Hazuki

Topím se v měkké temnotě, otupělý, můj spánek nenarušuje žádný sen, žádná myšlenka nenabývá zřetelných obrysů. Najednou si začnu uvědomovat, že na něčem ležím. Pomalu procitám a nepatrně nadzdvihnu ztěžklá víčka. Omámeně mžourám a snažím se zaostřit na věci před sebou. Spíše než uvidím, instinktivně vycítím, že tu nejsem sám. Dokonce ucítím závan cigaretového kouře. Opravdu tady nejsem sám. Huh, tady? To znamená kde tady? Kde jsem? Co jsem dělal včera? V hlavě mi začíná tepat tupá bolest, asi mám kocovinu. Ano, včera jsem byl zase pít, to si vzpomínám. Konečně otevřu více oči a překvapeně koukám a na osobu sedící v křesle naproti posteli, na které ležím. Bez toho, abych se pohnul, přejedu pohledem podivně luxusní místnost, než jím znovu utkvím na oné osobě. Tmavé vlasy, sličná tvář a pronikavé oči, které mě neustále upřeně pozorují. Neznámý potáhne z cigarety a já neklidně zamrkám. Kdo...? V bolavé hlavě mi vypukne záplava zmatených otázek.  Pokusím se posadit, ale je kupodivu těžké se už jen nadzvednout na loktech. Celé mé tělo bolí, jako by mě přejel parní válec. 

Gabriel La Croix

Celou noc jsem pracoval. Spát nebylo kde, protože nikde jinde než v ložnici nespím, ale spát tam s tou špínou v té špinavé posteli to ani omylem. Alespoň jsem mohl vyřídit věci ohledně práce. Díky bratrově neschopnosti a averzi řešit klanové věci, jsem se o to musel postarat sám. Hlavně, že on měl toho svého čokla. Stejně pochybuju, že by jim to vydrželo. Nehodí se k sobě a ani pouto, které uzavřeli, to nezmění. Jen tím všechno zkomplikovali. Je to vlastně fuk, on si vybral. Když se začnou ukazovat první sluneční paprsky nechám práce a zamířím do ložnice. On se tam pořád v bezvědomí válí. Sednu si do křesla a zapálím si cigaretu. Přitom ho sleduju, ještě jsem se úplně nerozmyslel co s ním, ale mohl bych se s ním ještě trochu pobavit. Vykouřím ještě dvě další cigarety, jsem u třetí, když se pohne. Jen se ušklíbnu, dneska se toho moc nenahýbe. „Je vidět, že ti ten včerejšek dal opravdu zabrat,“ pronesu a sleduju jeho ubohé počínání.

Hazuki

Jakmile promluví, zatrne ve mně. Začnu se třást po celém těle. Ten hlas...včerejšek... Do široka rozevřu oči a zírám na osobu v křesle. Jako když sepne spínač, hlavou mi začnou vířit vzpomínky na včerejší den. Bar, kde jsem už několik dní utápěl v alkoholu bolest nad ztrátou bratra, neznámý muž, jenž mě odvede do neznámého bytu. Rozkoš a ponížení. Bolest a kruté zjištění. Upíří špičáky, které se noří do mého hrdla. Přejedu prsty přes dvě malé ranky na krku. Ano, na vše už si vzpomínám. Události včerejšího dne jsou násilně vryty do mého těla. Pocítím prudký příval nevole k osobě před sebou, zlostně přivřu oči a probodávám jimi tu zparchantělou namyšlenou pijavici. „To ano,“ odtuším chladně. „Měl bych ti poděkovat, jak ses o mě včera náramně postaral,“ můj hlas přetéká ledovým hněvem, jasně v něm zaznívá pohrdání. Co tímhle sleduješ, Gabrieli? Jak je vlastně možné, žes mě nechal naživu? Co má ten upír se mnou v úmyslu?

Gabriel La Croix

Chvilku to vypadalo, že si na včerejšek nepamatuje, ale došlo mu to. Cítím jeho strach, jeho srdce najednou bije mnohem rychleji. „To ti to ale trvalo,“ ozvu se a dál v klidu kouřím. Ve svém stavu sotva něco zmůže, natož se vůbec pohnout. Dal jsem mu pořádně zabrat, hlavně to je i tím, jak jsem se napil jeho krve. Možná bych si znovu dal říct, než půjdu do práce. Uvidíme… „To bys měl. Já říkal, že to bude něco, co jsi ještě nezažil a na co nikdy nezapomeneš,“ s klidem odvětím. Snaží se působit jako Lovec, ale tu jeho přetvářku mu nežeru. Je naprosto vyděšený z toho, co s ním budu dělat. „Jestli chceš, tak si to můžeme zopakovat,“ navrhnu mu a cigaretu típnu. Nato vstanu a dojdu k posteli, na jejíž okraj si sednu. „S tvým elánem by to problém nebyl,“ ušklíbnu se a prsty mu prohrábnu vlasy.

Hazuki

Tohle je vážně prototyp nafoukaného upířího mazánka, který si myslí, že každé jeho tvrzení je pravdivé, jeho jednání oprávněné. „Jestli chci?!“ vyprsknu znechuceně a instinktivně se napnu, když se přiblíží. Tělem mi projede podivný záchvěv ve chvíli, kdy se dotkne mých vlasů. Navzdory ztuhlosti a bolesti vystřelí moje ruka a chytnu toho zmetka za zápěstí. „Nedotýkej se mě. Nemáš právo,“ syknu a upřeně se zahledím Gabrielovi do očí. Včerejšek a dnešní ráno, to je vskutku poprvé, kdy jsem tak blízko upírovi. Až na boj jsem doposud nebyl s nikým jiného druhu (s nikým živým) v tělesném kontaktu. Běhá mi z toho trochu mráz po zádech. Vlastně bych měl být po včerejšku vyděšenější, než se ve skutečnosti cítím. Možná je to díky tomu, že už nejsem pod vlivem alkoholu. Jakkoli jsem zraněný a zesláblý, cítím, jak ve mně vzrůstá bojovná nálada. Nedám své tělo tak levně, Gabrieli!

Gabriel La Croix

„Vlastně ne, na tvůj názor se nikdo neptá,“ ušklíbnu se. Proč bych se ho měl ptát, já si totiž dělám, co chci, a vždycky to tak bylo. „Bojíš se?“ zašeptám a kývnu „To je správně.“ To je správná reakce, ale vzápětí udělá něco, co se mi ani na okamžik nelíbí. „Já mám právo na cokoliv!“ syknu a zúžím pohled svých očí. Stačil by jeden pohyb a mohl bych mu v okamžiku zlomit vaz. Ruku mu vytrhnu a chytnu ho pod krkem, vzápětí leží na zádech na posteli. „Tohle už nedělej, jestli se chceš dožít večera,“ pohrozím mu a krk mu trochu zmáčknu, aby věděl, kdo tu teď má hlavní slovo. Když začne lapat po vzduchu, tak ho chvíli nechám, ať se snaží, ale pak ho pustím, aby se mohl pořádně nadechnout.

Hazuki

Ani jsem se nenadál a hrdlo mi sevře železný stisk. Při výhružce vzdorně pohlédnu do Gabrielových očí, ale vzápětí se začnu dusit. Tak k tomuhle povede jakýkoli můj vzdor? Jeho krvesavá výsost nepřipouští odpor. Snažím se bránit ze všech sil, ale jsem příliš zesláblý, aby mé snahy měly nějaký výsledek. Hrudník se mi bolestně svírá, jak se plicím nedostává kyslíku, marně se snažím nadechnout. Proto, když můj krk konečně pustí, zuřivě se rozkašlu a sípavě lapám po dechu. Jakže to říkal? Jestli se chci dožít večera, tak už si nemám dovolovat, či co? „Taková volovina,“ ucedím chraplavě a zůstanu ležet. Neobtěžuju se na Gabriela podívat a raději zazírám do stropu. Mám toho spoustu na srdci, ale sevřu čelist zarputile mlčím.

Gabriel La Croix

Ať se snaží bránit sebevíc, k ničemu mu to v tomhle stavu nepovede. Může být rád, že jsem dost milosrdný na to, abych ho nechal naživu. Když ho nechám, vidím, jak dýchá, aby si naplnil plíce vzduchem. Lidé jsou tak citlivý, mě by nedostatek vzduchu až tak nevadil, ale on. Navíc si o sobě myslí kdoví co. „Měl bys poslouchat. Máš hezkou tvářičku,“zašeptám a prsty mu po ní přejedu, až na krk, kde přejedu po znaku toho, že jsem ho ochutnal. „Lovec,“odfrknu si pohrdavě.

Hazuki

Prý mám hezkou tvářičku. Ale prosím tě, takovéhle kecy já slyšet nepotřebuju. I když nejspíš na tom něco pravdy musí být, o upírech je známo, že jsou dost vybíraví, co se vzhledu týče. Dotýká se mé tváře a stopě po jeho kousnutí. Vzápětí už nevydržím zírat do stropu a šlehnu stejně pohrdavým pohledem po Gabrielovi. Ano, jsem Lovec. A co má být? Každý jsme někým, ty svéhlavý prevíte. Narodil jsem se do rodiny Lovců, byl jsem jím vychován, co jiného mi zbývalo? Jakkoli se mé ideály s prací neztotožňovaly, dělal jsem to, co mi bylo řečeno. Tak jsem prostě žil. Dokud jste mi vy a vám podobní nesebrali i posledního člena rodiny! Nevydám aní hlásku, jen spolu s těmi myšlenkami zírám na svého věznitele. Nakonec s odfrknutím pohled odvrátím.

Gabriel La Croix

Chudáček, mlčí, ale i tak cítím jak to v něm bouří. Nakonec se dočkám reakce, i když není zrovna slovní. „Asi se ještě napiju,“oznámím mu s klidem. Nejsem takový ubožák jako bratr, abych pil krevní náhražky, mám rád čerstvou a teplou krev. Tu chvíli, když mi jsou ti lidští červi odkázáni na milost a nemilost. Takže se znovu skloním k jeho hrdlu a pevně ho chytím, aby se nemohl bránit. Nato do něj zanořím své tesáky a napiju se. „Za tohle tě tví přátelé nepochválí, Hazuki,“ zašeptám mu do ucha, když se odtáhnu. Včera jsem si o něm něco zjistil, jak se jmenuje, kde bydlí. Proč nebýt připravený, když mám co dočinění s někým, jako je on.

Hazuki

Nadzdvihnu překvapeně obočí, když mi s klidem oznámí, že mi odsaje zase část mé drahocenné krve. Pokusím se odtáhnout, ale nedá mi k tomu prostor. Opět sebou při kousnutí škubnu, vážně se to nedá řadit mezi příjemné věci. Cítím se zase o něco vyčerpanější. Tímhle tempem ti tu do večera nevydržím, blbečku. Já nehodlám sehrát úlohu lidské krevní konzervy! Vzápětí ze mě vyjde tlumené zasténání, bezděčně se zachvěju. On mi řekl jménem! Zná mé jméno, zdá se, že si mě proklepl. Tohle mé postavení ještě více znevýhodňuje. Jestli se mi někdy podaří odsud uprchnout, do toho bytu se nebudu moci natrvalo vrátit. Nevím, kolik si toho o mně zjistil, nicméně jakákoli informace teď znamená nebezpečí, že ji proti mně využije. A to co řekl o mých přátelích. Hmpf, přátelé... „Nejsou to moji přátelé,“ uklouzne mi. Nikdy nebyli, jen jsme součástí jedné organizace. S mnoha těmi slabomyslnými ubožáky já se neztotožňuji, to opravdu ne. Každopádně pokud se jim donese, že jsem byl kousnut upírem. Žaludek mi udělá kotrmelec a já semknu rty kvůli přívalu nevolnosti.

Gabriel La Croix

Jen se ušklíbnu jeho chabému pokusu se tomu vyhnout. Moc se od něj ale nenapiju, vím, že je slabý a to včerejší napití ho taky dost stálo, ale krmit ho nehodlám, to opravdu ne. Olíznu si spokojeně rty, jsem spokojený, jeho krev je opravdu chutná. Dostal jsem toho Lovce na kolena, vlastně jsem ho dostal na samé dno. „Máš celkem zajímavé jméno,“ rýpnu si do něj. Protože jasně vidím, že jsem ho zaskočil, ba spíš vyděsil, protože tohle si určitě nepřál vědět. „Vím toho o tobě dost,“ popichuju ho dál. Je zábavné ho takhle ponižovat. „Nejsou?“ odfrknu si „Přesto jsi stejný jako oni, vrah, zrůda, co si se svou obětí ráda pohrává, ale teď alespoň víš jaké to je, i když já jsem ti to nedělal tak zcela proti tvé vůli,“znovu mu prsty projedu vlasy „Navíc tě taky nesjpíš nehodlám zabít,“ zamyšleně pronesu.

Hazuki

Vím, že musím být nejspíš dost bledý ve tváři, protože je na mně zjevně vidět, jak mě Gabrielova slova vyvádějí z míry. Užívá si, jak do mě může bezmezně rýt. Cítí se být zjevně nad věcí. Nakonec však ani já nedokážu dusit v sobě slova. „Nejsem o nic větší vrah a zrůda, než jsi ty sám, Gabrieli,“ zaprotestuju.  „Nikdy jsem si s oběťmi nepohrával a neměl jsem z toho tak bohulibou radost, jakou projevuješ ty,“ vrátím mu to a tentokrát před dotekem jeho prstů neuhnu. Pak mi ovšem dojdou jeho poslední slova. Nehodlá mě zabít? Co zas má být tohle za druh hry?! A že jsem to nedělal zcela proti své vůli?! Já jsem nechtěl cítit ty věci, já...Náhle mé tváře zahoří rozpaky.

Gabriel La Croix

Bavím se jeho reakcemi. Strach, děs, od Lovce je příjemné něco takového vidět. Ale je zajímavé ho dohnat k tomu, aby se vůbec taky k něčemu zmohl. „Opravdu?“odfrknu si. „Znám takové, jako jsi ty. Nestačí vám zabíjet, ale jde vám o víc,“ při těch slovech se dotknu jeho kůže a prsty přejedu po jeho boku, který je pokrytý modřinami, stejně jako celé jeho tělo. „Já si s tebou nepohrávám. Pobavil jsem se s tebou a ty se mnou taky, alespoň ze začátku,“ zapřemýšlím. „Podle všeho ti to nebylo, až tak nepříjemné,“ušklíbnu se, když vidím jeho tváře. Rozpaky a přitom jsem to dělal dost tvrdě. Hold je to jen člověk, ti jsou tak divní. Ponížil jsem ho a přesto jedná takhle.

Hazuki

Nesmysl! Že znáš mně podobné? Nevíš o mně nic! Tělem mi projíždí chvění, když se těmi ledovými prsty dotýká mé holé kůže. Proč se mě musí neustále dotýkat? Nestačí, že už tak pošpinil mé tělo i duši včerejším jednáním? „Nebýt toho, že jsi včera zneužil mého stavu, nebyl bys mě dostal na tohle místo. Nedovolil bych muži dotknout se mě tak, jak jsi to udělal ty,“ odvětím prudce. „Nikdy jsem neměl ty věci cítit,“ hlas se mi zachvěje.  Sehrát úlohu ženy a být pokořen upírem, větší hanby se mi nemohlo dostat. Proč na to myslím?

Gabriel La Croix

„Dokonce i reaguješ,“ zamumlám, když se po mém dotyku začne chvět. „Měli bychom si to vyjasnit, to ty jsi mi vletěl do náruče a sváděl mě,“připomenu mu. „Proč ne, alespoň teď víš, že je to velmi, ale velmi příjemné,“ pokračuju a prsty se zastavím na jeho pozadí. Úplně cítím, jak jeho tělo touží po dalších dotycích. Prsty sjedu po jeho stehně a odtáhnu se „Nemusíš se stydět za to, že ti to bylo příjemné. Vy lidé jste neskutečně citliví, když se ví, jak na vás.“zabručím a stoupnu si. „Jdu do práce, do večera odsud vypadni.“oznámím mu a ze skříně si vezmu sako a kravatu. Nemám na něj celý den a navíc mě už začíná otravovat.

Hazuki

Neklidně sleduju jeho počínání a silou vůle se snažím zabránit chvění svého těla. Já, že ho sváděl? Proboha čím? Je při smyslech? Přece bych nesváděl borce, opilý jsem byl, ale všechno si dopodrobna pamatuju! „Jistě, je nesmírně příjemné, když ti někdo natrhne prdel, jasně,“ zamumlám se zjevným sarkasmem v hlase. Když se ví jak na nás? Oh, ano, s vaší dlouhověkostí a perverzí v krvi samozřejmě máte nastudováno, jak lidé reagují. A nesmírně se vyžíváte, když si z nás děláte postelové partnery a jídlo na jednu noc. Trhnu sebou a vzhlédnu k němu, když se postaví. „Mám vypadnout, říkáš? Ale s radostí,“ vyloudím na tváři úsměv. Nemám v úmyslu tu být o nic déle, než je třeba.

Gabriel La Croix

„Co, chtěl bys nášup?“zašklebím se. I když je na tom takhle, nebylo by špatné si dát další kolo, ale už tak mám docela skluz a měl bych jít do práce a jeho tělo, ač po tom touží, tak by to asi nezvládl. „Škoda,“ zašeptám spíš pro sebe a naposledy přejedu prsty po jeho chvějícím se těle, i když je pravda, že mi něco říká, že ho ještě uvidím. „Tak bylo to tvoje poprvé,“neodpustím si poznamenat. „Jistě, kdo by tu o tebe stál. Ale jestli chceš pokračovat, tak tu klidně zůstat můžeš,“ pokrčím rameny. Co mně je do toho. „Hlavně mi tu nezasviň celý byt,“ zabručím. Dotáhnu si kravatu a vezmu si věci „Tak zatím, Lovče.“rozloučím se s ním.

Hazuki

Gabrielova další slova mi smáznou úsměv z tváře. Vystřídá ho otrávený škleb. Nejenže tenhle týpek neustále trousí oplzlé kecy, nevynechá příležitost mě nějak urazit. „Žádné zatím, ale sbohem, kreténe,“ křiknu za ním, když odchází, a pak se s unaveným povzdechem svalím zpět na postel. Ještě malou chvilku budu ležet a pak zkusím, jestli jsem schopen pohybu. Moc dobře si uvědomuju, jak moc potřebuju sprchu. Kašlu na ty jeho kecy o zasvinění bytu. To on zašpinil mě, tak sprcha je to nejmenší, co by mi měl poskytnout, krucinál! Otočím hlavu a pohlédnu na zbytky své košile. No skvělé, zřejmě si budu muset něco „vypůjčit“ od zdejšího mladého pána. Beztak je nechutně bohatý, takže mu tím nijak neuškodím. Zavřu oči a začnu uvažovat nad tím, co podniknu, až odsud odejdu. Mé nynější vyhlídky nejsou zrovna pozitivní. Nejprve se dostanu domů, vezmu ty nejzákladnější a nejpotřebnější věci, abych přežil, a nejspíš budu muset na nějaký čas zmizet. Možná mi to poskytne prostor k pátrání. Pátrání po jiném zatraceném upírovi, než je ten, co mi natrhl zadek. Ale po tom, co mi zabil bratra.

Gabriel La Croix

Když mám všechno, nechám ho tam napospas osudu. Buď odejde, nebo budeme pokračovat. Tak jako tak to bylo zajímavé zpestření toho jednotvárného života, navíc jsem se dost dobře najedl. Na jeho poslední slova se jen zašklebím, jinak na ně nereaguju. Že si vůbec myslí, že si může dovolovat. Ubožák jeden ubohý. Stejně si myslím, že mi prohlédne byt, měl bych se bát, je to přece jen Lovec, ale dost pochybuju, že by se s tímhle chlubil před svýma kámošema Lovcema. Kdo by se taky chlubil s tím, že si ho vzal upír a ještě k tomu, že se z něj nakrmil. Když vyjedu s autem z garáže, na toho ubožáka už dávno zapomenu, stejně ho už nikdy neuvidím. Zamířím do práce a přitom zavolám uklízečce, aby mi dneska odpoledne v bytě pořádně uklidila. Hlavně ložnici, už to zná, takže s tím nebudou žádné komplikace. Brzy dojedu do práce a už mám myšlenky jen na ni.

Hazuki

Ležím jen chvíli. Pocit neklidu a touha vypadnout z tohohle místa mě donutí se znovu posadit. Veškeré pohyby dělám co nejpomaleji a s nesmírnou opatrností, nicméně bolestivým zasyknutí se nevyhnu. Jakžtakž se mi podaří postavit se, ale mám opocit, že se mi každým okamžikem podlomí nohy. S duchaplností stáhnu poskvrněné povlečení z přikrývky, na které jsem doposud ležel a uvážu  ho kolem sebe jako tógu, abych jednak se neproducíroval nahý a špinavý po bytě a jednak, abych mohl otřít... „Nghh, zabiju ho, fakt ho za tohle zabiju. Sadista jeden...,“ huhlám si tiše kletby pod vousy, zatímco se kachni chůzí a s dopomocí nábytku plížím bytem a hledám koupelnu. Tu záhy najdu a bez lítosti ji využiju. Tekoucí horká voda mě nesmírně uklidní a uleví mému pošramocenému tělu a bolavým partiím. Jen horkost vody způsobuje, že se mi trochu motá hlava, ale přičítám to ztrátě krve. Kterou se nakrmil ten prevít.  Při pohledu do zrcadla pak se ironicky ušklíbnu, vypadám děsně. Ale hádám, že jsem mohl dopadnout hůř. Špinavé povlečení nasoukám do koše na prádlo a pak  se stejně lenochodím tempem dostanu zpět do ložnice, kde se obléknu do svých, naštěstí nezničených, džínsů. Aniž bych se pak více rozpakoval, vezmu první košili, kterou v Gabrielově skříni uvidím, a obléknu si ji. Pohledem přelítnu místo, kde jsem zažil jeden z nejvíc zahanbujících okamžiků svého života. „Sbohem,“ procedím skrze zaťaté zuby, nato se obrátím a jak nejrychleji dokážu s rozbolavělým tělem a lehkou závratí, se dostanu z Gabrielova bytu. Pro všechny případy si zapamatuju lokaci a adresu a pak se vydám k domovu. Který budu naneštěstí muset také co nejdříve opustit.

Gabriel La Croix

V práci všechny musím pořádně seřvat, protože ti lenoši jsou s prací zase pozadu, a to mě dokáže opravdu vytočit. Takže jim práci ještě přidám a sám se věnuju klanovým záležitostem. Když se můj neschopný bratr na vše vykašlal, je to jen na mně, abych dost věcí urovnal, nebo vyřešil. Ale alespoň se po otci stanu vůdcem klanu já, poslední roky se na to již připravuju. Navíc klan by nikdy nepřijal někoho, kdo se peleší s nepřítelem, a já mám všechny předpoklady, abych klan vedl k lepším zítřkům. Skončím dost pozdě v noci, ale je to fuk. Dneska a včera jsem se dostatečně nakrmil, takže je to v pořádku. Když se v rátím domů, je všude uklizeno, jako by tu žádná návštěva nebyla. Ušklíbnu se, docela škoda, mohl jsem mu věnovat další příjemný večer. Kdoví možná mě znovu vyhledá, abych mu udělal dobře. Protože nikdo jiný mu to neudělá tak, aby sténal rozkoší. „Hazuki,“zašeptám tiše jeho jméno. Vzápětí se natáhnu do své postele a brzy nato usnu.

Hazuki

Do svého malého bytu dorazím nesmírně unavený. Vlastně se docela divím, jak se mi to podařilo. Z peněz, co mi zbyly v peněžence a který jsem nestihl předchozí dny prochlastat, jsem se dopravil do sousedního menšího městečka, kde je můj byt a kde jsem dříve bydlíval s bratrem. Byt, který býval vždy po mém bratrovi rozbordelařený, je teď paradoxně čistě uklizený. Nedovedl jsem se na jeho věci dívat s klidem, mnoha věcí jsem se zbavil, nebo je sklidil, a po večerech jsem chodil zapíjet žal.  S tímhle je konec. Už nebudu pít, nemá to smysl. Beztak se mi to krutě vymstilo, když mě v nestřežené chvíli lapil upír. Pokud se mi připlete do cesty, zabiju ho. Ale nejdříve nebudu mít klid, dokud nevypátrám vraha svého bratra. Začnu se balit. Nejdříve se obléknu do svého oblečení, ve kterém se cítím pohodlněji. Zároveň si připnu opasek s několika páry stříbrných šipek a zásobníkem. Zbraň mám schovanou v popruhu u levé paže pod bundou. Jakmile posbírám veškeré potřebné věci (oblečení, věci osobní potřeby a zásobu peněz) zbývá už jen přehodit přes záda k batohu pouzdro s mečem, se kterým jsem zvyklý bojovat, a navzdory stále rozbolavělému tělu vyrazím do ticha noci. Nejprve musím získat informace a najít místo, kde mezitím budu přebývat. Právě jsem na lovu a nenechám nikoho, aby mi zkřížil plány. Pohlédnu na hvězdy, přes které se míhají mraky. Spi sladce, Gabrieli. Nezapomenu ti to, cos mi udělal. Jakmile donutím pykat vraha svého bratra za jeho chybu, nechám svůj meč okusit tvou krev, stejně jako ty sis dovolil vztáhnout své upíří pracky na tu mou.