Taichi

Opřu se znaveně o zábradlí vyhlídky a nastavím tvář chladivému větru. Pohrává si s uvolněnými prameny vlasů, které nedržely sepnuté v culíku, a s límcem černé košile, kterou jsem si dnes s nechutí musel obléci. Včetně té kravaty, která mi svírá hrdlo jako obojek viny. Viny, kterou teď s sebou ponese zbytek party, který přežil tu nešťastnou noc. Miki... byl to fajn kámoš. Způsob, jakým zemřel, prostě nebyl fér! Kdybychom nenásledovali Tennoujiho, nemuseli jsme tohle prožít. Nemusel Tomoe projít tím utrpením v zajetí Lovců a Miki nemusel jejich rukama zemřít! Dnes jsme se byli všichni, vyjma Tomoeho, který se ještě zotavoval, naposledy s Mikim rozloučit. Než ho pohltila chladná zem. Kde jsme vlastně mohli skončit všichni...

Promnu si oči a čelo, ve kterých tepe mírná bolest. Jako bych neměl starostí až nad hlavu. Mám zmatky ve svém milostném životě a teď ještě tohle k tomu. Sklopím pohled a netečně zírám na město pod sebou. Zmatky je nejspíš blízké slovo tomu, co cítím. Nejsem si úplně jist, v čem vlastně vězí příčina. Už nějaký čas se scházím s Keijim. Je to příjemný kluk, záleží mi na něm a rád s ním trávím čas. Naše těla si převelice rozumí, už ten první večer jsme do sebe perfektně zapadli, jako kousky skládačky. A na druhé straně je tu moje oficiální partnerka Yumi. Mám...ji rád, ale v posledních pár dnech jsem si uvědomil nějakou změnu. Jsem z toho neklidný a cítím podivný pocit provinilosti. „Sakra,“ procedím skrze zuby a jdu s posadit na blízkou lavičku.

 

Keiji

Odnesu poslední krabice. Dneska jsem s prací hotový rychle. Takže můžu jít domů. Stejně podle šéfa už nikdo nepřijde a já se už napracoval až dost. Vezmu si věci a kouknu na mobil. Taichi se ještě neozval. Povzdechnu si, myslím na něj mnohem víc, než je normální, ale nejde na něj nemyslet, když je mi s ním tak dobře. Cítím se s ním tak šťastný, naplněný a vždy, když se naše těla spojí, mi přijde, že neexistuje krásnější chvíle. Rád bych s ním byl častěji, ale vím, že potřebuje čas i pro sebe. Takže to vždycky nevyjde, když bych si přál. Tak jako tak jsem rád za ty chvíle a čas, který mi věnuje. Jsou to pro mě nezapomenutelné okamžiky. Ale alespoň jsem se naučil trochu kontrolovat svůj ocásek a ouška, jinak by to byl opravdu jeden velký problém, kdyby se mi v jeho blízkosti pořád ukazovaly. Vytrhnu se z přemýšlení a zamířím domů. Tou samou cestou, kde jsme se poprvé setkali. Děkuju za ten večer, že jsem mohl poprvé pocítit to štěstí z blízkosti jiného člověka, který je stejný jako já. V tom ho uvidím, rozejdu se k němu, ale čím víc se blížím, tím víc mi přijde, že je něco špatně. To oblečení, které má na sobě a i ta aura kolem něj. „Taichi,“ zašeptám s tichostí jeho jméno a zastavím se kousek od něj.

 

Taichi

Povolím si kravatu a a rozepnu několik knoflíčků na košili. Nato se opřu o stehna a ponořen v myšlenkách zírám na  strukturu dláždění pod svýma nohama. Probere mě až tichý hlas a závan známé vůně. Zvednu hlavu a setkám se s jeho pohledem. „Keiji,“ oslovím ho tiše a věnuju mu smutný úsměv. „Z brigády domů?“ otážu se a rozpustím si vlasy. Na to ke Keijimu natáhnu ruku, aby se ke mně posadil. Jsem rád, že ho vidím. Mé srdce poskočilo a na hrudi pocítím hřejivý pocit. Jak příjemné emoce po těch dnech zármutku.

 

Keiji

„Jo, dneska mám padla,“ kývnu souhlasně a nějak nevím co dělat. Je tak smutný. Bolest z něj přímo vyzařuje. Tak rád bych mu pomohl, ale nevím jak. Hlavně nevím, proč je tak smutný. „Co se stalo?“ zeptám se opatrně. Přitom přijmu jeho nabízenou ruku a vzápětí vedle něj sedím. Hlavu si položím na jeho rameno a ruku mu nepřestávám držet. „Jsem tu pro tebe, Taichi. Můžeš se na mně vždycky spolehnout,“ pokračuju s tichostí.

 

Taichi

Jak laskavé štěňátko. Keiji je na mě milý a jeho chování je tak křehké a roztomilé. Mám rád tuhle jeho stránku. Nejsem si jistý, jestli mu o tom mám říct. Nejspíš ho to vyděsí, protože má podobnou zkušenost. A já ho nechci rozesmutnit. „Já vím,“ odpovím tiše a volnou rukou pohladím jeho vlásky. „Když jsme se viděli naposledy, říkal jsem ti, že naše parta nejspíš plánuje nějaký výlet, vzpomínáš?“ začnu pomalu vyprávět. Slova mi jdou ztěžka na jazyk. „Tennouji nás vzal na Rudé pláně. Víš, povídá se, že se tám odehrávaly často klanové války a tak. Ale...,“zatnu vztekle ruku v pěst. „Padli jsme do jejich pasti. Když jsme si uvědomili, že jsme v průseru, bylo už pozdě,“ zavrčím bolestně a sklopím hlavu. „Lovci nás obklíčili a zaútočili. Rozprášili nás a pronásledovali. Několik přátel je zraněných. Mého nejlepšího přítele před mýma očima unesli a pak ho mučili. A jeden kámarád...to nepřežil,“ řeknu tiše. „Dnes jsme se s ním byli....naposledy rozloučit,“ dodám a snažím se přemoct zármutek. Ale před Keijim mi nejde se příliš přetvařovat. Po tvářích mi stečou slzy.

 

Keiji

Tiše mu naslouchám. Jeho dotyk ve vlasech mě přesto rozechvěje a já mám co dělat, abych udržel kontrolu nad svýma ouškama. Takhle na veřejnosti by byl problém kdyby se mi objevily. Snažím se teda soustředit na jeho slova. Ale s každým slovem se mě zmocňuje čím dál větší hrůza. Vůbec nechápu, proč tolik riskovali a do těch míst chodili, ale jsem tak rád, že on je v pořádku, i když jeden z jeho kamarádů zemřel. Znám ten pocit, ztráty blízké osoby. Lovci mi taky sebrali blízké osoby, tak vím, jak bolestivé a zároveň děsivé to je. Lovci jsou zrůdy, které neznají slitování. Víc se k němu přitisknu a obejmu ho „Tolik mě to mrzí, Taichi.“ Pevněji ho obejmu. „A co se stalo s tím kamarádem, co ho unesli?“ zeptám se s tichostí. Říkal, že ho mučili, ale co se s ním stalo dál? Jestli zemřel, tak by mi to řekl, pokud s ním neudělali něco mnohem horšího.

 

Taichi

Jsem vděčný, že jsem ho dnes opět potkal. Přivřu oči a setřu si ty protivné slzy. „S Tomoem?“ Povzdechnu si a při vzpomínce na to, co jsem musel udělat, si promnu krk. „Musel jsem někde sehnat pomoc, protože já sám jsem ještě musel zdrhnout před pronásledovateli, a jediný, kdo mě napadl, byla ta zatracená pijavice,“ zavrčím tiše. „Víš, Tomoe z nějakého nepochopitelného důvodu s tím chlápkem chodí. Málem mě zaškrtil, když zjistil, co se Tomoemu stalo,“ vysvětlím Keijimu kysele, a abych se zklidnil, začnu znovu hladit jeho vlásky. Tsk, jak podivná představa, že by měli spolu milostný vztah vlkodlak a upír, ale už od toho prvního setkání s tou pijavicí to bylo zjevné. Obzvlášť, když jsem je viděl v jejich, ehm, chvilce. To mě vlastně dostalo až sem ke Keijimu, letmo na něj pohlédnu. Každopádně jsem té pijavici vděčný, že Tomoeho zachránil a to je hlavní.

 

Keiji

Takže se jmenuje Tomoe. Hezké jméno, já za celou dobu, co tu jsem, jsem se neseznámil s nikým. Jak bych taky mohl, měl jsem brigádu, školu a čas, který jsem měl, jsem věnoval Taichimu. Nikoho jiného než jeho nepotřebuju. „Pijavice, to myslíš…,“ ale nedopovím. Upír, žádat je o pomoc mi přijde jako něco nemyslitelného. Jsou to naši nepřátelé. Možná menší zlo než Lovci, ale začínat si s nimi. Když mi řekne, že ten jeho přítel s ním chodí. Je to, až k neuvěření. Upír a vlkodlak, to jsem nikdy neslyšel. To je proti všem pravidlům. Ne, že by nějaká musela být, ale je to k neuvěření, ale přesto. „Pokud ho má opravdu rád a ten, ten upír to s ním myslí vážně. Navíc ho asi zachránil, co?“ nakonec pronesu. Neměl bych nikoho soudit, ať je, jaký je. Je to jejich věc, mě stačí, když mám Taichiho.

 

Taichi

„Nah, to já nevím. Tomoe o něm příliš nemluví.  Jediný, co vím, je to, že spolu spí,“ zabručím. „Jo zachránil. Podařilo se mi Tomoeho po pár dnech zkontaktovat. Prý za sebou ten upír nechal pořádný masakr,“ otřesu se. „To je jedno, nemysli na to, Keiji,“ zamumlám tiše a nechám ruku klesnout. Až bude Tomoe v pořádku, možná bych mohl ty dva seznámit. Myslím, že by si rozumněli. Najednou mi srdce sevře opět vlna znepokojení. Ne... možná je nebezpečné seznamovat Keijiho s někým z naší party. Pořád se motáme v nějakých průšvihách a tentokrát to dopadlo moc špatně. Možná...možná je špatně, že je Keiji i se mnou. Po zádech mi přejede nepříjemné zamrazení. Ale co bych měl udělat?!

 

Keiji

„Aha,“ dostanu ze sebe jen. S někým tak nebezpečným bych se nikdy nechtěl setkat. Když se vypořádal s Lovci tak to není jen tak nějaký upír. Hlavně, když kvůli někomu, jako jsme my, riskoval život. „Dobře, ale nechci, abys na to myslel ani ty,“ nato k němu vzhlédnu a pousměju se na něj. „Nechtěl bys jít ke mně?“ navrhnu mu. „Otec je na služební cestě a doma nikdo není,“ rychle dodám, načež sklopím pohled. Vím, že v téhle situaci, možná se to nehodí, ale chtěl bych to. Ukázal mi takovou slast, že na to nelze zapomenout.  „Chtěl bych být s tebou,“ zamumlám s rozpaky.

 

Taichi

Zvednu ke Keijimu pohled a smutně se pousměju. Pohladím jeho tvář a dám pár jeho zrzavých vlásků za ucho. Takové nevinné stvoření je to, toužící po téch příjemných věcech, které jsem mu dal poznat. Toužící po mně. Připoutal jsem ho těmi pocity k sobě a teď cítím tolik pocitů najednou. Vytváří ve mně zmatek a neklid. Povzdechnu si. Co jsem to jen udělal? „Dobrá,“ odpovím a ztěžka se postavím. „Půjdu rád,“ řeknu tiše a rozhlédnu se, jestli nejde mnoho lidí, a nabídnu Keijimu ruku.

 

Keiji

Vidím smutek v jeho očích. Možná jsem neměl něco takového navrhovat, ale já chci být s ním. Chci aby byl šťastný. Když souhlasí nemůžu být šťastnější. Vždy, když ho vidím, když jsem s ním, mé srdce přetéká tolika pocity. Nechápu, jak jsem doteď mohl být bez něj. „Děkuju,“ usměju se na něj. Když mi sevře ruku, opřu se o něj a vydáme se ke mně domů. Jsme tam brzy. Není to od parku moc daleko. Když projdeme kolem uličky, kde jsme to tehdy dělali, cítím, jak rudnu. Bylo to tak zvláštní, ale nádherné. Jen mě to vždycky uvede do rozpaků, když na to pomyslím.

 

Taichi

Společně se vydáme k němu. Než dorazíme, tak je úplně rudý. Neubráním se pobavenému uchechtnutí, když si toho všimnu. Je průhledný. Jeho roztomilost je vysloveně oslnivá. Ukradl jsem tenhle třpyt pro sebe, aniž bych se ohlížel na důsledky, které to později může přinést. A ty se teď v koutku srdce zvedají a já se cítím ztracený. Ztracený, protože bych se měl rozhodnout. A to se mi zdá v tuhle chvíli tak nesmírně těžké. Keiji mě pozve dál. Jsem vážně rád, že tu teď není jeho otec.

 

Keiji

„Tady bydlím,“ ukážu mu kolem sebe, když jsme uvnitř. Je to malý byt, chodba kuchyň a dva malé pokojíky, z nichž jeden je můj pokoj. „Pojď za mnou,“ pronesu s rozpaky a dovedu ho do svého pokojíku. Je opravdu maličký, oproti jeho bytu je ten náš třikrát tak malý. „Je to tu hodně malé,“ s těmi slovy se k němu otočím. Pousměju se na něj a natáhnu ruku dotýkajíc se jeho tváře „Jsem rád, že tě mám,“ zašeptám s tichostí. Nato se postavím na špičky a políbím ho na rty.

 

Taichi

„Jako by na velikosti záleželo,“ uchechtnu se jeho starostem a rozhlížím se po jeho pokoji. Tak jsem poprvé zde a nejspíš také naposledy. Do mého srdce se vkrádá doposud nepoznaná melancholie. Je to nepříjemný pocit. Vzápětí se o mou pozornost přihlásí Keiji. Pocítím ostrou bolest při jeho slovech. Došli jsme až sem, ale já si začínám uvědomovat, jak se nejspíš rozhodnu. Jakou cestu zvolím. Svírá se mi z toho hruď, nejraději bych od toho utekl! Zavřu oči, když se Keijiho sladké rty dotknou těch mých a já kolem něj ovinu své paže. Do polibku se s téměř zoufalou naléhavostí vložím. „Keiji,“ zašeptám, když se na pár chvil naše rty oddělí, než je opět uzamknu v dalším vášnivém polibku.

 

Keiji

„Asi ne, jen jsem tě chtěl varovat,“ zamumlám. Když se naše rty setkají, obejme mě a já mu to oplatím. Tak moc po něm toužím. Každá má částečka těla to chce, cítit jeho prsty na mé holé kůži a v místech, které mi způsobí vehnání červeně do tváří. Pousměju se a snažím se mu v líbání vyrovnat, i když to není vůbec jednoduché. On je tak vášnivý, tak úžasný a já ho tak moc miluju. „Taichi, víc,“ zaprosím, když se znovu naše rty oddělí a já se k němu přitisknu.

 

Taichi

Zdá se být pro něj teď úplně přirozené mě svádět. Zvát mě k sobě takovými slovy. Vyzývat mě, abych mu dopřál rozkoš. Je sladký, zajisté musí tušit, že mě má omotaného kolem prstu. A já se z toho pouta hodlám vyvléknout. I když mě to děsí... co to způsobí se mnou.  A co to udělá jemu. Proto jsem teď nejistý. Mám vlastně právo ho naposledy obejmout? Zahalit jeho tváře do té rozkošné rudé? Rukama, kterými Keijiho doposud objímám, sjedu po jeho zádech a vklouznu jimi pod jeho tričko. Z hloubi duše zadoufám, aby se mi přestaly třást. Nechci, aby Keiji pojal podezření v tuhle chvíli. Ve chvíli, kdy si chci užít poslední horké okamžiky jeho blízkosti. Přitisknu rty do jeho vlásků a spolu s lechtivými dotyky na jeho horké kůži sunu jeho tričko vzhůru.

 

Keiji

Tak moc chci zažít tu rozkoš, když mě objímá a když laská mé tělo, které se chvěje pod jeho dotyky. Ukázal mi něco, na co prostě nejde jen tak zapomenout. Každá chvíle s ním je pro mě jako droga, které nemám nikdy dost. „Taichi,“ vzdechnu, když se jeho prsty dotknou mé kůže. Víc se k němu natisknu. Můj dech je najednou jiný a to se mě jen párkrát dotkl. Navíc cítím, jak se mi chvějí nohy, jsem opravdu ztracený v jeho osidlech.

 

Taichi

Tolik se ke mně tiskne. K takovému ubožákovi, jako jsem já. Konečně se mi podaří z Keijiho tričko sundat. Přiblížím se k jeho oušku a jemně do něj zašeptám: „Měl bys trochu zapracovat na té sebekontrole.“ Nato ouško políbím a rty cestuji na krk. Nasaju Keijiho vůni, bude mi chybět. Zachvěju se potlačovanými emocemi a raději se začnu plně soustředit na Keijiho. Klesnu na jedno koleno a tak se mi krásně vybídne Keijiho hrudník. Mezitím vsunu jednu ruku pod Keijiho kalhoty a chytnu to vzrušené štěňátko za zadek. Rty se začnu věnovat Keijiho bradavce. Po druhé kroužím palcem volné ruky. Jazykem si s bradavkou hraji, občas ji skousnu, než vystřídám ruku i na druhé bradavce, se kterou si hraju stejným způsobem.  Přitom rozepnu Keijiho kalhoty a chytnu ho za zadek i druhou rukou. Vychutnávám si Keijiho tělo pomaličku. Nakonec začnu jeho zadek provokativně masírovat.

 

Keiji

„Promiň,“ zašeptám, ale v tom samém okamžiku se ukážou moje ouška a ocásek. Rozechvěle s nimi zastříhám, kdyby jen věděl, jak je to těžké, kontrolovat se. Už při pouhé myšlence na něj je mi takové horko. Nastavím mu krk a zachvěju se. „Taichi,“ zakňučím jeho jméno a ještě víc se k němu přitisknu. Když se mi začne věnovat jen slastně kňournu. Je to tak příjemné, vzrušující a já se toho nedokážu nabažit. „Taichi, víc,“ zasténám a slastně přivřu oči. Jeho dotyky mi způsobují takovou rozkoš a přitom jsme toho ještě moc neudělali. Nevím, co to se mnou dělá, ale je to úžasné. „Taichi, postel,“ zakňourám znovu. Už nevím, jak dlouho mě moje nohy udrží.

 

Taichi

Neubráním se pousmání. Vzhlédnu k jeho rudé tváři a prstem schválně vyvinu trochu tlak na jeho dírku. „A když řeknu ne, že si chci ještě trochu hrát, co bys udělal?“ řeknu sametovým hlasem a přivřu lišácky oči. Odpusť, Keiji, tak rychle tě udělat nehodlám. Jen zkus ještě chviličku stát na svých rozechvělých nožkách. Je rozkošný. Dnes snad více než kdy předtím.

 

Keiji

„Prosím, Taichi,“ zaprosím a celé mé tělo se zachvěje. Jak mi to může dělat, jsem celý rozechvělý a on mě chce takhle trápit. Je to k nevydržení. Navíc cítím, jak mi jsou trenýrky už i tak dost těsné. „Taichi, ne,“ zasténám, ale při tom jednom pohybu prstů mě donutí, abych se udělal. Cítím, jak mi trenýrky nasakují a já už to nevydržím a sklouznu na kolena. „Promiň,“ zašeptám rozechvěle a přitisknu se k němu.

 

Taichi

„Ale, ale, to bylo hodně rychlé, Keiji,“ řeknu tiše a líbnu ho na čelo. Zvednu se a Keijiho si vytáhnu   do náruče. Jeho nohy si dám kolem pasu a drže ho za zadek si to namířím k posteli, na které ho rovnou zavalím. Kalhoty zůstaly na zemi. Vyzdvihnutý nad ním na rukou, sehnu se k polibku. Pak ale jednou rukou zamířím do jeho trenek. „Tomu říkám záplava, maličký,“ zabroukám a přejedu lechtivě po jeho tříslech. „A sem se teď dostanu tak snadno,“ vklouznu do něj lehce dvěma prsty. „Co mi na to povíš, Keiji?“ zavrním něžně s pohledem mých modrých očí tak blízko těch jeho sytě zelených.

 

Keiji

To bylo, stačilo mi tak málo a udělal jsem se. Když mě vezme do náručí, rukama ho obejmu kolem krku a hlavu si opřu o jeho rameno. Cítím se tak trapně, vždycky to se mnou dopadne stejně. Jsem ztracený případ, ale když jde o Taichiho, tak prostě nevím, co se to s mým tělem děje. „Neříkej takové věci,“ zakňučím a rozpačitě přivřu oči. Když do mě vjede prsty slastně zasténám, vklouzly do mě tak snadno a uvnitř mě to úplně pulzuje „Že tě chci uvnitř sebe,“ zakňučím a vzhlédnu k němu. „Prosím,“ přitom pro něj roztáhnu svoje chvějící se nohy.

 

Taichi

Do mých tváří se vkrádá červeň, když pro mě s tím rozkošným výrazem roztáhne nohy. Rozechvěle polknu a zavřu oči. „Jak si přeješ,“ odpovím tiše a rozepnu si kalhoty. O okamžik později už se nechám pohltit jeho horkým tělem. Vtahuje mě do sebe tak žádostivě, až se neubráním slastnému zasténání. Chci ho. I když je to naposledy... Srdce mi šíleně buší. Jako by se ve dví mělo rozpůlit. „Keiji,“zamumlám jeho jméno, než začnu rychle přirážet. Chytnu si Keijiho pod koleny a stále znovu se nořím do jeho horkého nitra.

 

Keiji

Srdce se mi divoce rozbuší, když udělá to, co po něm chci, ale trvá mu to tak dlouho. Pro mě to jsou nekonečně dlouhé minuty, než se konečně zanoří do mého chvějícího se těla. Skoro jako bych se měl roztrhnout ve dví. Je to tak úžasný pocit, který se prostě slovy nedá popsat. „Taichi.“odvětím mu se stejnou tichostí. Vzápětí už mě nutí sténat, svůj hlas ani netiším, prostě to nejde. Je to tak intenzivní, tak pohlcující, že se v tom naprosto ztrácím.

 

Taichi

„Nhh, sakra, nemůžu,“ napnu se po krátké chvilce s rozechvělým vzdechem a několikrát silněji přirazím, než se se slastným stenem do Keijiho udělám.  Mohl za to jeho hlas, kolísající s rostoucím potěšením, jeho výraz. To slastné místo, kterým mě svírá tak, že jsem za okamžik schopný pokračovat. Opět se v něm pohnu a sehnu se k jeho rtům. Ty mé se už teď cítí tak osaměle.... Emoce ve mně tak bláznivě víří, až mám strach, že se dostanou na povrch.

 

Keiji

„Taichi,“ zasténám tak hlasitě, jak to jen jde, když mě uvnitř zaplní svou horkou tekutinou. Ve stejném okamžiku se udělám i já. Znovu toho ze mě jde tolik, že nechápu, kde se to ve mně všechno bere. „Víc,“ rozechvěle zakňučím „Chci víc, Taichi,“ zaprosím. Když se znovu pohne a sehne se k polibku, rukama ho obejmu kolem krku a věnuju mu ten nejvášnivější polibek, jakého jsem schopen.

 

Taichi

Keijiho prudkost a vášeň v polibku mě zaskočí nepřipraveného. Frustrovaně zakňučím a samovolně se zjeví moje uši a ocas. Nah, tahle poloviční forma je trapná! Ale dnes nad sebou nemám kontrolu. Co mám sakra dělat! Proč neexistuje něco, po čem člověk zapomene? Co mu dovolí uzamknout vzpomínky a pocity a dovolit tak jednoduše říct sbohem?!  Keiji... Se stěží potlačovaným zoufalstvím pohlédnu do jeho tváře, než zabořím hlavu k jeho krku.

 

Keiji

Překvapil jsem ho, polibek zintenzivním a s pousmáním sleduju, jak se ukáží jeho nádherná ouška. Moc mi je neukazuje, ale mně se moc líbí. „Taichi,“ zašeptám s tichostí, ale jeho pohled, který mi věnuje, mě trochu znervózní, stalo se snad něco, udělal jsem snad něco špatně, že přestal a že se na mě tak podíval? „Taichi, je to v pořádku,“ zašeptám tiše a prsty mu zajedu do vlasů. Přitom se zavrtím, pořád je ve mně a moje vzrušení ještě neopadlo.

 

Taichi

Nic není v pořádku, Keiji. Já bych tohle neměl dělat. Vlastně jsme se vůbec neměli potkat. Neměl jsem se do tebe zamilovat, když jsem byl stále s Yumi. Bude jen a jen moje vina, že budeš nešťastný. Přivřu oči po jeho slovech a jemném dotyku ve vlasech. Chápu to. Dokončím to, co jsem začal. Jakkoli jsem plný strachu a bolestných pocitů, stále jsem vzrušený. A Keiji to samé. Nadzvednu se opět a pohladím Keijiho tvář. Nato se začnu znovu pohybovat a zároveň uspokojovat Keijiho i  rukou na jeho penisu. Nechci, aby to skončilo.

 

Keiji

Jsem opravdu zmatený. Nevím, co mám dělat, ale pak pokračuje a já pod ním spokojeně zasténám. Pevněji ho obejmu a nechám ho, aby mi udělal dobře. Potřebuju to ze sebe dostat. „Taichi,“ stále opakuju jeho jméno, až do ochraptění. Je to taková rozkoš, tak úžasné, nikdy se toho nenabažím. Jeho dotyků, sladkých rtů a našeho spojení. „Taichi,“ zasténám hlasitě a znovu to jde ze mě všechno ven. Ucítím i horkost uvnitř sebe a unaveně položím hlavu na polštář. S pousmáním na něj pohlédnu a rukou se dotknu jeho vlasů. „Mám tě rád, Taichi.“

 

Taichi

S potlačeným vzdechem a zavřenýma očima těsně po Keijim vyvrcholím a vystoupím z něj. Když oči otevřu, dostane se mi jeho roztomilého úsměvu a sladkých slov, za které bych měl být vlastně hrozně šťastný. Slyšet je teď, ryje to v mém srdci a svědomí hluboké šrámy. Zachvějí se mi rty a po tváři mi steče slza, kterou následují další. Keiji...máš rád špatnou osobu...

„...miň...promiň...promiň,“ šeptám téměř neslyšně stále ta samá slova a se schlíplýma ušima sklopím hlavu. Nestává se mi, abych  brečel, ale teď mám problém to zastavit. Měl bych Keijimu ale říct všechno. Že tady je konečná. Ten důvod, proč má být tohle naposledy, co se vidíme.

 

Keiji

„Taichi,“ zapřu se na loktech a trochu se přizvednu. Co to má znamenat. „Tobě se to nelíbilo?“ otážu se s tichostí. „Mně se to líbilo, mám tě moc rád,“ pronesu rozechvěle a přitáhnu si ho do objetí. „Jestli jsem udělal něco špatně, tak mi to, prosím, řekni,“ zkusím to znovu, protože chyba je určitě ve mně. Určitě jsem něco pokazil. Vždycky je to moje vina, že se něco stane. „Taichi, prosím, řekni mi to,“ naléhám s tichostí.

 

Taichi

Zadržím vzlyk a pokusím se Keijimu odpovědět. Jeho objetí mi ale na klidu příliš nepřidá. „Tak to... není,“ zašeptám a vymaním se z jeho objetí. „Keiji, ty jsi neudělal nic špatného. To já,“ řeknu slabým hlasem a zvednu se z postele. Hřbetem ruky si pokusím setřít slzy a odhrnu si vlasy z čela. Musím to říct, ale hlas jakoby se mi zadrhl v hrdle. Rozrušeně se uchechtnu a odvrátím od Keijiho tvář. Měl bych to říct a to co nejrychleji. I kdybych si měl zahrát na zlýho, pokud teda ze sebe dokážu udělat většího ubožáka, než už jsem. Ale raději tohle, než aby mu kvůli mně později hrozilo nebezpečí. „Tady...to končí,“ dostanu ze sebe tiše.

 

Keiji

Nechci, aby byl tak smutný, před chvíli bylo vše dokonalé a teď. Najednou je to vše pokažené. „To není pravda, ty jsi nic neudělal. Všechno děláš pro mě. Jsem s tebou tak šťastný, tak prosím takové věci neříkej,“ zavrtím hlavou a zahledím se mu do těch smutných očí. Pokusím se pousmát, ale jako by tu pořád něco viselo. „Co?“ vzápětí ze sebe vyrazím. „Jak to myslíš?“ zeptám se rozechvěle. „Ty mě nemáš rád?“ otážu se znovu a vůbec nevím, jak reagovat. Vždyť to, co mezi námi je, jak najednou může říkat takové věci. Nelíbí se mu to snad se mnou? „Udělám pro tebe cokoliv. Cokoliv budeš chtít,“ zašeptám prosebně a chytnu ho za ruku. Přitom na něj upřu svůj prosebný pohled.

 

Taichi

„Ne...,“ řeknu bezbarvým hlasem. „Mám tě rád a v tom je ten problém,“ odpovím tiše a bolestně pohlédnu do jeho prosebných očí. „Neměl jsem v úmyslu se do tebe zamilovat, ale stalo se tak téměř okamžitě. I když mi chvíli trvalo, než jsem si to uvědomil. A pak...už bylo pozdě,“ zasměju se ironicky a po tvářích mi stečou další slzy. Do toho, Taichi, ty ubožáku bez kousku cti. Jen mu to všechno řekni. Ukaž mu své odporné já!

Jemně vezmu Keijiho ruku a odtáhnu ho od té své. „Neměl by ses se mnou už nikdy zaplítat. Jen si tím ublížíš....Ha,ha, i když nikdo už ti teď nejspíš neublíží, jako jsem to udělal já,“ skryju oči rukou s ponurým smíchem a slzami na tvářích. „Chceš to slyšet všechno? Ano, řeknu ti to všechno. Mám holku, chodím s ní už dva roky a přesto jsem svedl tebe. Já ubožák se do tebe ale zamiloval. A pak jsem si uvědomil ještě jednu věc. Poté, co naši partu poznamenali Lovci. Že tebe do nebezpečí, co kolem nás neustále je, nechci zatáhnout. Obzvlášť ne po tom, čím sis nedávno prošel.  I když teď ti vlastně způsobuju další ránu...Ha ha ha, no není to směšné?! Vlastně ani nevím, zda se mi podaří tě tím ochránit...do hajzlu..!!“ obrátím se ke Keijimu zády. „Už vidíš?“ třese se mi hlas. „S tímhle parchantem sis začal,“ vzlyknu. Jsem zhnusený sám sebou. Měl bych co nejdřív vypadnout. Za tohle by měl Keiji vlastně plné právo rozervat mi hrdlo. Neprotestoval bych, kdyby to udělal.

 

Keiji

„Ale já tě mám taky rád,“ cítím, že mi po tvářích taky tečou slzy. „Já, já tě taky miluju,“ dostanu ze sebe. Nikdy jsem nevěřil, že bych mu to řekl tak brzo, ale on to cítí stejně. Taky mě miluje, jako já jeho. „Ale vždyť je mi s tebou krásně. Nedovedu si život bez tebe už představit, jsem s tebou tak šťastný,“ dostanu ze sebe. Vzápětí přijdou slova, která bych od něj nikdy nečekal. Holka, on má nějakou holku a přitom chodil se mnou. To ostatní skoro neposlouchám, jde mi jen o to, že on s někým chodí. S někým jiným kromě mě. Slzy se mi vyřinou z očí. Taky si sednu, jsem celý rozechvělý, ale udělám cokoliv. Nemůžu ho ztratit. „Prosím, mě to nevadí. Řekl jsem, že udělám cokoliv,“ přitisknu se k němu „Mně, mně nevadí, že máš holku, klidně budu, až na druhé koleji,“ zavzlykám. Vadí mi to, ale udělám cokoliv, když mě neopustí.

 

Taichi

Ne, Keiji. Prosím, už víc neříkej. Nebo se nepřinutím nikdy odejít. „Tys...mě neposlouchal?“ obrátím k němu tvář. „Jistěže to vadí! Ty nemůžeš být na druhé koleji. Nebral jsem to tak od začátku a nemohl bych to tak brát ani teď! Ale ty se mnou prostě být nemůžeš!“ řeknu zoufale. „Říkal jsem ti to přece. Dostávám se s partou do problémů. Čelíme nebezpečí  častěji než si možná myslíš. Ty problémy prostě přitahujeme! A já jsem slabý! Já tě neochráním! Proto bude lepší, když přetneme všechna pouta,“ ztvrdnou mi rysy tváře a od Keijiho se odtáhnu.

 

Keiji

„Poslouchal, jen mě prosím neopouštěj, já nechci být sám,“ vzlyknu bolestivě. „Tak zůstaň jenom se mnou,“ zaprosím ho znovu. „Ale já v tvojí partě nejsem. Stojím mimo,“ setřu si slzy. „Já nepotřebuju chránit. Dokážu se o sebe postarat.“ Vůbec nevím, co mám říct, ale nechci ho ztratit. Tolik pro mě znamená. „Prosím, Taichi, prosím,“ zaprosím znovu. Nechci ho ztratit, hlavně, když jsem mu konečně přiznal své city. Natáhnu k němu svoji ruku a dotknu se ho.

 

Taichi

Já nepotřebuju chránit. Dokážu se o sebe postarat. To slyším skoro od každého. Miki říkal to samé. A co je s ním teď? Je mrtvý! A to jsme byli s ním! Keijiho prosby mě drásají, bolí. Ale já si tu bolest na rozdíl od něj zasloužím.  „Odpusť mi to,“ řeknu tiše. „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit,“ usměju se smutně a obrátím se k odchodu. „Sbohem,“ zašeptám a opustím Keijiho pokoj i jeho domov. Jakmile se za mnou zaklapnou domovní dveře, proměním se  a co nejrychleji zmizím. Dnes se nevrátím ani domů. Zůstanu v lese poblíž města se svými černými myšlenkami.

 

Keiji

„Ne, prosím ne, nedělej to,“ vzlyknu bolestivě. „Ty jsi mi neublížil, nechoď,“ snažím se ho zastavit „Taichi, prosím,“ ještě za ním zavolám. Ale za chvíli je pryč. Proč, proč se to muselo stát zrovna mně. Před chvílí bylo všechno v pořádku a teď nemám nic. Ještě víc se rozbrečím a schoulím se do klubíčka. Všechno jsem ztratil, dal mi toho tolik a pak mi najednou všechno vzal. Už nikdy nic nebude jako dřív. Všechno je pryč a moje srdce je navždy zlomené. Už nikoho nebudu milovat, Taichi byl pro mě jediný a já ho ztratil. Pláč dlouho neustává, ale je to jedno. Všechno už mi je teď jedno, všechno pro mě ztratilo smysl.