Hazuki

Probudím se časně. Určitý neklid a vnitřní napětí mě nenechá spát příliš dlouho. Otevřu a líně zamrkám. Ležím tak, jak jsem včera večer usnul. Na Gabrielově hrudi. Nadzvednu se nad něj a pousměju se. Snažím se co nejopatrněji slézt, abych ho nevzbudil. Jenže jak jsem mohl čekat, včerejší úchvatné povznesení našeho vztahu na vztah milenecký se na mě podepsalo. Ksakru, můj zadek...a záda. Zaskřípu zuby a skousnu si ret, abych ani nepípl. Za tohle ho jednou zabiju! Zakňourám zahanbeně v duchu a co nejúspornějšími pohyby slezu z postele. Nhh, nohy mám jak z rosolu. Vrávoravě se dostanu do koupelny, kde okamžitě vlezu do sprchy. Pod tekoucí vodou se uklidním a utřídím si i myšlenky. Po pár minutách si uvědomím, že jsem vlastně nesmírně uvolněný. Oproti předcházejícím dnům cítím znatelný rozdíl. Zamyšleně přejedu prsty po cejchu na hrudi. „Podivné,“ zamumlám a raději se umyju.

Gabriel La Croix

Probudí mě to, jak se vrtí a jak se ze mě svalí. Pomalu otevřu oči a pohlédnu na něj. Nejspíš si nikdy nezvyknu, že je tu se mnou, že jsem si pro něj opravdu jel a že jsem ho otci vzal. Když jsem ho poznal, tak by mi přišlo nemyslitelné, že bych pro něj udělal něco takového, ale teď. Pousměju se, ale pak ucítím o dost nepříjemnější pocit. Pocit žízně, při přechodu na krevní náhražky mě občas jeho vůně dráždí. A co teprve jaké to bude venku, od té doby jsem vlastně venku nebyl. Nespustil jsem ho ani na chvíli z dohledu. Dokážu se sice držet zpátky, ale ani tak to kolikrát není zrovna příjemné. Hlavně když mám na dosah ruky čerstvou krev. Tiše si povzdechnu a rukou si zakryju tvář. Slyším, jak se sprchuje. Nakonec vstanu a zamířím do kuchyně pro jídlo. Otevřu lednici a vyndám si dva balíčky. Okamžitě se do nich pustím. Nejsou nic moc, ale alespoň něco. Když je dopiju opřu se o linku a zavřu oči. Alespoň se cítím o něco lépe, ale moje dřívější síla a nezranitelnost jsou ty tam, cítím to. Nechci vidět, co se stane, až se objeví Lovci nebo jiní upíři.

Hazuki

Sprcha mi velmi prospěje. Cítím se svěží. Osuším se a rozčešu své dlouhé vlasy. Při pohledu do zrcadla vidím rudočerné linky znaku La Croixů a  další tenké jizvy, které mi už zůstanou. Odfrknu si nad svým zaváháním mysli a s ručníkem kolem pasu jdu do kuchyně. Tam sebou překvapeně trhnu, když narazím na Gabriela. Nečekal jsem ho tu, ale měl jsem předpokládat, že ho moje bolestné funění při slézání z postele probudilo. „Dobré ráno,“ pozdravím ho klidně, ale když otevře oči a upře se na mě pohled těch zelených očí, náhle zrozpačitím. Co to sakra... „Ah, umm...koukám, že už snídáš,“ vypadne ze mě, když si povšimnu prázdných balíčků od krve.

Gabriel La Croix

Slyším ho, jak vyjde z koupelny, ale nějak se nedokážu přimět na něj pohlédnout. Možná to je tím, že z něj zavane ta až příliš lidská vůně. Nakonec na něj pohlédnu. „Dobré,“ při těch slovech ho přejedu pohledem. „Už jsem dosnídal,“ povzdechnu si a prázdné balíčky hodím do koše. Nato si otřu rty a dojdu k němu. Obejmu ho a přitáhnu si ho do objetí, abych uzamkl jeho rty v polibku. „Vypadáš mnohem lépe, než kdy předtím,“ zašeptám a prsty mu přejedu po boku. Opravdu, jako by od toho včerejška byl zase tím Hazukim jako před tím, než mu tak ublížili. Vzápětí ho pustím a i já zamířím do koupelny. Potřebuju sprchu, navíc nás čeká to setkání. Povzdechnu si, jít ven, bude to zajímavé. Zatím se nic nestalo, ale kdo ví, otec může něco chystat a jakmile vylezeme ven, udeří, ale nemůžeme se pořád schovávat.

Hazuki

Zdá se mi to, nebo je krapet přepadlý? Napadne mě při jeho povzdechu, ale okamžitě tu myšlenku zamítnu, když skončím v jeho objetí. Políbí mě a ten polibek má lehce železitou příchuť krve. Tedy, hned po „jídle“ mě líbat nemusel. Překvapeně nadzvednu obočí, když mi řekne, že vypadám lépe. „Huh? Ehm... děkuji?“ zamumlám s jemnými rozpaky a sleduju ho, jak odchází do koupelny. Asi poznal, že se cítím víc sám sebou, zauvažuju.  Až na ty pitomé pocity trapnosti a rozpaků, vyčiním si a s hlubokým nádechem a výdechem si pročistím mysl. Gabrielovi sprcha bude trvat jako obvykle dlouho, proto si v klidu vypiju sklenici mléka a jdu se obléknout, než si připravím snídani  i já. Opékám si tousty a přitom ukusuju jablko. Ale téměř mi zaskočí, když se ozve zvonek. Okamžitě zbystřím a odložím nakousnuté jablko. Nezvaná návštěva, huh? Objevila se poněkud brzo. Gabrielův bratr to nebude, s tím se máme setkat jinde, což znamená že tohle bude.. „Nepřítel?“ zašeptám a tiše, ale rychle se dostanu do ložnice, kde popadnu svou ubohou zbraň. Jedinou, kterou ještě oplývám a vydám se ke dveřím. Nejprve kouknu kukátkem a překvapeně zjistím, že je to Sam. Ten nabouchanej upíří týpek, který měl na starost můj výcvik. Ale je to přítel, nebo nepřítel?? Sice dělal pod Gabrielem, ale Samael La Croix má větší moc. Jestli otevřu ty dveře, tak pokud se rozhodne Sam zaútočit, budu mít problém. Ha, nějakých pár vteřin, než by Gabriel vylízt z koupelny bych přežít mohl. Rozvážně otevřu a namířím zbraň. „Promiň, pokud budu nezdvořilý, ale asi mou situaci chápeš,“ oslovím ho, když naproti němu stanu. Napjatý jako struna čekám jakýkoli rychlý pohyb. „Jaký je cíl tvé návštěvy?“ otážu se klidným hlasem, i když mi nervy pracují k prasknutí.

Gabriel La Croix

Pořádně dlouho se sprchuju a je to příjemné. Voda je opravdu uklidňující a já se pod ní opravdu uvolním, ale jen do doby než to uslyším a ucítím. Jak jsem mohl takhle polevit v ostražitosti. Okamžitě jsem ze sprchy venku, rychle si kolem boku uvážu osušku a zamířím ke dveřím. Jestli na Hazukiho sáhne, jestli se mu kvůli mojí hlouposti něco stane. Dřív jsem se takových věcí nemusel obávat, ale teď se úplně všechno změnilo. Moc dobře ucítím, kdo to je, a zamračím se. Sam je opravdu silný, a jestli přišel… ne nepřišel by sám, kdyby ho poslal otec. Sic se mi nemůže rovnat, ale pokud by tu byl ještě s někým, byl by to problém. Hazuki je ještě slabý a zbraň ho sotva ochrání. Vzápětí jsem u dveří. Hazukiho odstrčím za sebe, aby byl v bezpečí. Přitom si neodpustím ho sjet nesouhlasným pohledem. To byla pěkná hloupost mu otvírat, o tom si budeme muset později promluvit, ale teď je tu jiná věc. „Co tu děláš?“zasyčím na něj a nespustím z něj pohled. Sleduju každý jeho pohyb, stačilo by, aby něco zkusil, a já bych se nedržel zpátky. Ne v takovéto situaci. „Odpusť, pane,“ ukloní se a pak mi oběma rukama nabídne zbraň. Hazukiho zbraň, se kterou trénoval a která patřila jemu. „Někteří stále stojí za tebou, ať se stane cokoli, budu ti věrně sloužit,“ pronese a sklopí pohled na znamení úcty. „Same, nepatřím už  mezi upíry,“ odvětím a zbraň si od něj vezmu. „Ctíme tě, jsi náš pán a nikdy proti tobě nepůjdeme,“odvětí a ještě jednou se ukloní, než se obrátí k odchodu. „Pokud budeš potřebovat pomoc, zavolej,“ rozloučí se a já mu pokývnu. Nečekal bych, že někdo bude stát za mnou, ale pokud je to on, jsem tomu rád. Je věrný. Otočím se k Hazukimu: „Tohle asi patří tobě.“ A meč mu podám.

Hazuki

Dřív, než přijde od Sama jakákoli odpověď, přiřítí se Gabriel a s jasně vyčítavým pohledem mě stáhne za sebe. Jasný, já vím, že podle něj jsem neměl otvírat, ale kdyby to byl kdokoli jiný, než Sam,  tak bych neotevřel, krucinál. To mu pak klidně osvětlím!  O pár okamžiků s jistým úžasem sleduju to divadlo. Takže za Gabrielem přeci jen někdo bude stát. Pocítím úlevu, že Gabriel nebude mít podobný osud jako já. Že jemu podobní při něm  nakonec budou stát a pomůžou mu, když to bude třeba. Takový projev loajality mě nesmírně povzbudí.  S  největším překvapením ovšem hledím na svůj meč, který Sam Gabrielovi nabízí. Nakonec ho Gabriel předává mě. Revolver strčím za opasek a němě meč přijmu. Nemyslel jsem, že ho ještě někdy uvidím. Jen přikývnu a pohladím prsty rukojeť. „Díky,“ zamumlám a pevně sevřu pochvu meče. Teď se cítím celistvý. Nakonec ke Gabrieli zvednu pohled. Teď čekám, že přijde poučování.

Gabriel La Croix

Sam odejde a já zavřu dveře. Začínám se pomalu uklidňovat. To napětí a ta dravost před chvílí je naprosto pryč. Opravdu na mé straně někdo stojí a jsem rád, že je to on. Hodně věcí se změnilo, ale on zůstane věrný. „Zacházej s ním opatrně,“ upozorním ho a  pohladím ho po tváři. Ten meč je dost nebezpečný, hlavně když ho s ním někdo uvidí. „Hazuki, uvědom si to, že teď jsou kolem nás nepřátelé. Nikomu se nedá věřit, tak buď opatrnější. Nechci tě ztratit,“ s tichostí pronesu a čelem se opřu o to jeho. Přitáhnu si ho do náruče a pevně ho obejmu. Bylo to dost nezodpovědné, mohl tam opravdu být kdokoliv. „Příště se k těm dveřím ani nepřibližuj. Od toho jsem tu já,“ brouknu a nakonec ho pustím. Musím se jít převléknout a připravit. Za chvíli je třeba vyrazit na setkání se Silvienem. Jsem zvědavý, co od toho mám čekat.

Hazuki

Rozšířím překvapeně oči, když místo ostrých slov mi vyčiní tak jemně. Ačkoli mi to přijde, jako by poučoval dítě, aby si nehrálo na pískovišti, kde to nezná.  „Jsi divný, když používáš tenhle tón,“ zahučím rozpačitě  a odvrátím pohled. Na takový tón od něj skutečně nejsem zvyklý. Myslí si, že mě tím jednodušeji zmanipuluje, či co? „Dobrá, chápu tě,“ zavrčím tiše a  jakmile mě pustí, jdu do kuchyně dát si snídani. Připravím pár toustů i Gabrielovi. Pochybuju, že by mu stačila jen tekutá strava. Obzvlášť nekvalitní. Zatím co upíjím kávu, zatoulám se myšlenkami k nadcházejícímu setkání. Možná bych měl být nervózní, ale nic takového v tuhle chvíli necítím. Stále si nejsem jist, jakou reakci ve mně přímé setkání se Silvienem La Croixem vyvolá. Zdá se mi teď tak dávno, kdy jsem připravil past k jeho zabití. Měnil se tehdy celý můj svět. Nespokojenost mezi Lovci, smrt mého bratra, poznání Gabriela a vyloučení z řad Lovců. Ve skutečnosti tolik času neuběhlo, přesto...Po nedávných událostech, které měly skončit mou smrtí, se mi to zdá jako dávná kapitola mého života.

Gabriel La Croix

„Máš pravdu, jsem divný,“ povzdechnu si. Vlastně víc jak to. Nejspíš to dělá ta krev a taky on. Chovám se k němu tak, jak bych se nikdy k nikomu nechoval. S ohleduplností a starostlivostí. Opravdu podivné. Naštěstí to moc nerozebírá. „Opravdu?“pohlédnu na něj zkoumavým pohledem. Nakonec si jen povzdechnu, je to ale případ. Nechám ho odejít a zamířím do ložnice, kde se konečně převléknu. Obléknu si své klasické oblečení a zamířím za Hazukim. „Snídaně?“nakloním hlavu na stranu a vezmu si jeden z toustů. Je pravda, že mám pořád celkem hlad a lidské jídlo by to mohlo trochu zaplnit. „Jak se vlastně cítíš z toho setkání?“zeptám se ho a jednou rukou ho obejmu kolem boku. „Za chvíli bychom měli vyrazit,“zamumlám spíš pro sebe, než k němu a bradu si položím na jeho rameno. Nejsem si jistý tím, jak to dopadne, ale možná by nebylo špatné uzavřít se Silvienem příměří. Přeci jen máme to teď podobné. Jen s tím rozdílem, že otec teď nenávidí mě, protože já byl vždy ten poslušný a věrný.

Hazuki

Nadzvednu jedno obočí, když se přitulí. „Ano. Řekl jsem si, že tekutá strava tě nemůže dostatečně zasytit,“ zabručím a dosrknu kávu. „Jak?“ zopakuju a zahledím se do prázdného hrnku. Zvednu ruku a pohladím Gabrielovu hlavu na svém rameni. Vsadím se že je plná starostí a nejistoty z toho setkání. Ale nerad bych, aby si dělal hlavu z toho, jak vezmu to setkání já. „Upřímně nevím, co udělám, až ho uvidím,“ přiznám tiše a pousměju se. „Ale i já mám nějaké to slušné vychování, takže hádám, že si s ním zvládnu podat ruku,“ dodám a pocítím jakési ponuré pobavení. „Tuším, že napětí se nevyhneme, ale nemám pocit, že by se to nějak mělo zvrtnout,“ řeknu svou domněnku.

Gabriel La Croix

„To máš pravdu, alespoň teď ze začátku, ale mám pocit, že i Silvien jí normální jídlo,“ načež se odmlčím. „Vlastně jak by taky ne, když má doma takového hladovce,“ ušklíbnu se. „Ano, jak,“ přikývnu a prsty mu zajedu pod košili. Mám chuť na takové menší mazlení, i když jak kouknu na hodinky, je čas vyrazit. Vezmu si rychle ještě jeden sendvič. Jídlo budeme mít venku, ale i tak. „Tak to jsme dva,“ zabručím. Posledně jsme se vůbec nerozešli v dobrém. Mám takový pocit, že říkal, že už mě v životě nechce vidět. Povzdechnu si, možná by bylo lepší, kdyby tu zůstal. Ale ne, vzápětí zavrtím hlavou. Nenechám ho tu samotného. „Spoléhám na tebe,“ a s tím ho políbím na krk. „Půjdme, jestli jsi připravený,“ a pomalu ho pustím. „A Hazuki…“začnu. „Vem si zbraň,“ vybídnu ho. Nevidím to rád, ale bude to tak nejlepší. Silvien to bude muset pochopit, nebudu riskovat, že nás někdo překvapí.

Hazuki

Hladovce, jo? Slyšel jsem, že vlkodlaci mají velký apetit, a zdá se že to je pravda. Ten Silvienův partner mě nejspíš nebude mít rád. Přeci jen ukradl jsem mu prve telefon a snažil se Silviena vylákat a pomstít se. Narovnám se v zádech a napnu se, když mi Gabriel vjede pod košili. Loupnu po něm výmluvným pohledem, ale pak se uklidním, když se podívá na hodinky. Není čas na hrátky, čas schůzky se blíží.  „Jen na sebe hodím kabát,“ odvětím a postavím se. Při posledních slovech nadzvednu obočí a nakloním trochu hlavu na stranu. „Neměj obavy. Myslel sis snad, že bych šel bez ní?“ opáčím a vyndám ji zpoza opasku, kde jsem ji nechal od nečekané návštěvy.  Vezmu si na ni ale popruh pod sako. „Mít pouzdro na meč, vezmu si ho. Ale bez pouzdra bych byl příliš nápadný,“ ušklíbnu se lítostivě. Konečně mám u sebe svou právoplatnou zbraň a nemohu ji vzít sebou. Zamířím do ložnice, kde se doobléknu a jdu čekat do vstupní chodby.

Gabriel La Croix

„Neboj, na takové věci je čas večer,“ ušklíbnu se, úplně vidím, co se mu právě v tuhle chvíli honilo hlavou. Dal bych si znovu říct, ale teď to opravdu není příliš vhodné. „Já taky,“zavrtím hlavou. „Nevím.“zavrtím hlavou. Vlastně bych spíš čekal, že bude trvat na tom meči. „Časem ho pořídíme, ale stejně nechci, abys ho nosil na veřejnosti. Někde se ti pokusím zajistit trénink,“ pronesu, abych ho trochu podpořil. Neměl by teď přestat s trénováním. Pomalu by to chtělo, aby s tím zase začal. Alespoň tím zabije čas a přivede ho to na jiné myšlenky. „Tak pojď,“ zamumlám, když už má zbraň i sako. Já už jsem taky připravený. Takže zamíříme do garáží a nasedneme do auta. Já zařadím rychlost a zamířím na místo setkání, nejspíš tam budeme dřív, ale alespoň obhlédnu situaci. Z kapsy vytáhnu sluneční brýle a nasadím si je.

Hazuki

„Trénink?“ vyhrknu překvapeně. On mě chce opět nechat trénovat? Ta vize se mi velice líbí. Následuju Gabriela do auta. Vyrazíme na cestu a já zašmátrám v kapse. Vylovím z ní gumičku a sepnu si s ní vlasy do pevného ohonu. Nato vydechnu a hledím z okénka. Už je to řada dní, co jsme byli venku naposledy.  Je polojasno, přesto si Gabriel potřebuje nasadit brýle. Jsem rád, že jsem na chvíli pryč z bytu. Přivřu oči, potřebujeme to oba. Když dojedeme do cíle, vystoupím a obezřetně, ale nenápadně přehlédnu okolí. Nic podezřelého nezjistím a tak se klidně obrátím na Gabriela.

Gabriel La Croix

„Jo, trénink, ale nejspíš se o to budu muset postarat sám osobně,“ povzdechnu si. Jestli ano, tak se budu muset držet dost zpátky, i kdy nevím, jak to půjde. Většinou bojuju na plný plyn. „Nějak to půjde,“ zamumlám a natáhnu ruku, abych mu mohl prohrábnout vlasy. „Opravdu by jsi se měl ostříhat,“ zamumlám a znovu se začnu soustředit na cestu. Brzy tam jsme a já zaparkuju. Nepřestávám sledovat své okolí, jakmile vystoupíme, tak ještě víc jak předtím. Nakonec Hazukimu pokývnu k nedaleké velmi luxusní restauraci. Silvien nemohl vybrat nic obyčejného. Zamíříme dovnitř a tam nám hned oznámí, že je plno. Rezervace mají několik měsíců dopředu. „La Croix,“ odvětím jedním slovem a obsluha okamžitě obrátí. Okamžitě nám pokynou do luxusního VIP salonku. Pokynu Hazukimu, aby se usadil a sám si sednu vedle něj, ale tak, abych měl výhled na dveře.

Hazuki

On osobně, huh? Úkosem na něj pohlédnu. To by mohla být skutečně zajímavá zkušenost. Jeho následnou poznámku o mých vlasech však úmyslně přeslechnu. Nemám ke stříhání nejmenší důvod. Jeho názor dostatečným důvodem rozhodně nebude. Když i Gabriel obhlédne okolí, vede mě k místu setkání. Ne, opravdu už bych se neměl divit, na jaká místa se dostanu. Tihle bratři si skutečně potrpí na přehnaný luxus. Jen při zmínce jména se obsluha může přetrhnout. Usadíme se v salonku  a já si založím ruce na hrudi. Na takovém drahém místě se necítím klidný. Zamračím se. „Zhýčkaní,“ zamrmlám tiše.

Gabriel La Croix

Cítím, že jsem ho svou poznámkou trochu rozhodil. Přeci jen, jsem jiná liga než Sam. „No tak,“ zabručím a obejmu ho kolem ramen. Cítím, že se tu necítí zrovna klidně, ale jsem tu s ním. Bude to v pořádku. Nakloním hlavu a políbím ho do vlasů. Obsluhu, která nás vyruší, sjedu podmračeným pohledem, ale nakonec objednám nějaké pití. Chtěl bych to mít, už za sebou. Vzápětí se napnu. „Jsou tady,“ chladně zkonstatuju. Takže on ho přivedl sebou. Sevřu rty. On je ten poslední, koho bych chtěl znovu vidět, hlavně po tom, co se stalo. „Tohle bude nepříjemné,“ zabručím a víc ho k sobě natisknu.

Silvien La Croix

„Jak se cítíš?“ pohlédnu na své zlatíčko a něžně se na něj pousměju. Nechtěl jsem ho brát sebou. Opravdu nechtěl. Radši bych byl, kdyby zůstal doma. Daleko od mého bratra a od toho Lovce, ale on si musel prosadit svou. Prostě musel jít, i když se měl znovu setkat s mým bratrem, s bratrem, který mu zlomil ruku. Neuvěřitelné, co se stalo. Gabriel byl vždycky prevít, stejný jako otec. Krutý a dost nemilosrdný a k Tomoemu se nezachoval ani trochu dobře. Ublížil mu, dovolil si na něj sáhnout a to jsem nedokázal zkousnout. Přesto, kvůli člověku, navíc k tomu ještě Lovci udělal něco nemyslitelného. Jak neskutečné. Lovci zabíjeli a zabíjejí můj druh, Tomoeho druh a on si jednoho přivedl domů, ale nejen, že si ho přivedl domů. On se o něj staral, kdoví co všechno s ním dělal. Pak ho dal otci a tím by to skončilo, ale on pro něj musel jet a postavit se otci. Postavit se mu takovým způsobem, jakým jsem se mu nepostavil ani já. Kvůli Lovci, člověku zahodil vše, po čem vždy toužil. Nechal za sebou postavení, vidinu vládnout a vybral si smrtelníka. Zavrtím hlavou, neskutečné. To, co jsem udělal já, se dalo pochopit, nežil jsem s klanem, nežil jsem pod dohledem svého otce, ale Gabriel ano. Měl ho zabít, měl ho zabít v okamžiku, kdy se na mě zaměřil. Vím, že šel po mně, využil kvůli tomu nepřímo i Tomoeho, ale Tomoe nic z toho neví. Neřekl jsem mu to a proč taky, ještě by ho to víc rozrušilo. Myslím, že ani teď pořád nesouhlasí s tím, co hodlám udělat, ale koneckonců je to můj bratr, a když padl v otcovu nemilost, dá se čekat, že bude v opravdu velkých problémech. Vlastně on už v nich je, vím, že nemůže najít práci, že má problém s přechodem na syntetickou krev a že to bude mít těžké jak s ohledem na své druhy, tak s ohledem na Lovce. S jedním sice spí, ale ten už dávno Lovcem není, ne pokud se nechal svést upírem. Tak jako tak, nemůžu dovolit, aby se mu otec pomstil. Ublížil Tomoemu, nezapomenu na to, ale ani ho kvůli tomu nenechám na holičkách. Vím, že to Tomoe pochopí, možná ne hned, ale časem určitě. „Nedovolím, aby se tě jen dotkl,“ brouknu a prsty mu prohrábnu vlasy, abych ho upokojil. Cítím, že je napnutý, znám, každou jeho reakci, každý pohyb a každý záchvěv jeho těla. Nato ho zavedu dovnitř. Už tu jsou, jak nám oznámí obsluha a dovede nás do našeho soukromého salonku. Ten Lovec nevypadá špatně, ale je třeba být obezřetný. Pohledem sjedu na Gabriela „Tak se zase vidíme,“ zašeptám.

Hazuki

Ani nemusí říkat nahlas, že tu jsou, sám to vycítím. Jeho bratr má skutečně podobnou auru. Ať na jeho adresu prve mrmlal cokoli, atmosféra kolem nich je velmi podobná. Chladná, plná skryté síly. A přesto...přesto nedosahuje té děsivé přítomnosti a krutosti, jako tomu bylo u jejich otce. Přesto to není nic, co by mě ukolébalo ke klidu. A ten malý vlkodlak jde s ním. Nepřekvapuje mě to, možná ví o tom, že jsem plánoval jeho milence zabít. Kdo ví. Upřeně hledím na dveře a napjatě se nadechnu, když se dveře otevřou a obsluha ty dva uvede dovnitř. Skutečně zvláštní dvojice, bleskne mi hlavou. Nejprve pohlédnu na malého vlkodlaka, se kterým jsem se nepřímo setkal, když jsem ho špehoval na škole. Je napjatý, možná víc než já a dobře si povšimnu neklidného pohledu ke Gabrieli. Pravda, Gabriel přece říkal, že mu něco prve provedl. Pak se oči štěněte přesunou ke mně a já v nich vidím překvapení a nedůvěru. Vyhnu se však očnímu kontaktu a pohlédnu na muže vedle něj. Silvien La Croix, vrah mého bratra a bratr mého milence. Sevřu ruku v pěst a zase ji uvolním. Mít u sebe svůj meč, vyzvu ho na souboj. Ať by měl být výsledek jakýkoli! Mám chuť s ním bojovat a vybít tu touhu po pomstě, kterou jsem prve pohřbil ve svém nitru a která se teď ozývá. Ačkoli není tak silná jako na začátku a staví se jí do cesty myšlenky na to, že je to Gabrielův bratr a osoba, která mu hodlá pomoci.  Nevěnuje mi příliš pozornosti a promluví s Gabrielem. Navzdory tichému hlasu zní jeho slova v napjatém tichu salonku zřetelně. Odtrhnu od něj pohled a zaměřím se na Gabriela.

Tomoe

Jsem naprosto v pořádku, nemusí se pořád tolik ptát! Jen si odfrknu a založím si ruce na hrudi. Myslel si, že ho pustím samotného na setkání s jeho nadutým bráchou? Ani omylem, nejsem takový idiot, abych zůstal doma a nervozitou si hryzal nehty. Aby šel sám na setkání s Gabrielem a nějakým Lovcem, kterého si nechal jako milence. Že zrovna on! Přijde mi to jako hodně špatnej vtip, vůbec jsem to nemohl Silvienovi uvěřit.  Ten sadistickej kretén a  vzepřít se jejich otci kvůli člověku a Lovci. Vždyť to nedává smysl, ne po tom, co mi toho tolik arogantně nakecal při únosu. Možná bych toho člověka i litoval, ale bůhví co to musí být za bestii, když vydrží s někým, jako je Gabriel. Tiše zavrčím. Zřejmě někdo stejně sadistický, zvrácený a násilnický. Promnu si ruku, kterou mi Silvienův bratr zlomil. Už je dávno zahojená, přesto mám tu událost stále ostře v paměti. Jako v odpověď na mé myšlenky mi Silvien prohrábne vlasy. „Vždyť já vím,“ zahučím a pousměju se. Jsme na místě. Vejdeme jak jinak než do velmi luxusní restaurace a obsluha nás vede k soukromému salonku. Gabriela cítím už z dálky, jeho vůně je nezaměnitelná. Kupodivu ani vůně osoby, která je s ním, mi nepřijde úplně neznámá, ačkoli si nedovedu vybavit, kde jsem ji cítil. Všechno se ve mně napne, když vejdeme a já okamžitě pohlédnu na Gabriela La Croixe. Mám pocit, že je stejný jako vždy. Težko uvěřit, že skutečně udělal to, co mi Silvien vyprávěl. Zachvěju se neklidem a tak raději pohlédnu na osobu vedle něj. Cítím, že si mě dotyčný taky prohlížel... Huh, ženská?? Ale Silvien říkal, že...ne, ne ne, je to muž, ale dlouhé vlasy mě zmátly. Tohle že je bývalý Lovec? Vůbec ten dojem nevyvolává. Nedůvěřivě přimhouřím oči, ten chlápek nevypadá vůbec nebezpečně, to je divný. Že by má představa byla špatná? Silvien promluví a já tak pohlédnu na rozmluvu bratrů.

Gabriel La Croix

„Ano, asi tak,“ odvětím obezřetně a prohlédnu si ho. Vypadá jinak. Přitom pohledem sjedu na to jeho štěně. Ale hned se vrátím pohledem k Silvienovi, on mi pořád vadí, je mi nepříjemné být v jeho společenosti. Sice, už není cítit přímo jako pes, spíš je cítit po Silvienovi. „Proč to děláš?“ otážu se ho na rovinu. Není třeba chodit kolem horké kaše, hlavně, když o tom v telefonu nechtěl mluvit. Vidím, jak se zatváří, a zlostně sevřu rty. „Pořád stejný, co?“ neodpustí si poznamenat a spolu s tím čoklem si sednou. Proč ho sebou vlastně musel tahat, mohli jsme to vyřešit jen mezi sebou. „I po tom, co se stalo, nehodlám tě v tom nechat. Hlavně, když vím, jaký otec je,“ odvětí nakonec a pousměje se. Trhnu sebou, on se dokáže usmívat? Co s ním ten čokl udělal. Blesknu po něm pohledem, úplně vidím, jak zkoumavě Hazukiho pozoruje a tak mu sevřu ruku. Ví to, nebo to neví? „Nečekal bych, že se dáš do kupy s Lovcem a ještě s takovým,“ ozve se Silvien znovu a já k němu stočím svůj pohled. „Myslím, že to je moje věc!“zasyknu naštvaně. On jen zavrtí hlavou. „Mohl jsi ho alespoň proměnit, takhle je pro otce a pro ostatní až moc zranitelný,“ pokračuje a já sevřu rty a zlostně na něj pohlédnu. „Tohle se tě netýká,“ vyjedu po něm a celý se napnu. Myslel jsem na to po tom, co se stalo, dost, ale to by znamenalo vzít mu všechno. Navíc nevím, zda by s tím souhlasil a zda by s tím dokázal celou věčnost žít.

Silvien La Croix

Opravdu se moc nezměnil. Vlastně nejspíš vůbec, jen ohledně toho člověka je jiný. Cítím to, co mezi nimi je. Opravdu bych od Gabriela nečekal něco takového. Jeho společníka přejedu jedním pohledem. Cítím, že je slabý, nejspíš následky mučení našeho otce, ale chápu, že ho nechtěl nechat doma samotného. Zajisté čeká, že otec udělá nějaký krok. Taky bych si Tomoeho držel u sebe, kdyby šlo o něco takového. Nato začne dost protestovat, opravdu se ani trochu nezměnil. Stejně si myslím, že by ho měl proměnit, ale vlastně je to jen a jen jeho věc. „Ne, netýká,“ kývnu souhlasně a pohlédnu na Tomoeho. Je trochu napnutý. Asi z toho, jak se Gabriel chová, ale nerad bych, aby se mu zakousl do krku. „Jen klid,“ brouknu k němu a věnuju mu pousmání. Nato se obrátím znovu ke Gabrielovi. „S krví ti nepomůžu, na to si musíš zvyknout sám, ale mohl bych ti nabídnout práci,“ pokrčím rameny a znovu pohlédnu na toho Lovce, na Lovce, který mě chtěl zabít. Kdyby to tak věděl i Tomoe, nejspíš by se neudržel, ale nehodlám tuhle situaci ještě víc komplikovat. „Ty chceš, abych pracoval pro tebe?“ozve se Gabriel a já upřu svoji pozornost na něj. „Ano, dokud si nenajdeš něco jiného,“ pokrčím rameny. „Navíc si ho můžeš brát sebou, mohl by taky zvládnout nějakou práci,“ neodpustím si poznamenat. „Jmenuje se Hazuki,“ opáčí. „Co za to budeš chtít?“okamžitě dodá. Jen se pousměju. „Dobře odvedenou práci?“nadnesu. „Co?!“ ozve se Gabriel dost podezřívavě. „Ale prosimtě, nabízím ti práci, nic jiného v tom není. Nikdo jinej tě nezaměstná, když do toho otec zasáhl,“ pronesu a úplně vidím, jak ho to štve. Ví, že mám pravdu, nikdo mu práci nedá.

Hazuki

Gabriel je břitký, úsečný a neklidný. Naproti tomu Silvien promlouvá rozvážně a poměrně shovívavě. Jejich osobnosti jsou ve skutečnosti kontrastnější, než jsem předpokládal. Když Silvien pohlédne mým směrem a začne s Gabrielem promlouvat o mně, zúžím pohled. Gabriel mi tiskne ruku. Neoplatím ten dotyk, jen opětuji zkoumavé pohledy Silviena. Ach, tušil jsem, že mě zhodnotí jako slabocha. Nehledě na nelibý fakt, že jsem Lovec. Neuhnu před jeho pohledem, hádám, že myslí na to, jak jsem se ho pokusil zabít. Ano, byla to nejspíš bláhová akce, ale stačí to k tomu, aby mě považoval za nepříjemnou osobu. Lehce trhnu obočím nad projevem něžnosti k vlkodlakovi. Ten po něm loupne pohledem a se zrůžovělými tvářemi  obrátí oči vsloup. Těměř mi zacukají koutky úst, ale ovládnu se. To štěně je skutečně temperamentní, i když tuším, že naplno se ještě neprojevilo. S jistým uznáním znovu pohlédnu na jeho partnera. Nelíbí se mi, jak otevřeně mluvil o tom, že by mě měl Gabriel proměnit v upíra. Chápu, že jako člověk jsem nesmírně zranitelný, ale takové podceňování mě vysloveně uráží! Navíc kdo by se dobrovolně stal upírem?? Byl bych to ještě pořád já?  Ale po chvíli jsem překvapen. Tak on nabízí Gabrielovi práci?? A i mě že by do toho zapojil? Nemůžu popřít, že je to skutečně velkorysá nabídka. Navíc, Gabriel si teď nemůže vybírat a dobře si to uvědomuje. Dovolím si proto vstoupit do rozhovoru. „Gabrieli,“ oslovím ho tiše. „Měl bys to přijmout,“ řeknu stručně a pohlédnu mu do očí. „A ano, hádám, že i já bych nějakou práci zvládl,“ dodám s tichou výzvou směrem k Silvienovi a obrátím se k němu. „Nejsem tak slabý, za jaké ho mě všichni považují,“ řeknu tlumeně. „Vůbec ten dojem nevyvoláváš,“ opáčí vzápětí mladý vlkodlak a já na něj pohlédnu. Vypadá to, že mu to uklouzlo, přesto na mě s jistým vzdorem pohlédne. Ve srovnání s Gabrielem mě jasně zhodnotil jako slabý cíl, proto se mě nebál oslovit.