Aki

Rozloučím se s rodiči a zamířím do toho místa. Před nimi se snažím tvářit statečně, ale jakmile zahnu za roh, sklouznu do kleku a rozbrečím se. Vím, že je to těžké i pro ně, zajisté si pro mě takový život nepředstavovali. Vlastně jsem ani nebyl v plánu, ale prostě se to nějak stalo. Ale já tam vůbec nechci, nechci do toho místa a pak, abych ještě dal někomu z nich svoji krev. Těm pijavicím, které pijí lidskou krev. Občas jsem viděl, když se matka nebo otec vrátili. Když si od nich vyžádali čerstvou krev, bylo to hrozné. Byli unavení a určitě pod těmi obvazy nevypadaly jejich krky dobře, ale není vyhnutí. Platili mi školu, máme krásný dům a žijeme ve střední třídě a to vše díky jejich milosti a tomu, k čemu se moje rodina a tedy i já zavázali. Být k ruce, za každých okolností. Stačí jedno zavolání a my musíme být v pozoru, protože oni lidskou krev potřebují a hodně jich je zvyklých na čerstvou krev. A když mi bude osmnáct, což je právě dnes, budu k ruce i já. Nakonec se uklidním, alespoň na tolik, že nebrečím, ale pořád se na celém těle chvěju. Je teplo, ale já se třesu, jako bych mrznul. Pomalým krokem tam zamířím. Trvá to déle, ale nakonec tam stejně dojdu. Pohlédnu na budovu, kterou od téhle chvíle budu navštěvovat dost často. Nedělám si iluze, budou si mě brát, jak budou chtít, a bude jim jedno, jak na tom na konci budu. Jsme pro ně jen lidské konzervy, nic jiného. Snažím se být statečný a vejdu do budovy. Polknu a zamířím k pultu. Snažím, se nevšímat pobledlých lidí kolem. Nechci taky takhle vypadat. Sevřu v ruce pěst, ale dřív než stačím něco říct, ta žena/ upírka mě přejede jedním pohledem. „Nově dávající krev támhle do čekárny. Doktor si pro vás přijde,“ chladně pronese a já se podle toho zařídím. Zamířím do čekárny, kde se posadím do kouta. Pohledem přelétnu dva další mladíky v mém věku, kteří jsou podle všechno stejně vyplašení jako já a sklopím pohled. Zvládnu to, prostě musím. Znovu začnu cítit na tvářích slzy a snažím se je utřít. Nemůžu se takhle chovat, ne tady před nimi, budou si myslet, že jsem slaboch, i když to je pravda, jsem. Nechci to dělat, nechci jim dávat svoji krev…

Tristan

Sundám si brýle a začnu je leštit rudým hadříkem z pouzdra na brýle, dokud nejsou opět dokonale čisté. Nato pouzdro s hadříkem dám stranou z nové složky, kterou vezmu a začnu pročítat. Nikam nespěchám. Obyčejný rutinní den, neustále mnoho práce pod rukama, ale mám rád ve věcech řád. Nakonec složku po pozorném pročtení zaklapnu a se pokojeným přikývnutím vytáhnu několik formulářů. Dnes by měli dorazit tři noví kandidáti na zařazení do krevní banky. Není to špatné. Je to po dvou měsících konečně slušné číslo. Jedním z neblahých vlivů na naše dárce jsou Lovci, kteří se snaží ty lidi odhalit a dostat je z našeho vlivu. Přitom si ti lidé nežijí vůbec špatně. Na oplátku za krev, o kterou se s námi dělí, mají nárok na život v poměrně slušném zázemí. Otázkou bude, zda budou nováčci snadno zpracovatelní ke spolupráci, nebo bude třeba je naučit správnému vychování. Do ordinace mi zavolá sestra, že chlapci už jsou na místě. Nuže, je na čase, abych se na ta lidská mláďata podíval. Chladně se pousměju, brýle si srovnám na nose a vejdu do čekárny. „Dobré odpoledne. Jsem doktor Tristan Haley a od dnešního dne budu váš konzultant, poradce a lékař,“ oslovím je stroze, ale nijak nevlídně a pozorně si každého z nich prohlédnu. Nemají daleko k slzám, jeden z nich dokonce skutečně brečí. Ubohé to bytosti.  „První z vás, pojďte za mnou,“ kývnu na chlapce, který vypadá nejstatečněji a ten mě následuje do ordinace, kde se podrobí důkladné prohlídce. Každý zabral zhruba hodinku, až nakonec zbývá na řadě třetí a poslední chlapec. Propustím druhého bledého a roztřeseného chlapce do péče sestry, která ho obeznámí s dalšími podrobnostmi, a já obrátím pohled k onomu poslednímu, který sedí v koutě a krčí se tam vyděšeně jako malý chlupatý králíček. „Nuže, následuj mne,“ pokynu mu a ten mě následuje do ordinace. Rukou ukážu na stoličku u boku mého pracovního stolu, zatímco já se usadím do svého křesla. Vezmu složku a vytáhnu jeho osobní údaje. Pozorně si prohlédnu jeho bledou tvář pod zrzavou čupřinou a blahosklonně se pousměju nad jeho zarudlýma očima. „Yusuda Aki, 18 let. Krevní skupina 0 pozitivní,“ vyjmenuji základní a nejdůležitější údaje. Slušný exemplář, zhodnotím pohledem. „Svlékni se, přistoupíme nejprve k tělesné prohlídce,“ poručím mu a složku odložím.

Aki Yusuda

Třesu se po celém těle, když vstoupí do čekárny ten doktor, ale ani na něj nepohlédnu. Je mi jasné, že je to upír a že se ani s jedním z nás nebude párat. Vždyť to jediné, co chtějí, je krev a nic jiného, nic jiného pro ně nejsme a nikdy ani nebudeme. Sevřu v ruce v pěst a zarytě hledím do země. To čekání je děsivé, pokaždé když si zavolá dalšího, trhnu sebou, až v čekárně zůstanu jen já. Za chvíli taky přijdu na řadu, polknu a otřu si oči. Už nemám žádné slzy, které bych mohl prolít. Nakonec přijde řada na mě a já k němu vzhlédnu. Je to upír, jak jsem čekal. S rozechvěním se zvednu a následuju ho do ordinace. Rodiče mi sice něco řekli, ale necítím se vůbec připravený. Spíš se bojím čím dál víc. S obavou na něj pohlédnu a čekám, co mi řekne, přitom poslouchám, jak o mě mluví. Tak jako kdybych nebyl nic jiného než plechovka s krví, i když to není daleko od pravdy. Když mi řekne, abych se svlékl, trhnu sebou. Nechci se svlékat, ale vím, že mi nic jiného nezbývá. Buď to udělám, nebo mě k tomu donutí. „Jistě,“ vykoktám rozechvěle a začnu dělat to, co po mně chtěl. Začnu se pomalu svlékat. Prvně si roztřesenými prsty rozvážu kravatu, pak knoflíky u košile, kterou si taky stáhnu, ale dál nepokračuju. Tohle by mu mohlo stačit, ne snad? Nebudu se tu před ním svlékat úplně, to by přeci nechtěl, já to nechci.

Tristan

„Vida, už jsem myslel, že sis ukousl jazyk,“ utrousím tiše, když z něj vypadne první slovo. Neušly mi jeho pohledy plné strachu, stejně tak jako u chlapců, co byli na prohlídce před ním. Jak typické u lidí. Strach z někoho, kdo je od nich odlišný. Dokud se bojí, je to v pořádku. Měl by se bát. Pokud upíry začne nenávidět, nebude to překvapení, protože strach a rasová nenávist jsou si poměrně blízké. Ovšem pro něj by se jeho osud stal nesnesitelnějším. Beztak se mu nevyhne. Skrze brýle pozorně sleduji chlapce, jak se svléká. Skončí u košile a podle napjatého postoje poznám, že dál pokračovat nehodlá. „Možná jsem se měl vyjádřit specifičtěji, ale nevadí. O zbytek se můžeme postarat o pár okamžiků později,“ řeknu tiše a zvednu se z křesla. Vezmu si desku s novým formulářem, do kterého budu zapisovat specifika tělesné stavby a kondice tohohle lidského písklete, a hned si tam odškrtnu jedno okénko. „Takže, Aki,“ oslovím chlapce poté, co ho zběžně shlédnu. „Soudím, že zdravá životospráva ti dvakrát nic neříká. Čekal bych, že tví rodiče na to dohlédnou, když jsou Dárci, nicméně se zdá, že v tomhle ohledu se trochu minuli.“ Není vysloveně slabý, ale bude se muset naučit lépe stravovat a dát svému životu trochu přísnější režim. Nebyli bychom rádi, kdyby nám dárci předčasně trpěli anémií a byli jen na pár použití. Přejdu blíž a ukazovákem Akimu nadzvednu trochu bradu. Donutím ho tak pohlédnout mi přímo do očí. „Jsem si jist, že víš, že tvůj život budou ovládat nová pravidla.“

Aki Yusuda

Chtěl bych utéct. Pohlédnu ke dveřím. Na co to myslím, vždyť on je upír, já jsem jen pouhý člověk, nic víc. Jednou ranou by mě mohl zabít, kdyby chtěl. Sklopím pohled, udělám to, co chce, ať se mi to líbí či nikoliv.  On má totiž dost možností, aby mě k tomu donutil a já bych si nikdy neodpustil, kdyby se kvůli mně stalo něco rodičům. Vím totiž, jací upíři jsou. Milosrdní dokud je po jejich, ale když se jim někdo vzepře, tak jsou nelítostní. Na jeho slova nijak nereaguju, jen sklopím pohled. Při poznámce o šatech se zachvěju. Nechci se před ním ještě víc odhalovat. Něco jsem slyšel o chutích upírů, ale dost jiného rázu. Sevřu ruce v pěst. „Ano,“ zašeptám po vyslovení svého jména, ale dál zarytě hledím do podlahy. „Já jím,“ zaprotestuju a vzápětí sevřu rty. Neměl bych si vyskakovat, ale on o mně mluví jako o nějakém dobytku. Jako kdybych nikdo nebyl. Když na mě sáhne, mám znovu touhu se odtáhnout. Jen na něj pohlédnu, jak mě donutil, a polknu. Chci pryč, nechci tu být a co teprve, až mi budou brát poprvé krev. „Nejsem váš sluha,“ rozechvěle zašeptám. Přeci mě nemůžou nutit, přeci…vzápětí si uvědomím, že jsem se mu postavil na odpor. Cuknu sebou a odtáhnu se.

Tristan

No to se na to podívejme, ono to dovede i vzdorovat? Občas se takoví najdou, ale ti dva před ním alespoň věděli, co je pro ně dobré a nic si nedovolili. „Ne, to nejsi. Zatím,“ věnuju mu lehce pokřivený úsměv. Vzhledem k tomu, jakou má tvářičku, tak bych se nedivil, kdyby si z něj určitý druh sluhy někdo udělat chtěl. „Nicméně pochopení nebude tvou silnou stránkou, že?“ utrousím a dopíšu si do archu další poznámku. Že se odtáhl, mi nevadí. Může se hnout, kam chce, beztak nemá možnost úniku, když je pod mým dohledem.  Na to mám příliš dlouholetou praxi v manipulaci s lidmi a jejich pošetilostí. „Víš sám moc dobře, že stavění se na odpor ti v ničem nepomůže.  Nicméně mám na tebe otázku,“ řeknu tiše a zúžím oči. „Vím, že ti přijde zrůdné, že by ses s námi měl dělit o svou krev. Myslíš, že jsme monstra?“ otážu se ho chladně a zabodnu do něj pohled. Pošetilé lidské mládě, možná bych mu měl ukázat i naše hledisko. Pochybuji sice, že všechny ty informace pobere, ale lepší, než aby se tolik cukal. Vím, co odpoví, tak raději na odpověď nečekám a mluvím dál. „Ale pak mi tedy pověz, Aki, jaké podle tebe máme možnosti.  Co je podle tebe lepší? Abychom napadali lidi v noci a brali si jejich krev bez dovolení, bez varování a zabíjeli? A strhávali tak na sebe pozornost světa, ve kterém je tak málo osob, které jsou si vědomy naší existence? Představ si, co by naše objevení způsobilo za poprask. Lidé jsou bláhová stvoření, bojí se a ničí vše, co se od nich odlišuje.  V minulosti se nás obávali, ale teď jsme i my přišli na způsob, jak zachovat naši komunitu. Protože jsme civilizovaní a ne ubohé bestie lačnící po lidských životech, chlapečku.“ Usadím se do svého křesla a hodím si nohu přes nohu. „Je to vlastně obchod a dost výhodný pro obě strany, nemyslíš? Vy se dělíte s námi o vaši krev a my naoplátku zařídíme, abyste si žili ve slušném zázemí. Vezmi si, že o tom, v čem žiješ ty a tví rodiče, si mnoho lidí může nechat jen zdát. Přesto máte pocit, že je to tak strašně nefér.“

Aki Yusuda

Pod jeho pohledem se zachvěju, řekl jsem něco, co jsem neměl, ale já nechci nikomu sloužit. Nechci být pro někoho jen pouhou hračkou. Vlastně by se dalo říct, že mám svým způsobem štěstí, že po mně chtějí krev. Nebo spíš, že jí zatím chtějí, protože se může stát, že se někomu zalíbím a už to nebude jen o krvi, oni si berou, co chtějí, ať se to někomu líbí či nikoliv. „Jsem člověk,“ zašeptám na jeho slova a pak na něj nejistě pohlédnu. Otázku na mě? Pak otázka přijde, proč se mě na něco takového ptá? Proč se ptá na něco takového, na co zajisté odpovím, že ano, ale mlčím, tohle přeci nemohu říct nahlas. Než se zmůžu na nějaká slova, začne sám mluvit. Zajisté má v některých věcech pravdu, ale přece se k nám nemusí chovat tak, jak se chovají. Jako k dobytku, jsme přeci lidé, proč s námi nejednají jako s rovnými. Proč s námi jednají, jako bychom byli pod nimi a měli se jim plazit u nohou. Jen proto, že nám dali peníze, postavení? Sevřu ruce v pěst, moji rodiče tohle všechno mají a prodali to za svoji a také za moji krev. Jak se s něčím takovým můžu smířit? Nechci být jen poslušná ovce, ale přitom mám strach, co by se mohlo stát, kdybych se vzpíral. Bojím se o svoje rodiče a také se bojím i o svůj život, ale nakonec nemůžu mlčet. „To není pravda, výhodné je to jen pro vás. To vy z toho profitujete a nakonec s námi jednáte hůř jak s hadrem. Peníze nejsou vždycky všechno,“ pronesu a vzápětí couvnu. Řekl jsem toho až příliš. Ale je to pravda, všude to je. Upíři si myslí, že jsou něco víc a že můžou všechno, ale bez nás lidí by tu nebyli. Mohli by se chovat alespoň trochu vděčně a ne si myslet, že peníze všechno napraví.

Tristan

Zúžím pohled a rty se mi zvlní v pobaveném úsměšku. „Ale ale, tady si někdo dovede otevřít pusinku. Nejsem si jist, zda máš kuráž, nebo jsi prostě jen tak hloupý, že sis něco takového dovolil,“ řeknu chladně. „Tohle je svět, kde silnější vítězí nad slabšími. Lidé ve své pošetilosti si myslí, že jsou páni tvorstva a že si podmaní všechno. V minulosti doufali, že si podmaní i nás a i dodnes nás vaši Lovci vraždí, ať jde o kohokoli z nás. Ne všichni se živí lidskou krví. Někteří pijí syntetickou, ale pak jsou téměř stejně zranitelní, jako lidé. Můži ti dát přirovnání. Představ si, jako by ses ty sám živil jen vodou a hrstkou zeleniny. Moc života by v tobě nebylo, že?“ Zavřu oči a povzdechnu si. Nevím, zda má smysl tomu chlapci podávat nějaká vysvětlení. Mám pocit, že to bere jedním uchem dovnitř a druhým ven, aniž by se nad tím řádně zamyslel. Jeho vědomí ovládané strachem z darování krve prostě jiná stanoviska zpracovávat nebude. Nespokojeně mlasknu a raději se zvednu z křesla a začnu dál prověřovat tělo toho chlapce. Věnuju mu lehce varovný pohled, aby zůstal na místě a dělám svou práci. „...svalový tonus aktivní, ale svalstvo chabé...málo proteinů ve stravě...prospěje ti, když si zlepšíš fyzičku,“ mumlám si tiše a a zkušeným okem sleduju krevní zásobení končetin a další drobnosti a vše si patřičně zapisuji a odškrtávám ve formuláři. Je mi fuk, jak se Aki cuká, když se ho dotýkám svými chladnými prsty. Přesto si neodpustím to okomentovat. „Nemusíš sebou tolik šít, já se ti do krku nezakousnu. Jsem lékař už skutečně spoustu let, tak se nemusíš bát, že bych si tě ochmatal a pak tě kousnul,“ utrousím lehce kousavým tónem. 

Aki Yusuda

Sevřu rty a nehty zaryju do dlaní. Vím, že jsem toho řekl, až moc, ale nešlo to zastavit. Teď se na mě určitě vrhne a….co by mi vlastně mohl udělat. Zabít mě? Vždyť by přišli o krev, ale co by jim vadil jeden obyčejný člověk, můžou mě nahradit, stejně jako moje rodiče. Při vzpomínce na ně se zachvěju, co když ublíží jim? To bych si nikdy neodpustil, i když mě přivedli to takového světa, nikdy bych nechtěl, aby se jim něco stalo. „Chtěl bych mít jen svůj život,“ tiše zašeptám. Alespoň trochu rozhodovat sám o sobě. Aby se se mnou nejednalo takhle, ale jako s člověkem, lidskou bytostí. Vzápětí sebou trhnu, když se přiblíží a zavřu oči. Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. Sklopím pohled a chvějíc se ho nechám, aby se mě dotýkal. Nic jiného mi stejně nezbývá. Prohlédl by mě tak jako tak, ale jeho studené prsty jsou neskutečně nepříjemné. „Opravdu?“ otážu se s jízlivým tónem a dost sebou trhnu, když se mě dotkne na podbřišku. Nechci, aby se mě jeho prsty dotýkaly, skoro až majetnicky. Když mi vezmou krev, co ze mě vlastně zbude? Čím budu? Budu stále ještě člověk, který bude mít možnost nějaké volby?

Tristan

Svůj život. Jen málo jedinců může žít svůj život. A to nemyslím jen mezi lidmi ale mezi všemi bytostmi, jako jsou i upíři a vlkodlaci. I když o ty psy se dvakrát nezajímám. „Jistěže,“ oplatím mu stejně jízlivým tónem a pohlédnu mu do tváře zvlhlé od slz. „Tsk,“ zasyknu otráveně. Lidé jsou tak slabí. Jen se ho dotknu a už mi tu bulí. Ti dva před ním sice taky daleko k slzám neměli, ale nerozbuleli se mi tu ve chvíli, kdy jsem se jich jen dotýkal. Při náběru krve ten první sice fňukal, ale tenhle se mi tu hroutí nějak brzo. I když je podivné, že si přitom dovolí trousit kdejaké drzé poznámky. Palci setřu slzy z jeho tváří a povzdechnu si. Podivné pískle. Horní polovinu těla mám zmapovanou. Teď ještě zbytek. „Tak mladej, ještě kalhoty dolů. Mám sice velmi dobrý zrak, ale skrz oblečení vidět schopný nejsem,“ zavelím a dopíšu poznámku, kterou jsem neúmyslně vynechal. Protože mě vyrušily Akiho slzy.

Aki Yusuda

Nevěřím mu, nevěřím mu ani jediné jeho slovo, ale nemám na výběr. Musím se spoléhat na jeho slova, protože nic jiného mi nezbývá. Přeci jen, on je ten kdo má moc a může si se mnou dělat, co se mu zamane. Znovu sebou cuknu, když mi setře slzy, trochu překvapeně na něj pohlédnu, ale pak pohled znovu sklopím. Bylo to divné. „Dobře,“ zašeptám. Mělo mi být jasné, že tohle po mě taky bude chtít, přeci jen je to doktor. Tiše si povzdechnu a stáhnu si i kalhoty. Vzápětí zavřu oči, ještě na řasách cítím slzy, ale už to chci mít za sebou. Chci jít domů, do bezpečí.

Tristan

Zkrotl a tentokrát žádnou poznámku neutrousí. Jen tiše přitaká a vyhoví mému požadavku. „Hodnej kluk,¨“ zabručím a klesnu do podřepu. Srovnám si brýle na nose a dokončím prohlídku. „Výborně,“ odškrtnu si poté ještě poslední věc, na kterou se nepotřebuji ptát, protože to poznám. Yusuda Aki, ve svých osmnácti letech na 97% panic. Já se ve svém odhadu nemýlím. Chlapec může jen doufat, že při zařazení do pořadníku nenarazí hned na osobu, který má tenhle typ mladých lidí rád. „Teď se prosím tě, posaď na stoličku,“ oslovím tu rozklepanou hromádku a jdu si připravit potřebné věci k náběru krve. Trochu zadoufám, že mi tu hned při náběru neomdlí. Tělesnou konstituci má v pořádku, ale psychika je něco jiného. Bylo by nepříjemné kdyby mi tu omdlel jen při pohledu na krev. Už jsem za svou praxi měl hezkých pár případů. A proto bych se dalším nejraději vyhnul. „Podej mi pravou ruku, Aki,“ oslovím ho a když mi ji podá, očistím ji dezinfekcí. „Klidně měj oči zavřené, pokud ti to přijde jednodušší. Potřebuji vzít vzorek tvé krve na rozbor. Je to důležité hlavně pro tvé dobro, tak bys měl spolupracovat,“ dodám nevzrušeným hlasem.

Aki Yusuda

Při slově 'hodnej' se zachvěju, skoro jako bych byl jeho pes, tak mi ty jeho slova pochvaly přišly. Nicméně dál mlčím, ale prohlídka mi je dost nepříjemná, sice se mě už nedotýká, ale když otevřu oči, tak vidím jeho pohled. Je nepříjemný, hodně nepříjemný. Hned, jak mi řekne, abych se posadil, si natáhnu alespoň kalhoty. Nechci před ním být tolik odhalený. Jako by mi totiž hleděl až do samého nitra. Tiše si povzdechnu a pohlédnu na něj. Vlastně, je celkem milý, ale nejspíš jen proto, aby to měl rychle z krku. „Dobře,“ pokývnu a ruku mu podám. Nato oči skutečně zavřu, opravdu to tak bude jednodušší, když to neuvidím. Nemám s jehlami ani krví problém, ale nechci vidět jeho pohled na krev. Určitě bych v jeho očích viděl jen hlad a touhu po mé krvi. Přeci jen je tím, kým je.

Tristan

Zavřel oči. Neprotestuje, ale je napjatý a cítí nechuť. Co si myslí? Že hned, jak uvidím jeho krev, se na něj vrhnu? Hlupák, ve svém věku se umím velmi dobře kontrolovat. „Zapomínáš pořád na jednu věc, jsem doktor. Na krev jsem zvyklý a je mi dost let na to, abych se na tebe s hladem vrhal. To dělají leda nezkušení mladí upíři nebo novorození. Takže by nezaškodilo, kdyby ses uvolnil,“ řeknu chladně. Setkal jsem se s těmihle reakcemi tolikrát, že dovedu poměrně přesně odhadnout, na co to mládě myslí. Úspěsně naberu ampulku krve hned ji oštítkuji  a zařadím. Nakonec se obrátím zpět k Akimu. „Nebudu ti dávat náplast. Je zbytečné, abych to nechával hojit dva dny, když to můžu do pár vteřin zhojit,“ oznámím mu nakonec vezmu ho za paži a loketní jamku, odkud jsem bral krev olíznu. Slíznu tak jemňounkou kapičku Akiho krve a ranka se uzavře. Jakou reakci však tohle v chlapci vyvolá, jsem nečekal.

Aki Yusuda

Cítím, že zrychleně dýchám. Není mi to příjemné a tohle není naposledy. Nejhorší ale bude, až mě dostane nějaký upír. Při té představě se zachvěju, až mi bude sát krev. Z přemýšlení nad mým osudem mě vytrhnou jeho slova. Já chtěl být taky doktor, vlastně bych pořád chtěl být, ale nevím jestli mi to dovolí. Trochu pootevřu oči a pohlédnu do jeho chladných očí, má mě jen za člověka, za zásobárnu krve. Co by mu udělalo, kdyby byl jen trochu milejší? Když se takhle chová, bojím se a mám z něj strach. Může říkat cokoliv, ale pořád je to jen upír. Kéž by je Lovci všechny zničili a vyhladili do jednoho. Svět by bez nich byl lepší. Nikdy jsem žádného Lovce neviděl, ale slyšel jsem co se stalo těm, co pomáhali Lovcům. Sevřu rty a čekám, až skončí. Nicméně to, co udělá, mě neskutečně vyděsí. Když se jeho rty dotknou mé ruky a jeho jazyk přejede po mé kůži, prudce se od něj odtáhnu. Stolička se mnou spadne a já se udeřím o stůl než skončím na zemi. Nějak mě bolí hlava, posadím se a dotknu se čela, mezi prsty cítím jak mi teče krev a rozhodně ne málo. Ale okamžitě si uvědomím, že jsem v místnosti s upírem. S krvelačnou bestií a pokusím se rychle postavit.

Tristan

Nepřekvapilo mě ani tolik to, že se mi vytrhl, ale to, že se vyděsil natolik, že se převrátí i se stoličkou a s hlasitým prásknutím se čelně setká s rohem desky mého stolu. Zachvěje se mi chřípí nosu, když ucítím krev, tekoucí z tržné rány na čele. Dobrá, máme tu jedno hysterické lidské mládě, které se mě právě bojí jak čert kříže. Tiše zasyknu a srovnám si brýle na nose. Vidím, jak se snaží rychle postavit. To ale v jeho stavu není moudré rozhodnutí. „Uklidni se, chapče, teď by ses neměl příliš namáhat,“ řeknu obezřetně a pomalými kroky se k němu přibližuji. „Slibuji, že neudělám nic neuváženého, jako předtím. Takže mi dovol tě ošetřit,“ dodám o něco jemnějším tónem a Akiho zachytím dřív, než by spadl na zem. Nesmlouvavě ho držím a odnesu ho na lůžko. Zkouší se bránit, vůbec mi nedůvěřuje.  Hádám, že tím léčivým prvkem jsem jakoukoli křehkou důvěru zbořil. Lidé jsou tak zbabělí. Bojí se kde čeho. Vůně jeho čerstvé krve je lákavá, ale nevěnuji jí pozornost. Spíš prohlédnu to zranění. Chytnu pěvně Akiho za ruce a pohlédnu mu zpříma do očí. Do té jemné šedomodré. Zorničky má rozšířené. Ale otřes mozku to naštěstí není. Vidím v těch očích strach smíšený z odporem. „Jestli to hned neošetřím, může to být nebezpečné. Tak mi dovol otřít tu krev a ošetřit ti zranění. Nech mě plnit svou lékařskou povinnost, ty pošetilé mládě,“ zašeptám. Chytnu pro jistotu obě jeho ruce jednou rukou a přidržím Akiho na posteli. Druhou rukou se natáhnu ke stolku pro tampony a dezinfekci. „Tvé krve se teď nijak divně nedotknu, nemusíš mít obavy. Ale tohle bude trochu štípat,“ mluvím stále tiše a začnu dezinfikovat zranění. Naštěstí to nebude na šití.

Aki Yusuda

Moje snaha není zrovna ku prospěchu. Cítím, jako by se se mnou všechno houpalo, ale už nechci, aby se mě dotýkal a rozhodně ne tím způsobem jako předtím. Jeho pokusy o konejšivá slova se úplně minou účinkem a mně po zádech přeběhne mráz. „Nesahej na mě,“ kňournu, ale moje slova mu nezabrání v tom, aby mě chytil. Nechci, aby se mě dotýkal, vzmůžu se na odpor, ale to mi není moc ku pomoci. Je to přeci upír a já jen slabý člověk. Jedním pohybem by mi mohl zlomit vaz, kdyby se mu zachtělo. Možná by to tak bylo lepší, než snášet všechno tohle a to je teprve začátek „Chci jít domů, prosím,“ zašeptám po jeho slovech a pohled odvrátím. Ještě několikrát přitom trhnu rukama, ale drží je v železném sevření. Moje protesty jsou marné a tak se uklidním a zavřu oči. Při každém jeho dotyku sebou, ale trhnu. Jsem odkázán jen na to, co se zlíbí jemu, a pokud se mě znovu bude chtít dotknout tamtím způsobem, tak mu v tom nedokážu zabránit.

Tristan

Povzdechnu si. Pořád se tak cuká. A prý nesahej na mě. S ním to budou mít klienti těžké. „Domů můžeš jít, až tě ošetřím. Jinak bys někde omdlel,“ opáčím nesmlouvavě. Rozčiluje mě, jak sebou trhá. Ale nedám to na sobě znát. Kdybych se na něj byť jen zaškaredil, asi by se mi se mi tu znovu rozbrečel.  Očistil jsem a vydezinfikoval ránu a  teď stírám zbytky krve z jeho tváře a  rukou. Je dobře že se trochu zklidnil. Prát se s ním opravdu nemám zapotřebí.  Nakonec ránu zalepím jemně náplastí. „Teď si zapiš za uši, že bys neměl dělat prudké pohyby a namáhavé činnosti. Rána by se měla do druhého dne uzavřít, ale hojit se bude minimálně týden. Ode dneška za týden to zkontroluji. Ty beztak budeš muset přijít kvůli výsledkům rozboru,“ oznámím mu a vyhodím zakrvácené tampony do koše. Poté ho konečně pustím.  Na to dojdu k chladničce, odkud vyndám vodu a naleji chlapci plnou sklenici. Do ní ale vhodím rozpustnou vitamínovou tabletu. Krevní prozatím potřebovat nebude.  „Napij se.“

Aki Yusuda

„Dobře,“ šeptnu s tichostí. Hlavně, když mě pustí, chci domů, pryč z tohohle místa. Vím, že jsem ho znechutil, ale hlavně, když mě pustí. Dokonce i stisk jeho rukou se uvolní, ale nechám ho, aby mě ošetřil. Naštěstí už mi ránu nehodlá olizovat a pít moji krev. Jen to zalepí a já jsem mu neskutečně vděčný, za tenhle nepatrný projev lidskosti. Na jeho slova kývnu a pak na něj pohlédnu. Už příští týden? To myslí jako vážně, už tak brzo budou výsledky? A pak…rozechvěle polknu, pak mě zařadí na pořadník a brzo nato někdo bude pít moji krev. Pomalu se posadím a rukou se dotknu krku.  Už nebudu svým vlastním pánem, ale poslušnou konzervou nějakého upíra. „Děkuju,“ zamumlám a sklenici si vezmu. Nechce se mi tu vodu pít, hlavně po tom, co do ní něco dal, ale bez toho by mě nejspíš nenechal odejít. Hlavně abych byl v pořádku a měl dobrou krev, to je jediné, o co mu jde. Dám si sklenici ke rtům a na jeden zátah ji vypiju. „Už můžu jít?“zeptám se vzápětí, když mu jí podám zpátky.

Tristan

Nadzvednu obočí, když mi poděkuje. Po těch scénách je tohle slůvko překvapivé. Na sklenici se zatváří nedůvěřivě, ale stejně ji vypije. „Byla v tom jen vitamínová kapsle,“ utrousím. Poté si vezmu sklenici zpět. Přivřu oči. „Ano, už smíš odejít.  Jen při odchodu odevzdej tenhle formulář zdravotní sestře u pultu . Tam ti vydá tablety, které jsou na předpisu u toho formuláře.“ Dojdu ke stolu a přiřadím do desek formulář s přichystaným předpisem.  Pak mu desky podám. „A buď opatrný cestou domů, Aki. Doporučuji ti pro dnešek odpočívat, nebo nejlépe jít spát,“ dodám  a vyprovodím ho ke dveřím.  Když se dveře otevřou, podívám se do čekárny, která naštěstí zeje prázdnotou. To vítám, protože je potřeba uklidit ten nepořádek po Akim. „Čekám tě tu za týden v 1 hodinu odpoledne,“ kývnu nakonec a hledím za chlapcovými mizejícími zády. Poté si zavolám uklízečku a sám zamířím se vzorky do laborky. Krom rozboru krve nových přírůstků mám beztak co ke zkoumání. Pohlédnu na ampulku s krví Akiho Yusudy...snad ten pošetilý chlapec dorazí v pořádku domů. Zarazím se nad tou myšlenkou a rozladěně si posunu brýle na nose. Je to jen obava o nového dárce. Každá ztráta by byla nepříjemná.

Aki Yusuda

Na jeho slova kývnu, alespoň že tak. Nerad bych, kdyby mě po tom, co zhodnotil můj stav, cpal nějakými pochybnými prášky, i když tomu se nevyhnu. Jako dárce budu muset pít pití s tabletami, které obnovují krev. Rodiče je pijí a někdy pravdu hodně. „Tablety?“pohlédnu na něj, ale i to mu odkývu. Určitě se od ní dozvím, co to za tablety bude. Začíná totiž můj život dárce, i kdyby moje krev měla nějakou chybu, tak ji využijí tak jako tak. „Dobře,“ znovu kývnu, ale nemíním se řídit jeho radami. Musím se ještě učit, zítra mám těžkou zkoušku a já se opravdu chci stát doktorem, jestli mi to dovolí, ale musím se také snažit sám, aby to nebyl jen sen. Chci pomáhat lidem. „Přijdu,“ zašeptám, i když nechci, tak musím. Pomalu se postavím a znovu se obléknu. Nechám se jím vyvést z ordinace a pak spěšnými kroky zamířím za sestrou. Tablety jsou nakonec vitamínové, takže si oddechnu a rychle z nemocnice zmizím. Ještě trochu se mi točí hlava, ale už jsem pryč z tohodle místa. Na čerstvém vzduchu si vydechnu a ještě si sednu na lavičku, než se dostatečně uklidním a zamířím domů. Rodiče budou chtít všechno vědět. Řeknu jim, ale jen tolik, abych je uklidnil. Nechci, aby si dělali přílišné starosti. Tak moc mi na nich záleží a já nechci, aby trpěli. Už tak toho nesou na svých bedrech opravdu hodně.