve se ten druhý. Nechápu, co tím myslí, ale najednou mám něco kolem krku, když to utáhne až na kůži, bolestivě zavřísknu. V tom okamžiku mě pustí. „Obojek pro psa, to je něco pro tebe,“ nato se začnou smát, zatímco se já svíjím na zemi a lapám po dechu. Prsty se ho pokouším strhnout, ale tolik to pálí, každý dotyk toho stříbra, které mi svírá krk, tak moc zraňuje.

Taichi

V pokoji je dusná atmosféra. Měl bych se sebrat a vypadnout, ale nejdřív potřebuju odpověď na tíživou a skutečně nepříjemnou otázku. „Yumi, vím, že mě teď nejspíš nenávidíš, ale odpověz mi, prosím, na jednu věc,“ zeptám se opatrně. Neochotně se ke mně obrátí a mně je vážně na nic z jejích uplakaných očí. Sakra, každého jen přivedu k slzám! „Můžeš mi s jistotou říct, že víš vše o svém bratrovi? Nebývá třeba tajnůstkářský a nechodí často v noci ven?“ Nechápavě na mě pohlédne a v jejích očích se mísí zmatek a vztek. „Co tím chceš naznačit,“ zavrčí na mě. „Tebe neudivuje, že toho tolik ví o naší rase? Že si dokonce dal tu práci a sledoval mě?“ zeptám se znovu a naléhavěji. Neklidně odvrátí pohled. „To...je pravda, že je to divné a že je tajnůstkář...je pravda, že se za posledních pár let hodně změnil,“ mumlá tiše. Zachvěju se znepokojením. Chci se ptát dál, ale začne vyzvánět můj telefon. Jsem zvyklý zvedat všechny hovory, takže ani tenhle není výjimkou. „Prosím. Kdo volá,“ otážu se a čekám. Na druhé straně se ozve smích. „Zdravím, pejsánku, jak jde živooot? Ten tvůj je teď asi v pěkných sračkách, viď?“ Skoro ani nedýchám. Volá mi Yumin bratr osobně! „Co ode mě chceš?“ zeptám se a snažím se znít silně. „Já? Nic moc,“ ozve se z telefonu ležérně. „Až na to, že bych rád rozmázl tvůj ksicht o stěnu a naporcoval toho tvého zasraného vlkodlačího čůráka, za to že sis dovolil chodit s mojí sestrou, podvést ji a rozbrečet? Jak žalostně nenáročný jsem, no ne?“ dodá Yumin bratr nenávistně. Přejede mi mráz po zádech. „Ty...jsi Lovec?“ vyslovím palčivou otázku a snažím se, aby se mi netřásl hlas. „Bingo, ty čokle! Oh, ale tohle není vše, co jsem ti chtěl sdělit. Víš, mám tu u sebe jedno takové nadržené štěňátko. Jestlipak víš, koho tím myslím?“ Mé srdce vynechá několik úderů. Panebože, Keiji! To se nemohlo stát! To, čeho jsem se nejvíc obával! To, čemu jsem se snažil vyhnout, a přitom se to mojí vinou stalo!! „Co jsi mu udělal! Neodva...neopovaž se na něj jakkoli sáhnout, Robine!“ zařvu do telefonu, jsem skoro nepříčetný strachy, vzteky, sám nevím, čím víc. Yumi na mě šokovaně zírá a couvá k posteli. „Zklidni hormon, čokle, a dobře mě poslouchej,“ zasyčí na mě Robin z telefonu. „Přijď do opuštěného skladiště západně od centrálního hřbitova, budu tě tam čekat. Pokud nepřijdeš, to štěně zemře,“ oznámí mi a hovor položí. Prudce oddechuju a do očí se mi derou slzy bezmocného vzteku. „Taichi, co se děje?“ pípne Yumi-chan z  rohu postele. Se zoufalstvím na ni pohlédnu. „Stalo se to, čeho jsem se bál. Tvůj bratr je skutečně Lovec. Unesl Keijiho a chce jeho i mě zabít. Je mi to líto, Yumi,“ zašeptám. „Měl jsem tě rád. Odpust mi to.....Sbohem,“ obrátím se a nedbaje jejích vyděšených výkřiků se obrátím a vystřelím z jejího domu. Proměním se za skomírajícího světla konce dne, a co nejrychleji zamířím na místo, kam unesli Keijiho. Všechny myšlenky upínám k tomu, abych Keijiho našel živého.

Keiji

Už to nevydržím, bolest je nepředstavitelná a já bojuju o každé nadechnutí. Chci umřít, chci, aby to konečně přestalo bolet a já mohl zapomenout. Už bych pro nikoho nebyl problém. Znovu si prsty pokusím strhnout obojek, ale způsobím si jen další bolest. Nakonec zůstanu ležet a snažím se dýchat. Slyšel jsem, co Lovci dělají těm, co chytí, bojím se, bojím se hlavně toho, že ta bolest bude dlouhá. Vím, že to nepřežiju, ale nechci trpět. Bolest nedokážu vydržet, co když jim řeknu něco, co by mohlo někomu ublížit. Hlavně otci nebo Taichimu. To bych si nikdy neodpustil. Když si vzpomenu na Taichiho, srdce se mi bolestivě sevře. Možná je dobře, že se se mnou rozešel, kdyby byl se mnou, mohli ublížit i jemu. Opravdu přináším jen problémy, je lepší, když se ode mě všichni drží dál. Zavřu oči a snažím se dýchat, přitom nechám slzy, aby mi zmáčely tvář, ať to dopadne jakkoliv, tohle je konec. Bolestivě se nadechnu, slyším, jak je můj dech sípavý, dlouho to už nejspíš nepotrvá. V tu ránu mě znovu probere kopanec do břicha, bolestivě zasténám a trhnu sebou. „Už by tu měl být. Myslíš, že mu na tobě vůbec záleží?“ ozve se ironický hlas. Já to ani nevnímám, chci tak moc, aby už byl konec. Konec a svoboda.

Taichi

Ženu se městem, až sotva popadám dech. Svaly mě od námahy pálí, ale to je nic proti tomu palčivému strachu v srdci. Minu městský hřbitov a vtrhnu mezi firemní skladiště. Hledám známky opuštěnosti, abych poznal, kde jsou. Vzápětí ucítím Keijiho pach. Má mysl je zuřivá, cítím se jako šílenec. Vystřelím k místu, odkud pach maličkého cítím, a na jeden náraz se dovnitř vlámu skrze vrata. „Keiji!“zakřičím, když ho uvidím bezvládného na zemi. Neberu na vědomí dvě osoby poblíž něj, a vrhnu se k němu. Cítím krev, čumákem si vztekle odfrknu. „Keiji! Slyšíš mě, Keiji!“ proměním se do své lidské podoby a odhrnu Keijimu zpocené vlasy z tváře. Vzápětí mě od něj odtrhnou neurvale něčí ruce a mě přistane v obličeji tvrdá pěst. „Už jsme se báli, že jsi tak podělaný strachy, že se tu ani neukážeš,“ řekne mi útočník posměšně a já poznám Robina, Yumina bratra. „Ty,“ zavrčím. „Co jsi mu, do hajzlu, udělal?!“ zařvu na něj, ale přistane mi další rána v břiše. Mám skoro vyražený dech. Jak nás z téhle situace dostanu??

Keiji

Rozechvěle otevřu oči, když slyším někoho volat mé jméno. Chvíli si ho nedokážu zařadit, ale pak se mě dotknou jeho ruce a já ucítím jeho vůni. „Taichi.“ zachrčím. Snažím se zaostřit, opravdu, Taichi je tady. On přišel, přišel pro mě. „Taichi,“ vyslovím znovu jeho jméno. Pokusím se zapřít na rukou, nesmí mu ublížit. Nesmí mu ublížit kvůli mně. Neměl sem chodit, vůbec pro mě neměl chodit. V tom mě na zem srazí další kopanec a já sebou bolestivě zaškubu. Ruce mi vyletí k obojku, ale tolik to pálí. „Taichi.“ zakňourám a natáhnu k němu ruku, ale je tak daleko. Tak daleko, že na něj nedokážu dosáhnout. Bolestivě přivřu oči.

Taichi

„Na mě řvát nebudeš, chlapečku,“ odpoví mi Robin chladně. „Tsk! A ty zůstaň ležet, štěně, tedy pokud nechceš utáhnout obojek,“ oboří se na Keijiho, který se snaží zvednout, a skopne ho zpátky. „Neopovažuj se-,“ zasyčím, ale on mě neurvale chytne za pusu a přiblíží svůj obličej k mýmu. „Ty zmlkni, ty vlkodlačí špíno. Myslím, že jsem ti už do telefonu oznámil, jak vroucné pocity k tobě chovám. A ty tě také nechám plnou měrou pocítit,“ a na to mě pustí. „Pořádně ho drž,“ řekne svému komplici, který mě ještě pevněji chytne a zkroutí mi ruce za zády, až zaúpím bolestí. Když se vzpamatuju, pohlédnu na Keijiho. Srdce mi usedá nad jeho zuboženým stavem. Hrozně mu ublížili a já mám problém sám se ubránit. Kdyby mi jen nezkroutili ty ruce, možná bych se dokázal nějak efektivně bránit a pomohl i Keijimu, ale takhle? „Odpusť mi to.“ zašeptám bolestně. „Ty po něm chceš odpuštění?“ zachechtá se Robin a k mé hrůze zvedne Keiho za obojek ze země. Panebože, je stříbrný!  Chytne ho za pas a donutí ho dívat se přímo na mě, přičemž se sehne k jeho vlčímu oušku. Začnu sebou vzteky cukat. Ať se ho, sakra, nedotýká! „Víš, čokle, že to kvůli němu jsi tady?“ zašeptá mu do něj jízlivě. „Tenhle zkurvysyn rozplakal mou sestru. Dovolil si s ní chodit, spát a bůhví co ještě a přitom si to začal rozdávat s tebou, ty malá nadržená děvko.“ šeptá úlisně. „A já? Já vám tohle prostě nemůžu nechat projít.“ dodá mrazivě. „Jen je tak těžké rozhodnout se, koho zabiju prvního.“ máchne rukou v rádoby vznešeném gestu. Nejsem schopen slova. Jen na něj s hrůzou a zoufalstvím hledím. Nakonec se vzmůžu alespoň na šepot: „Pokud chceš někoho zabít, tak zabij mě a jeho z toho vynech!“ Keiji! Vrhnu k němu zoufalý pohled. „Slyšíš mě?! Jeho se to netýká, tak ho pusť a zabij mě!“ zaječím. „O tom ty nerozhoduješ, ty zme-,“ nestihne Robin doříct. Kolem se prožene s jekotem zářivě chlupatý vlkodlak a srazí ho na zem. Keiji dopadne na hřbet toho vlkodlaka. „Zatraceně, to byla šlupka.“ zakňourá příchozí a mně údivem a znepokojením spadne čelist. „Proboha, Tomoe, co tady děláš!“

Tomoe

Né, do dalšího krámu s oblečením já už nejdu! Tohle bohatě stačí! Ten s tím sakra nadělá. V duchu otráveně brblám a jdu se posadit na lavičku před obchod. To nemá cenu, raději nechám výběr na Silvienovi. Jednak by mě děsily ceny a jednak bych se stejně musel se Silvienem hádat. Sakra, začínám mít nějak hlad. Pohlédnu na nebe, které se rychle šeří. Teď už nebude mít Silvien na ulici takový problém. Vážně, pijavice s tím sluncem hrozně nadělaj, odfrknu si. Najednou intenzivně ucítím Taichiho pach. Někam se žene. To je divný. Každopádně, ani mě neucítil a nepřišel mě pozdravit. A to jsem konečně mimo Silvienův byt. To je taková škoda! Hmm, ale Silvienovi beztak bude výběr a nákup dlouho trvat, tak Taichiho ještě doženu a pokecám s ním. Jakmile se rozhodnu, odběhnu do temnější uličky, proměním se a vyrazím v Taichiho stopách. Uwah, takhle suprově jsem energii nevydával ani nepamatuju. To je tím, že mě akorát vyčerpával Silven v posteli, po čemž jsem skoro vždy nemohl chodit. Užívám si běh, cítím se nesmírně rychlý. A tak nedávám příliš pozor, a když dorazím na místo, kde Taichiho nejvíc cítím, s jekotem vrazím do nějakých osob. Bolestivě zakňourám, protože mě jedna z osob dokonce zalehla. Zvednu čumák a nechápavě civím. Co tu dělá Yumin brácha? Ten mi asi moc nepoděkuje, že jsem ho porazil. Ale Taichi nějak vyšiluje. Obrátím se na něj a nakloním hlavu. „Ty vole, co je? Co to tu vyvádíte?“ ptám se nechápavě, ale pak se ve mně všechno napne. Pocit akutního nebezpečí. Co se to tu sakra děje?! Vzápětí sebou cuknu a hluboce zavrčím pod dotekem něčeho pálivého. A až příliš dobře známého. Kluk, co na mě zuboženě leží, má na krku stříbrný obojek! „A do pytle…,“ zamručím a zvedne se ve mně vlna strachu.

Keiji

Bolestivě zakňučím, když se mi obojek zařízne do kůže na krku. Snažím se bránit, ale on mě za ten obojek tak surově tahá, že se zmůžu jen na chrčení. Rozbolavěle otevřu oči, všechno je pro mě tak těžké, hlavně to dýchání. Snažím se na něj tak soustředit, až to skoro bolí. „Taichi,“ zachrčím. Jeho slova sotva vnímám, jediné, co vím, je, že tu Taichi je. Na ničem jiném nezáleží. „Miluju, miluju tě,“ vypravím ze sebe, cítím, jak mi z pusy teče krev, nejspíš i díky tomu se mi tak špatně dýchá. Jestli je tohle konec, chci, aby to věděl, chci, aby věděl, že i když mě odkopl, tak já ho pořád miluju. Moje zlomené srdce, po něm pořád touží. Nic jiného nechci, než aby mě alespoň jednou sevřel v náručí, alespoň jednou, naposled mi řekl, že mu na mně alespoň trochu záleží. Bolestivě se nadechnu a zasténám. Tolik to bolí, víc už nevydržím. Najednou je moje tvář v chlupech, je to vlkodlak, ale tak zvláštně září, Taichi to není, ale je to vlkodlak. Pomoc, někdo kdo nám pomůže, nebo alespoň Taichimu. Snažím se těch chlupů držet, ale nejde to a mé tělo se sesune na podlahu. Rukama se znovu snažím strhnout obojek, ale jen to víc bolí „Taichi,“zachrčím bolestivě a oči zavřu.

Taichi

Tomoeho přítomnost tuhle situaci jen zkomplikovala. Sice se mě nejdřív nechápavě ptá, ale pak i jemu dojde, v jakém průšvihu jsme se ocitli. Ale jeho příchod Lovce překvapil a já toho momentu překvapení hodlal využít. Vysmeknu se neznámému Lovci a přeběhnu ke Keijimu. Krev, která mu teče z pusy mě vysloveně děsí, neméně stříbrný obojek na jeho krku. „Keiji, vydrž, prosím.“ prosím úpěnlivě. Nesmí zemřít. Prostě nesmí! Miluje mě i přesto, co se mizi námi stalo. Po tváři mi stečou zoufalé slzy. Strhnu si tričko a setřu mu krev z obličeje. Pokusím se i otevřít a sundat obojek, ale nesnesitelně to pálí. Pokusy jsou marné a jen nás oba oslabují. „Tomoe, buď prosím ve střehu! Jsou to oba Lovci.“ varuju ho a pak se znova skloním ke Keijimu. Vezmu cár trika a alespoň obojek obalím, aby už se příliš nedotýkal Keijiho kůže, už tak rozdrásané tím nechutným stříbrem. Vezmu ho opatrně do náruče a spolu s Tomoem se snažíme couvat. To už se ale Robin a ten druhý stihli vzpamatovat. „Co je to, sakra, za divnýho čokla a kde se tu vzal?“ štěkne nasraně Robinův komplic. „Jako kdybych to věděl, nenapadlo mě, že by do toho zatáhl přítelíčka.“ odsekne Robin. „Každopádně, dneska tu chcípne o jedno štěně navíc!“ dodá chladně a zpoza opasku vytáhne pistoli.