V minulé kapitole jsme se s naší doktorskou dvojicí překvapivě setkali v Gabrielově bytě. Jak to, ale mezi nimi probíhalo před jejich příjezdem?

Tristan

Zaklapnu notebook, sundám si brýle a promnu si oči. Blíží se ráno a já si hodlám ješte na pár hodin lehnout do postele za Akim, který tam sladce spí po dalším příjemně stráveném večeru. Ode dne, kdy jsem ho udělal svým, jsem měl příležitosti objevovat svou dávno zapomenutou vášnivou stránku a stejně tak objevovat všechna ta slastná místečka na Akiho těle, která ho vydráždí, až sám sebe nepoznává. Beztak je to vždy on, kdo mě svede. Včera večer jsem dokonce odložil práci a musel jsem ho mít hned. Po té chvíli rozkoše jsem ho držel, dokud neusnul a až doteď jsem dodělával resty. V poslední době je pořád něco k řešení. Donáší se mi spousta prapodivných zvěstí a některé z nich rozhodně nejsou dobré. Nejhorší z nich je aktivita lovců. Oprsklá to lidská verbež. Doneslo se mi, že včera zaútočili dokonce na mého přítele, prince Gabriela. A nebylo jich málo. Je možné, že to bylo díky jeho loveckému mazlíčkovi, což je jedna z těžko pochopitelných věcí. Gabriel, princ z královského rodu La Croix a vybere si za děvku Lovce. Jak paradoxní a směšné, pelešit se s.... povzdechnu si. Pelešit se s člověkem. Dělám přeci to samé. I když v mém případě to alespoň není špína, jako Lovec. Ačkoli milovat se s dárcem krve a zároveň si uvědomovat ty lidské pocity, které mě oplétají, není o nic správnějšího. Pokud na to někdo přijde, budeme mít problém.   A ani v nejmenším nechci uvažovat nad možností, že by tohle skončilo. Cítím se s tím lidským škvrnětem prapodivně naplněný. Zvednu se a zamířím do ložnice. Svléknu si košili a kalhoty a vlezu si k Akimu pod vyhřátou peřinu. Hledím na jeho nevinnou spící tvář a prsty ji pohladím. Nemám potřebu spát, přesto zavřu oči, přitáhnu si chlapce do náručí a usnu. Probudí mě zvonění telefonu. Podle slunce proudícího oknem, které má naštěstí speciální skla, poznám, že ráno už notně pokročilo. Natáhnu se pro telefon a vytáhnu se do sedu. „Haley u telefonu,“ ozvu se. Překvapeně zjistím, že mi volá Gabriel.  „Tobě to ale trvá, než to zvedneš,“ ozve se mrzutý hlas. „Zajisté, po ránu raději objímám jiné věci, než telefon, příteli. Čekal bych u tebe to samé,“ opáčím a neopomenu si rýpnout.  Pak ale zvážním: „Něco v nepořádku?“

Aki Yusuda

Nespokojeně zamručím, když se ozve ten telefon a otevřu oči. Nejradši bych ještě spal, jsem docela unavený. Ještě, že je víkend a já si můžu trochu pospat. Přeci jen to mám teď trochu náročnější, je tu škola, práce v Tristanově ordinaci, uklízení, vaření a teď ještě sex. Při myšlence na něj cítím, jak rudnu, líbí se mi to. Opravdu se mi neskutečně líbí, když si mě bere. Záleží mi na něm, vlastně už je to něco mnohem víc. Mám ho rád a hodně, jen nemám odvahu mu to přiznat. Nejspíš to je kvůli tomu, že se bojím, jak zareaguje. Přeci jen, je to upír. Spí se mnou, protože se mu to líbí, ale není v tom nic víc. Tedy spíš si to myslím, ale nechci od něj slyšet, že to pro něj nic neznamená. Pro mě to znamená a opravdu hodně. Přetočím se na bok a z polohy vleže vzhlédnu k Tristanovi. Asi nějaký přítel, když zvážní, natáhnu ruku a chytnu tu jeho volnou, kterou sevřu. Je studená, ale to mně je jedno. Přesto, stále častěji musím myslet na to. Jak to mezi námi opravdu je. Budu mu chybět, až zemřu? Nebo mě odkopne, až trochu zestárnu. Sevřu jeho ruku pevněji. Nechci na takové věci myslet. Měl bych se soustředit na to, co je teď a na nic jiného. Takže jen tiše poslouchám, jak mluví se svým kamarádem a přitom se k němu víc přitisknu. Vůbec nevím, co to se mnou udělal, ale to všechno, co mi dělá, moje tělo rozechvívá a já chci vždycky víc a víc. Skoro jako bych byl nějaká děvka, ale tak to není. Jen, je to opravdu naplňující, i když první den potom jsem to sotva zvládl ve škole. Bolelo mě úplně všechno, pak se poddalo a teď už je to v pohodě, když to teda moc nepřežene. Přeci jen, já toho vydržím o dost míň jako on. Občas se divím, že ho to se mnou ještě baví.

Tristan

Aki se vedle mě probudí a jako mazlíček se ke mně přitulí. Zatímco hovořím s Gabrielem, prohrábnu Akimu vlásky kolem ucha a aniž bych pohyb přerušil vedu své prsty po linii jeho tváře až na rty.  Pak však zúžím pohled a ruku stáhnu. Situace, jakou mi Gabriel popisuje nevypadá dobře. Volá kvůli tomu zranění od Lovců při včerejším náhlém útoku, o kterém mi bylo posláno hlášení. „Stříbrné kulky, ještě něčím jiným tě zranili?“ otážu se znepokojeně a mysl mi jede na plné obrátky, když si snažím spojit příznaky, které mi popisuje, s jakoukoli reakcí upíří tkáně na stříbro. Podle všeho Gabriel cítí únavu, těžko kontrolovatelnou žízeň a... „Vyšší tělesná teplota?“ zopakuju po něm nevěřícně. Tohle nezní vůbec dobře, spíše je to něco, na co bych se měl co nejrychleji podívat. V sázce je zdraví mého starého přítele, navíc prince upířího společenství! „Pokusím se co nejrychleji dorazit, ovšem sehnání dárce nějakou chvíli potrvá. Přinejhorším sebou vezmu syntetickou...“ jemně se vyvléknu z Akiho sevření a slezu z postele. Ach ano, mohl jsem vědět, že jen zmínka o tom, že by měl požít syntetickou krev se mu ani v nejmenším nezamlouvá. „Jak jsem řekl, mohu někoho zavolat, poblíž mám jen svého asistenta a ten je...,“ opět jsem přerušen a tak nelibě sevřu rty. Má pravdu, že mu dlužím za to, že mě zbavil pletek s Blanskim, ale oplátkou mu nabídnout Akiho? Kdyby se cokoli zvrtlo, Aki by to nemusel přežít. Navíc poté vší snaze, jakou jsem vynaložil, abych ho uchránil od pořadníku, dokonce jsem ho zaregistroval jako svého dárce, ale krev z něj nepiju. Už nějaký čas jsem díky tomu jen na syntetické krvi. To on sám neví, ale nemám v úmyslu mu to teď říkat. Nakonec do telefonovi Gabrieli souhlasím a hovor ukončíme. Odhodím ho na postel a prohrábnu si vlasy. Několik okamžiků mlčky přemýšlím, ale nakonec se k Akimu otočím. „Aki, ihned se oblékni. Mám na tebe velkou prosbu,“ oslovím ho tiše.

Aki Yusuda

Tristanův dotek je příjemný, velmi příjemný a já ho spokojeně uvítám. Vlastně víc jak spokojeně. Nicméně jak hovor pokračuje je Tristan vážnější a vážnější, až se nakonec ode mě úplně odtáhne. Vypadá to, že jeden z jeho pacientů má opravdu velké starosti. Posadím se na postel a sleduju ho. Jsem tiše a čekám, když řeč přijde na mě, zbystřím. Nějak, začínám z toho mít špatný pocit. Vlastně, vůbec se mi to nelíbí. Pokrčím nohy a bradou se opřu o kolena. Celou dobu z Tristana nespustím pohled, nakonec hovor ukončí. „Dobře,“ zašeptám smířlivě. Vlastně nemám právo odmítnout, ať už půjde o cokoliv. Udělal pro mě hodně a nikdy po mně nic nežádal. Navíc to, co mezi námi je, nechci, aby to skončilo. Takže udělám vše, co si bude přát. Postavím se a natáhnu se pro oblečení. V tichosti se začnu oblíkat, není třeba se ptát. Mám strach, ale věřím, že by neudělal nic, co by mi ublížilo. Přesto, zkoumavě na nej pohlédnu.

Tristan

Tiše jako myška se začne oblékat, cítím z něj nejistotu. Tuší snad, co po něm budu žádat? Kdybych měl jiné východisko, tak to neudělám. Ovšem tady jde o mnoho a já nemohu upřednostnit své vlastní blaho před blahem svého přítele a prince. Začnu se také oblékat, až si nakonec dojdu pro své brýle. Když se za Akim vrátím, všimnu si jak pozorně a zkoumavě na mě hledí. „Aki,“ oslovím ho a přejdu až k němu. „Potřebuji, abys pomohl mému příteli. Je mým přítelem už dlouhá staletí a v neposlední řadě je to princ z královského rodu. Nyní je zraněn a následky zranění vykazují nezvyklé příznaky,“ vysvětlím mu. Nakonec, ač to říkám s notným sebezapřením narovinu dodám: „Jinými slovy bude stoprocentně potřebovat k zotavení krev a to v co nejkratším čase. A já se nemám na koho jiného v tuto chvíli spolehnout než na tebe. Obzvlášť, když mi bylo řečeno, že s sebou mám vzít svého asistenta. Jímž jsi ty, Aki. Té osobě oba velmi dlužíme.“ Tiše čekám na odpověď a vezmu do dlaně tu strachem pobledou tvář. Čas se nám krátí.

Aki Yusuda

„Ano?“ zeptám se ho, když mě osloví. „Princ,“ tiše zašeptám. Ještě jsem se nikdy nesetkal s žádným princem, hlavně ne s princem upírů. Slyšel jsem o nich, ale nic moc dobrého, ale to jsem si myslel o všech upírech. Přitom on je úpně jiný. Mám ho tak moc rád. „Takže krev,“ zamumlám spíš pro sebe a rukou se dotknu svého krku. Takže to přeci jen přišlo. Budu dávat krev upírovi. „Udělám to pro tebe. Pro něj nikoliv, ale pro tebe udělám, co si budeš přát,“ pohlédnu na něj a pokusím se pousmát. „Asi bychom měli jít,“ rozhodnu a zamířím ke dveřím. Nechci tam, ale pro něj udělám cokoliv. Jednou mě to přeci nezabije. Ale mám strach, co když bude chtít víc krve, než mu budu schopen dokázat dát? Zavrtím hlavou, to by Tristan nedovolil. Určitě ne…

Tristan

Přivřu oči. Takže pro mě cokoli, huh? Jaký rozpolcený pocit ve mně ta slova vyvolala. Jsem rád, že jeho loajalita ke mně tolik vzrostla. Vytvořil si ke mně citové pouto a proto navzdory pochybám vyhoví mému požadavku. Nicméně zároveň cítím pochyby i já. Může se stát cokoli a já tomu nedovedu zabránit. Nemám z té návštevy příjemný pocit. Jednak se obávám o zdraví svého přítele, jednak vnitřně nesouhlasím s tím, aby mu Aki dal svou krev, i když vím, že odporovat nemůžu. A navrch toho všeho Gabriel zajisté odhalí veškeré machinace s  Akiho přeřazováním v pořadníku, ne-li i pouto mezi Akim a mnou. Vydechnu a srovnám si brýle na nose. „Ano, už je čas,“ přitakám tiše. Dojdu si pro svůj lékařský kufřík, z lednice vytáhnu několik balíčků krve, které do něj uložím a pak už jen popadnu klíčky od auta a zamíříme do garáže. Počkám, až Aki nastoupí a připoutá se, a vyrazím. Cesta utíká až příliš rychle. Zaparkuji v prostorné podzemní garáži pod budovou, kde je Gabrielův apartmán. Než však vystoupíme, přitáhnu si Akiho do polibku. Jemně ale s vášní plením jeho ústa, než se s pohlazením odtáhnu. Nemohl jsem tomu nutkání odolat, nejspíš jsem skutečně nejistý. Aki na mě nechápavě a překvapeně pohlédne. Zahlédnu v jeho očích i jiskřičku podezření. „Nuže, chtěl jsem ti dodat trochu kuráže a povzbuzení,“ letmo se pousměji. „Až se vrátíme, můžeme klidně pokračovat,“ popíchnu ho a nakonec vystoupím, vezmu kufřík a zamknu auto. Čeká nás návštěva, která může leccos změnit. Doufám, že se zatím Gabrielův stav nezhoršil. Přinejlepším zjistím, že vysál toho mazlíčka lovce a všechno se srovnalo a já svého drahého člověka odvedu v naprostém pořádku domů.