Gabriel La Croix

Většinu noci strávím prací a několika telefonáty. Ani nemusím moc hájit to, že tu ten Lovec bude nějakou dobu se mnou. Mohlo by to být zajímavé, pokud tedy vydrží. Lidská těla jsou opravdu velice citlivá a tuhle noc to neměl vůbec lehké, ale co mně je do toho. Já ho nemám, abych se o něj staral, ale abych si užil a ukázal mu, kde je jeho místo. K ránu se na chvíli natáhnu, ale probudí mě první sluneční paprsky, i když ty mi sotva můžou ublížit, protože mám speciálně upravená skla. Vstanu a jdu zkontrolovat toho Lovce. Okamžitě cítím, že je něco špatně. „Ubožáku,“ zasyknu a dotknu se jeho čela. Hřeje víc, než by mělo. Takové komplikce, ale ať si nemyslí, že jen kvůli tomuhle mi vyklouzne. Alespoň rány jsou zacelené, ale jen díky mé benevolentnosti. Rozvážu mu ruce a prsty přejedu po pohmožděninách, které mu provazy způsobily. Včera jsem mu je nějak „zapomněl“ stáhnout. Navíc opravdu strašně páchne, nechápu, jak to Silvien může vydržet, protože tohle je opravdu odporné. Nakrčím nos a prsty mu přejedu po vlasech. Včera jsem ho zlomil, ale stále nemám dost. Chci od něj informace a ještě několik nocí, které mě bude bavit.

Hazuki

Jen matně si uvědomím, že svítá. Spal jsem neklidně, budila mě neustále ta samá noční můra, vzpomínka předchozího dne, a křeč ve svalech svázaných rukou, které se mi ten bastard včera neobtěžoval rozvázat. Třesu se a ztěžka dýchám. Mám vyschlé hrdlo, od doby před realizací plánu, který mi překazili, jsem nic nepil a horečka mě tak spaluje. Po chvíli ucítím chladné prsty na svém čele spolu s urážlivým titulem. Na těle mi vyskočí husí kůže, srdce už tak namáhavě tlukoucí, se rozbuší o sto šest. Třepotá se strachem, který vyvolávají hrůzné vzpomínky na jednání majitele těch chladných prstů, které se mě dotýkají. S jistou úlevou poznám, že mi rozvázal ruce. Nicméně se neubráním chvění, když ty ledové prsty přejedou po podlitinách, které mi na rukou zanechaly provazy. „Nesahej,“ hlesnu nezvučně. Děsí mě, když se dotýká mých vlasů. Tak blahosklonně a majetnicky, jako bych byl pes, kterého vyzvedl ze špíny jen proto, aby mu olizoval boty. Otřesu se odporem.

Gabriel La Croix

Cítím jeho strach, slyším jeho srdce, jak rychle bije. Je vzhůru a bojí se mě. Má ze mě strach, který mu proudí celým tělem a který já cítím. To je dobře, je dobře, že zná svoje místo, a díky tomu se nejspíš nezmůže na odpor, hlavně v příštích pár dnech. Ovšem i tak bych si s ním dokázal poradit. Je slabý a je to jen Lovec, ale já. Já jsem upír, který toho zažil už velmi mnoho. „Ani mě nenapadne. Budu si dělat, co uznám za vhodné!“ ledově zasyknu a ještě chvíli se ho dotýkám, než se odtáhnu. On nemá právo cokoliv žádat, nebo mi třeba jen poroučet. Pohlédnu na tělo, které se tak chvěje a odeberu se do kuchyně, kde mu natočím do sklenice vodu. Donesu ji zpátky a podám mu ji „Jestli chceš i jíst, tak se musíš prvně umýt a uklidit tady tu špínu,“ oznámím mu. Nehodlám jen kvůli němu znovu volat uklízečku, když je tu tady od toho on, aby si po sobě uklidil.

Hazuki

S tichým povzdechem přetrpím jeho další dotyky. Nemám chuť plýtvat zbytky energie na to, abych se jim bránil. Rozčílit ho je to poslední, co bych si v tuhle chvíli přál. Ačkoli pokud by mě ve vzteku zabil, nestěžoval bych si. Bohužel předpokládám, že tak snadno mi klidné spočinutí nedopřeje. Oči se mi záhy rozšíří v údivu. Mlčky, s podezřívavým, ale spíše nevěřícným pohledem si od Gabriela vezmu sklenici s vodou, kterou žádostivě vypiju. Po vypití té životodárné tekutiny se cítím o něco lépe. Ale tím mé překvapení nekončí. To si snad dělá srandu?? Nevěřícně a s neklidem k němu zvednu pohled, ale pak ho sklopím. Jistě, co jsem mohl čekat? Chce po mně, abych se tu nechal dobrovolně vydržovat. Plnil jeho příkazy, jaké si zamane, a poté se nechat znovu srazit na kolena, nechat se potupit tím nejhorším způsobem. Ale copak mám na výběr? Nemůžu se mu postavit. Už několikrát mi dokázal, jak snadno mě může porazit. Sevřu rty a neochotně přikývnu. Horkotěžko se posadím a shodím nohy z postele. Cítím se slabý, nedovedu se přestat chvět. Neklidem, zimou, ostražitostí.

Gabriel La Croix

Nevěří mi, je to patrné, ale je mi to ukradené. Ať si věří, nebo ať si nevěří, je to jedno. Stačí jen, když bude poslouchat. Chvilku mu trvá, než si sklenici vezme, ale pak ji úplně celou vypije. Sklenici si od něj vezmu a vzápětí mu prsty zvednu bradu. V jeho očích nevidím ani známku po vzdoru. Je v nich jen odevzdanost a smíření s osudem, který ho čeká. Když kývne, jen se spokojeně ušklíbnu, tak to má být. Jenže v tomhle stavu se do koupelny sotva dostane. „Takhle bych tu mohl čekat celý den,“ podrážděně se ozvu a chytím ho za loket. Prudce s ním smýknu a odtáhnu ho do koupelny, kde ho pustím na zem. Ze skříně vyndám jednu osušku a hodím ji po něm „To oblečení si už neoblíkej. Je ti to jasné?“ zasyknu a ohrnu nos. Je cítit krví, ale nejvíc tím odporným čoklem.

Hazuki

Idiot. Nemá žádnou trpělivost. Jakmile nejde vše snadno podle jeho plánu, projevuje nevýslovnou nelibost. Nečeká, až se pokusím postavit, neurvale mě popadne a navzdory mému klopýtání mě odvleče do koupelny, kde mě odhodí na zem, o kterou se nepříjemně uhodím. Bolestně zasyknu a vrhnu po Gabrielovi podrážděný pohled, než ho raději znovu sklopím. „Dobrá,“ odvětím téměř šeptem. „Mám pak zůstat nahý?“ otážu se nevinně, nezvedaje pohled. Aniž bych čekal na odpověď, tak jakkoli cítím stud, začnu se svlékat.

Gabriel La Croix

Chudáček se uhodil, to je ale tragédie. Je mi to úplně fuk, ale pak si všimnu jeho pohledu. Jednu bych mu za to vrazil, ale v okamžiku pohled sklopí. Jako zvíře, které se konečně naučilo poslouchat. „Hodný,“ pochválím ho za jeho poslušnost a prsty mu prohrábnu vlasy. „Zajímavá otázka,“ zamumlám přemýšlivě a pozoruju ho, jak se svléká. Je to zajímavá podívaná. Když má konečně všechno dole, přejedu pohledem přes jeho modřiny a krev, která je na jeho těle. „Tu vodu opravdu potřebuješ,“ pokývnu a na okamžik se odmlčím „Donesli ti tvoje oblečení,“ oznámím mu a na okamžik ho opustím, než se vrátím s kousky jeho oblečení, které mu hodím. Po pár telefonátech jsem o něm opravdu dokázal dost zjistit a najít i jeho úkryt „Upírům se neschováš, ale nepočítej s tím, že bys dostal zpátky svoje hračky,“ pronesu a pak ho v koupelně konečně nechám samotného.

Hazuki

Nemýlil jsem se, skutečně se mnou hodlá zacházet jako s poslušným psem, dojde mi, když mě s označením „hodný“ znovu pocuchá ve vlasech. Neubráním se dalšímu zachvění. Jakmile jsem svlečený, odejde a přinese mi něco na sebe. A jak jinak, než že ho na mě hodí. Zvednu ruku, abych své oblečení chytil, ale jsem příliš rozbolavělý a unavený, aby se mi to podařilo. Zacuká mi rozladěním obočí nad pravým okem, ale ovládnu se. Cokoli v mém chování mu může dát záminku, aby mě mohl šikanovat. Což si také náležitě užívá. Jen co odejde, na malý okamžik se slabostí přitisknu k dlaždicím na podlaze. Jistě že mi mé „hračky“, jak mé zbraně označil, nevrátí. S nimi bych už nebyl tak úplně bezbranný, o což jeho výsost samozřejmě nestojí. Ten meč byla poslední věc, která mi zbyla. Teď už vlastním jen těch pár kousků oblečení a svůj pošramocený život v zajetí. S ironií se zasměju, než se konečně trochu vzchopím a s námahou a za pomoci nábytku se sesbírám z podlahy a vlezu do sprchového koutu. Už jen tohle vynaložené úsilí způsobuje, že prudce oddechuju a motá se mi hlava. Nicméně pod proudem teplé vody pookřeju a pročistí se mi mysl.  Umyju celé své zbědované tělo a uvědomím si, že mé rány jsou kupodivu zacelené. Alespoň jedno lehké pozitivum. Když se následně vysoukám ze sprchy a usuším se, obléknu se do svého oblečení. Vůně mého vlastního oblečení mě trochu uklidní. Nakonec zbývá jen vysušit mé dlouhé vlasy.

Gabriel La Croix

Nechám ho, ať si v koupelně dělá, co chce. Když se nezabije, tak mi je to celkem fuk. Nerad bych, aby se mu něco stalo, hlavně, když s ním mám ještě nějaké plány. Navíc, co by to bylo za zábavu ho po takovém ponížení zabít. Ze skříně vyndám čisté povlečení a položím ho na stolek. Vzápětí zamířím do kuchyně, ale ještě před tím z obýváku vezmu krabičku, kterou si tam vezmu. Dárek pro mého nového společníka. Zajisté se mu bude líbit. Přeci jen to patří jeho lidem. Ne, vlastně jim to patřilo, teď je to moje. Krabičku odložím a prozkoumám ledničku, už je to nějakou dobu, co jsem si vařil, ale alespoň mám možnost zase vyzkoušet nějaké spotřebiče a hlavně se zbavit některých jídel v ledničce. Vytáhnu různé věci a začnu dělat snídani. Dneska do práce nepůjdu, přece jen se o něj musím postarat a ukázat mu, že odsud odejít nemůže, dokud mu to nedovolím. Což se nikdy nestane.

Hazuki

Ještě stále lehce vlhké vlasy rozčešu a nakonec se vrávoravě vydám zpět do ložnice, kde mě čeká úkol převléct postel. Cítím se zahanbeně, že jsem v takovémhle stavu.  Musím chvíli oddechovat, když do ložnice dorazím. Se směsicí nevolnosti a neklidu pohlédnu na povlečení poskvrněné mou krví. Tak potupné. Vyškrábu se zpět na nohy a začnu peřiny převlíkat do připraveného povlečení. Snažím se přitom nevnímat jiskřičku vzteku, zdvihající se a bouřící se v mém nitru. Ale přívalu vzpomínek nezabráním. Na to, jak jsem krvácel a prosil o slitování. Tvář se mi stáhne téměř bolestným soustředěním a skousnu si ret, aby se mi netřásla brada. Kolikrát ještě... kolikrát ještě míní Gabriel zopakovat tohle ponížení na tomto místě? Nakonec postel urovnám a klesnu na kolena s hlavou a pažemi položenými na peřině. Odněkud slyším, cikání a lomoz kuchyňského náčiní. Poněkud mě překvapí, když mi dojde, že i namyšlené kruté princátko jako Gabriel dovede používat kuchyň i pro něco jiného, než je uvaření vlastní kávy či něčeho podobného. Nemám motivaci se zvednout a jít za ním. Jsem rád, když s ním nemusím být v jedné místnosti. Dokud mě nezavolá, nehodlám se zvednout.

Gabriel La Croix

Brzy udělám vajíčka. To by mu mělo stačit, posilní ho a to potřebuje. Ztratil dost krve a ani včera jsem ho nenechal pořádně odpočinout, takže tohle ho trochu postaví na nohy. Přece ho nenechám, aby tady hlady lezl po zemi, ale tohle je poprvé a naposledy, co mu vařím. Brzy si bude muset zvyknout na moje pravidla. Slyším ho, jak vyjde z koupelny i to jak povlíká postel. Šikovný a také poslušný, jen aby mu to vydrželo. Dodělám jídlo a nachystám prostírání, nato vezmu krabičku a zamířím do ložnice „Jídlo už je připravené,“ pronesu a dojdu k posteli, na kterou si sednu. Prsty mu přejedu po vlhkých vlasech a ušklíbnu se. „Ovšem ještě předtím. Mám pro tebe dárek,“ oznámím mu a ukážu mu hrabičku. „Tohle používali tví přátelé. Jsem si jistý, že to oceníš,“ s klidem pokračuju a s krabičky vytáhnu stříbrný obojek.

Hazuki

K mé nesmírné lítosti můj klid v osamocení netrvá příliš dlouho. Gabriel si sedne ke mně na tu čistě povlečenou postel a opět se blahosklonně dotýká mých vlasů. Jídlo je prý přichystané, jsem upřímně zvědav, na co se tohle princátko zmohlo. Při slově dárek zpozorním a ostražitě pohlédnu na krabičku. Podvědomě tuším, že věc, co je v ní, nevěstí nic dobrého. A taky, že ne. Má tvář nabere křídově bílý odstín a žaludek se mi nenávistně zahoupe.  Tak stříbrný obojek? Ano, někteří z Lovců, včetně mého bratra, měli v jeho používání nesmírnou zálibu. Já nikoli. Bylo-li dříve někomu předurčeno zemřít mou rukou, zabíjel jsem tak, aby příliš netrpěli. Tvář mi zkřiví křečovitý úsměv. „Jak pozorné,“ řeknu tiše a znechuceně na tu věc pohlédnu. Zaujme mě, že Gabriel drží obojek holou rukou. Což znamená jediné, to, že je mnohem starší a silnější, než jsem se původně domníval. Neklidně polknu a vrhnu k němu rychlý pohled. Nakonec se ironicky pousměju, odhrnu si vlasy z krku a vystavím tak Gabrielovi svoji šíji. „Nasadíš mi ho?“ zašeptám.

Gabriel La Croix

Úplně vidím, jak znejistěl při pohledu na krabičku. Co teprve, když ji otevřu a vyndám její obsah. Takže ten dárek se mu líbí, úplně vidím, jak je z toho zděšený. „Takový jako ty to používají na ty, kteří jsou slabší, aby je mohli mučit. Sám víš, co jim všechno dělají a jak se v tom vyžívají,“ pronesu a prsty po obojku přejedu. Je celý ze stříbra, ale mně ublížit nemůže. Vlastně, stříbro se mi líbí, občas ho i nosím, ale na něm se bude vyjímat obzvlášť. „Jistě, pro tebe cokoliv,“ opáčím s klidem. Teď rozhodně nemá šanci mě vytočit a i kdyby, tak na něj rozhodně nebudu hodný. „Samozřejmě,“ kývnu vzápětí. Vzápětí mu obojek nasadím. Zbytečně mu ho neutahuju, ale ani mu ho nenechám moc volný. Zapnu mu ho prostě tak akorát. „Sluší ti,“ zhodnotím to a vstanu. „Teď, jestli chceš jíst, pojď za mnou,“ vybídnu ho a zamířím do kuchyně. Na dva talíře nandám vajíčka. Jemu dám o dost víc jak sobě, protože já až takový hlad nemám.

Hazuki

Nemusí to říkat, vím moc dobře, k čemu a jakým způsobem je tahle věc používána. S odevzdaností si nechám tu potupu nasadit kolem krku.  Ne, že by ta věc nebyla hezká. Má své osobité kouzlo, ovšem při představě, k čemu je používána, téměř slyším bolestné výkřiky obětí, kterým se obojek propaluje do kůže. Zachvěju se a také se postavím. „Děkuji, vždycky jsem si něco takového chtěl zkusit,“ odvětím lehce přiškrceným hlasem, a aniž bych zvedl pohled, následuju Gabriela do kuchyně. Sleduju ho, jak nandavá míchaná vejce na dva talíře. No ne, šikovný chlapec, ozve se mi v hlavě ironický hlásek. Čekal bych, že se zmůže maximálně na opečený toust. Ale zvládne kupodivu i rozklepnout pár vajec. Zůstanu stát a čekám, kdy mi dá příkaz, abych se posadil. Když žádá, abych byl jeho poslušným psem, nechť to má mít. V očích se mi rozhoří plamínky tvrdohlavého vzdoru.

Gabriel La Croix

„Tak to máš štěstí, protože to budeš nosit,“ odvětím s naprostým klidem. Ovšem ani tak mi neujde jeho zachvění, ať si říká, co chce, ten obojek je pro něj dalším ponížením. Ale alespoň to všem ukáže, čí je to majetek. Talíře položím na stůl a s lehce pozvednutým obočím na něj pohlédnu. „Jestli čekáš na svolení, tak si klidně sedni a můžeš jíst,“ vybídnu ho. Ještě mu natočím sklenici vody a ze skříňky vyndám tablety, které mu do sklenice hodím. Jsem si jistý, že je bude potřebovat pro podporu krvetvorby, když je z něj teď moje zásobárna jídla. Sklenici nakonec postavím vedle talíře a sám se posadím ke svému talíři. Vzápětí se dám do jídla. On ať si pro mě za mě dělá, co se mu chce. Když bude mít hlad, nají se, když ne, jeho chyba.

Hazuki

Když mě vybídne, abych se posadil, povzdechnu si. Neujde mi, že do sklenice, kterou mi dá k talíři, přidal nějaký prášek. Není tak těžké představit si, o jaký druh tablety jde. Jelikož jsem jeho momentální lidská konzerva, musí se postarat o to, aby mě nevycucnul po pár kousnutích. Posadím se a mlčky se dám do jídla. Jím beze spěchu, rozvážně. Ačkoli mám hlad, mám problém do sebe to jídlo dostat. Žaludek se mi svírá stresem a nemám ani příliš chuť k jídlu. Nakonec poslušně vypiju i vodu s podpůrnou tabletou. Chytnu se za břicho, ve kterém se to bouří.  Raději jsem měl držet hladovku, usoudím s jistou dávkou rozmrzelosti. Párkrát se rozechvěle nadechnu a vydechnu, než ruku z břicha spustím. Nehodlám příliš ukazovat, jak moc se cítím vystresovaně ze své situace.

Gabriel La Croix

Nakonec se posadí, cítím z něj ale i tak nervozitu. Strach, který v mé přítomnosti lidé pociťují, je jasný, ale on má víc důvodů se mě bát. Hlavně toho, co přijde večer, protože já ho rozhodně nemíním šetřit. Dojím dřív než on, pořádně se v tom rýpe, ale co, hlavně, že jí. Dokonce vypije i vodu. Určitě si všiml, že mu do ní něco dávám, ale zatím se chová poslušně jako nějaká ovce. Ovšem ani tak z něj nemíním spustit pohled, otočím se k němu zády a on se mě pokusí zabít. Takoví Lovci jsou. „Netušil jsem, že i Lovcům může být někdy špatně,“ ozvu se. Seberu talíře, dám je do myčky, než se k němu vrátím a prsty mu přejedu po jeho horkém čele. „Jdi si lehnout, do večera tě nechci ani vidět,“ poručím mu.

Hazuki

Zúžím oči při jeho rýpavé poznámce. Mám chuť mu odseknout, že z něj by bylo špatně komukoli, ale naštěstí zlobnou poznámku spolknu. Trhnu sebou, když se jeho ledové prsty, dotknou mého čela. Na okamžik Gabrielovi pohlédnu zpříma do očí. Pak ale opět uhnu pohledem a pomalu přikývnu. „Jak si přeješ,“ zamumlám tiše. Ačkoli vím, co mě večer zase čeká, pocítím vděčnost, že budu mít chvilku pro sebe a možnost nabrat síly. „Pokud mě tedy omluvíš,“ odvětím a odvrátím se od něj. Pomalu zamířím do ložnice.

Gabriel La Croix

„Co?!“ozvu se při jeho pohledu a prsty mu zvednu bradu. Naštěstí ani nepípne, jinak bych mu nejspíš jednu vrazil. Takhle na mě koukat nebude. Hlavně, ne žádný prašivý člověk. Už jen to, že mu dovolím si lehnout, by měl ocenit. Tedy alespoň než se budu chtít pobavit. „Šikovný kluk,“ pochválím nakonec jeho ochotu spolupracovat. Na jeho další slova jen kývnu. Sleduju, jak se rozechvělým krokem vydá do ložnice. Musím se ušklíbnout, sotva se vleče. Nakonec se odeberu do své pracovny, budu dneska pracovat. Pro dnešek ho hodlám ohlídat, ale od zítra se budu zase věnovat své práci v kanceláři.

Hazuki

Jakmile jsem v ložnici, rozechvěle vydechnu. Cítím úlevu, když jsem v místnosti sám. Zamířím k posteli s úmyslem si do ní lehnout. Odhrnu peřinu a sednu si na postel. Už se téměř přikryju, když se zarazím. Srdce mi začne bít jako splašené, žaludek se mi zahoupe. Ne. Já, já v té posteli ležet nemůžu. Jako bych znovu cítil tu bolest a příkoří, které mi na ní bylo dopřáno.  Přitisknu si ruku na ústa a urputně dýchám nosem. Nakonec se vypotácím z postele pryč. „Sakra,“ hlesnu roztřeseně. Tohle je vážně žalostné, je mi zle ze sebe samotného. Narovnám peřinu a raději se jdu posadit k oknu. Sednu si k němu a obejmu si kolena. Hlavu si opřu o chladivé sklo a netečně hledím z okna, než zavřu oči a přemůže mě spánek.

Gabriel La Croix

Ani se nenaděju a začíná se stmívat. Oknem pohlédnu na město, které se pode mnou rozpíná. Tolik možností a tolik jídla. Ovšem já nic hledat nemusím, mám jednu konzervu tady. Promnu si oči a vypnu notebook. Ještě uklidím složky a jdu za svým mazlíčkem. Zarazím se, když ho nenajdu v posteli, ale vzápětí ho uvidím, jak se krčí u okna. Dojdu k němu a prsty se dotknu jeho vlasů. „Vstávej,“ oslovím ho a dojdu k posteli. „Jestli nechceš přijít o oblečení, tak se svlékni,“ poručím mu a sám se začnu svlékat. Teď je čas na jeho večerní práci, jsem zvědavý, jak se dneska podvolí a jestli pode mnou zase bude kňučet.

Hazuki

Procitnu ve chvíli, kdy Gabriel vstoupí do místnosti. V duchu tiše zaúpím, večer nastal až příliš rychle. Otevřu oči a tiše si povzdechnu, když se mě dotkne. Nevím, jak dnešní večer zvládnu. Opřen o okno za zády se postavím a vrhnu bolestný pohled k posteli. Nechci tam jít. Nechci znovu na to místo. Znovu se mi prudce rozbuší srdce. Sevřu rty a třesoucími se prsty si začnu sundavat jednotlivé kusy oblečení, dokud nejsem úplně nahý. Křečovitě sevřu své paže, aby se mi ruce přestaly třást. Zabodnu pohled do země, ale nedokážu přinutit nohy, aby se hnuly. Ne směrem k té proklaté posteli.

Gabriel La Croix

Slyším jeho bušící srdce, chvěje se strachy. Jak by ne, když jsem ho zlomil. Zlomil jsem jeho vůli a teď ho ovládá jen strach. Stáhnu si poslední kousek oblečení a pohlédnu k tomu chvějícímu se červovi. Sevřu rty, tak tohle se mi nelíbí. „Něco jsem řekl!“ zasyknu, když vidím, jak se nemá k tomu, aby ke mně šel. Překonám vzdálenost mezi námi a chytnu ho za paži. Vzápětí leží na posteli. Skloním se nad něj a prsty přejedu po obojku. „Tak co, jsi připravený?“ zeptám se spíš pro pobavení, než že bych to myslel jako skutečnou otázku. Protože i kdyby nebyl, tak si ho dnešní noc vezmu. „Otoč se na břicho,“ vyzvu ho vzápětí a prsty přejedu po jeho chvějícím se boku.

Hazuki

Co jsem čekal? Že mě tam nechá stát? Že mě toho pro dnešek ušetří? Ani se nenaděju a opět ležím na zádech a čelím jeho manýrům a pobavení. Ne, nejsem připravený. Nebudu na to připravený.  Nemůžu na to být připravený! Přerývaně dýchám a silou vůle se snažím zabránit chvění svého těla. Rozechvěle polknu a udělám, co mi Gabriel říká. Přetočím se na břicho a čekám nejhorší. Ne... Já přece nemůžu dopustit, aby mě znovu tak snadno ovládl! Měl bych se soustředit na svůj výcvik, na některé principy jsem v tom šoku zapomněl, až se za sebe stydím. Musím...musím se soustředit. Nesmím se nechat vystresovat! Nejprve musím dýchat tak, abych se uvolnil. Zní to tak snadno, ale v téhle situaci...když vím, co mě čeká. Nebude to snadné.

Gabriel La Croix

Stále se tak chvěje. Je to zábavné. „Pokud se neuvolníš, jen tě to budeš ještě víc bolet,“ upozorním ho. Prsty začnu bloudit po jeho boku, až se dostanu až na záda. Přejedu po kříži a také po zacelené ráně. Ta už mu zůstane navždy, takže hyzdí už tak odporné tetování. „Roztáhni nohy!“ poručím mu. Když udělá, co mu poručím, trvá mu to dost dlouho, mezi jeho nohy vsunu prsty. „Připrav se,“ upozorním ho znovu a rty začnu bloudit po jeho krku. Není důvod, abych si ho bral tak surově jako včera. Takže prvně hodlám uvnitř něj zapracovat svými prsty a jak jsem měl v úmyslu, tak udělám. Prvně do něj vsunu jeden prst a postupně další, abych ho pořádně roztáhl.

Hazuki

Ano, vím, že se musím uvolnit. Ani mi to nemusí říkat. Začnu po paměti dýchat stylem, který mi má dopomoci zklidnit a uvolnit své tělo. Podepřu se na loktech a sklopím hlavu. Vlasy mi spadnou do tváře a odhalí tím tak můj krk s obojkem. Neochotně poslechnu Gabrielův příkaz a roztáhnu pro něj své nohy. Opět se zachvěju, když ucítím jeho rty na svém krku, a vyskočí mi husí kůže. Ale nepřestávám oním potřebným stylem dýchat, proto jsem uvolněnější, ačkoli se nedovedu zbavit veškerého strachu a napětí, které ve mně Gabriel a vzpomínky na včerejší den budí. Tím, že mi začne strkat zase prsty do zadku, mi zrovna nepomůže. Naštěstí se mi podařilo uklidnit a uvolnit natolik, že to nebolí tolik jako prve. Vlastně to začíná být akorát divné. Jako tehdy tu první noc. Znenadání cítím, jak rudnu. To snad ne! Po další chvíli se zasyknutím zalapám po dechu. „S-sakra,“ hlesnu. Já to začínám cítit! Po tom všem příkoří, po té vší bolesti mé tělo opět začíná reagovat na dotyky toho bastarda!

Gabriel La Croix

Cítím, že se začíná pomalu uklidňovat. Přitom i o něco klidněji dýchá. Jeho srdce bije pomaleji, cítím z něj pořád strach, ale je o něco uvolněnější a klidnější. Pro něj to jen bude lepší, mně na tom ani za mák nezáleží. Chci si užít a je mi naprosto fuk, jak se na to on bude tvářit. Zatím poslouchá, takže nemám problém s tím, co si dělá on. Nakonec v něm mám tři prsty, tak proč se nepobavit. Zanořím je tak hluboko, jak to jen jde a dám se do hledání toho citlivého místečka uvnitř něj. „Copak. Líbí?“ ušklíbnu se a přitom prsty začnu to místečko uvnitř něj pořádně dráždit. Je to zábavné, když se po chvíli ozvou z jeho hrdla zvuky, které bych od něj nečekal, ale každý je v tom místě dost citlivý.

Hazuki

T-to je zlé. Tělo se mi nezačíná chvět strachem, ale vlnami horkosti. Rozechvěle vzdychnu, ale tentokrát to není nervozitou. Tváře a uši mi teď červení vysloveně hoří. Nevím, co Gabrielovi odpovědět. Je to zahanbující. Cítím nevýslovné rozpaky, ač bych vlastně neměl. Ne po tom všem. Já.. „Mnnn..ah,“ vzdychnu vzápětí docela nahlas. Ten zvuk mě vyděsí a tak zabořím tvář do polštáře. Ne, ne, tohle fakt ne. Tohle jsem neudělal, prosím! Jestli..jestli po tomhle do mě vstoupí… Napnu se při vzpomínce na to, jak do mě vstoupil naposled. Cítím se teď nějak rozpolcený.

Gabriel La Croix

Jen se ušklíbnu, místo toho, abych ho trestal, tak mu dopřávám rozkoš. Tohle není žádné mučení, ale co. Ty zvuky, co vydává, jsou dost sexy, dost mě to burcuje „Nedrž to v sobě,“ dýchnu mu do ucha, které vzápětí olíznu. Nato se znovu vrátím k jeho krku, kde mu věnuju několik polibků, než jsem spokojený a prsty z něj vytáhnu. „Jsi uvnitř neskutečně vlhký, uvědomuješ si to?“ zeptám se ho a nohy mu víc roztáhnu. Jednou rukou sevřu jeho penis a s tím do něj pomalu vniknu. Vklouznu do něj jak po másle. Je vidět, že po včerejšku jsem ho docela roztáhl.

Hazuki

Co to sakra dělá. Co to se mnou dělá? Mám pocit, že blázním. Cítím se jako schizofrenik. Předtím se tu klepu, dělá se mi mdlo, jen na tuhle postel nebo na Gabriela kouknu, a teď tu klečím pod ním a chvěju se rozpaky, nechávám se jím líbat a...a obšťastňovat?! S jemným vzdychnutím se znovu zachvěju, když mi zašeptá do ucha a ještě ho olízne. To lechtá, zatraceně. Huh? Cože to řekl?? „Já nejsem- aaah! Ahhnmh!“ nestačím se ohradit a táhle vzdychnu. Protože do mě vniknul, protože to téměř nebolelo a chvějí se mi z toho nohy. To snad není možné. Sevřel přitom můj penis, který je teď tvrdý, jako bych se měl každou chvíli udělat. „G-Gabrieli,“ zakňourám se směsicí rozpaků a neklidu v hlase.

Gabriel La Croix

Možná to není tak špatné, když pode mnou sténá rozkoší, než když prosí, abych přestal. Stejně se to s ním stala pořádná změna. Prvně se klepal, že do postele nechce, a teď tu sténá jak kdejaká kurva. „Ale jsi, úplně to v tobě čvachtá,“ spokojeně zamručím a prsty začnu jeho penis lehce třít. „Jak dlouho ti bude trvat, než se uděláš?“ zašeptám s tichostí. Při vyslovení mého jména s takovým kňournutím se jen ušklíbnu. „Copak bys chtěl?“ zeptám se a vzápětí se v něm začnu hýbat. Ještě ho trochu přiměju, aby ty nohy víc roztáhl, abych mohl pronikat až k tomu místečku, které se mi předtím podařilo tak rozdráždit.

Hazuki

Oh, tak to pěkně děkuju. Tyhle detaily opravdu potřebuju slyšet. Než se udělám? Ahh, asi ne moc dlouho, přiznám si v duchu. „Nic,“ vydechnu a hned na to zasténám, když se začne pohybovat. Mé jasné uvažování jakoby někam odplouvalo. Jako by ho každý příraz vytřásal z mé mysli, kterou začíná krůček po krůčku ovládat touha. Cítím, jak mi Gabriel ještě víc roztahuje nohy. „Ahhn, tam...tam ne,“ vyjeknu, když ucítím tlak v tom podivném místě, a se slastným stenem se zakousnu do polštáře. Chvěje se mi z toho hlas. Ty zvuky jsou tak nestoudné. A špička Gabrielova penisu pořád naráží a tře to místo, které způsobuje, že nad sebou ztrácím kontrolu.

Gabriel La Croix

„Opravdu nic?“ znovu se zeptám a druhou rukou chytnu jeho bok. Nic nechce, takový lhář. Protože úplně přesně vím, co chce, a to je, abych pokračoval. „Tam ano, protože tam se ti to bude líbit,“ zašeptám mu a svoje přírazy zintenzivním. Navíc si ho za bok přizvednu, abych do něj mohl pronikat ještě hlouběji. Abych mohl narážet víc do toho místečka, po kterém se jeho slabé tělo tolik chvěje. „Řekl jsem ti, ať to v sobě nedržíš, chci tě slyšet,“ upozorním ho, když se snaží ty sexy zvuky utlumit v polštáři.

Hazuki

„Nnn-aahh! To...přeci..ahn..ne,“ zasténám a prohnu se v zádech jako kočka, když si mě přizvedne. Neochotně ale už značně omámeně, otočím hlavu na stranu, abych nemohl skrývat tvář v polštáři. „A-aahh, tak...hluboko,“ vzdychnu a semknu víčka, když mnou otřese další vlna slasti. Tentokrát poznám, že už jsem blízko. „Prosím ne, já....já se...“ šeptnu rozechvěle a skousnu si ret. Takhle se udělám! Celé tělo mě brní vzrůstajícím napětím. S každým přírazem, s každým pohybem Gabrielovy ruky je to silnější. A nakonec s hlasitým stenem vyvrcholím. Uvnitř mě se všechno v jednom okamžiku tak sevře. Nemůžu se přestat chvět, tělo mám přecitlivělé. Přesto koutek mé mysli touží po více.

Gabriel La Croix

„To je správně,“ pochválím ho, když začne sténat nahlas. Odměním ho tím, že mu dopřeju ještě více rozkoše. Navíc to s ním opravdu není, až tak špatné na to, že je to jen obyčejný člověk. „Tak ty prosíš,“ ušklíbnu se svoje přírazy ještě zintenzívním. V příštím okamžiku se udělá a sevře mě uvnitř sebe tak, že se taky udělám a vyplním jeho nitro. „Jsi opravdu šikovný,“ zašeptám a prohrábnu mu zpocené vlasy. Celé jeho tělo se chvěje. Dnes jsem mu opravdu dopřál. „Myslím, že dneska bys zvládl pokračování,“ rozhodnu a s tím do něj začnu znovu pronikat.

Hazuki

Proč jsem takový? Proč se tím nechám ovládat? Vší tou slastí. Probíjí se mým zesláblým tělem, roztříštěnou duší jako horká vlna. Sežíhá veškeré cítění racionality a já tak bezhlavě vzdychám a napínám se pocity rozkoše. To...to přece nejde. Je tak zahanbující slyšet přitom z jeho úst šeptaná slova chvály. Určitě si jen užívá, jak nade mnou má kontrolu. Když rozhodne, že bude pokračovat, nezmůžu se na protest. Jen sevřu prsty prostěradlo. Mám chuť udělat něco bláznivého. Něco, co ho rozhodí, třeba i naštve. Tohle přece nemůžu nechat pokračovat, nejsem to já. Nejsem děvka do postele a jsem muž! Najednou mám myšlenky zase tak zmatené a rozházené, nedokážu se na ně soustředit. Srdce mi prudce bije a vzdechy jsou přerývané, jak s námahou oddechuju. Vím to. Proti té slasti nedokážu bojovat.

Gabriel La Croix

Dneska to je skoro jako tu první noc, kdy pode mnou sténal slastí. Je to opravdu lepší jak včera, to jeho kňučení mě tolik nerajcovalo jako tohle, co se mnou provádí dneska. „Víš, že jsi opravdu dobrý?“ zašeptám mu do ouška a olíznu mu krk. Včera jsem se z něj sice krmil, ale dnes je dnes. Trochu jeho sladké krve by opravdu neškodilo. „Voníš,“ zašeptám dost žádostivě a přírazy zintenzivním. Prvně doděláme jednu část a pak se pustíme do pokračování v podobě krmení. „Jsi vlhký uvnitř i zvenku,“ ušklíbnu se vzápětí. Sice budu mít postel zase pořádně zasviněnou, ale tohle zato opravdu stojí. Prsty přejedu znovu po jeho penise a začnu ho zlehka dráždit spolu s přírazy do jeho vlhkého nitra.

Hazuki

To není pravda. „To...to není..a-aahn,“ zasténám a zachvěju se, když mě olízne na těch místech. „Sakra, to lechtá,“ uchechtnu se rozechvěle a zabořím znachovělou tvář znovu do polštáře.  Je dobře, že ke Gabrielovi nejsem otočený čelem, mám pocit, že roztaju rozpaky. Voním? Cože?? Aha, myslím, že vím, co tím myslí. Princátko si užívá a ještě na něj jdou chutě. Zasténám, když vypustí další oplzlý komentář. Ještě ke všemu se znova dotýká mého penisu zároveň s přírazy a to už vážně neudržím žádnou vážnou myšlenku. „Ahh, už budu...,“ zahuhlám rozpačitě do polštáře. Hlas mi lehce kolísá a mně přijde, že trapněji se už cítit snad nemůžu.

Gabriel La Croix

„Ale ano je,“ odvětím s pobavením. „Hmm, to jsou ale věci,“ zamumlám a jazykem to zopakuju. Lehce se dotknu i toho stříbrného obojku, vybral jsem opravdu dobrý dárek, to musím uznat. Nezapomene na své postavení, ale taky bude mít něco, co všem ukáže, komu patří. „Vidíš, že to jde,“ pronesu spolu s dalšími přírazy. Sténá opravdu jako nějaká kurva, ale alespoň mě dokázal pobavit. „Tak to v sobě nedrž,“ doporučím mu. Vůbec nevím, proč mi to musí takhle oznamovat. Copak jsem tady od toho, abych poslouchal, co udělá v příštím okamžiku? Nicméně do něj začnu přirážet mnohem tvrději. V okamžiku se udělá a já hned po něm. „Dvakrát by to mohlo stačit, co myslíš,“ pronesu, ale vzápětí z něj vyklouznu. „Teď ještě jedna věc,“ pokračuju a rty se přitisknu k jeho krku, abych do něj vzápětí mohl zarazit svoje tesáky. Prvně zábava a pak jídlo.

Hazuki

Říká, ať to v sobě nedržím. Jako kdybych mohl, idiote! Zesílí přírazy a já přemožen slastí už podruhé vyvrcholím. Ještě stále mi zběsile buší srdce, když se ke mně sehne, a já ucítím znovu na krku jeho rty. Tentokrát to ale není polibek, ale večerní svačinka. Trhnu sebou, když se do mě Gabriel zakousne a já rozechvěle vzdychnu. Cítím se při tomhle hrozně divně a během okamžiku se mi začne motat hlava. Po tom všem jsem neměl zrovna dost času na to, aby se mi krev obnovila. Tímhle tempem ze mě bude chodící mumie, vážně!  No co, dobrou chuť, vaše výsosti! V hlavě se mi ozve znovu jízlivý hlásek.

Gabriel La Croix

Slastně přivřu oči. Jeho krev je pořád velice dobrá, vlastně lepší jak kohokoliv, koho jsem zatím pil. Ochutnám ovšem jen trochu, dva tři doušky a nechám ho. Měl bych ho trochu šetřit, alespoň v tomhle ohledu, alespoň pro teď, než se trochu vzpamatuje. Nakonec se odtáhnu a prsty mu prohrábnu vlasy. „Dneska ses opravdu snažil,“ zhodnotím to, jak se dneska projevil. „Jestli se budeš takhle chovat pořád, možná si tě nechám,“ oznámím mu a z postele vstanu. „Převleč povlečení, náhradní je ve skříni,“ kývnu k ní a zamířím do koupelny.