Tomoe

Vůbec to tady neznám. Nasávám pachy nového prostředí. O tomhle místě se vykládaj pověsti, že tu dřív mezi sebou hodně bojovali upíři a vlkodlaci. Nebo se tu prý i vedou boje mezi znepřátelenými klany. Jak se dalo čekat, našeho samozvaného vůdce, Tennoujiho, tohle místo přitahuje jako magnet. Občas pořádáme s celou partou různé výpravy na zajímavá a mnohdy i nebezpečná místa. Trénujeme tak svoje schopnosti. I když hlavně bažíme po dobrodružství. No co, jsme mladí a možná trochu lehkovážní. Dnešní výprava mě však příliš netěší. O to víc, když vím, že je to moje vina. Po incidentu mezi nimi a Silvienem si ode mě drží odstup, neví, jak se ke mně mají chovat. Ovšem Tennouji je extrém. Ačkoli je z nás nejstarší, je nejtemperamentnější a na mě momentálně permanentně nasranej. Vlastně bych mu to ani neměl za zlé, kdyby mě nevytáhl na tenhle výlet stylem: „Jestli máš ještě koule a vlkodlačí hrdost, pojď mi to dokázat!“ Jak já mu to mám asi tak dokazovat? Já upřímně doufám, že se nesetkáme s nikým, koho se povídačky o tomhle místě týkaj. Držíme se s Taichim vzadu. Jedinej ten zůstal bez ofuků při mně. I když ty perverzní narážky, které na mě začal mít, by si fakt mohl odpustit. Ale co můžu čekat od takovýho nadržence.

Na tohle místo jsme šli skoro půl dne. Pohlédnu na oblohu, ze které mizí poslední zbytky červánků. Brzy se setmí. Hádám, že tohle bude jedna z těch akcí, kdy budem vzhůru celou noc.  Protáhnu se a trochu si pospíším za ostatníma. Jsme na okraji lesa, kam oko dohlédne samé kopce, lesíky a palouky. Žádné viditelné známky lidského osídlení. Kluci uznale hvízdnou. Jo, to se jen tak nevidí. Je to vlastně ideální místo. Teď už se nemusíme bát zahlédnutí, proto se proměníme a užíváme si intenzivněji prožitky naší svobody. No jo, musíme se přeci jen odreagovat, i když bychom se někteří z nás měli učit na zkoušky. Nah, čert je vem. Rozeběhneme se do prostranství. Zatím nevědomi nebezpečí, které na nás blízko číhalo.

 

Silvien La Croix

Frustrovaně si povzdechnu. To jedno štěně, zase se samozřejmě neukázal. On si se mnou opravdu rád hraje. Pohladím kocoura a přepínám programy. Všude jsou jen samé kecy, alespoň jednou by tam mohli dávat něco normálního. Znovu si povzdechnu a opřu se opěrku hledíc do stropu. Dneska mi to v práci opravdu dalo zabrat, samé problémy, které jsem musel řešit a teď ještě štěně. Možná bych se za ním mohl podívat, ale spíš by měl přijít on za mnou. Pokud si nenašel někoho jiného, kdo mu udělá dobře. Třeba toho svého kamaráda. Sevřu zuby, zkusil by se ho jen dotknout a já bych ho přetrhl jako hada, protože je můj. Nakonec televizi vypnu, dneska nemám na nic náladu, skoro jako by bylo něco ve vzduchu. Něco nebezpečného. Zamířím na balkon a pohlédnu na měsíc. Dnes svítí opravdu jasně. Kocour mě následuje a začne se mi otírat o nohy. Místo toho, abych ho ale pohladil, sáhnu po cigaretách a jednu si zapálím. Dneska je opravdu něco ve vzduchu. Jen doufám, že ten blbeček nedělá nějakou blbost. Přitahuje problémy jak magnet…

 

Tomoe

„To je hřbitov?“ ozve se Mark. „Kecáš, kde? Uprostřed pustiny? To je drsný!“ čenichají vzrušeně kamarádi a já stejně tak zvědavě mířím ke zdmi ohraničené ploše. Pach hlíny, břečťanu a zimolezu a hlavně...smrti. Otřesu se. Tohle místo mi nahání hrůzu, ale zároveň probouzí adrenalin v krvi. Pohlédnu na zářivý měsíc. Jen umocňuje atmosféru tohohle místa. V tom Mark zavyje bolestí. „Co děláš, ty vole?“ běží k němu Taichi. Markova noha uvízla v nějaké pasti. Co to sakra je? Dva z kluků se promění do lidské podoby. Nechápavě zkoumají složitý mechanismus a snaží se Markovi z něj pomoct. „Poslyšte,“ ozve se Taichi znepokojeně. „Máte pocit, že něco takového obvykle bývá na hřbitovech?“ „Co tím chceš naznačit?“ zamrazí mě.  „Vypadneme odsud,“ zavelí Tennouji a pomůže klukům rozbít tu věc, která držela v zajetí Markovu nohu. Provizorně ho ošetříme obvazy z Mikiho  trička  a zamíříme zpět. Nebo v to jsme alespoň doufali, že uděláme. Bylo pozdě. Dřív, než jsme vycítili jejich přítomnost, zaútočili. Skryti ve stínech museli nás obklíčit. Cítil jsem jejich pach ze všech stran. Slyšel jsem výstřely a bolestné kňučení kamarádů. O-oni po nás střílejí?!  „Zdrhejte! Dělejte! To jsou Lovci!“ vybízí nás Tennouji a snaží se nás vyvést z obklíčení. Kličkujeme napříč lesem. Taichi vedle mě, mě také pobízí. Je to děsivé a přesto vzrušující. Krev mi hučí v uších, tlapky se sotva dotýkají země, jak rychle se snažím běžet. Je to skoro jako tehdy, když jsem prchal se Silvienem na zádech. Tenkrát jich ale muselo být míň. A tihle museli na tomhle místě číhat na hlupáky, jako jsme my. Je docela potupné zdrhat před lidmi, ačkoli jejich schopnosti a to, proč jsou tak silní, je záhadou. Co víme všichni s určitostí, tak naši rasu, stejně tak jako upíry, nenávidí. Chytají nás a zabíjejí. Proč se tohle muselo stát nám?? Nikomu jsme přece nic neudělali! Rozhlídnu se a polije mě hrůza. Rozdělili jsme se! Jediný, kdo běží po mém boku, je Taichi. Alespoň to je utěšující. Najednou nám něco praskne pod tlapami a zahalí nás štiplavý dým.  Nevím, co to je, ale je to hrozně nepříjemné. Huh?! Jakto, že jsem se proměnil?! Nemám ale čas nad tím dlouho uvažovat. Začnu se prát s těmi neznámými osobami, které nám vpadly do zad.  Taichi dělá to samé, slyším ho poblíž. Sakra, proč vlastně nic pořádně nevidím? Pálí mě rameno, něčím mě škrábli. Pak mě chňapnou dva páry rukou a já ucítím tvrdou ránu do žaludku. V tu ráno všechno zčerná.

Když konečně otevřu oči, vidím nad sebou polorozbořené trámy a děravou střechu. Vzápětí ucítím tu palčivou bolest. Na každé končetině mám podivný náramek a na krku obojek. To, co způsobuje onu bolest, jsou hroty uvnitř náramků, které mi probodávají kůži. Jsou stříbrné.

 

Taichi

Sakra, sakra, sakra! Jak se tohle mohlo tak rychle podělat? Užívali jsme si svoje malé dobrodružství s kámoši a najednou tohle. Je to jako noční můra. Rozprášili nás do všech stran. Můžu se jen modlit, že to všichni nějak přežijeme. Zdrháme bok po boku s Tomoem, když na nás ti černokabátníci použijí nějaký nechutný trik. Nevím, co to bylo za dým, ale využili toho, že jsme se proměnili a osobně nás napadli. Měl jsem problém se sám ubránit, ale Tomoeho dostali. Do hajzlu! Nevím, co mám dělat. Zdrhám, co mi síly stačí, a snažím se setřást pronásledovatele.  To se mi nakonec nějak podaří, ale jsem sám! Musím přece klukům a hlavně Tomoemu pomoct!  Sotva se držím na nohou, ale to je fuk. V tom mě to napadne. Samotná myšlenka mě znechutí, ale teď není čas si vybírat. Nikoho jiného o pomoc požádat nemůžu. Vracím se co nejrychleji do našeho města a snažím se vypátrat pach toho upíra. Od toho místa, kde jsem se s ním setkal poprvé, to nebylo zas tak daleko k jeho domu. Nakonec se tam přeci jen dostanu. Bez dechu vyběhnu k jeho dveřím a zabuším na ně.

 

Silvien La Croix

Nakonec zajdu dovnitř. Vysprchuju se a zalezu si do postele. Kocour je samozřejmě hnedka u mě. Pokusím se usnout, ale jako by mě něco pořád nutilo být ve střehu. Tohle opravdu bude noc. Prohrábnu si vlasy a zahledím se do stropu. V tom se ozve klepání. Spíš bušení. Žeby moje štěně? I když je docela pozdě, ale u něj člověk nikdy neví. Nasaju pach příchozího, je to jeden z těch čoklů, ale ne moje štěně. Jak se opovážil sem přijít. Vstanu a natáhnu na sebe kalhoty. Jestli se přišel prát, tak ho zabiju. Je mi úplně jedno, jestli je to jeho kámoš, ale mně sem žádný čokl lézt nebude a rozhodně si nebude vyskakovat. Otevřu dveře a podívám na toho zmoženého čokla. Spíš vypadá jako by se pral než, že by se přišel prát, ale u nich člověk nikdy neví. „Co chceš?“ zasyčím nepřátelsky.

 

Tomoe

 Ležím v těch nepříjemných okovech na zemi u zdi. Kus ode mě sedí u oprýskaného stolu několik osob v černých kabátech a o něčem zaníceně diskutují. „Hele, probral se,“ všimne si jeden. „Divíš se? To psisko teď musí pořádně pálit tlapičky. Viiiď, štěňátko?“ zapatlá na mě ironicky druhý a shýbne se ke mně. Nevidím mu do tváře, má nějakou masku. „Jsi docela zticha, musíš být docela překvapený,“ řekne téměř něžně a prohrábne mi vlasy u ucha. Cítím, jak se mi ježí chloupky strachy. Vyděšeně na něj hledím. Proč? Kde to jsem. „Kde jsou ostatní,“ špitnu. „Utekli,“ odfrkne si znechuceně jeden u stolu. „Protože tenhle idiot,“ vrazí do kolegy vedle sebe, „ještě neumí moc dobře mířit.“  „Přesně tak,“ pokračuje opět ten blízko mě. „A proto se musíme pojistit, aby nám neuteklo už ani jedno nezbedné štěňátko,“ promlouvá ke mně sladce, zatímco postupně o kus utáhne každý náramek. Bolestně zakňučím. Tolik to pálí!

 

Taichi

Och, jak jsem mohl čekat. Mistr pijavice není zrovna polichocen mou návštěvou. Ale ten svůj přístup si může strčit někam. „Potřebuju... tvou pomoc,“ zachraptím. Sakra, moje hlasivky. To mám z toho běhu. „Musíš jít okamžitě se mnou. Jsme v totálním průseru!“ vysypu ze sebe naléhavě. Musíme vyrazit, nesmíme ztrácet čas. Je to dost daleko a nemusíme se tam dostat včas. Pokud Tomoemu ještě nějaký zbývá.

 

Silvien La Croix

Co to je za idiota. Nevím, proč bych mu měl pomáhat. Nesnáším ty čokly, všichni jsou stejně blbý. Povzdechnu si, až na moje štěně. „Táhni, ty prašivej čokle, nemám s tebou nic společného,“ zasyčím naštvaně a už mu chci dveřmi prásknout před nosem, když se zarazím. On by tu nebyl jen tak.  „Kde je Tomoe?“ syknu dost naštvaně a zuřivě ho probodnu pohledem.

 

Tomoe

Minuty utíkají, mně však připadají jako hodiny. Z ranek od obojku a náramků mi stékají krůpěje krve. Takhle tu přeci nemůžu zůstat. Hrozně to bolí, ale vysloveně mi to v pohybu nebráni. Jenže oni jsou skoro všichni v téhle místnosti. Musím utéct, ale k tomu potřebuju příležitost. Ta se mi naskytla, když část z nich odešla připravit jídlo. V místnosti se mnou zůstali jen dva. Chvíli je upřeně pozoruju, než vystartuju ke dveřím. Ale jako kdyby na to čekali. S pobavenými úšklebky mě popadnou za ramena a odhodí na zem, o kterou si téměř vyrazím dech. „Vlčátko nám chce utéct,“ zachechtá se jeden z nich. „Měli bychom mu ukázat jeho místo,“ přitaká druhý. Vzápětí mi přistane v břiše kopanec. „Hezky běž na místečko, pejsku. Šéf se bude zlobit, když uvidí, že neposloucháš,“ pokračuje a při každém druhém slově si kopne. Co vlastně mají z toho, že nás unesou, nebo zabijou? Vůbec to nechápu! Ale nesmím se tu teď rozbrečet. Tu radost jim prostě neudělám.

 

Taichi

Zatraceně, on mě posílá do háje?!  To, že mi nadává do čoklů, přejdu, ale na konflikt nemáme čas! „To se ti tu snažím vysvětlit!“ vyštěknu netrpělivě. Je mi fuk, že na mě nebezpečně zírá. „Přepadli nás Lovci a Tomoeho zajali! Tak sakra zvedni tu svou upíří prdel a pojď za mnou!“ Oplácím mu zuřivě pohled. To mu člověk musí vysvětlovat všechno do detailů? S jakým debilem si to Tomoe  začal?

 

Silvien La Croix

Se zasyčením ho chytnu pod krkem a přirazím ke stěně. „Kde!?“zeptám se vzteky bez sebe. Cítím, jak mi krev vře v těle, můj instinkt zabijáka je na té nejvyšší úrovni a s klidem bych zabil i toho čokla před sebou. Takže to štěně se dostalo do maléru. Měl jsem to vědět. Měl jsem ho tu držet za každou cenu. Protože je samý problém. Hloupě riskuje a jedná tak, jak se na jeho druh nehodí. Do těch problémů ho navíc dostali jeho stejně pitomí přátelé.

 

Tomoe

Na chvíli si mě přestali všímat. Přerývaně dýchám a snažím se příliš nehýbat. Mám pocit, že mám modřiny snad po celém těle. Takhle jim daleko neuteču, i kdyby se mi podařilo jim nějak vyklouznout. I když teď už pochybuju, že by mé pokusy nečekali. Začali večeřet. Vůně jídla mě dráždí, začínám mít docela hlad. Po tom běhu o život není divu.  Ale spíš než hlad mě začíná trápit žízeň. Můžou za to ty zatracené náramky. Rány po nich pálí, krvácí a oslabují mě. Začíná mi být trochu zima, což je známka toho, že se mnou není něco v pořádku. „Hej, psisko?“ ozve se znenadání ten, který mě předtím zkopal. „Máš žízeň?“ Nedůvěřivě na něj pohlédnu. „Nemám,“ odseknu a odvrátím tvář. Přejde ke mně s hrnkem s vodou. „Když řeknu, že máš žízeň, tak se napij,“ usměje se mile a chrstne mi vodu do obličeje. Sklopím hlavu a z vlasů mi crčí voda. Na tyhle hry já nemám nervy. Jak dlouho tohle můžu vydržet?

 

Taichi

Přiškrceně vyheknu, když mě přirazí ke stěně. „Pusť mě,“ zasípu. „Ztrácíme tady čas.“  Úplně mnou otřásá jeho vražedný úmysl. „Utíkali jsme z Rudých plání, jestli ti to místo něco říká,“ dostanu ze sebe a sevřu ruku, kterou mi svírá hrdlo. „Můžu tě dovést k místu, kde mě odtrhli...od.. Tomoeho,“ zachrčím a zatnu do jeho ruky nehty. Sakra, je fakt silný.

 

Silvien La Croix

„Pustit tě?“ zeptám se hrozivě a víc mu krk sevřu. Nesnáším ty čokly. Na místě bych mu zakroutil krkem. Když řekne, kde byli, mám k tomu ještě větší chuť. „Tam nikdo nemá co dělat. Chodí tam Lovci,“ zasyknu a konečně ho pustím „Hloupý čoklové,“ s tím si povzdechnu. Bude to dost risk tam pro něj jít, kdoví kolik jich tam může být. Nicméně, já jim ho nenechám. „Padej domů, jen bys mi překážel,“ zasyčím na toho čokla, který se snaží nadechnout, a vrátím se do bytu. Obléknu se a ze šuplíku vyndám pistoli. Zkontroluju náboje a zasunu zásobník. Lepší je být připraven, navíc ani oni nebudou beze zbraní a já ze sebe terč rozhodně dělat nechci.

 

Tomoe

„Spíš?“ nadzvedne mi za vlasy hlavu ten sladce mluvící prevít. Nepřítomně mu pohlédnu do tváře. Nemůžu se jim příliš bránit, tak se snažím jim alespoň nedat záminku, aby mě mohli „škádlit“, jak to nazval jeden z nich. Zase se mě tenhle ten dotýká. Hladí mě po odhalených nohách, vždy o kousek víc vysune moje kraťasy. Nebo hladí moji tvář. Běhá mi z toho mráz po zádech. Je to nechutné. Děsí mě. Silvien by mu zlámal ty pracky, kdyby tu byl se mnou. Silvien... Huh?! Cítím, jak mi vlhne tvář.  Co to? Ale ne, byl jsem rozhodnutý před nimi neukázat slzy! Ale při vzpomínce na Silviena mě najednou začalo bolet na hrudi. Srdce mi svírá úzkost, protože vím, že už ho nikdy neuvidím. Cítím se tak osamělý.

 

Taichi

Lapám po dechu, musím se přitom opírat o stěnu. Já tu pijavici fakt nesnáším, ale jestli vážně půjde zachránit Tomoeho, budu mu přát hodně štěstí. „Domů nepůjdu. Zkusím se porozhlídnout po ostatních,“ oznámím mu. „Postarej se prosím o Tomoeho,“ dodám se zoufalstvím v hlase, proměním se a zmizím v temnotě noci.  Najít ostatní přátele. Jen doufám, že budou všichni naživu. Hlavně Tomoe.

 

Silvien La Croix

„Dělej, jak chceš,“ pronesu a přibouchnu za sebou dveře. Všechny je zabiju, jestli se mu něco stane. Nikdo nebude sahat na to, co je moje. Nikdy. Zamířím do garáže, autem to bude mnohem rychlejší. Vyjedu z garáže, a jakmile se dostanu za město, sešlápnu plyn až k podlaze. Rychlá jízda mi rozhodně problém nedělá. Navíc teď se hraje o čas. Lovci nikoho nenechávají dlouho naživu, pobaví se, ale pak je stejně všechny zabijou. Nechtějí informace, nic, jen si libují v bolesti, a jestli není mrtvý, tak teď zažívá ty nejhorší muka. Při té představě sevřu zuby. Kdyby to auto mohlo jet ještě rychleji, ale tohle je maximální rychlost, kterou z něj vytáhnu, ale už tam brzo budu a najít mi ho nepotrvá tak dlouho. Znám jeho vůni, tak jako nikdo jiný.

 

Tomoe

„Tvé slzy jsou tak sladké, štěně,“ setře mi ten kretén slzy z očí a olízne je. Takhle mi on říkat nebude! Skousnu to od Silviena, ale nikdo jiný mi tak říkat nebude. To nepřipustím! „Nesahej na mě! Neříkej mi tak!“ zakřičím na toho úchylného věznitele a zkusím ho od sebe odstrčit. Vysloužím si tím však jen bolestivé záškuby pod náramky. Mám pocit, že začínám ztrácet zdravý rozum. „Stále máš tolik energie, co?“ přitočí se ke mně další z únosců. „Co kdybychom ho nechali trochu křičet. Docela se mi líbí jeho hlas,“ řekne úlisně. „Jen si posluž, chceš ho spoutat?“ Ozve se smích. Vyklidí na stole a připoutají mě k němu provazy.  Před obličejem se mi zaleskne stříbrná čepel. „Ne,“ vydechnu rozechvěle. Vzápětí ucítím palčivou bolest na hrudi. Vykřiknu a začnu se zmítat, ale tím si jen hlouběji zarážím do rukou a nohou stříbrné náramky. Mí únosci se přímo mistrovsky baví. Nabádají majitele čepele, kam a jak hluboko má čepel zarazit. Bolí to. Mé rány krvácí. Tolik to bolí, ale mé bolestné steny a nářky jen podněcují jejich krvelačnost. Nejsou to lidé, jsou to monstra.

 

Silvien La Croix

Skoro po půl hodině bláznivé jízdy se konečně dostanu se až na Rudé pláně, cítím jeho vůni. Je nepřehlédnutelná. Znám jeho vůni tak jako žádnou jinou. Navíc je s ní stále spojena ta moje a na vždy už bude. Zastavím auto a vystoupím. Teď je lepší pokračovat pěšky, nemyslím si, že by odsud byli kdovíjak daleko. Jak je vůbec mohlo napadnout sem jít, každý ví, jak je to tu nebezpečné. Co pak je nic nenaučili? Rudé pláně znamenají smrt pro ty, kdo sem vstoupí. Až ho najdu, tak už ho prostě nespustím z očí. Vydám se podle jeho vůně. Cítím ho, zrychlím krok. Vím, že jdu správně, navíc je jeho vůně čím dál jasnější. Jestli mu ublížili, znovu se ve mně zvedne vlna agrese. Tak jako tak, tahle noc je pro ty Lovce nocí poslední.

 

Tomoe

Zrychleně dýchám, začíná se mi pomalu motat hlava. Pomalu ale jistě ztrácím síly se jim bránit. Ležím spoutaný na stole a Lovci jsou kolem mě sroceni jako hyeny čekající na svou kořist. „Už se nebude tolik bránit, veliteli,“ pronese s uspokojením ten, který mi způsobil nejvíc bodných a řezných ranek, a olízne rozkošnicky čepel od mojí krve. „Svlékněte ho,“ rozkáže vůdce Lovců. Co chtějí udělat? Proč to prostě jednou pro vždy neskončí? Ve chvilce jsem nahý, vystaven několika párům hladových očí. Zachvěju se chladem a studem. Jakmile mě však popadne pár svalnatých rukou velitele, zvedne se ve mně vlna strachu a odporu. „Ne...,“ špitnu vyděšeně. „Nemůžete!“ „Radši mě zabijte, ale tohle ne!“ zakňourám prosebně a snažím se z posledních sil vytrhnout.  „Chytněte ho, pak si taky užijete,“ ušklíbne se Lovec a sehne se k mému tělu. Olízne krev z jedné ranky a jazykem se přesouvá k mému rozkroku. „Ne!“ Oni nemůžou...prostě nemůžou! Po tvářích mi znovu tečou slzy. Pokud pro mě není záchrana, pak radši zemřu!

 

Silvien La Croix

V tom uslyším jeho srdce, bije jako splašené. Je vyděšený, je příšerně vyděšený. Ubližují mu, oni mu ubližují, sahají na něj. Rozeběhnu se, teď už vím, kde jsou, a nic mě nezastaví. Ve tmě uvidím ten dům, polorozpadlý, ale on je tam a není sám. Teď jsem na lovu a nic a nikdo mě nedokáže zastavit. V mžiku jsem před dveřmi, které jedním kopem zničím. Jeden pohled mi stačí, abych zhodnotil situaci. Oni se ho dotkli. Cítím jeho krev, která mu teče z mnohých ran. Nedám jim šanci, aby se vůbec vzpamatovali. Jednoho zastřelím v okamžiku, když sahá pro svoji vlastní zbraň. Příliš pomalý. Dalšího taky zabije kulka, ale pak už nestřílím. Dvěma zlomím vaz okamžik nato, jen to křupne. Ostatní už se trochu vzpamatovali, ale při mém běsnění nemají šanci. Jedním třísku o zeď, až to zaduní. Kolem mě proletí kulka, ale prsty toho, co drží zbraň, se chvějí, takže brzy ho následuje osud jeho přátel. Už zbývá jen poslední, podle všeho velitel. Moje pohyby jsou neskutečně rychlé a v dalším okamžiku ho přišpendlím k zemi. „Dotkl ses něčeho, co je moje!“ zasyčím. On se zmůže jen na prosebné vzlyky, ale v okamžiku mu prokousnu hrdlo. Žádné slitování. Piju jeho krev, dokud je v něm nějaký život. Nato se konečně uklidním. Setřu si krev ze rtů a postavím se. Vzápětí se začnu věnovat Tomoemu, je příšerně zraněný. Pár pohyby ho zbavím pout i provazů a v dalším okamžiku ho už k sobě tisknu. „Jsem tady, Tomoe.“

 

Tomoe

Stačila jen chvíle a přišel bych o poslední zbytky své hrdosti, poslední střípky sama sebe. Ucítím to vteřinu před tím, než se s rachotem rozletí dveře. Ta známá vůně, sladká, omamující, milovaná... Vzduchem zasviští výstřely a mezi zaskočenými Lovci vypukne zmatek. Nemají naději na přežití. Ne, když je tu on. Krásná nebezpečná bestie. Vzduch rozechvívá jeho touha po pomstě a po krvi. Je jedno, jak se mu ti ubožáci brání, jednoho po druhém posílá do říše zapomnění. Když utichnou i poslední steny poražených, jsem osvobozen. Jakmile se mě dotknou ty známé ruce, rozvzlykám se jako malé dítě. Tisknu se k němu, jako k poslednímu záchrannému stéblu. „Silviene, Silviene!“ opakuju stále jeho jméno.

 

Silvien La Croix

„Jen klid, už tě neopustím,“ zašeptám uklidňujícím hlasem. Ale ten malý uzlíček se mi stále jen chvěje a vzlyká v náručí opakujíc stále moje jméno. Přivřu oči a čekám, až se alespoň trochu uklidní. Jeho krev je cítit všude kolem. Tolik mu ublížili, hlavně to stříbro ho muselo oslabit. Nakonec se trochu odtáhnu a sundám si sako, které mu položím na ramena. Přitom si prohlédnu jeho tělo. Pokryté hlubokými ranami. Hodně mu taky ublížily ty náramky. V místech, kde je měl, má sedřenou kůži až do krve. „Pojedeme domů,“ pronesu a vezmu ho do náruče. Doma ho ošetřím, ale teď ho vezmu z tohohle místa.

 

Tomoe

Postupně se v jeho náruči utišuju. Už nemám slzy, které bych mohl vybrečet. Už se nemusím ničeho bát. Jsem tak zesláblý, že na víc už nemám energii. Chvěju se zimou, nejspíš upadám do spárů horečky. Pak však ucítím něco teplého na ramenou. Silvienovo sako. Nasaju jeho vůni a přivřu oči. „Domů,“ zašeptám tichounce a nechám spadnout ztěžklá víčka. Konečně se odsud dostanu. Pokud je tohle sen, nechci se z něj nikdy víc probudit.

 

Silvien La Croix

Donesu ho do auta, v tu chvíli už je v bezvědomí. Sáhnu mu na čelo, úplně hoří. Položím ho na zadní sedačku a přikryju ho dekou, kterou vyndám z kufru. Nato zamířím optimální rychlostí domů. Občas ho zkontroluju ve zpětném zrcátku, ale nakonec zaparkuju v garážích. Znovu ho vezmu do náruče a odnesu domů, kde ho položím na postel. Pistoli znovu bezpečně uložím a přinesu si lékárničku. Pečlivě ošetřím každou z jeho ran a všechny, které to potřebují, také obvážu. Hlavně zápěstí, krk a hrudník, kde mu způsobili opravdu ošklivou hlubokou ránu. Navíc je ze všech ran cítit stříbro, takže bude trvat, než se pořádně zahojí. Když jsem hotov, lékárničku uložím a jeho přikryju. Nato si k němu sednu a prohrábnu mu vlasy. Blbec jeden, takhle riskovat. Kdybych nepřišel, povzdechnu si, hlavně, že už je v bezpečí.

 

Tomoe

Procitnu, když ucítím jemný dotyk ve vlasech. Lehce nadzvednu víčka a pokusím se zaostřit na postavu nade mnou. „Silviene?“ zamumlám a i přes bolestné záškuby v zápěstí chytnu jeho ruku v mých vlasech. Je příjemně chladivá. Přiložím si ji na horkou tvář a spokojeně vzdechnu. „Tak příjemné.“ Chviličku se těším z té chladivé pomoci, než promluvím. „Jak jsi mě našel,“ zašeptám.

 

Silvien La Croix

„Jen odpočívej,“ pronesu a trochu se zamračím „Úplně hoříš. Byl jsi dost dlouho vystaven účinkům stříbra. Nejspíš ti i koluje v žilách,“ pronesu spíš pro sebe než k němu „Bude nějakou dobu trvat, než to ze sebe tvoje tělo dostane,“ pokračuju dál. „Přišel za mnou ten tvůj kamarád. Řekl mi, co se stalo,“ odpovím mu a nechám svoji ruku na jeho horké tváři. Hoří až moc, potřebuje pořádně zchladit. Odtáhnu se a dojdu do ledničky. Vyndám z mrazáku led a dám ho do utěrky. Když se k němu vrátím, utěrku mu položím na čelo a chytnu jeho ruku „Lepší?“

 

Tomoe

Stříbro...semknu víčka a zachvěju se při vzpomínce na ty bodavé náramky. Prý za Silvienem přišel můj kamarád. Byl to Taichi? Co se vlastně stalo s ostatními?! Úlevně vydechnu při doteku chladivé utěrky. „Lepší,“ odpovím a užívám si i příjemný chlad Silvienovy dlaně. „Kde je vlastně Taichi teď? Je v pořádku?“ zeptám se znovu a znovu oči zavřu.

 

Silvien La Croix

Vidím, jak se zachvěl. Musely to pro něj být ty nejhorší chvíle jeho života, ale Lovci byli vždycky, a vždy budou, nemilosrdní. Neznají slitování. „To je dobře, přece nechceme, aby ses přehřál,“ povzbudivě pronesu. Jeho teplota je pro mě nepříjemná, ale hlavně aby byl v pořádku on. „Když odsud odcházel, v pořádku byl. Říkal něco o tom, že zjistí, jestli jsou ostatní v pořádku,“ odvětím. Nechci mluvit o tom čoklovi, ale u nich je asi zvykem starat se o členy své smečky.

 

Tomoe

Povzbuzení od něj zní docela legračně. Navzdory bolavému hrudníku se neubráním zachichotání.  Na vteřinu zkřivím tvář bolestí, jak se ozvaly rány. „Už přehřátý jsem. Podle lidskýho teploměru bych byl považován i při mé obvyklé teplotě za polomrtvého,“ opáčím pobaveně. Teď bych usuzoval, že mám o další 2-3 stupně víc. Jak nepříjemné, otřesu se a otevřu oči, abych se mohl na Silviena dívat. „Takže je v pořádku. Snad ostatní najde. Teď už snad nebude Tennouji dlouho nic plánovat,“ povzdechnu si znepokojeně. „Už nemám sílu na to, mu něco dokazovat.“

 

Silvien La Croix

„Nepřetěžuj se,“ upozorním ho, když vidím, že i ta sebemenší námaha mu způsobuje bolesti. „Led ti trochu tu teplotu srazí, v mrazáku je ho ještě dost,“ odvětím a pevněji mu stisknu ruku. Přitom mu opětuju jeho pohled. „Měl bys spíš spát,“ utrousím. Při zmínce o těch, co ho do toho zatáhli, se jen zamračím „Ty mu nemusíš nic dokazovat. Navíc nechci, abys kvůli nim tolik riskoval,“ Druhou rukou mu prohrábnu vlasy. „Už ti nedovolím, abys dělal takové pitomosti.“

 

Tomoe

Nevesele se pousměju. „To sis naložil těžký úkol,“ řeknu téměř neslyšně a opět oči zavřu. „Je hezké, že o mě má někdo takovou starost,“ poznamenám, snaže se skrýt své pohnutí.  Ah, sakra... nějak se mi to dostává pod kůži. I když mi v podstatě dělá Silivien kázání, je milý. Mám pocit, že mu na mně alespoň trochu záleží. Volnou rukou si zakryju vlhnoucí oči. „Děkuju,“ špitnu a konečně usnu.

 

Silvien La Croix

„Myslím, že ani ne. Sám jsi viděl, jakou mám sílu,“ s klidem pronesu. Není pro mě žádný protivník. „Kdo jiný by se o tebe staral, než já,“ odvětím. Přitom vidím, že je zase naměkko. „Ty moje štěně,“ zamumlám. Držím ho za ruku, dokud neusne. Pak se vysprchuju a vlezu si k němu do postele. Předtím ještě vyměním led a další mu položím na čelo. Nato si ho k sobě přitáhnu. Hrozně sálá, ale tuhle noc to snad vydržím. I kocour si k nám lehne. Dnes mi trvá déle než obvykle, než usnu, ale nakonec se mi to podaří.