Hazuki

Abych pravdu řekl, už se mi spalo líp. V jednu chvíli jsem sice o sobě nevěděl, ale přesto jako by noc utekla v pár minutách. Jsem unavený, spánek mě tuto noc příliš neposílil. Můžu to nejspíš přičítat zranění dýkou a dalším bolavým partiím, které má na svědomí zase Gabriel. Bitva a po ní sex. Jak ve středověku, sakra. Au, jsem celý ztuhlý a mám pocit, že mám scvrklý žaludek. Včera jsem odpadl, ani jsem se nestihl najíst. To je úroveň. Hmm, možná to udělám rovnou teď, dokud Gabriel spí, přemítám nad vším ještě se zavřenýma očima. Spím na boku a chci se přetočit na druhou stranu, ale nejde to. Co to zas... Zamračím se a pootevřu oči. Záhy zalapám po dechu. Mé nitro udělá šílený kotrmelec, už podruhé šokovaně civím na hladkou hruď Gabriela, jehož ruce mě drží v objetí. Kdy? Co? Proč? Co si sakra myslí, že dělá?? Obejmout mě bez mého vědomí ve spánku, skoro jako by mezi námi něco bylo. Kruci to je...Proč se nemůže moje srdce zklidnit? Zkusím se vymanit, ale jeho objetí je pevné. „O-oi...Gabrielii,“ syknu rozrušeně. „Byl bys tak laskav a pustil mě?“ Cítím se takhle podivně nepatřičně. Co to je, sakra. Rozpaky? Mám dost těchhle jeho manýrů, které mě akorát matou. „Hej!“

Gabriel La Croix

Podrážděně zavrčím, proč mě zatraceně ruší a hnedka takhle po ránu. Je otravnej a zrovna, když si můžu trochu pospat. Dneska bych docela rád odpočíval déle, i když je to dost nezvyk.  Skoro jako by to dělal schválně. Proč mě vlastně musí budit? Nakonec oči otevřu a pohlédnu do jeho tváře, která je opravdu hodně blízko. Nečekal bych, že zrovna on by se na mě mohl lepit a k tomu ještě tímhle způsobem. Ovšem pak mi dojde, že to já ho objímám a tisknu ho k sobě. „Dobré ráno, Koloušku,“ zamručím a ještě víc si ho k sobě přitáhnu. „Co když se mi tě pouštět nechce?“ zašeptám mu s tichostí a přitisknu se k němu. „Koloušku,“ brouknu znovu a svými rty se otřu o ty jeho. Zprvu lehce, ale pak polibek prohloubím, až mu jazykem zajedu do úst. Chvilku jeho ústa prozkoumávám, jsou neskutečně poddajná, on ví, kdo je tu pánem, a to se mi na něm líbí. Nakonec se odtáhnu, ale ze svého objetí ho nepustím, ani omylem. Je to velice zábavné. Navíc po tom včerejšku by měl trochu odpočívat.

Hazuki

„Huh? C-co?“ rozšířím neklidně očí, když si mě přitáhne blíž. Naše těla se tak tisknou přímo na sebe. Uwah, určitě cítí, jak mi buší srdce. To je nepřípustný, nemožný. Proč to sakra..a po ránu.  Trhaně se nadechnu a cítím, jak mé tváře zahoří červení, když se jemně otřou jeho rty o mé. Sevře mě proti mé vůli podivná panika, kterou prohloubí něžný polibek. Tělem mi z toho projíždí příjemné chvění a já tomu nedokážu nijak zabránit. Rozechvěle vydechnu a se směsicí zmatku pohlédnu Gabrielovi do tváře. „Co tímhle sakra sleduješ?“ hlesnu rozechvělým hlasem. S tím se navzdory jeho pevnému objetí zapřu o jeho hruď a pokusím se znovu odtáhnout. Nemám dnes vůbec sílu, přesto mě něco zarazí. Ztuhnu a zapátrám v Gabrielově tváři, přitom přejedu dlaněmi přes jeho hruď. Doteď jsem si to neuvědomil, ve svém zmatku, ale tohle je divné. Gabrielova kůže hřeje. Vždy je chladná, sotva ji dovede ohřát na pár okamžiků sprcha. Ale tohle? „Cítíš to?“ zeptám se a znovu přejedu po jeho hrudi.

Gabriel La Croix

„Jaký co?“ zabručím s dalším úšklebkem. Přitom prsty přejedu po jeho hladké tváři. Úplně vidím, jak jsem ho dokázal rozhodit. Je to opravdu zážitek, dostat toho člověka na kolena. Podrobit si ho a zničit veškerou jeho obranu. Což se mi nejspíš už dávno podařilo, hlavně po tom jak se tváří, navíc cítím jeho bušící srdce a jeho krev, která je najednou, až moc lákavá. Frustrovaně si povzdechnu, dneska se rozhodně nenapiju. Včera mu to celkově dalo dost zabrat a navíc nejsem, až takový sadista, jak si o mně nejspíš myslí. „Co myslíš?“zeptám se ho a zahledím se mu do jeho očí, ve kterých jsou vidět veškeré jeho emoce, které v něm bojují. Snaží se odtáhnout, ale moc se mu to nedaří. „Ale, ale, co ta tvoje aktivita?“ zeptám se, když mě začne hladit. To je to poslední, co bych od něj takhle po ránu čekal. „Jistěže cítím,“ odvětím a svoji ruku položím na tu jeho. „Je to nečekané, neřekl bych, že jsi tenhle typ,“ pokračuju přemýšlivě.

Hazuki

Neklidně polknu při tom jeho intenzivním pohledu, který mi připadá, jako by mě chtěl celého slupnout.  Co myslí tou aktivitou? Cítí to? Ví, proč je tak teplý? Ale potom... Položí dlaň na tu mou. Zmateně na ni pohlédnu a pak na Gabriela. „Eh? Eeeh?! Po-počkat, to ..to jsem nemyslel,“ vyjeknu a okamžitě z něj ruce stáhnu. Tváře se mi zbarví sytě červenou. Nevysvětluje si to krapet špatně? Tak trapné!  „To je nedorozumění, totiž...chceš říct, že si to vážně neuvědomuješ?“ bráním se a vzápětí se zvědavě zeptám.

Gabriel La Croix

Cítím jeho nervozitu. Jak mu silně tepe srdce. Stačilo by do něj jen zanořit zuby a napít se, tiše si povzdechnu. Ne, dneska rozhodně ne. „Nemyslel, ale co jiného by si tím myslel?“zeptám se ho. Je nějaký chudáček zmatený, možná bych mu měl pomoct se vyjádřit. Sice je ráno, ale proč konec konců ne. „Uvědomuju si jen to, jak ti silně bije srdce, jak hoříš tou rudou barvou, která ti pokrývá tváře,“ zašeptám a políbím ho na krk. Moje ruce ho znovu obejmou a přitáhnou si ho blíž. Prsty mu přejedu po boku, úplně se sám nabízí. Možná si to ani neuvědomuje, svůdník jeden.

Hazuki

Takže on si to neuvědomuje, necítí v těle nic divného? Vždyť tohle je pro upíra vysloveně atypické. „Eh? Aaahh! Ale to je tím, co právě děláš!“ vzdychnu, když mě zalechtá polibek na krku. Trhaně se nadechnu, protože jeho nenechavé prsty lechtivě poškádlí můj bok. „Netiskni mě tak k sobě, nemám sílu na nějaké sexuální harašení, Gabrieli,“ zasténám. Musím v zájmu svého bezpečí raději uvést věci na pravou míru. „Je s tebou něco divně! Tvá kůže...tvé tělo hřeje,“ vydechnu s dalším záchvěvem svého těla. „Vážně to necítíš? Nepřijde ti to zvláštní?“

Gabriel La Croix

„Já ti jen oplácím to, co jsi dělal ty před chvílí,“ ušklíbnu se a pokračuju v jeho laskání. Když to tak vezmu kolem a kolem, jsem k němu opravdu něžný, když se nevzpěčuje, tak proč bych mu úmyslně ubližoval. Takhle ho totiž můžu mít u sebe bez sebemenších obav, alespoň včera se to ukázalo. „Poddej  se tomu,“ vybídnu ho, spolu s dalším polibkem na jeho přecitlivělý krk. „Nemáš sílu, nebo se bojíš, co bych ti mohl udělat?“ zeptám se ho. „Jsi přecitlivělý a chceš to,“ zašeptám mu do ucha. „Hmm…možná je to tebou,“ ušklíbnu se. „Je to blbost, jsem studenokrevný. To ty sáláš,“ odmítnu ty jeho hloupé kecy a nakloním se nad něj. „Když to tak moc chceš, mohl jsi to říct i jinak, než si vymýšlet něco takového,“ zabručím a znovu spoutám rty ve velmi intenzivním a hlubokém polibku.

Hazuki

Nevěřícně vytřeštím oči a skousnu si ret, abych ulumil další vzdechy, které se mi pod jeho dotyky a polibky derou ze rtů. On mi nevěří! On si fakt myslí, že jsem si to vymyslel?! „To není pravda,“ vyhrknu popuzeně, ale vzápětí spoutá mé rty v dalším z těch hlubokých polibků, při kterém mi po páteři přejede slastné mrazení. Proč to nechápe? Jak je vlastně možné, že to necítí. A co to způsobilo? To zranění? Já se tu snažím poukázat na to, že je s ním něco špatně, a on to místo toho vezme jako nabídku k sexu před snídaní. Je normální?! „Ty jsi blbec, nikdy bych se nesnížil k tomu, abych tě sváděl navíc výmluvou podobného druhu,“ vyjeknu a napnu se pod dalším polibkem na krk. Zvrátím pod přívalem těch pocitů hlavu, až se mi stříbrný obojek lehce zařízne do krku. „Nebuď blázen, Gabrieli,“ zalapám po dechu. „Takovou aktivitu v tuhle chvíli neustojím,“ špitnu slabým hlasem. Ve svém stavu jsem teď bezbranný. Kdykoli se mé tělo napne, rána po dýce se bolestivě ozve.

Gabriel La Croix

„Co není pravda?“škádlivě se ho zeptám a nepřestávám ho laskat. Je až neskutečně citlivý, každý dotyk, polibek rozechvívá to jeho nestoudné tělo. Má mnohem lepší reakce, než jsem si myslel, že kdy bude mít. I když mi přijde, že jeho city ke mně jsou jiné. Tak patetické, ale může si cítit cokoliv, pokud zůstane poslušným psem. „Stejně stačilo jen říct, takhle po ránu je to příjemné zpestření dne,“ zašeptám a několik polibků mu nechám na krku, než se rukou přesunu z boku do jeho dolních partií. Zlehka přejedu přes jeho stehno, přes jeho penis, až zamířím prsty k jeho dírce. „Myslím, že ty ustojíš mnohem víc,“ ubezpečím ho. Sice říká ne, ale je to jen chabý protest. Přesto, možná na jeho slovech něco bude, ale teď se tím zaobírat rozhodně nehodlám.  Teď mě čeká něco mnohem příjemnějšího a spolu s dalším polibkem na jeho rty do něj prstem vklouznu. Je neskutečně horký a tak poddajný. Klidně jsem si ho mohl vzít bez přípravy.

Hazuki

„To, že hřeješ a není to mnou,“ odvětím a zavřu oči při těch lechtivých polibcích na krku, které navíc způsobují, že se můj dech stává čím dál nepravidelnějším. „Unhh,“ ty letmé doteky jsou k zbláznění. Kde bere tu zatracenou jistotu? Není to jen jeho prostá demonstrace převahy? Tiše vzdychnu do těch neobvykle teplých rtů, zatímco Gabrielovy prsty dráždí a uvolňují můj vstup.  I jeho prsty jsou hřejivé. „Tak zvláštní, ahh,“ šeptnu a položím ruce Gabrieli na záda. Hřejí téměř jako lidská kůže. Pro upíra to musí být teplota rovná horečce, je to zajímavé. S ničím podobným jsem se předtím nesetkal. Tolik by mě zajímalo, čím to je, ale v tuhle chvíli se Gabriel natolik zaměřil na to mi to zase udělat a užít si, že nemám šanci. Každý dotyk mě tak rozptyluje a zároveň vzrušuje. Ano, už si dovedu přiznat, že mě to vysloveně vzrušuje, jakkoli tím nejsem stále dvakrát nadšený. Pootevřu oči a pohlédnu Gabrieli do tváře.

Gabriel La Croix

„Nech to teď být,“ zabručím. Možná má pravdu a něco v nepořádku je, ale cítím  se dobře. Takže to můžu řešit až potom. Nejspíš toho stříbra bylo včera až moc, ale není nic, čeho bych se měl bát. Jsem přeci upír, nesmrtelný. „Jsi den ode dne poddajnější,“ zašeptám mu do ucha a rty začnu bloudit po jeho krku, než mu polibky znovu uzamknu ústa. Jeho sténání je rozkošné a já vidím, jak moc ho mám v hrsti. Dokonce se i trochu sám zapojuje, když ucítím jeho ruce na zádech.  Uvnitř něj je navíc takové horko, že docela rychle přidám i další prsty. Netrvá to ani moc dlouho a je opravdu až dost roztažený. Prsty vytáhnu a pohlédnu mu do očí, které na mě tak hledí. „Konečně si dokážeš přiznat, že po tom toužíš?“ zašeptám a prsty mu pohladím tvář. Nato se skloním k dalšímu polibku a pomalu  vklouznu do jeho horkého nitra. Úplně se uvnitř něj rozpouštím. Je opravdu čím dál lepší, navíc toho vydrží neskutečně hodně.

Hazuki

Zprudka oddechuju, jak ve mně pohybuje svými prsty. Roztouženě vzdychnu, když je nakonec vyndá. Naše pohledy se střetnou. Rozšířím oči, když mě pohladí po tváři. Ne...není..to tak docela pravda. Přizpůsobím se jeho polibku a zlehka ho oplácím, zatímco postupně pociťuji jeho přítomnost v sobě. Rozechvěle vydechnu a stisknu konečky prstů Gabrielova záda. Odpovím mu na otázku, jakmile jsou mé rty na okamžik volné. „Přiznávám pouze to, že mě to vzrušuje. Není to tak, že bych po tom vysloveně toužil,“ vyhrknu zpříma. Problém je pak ten, že jakmile jsme v tom, tak je těžké přestat, dodám v duchu a zrudnu. Do hajzlu, tohle je tak rozčilující. Zachycen v pocitech rozkoše se chovám fakt divně. Dnes tomu matoucímu rázu dodává vřelost Gabrielova těla. Jako by to nebyl upír, kdo mě teď objímá. Jdu se z toho zbláznit.

Gabriel La Croix

Ušklíbnu se, je mnohem víc rozvášněný jak večer. Jako by mu dneska padly veškeré zábrany a já toho hodlám využít, když je takový. Když mi polibek oplatí, překvapí mě to, nic takového nikdy neudělal, ale přičítám to tomu, jak je roztoužený. I když možná je zatím něco víc, ale to mě sotva zajímá, on pro mě nikdy nic víc nebude. „Asi to budeme ráno dělat častěji,“ pronesu s jistým pobavením. „Nečekané přiznání, ale tak úplně ti nevěřím. Touha, lidé jsou na ní neskonale citliví,“ zašeptám a konečně se v něm začnu hýbat.  „Řekni mi, po čem toužíš zrovna ty?“zeptám se ho a zabodnu do něj svůj zkoumavý pohled. Přitom uvnitř něj trochu zrychlím, je tu dneska opravdu docela horko a jeho tělo neskutečně sálá. I když, předtím říkal, že to moje teplota je vyšší než obvykle. Vzápětí tu myšlenku zaplaším, není nic, co by mě dostalo na kolena. Brzy se stanu otcovým nástupcem a v té pozici se žádná slabost nepřipouští.

Hazuki

Huh? Co ho tak pobavilo? Tse, nevěří mi to. Věří mi on vůbec v něčem? Hádám, že ne. Vzápětí se prohnu v zádech, když začne přirážet. V ráně na boku to začne škubat, ale přívaly slasti od toho odvádí pozornost. Potlačuje steny semknu i víčka, abych unikl zkoumavému pohledu těch jedovatě zelených očí. A on zrychlil. V agónii rozkoše už nedokážu potlačovat svůj hlas. Na..na co že se mě to ptal? „Já nevím...nevím, po čem toužím,“ zasténám. Skutečně to nevím...po čem jsem vlastně toužil, než jsem ho poznal?  Nemůžu si vzpomenout, byla to... „Ahhn! V..volnost?“ hlesnu zmámeně, odvrátím tvář a  zakryju si dlaní ústa. Jsem zmatený a rozpolcený. Proč se mě na to zeptal? A proč teď? Zdvihnu ke Gabrieli zpět pohled a mé nitro se zachvěje. Celý se napnu, myslím, že každým okamžikem vyvrcholím!

Gabriel La Croix

Snaží se to v sobě držet, ale i tak mu dost projevů rozkoše vyklouzne a já ho nutím sténat víc. Chci aby se utopil v té slasti, co mu dopřávám. Je opravdu dobrý. Myslím, že za ty roky jsem nepoznal nikoho, jako je on. Nakonec to možná nebude tak lehké se ho jen tak vzdát. „Nevíš?“ zašeptám, ale nějak cítím, že něco není v pořádku. Něco se mnou. „Nemáš jí snad dostatek?“ zabručím. Vždyť si může celkem dělat, co chce, pokud mi bude večer k dispozici. Navíc má dost pohodlný život, oproti životu, jaký měl předtím. „Nedělej to,“ pronesu a ruku mu z tváře odtáhnu. Skloním se k němu a mezi přírazy ho začnu znovu líbat. Už vím, co je ten pocit, cítím únavu. Špinaví Lovci, kdo ví, co nakonec bylo v těch jejich zbraních, ale teď nemůžu přestat. Ještě nejsem spokojený. Ani jeden z nás se ještě neudělal, i když oba k tomu máme opravdu blízko. Prsty sevřu jeho penis a spolu s přírazy ho začnu mnout.

Hazuki

Dostatek? Nejsem si jist. Kam až sahají mé hranice v tvém područí? Vždyť si mě držíš neustále na blízku, nutíš mě následovat tě jako pes, máš mě jako zdroj potravy a hračku do postele. Neustále jsem pod dohledem a nevěříš mi. Jak to mám brát? Odtáhne mi ruku z úst a tak mi unikne hlasité zasténání. Další naštěstí utlumí jeho rty. Huh, naštěstí? Nah, lepší, než abych poslouchal sám sebe, jak vyluzuju tak nestoudné zvuky. Ty polibky ovšem prožitek jen umocňují. Váhavě se do něj zapojím, ale vzápětí napjatě zakňourám. I když jsem na pokraji vrcholu, on tu slast znásobí. Hladí mé mužství zároveň s pohyby ve mně a já cítím, jako bych se celý utápěl ve žhavém opojení. Netrvá to dlouho, je to příliš intenzivní. V okamžiku extáze se instinktivně vypnu boky ke Gabrielí a pevně ho obejmu. Celé mé tělo se chvěje jako v křeči a mé břicho třísní kapky mého vyvrcholení.

Gabriel La Croix

Jako by ten včerejší útok měl na něj pozitivní vliv. Opravdu se mi dneska líbí, jak se chová, pokud  takový bude už pořád, bude to velice zajímavé. Je ještě tolik věcí, co ho můžu naučit, aby ta slast byla ještě mnohem intenzivnější. Nezná ještě svoje možnosti a ani moje. Do polibku se ušklíbnu, ještě se má dost co učit v líbání. Je celkem neohrabaný, takže nejspíš nikdy předtím nikoho neměl. Jak nečekané se svým tělem. Nejspíš nějaké Lovecké pravidlo, nenavazovat vztahy. „Nedrž to v sobě,“ vybídnu ho a přitvrdím. Vyvrcholíme oba společně, možná já o chvíli později. „Jsi samé překvapení,“ pronesu a políbím ho na rty. Nato mu odhrnu pramen vlasů z tváře a unaveně vydechnu. Únava, jak nesmyslné slovo pro upíra. Najednou dostanu tak neskonalou žízeň, žízeň po jeho krvi, která je na dosah ruky. Ta nenadálá touha a její síla mě zaskočí a já se jen se sebezapřením odtáhnu. „Jdi se umýt,“ rázně pronesu. Posadím se na postel a rukama se o ni opřu. Zavřu oči a snažím se uklidnit. Tohle by nedopadlo dobře. Pít něčí krev v takovém rozpoložení, ale sám cítím, že se nakrmit potřebuju.

Hazuki

Pár okamžiků po mém vyvrcholení se udělá i Gabriel. Věnuje mi poslední polibek. Unaveně vydechne a já, který mám sám co dělat, abych se vydýchal, překvapeně zvednu obočí. Je unavený a je to na něm vidět. Takový nezvyk. Náhle mé instinkty zavolají na poplach a já ztuhnu. Co to je? Odtáhne se a celý napjatý sedí, jako by bojoval sám se sebou. Rázně mě pošle se umýt a já zúžím pohled. „Vida, tak přeci jen nejsi v pořádku, jak sis původně myslel,“ pronesu tiše a slezu z postele. Má žízeň, téměř cítím ty hladové vibrace. Nikdy bych si nepomyslel, že ho uvidím v takovém stavu.  „Neměl bys zavolat nějakému z vašich lékařů?“ podotknu a udělám pár kroků směrem ke koupelně. Krapet zavrávorám, sakra, to zvíře... V těch kulkách muselo být asi něco zvláštního, když takhle dopadne někdo tak silný, jako je Gabriel. Proto by si na to měl radši zavolat nějakýho toho jejich krvesavýho specialistu. Protože ani já si nejsem jistý, co by takovou reakci mohlo způsobit. Není to nic běžného.

Gabriel La Croix

Sakra, sakra, co se to se mnou jen děje. Tohle nejsem já, mám svoji žízeň vždy pod kontrolou a nikdy to nebylo takové. Možná ty první roky, ale to už je tak dávno. Sevřu rty, cítím svoje zuby, ale nejvíc žízeň.  Navíc se ozve on a já sevřu pěsti. Má samozřejmě pravdu, ale já bych ho v tomhle okamžiku za ty jeho slova zaškrtil a vypil jeho krev, krev, tak lahodná. Hladově polknu. „Myslím, že do toho ti nic není,“ zasyknu a to dost nepřátelsky. Má štěstí, že se vůbec držím. Předtím to bylo v pořádku, ale teď. Jako by ta fyzická aktivita se mnou něco provedla. Až vypadne do koupelny, zavolám Tristanovi, ten bude vědět co dělat. Je to kapacita v medicínském oboru a navíc je to upír. Už sahám po telefonu, když klopýtne. Tělo zareaguje opravdu rychle a dřív, než se rozplácne na zemi, ho podepřu. „Zase chceš líbat podlahu?“ zabručím a přitisknu se k němu. Srdce mu zběsile bije. „Ani teď se mě nebojíš?“ otážu se a políbím ho na šíji. Mám nutkání do něj zanořit špičáky, ale neudělám to, moje vůle je mnohem silnější než touha po krvi.

Hazuki

V momentě, kdy už se vidím na podlaze, jsem najednou v Gabrielově náručí. Vnitřnosti se mi sevřou napětím. Byl rychlý, opravdu rychlý. Nestává se často, aby Gabriel nechal vyplout na povrch svou upíří podstatu. Tedy když nepočítám jeho sílu a zakousávání se do mého krku. Když je tak blízko ve stavu, kdy mi téměř přebíhá mráz po těle z toho intenzivního pocitu hladu, který z něj sálá, cítím napětí a ohrožení. Trhnu sebou, když mě políbí na šíji. Jsem zvědavý, co teď udělá. Uvědomuju si, že v tuhle chvíli mě jen málo dělí od smrti, kdy mi Gabriel vysaje všechnu krev. Ale na jednu stranu...nečelím tomu vlastně od prvního okamžiku, co jsem ho potkal? Vždyť mi beztak kapku po kapce krade tu drahocenou životodárnou tekutinu. A já tuším, že tomu osudu beztak neuniknu. Pocítím vlnu smíření. Přivřu oči a pousměju se. „A měl bych?“ odpovím mu tiše otázkou.  Pohlédnu do těch zářivě zelených očí, ve kterých doutná duše hladové bestie. Gabrieli, kdybych se tě měl bát, myslíš, že bych tu zůstal? Myslíš, že bych při první příležitosti nezmáčkl spoušť zbraně, kterou jsi mi prve dal? Nejspíš jsem blázen.

Gabriel La Croix

Zaposlouchám se do tlukotu jeho srdce. Bije tak hlasitě a rychle, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Bojí se, cítím to z něj, každá částečka těla mi ukazuje jeho strach. Vzrušuje mě to, to, jak se mě bojí. Uspokojuje to moji upíří bytost. Stačil by pohyb, jedno trhnutí a vyprchal by z něj veškerý jeho život. Lákává myšlenka, ale v okamžiku ji zaplaším, to opravdu nejsem já. Jemu nemám důvod ubližovat, alespoň prozatím. „Víš, že jsi případ, co,“ zamumlám a tiše si povzdechnu. Pohladím jeho tvář a odhrnu mu zpocené vlasy z čela. Chvíli mu opětuju pohled jeho tak zvláštních očí. Cítím, že se pořád bojí, ale už to není tak silné. Jako by se s tím smířil. Jako by mi začal důvěřovat víc, než je zdrávo „Hlupáčku,“ šeptnu a skloním se k jeho rtům. Opatrně je ochutnám. Jsou neskutečně dobré, zdá se, že ten jed, nebo co to bylo, umocňuje i něco jiného než jen chuť na krev a teplotu. Okamžik ho líbám, než se odtáhnu a čelem se opřu o to jeho. „Radši bys měl jít opravdu do koupelny. Dřív, jak se něco stane,“ upozorním ho a nepřestávám mu hledět do těch očích, ve kterých se zračí celá jeho duše. „Nerad bych ti ublížil,“dodám a pohladím ho po jeho bocích.

Hazuki

Zmateně rozšířím oči a pak je zavřu. Hlupáčku. Komu si, sakra, myslí, že říká hlupáčku? Opět oči otevřu a čelím tak jeho pohledu, kterým se do mě vpíjí. Tak trapné. A podivné. Co to s ním sakra je? Nechám se s tou jemností políbit, až si uvědomím, že zatajuju dech. Rozechvěle vydechnu a polknu. Naše čela se dotýkají a to jeho je tak nebývale hřejivé. Co si u všechvšudy myslíš, že děláš, Gabrieli? Vyšlu pohledem tichou otázku, než raději pohlédnu stranou a vymaním se z jeho náruče. „Půjdu s radostí,“ zamumlám a odtáhnu se. Ty dotyky na mém nahém těle, navíc v tomhle rozpoložení a jeho stavu... Ne! Nesmím na to myslet. Jestli ještě pár vteřin zůstanu v jeho blízkosti, buď se do mě zakousne, nebo si to přinejmenším rozdáme přímo tady u dveří. Nah, blbost! Je to jeho vina, že myslím, na tyhle věci. „Když nerad, tak se drž dál, díky,“ zahučím a co nejrychleji se vydám do koupelny, kde za sebou prásknu dveřmi.

Gabriel La Croix

Úplně vidím, jak jsem ho rozhodil. Není to poprvé, co se mi to podařilo, ale teď mi to přijde o něco jiné. „Možná jsi víc mimo jak já, nezdá se ti?“ ušklíbnu se nad jeho reakcí. Nechám ho, aby se odtáhl, i když by se možná dalo uvažovat o dalším kole. Ve sprše jsme to přeci jen ještě nedělali. Tak proč nezkusit něco nového. „Jsi nadrženej?“zeptám se vzápětí, když mi dojdou jeho myšlenkové pochody. Je tak předvídatelný, tak předvídatelný, že se v něm dá číst jako v otevřené knize. Vzápětí se ušklíbnu, když zmizí v koupelně „Radši tam zůstaň, co nejdýl,“ zamumlám pro sebe a vrátím se k posteli. Sednu si na ni a natáhnu se po telefonu. Vytočím číslo a čekám, když se na druhé straně ozve on, řeknu mu, co se stalo. O včerejšku samozřejmě ví, ale to, co mu řeknu, o teplotě mého těla, o chuti, se mu ani v nejmenším nelíbí. Nakonec oznámí, že okamžitě přijede. Jen si povzdechnu a telefon odložím. Jen doufám, že to bude v pohodě. Nerad bych se měl pořád na pozoru, abych Kolouška nezabil. I když teď by se s ním daly dělat i jiné věci, ale ta jeho oddanost, je až překvapivá.

Hazuki

S jistým rozladěním zalezu do sprchového koutu a pustím na sebe vodu. Komu tu vsugerovává, že jsem nadrženej?? Já osobně jsem si teda nevšiml, že bych byl nadržený, nebo mi, nedej bože, stálo péro! On se naprosto vyžívá v tom dělat mi v hlavě totální bordel. Myslí si, že když má teplůtku, tak ho to omlouvá? Omyl, krvesavý pane, nebudu ti ty manýry žrát věčně. V rámci možností rychle se vysprchuju, usuším a zamířím do ložnice, kde sedí Gabriel. Nezavadím o něj ani pohledem, vezmu si čisté spodní prádlo a tílko, nato vezmu tác s jídlem a odpochoduju s ním do kuchyně. Doufám, že do bezpečné zóny, alespoň prozatím. Divím se, jak rychle se mi to podařilo, vzhledem k tomu, že mě poněkud zrazovaly nohy.

Gabriel La Croix

S jistým překvapením na něj pohlédnu, když vyleze z koupelny. Chová se jako nějaký borec, ale měl by se hlídat. Tohle jeho přehlíživé chování mi není zrovna po chuti. S upřeným pohledem ho sleduju, jak i s jídlem zmizí v kuchyni, alespoň se drží stranou, to je pro něj to nejbezpečnější, co v tuhle chvíli může udělat. Nakonec se zvednu. „Nezapomeň tu pak uklidit,“ houknu na něj, než i já zmizím v koupelně. Snad mě sprcha trochu uklidní, jen doufám, že brzo přijede. Necítím se zrovna dvakrát v klidu, ale když na sebe pustím vodu, je to příjemné. Přesto, to jak jsem se k němu choval. Fakt jsem ho mohl zabít, nebo znovu přefiknout, kdybych se nedržel. Obě možnosti byly lákavé, ale tak jako tak by to na něj bylo až příliš.

Hazuki

No zajisté, to by byla tvá smrt, abys po sobě jednou uklidil postel sám, že? Tragéd, zahučím v duchu. Mezitím bohatě snídám. Mám pocit, jako bych týden nejedl, ačkoli to bylo naposledy včera v poledne, co jsem jedl. Holt zranění, ztráta krve, výdej energie a spánek bez večeře je na lidské tělo přílišná zátěž. Tohle ani člověk-lovec zdaleka nesnese. Nakonec si ještě uvařím kávu. Jelikož Gabriel zmizel ve sprše, dřív než si budu čerstvou kávu vychutnávat, půjdu uklidit ložnici. Otevřu okno dokořán a přestelu postel. Špinavé povlečení položím na hromádku vedle postele. Dříve než ale se dostanu zpět dokuchyně ke své kávě, ozve se zvonek. Gabriel má návštěvu? Hodím na sebe nějaké kalhoty a jdu otevřít. Vzápětí čelím dvěma neznámým osobám, z nichž jedna z nich je člověk. Nedám na sobě znát překvapení a zdvořile se otážu, ačkoli se cítím poněkud stupidně: „S čím vám můžu pomoci? Pan La Croix je právě ve sprše. Máte domluvenou schůzku?“  Upír na mě koukne naprosto nezaujatě a projde kolem mě do bytu. „Není ve tvé kompetenci vědět, kdo jsem a kvůli čemu jsem přišel,“ usadí mě chladně a projde bytem do ložnice, kde se usadí do křesla. Mladý muž ho následuje jako poslušná ovce a zůstane stát vedle křesla a přitom se fascinovaně rozhlíží.  Jdu za nimi a se založenýma rukama na prsou se opřu o rám otevřeného okna. Upřeně přitom pozoruju příchozí. Myslím, že tuším, co jsou zač. Alespoň podle brašny a skutečnosti, že s sebou upír dotáhl naprosto neužitečně vyhlížejícího chudáčka. Lékař a mobilní krevní banka. Úchvatné, trpce se ušklíbnu. Ne že by osud mě nebo toho kluka byl jiný, možná právě proto mě jeho přítomnost zde irituje. A postoj toho upířího šarlatána je nanejvýš pobuřující.

Gabriel La Croix

Ve sprše jsem opravdu dlouho, hodně dlouho na sebe nechám stékat teplou vodu. Není kam spěchat, stejně než se tu Tristan objeví. Pak moje smysly uslyší zvonek a já ucítím čerstvou krev. Rozrušeně polknu a zavřu oči. S Hazukim to bylo lehčí, on tu se mnou žije a já jsem na něj zvyklý, ale cizí krev, je to lákavé. Několikrát se musím nadechnout, než to dostanu pod kontrolu. Bylo by opravdu směšné, kdybych zakousl návštěvu a pak to uklízení. Byl by to prostě jeden velký problém. V klidu vylezu ze sprchy a usuším se. Obmotám si osušku kolem boku a vylezu ven. „To byla rychlost, nemyslíš?“ oslovím přítele, který se tu chová jako doma. Jak taky jinak, jemu prostě není nic svaté. S jistým zaujetím, ale pohlédnu na jeho doprovod. Čerstvá krev, úplně cítím, jak mu v těle protéká. Ani se nebojí, jak jinak, je plně oddaný upírům a rád jim poskytuje svoji krev jako mnozí další. „Tvůj mazlíček vypadá dost čile,“ ozve se místo odpovědi a já střelím pohledem k Hazukimu. Je vidět, že mu jejich přítomnost vadí. Skoro jako by tohle bral jako své území, zajímavá reakce. Ale on je sám o sobě zajímavý. Mohl zkusit kdykoliv utéct, ale nikdy to neudělal. Je jako věrný pes, co se drží jen u svého pána. „Nejspíš proto, že se o něj starám,“ vpálím mu. Co je mu vlastně do toho. „Máš ho moc dlouho, začínají kolovat řeči,“ nadnese. Probodnu ho zlostným pohledem. „Je to moje věc!“ ostře ho usadím. „Jen klid,“ zareaguje. „Nemyslím to zle,“ vezme zpátečku. „Tak dělej svou práci a o něj se nestarej!“ zasyknu. „Tak podrážděný,“ protáhne a zvedne se. Dojdu k posteli a posadím se. „Něco s tím udělej a pak vypadni,“ vybídnu ho. Přitom pohledem sleduju jeho doprovod. Jsem netrpělivý z toho, až mu budu moct zarazit tesáky do jeho krčku a napít se jeho přesladké krve.

Hazuki

Mazlíček...Další opravdu úchvatné označení. Vážně miluju, když si na mě tahle krvesavá smetánka vymyslí nějaké označení. Zvenčí vane příjemný vítr, který chladí mou hlavu a suší mé vlhké vlasy. Jsem rozladěnější, než bych pravděpodobně měl být, nicméně okázalost, s jakou tu ten doktor komentuje mou maličkost a baví se s Gabrielem, mě rozčiluje. I když je rozhodně zajímavé vidět někoho, kdo i v obyčejném rozhovoru kontruje Gabrielovi. On sám mi teď přijde nesmírně patetický. Jak tak hladově sleduje toho příchozího kluka. Úplně se tetelí, až se na něj bude moct vrhnout. Nakonec je mu přeci jen jedno, do koho se zakousne, hlavně aby se nachlemtal spousty lákavé vroucí lidské krve. Tsk, upíři jsou v takových chvílích opravdu patetické bestie. Odvrátím hlavu a zírám z okna, zatímco onen upíří lékař se dá do vyšetřování Gabriela. „Nemusíš na mě tak prskat. Ve svém stavu se tolik nerozčiluj. Bůh ví, co je spouštěč tvého stavu. Tak se moc nepřepínej,“ okomentuje Gabrielovo rozladěné prskání. „A buď prosím hodný na můj doprovod,“ dodá jakoby mimochodem. Letmo pohlédnu na toho kluka, který ve zjevných rozpacích neví kam s pohledem, když na něj civí Gabriel. Tiše si odfrknu a znovu začnu koukat z okna. Medik chvíli pracuje beze slova, takže si ani nevšímám, co dělá. „Třicet sedm stupňů, to jsem ještě nikdy neviděl,“ zamumlá najednou a já na ně překvapeně pohlédnu. To jako vážně? Až tak vysokou teplůtku jsem nečekal, není divu, že není pan predátor sám sebou. Lékař donutil Gabriela se položit a teď zkoumá na jeho těle místa, ve kterých ještě před pár hodinami vězely stříbrné kulky útočníků. Místa jsou téměř zhojená, přesto na ně civí znepokojeně. „Můžeš potvrdit, že tě pouze střelili těmi stříbrnými náboji?“ otáže se Gabriela. „Vypadá to na nějaký druh jedu, nebo sloučeniny, která způsobuje podivné reakce s naší tkání. Ale z věcí, které doposud znám, není nic, co by takovou reakci vyvolalo, obzvlášť u staršího upíra. Předpokládám, že u mláděte by byl průběh rychlejší a pravděpodobně by zemřelo,“ zamračí se. Zvednu obočí. Co na těch kulkách proboha bylo? Nebo že by na té dýce, kterou je vyndaval? Pak mě najednou něco napadne. Hmm, ano, to je možné...

Gabriel La Croix

Tiše si povzdechnu, myslím, že mám Tristana plné zuby a to tu je jen chvíli. Strašně mě vytáčí jeho přítomnost. Úplně neskonale mě irituje, i když jeho doprovod je pro mě neskutečně lákavý. „Tak ho nech na pokoji!“zavrčím. Nikdo se ho ani nedotkne. Koloušek je jen můj a on nemá právo se do něj navážet. Prsty si projedu vlasy, možná jsem opravdu až moc přecitlivělý. „Jasně, ty chytrolíne,“ zabrblám. Odpovědí mi je jen dost skeptický pohled a já odvrátím pohled znovu k tomu mladíkovi. „Nějak si ho hledíš ne, není to pro tebe moc typické,“ navezu se do něj. I když je pravda, že on s lidmi dost úzce spolupracuje, kdo ví, jak si s nimi teď stojí. Přeci jen je to doktor v okresní nemocnici. „Jen člověk,“ odvětí nezaujatě, zatímco mě začne prohlížet. Přitom vidím, jak ten kluk klopí pohled, jen člověk, to tak. „To bych bez tebe nevěděl,“ pokračuju, když mi řekne, že mám teplotu. Už Hazuki mi to řekl, ale potom jsme si opravdu dobře užili. Nakonec se znovu posadím. „No paráda, kdoví co zase vymysleli za novinky. Tak moc touží nás zabíjet,“ otráveně zabručím a pohlédnu směrem k Hazukimu. On je taky Lovec, zúžím pohled a zkoumavě na něj hledím, než mě vyruší Tristanova slova „Jo, kulky, ale pak jsem je musel tahat ven. Dýkou jednoho z Lovců,“ odvětím. „A kde je?“okamžitě se otáže. Úplně cítím, jak po té dýce prahne, možná to bylo na ní, i když bych tipoval ty kulky. Pokud má ale pravdu, tak by to pro mladé upíry mohlo být zatraceně nebezpečný. Musí se to rychle prošetřit, jinak budou umírat. Říkal jsem, že je třeba se těch lovců navždy zbavit, ale bohužel to není zrovna lehké, když se umí tak dobře krýt. „Hazuki, dej mi ji!“poručím mu a znovu na něj pohlédnu.

Hazuki

Při narážce na Lovce mě Gabriel probodl zkoumavým pohledem. Přemýšlíš, jestli jsem se na nějakých novinkách taky podílel? Přeci jen já byl taky Lovec a zabil jsem spoustu upírů i vlkodlaků. Ačkoli se tím nijak nemíním pyšnit a nejsem na to hrdý. Povzdechnu si, když na mě štěkne rozkaz. Přemýšlím, měl bych jim říci svou doměnku, o co jde za skrytou zbraň, která teď vzbuzuje v těch upírech neklid? Odlepím se od okna a dojdu ke skříňce, kam jsem uložil svoji novou zbraň. Ještě jsem neměl příležitost ji vyčistit, tak na ní stále zbývá pár skvrn krve nás obou a možná i oné substance, která teď s Gabrielem mává. Podám ji lékaři rukojetí napřed a pak poodejdu pár kroků stranou. Mám pocit, že bych neměl být u Gabriela příliš blízko. A beztak mi není dvakrát po chuti být blízko toho prostořekýho lékaře. Ten si dýku se zjevným zaujetím ve tváři převezme do ubrousků a po zběžném prohlédnutí a přičichnutí ji zabalí do nějaké látky a uschová v kufříku. Poté pohlédne zpříma na mě. Zúžím oči a založím si ruce na prsou. Cítím, že se mě chce zeptat, zda vím, co to je. Nadzvednu obočí a on se křivě ušklíbne. „Tak chlapče, byl bys tak laskav a řekl nám, co víš?“ otáže se sladce. Zavřu oči na pár vteřin oči a pak upíra probodnu otráveným pohledem. Tím oslovením mě naštval. Mám chuť ho nechat si to vyžrat. „A když řeknu, že ne?“ opáčím tiše. 

Gabriel La Croix

Za celou dobu jsem se ho na jeho přátele nezeptal. Pročpak, stejně bych se dozvěděl jen to, co už vím. Nebyl nikdy v takové pozici, aby se mohl dostat k informacím. Samozřejmě, že jsem si o něm dal dost zjistit, takže jeho informace jsou na nic. I když v tuhle chvíli, by dost věcí mohl osvětlit. Něco zaslechnout musel. Navíc, když jde pro dýku, jasně na něm vidím, že přemýšlí a že něco tají. Poznám to na něm. Poznám na něm všechno, ale mlčí. Znovu pohledem zalétnu k tomu klučíčkovi, sladký, neskonale sladký a ta jeho dráždivá vůně. Jeho pohled je, ale sklopený, už se ani nerozhlíží. „Tss,“ zasyknu. Chci ho a teď hned. Nakonec se s nechutí vrátím pohledem k těm dvěma, dost to mezi nimi jiskří. Skoro jako by po sobě hnedka chtěli skočit. „Tristane, dej si pozor na pusu,“ upozorním ho „Varuju tě, nech ho na pokoji,“ dodám. „Chci jen vědět, co o tom ví, a on o tom něco ví,“ trvá si na svém. Má samozřejmě pravdu, ale on není ten, kdo se má právo na něco ptát. Pohlédnu na Hazukiho. „Tak povídej, nechtěj po mně, abych se tě ptal znovu. Víš moc dobře, že se nerad ptám,“  probodnu ho pohledem a čekám na jeho reakci.

Hazuki

Tušil jsem, že se do toho Gabriel vloží. S hraným vzdorem mu opětuju pohled, než si odfrknu a prohrábnu vlasy. Nehodlal jsem to nijak tajit, jen ten doktůrek mě irituje. Ano, a jeho výsost se skutečně nerada ptá, má ráda všechno naservírované na stříbrném podnose. Pokud by šlo o hlavu toho doktůrka, projednou bych to udělal rád. „Není toho moc, co bych věděl. Jestli si myslíš, že vím, o co přesně jde, tak se mýlíš,“ odvětím přímo ke Gabrieli. Druhého upíra ignoruju, což si dotyčný uvědomí a dá svou nelibost najevo tichým zasyknutím. A cítím, jak se mi jeho pohled zabodává do krku, který by mi s velkou radostí rozerval. „Zaslechl jsem, že v jedné laborce vyvíjející způsoby jak posílit Lovecké zbraně pracovali na nějaké látce organického typu, nějaký enzym, nevím. Podle všeho obsahuje stříbrné ionty a další látky, které při kontaktu s tělem upíra vyvolávají něco podobného alergické reakci. Jenže, co si pamatuju, účinky tohohle svinstva nebyly plně prozkoumány. Testovací subjekty... ehm,“ odkašlu si. To nebudu rozebírat. Podle všeho někteří údajně zemřeli, jiní ne, nemám o tom přílišný přehled. Protože jsem se o to nijak zvlášť nezajímal. „Každopádně nevím o tom, že by se to nějak používalo...až do teď. Ani tak si nejsem jistý, že je to ono,“ pokrčím rameny.

Gabriel La Croix

Vidím, jak chvilku hraje to, že se cuká, ale nakonec to vzdá. Jak nečekané, samozřejmě, že by poslechl ať tak či onak. Nicméně odhadl jsem to, něco ví a podle všeho to bude něco zásadního. Tiše poslouchám, takže přece jen vymysleli něco nového a opravdu nebezpečného. „Musí se o tom dozvědět rada, mladí potřebují ochranu,“ kouknu na Tristana, když domluví. „Jistě, prozkoumáme tu dýku, ale potřebujeme vědět víc,“ zamručí. Je vidět, že se mu to nelíbí, ale to ani mně ne. Navíc se mu dost silně nelíbí Hazuki. Ale to je podle všeho oboustranné. „Víc asi nezjistíme, ne od Lovců,“ zamručím. Ti nic neřeknou, jsou na to trénovaní. Nebo jsou schopni se zabít, když jde do tuhého, ale on asi takový není. Pohledem sleduju Hazukiho, vzápětí si prohrábnu vlasy a skloním pohled. „Měl by ses napít,“ ozve se Tristan. „A odpočívat,“ dodá. „To vím,“ otráveně odvětím. Sakra, to fakt moc dobře vím, hlavně s tím jídlem. Nemusí o tom kecat, blbec jeden. „Aki,“ ozve se Tristan a já k němu zvednu pohled. Kouká na toho kluka. Ten jen kývne a dojde ke mně. Klekne si u mě na kolena a nastaví mi krk. Sakra, to si snad dělá srandu se mi ještě takhle nabízet. Sotva se držím a on ho nechá udělat něco takového. Stačil by jeden pohyb a mohl bych se napít jeho čerstvé krve. Nicméně mi neujde, že se chvěje. Takže ještě k tomu nováček.

Hazuki

Jsou z mých slov značně znepokojeni. Přeci jen zbraň takového druhu skýtá hrozbu pro upíří společenství. Gabriel se do mě vpíjí pohedem, jako by chtěl z mé tváře vyčíst něco dalšího. Spolu s němou výtkou. Protože jsem...byl jsem součástí té organizace. Má pravdu, že by nevyzradili nic. Přinejmenším ti silnější nebo starší Lovci. Stejně tak jako já. Ale já už k nim nepatřím. Nedělá mi problém vypustit některé informace. Beztak mi jdou po krku. Náhle lékař připomene Gabrieli jeho potřebu. Vybídne toho chlapce, který jako poslušný otrok poklekne ke Gabrielovým nohám a odhalí krk. Neunikne mi ale třes jeho těla. Bojí se. Jak by také ne. Je mu nanejvýš dvacet let. Zdvihne se ve mně vlna vzteku. „Proč se před ním skláníš? On není ten, komu by ses rád nabídl, že? Beztak na to doopravdy nemáš koule. Raději to vzdej,“ zavrčím tiše na Akiho a probodávám ho pohledem, dokud se jeho ustrašené oči nezvednou k mým. Pohledem střelí k tomu lékaři a rozechvěle polkne. Je mi ho trochu líto. Vztekle zazírám na toho drzého idota, co ho sem dovlekl. Chci, aby zmizel. „Co takhle mu dát nějakou krevní náhražku, co někteří z vás pijí. Tohle dítě by to momentálně nemuselo přežít,“ vpálím mu.

Gabriel La Croix

„Hazuki!“ zasyčím podrážděně a sjedu ho vzteklým pohledem. Co se do toho plete. Nemá vůbec právo mluvit do něčeho takového, i když má opravdu postřeh. Já nejsem ten, komu by chtěl dát svoji krev. „Je to jen člověk. A narodil se jen k tomuhle účelu,“ pronese Tristan dost suchým a neosobním hlasem a Akiho pohledu uhne. Přesto z něj cítím rozechvění. Já mu dám, že je to pro něj jen člověk. Moc dobře vidím, jak se na něj dívá, i když se to snaží skrývat a jak by taky ne. Tohle je zakázané. Krevní banky jsou jen na jednu věc, na nic víc a nikdo z ní jen tak nemůže odejít. Navíc pokud se tak už narodil. „Fakt bych nečekal, že zrovna ty to začneš dělat s člověkem,“ jedovatě poznamenám a tomu klukovi zvednu bradu. Chci ho, chci jeho krev. Prsty mu přejedu přes rty a sjedu na jeho krk. Stále ještě netknutý, takže to bude poprvé. „Jak nečekané,“ zabručím.  Kouknu na Tristana. Najednou je zticha. „Co kdybych si vzal mnohem víc krve?“ zeptám se. On moc dobře ví, co tím myslím. „Pokud je to to, co chceš,“ zamumlá. Ten kluk se ani nehne. „Tss, chrápeš s ním a neumíš se o něj ani postarat,“ přitom toho kluka pustím, i když dost nerad. Mám žízeň, obrovskou, ale brát si jeho krev, nejsme žádná monstra, pokud se jedná o vztahy. „Nic nevíš,“ zašeptá. Ta tam je jeho povýšenost, vlastně se divím, že ho dokázal tak dlouho držet stranou. Jsou pořadníky a on  už měl jistě dávat krev několikrát. „Ale ano vím, odveď si ho. Zavolám tam a zařídím to. Možná na něj budeš moct časem dostat povolení,“ zabručím. „Ale, ty potřebuješ krev a …“ snaží se něco říct, ale já ho přeruším. „Dost, je tu on. Vždyť se skoro sám nabídl,“ kývnu k Hazukimu. „Navíc určitě máš nějakou krev s sebou,“ poznamenám. „Ale ta je syntetická,“ namítne. „Jednou mě to nezabije,“ opáčím. Kluk těká nejistě pohledem ze mě na Tristana. „Jen za ním běž,“ vybídnu ho. Okamžik nato už se tiskne v jeho objetí. Lidé jsou tak čitelní. „Tohle máš u mě, Gabrieli,“ zašeptá Tristan a toho kluka obejme. „To se vsaď,“ povzdechnu si.

Hazuki

Gabriela jsem naštval. Hned na mě začne prskat. Na jednu stranu není divu, chci mu odlákat jídlo. Ale ten kluk je netknutý a obzvlášť podle jeho pohledů k tomu lékaři jsem správně usoudil, že ho to poutá k němu. Ať je to čímkoli. Zvláštní, že by měli mezi sebou nějaký vztah, ale to, co se poté stane, to jen potvrzuje. Upír který chová cit k člověku. Lidské dítě milující upíra. Náhle se zamračím. Počkám, než Aki odběhne ke svému milovanému doktůrkovi a obrátím se nakvašeně na Gabriela. „Můžeš mi, prosím, přiblížit, kdo že se tu sám nabídl?“ pronesu jízlivě. „Mně bylo akorát líto toho prcka, nic víc. Ne každý musí projít zkušeností, že se mu do krku něco hladového zakousne, když tedy nepočítám hmyz,“ odfrknu si. „Na tvém místě bych byl zticha, Lovče,“ skočí mi do řeči lékař. „Ah, neříkej,“ obrátím se k němu. „Na tvém místě bych udělal to samé. Nech tu krev, vezmi to dítě a v jeho zájmu raději vypadni,“ opáčím ledovým hlasem. K mému překvapení se ale ozve chlapec. „Nebuď na něj tak přísný, prosím,“ špitne ke mně, ale věnuje mi vděčný pohled.  Mně vděčný být nemusí. „Tristane,“ zamumlá a přitiskne se k němu. „Můžu být s tebou? Mám tě rád,“ zahuhňá mu do košile a já vyvrátím oči a odvrátím se. To dítě je blázen. Vždyť jak skončí. Jako potrava a nebo jeden z nich.

Gabriel La Croix

„Je to jedno, jsi jediný, kdo tu zbyl, a navíc já mám tentokrát opravdu hlad,“ pronesu s klidem. Nenechám si ujít jídlo, jen proto, že jsem toho kluka nechal jít. „Navíc, když ti to tak prská, tak máš elánu dost, takže konečně sklapni!“ sjedu ho chladným pohledem. Dneska mu ta pusa, ale pořádně jede. Se mou se docela ještě krotí, ale z Tristana nemá vůbec žádný strach. Je to opravdu blbeček, ale já mám co dělat, abych se držel. „Má pravdu, vem ho a jdi,“ vybídnu Tristana. Nedělá dobrotu, když tu jsou, hlavně ten kluk. „A zvládneš to? Budeš se kontrolovat?“ zeptá se Tristan opatrně. „Zajisté,“ odvětím. Nebude to jednoduché, ale zvládnu to. Vím, kdy mám přestat, i kdybych měl sebevětší hlad. Najednou promluví ten kluk, skoro jsem myslel, že je němý. „Jistě, můžeš být se mnou,“ odvětí Tristan s nezvyklou něhou, kterou bych u něj nikdy nečekal. Pak se skloní k jeho uchu a sotva slyšitelně zašeptá ty tři slova. Vyznání lásky, obyčejnému člověku. Zavrtím hlavou, hlupák, ale vybral si a já tu nejsem od toho, abych ho soudil nebo mu bránil. Kluk úplně zrudne a tvář schová do jeho objetí.

Hazuki

Ano ano, mám spoustu elánu, sice jsem včera ztratil spoustu krve, ale protože jsem otevřel tlamičku, budu pykat. „Báječné,“ ucedím, odvrátím se a dojdu zpět k oknu. Lékař se ještě ujišťuje, že to bude mít Gabriel pod kontrolou. Ale i když souhlasí, myslím, že to se teprve uvidí. Pak se na moment otočím, když onen Tristan šeptá Akimu do ouška sladká slůvka. Nerozumím tomu. Je upír skutečně schopen citů k člověku? Přijde mi to proti mysli. Vždyť my lidé jsme pro ně hlavně potravou. Doposud jsem neviděl u upíra projev lásky. Střelím pohledem ke Gabrielovi a nadzvednu s ironickým úsměvem obočí. Tahle hladová bestie ten cit rozhodně nezná, heh. Obrátím se zpět k oknu a nechám se laskat vánkem. V téhle místnosti je příliš přeslazený vzduch. „Dej mi pak vědět, jak jsi na tom,“ připomene Tristan Gabrielovi. V duchu zajásám, konečně se mají k odchodu. Ani se neobtěžuju s nimi loučit. Upír mi za to nestojí a klukova pozornost je teď beztak fixovaná na něj.

Gabriel La Croix

Střelím po něm pohledem, dost dobře tuším, co se mu honí hlavou, ale měl by si na to zvykat. Mně se nebude stavět na odpor. Navíc až odejdou, tak tu bude jediný, kdo zbude. Ale vím, že pak si na něj budu muset nějakou dobu nechat zajít chuť. Dneska se totiž nespokojím jen s trochou jeho krve. Dneska budu chtít o dost víc. „Neboj se,“ zabručím, když už se snad podesáté ozve s tím, abych mu dal pak vědět. Ještě z kabely vytáhne sáčky s krví a pak si sbalí toho svého miláčka a klidí se. Konečně, konečně už mě nedráždí jeho čerstvá krev, i když je tu jiný zdroj, který je teď mnohem ohroženější. „Tss, láska,“ zasyknu. Ten Tristan je ale pořádný blbec, nechat se oblbnout člověkem, ale nejspíš dlouho člověkem nezůstane. Nebyl by moc v bezpečí, a když ho miluje, určitě s ním bude chtít zůstat mnohem déle, než je lidský život. „Tak pojď,“ přikážu mu a čekám.

Hazuki

Mé uspokojení, že otravná návštěva odchází, netrvá dlouho. Jen co zaslechnu zaklapnutí vchodových dveří, ozve se Gabriel a dožaduje se pozornosti. Nádech, výdech. Až pak se na něj obrátím a dojdu k němu. „Nechceš si nejprve dát tu instantní snídani, co ti přinesl tvůj přítel, a mě až na konec?“ nadhodím a posadím se na okraj postele k němu. Pohlédnu stranou a zapřu se o ruce za zády. „Víš, dezert se obvykle jí až po hlavním jídle. Jak se říká, to nejlepší na konec. Pak by ti ta syntetická nemusela chutnat a já nemám v úmyslu skapat tu už dnes,“ brblám rozčarovaně a zajedu si prsty do vlasů. Nejsem si jistý, jak ustojím jeho hlad dnes. Obzvlášť když...pohlédnu na něj a neklidně polknu. Obzvlášť když teď mu pár doušků stačit nebude.

Gabriel La Croix

„To by se ti líbilo, co?“ podrážděně se ozvu, ale nemám v plánu mu vyhovět. Nikdy jsem tu krev nechutnal a zrovna dvakrát jí nevěřím. Navíc pak bych se možná nedokázal kontrolovat už vůbec, když bych ochutnal. Taky by se mohlo stát, že bych ho opravdu zabil. „Nějak ti spadl hřebínek. Kam zmizela tvoje bojovnost?“ rejpnu do něj. Snaží se být klidný, ale moc mu to nejde, srdce mu buší a zajisté to není tou návštěvou. Nakonec se po něm  natáhnu a stáhnu ho pod sebe. Skloním se nad něj. Ta žízeň už se opravdu nedá vydržet, hladově polknu a zahledím se mu do očí. „Neboj, budu se kontrolovat. Přece bych nemohl tak hezké tvářičce ublížit,“ pronesu a prsty ho pohladím po tváři. „Ale nejspíš je fakt, že tentokrát po tom budeš muset odpočívat,“ zapřemýšlím nahlas. „Kdyby něco, až ti bude špatně a já nepřestával, tak mě zaraž,“ doporučím mu, i když to sotva asi pomůže. Vzápětí už to nevydržím a tesáky mu zanořím do krku. V tom okamžiku myslím už jen na krev.

Hazuki

Rozladěně zasyknu při jeho komentářích. K čemu by mi bylo v tuhle chvíli bojovat? Ne díky, nemám zapotřebí rozdráždit to zvíře v něm. O pár okamžiků později už ležím pod ním. Ty dvě zelené oči potemnělé hladem mě vysloveně propalují. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem v klidu. Zúžím oči, když jeho hřejivé prsty přejedou po mé tváři. Nevěřím mu ani slovo. Ne, když vidím, jak na tom je. „S radostí,“ zavrčím, ale to už se na mě vrhne. Přidušeně vyheknu, když se jeho tesáky zaboří do mého krku a mé srdce se splašeně rozbuší. Gabriel se ke mně tiskne a dokonce si mě k sobě vyzdvihne a náruživě polyká moji drahocennou tekutinu. Dech se mi začíná zkracovat a začínám se chvět. Už by měl přestat, tohle dlouho nevydržím. „Hej..brzdi, slyšíš?“ hlesnu rozechvěle. Obrysy pokoje se mi začínají rozpíjet. Sakra, sakra! „Kde je ta tvá zasraná sebekontrola, huh?“ zasténám a zapřu se do jeho hrudi rukama. Nehnu s ním ani o píď. Zkusím ho popadnout za vlasy a odtáhnout jeho hlavu, ale ruka mi po nich jen sklouzne. Nemám už sílu. „Gabrieli,“ zasípám  slabě a zavřu oči. Sakra, je mi mdlo. 

Gabriel La Croix

Teplá a sladká krev pulzuje v mých ústech a v mém těle. Je úžasný, ne jeho krev je úžasná. Cítím jak mé tělo po té lahodné tekutině sílí. Chci víc, chci tolik, kolik jen můžu. Vlastně ani nevím, proč bych měl přestat, utápím se v tom lahodném pokrmu, který je pro mě na prvním místě. Kašlu na nějakou syntetickou krev, lidská krev, ta je to nejdůležitější a pro nás upíry tím nejlákavějším. Syntetická jí nikdy nemůže konkurovat. Zahryznu se hlouběji do toho měkkého krku a plnými doušky polykám tu cennou tekutinu. Nejspíš bych se v tom pocitu rozkoše ztratil, když se ten člověk začne bránit. Ten člověk? Cítím, jak v mém objetí začíná umdlévat, beru si až příliš, ale co mně na tom záleží. Už jsem zabil tolik lidí, proč by na dalším mělo záležet. Ale když zaslechnu své jméno, zarazím se. Zavřu oči, tohle ne, vybaví se mi jeho tvář a to, že to není jen nějaký člověk, je to můj člověk. Vytáhnu tesáky a položím Hazukiho na postel. Vzal jsem si až příliš, v tom jediném okamžiku jsem se přestal kontrolovat. Tolik k mojí kontrole, ale nešlo přestat. Ta chuť byla až příliš lákavá a nejspíš za to mohl i ten zvláštní jed, protože s kontrolou jsem nikdy neměl problémy, až teprve teď. „Hazuki,“zašeptám a prsty mu odhrnu z tváře vlasy. Dýchá dost trhavě, ale dýchá, na poslední chvíli jsem se zarazil, stačilo tak málo a bylo by po něm.

Hazuki

Cítím, že ležím zpět na posteli, nebo spíše jako bych se do ní propadal. Mé tělo je tak slabé a těžké. Pocítím dotyk prstů na tváři a zaslechnu své jméno. S námahou nadzvednu víčka, ale nedovedu zaostřit na jeho tvář. Černá, krémová, rudá... Všechno se motá, je mi z toho zle. Nedovedu udržet oči déle otevřené a tak nechám víčka klesnout. To jsem dopadl. A je to jeho vina. Myslí si, že ví všechno nejlíp. „Seš idiot, La Croixi,“ hlesnu slabým hlasem a obestře mě temnota. Hlava mi klesne na stranu a já už nevnímám ani toho sebestředného cvoka ani sám sebe.

Gabriel La Croix

Prohlížím si ho, nevypadá moc dobře. Je neskutečně vyčerpaný. Sotva na mě dokáže pohlédnout. „Hazuki,“ oslovím ho znovu, ale jako by mě ani nevnímal. „A ty jsi hlupáček,“ zamumlám a prohrábnu mu vlasy. Cítím se lépe, ale stejně bych si ještě dal, ale z něj už nemůžu, to si moc dobře uvědomuju. Navíc ho budu muset nechat nějaký čas odpočívat. Frustrovaně si povzdechnu a přikryju ho. Syntetickou krev si odnesu do kuchyně a hned dva balíčky spořádám. Zbytek dám do lednice a zavolám Tristanovi. Ještě by otravoval sám. Řeknu mu, že se cítím líp a že ten Lovec to přežil. Nakonec mu to položím a vrátím se do ložnice. Vklouznu k Hazukimu pod deku a přitáhnu si ho do objetí.  Cítím se opravdu už o dost lépe, silnější, spokojenější a nespaluje mě už žádná žízeň. Zamyšleně mu začnu prsty projíždět vlasy. Kdyby mě nezarazil, přišel bych o něj.