Tomoe

Tak za tohle můžu čekat od Silviena zase na nějaký čas zaracha, pomyslím si kysele a snažím se zhodnotit situaci. Taichi se vysmekne tomu nebezpečím páchnoucímu chlápkovi a vrhne se ke zraněnýmu klukovi, který se svalil na zem. Očuchám ho a zjistím, že je trochu cítit Taichim. Ten, šílený strachy, o něj začne pečovat. Tak to je ta jeho nešťastná láska?  Pocítím vlnu soucitu k jejich situaci. Musím se pořádně snažit a pomoct jim odsud. Pomoct kámošovi je samozřejmost a pomoct někomu, koho miluje také. Snad něco zmůžu. Lovci jsou zmatení mou přítomností a zjevem. Hluboce na ně zavrčím. Jak se tohle stalo? Yumin bratr je Lovec?! To je nechutná ironie osudu. I přes vzpomínky na mé setkání s Lovci před nedávnou dobou, které vyplouvají napovrch jedna za druhou, se pevně postavím na všechny čtyři a zaštiťuju tak Taichiho s Keijim vlastním tělem. „Ty jsi taková zbabělá sketa, Robine,“ procedím skrze tesáky. Možná je dobře, že mi nerozumí. Nejspíš by ho to vydráždilo. Vzápětí vytáhne zbraň. S vyštěknutím uskočím stranou, když se mi blízko tlapky odrazí kulka, která se zavrtá do stěny vedle Taichiho ramene. Ten se s Keijim zapotácí. Vypadá to, že ho to škráblo.  Naštvaně zavyju a jakkoli mám z nepřátel strach, vyrazím proti nim. Jen tak tak se vyhnu další kulce a skočím po Robinovi. „Ty seš takovej sráč, jak sis mohl dovolit tohle udělat mým kámošům!“ štěkám vztekle a zakousnu se mu do ruky, kterou držel pistoli, dokud ji s bolestným křikem neupustí, v tu chvíli se na mě ale vrhá jeho komplic a strhne mě z Robina. Sakra takovej macho, je hrozně silnej! Vzápětí se vedle mě objeví Taichi, taky proměněný a pajdající na přední tlapku, ale snaží se mi pomoc. „Bacha!“ zařvu, když vidím, jak ten macho vytahuje stříbrný nůž a napřahuje se směrem k Taichimu. S námahou se zvednu na tlapky a pohlédnu ke stěně, kde prve stál Taichi. Keiji je tam posazený a opřený o stěnu. Zatím se drží. Musíme odtud velmi rychle vypadnout a nechat ho ošetřit.  Vím, jakou bolest teď musí prožívat. Najednou bolestně zakňučím a podlomí se mi zadní noha. Pořezali mě, parchanti!

Keiji

„Taichi,“ zasípu a rozechvěle natáhnu ruku, abych se ho mohl dotknout. „Opravdu jsi tady, přišel jsi pro mě,“ dostanu ze sebe s rozechvěním. Když mi chce sundat ten odporný obojek, zmůžu se jen na bolestivé kňučení, čím víc se snaží, tím jako by se mi obojek víc zařezával do kůže. Nakonec přestane, ale krk už mám i tak dost rozdrásaný. Cítím pramínky krve, které mi stékají a vsakují se do trička. Když mě obejme Taichiho teplá náruč, zachvěju se. Je to příjemné, ale mé tělo je jako v ohni. Přesto, on mě objímá, je to tak uklidňující pocit. Zápasím s dechem, takže situace kolem jde mimo mě, i když si uvědomuju, že nám přišel na pomoc Taichiho kamarád. Jen doufám, že budou v pořádku. Hlavně aby to zvládli, na mě už nezáleží. Vím, že mě má Taichi alespoň trochu rád a to mi stačí. Když mě položí na zem, zasténám, ale na nic jiného se nezmůžu. Strhne se bitka, ale já mám co dělat, abych se vůbec mohl nadechnout. Nicméně mi neunikne ta vůně, upír, horší to snad být nemůže…

Silvien La Croix

Podrážděně se rozhlédnu. Kam zase zmizel? Říkal jsem mu, ať sám nikam nechodí, ještě se dostane do nějakého průšvihu, protože problémy jenom přitahuje. Je skoro jako magnet na problémy. Nakonec zaplatím a domluvím se, ať nám všechno pošlou. Koupil jsem toho dostatek, nové oblečení pro sebe a dost věcí i pro Tomoeho. Bude chodit do školy, tak ať na sobě má něco pořádného. Stejně se ale zastavíme v jeho bytě, aby si vzal všechno, co nechce ztratit. Prohrábnu si vlasy a rozhlédnu se. Kam zatraceně mohl jít. Jestli se rozhodl utéct, tak ať si mě nepřeje. Takhle mě vytáčet, už tak stačilo to, jak se choval v obchodě předtím. Na jeho vychování bychom také měli zapracovat. Zamířím k autu, když to ucítím, strach. Nechám spojení plynout, Tomoe má problémy a velké. Nasednu do auta a zamířím směrem, kde ho cítím. Na chvíli zmizne a už lítá v maléru. Sešlápnu plyn až k podlaze a zamířím za svým štěnětem. Zastavím před nějakým skladištěm, a když vystoupím, uslyším je. Souboj, navíc cítím i krev, hlavně Tomoeho krev. Kromě Tomoeho je tu i ten jeho kámoš, jak taky jinak, tahá ho z průšvihu do průšvihu. Jakmile jsem uvnitř, trvá mi jen mžik oka, abych zjistil situaci, zase ti Lovci. Tohle je ale opravdu naposledy, co se mi pletou do cesty a co vztáhli ruce na moje štěňátko. Vycením tesáky a prvnímu, který mi přijde do rány, zlomím vaz, dřív než stačí probodnout toho čokla. Když chci skoncovat s tím druhým, ten pitomý čokl mě zarazí. Znovu se otočím k Lovci a dost silně ho sevřu pod krkem. Nakonec ho pustím. Dnes jsem dost milosrdný, ani nevím proč, ale je mi z těch Lovců už tak dost špatně. Začínají si troufat čím dál víc, i když jdou spíš po vlkodlacích a jak by taky ne. Jsou pro ně dost snadná kořist. „Přibliž se k němu a zabiju každého, na kom ti záleží, a pak si přijdu pro tebe,“ varovně zasyčím a skloním se k Tomoemu. „Ty můj blbečku, co si to zase vyváděl,“ a pohladím ho přes uši. Vypadá to, že je v pořádku, až na zraněnou nohu, ale podle všeho to je jen povrchové zranění, ale i tak. Je to vina toho jeho kamarádíčka. Zpražím ho pohledem. To si s ním ještě vyříkám a má se opravdu na co těšit.

Taichi

Keiji se vzmohl na pár slov, ale je téměř na pokraji kolapsu. Tomoe se nás snaží chránit, ale proti pistoli se nemáme příliš jak bránit. První odražená střela mě škrábne do ramene. Takhle už Keijiho neudržím. Opatrně ho posadím a opřu o stěnu, pohladím chvějící se rukou jeho tvář, než se proměním a vyrazím na pomoc Tomoemu, který se za nás statečně pere. Ale příliš se nám nedaří. Jsou na lidi až příliš silní. Najednou ucítím pach té arogantní pijavice. Nesnáším ho, ale přesto tu teď nevidím nikoho raději než jeho. Můžu být jen vděčný, že má k Tomoemu tak silné pouto, že ho následuje kamkoli. To nám teď taky zachránilo krk. Vyřídil prvního Lovce, jako by nic. Ale když hodlá zabít i toho druhého, zarazím ho. „Toho ušetři! Tenhle zemřít nemůže, ne teď,“ kdyby to nebyl Yumin bratr, neváhal bych. Ale tohle Yumi-chan prostě způsobit nemůžu. Už po tom všem, co se mezi námi stalo. A tak ten upír Robina jen přidusí do bezvědomí a pustí na zem, na kterou se ten parchant svalí jako pytel brambor. Vzápětí už náš zachránce věnuje pozornost Tomoemu. Mně věnuje evidentně nasraný pohled, kterým mi jasně sděluje, že se nevyhnu kázání a výčitkám. S bolestným povzdechem se proměním do lidské podoby a zamířím ke Keijimu. Má strašné problémy s dýcháním. Ale já s tím obojkem nic nezmůžu.. „Zatraceně!“ zakňučím zoufale a vrhnu prosebný pohled k upírovi. „Pomoz mu, prosím! Udělám cokoli, jen ho zbav toho zatraceného obojku!“ a skloním se před ním na kolenou. K čertu s hrdostí! Na žádnou nemám právo.

Tomoe

Hergot, to pálí! Prevíti! To si vypiješ, Robine! Pokusím se ještě bránit, ale náhle ucítím Silviena. A taky jeho rozladěnost a vztek. „A jé,“ špitnu, ale šťastně zavrtím ocasem, když Silviena spatřím a pokochám se tím, jak vyřídí naše nepřátele. Chtěl zabít i Robina, ale Taichi ho zarazil. Chápu to. Tohle bysme Yumi-chan udělat nemohli. O chvilku později už mě Silvien hladí přes uši. Zavrtím ocasem a kajícně na něj pohlédnu. „Já..já ti to vysvětlím,“ zamumlám a kupodivu mu neodseknu nic na to, že mě nazval blbečkem. No jo, já nečekal, že se dostanu do něčeho takového, no. Podle Silvienova pohledu soudím, že nechá Taichiho si to pořádně vyžrat. A tomu já nejspíš nezabráním. Taichi mezitím jde za Keijim, který je fakt v hrozném stavu. Pak mě ale Taichi šokuje, on prosí Silviena o pomoc?! Je ale pravda, že Keijimu nikdo jiný v tuto chvíli nepomůže. Otřu se o Silviena čumákem a zakňučím. „Já tě taky prosím, ten kluk si nezaslouží umřít tímhle způsobem. Naprosto vím, jakou bolest teď pociťuje, tak ho prosím zachraň,“ zvednu k němu pohled.

Keiji

Znovu se pokusím prsty nahmatat obojek. Tak strašně mě ten krk pálí. Musím jim pomoct, ale moje snažení to spíš jen zhorší. Kus látky, který alespoň trochu chránil můj krk zpod obojku vyklouzne a já bolestí zavřu oči. Nakonec mi ruka bezvládně klesne k boku, už nemám sílu. I dýchat bolí. Ale alespoň je Taichi a jeho kamarád v pořádku. Uvědomím si, že to je ten kamarád, o kterém mluvil, a ten upír, se kterým něco má. „Taichi,“ zasípu, když se ke mně vrátí. S vynaložením velkého úsilí ruku natáhnu a dotknu se té jeho. „Promiň,“ zachrčím. Způsobuju mu takové problémy, dokonce kvůli mně prosí upíra, aby mi pomohl. To je snad nejhorší ponížení, jaké jen může být. Prosit o něco upíra. Ale zároveň mě hřeje u srdce, že mu na mě opravdu záleží. Že snad pořád mám v jeho srdci alespoň kousek místa.

Silvien La Croix

Tomoe opravdu nádherně září. Jeho srst je jak lampa a nezvykle hebká. Dost na to aby přitahoval nežádoucí pozornost. „Měli bychom jet domů,“zabručím, když ho hladím mezi ušima. Myslím, že na dnešek toho dobrodružství na něj bylo až až. „Neměl by ses proměnit?“ poznamenám, když pořád zůstává v téhle podobě. Nato se ozve ten druhý čokl a já k němu obrátím pohled. Přitom mi padne pohled i na toho druhého. Další čokl a ve velkých problémech, když si všimnu stříbrného obojku na krku. Musí ho dost škrtit, protože dost chrčí. Ani se nedivím, že ten čokl tak prosí. Sám mu to nesundá a tímhle tempem se za chvíli udusí. V tom se přidá i Tomoe. Pohladím ho po uších a přemýšlivě si ho prohlížím. Jsem si jistý, že to ví, hlavně když i on zakusil sílu stříbra. Nejradši bych se sbalil, sebral Tomoeho a vypadl odsud, ale nějak mi přijde, že tohle by mi nejspíš Tomoe nikdy neodpustil. Vlkodlaci mezi sebou mají mnohem užší vztahy, než je to mezi upíry. „Tak dobrá, štěně, ale doufám, že mi svou vděčnost doma ukážeš,“ neodpustím si poznamenat a zvednu se. „V autě je lékárnička, přines ji,“ řeknu mu a zamířím k těm dvěma. Skloním se k nim a toho přiškrceného čokla si prohlédnu, nevypadá to, že by mu dělal problémy jen ten obojek „Dělám to jen kvůli Tomoemu, to si zapamatuj, čokle,“ zasyčím na toho druhého a jedním pohybem zraněného zbavím toho obojku. Nato mu prsty přejedu po rozdrásaném krku, tohle bude rozhodně potřebovat obvázat. Vzápětí mu vyhrnu tričko a zkoumám jeho hrudník. Na několika místech se ho dotknu a odpovědí je mi jen bolestivé zasípání. „Má zlomených pár žeber,“ zkonstatuju nakonec.

Taichi

V celém těle cítím napětí. Mám o Keijiho takový strach, že se necítím ani trochu ponížený tím, že o něco žádám pijavici. Těch pár minut, které od mé žádosti uběhly, mi připadaly jako celá věčnost. Zahřeje mě u srdce, když uslyším, že se i Tomoe přimlouvá za Keijiho, ačkoli ho vidí poprvé. Ale nejspíš ho ke Keijimu pojí nejen to, že je to někdo blízký mně, ale i jejich zkušenost. Zamrazí mě, když si vzpomenu na vyprávění o tom, co si zažil Tomoe. K čertu s tím, měli to udělat mně a ne lidem, na kterých mi tolik záleží. Keiji je teď v hrozném stavu a mě bolí už jen to, že je má vina, že takhle skončil. Nakonec upír souhlasí. Roztřesu se úlevou a do očí mi vhrknou slzy. Ustoupím mu z cesty a kleknu si vedle Keijiho. Tomoe zatím s vrtěním ocasu vystřelí ze skladiště pro lékárničku. Na to se upír skloní ke Keijimu. Nejspíš Keijimu nebude příjemné, že se ho dotkne upír, ale bude to muset vydržet. Trhnu sebou, když na mě upír zasyčí. Vím to, ale i tak jsem mu vděčný. „Jsem si toho vědom. Děkuju vám oběma,“ zašeptám vděčně a skloním hlavu. Natáhnu se ke Keijiho ruce a stisknu ji. „Budeš v pořádku,“ zašeptám, když má tu stříbrnou hrůzu z krku. Ale krk má tak rozdrásaný, musí ho to neuvěřitelným způsobem bolet! Hmm, ten upír musí být asi hodně starý a silný, když ani nemrkl při doteku stříbra.  Přitom jsou na něj upíři také tak citliví. Když oznámí, že má Keiji zlomená žebra, zahoupe se mi znepokojením žaludek. Tohle jsou otřesná zranění, budou se hojit dlouho. Okamžik nato k nám přiběhne Tomoe, již v lidské formě, s lékárničkou.

Tomoe

Jsem Silvienovi vážně vděčný, že Keijimu pomůže. Zjišťuju, že v takovýhle situacích se na něj dá vážně spolehnout. Věnoval mi dost přemýšlivý pohled, zajímalo by mě, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Vzápětí zrudnu. Ukázat mu tu vděčnost doma? Sakra, ať jsem kočka, jestli nevím, co tím myslel! Silviene, ty seš tak indiskrétní, jak to můžeš před nimi takhle říct?? Potřesu hlavou. Teď není čas přemýšlet nad věcmi tohohle druhu. Otočím se na zadních a vystřelím do Silvienova auta pro lékárničku. Abych ji získal, musím se proměnit. Když otevřu kufr, povšimnu si, že v něm nejsou žádné nákupní tašky. Hehe, že by si to Silvien rozmyslel a žádné ty drahé hadry nekupoval? To by se mi možná trošičku ulevilo. Dál ale na nic nečekám, popadnu lékárničku a běžím zpět do toho smradlavého skladiště. Botou odkopnu zbytky stříbrného obojku a podám Silvienovi lékárničku. Se soucitným pohledem pohlédnu na Keijiho zraněný krk. Nevědomky přejedu po tom svém. Otřesu se při vzpomínce na to, jak jsem ho měl spoutaný já. „Ahoj, Keiji, mrzí mě, že se seznamujeme v tak blbým momentu. Já jsem Tomoe,“ pozdravím ho a pohladím konejšivě po vlasech. Sakra, zdá se mi to, nebo je ještě mladší než já s Taichim? Když už jsem u Taichiho, pohlédnu jeho směrem, je bledý a má uslzené oči. Navíc mu pořád krvácí škrábanec na rameni. Nechám Keijiho na Silvienovi a sám, i když nemotorně, se postarám o zranění Taichimu.

Keiji

Skoro, až přestanu dýchat, když se ke mně přiblíží. Tak blízko jsem nikdy k žádnému upírovi nebyl a já mám z toho strach. Zavřu oči, když se ke mně skloní. Taichi, pomoc, zakňučím v duchu, ale vzápětí cítím, že ta odporná věc je z mého krku pryč. Rozechvěle se nadechnu, přitom cítím dotyk těch chladných prstů na svém krku. Když ty prsty ucítím i na svém těle, otevřu oči a vyděšeně zakňučím. Okamžik nato se zmůžu jen na bolestné kňučení, když se dotýká míst, kam mě kopali. „Taichi,“ rozechvěle zaprosím. Nechci, aby se mě dotýkal. Když mi stiskne ruku, stisk mu opětuju a obrátím k němu pohled. On by určitě nedovolil, aby mi něco udělal, i když se o mě spíš stará než, že by mi chtěl ublížit. Po tom všem jsem pořád tak roztřesený, tolik to pálí. Volnou rukou si sáhnu ke krku, ale přes prsty mě klepnou chladné prsty. „Nesahej si nato,“ ozve se chladný hlas a já ho poslechnu. Bojím se, co by se stalo, kdybych neposlechl. Takže se snažím soustředit na Taichiho, na jeho přítomnost a na jeho dotek. „Keij-Keiji,“ zasípu a pokusím se na Tomoeho pousmát. Pak se znovu pohledem zaměřím na Taichiho.

Silvien La Croix

„Tvé díky je mi k ničemu,“ zabručím znechuceně. Pomáhat čoklovi, to je opravdu výhra, ale když to Tomoeho potěší. „Kdoví,“ zamumlám na ty jeho, až moc optimistická slova. Ten krk totiž nevypadá vůbec dobře. „Možná se mu to stříbro dostalo, až do krve,“ zamumlám spíš pro sebe než k tomu čoklovi. Navíc ten druhej se mě tak moc bojí, že je to, až k smíchu. Kdybych ho chtěl zabít udělám to hnedka. „Hodnej,“ pohladím Tomoeho po tváři a sjedu po něm pohledem. Vypadá v pořádku, až na to jak se tváří, když si sáhne na krk. Okamžitě vím, na co myslí. „Jen klid,“ povzbudivě k němu pronesu a začnu se znovu věnovat tomu čoklovi. Za jeho bolestivého sténání mu krk vydezinfikuju a vyčistím, nato mu ho obvážu. To už se konečně zklidní, i když to jeho bolestné kňučení je tak otravné, je to taková hysterka. Jako poslední mu obvazem stáhnu zlomená žebra. Pořádně to utáhnu, aby měl co nejméně pohybu. Konečně je hotovo. Podle všeho i Tomoe skončil s tím druhým. „Myslím, že tohle bys neměl dělat moc často,“ poznamenám na jeho způsob ošetření. „Teď bychom měli jet,“ a zvednu se „Když mi nezaserete sedačky, tak vás můžeme kus hodit,“ pronesu na adresu toho čokla a vzápětí si k sobě Tomoeho vytáhnu.

Taichi

Keiji je skutečně zděšený z upírovy přítomnosti a neméně z jeho dotyků. Zřejmě je to poprvé, co s nějakým přišel do tak blízkého kontaktu. Samotnému se mi nelíbí, že se Keijiho dotýká, ale je to nutnost. Navzdory jeho zjevné averzi k nám nám pomáhá. Když uslyším, že je to s Keijim možná vážnější, nabere má tvář křídově bílý odstín. Ale všemožně se snažím dívat a tvářit na Keijiho pozitivně, protože cítím, že se ke mně bytostně upíná. Naštěstí už je tu Tomoe. Div nezalapám po dechu, jak je najednou upírovo jednání jiné, když mluví k němu. Naprosto mě ten kontrast udivuje. Zatraceně, Tomoe, čím sis ho tak omotal kolem prstu? Letmo se pousměju, když se Tomoe s Keijim konečně seznámí. Tak rád bych býval, kdyby to bylo za jiných okolností. Nakonec už upír pečuje o Keijiho rány a o tu moji se zkouší starat Tomoe. Nebýt téhle situace, býval bych se pobaveně culil nad jeho výrazem soustředění, když mi vyčištěnou ránu začne obvazovat. Moc mu to nejde, ale i tak jsem mu vděčný. I Keiji nakonec i přes bolestné kňučení, při kterém jsem se nešťastně napínal, jak jsem mu toužil jakkoli pomoci, má o rány postaráno. Ovšem co přišlo poté, jsem neočekával. Ohromeně zamrkám nad upírovou nabídkou, jakkoli neuctivě byla pronesena.

Tomoe

Silvienovo povzbuzení mi na chvíli rozjasnilo tvář. A Keiji se pokusil na mě reagovat. Nejspíš ho teď nijak nerozptýlím. Sklouznu pohledem k rukám, za které se on s Taichim drží. Ti dva na sobě budou fakt hodně závislí. Poté se věnuju Taichiho zranění. Tisknu čelisti k sobě, když slyším Keijiho kňučení. Není mi to vůbec příjemné. To ta má zatracená představivost a vlastní zkušenost. Když už je ošetřování za námi, Silvien okomentuje moji práci. Zrudnu zahanbením a na Silviena se zaškaredím. „S-sklapni, Silviene....holt se mám ještě co učit. Snaha se cení,“ zavrčím tiše a nechám se zvednout na nohy. Vzápětí máchnu ocasem, který se mi objevil. „Hej, mohl jsi to říct trochu slušněji,“ nafouknu nasupeně tváře. Vzhledem k tomu, že takhle mluví k mým přátelům, kteří jsou stejného druhu jako já, mě to nesmírně uráží. Zahledím se mu vyčítavě do tváře. Hned na to pohlédnu na Keijiho s Taichim. Silvien nebude asi ochotně spolupracovat, tak budu muset něco nabídnout výměnou za to, že odveze mé přátele. Nerozhodně se zavrtím a zachytím Taichiho překvapený a nadějeplný pohled. Proto si poraženě povzdechnu a obrátím se zpět na Silviena. Prstem ukážu, aby se sehnul, a celý rudý mu zašeptám do ucha: „P-poslyš Silviene...totiž já... slibuju, že dneska večer udělám, co budeš chtít. Tak..ehm... byl bys, prosím, tak hodný a vzal Taichiho domů?“ vykoktám rozpačitě a se sklopenou hlavou se chytnu jeho rukávu. Kdyby to nebylo pro Taichiho, tak se na tak trapná slova nezmůžu. Taichi, budeš mi za to hodně dlužit, abys věděl!

Keiji

Bolí to, tak šíleně to bolí, když se znovu začne dotýkat mého krku. Nedokážu se zdržet bolestivého kňourání. Proč to Taichi nezastaví. Proč jen mu to dovolí. Skoro až drtím jeho ruku, jak moc to bolí. Nakonec to přestane a já si uvědomím, že mě jen ošetřoval, Protože za chvíli se jeho chladné prsty začnou věnovat mému boku, který také ošetří. Ale tak moc to bolelo, opravdu nic nevydržím. „Taichi,“ vzdechnu, když se konečně ten upír odtáhne. Pokusím se trochu pohnout, když teď můžu dýchat je to mnohem lepší. Takže se trochu posunu směrem k Taichimu. Tak moc bych chtěl, aby to mezi námi bylo jako dřív.

Silvien La Croix

To jsou dneska samé problémy, kdybych si ho v tom obchodě líp hlídal, tak všechno mohlo být v pořádku. Nakoupili by jsme a jeli v pohodě domů, tihle dva a ti prašivý Lovci způsobili jen problémy. „No rozhodně se máš hodně co učit,“ neodpustím si do něj rýpnout. Já mám hodně zkušeností, za ty roky víc jak dost. Doktořina se opravdu vyplatí, i když pro dost upírů je to problém být v přítomnosti krve, ale i tak těch pár let v nemocnici jako doktor bylo opravdu zajímavých. „A proč?“ opáčím a prsty mu přejedu po zádech. Ten toho nadělá a přitom jsem jim nabídl odvoz. „Copak, štěňátko?“ zeptám se a skloním se k němu. Je tak roztomilý, když je takhle v rozpacích. „Hmm, to zní jako velice lákavá nabídka. Velice lákavá,“ zamumlám mu do ouška. Nato mu přizvednu bradu a zlehka ho políbím. Po chvíli polibek prohloubím a začnu se mu dobývat do úst. Nakonec se odtáhnu. „Nezapomeň,“ políbím ho ještě na nosík a kouknu na ty dvě hromádky. Otráveně si povzdechnu a skloním se k tomu, co je jen tak tak při vědomí. Vytáhnu si ho do náruče a zamířím s ním k autu. Příšerně smrdí, ale ten druhej by ho s tím svým zraněním sotva někam odnesl.

Tomoe

Uwaah, já věděl, že se na to hned chytne! „Ngh,“ rozpačitě brouknu, když mě jeho dech zalechtá na uchu. Po-počkat! Co si myslí líbat mě tady?! Před těma dvěma....Ahh, a ještě tak vášnivě. Zatraceně, Silviene... Rozechvěle vzdychnu, když se odtáhne a zavřu oči při polibku na nos. „Jako kdybych mohl,“ zavrčím tichounce. Nato se zahanbeně přišourám k Taichimu. Silvien mezitím s nechutí zvedne Keijiho. Vida, jak najednou spolupracuje, chlípník jeden. Obrátím se na Taichiho a pomůžu mu se postavit, přitom se na něj trochu vyčítavě zašklebím. „Tohle mi splatíš, jasný?“ zavrčím výhružně, ale přitom mi tváře hicují červení. Nemůžu uvěřit, že jsem záchranu svého kámoše vykoupil tímhle způsobem. Grr, měl bych se jít zahrabat.

Taichi

Mlčky pohladím Keijiho po vlasech, když je konečně ošetřený a blízko mě. S nadějí se na něj usměju, protože to vypadá, že se dostaneme v pořádku domů. Jsem nesmírně rád, že se tu Tomoe s tím upírem objevili. Té pijavici se sice nelíbí, že by nám měla pomáhat, ale Tomoe se za nás zasazuje. To-Tomoe?! No teda, kámo, tohle bych od tebe nečekal. Nevím, jestli mám cítit víc rozpaky, pobavení, nebo vděčnost. Míchá se to ve mně všechno. Hej, to se tu ale v tuhle chvíli musí muckat? Bojuj, Tomoe, přece nenecháš sebou takhle manipulovat!? Je totálně rudý. Ale takhle máme odvoz v kapse. Pohlédnu na Keijiho a s dalším pohlazením se na něj pousměju. „Budeš v pořádku,“ řeknu tiše. Okamžik nato ho vezme upír s náležitě otráveným povzdechem a nese ho k autu. Mně přijde pomoct Tomoe. Taky náležitě otrávený, nebo spíše bych měl říct rozhozený. Dovolím si na něj pousmát. I když trochu kajícně. „Jasně kamaráde. Jsem ti moc vděčný,“ poděkuju mu upřímně a poplácám ho po rameni. „Chjo,“ fňukne v odpověď uraženě a jde po mém boku. K autu ale zvládnu jít sám. Celou cestu přitom bedlivě sleduju upíra, jak nese Keijiho. Vím, že se to nelíbí ani jednomu, natož mně, že se ho ten upír dotýká, ale chápu, že je to nutnost. Heh, jak jsem čekal, naprosto nablýskaný fáro.

Keiji

Tak moc bych teď chtěl odpočívat. Oči se mi zavírají, ale pořád cítím tu pulzující bolest na krku. Ten obojek mi tak moc ublížil. Navíc to, jak se ten upír zmínil, že mám zlomená žebra. Nejspíš měl pravdu. Alespoň to už tak nebolí, když mi to stáhl. Možná přece jen není tak špatný, ale stejně, z jeho přítomnosti mám strach. Je to přeci upír, vůbec nechápu, jak s ním Tomoe může být, jeho aura je totiž tak strašidelná. Co teprve, když je vidím, jak se začnou líbat, a rozhodně to není jen tak ledajaký polibek. Nevím, co bych si o tom myslel v jiné situaci, ale teď se snažím, abych se udržel vůbec při vědomí. „Zůstaneš se mnou?“kňournu s tichostí, ale v tom okamžiku mě ten upír vezme do náručí poplašeně zakňučím, ale ani sebou nehnu. Taichi, buď se mnou. Zaprosím v duchu a zavřu oči. Když mě posadí do auta, cuknu sebou, ale vzápětí u mě sedí Taichi, takže se k němu okamžitě přitisknu. „Prosím, už mě nenechávej samotného,“ zakňučím prosebně. Myslím, že je to dost sobecké, ale už nechci být bez něj. Cítím se pak tak prázdný a jakoby bez života.

Silvien La Croix

„Jsi opravdu moje sladké štěňátko,“ozvu se s náznakem pobavení. Je opravdu roztomilý, když takhle reaguje na mé polibky a doteky. Opravdu, nevím, co by dělal, kdyby měl zůstat beze mě. Nejspíš by to nepřežil. Nato se začnu věnovat tomu čoklovi. Je dost lehký. Skoro jako by nic nevážil, je opravdu drobnější jak Tomoe, ale je tak ustrašený. Cítím, jak se chvěje, určitě by nejradši utekl co nejdál ode mě, ale to má teď rozhodně smůlu. Dlouho nikam běhat nebude. Ale ten jeho krk se mi vůbec nelíbí, povzdechnu si. Vlkodlaci jsou tak citliví na stříbro. Ani si nepamatuju, kdy jsem na něj byl citlivý já, ale to už je dávno. Jako by s věkem ta citlivost mizela. Rozhodně už mi je opravdu hodně a mám s tím dost zkušeností. „Myslím, že mu dlužíš rozhodně víc jak vděčnost. Rozhodně si dej pozor nato, abys ho znovu nezatáhl do nějakých svých problémů. Tentokrát bych nebyl tak laskavý,“ ozvu se podrážděně a toho čokla usadím dozadu. Nato toho druhého propálím pohledem a kývnu na Tomoeho, ať se usadí. Když všichni sedí, nechám si říct adresu a vyrazím na ni.

Taichi

Jakmile jsme v autě, Keiji se ke mně okamžitě přitiskne. Opatrně ho vezmu kolem ramen a lehce k sobě přivinu. „Jak bych mohl. Takovou hloupost už v životě neudělám,“ řeknu smutně. I když si nejsem jistý, jestli tím, že budeme spolu, nebude Keiji ve větším nebezpečí, než byl teď. Ale miluju ho a měl bych se sakra snažit odčinit tu bolest, kterou jsem mu způsobil. „Ano, pane,“ zavrčím tiše na upírovu výhružku. Otřesu se při jeho podrážděném pohledu. Ten mě ale vážně nesnáší. S mojí nechutí k němu se to absolutně nedá srovnávat. Ale co vlastně nadělám? Když se něco zvrtne, tak tomu prostě nezabráníme. Máme na to jakousi přirozenou smůlu tohle přitahovat. Ale tentokrát to byl vážně extrém. Náhoda je vážně blbec. Tomoe řekne upírovi moji adresu. Vezmu Keijiho k sobě. Jednak nevím, co bych řekl jeho otci, a jednak hodlám pečovat o jeho zraněné tělo...i srdce. Je to moje povinnost...a nevýslovné přání.

Tomoe

Všichni usazení vyrazíme. Jak jsem mohl čekat, Silvien se nezdrží dalších podrážděných keců. On to prostě nechápe. My máme mezi sebou taky pouta, držíme při sobě. Naše přátelství hodně znamenají. Koho zajímá, že pijavice mají jinou mentalitu. Když už se spojil se mnou, měl by si na tohlecto zvykat, nebo ne? Chvilku si zadumaně koušu nehet u palce, než se zavrtím nepohodlím. To říznutí od toho zmetka Robina se bude určitě minimálně den hojit. To je otrava, docela to pálí. Můžu se jen modlit, aby to neprosáklo Silvienovi na sedačku. To by ho moc nepotěšilo. Ale je to jen škrábaneček. Na zadních sedadlech zatím Taichi starostlivě pozoruje Keijiho, kterému se div nekymácí hlava. Snad bude co nejdřív v pořádku. Jeho zranění jsou fakt děsivý. Pohlédnu proto ven z okénka. Zmateně se rozhlédnu. „Oi, Silviene, kam to míříš?“ zeptám se udiveně.

Keiji

Trochu se v autě natáhnu a víc se k Taichimu natisknu. „Děkuju,“ zašeptám k němu s tichostí. Asi si o mně musí myslet, že jsem neskutečně ubohý, ale já za to nemůžu. Nemůžu bez něj být. On je moje všechno, moje spřízněná duše, jestli se to tak z mé strany dá nazvat. Cítím se tak vyčerpaný, vím, že se o něčem baví, ale nějak si nemůžu poskládat ty slova. Cítím, jak se mi oči zavírají a nakonec úplně odpadnu. Přitom jsem mu toho chtěl tolik říct. Ale snad to počká a až se probudím, bude se mnou. Jen on, bez toho upíra.

Silvien La Croix

„Do lékárny, “odvětím Tomoemu a natáhnu ruku, dotýkajíc se jeho tváře. „Jsi zraněný,“ zamračím se, cítím jeho krev a rozhodně se mi to nelíbí. „Doma se ti o to postarám,“ povzdechnu si. Že mě vůbec překvapuje to, že se zranil. Je to prostě moje nešikovné štěně. Než je dovezu domů, zastavím se tedy ještě na jednom rohu, kde je lékárna. Vlastně to je lékárna pro lidi, ale vede ji upír, který připravuje léky, mastičky, umělou krev pro upíry. Má vše, co je třeba, a ten čokl teď něco rozhodně potřebuje. Sice je dost ufňukanej, ale je na tom mnohem hůř jak Tomoe. Když si vzpomenu, co mu ti Lovci udělali, mám chuť zabíjet. „Čekejte,“ řeknu, když zastavím. Nechám je chvíli o samotě a od upíra si vezmu mast a tablety proti bolesti. Je to pro upíry, kteří byli zraněni stříbrem, ale u něj to zafunguje stejně. Sednu za volant a balíček hodím do zadu. „Tablety mu dávej ráno a večer a tou mastí to namaž, až mu to dneska budeš převazovat,“ předám mu instrukce a konečně je odvezu na místo určení. Konečně se jich zbavíme a já budu mít svoje sladké štěňátko jen pro sebe.

Taichi

„Keiji?!“ šeptnu neklidně, když se jeho tělo zcela uvolní. Uhh, je v bezvědomí. Musí být naprosto vyčerpaný. Upír mezitím odejde z auta. Do lékárny? Ah, Tomoeho vlastně taky zranili. O chvíli později mi v obličeji tvrdě přistane balíček. Bolestně zasyknu a prostřu si nos. Pak ale nahlédnu dovnitř a srdce mi poskočí. Pečlivě si vštípím rady od upíra do paměti. Brada se mi zachvěje úlevou, je mi hanba, ale nemám daleko do breku. Několikrát rychle zamrkám, ale přesto si jednu neposednou slzu musím rychle setřít. Nakonec nás vysadí před panelákem, kde bydlím. I když mě rameno bolí, jsem schopný Keijiho vzít do náruče. Do bytu to zvládnu. Obrátím se na naše dva zachránce. „Jsme vašimi velkými dlužníky,“ skloním hlavu. „Tomoe, určitě vám to nějak splatím,“ slabě se pousměju. „Opatruj se, Taichi. A hlavně se postarej o Keijiho,“ odpoví Tomoe a vrátí se za Silvienem do auta. A já s vypětím sil dojdu s Keijim do svého bytu. Tam ho uložím do své postele a jdu připravit žíněnku, nějakou vodu a led. Neopomínaje něco, čím bude moci Keji zapít prášky.

Tomoe

„Nic to není,“ odfrknu si statečně. Byla to jen moje chvilková nepozornost, nic víc, hmpf. Huh, do lékárny? Co tam chce shánět? Nakonec mě příjemně překvapí. On koupil léky pro Keijiho. Heh, začíná se z něj stávat upíří samaritán, co pečuje o vlkodlačí štěňata. V duchu se té představě zahihňám. A vůbec, jak je možný, že něco takovýho sežene v obyčejný lékárně? Taichi je z té pomoci úplně naměkko. Nedivím se mu, dnes už si užil nervů až až. Když zastavíme u jeho bydliště, pomůžu mu zvednout opatrně Keijiho, který už je chudák v limbu, a rozloučíme se. Vážně doufám, že budou oba v pořádku. Když vlezu zpět do auta, skousnu si ret. Jsme se Silvienem zase sami a ve vzduchu samozřejmě visí můj slib. Zrůžoví mi tváře. Sakra, t-to bude hoodně dlouhá noc....

Keiji

Rozechvěle otevřu oči a nasaju Taichiho vůni. Je úplně všude. Pomalu se posadím, tohle není domov. Neklidně se rozhlédnu a zakňučím. „Taichi,“ zakňučím znovu a znovu si lehnu. Přitom si přitáhnu nohy k tělu. „Taichi,“zakňučím znovu a neklidně těkám pohledem po místnosti. Je toho tolik cizího, ale Taichiho vůně je uklidňující. Hlavně už necítím toho upíra ani Tomoeho. I když, až mi bude líp, měl bych jim oboum poděkovat. Udělali toho pro mě tolik a já se nezmohl ani na slovo. Jsem opravdu nevděčný a tak moc závislý na Taichim, ale to je jeho vina. Ukázal mi takové věci, na které prostě nejde zapomenout.

Silvien La Croix

„Nelži mi,“pronesu s klidem. Měl by vědět, že já poznám, když mi neříká pravdu. „Mělo by se to zahojit samo,“zkonstatuju nakonec, než vylezu z auta. Nakonec si toho čokla odtáhne sám. Jsem rád, že jsme se jich zbavili, protože teď mám Tomoeho jen pro sebe. „Opravdu mi toho hodně dlužíš, pořád tě z něčeho vytahuju,“ ušklíbnu se. „Tak co, ty můj malej chlupatej miláčku?“otážu se a natáhnu se přes sedadlo k němu. Políbím ho na tvář a pak ho přiměju, aby se ke mně otočil. Přivlastním si jeho rty a skoro až s něhou je zkoumám. „Dnešní noc bude opravdu dlouhá.“ Prohrábnu mu vlasy a konečně vyrazím na cestu domů. „Abych nezapomněl, tak doma tě čeká dost nového oblečení. Neměl jsi mi jen tak utéct,“ ušklíbnu se a soustředím se jen na cestu domů.

Taichi

Vejdu s mísou chladivé vody a ručníky do pokoje. Hned si všimnu, že je Keiji vzhůru. Rychle k němu přejdu, odložím mísu na zem a kleknu si k posteli. „Keiji! Probral ses? Jak je ti?“ vyhrknu starostlivě a  odhru mu zpocené vlasy z tváře.  Trochu se mi ulevilo, že už není v bezvědomí. Ale teď ve mně zároveň vzrůstá neklid a strach. Keiji má plné právo na výčitky. A také na vysvětlení, proč se tohle stalo. Je jasné, že si musíme promluvit. Ale mám strach. Keiji je teď tak křehký. A byl jsem to já, kdo způsobil, že je rozbitý na kousíčky. Dovedu ale ty střípky znovu složit?

Keiji

„Taichi,“zakňučím úlevně „Promiň,“zašeptám vzlykavě a dotknu se jeho ruky. „Způsobuju ti jenom problémy,“ dostanu ze sebe a hlavu si znovu položím na postel. Cítím se ze všeho tak zmatený. Navíc, tohle nebylo moje první setkání s Lovci. Už předtím jsem na ně narazil, předtím v mém předchozím životě. Snažil jsem se ty vzpomínky vytěsnit a pak přijde tohle. Už ani nevím, co se stalo tehdy a co teď. Jediný opěrný bod je pro mě Taichi „Prosím zůstaň se mnou,“zakňučím prosebně a přivřu oči. Chtěl bych na všechno, co se týká Lovců zapomenout. Jsou tak krutí a bezcitní.

Taichi

„Ššš, jen klid, Keiji, to bude dobré,“ konejším ho a sevřu jeho ruku ve své. „Neboj se, už tě nikdy neopustím. Tu chybu podruhé neudělám. Ale v jedné věci se mýlíš,“ přitisknu si jeho ruku k čelu. „Všechny tyhle hrůzy, kterými sis prošel, mám na svědomí já. Já a nikdo jiný!“ To vědomí nesmírně trýzní, ale co jsem si nadrobil, to si taky musím sníst. Jestli mám ještě nějakou hrdost, měl bych to udělat. „Ty jsi neudělal nic špatného. Jen jsi měl tu smůlu, že jsem vstoupil do tvého života, který to převrátilo vzhůru nohama. A dnešek to dokonal,“ už téměř šeptám. „Je mi to tak líto. Tolik mě mrzí, že ti ublížili....že jsem ti já ublížil.“

Keiji

Jeho dotyk je pro mě tak příjemný. Uklidňující a hřejivý „Neříkáš to jen proto, že mě lituješ?“zašeptám tiše a upřu na něj svůj pohled. „To neříkej,“zavrtím hlavou. „Vždycky to je moje vina, moji přátelé, moje matka, taky umřeli jen kvůli mně,“zakňučím. Přináším všem jen bolest a utrpení. „Nic krásnějšího jsem nepoznal, dokud jsem tě nepotkal. Přinesl jsi do mého života světlo. Bez tebe si připadám osamělý a prázdný. Jako bych to ani nebyl já,“ přiznám a tisknu jeho ruku. „Bude to v pořádku. Rány se zahojí,“zašeptám a unaveně přivřu oči. Zase začínám být unavený.

Taichi

„To ne, nic takového neříkej! Není to pravda,“ bouřím se zoufale proti jeho slovům. „Važ si sebe a svého života. Žij tak, abys nelitoval a žij i za ty, co už tu nejsou! Tvá vina to není, rozumíš?“ prohlásím pevněji. Pak se ale něžně pousměju. Po tom všem o mně mluví tak hezky. Vůbec si nic takového nezasloužim. „Už tě nenechám samotného, Keiji. Cokoli má přijít, je mi to jedno. Už neuteču. Ani před tebou, ani před sebou,“ řeknu tiše a políbím ho na horké čelo. Je vyčerpaný, nejspíš každou chvíli usne. „Ano, zahojí se. Ty na těle určitě. Postarám se o tebe. Ale ještě mi neusínej, musíš si vzít prášek,“ řeknu rychle a rychle odběhnu pro sklenici s vodou.

Keiji

„Dobře,“ popotáhnu a setřu si z tváří slzy. Připadám si tak ubohý, jen mu způsobuju starosti. „To je nějaký citát?“pokusím se pousmát a povzdechnu si. Opravdu se cítím příšerně. Měl bych se alespoň trochu sebrat, ale po tom všem se cítím příšerně. „Děkuju, Taichi, ani nevíš, kolik toho pro mě tvoje slova znamenají,“ pousměju se. Úplně mě zahřály u srdce, to zjištění, že mě neopustí a že bude se mnou. „Dobře,“kývnu a snažím se bojovat se spánkem, ale přitom cítím, že jsem ještě na něco zapomněl. Otec, dojde mi vzápětí „Mohl, mohl bys zavolat tátovi, já to asi nezvládnu,“ znovu popotáhnu. Nejspíš by se mě hnedka rozhodl odvézt pryč, kdybych s ním teď mluvil, ale nechci, aby měl starosti.

Taichi

Vrátím se se sklenicí a práškem a podám mu to. „Žádný citát, jen trošku namyšlená slova hlupáka, který si potřeboval uvědomit to samé,“ pousměju se smutně. Huh? Zavolat jeho otci? Geh, jaká nepříjemnost. Budu muset lhát, ale on beztak jednou přijde na to, co se stalo. A v ten okamžik to zajisté pěkně slíznu. Ale nemá cenu rozmýšlet nad věcmi budoucími. Rozhodl jsem se od toho přece upustit. „Fajn, nadiktuj mi číslo, nějak to pořeším,“ souhlasím nakonec a setřu palcem slzy u jeho očí. Nato najdu telefon a vyťukám číslo, které mi Keiji nadiktoval. Zhluboka se nadechnu a volám. Nasadím veselý tón a vysvětluju, že Keijimu není moc dobře, protože jsme se trochu ztřískali alkoholem. Takže ho u sebe nechám. Keijiho otec se sice nedal snadno, ale nakonec jsem ho ukecal a s příslibem, že mu Keiji dá vědět, až mu bude líp, jsme se domluvili. Nakonec s unaveným výdechem sednu na zem k posteli.

Keiji

„Mě se ty slova moc líbí,“ozvu se a nadechnu se. Žebra mě bolí, ale jak jsou stažená, tak je to lepší, stejně jako ten krk. Hlavně, že už ho nesvazuje žádné stříbro. Při tom pomyšlení se zachvěju, odporné stříbro. „Moc ti děkuju,“ vděčně na něj pohlédnu, když souhlasí a vzápětí už poslouchám, jak s otcem mluví. Jsem rád, že s ním mluví on, já bych to opravdu nezvládl. Sotva se dokážu pohnout. „Ještě jednou díky,“ pousměju se na něj a natáhnu k němu ruku, když si sedne. „Nechtěl, nechtěl bys jít ke mně?“ otážu se a udělám mu na posteli trochu místa. Každý pohyb bolí, ale je to lepší, než kdyby seděl na zemi.

Taichi

„To nic nebylo,“ odbydu skromně jeho díky, chytnu ho za ruku a opřu si o ni hlavu. „Tak dobře, ale nejdřív si musíš vzít ten prášek a pak už určitě musíš spát, jasné?“ špitnu jemně. Co nejopatrněji mu pomůžu se přizvednout, aby zvládl zapít prášek, který pro něj obstaral ten upír. Krk mu převážu hned ráno, až mu pomůžu se i umýt. Jsme vlastně oba dost špinaví. Nehledě na to, že jsme od krve. Ale Keiji je teď příliš unavený a já s tím ramenem bych mu dnes už taky příliš nepomohl. Už jen donést ho sem bylo téměř nad mé síly. Když Keijiho uložím zpět na polštář, vezmu chladivou žíněnku a dám mu ji na jeho horké čelo. Teprve pak si k němu opatrně vlezu. Urovnám na něm peřinu a políbím ho na tvář. „Snaž se odpočívat, budu tu s tebou,“ řeknu tiše a přizvednutý na jedné ruce ho neustále pozoruju.

Keiji

„Ale ano bylo,“ zavrtím hlavou. Ani neví, jak mi pomohl. „Dobře,“ kývnu. Jestli mi po tom bude líp, nebo to alespoň trochu uleví, budu rád. Nechám si od něj pomoct, protože moc síly nemám, a prášek spolknu a zapiju. Pálí mě v krku, ale za chvíli je to pálení pryč. „Tohle je příjemné,“ úlevně pod tím chladivým hadříkem přivřu oči. To je to, co jsem potřeboval. „Hlavně nikam nechoď, prosím,“ zašeptám s tichostí a přitisknu se k němu. „Děkuju ti za všechno,“zašeptám s tichostí a zavřu oči. Cítím se tak moc unavený, ale to, že je tu se mnou, pro mě tolik znamená. Jeho vůně a jeho teplé tělo, které se ke mně tiskne. Natáhnu ruku a chytnu tu jeho. Cítím se šťastný a s ním i v bezpečí.

Taichi

Není za co děkovat, Keiji. Nebýt mě, nic z toho by se nestalo. „Nikam nepůjdu,“ zamumlám tiše a jemně stisknu jeho dlaň. Keiji se mě drží, jako bych se měl každou chvíli rozplynout a zmizet. Hádám, že ten strach jen tak nezmizí. Snad čas zhojí naše rány. Jak ty na těle, tak ty na srdci. Položím si hlavu také na polštář. Nedoufám, že bych zvládl rychle usnout, a proto jen ležím a sleduji Keijiho tvář, která se uvolnila, jakmile Keijiho opředl spánek. Jemně ho pohladím po vlasech a zavřu oči.