Tristan

„Doktore Haley, tady jsou konečné soupisy. V deskách pod tím Vás požádám o podpisy a mám vám vyřídit, že pacienty, které jste před třemi dny ošetřoval na pohotovosti, dnes propustili domů. Jejich stav je stabilní. Veškerý proces následné hospitalizace a léčby máte zaznamenán v tom posledním archu. Bude to vše, pane?“  S přikývnutím převezmu dokumentaci. „Ano, pro podpisy si přijďte za patnáct minut,“ odvětím zdravotní sestře po zběžném zhlédnutí papírů k podpisu. „Rozumím,“ odvětí. „Dobrá práce,“ položím dokumenty na stůl a pak zvědavě pohlédnu na sestřičku. „Ještě něco?“ otážu se, protože trochu otálí. „Vlastně ano...pan Blanski má dnes dorazit, kvůli požadavku na nového dárce z pořadníku.“ Otráveně zasyknu. Tohle bude otravné. Není mi dvakrát pochuti setkat se s tím východoevropským buranem. Kolikátého dárce už stihl zlikvidovat? Jsou mu dobrá dvě staletí a sytí se jako novorozený, tsk.  „Dobrá, nějak se o to postarám. Zavolejte mi do ordinace, až přijde. Dnes tu mám nováčky, tak ať mi je moc nevyděsí,“ ucedím. „Jak si přejete,“ lehce se ukloní a odejde. Opřu se do opěrátka a povzdechnu si. Pohlédnu na hodiny. Blíží se jedna hodina. Měl by přijít poslední z trojice noviců do pořadníku. Dva  už jsem dnes zařadil do pořadníku. Zbývá zrzavý Yusuda Aki. Jsem zvědav v jaké psychické i fyzické kondici dorazí. Zamračím se. U něj jediného si nemohu pomoct, ale váhám se zařazením. Ale nemůžu udělat jinak. Výsledky vyšly skutečně dobré. Jeho imunitní systém má předpoklady se se ztrátou a obnovou krve slušně vypořádat. A jeho krev je dobrá. Připomenu si tu jemnou chuť kapičky jeho krve. Jaká škoda, že se to zvrhlo v takový blázinec. Můžu jen doufat, že dnes se vyvarujeme zbytečným scénám.

Aki Yusuda

Zbytek týdne utekl tak rychle a já jsem znovu tady. Pohlédnu na dveře nemocnice a s povzdechem vejdu dovnitř. Budu se tentokrát snažit chovat se statečněji. Přeci jen, posledně jsem byl neskutečně vyděšený. A ten upír byl takový pohrdlivý. Sevřu ruce v pěst, nenechám se tím upírem vykolejit, i když mám strach. Dneska mi řekne výsledky a zařadí mě do listiny a pak už jen budu poskytovat krev a pořád a pořád dokola, dokud budu moct. Pak mě odhodí jako zbytečnou věc. Rodiče byli vyděšení, když jsem přišel domů, ale dokázal jsem je upokojit, ale po tomhle dni nic nebude jako dřív. Měl bych doufat v to, že se dostanu k někomu, kdo bude alespoň trochu mírný a bude na mě brát alespoň nějaké ohledy. Rodiče v tomhle měli docela štěstí. Chtěl bych ho mít taky, vždyť minule se mě ten upír sotva dotkl a já hned vyletěl z kůže a přitom se mě budou dotýkat něčí rty, které se mi zaboří až do masa. Zavrtím hlavou, nesmím na to myslet. V nemocnici je o něco větší živo jak minule, ale nedbám na to a ohlásím se sestře. Nato si sednu do čekárny, vím, jaké budou výsledky, zařadí mě, jak taky jinak. Rozhlédnu se po prázdné čekárně a posadím se, alespoň, že tady je trocha klidněji, než si mě k sobě zavolá. S pohledem zabořeným do země čekám, až si pro mě přijde.  Přitom si prsty odhrnu vlasy čela. Rána nebyla tak hrozná, už ani není vidět, ale to jestli je vidět nebo ne, není podstatné. Povzdechnu si a stále čekám.

Tristan

Zdravotní sestra sepisující právě něco s pacientem zvedne hlavu od dokumentace, když zaregistruje robustní plavovlasou postavu, která prochází bez povšimnutí kolem pultu, aniž by se ohlásila. „Ah, moment, prosím,“ zavolá na něj. Muž se na ni ale jen povýšeně ušklíbne a pokračuje v cestě, kterou dobře zná. Žena/upírka chce za ním jít, ale netrpělivý pacient jí nedovolí ztrácet jeho čas a tak s pocitem, že doktor Haley si určitě nějak poradí, se s omluvou začne znovu věnovat pacientovi. Mohutný svalnatý muž si zatím razí cestu chodbami k ordinaci doktora Haleye. Většina osob v nemocnici - lidé i upíři - se raději klidí muži z cesty, kvůli samolibému výrazu a aury dravé šelmy. Dobře vycítili, že postavit se mu do cesty by nejenže nebylo moudré, ale mohlo by to být tím posledním, co udělají. Někteří si v duchu řekli, jak je možné, že ho ostraha vpustila dovnitř. Muž vejde do čekárny u ordinace, kam potřeboval jít, když zahlédne mladého muže. Nasaje pach té jemné lidské vůně. Jediný cíl, jaký ten skrček mohl mít, určitě bylo dárcovství. Mužovy rty se roztáhnou v úsměv, který však v ničem nebyl laskavý. Ten kluk se mu docela líbil. Přejde blíž a zatetelí se, když si všimne strachu v chlapcových očích. Jak zábavné by bylo si s ním hrát. Nebyl by dobrý jen pro krev. Ta tvářička byla vlastně dost k nakousnutí. „Mládě, ty tu budeš asi nové, že?“ osloví muž chlapce. Mluví s poměrně silným východoevropským přízvukem. Opře se dlaní o stěnu nad jeho hlavou a lehce se k němu skloní. Nasaje jeho vůni a přivře oči. „Drahoušku, ty tu zájisté čekáš na mě, viď? Vypadáš tak křehce a k nakousnutí,“ olízne si rty. Natáhne k chlapci prsty a zlehýnka přejede po linii jeho krčku. „Mé zoubky do něj pásovaly, jak ulité,“ protáhne úlisně.

Ještě jednou prohlédnu všechny papíry a ujistím se, že jsem nezapomněl podepsat ani jeden dokument a zařadím je. Už je tak akorát čas. Překvapí mě, že sestřička nevolá. Jsem za to docela rád, čím dýl se Blanski rozhodne přijít, tím líp. Nemusel by chodit taky vůbec, to by bylo úplně nejlepší, odfrknu si. Nakonec se zvednu a rozhodnu se  alespoň zjistit, jestli Aki už nečeká v čekárně pro pacienty. Když se blížím ke dveřím, ucítím to. Proboha, to už je ten zatracenej Rusák, tady? Otevřu dveře a když uvidím, co  se v čekárně děje, zvedne se ve mně vlna nevole. „Pane Blanski, byl byste tak laskav a šel dál od toho chlapce?“ pronesu ostře a rázně si to napochoduju do čekárny. Blondýn se ke mně otočí a zkroutí rty v ironickém úsměvu. „Ale vidá, doktore Haley, sám jste mne přišel uvítat? Jak, hmm..milé,“ odvětí, ruku od zdi nad chlapcovou hlavou však neodtáhne..

Aki Yusuda

Najednou se atmosféra změní. Moje srdce se zachvěje děsem a já pohlédnu do tváře upírovi, který si mě prohlíží. Ani jsem ho neslyšel přijít, ale jak taky jinak. Je to upír a ti se plíží ve stínech, aby uchvátili své oběti, i když v těchle dobách to už tak není. Upír ke mně pár kroky dojde a já najednou pocítím panický strach. Chci utéct, ale on je najednou tak blízko a co teprve, když se mě dotkne. Vím s jistotou, že už není úniku, ne před touhle stvůrou. „Ne,“ přiškrceně zašeptám. Prosím, jen ať mě nedostane on. S tím pohledem, jak se na mě kouká a jak se mě dotýká. Chce moji krev, ale v okamžiku mi dojde, že chce i něco jiného. Něco, co bych nikdy nikomu jen tak nedal a hlavně ne upírovi. „Ne, na doktora,“ rozechvěle odvětím. Nechci, aby to byl on, to by mi přeci nemohli udělat, nemohli….ale přesto cítím, že oni si můžou dělat cokoliv. Já nejsem nijak vyjímečný, takže můžu opravdu skončit u kohokoliv, třeba u téhle krvelačné zrůdy. Co jsem si vlastně namlouval, nikdy nebudu mít svůj vlastní život. Najednou se objeví doktor a já na něj upřu prosebný pohled, on by v téhle situaci mohl být tím jediným, kdo by mi mohl pomoct. „Prosím,“ zašeptám k tomu doktorovi. Já nechci patřit tomu muži, to by vše, po čem jsem kdy toužil, o co jsem usiloval, během chvíle zmizelo.  Vzápětí sebou cuknu, když se mě ty chladivé prsty znovu dotknou, tak majetnicky a s takovou samozřejmostí, jako bych mu už dávno patřil, ale já mu nepatřím.

Tristan

Aki ke mně vrhá zoufalý pohled, tichou prosbu o pomoc. Pohled přesunu k Blanskimu. „Zdá se, že jste mi nerozuměl,“ odvětím s hraným údivem. „Myslím, že jsem vám jasně řekl, že máte odstoupit od toho chlapce.“ Mluvím klidně, ale v očích mám tvrdý lesk. „Proč jste nepřišel hned za mnou pane Blanski, jste tu přeci kvůli určitému požadavku, nebo se mýlím?“ otážu se ho a přejdu až k nim. Mohutný upír se narovná a a naštěstí sundá ty barbarské pracky z toho chlapce. „Nemusíte se tvářit tak upjátě, doktore,“ odfrkne si a probodne mě podle něj děsivým pohledem.  „Mým požadavkem je čerstvá krev z pořádníku. Vy to víte velmi dobře. A když jsem objevil tohle skvostné stvořeničko, tak vám rovnou hodlám ušetřit práci. Chci jeho,“ pohledem sklouzne k na smrt vyděšenému Akimu. „To ale nebude možné,“ odvětím okamžitě a dám mezi něj a Akiho ruku. To blondýna rozčílí. „Co tím sákra myslíte, Haley?!“ vyštěkne na  mě chytne mě za paži, která ho od Akiho dělí.  Zaryje do ní prsty, až zasyknu. Nelíbí se mi, že se mě ten barbar dotýká, a protože je dost silný, jeho stisk je dost nepříjemný.  Vytrhnu ruku z jeho sevření. „Tohle jednání vám v ničem nepomůže, pane Blanski. Buďte tak laskav a sečkejte, než společně sjednáme výběr pro vás, nebo raději pro dnešek odejděte,“ opáčím chladným nevzrušeným hlasem. „Aki, stoupni si za mě,“ úkosem pohlédnu na chlapce. Pomalým pohybem  mu pomůžu na nohy a přesunu ho za sebe. „Haley, jákym právem mi odpíráš toho chlapce?“ zavrčí Blanski a hrozivě se vztyčí. Je o půl hlavy vyšší, než já. Jsem starší, ale jsem převážně medik, ne bojovník a nemyslící hora svalů. A on si dovolí mi ještě tykat. Bastard. Musím zjistit, jak z této situace ven. Nejsem si dost dobře jist, proč vlastně Akiho bráním. Každopádně nováčka bych téhle barbarské hordě nevydal ani omylem. Než vymyslím, jakým způsobem Akiho ochráním, popadne mě Blanski za límec pláště. Zamračím se. „Co si myslíte, že-“ zasyčím. „Myslíš si, že si ho můžeš nechat pro sebe, doktůrku? Tohle bude moje potráva, ne tvoje!“ vyprskne na mě. „Aki, stáhni se,“ řeknu tak akorát včas, když do mě blondýn strčí, až zprudka couvnu o několik kroků. Jinak bych býval chlapce porazil. Pak mi hlavou svitne nápad. Srovnám si lékařský plášť a s odporem na Blanskiho pohlédnu. „Jistěže můžu, je to můj asistent. Takže neexistuje možnost, že bych ho svěřil jako dárce někomu do rukou. Obzvlášť hlupákovi, který mrhá životy našich dárců.“ Blondýn nedůvěřivě přimhouří oči. Nevěří mi. Ale nemá jak mi mé tvrzení vyvrátit. Abych si upevnil svou převahu nad ním, tak ještě dodám: „Pokud jste nespokojen s postupy, jakými to tu vedu, můžete si stěžovat panu La Croixovi. Třeba bude mít pro vaši bezvýchodnou situaci pochopení. Jestli jste ochoten si někoho vybrat, podle mých doporučení, přijďte prosím zítra. Nashledanou.“  S chladným znechucením mu dám sbohem a za rameno si odvedu Akiho do ordinace.

Aki Yusuda

Nečekal bych, že mi pomůže, ale on se mě opravdu zastane. Překvapí mě to, opravdu mě to překvapí a hodně, když se mu postaví. Když se ten upírský doktor postaví na moji stranu a takhle mě před ním brání. Vždyť jsem jen člověk, mohlo by mu být jedno, kdo mě dostane. Nicméně slova toho monstra mne rozechvějí, on mě chce, mě…. Rozechvěle polknu. Kdyby ten doktor souhlasil, tak smrt by byla osvobozením, protože v rukou té příšery bych nejspíš poznal jen utrpení. Podle všeho i doktor s ním má problémy. Když mi řekne, abych se za něj schoval, s jeho pomocí se záhy ocitnu za jeho zády. Najednou cítím trochu jistoty a bezpečí. Cítím bezpečí, že mě před ním brání. Rozechvělě natáhnu ruku a prsty sevřu jeho plášť. Nejradši bych utekl, ale nejde to, nohy jako by mi přirosty do země. Slova, která mezi sebou pronáší, nejsou zrovna povzbudivá, že by mě ten doktor mohl chtít jako potravu? Na to jsem nemyslel, ale je to možná pravda, všichni chtějí to jediné a to je krev, ale on už někoho stálého určitě mít musí. Vzápětí sebou trhnu a poslechnu ho. Přitisknu se zády ke stěně a sleduju, co se děje. Asistent? Překvapeně na doktora pohlédnu. On mě opravdu chce chránit, ale proč, vůbec nechápu, nechápu tyhle úpíří zvyky. Ještě nikdy jsem neviděl, aby se jeden z nich zastal člověka. Moje překvapení, ale nezná mezí, když vysloví jméno toho upírského rodu, který všem vládne. To jméno zná každý, ale při jeho zaslechnutí ta stvůra viditelně zbledne. Dál už nic nevidím, protože mě doktor vezme do ordinace. „Proč?“ zašeptám tu jedinou otázku, když se za námi dveře ordinace zavřou. Chci vědět, proč mě ochránil, proč se mu postavil, i když to nejspíš nebude bez nějakých důsledků. Jsem přeci jen člověk, pro ně nic neznamenám, až na krev.

Tristan

V ordinaci se cítím o něco klidnější. Opravdu nemám rád konflikty s hlupáky, kteří si myslí, že bude po jejich. Raději později zkontaktuji Gabriela, prince z rodu La Croixů, který je mým dlouholetým přítelem. Má pod palcem právnickou firmu, tak by mi mohl poradit, jak se vypořádat s takovým idiotem, jako je nekontrolovatelnej barbar Blanski. Mám poměrně štěstí, že jméno La Croixů na toho hlupáka platilo. Jinak bych měl problém a nejspíš bych mu nezabránil uplatňovat si nároky na malého Yusudu. Pohlédnu na něj, když vznese tichý dotaz. Pravda...proč jsem ho vlastně ochránil? A ještě jsem si vymyslel tak podivnou výmluvu. Tsk, to jsem si ale přivodil situaci. Na co jsem myslel?? Co mu mám odpovědět? Beztak si bude dělat vlastní závěry a to by mohlo být leda tak problematické. „Copak? Je nutné vědět všechno?“ obrátím se k Akimu. „Ber to jako čistý fakt a neptej se na kdejakou drobnost,“ odvětím a posadím se do svého pracovního křesla. Pár okamžiků  zamyšleně hledím na hromádku dokumentů. Pak se však rozhodnu. Pohlédnu na chlapce a srovnám si brýle na nose. „Zrovna jsem přemýšlel, že by se mi hodil nějaký osobní asistent. Podle všeho jsi studentem medicíny, to se mi tak akorát hodí. Nejsi úplný laik a budeš mít možnost se určitě lecčemu přiučit. Chodil bys sem vždy po škole na několik hodin a dělal práci, kterou ti zadám. Co na to říkáš?“ Z nějakého důvodu ho chci mít prostě na očích, přivřu oči.

Aki Yusuda

Hledím na něj s nejistotou. Nevím, co od něj mohu čekat, ale zachránil mě. Kdyby nezakročil, tak ten barbar mě bude mít k večeři. „V tomhle ano,“zamumlám s tichostí. „Vždyť pro nikoho nic neznamenám,“ dodám o dost tišeji a prsty sevřu v pěst. Při jeho dalších slovech sklopím pohled, jedná, jako kdybych neměl právo to vědět, ale vždyť šlo přeci o mě. Vzápětí na něj znovu překvapeně pohlédnu. To jako myslí vážně, abych byl jeho asistent, asistovat upírovi při věcech, co dělá? Je pravda, že by to byly dost velké zkušenosti, ale na druhou stranu je to upír… Chvíli na něj váhavě koukám, je to opravdu hodně lákavé. „Rád bych, ale co to bude ještě obnášet?“ zeptám se ho a pohlédnu na něj. „Navíc, je tu to s tím pořadníkem,“ dodám s tichostí a pohled odvrátím. Přitom znovu cítím ten nepříjemný pocit uvnitř hrudi. Jak by si to představoval, budu dávat krev a pak ho tu ještě obskakovat? I když podle toho, co říkal, bych se naučil dost nových věcí. Viděl bych věci, co asi málokterý člověk, ale zároveň se toho i bojím.

Tristan

Pozorně sleduju, jak se jeho nejistota mění v překvapení a váhavou zvědavost. Ach ano, pořadník... „Hádám, že tuhle věc budu muset ještě pořešit,“ zamumlám zamyšleně. „Nejprve tě vezmu na zkoušku. Budeš asistovat mým vyšetřením a  zapisovat dokumentaci. Dále se naučíš pracovat s vybavením a budeš mi ho chystat. Navíc si během toho budu ověřovat tvé znalosti a tak dále, co se namane, chlapče,“ zamávám rukou  a zvednu se. „Nemusíš se tvářit tak neklidně. Dokud budeš v mé blízkosti, nic špatného se ti dít nebude,“ pronesu a přejdu k němu. „S pořadníkem snad něco provedu. Bylo by mi nemilé, kdybych tě měl někam poslat, zatímco tě tady budu potřebovat.“  Zamračím se a prohrábnu si vlasy. „Jelikož zařazení je vytvářeno podle mého úsudku  a výsledků, hádám, že ti nejprve zařídím na nějakou dobu odklad. Poté bych tě na nějakou dobu měl přiřadit k sobě.“ Mohl bych se dostat do problémů, kdyby se na to přišlo. Věřím však svým schopnostem. Na  tohle zajisté najdu řešení.

Aki Yusuda

„Opravdu?“ pohlédnu na něj. To by opravdu pro mě udělal, ne, pro mě ne. Nejspíš jen potřebuje někoho k ruce, ale kdyby to bylo možné, tak tohle by byl alespoň nějaký únik. Poslouchám, co bych vše dělal, je to zajímavé a hodně se toho opravdu naučím. „Dobrá,“ kývnu s pousmáním. Je to neskutečně velká šance, ale když slyším o tom, že by mohl být z pořadníku na chvíli vyřazený, kousnu si ret. Je to skvělé, nemuset alespoň chvíli dávat nikomu z nich svoji krev. Být ještě chvíli člověkem se vším všudy a jen tady pomáhat. Ale vzápětí si uvědomím, že myslím jen na sebe. Pohlédnu na něj. „A nebudou z toho problémy, pro vás?“ zeptám se s nejistotou. Sice je to upír, ale přeci jen mi dost pomohl, poprvé, když jsem se zranil, také před tím upírem a teď mi dává velkou šanci společně s možností si nechat svoji krev jen sám pro sebe. Hlavně, když vím, že u upírů je krev teď dost žádaná. Každý člověk je v takovém okamžiku důležitý. „Nechtěl bych, aby kvůli mně nastaly komplikace. Nestojím za to,“ zašeptám s tichostí.

Tristan

Zalesknou se mi oči, když uvidím, že se Aki pousmál. Jeho výrazy se teď tak mění. Dal jsem mu naději a tak se jí chytá jako záchranného stébla. Přeci jen je to pouhý člověk. Lidé udělají cokoli pro to, aby zachránili své bídné životy. Udělají pro to téměř cokoli. Rozšířím oči, když si začne dělat starosti, zda mě to nějak ohrozí. Nadzvednu Akimu bradu a zahledím se mu příma do očí. „Ano, možná za to nestojíš. Je obdivuhodné, že tě zajímá, zda se mě plánovaná situace nějak negativně dotkne...Aki,“ řeknu tiše s pohledem do jeho šedomodrých očí.  „Pak by ses měl tedy snažit být užitečný a dokázat, že stojíš za to, abych tě u sebe měl,“ dodám a přiblížím svůj obličej blízko k jeho, až se téměř naše nosy dotýkají. „Rizika jsou velká, záleží tedy také na tom, abys držel svá ústa na zámek a nikde nevyzradil, jakých machinací se v našem společném zájmu dopustím. Rozumíš?“ A koutky mi cuknou v pousmání.

Aki Yusuda

Přešlápnu a neklidně polknu, když se mě dotkne a zvedne mi bradu. Pohled mu oplatím, i když mi to není zrovna příjemné. Přesto se snažím uklidnit své bušící srdce. Podle všeho ho moje slova překvapila, ale to i mě samotného. Starám se totiž o upíra, ale nemůžu myslet jen sám na sebe. Když vysloví moje jméno, ještě tím zvláštním tónem, tak se zachvěju, ale ani neceknu. „Budu se snažit,“ rozhodně kývnu. Jsem pracovitý a svědomitý. Hlavně, když jde o práci, kterou bych chtěl jednou dělat. V takové práci se nepřipouští žádné chyby nebo lenost. Najednou je, ale ten upír dost blízko. Vlastně, až nepříjemně blízko. „Nikomu nic neřeknu,“ zašeptám a odtáhnu se. Vadí mi to, jeho blízkost je až příliš. Přesto zaregistruju úsměv jeho rtů. Překvapí mě to, ještě nikdy jsem neviděl, že by se nějaký upír usmál. Nicméně udělám krok vzad a sklopím pohled. „Určitě nebudete litovat.“

Tristan

„Pak tedy výborně,“ ušklíbnu se, když chlapec couvne a sklopí pohled. „Od příštího týdne začínáš. Do té doby se postarám o určité náležitosti. Přijď ale ještě za dva dny a přines mi svůj rozvrh, abychom nemuseli řešit časovou kolizi tvých přednášek a tvé nadcházející praxe zde,“ oznámím mu. Bude zajímavé, když něco obohatí všednost mé práce. „Také bude lepší, když si ujasníme pár věcí, Aki. Budeš muset vykazovat naprostou poslušnost, rozumíš? Ne všichni dovedou projevit takovou shovívavost jako já, proto budeš muset být opatrný, jinak by to mohlo přinést problémy i mně,“ uzavřu. Prokazovat tolik benevolentnosti vůči lidskému mláďěti, které má být dárcem. Něco se mnou zajisté není v pořádku. „Hádám, že od této chvíle se lépe poznáme,“dodám a posadím se zpět do svého křesla. „Pro dnešek můžeš jít.“

Aki Yusuda

Už tak rychle? To je dost nečekané, ale souhlasil jsem a tak to bude v pořádku. „Dobře,“okažitě kývnu. Přeci jen se musí vše udělat tak, aby to vyhovovalo jak jemu, tak i mně. Jsem rád, že hodlá respektovat dobu, kdy mám školu, kdyby ne, tak by to byl docela dost velký problém. „Pár věcí?“ nejistě na něj pohlédnu. Takže to nejspíš nebude tak jednoduché…jeho podmínky, ale celkem chápu, i když nevím, jestli se mi chce až tak moc podřizovat upírovi. Znamenalo by to, že ho vždy a ve všem poslechnu, i kdybych s ním nesouhlasil a mohl by po mě chtít i věci, které bych nemusel chtít já. Na druhou stranu je jeho nabídka tak moc lákavá. Takže kývnu hlavou. „Dobře, udělám, co si budete přát,“ dostanu ze sebe. Ale nejsem si tím jistý, když bude chtít něco co já ne, tak to nejspíš neudělám. Ale to by záleželo na situaci. „Ano,“ zamumlám a pohlédnu na něj. Má to své pro a proti, hlavně nevím, jak na to zareagují rodiče. „Dobře,“ kývnu a ještě ve dveřích zaváhám. „Děkuju za dnešek a za to všechno ostatní,“ pronesu, než z ordinace zmizím.