Tomoe

„Naaah, jsem unavenej,“ zamrmlám, hodím batoh do kouta a protáhnu se. I když jsem celkem rád, že jsem posledních pár dní schopný chodit do školy, dneska mi přišel celý den od samého rána otravný. A to i přednášky, které mě normálně baví. Nejspíš je to tím, co se bude zanedlouho dít. Za chvíli přijde Silvien z práce a pojedeme pro mé věci. Zdrceně si povzdechnu a padnu po zádech na postel. Už je to docela doba, co jsem byl naposledy doma. Nerad to říkám, ale tady jsem si poměrně zvykl. Ne, že bych měl zrovna na výběr. Pan egoista si v tomhle ohledu prosadil svou. Grr, můžu si protestovat, jak chci, ale beztak to nakonec obrátí proti mně a já podlehnu. A to v mnoha ohledech... Převrátím se na břicho a schovám zrůžovělé tváře do peřiny. Ah, Silvienova vůně...přivřu oči a s lehkým úsměvem přejedu prsty po jemné látce povlečení, ze kterého tolik cítím tu sladkou vůni. Mé rozjímání přeruší hlasité kručení mého žaludku. Trhnu sebou a vysoukám se z postele. „Nah, pokud by mě takhle viděl, zas by ho chytly jeho choutky, jen co by přišel. Radši se půjdu najíst,“ mumlám si pro sebe roztržitě a trochu si proplesknu rudé tváře. Nato zamířím do kuchyně a začnu si hledat něco na zub.

Silvien La Croix

Pitomá práce, dneska mě zase pár idiotů pořádně nadzvedl. Navíc to dnešní příšerné vedro. Nicméně teď už je večer, konečně je příjemně a doma mě čeká něco moc sladkého. Bydlí se mnou a každý den mi ukazuje tolik velmi příjemných věcí. Je opravdu příjemné s ním být a trávit s ním ty příjemné chvilky. Hlavně večer a ráno. Zaparkuju v garáži a vydám se nahoru. Dneska nás čeká ještě jedna cesta. Do jeho bývalého bytu pro ty krámy, které si chce nechat. S konečnou platností bude bydlet se mnou. Bude to nezvyk tu s někým stále bydlet, ale on je pro mě speciální a já se ho nikdy nevzdám. Hlavně poté, co se mi skoro, až sám nabízí. Navíc kolikrát ty jeho sladká slova. I když ještě jsem od něj neslyšel ty slova, která bych opravdu chtěl slyšet. Myslím, že mě dost změnil, i když si to rozhodně nikdy nahlas nepřipustím. „Jsem doma, Tomoe,“ odemknu a zamířím do bytu. Jak jinak, slyším zvuky z kuchyně. Takže se zase cpe. Je opravdu nenažraný, ale co, lednice je vždycky plná. Dojdu k němu a obejmu ho. S tím mu věnuju hluboký polibek. „Připravený na cestu?“ zeptám se tiše a prsty mu přejedu jemně po boku.

Tomoe

Udělám si pořádný sendvič se spoustou salámu a navrch si dám ještě jeden, ale tentokrát sladký se spoustou nutely. Zrovna dojídám ten druhý, když klapnou dveře. A jé, pan domácí se vrátil. V mžiku je u mě a jako by se nechumelilo, mě obejme a vezme si polibek na uvítanou. Kecal bych, kdybych řekl, že se mi to nelíbí. Ale samozřejmost, s jakou si bere, co chce, mě neustále fascinuje. Vzdychnu a zbytek sendviče s nutelou odložím na talíř. „Ani náhodou,“ odfrknu si umíněně a obrátím oči vsloup. Ale neudělám nic, abych se vymanil z jeho objetí. Pár vteřin neurčitě hledím do Silvienovy tváře, než sklopím pohled a zrůžoví mi tváře. „Vítej...doma,“ zamumlám.

Silvien La Croix

„Ale no tak, Tomoe,“ zabručím mu do vlasů a kouknu na talíř. „Máš to ale zajímavé chutě,“ zavrtím hlavou. Někdy mě opravdu fascinuje, co všechno sní a v jakých kombinacích. „Děkuju,“ s tím ho políbím na nos. Ta slova byla velice, ale velice příjemná. „Víš, že ti to v tom novém oblečení sluší? Skoro bych zůstal doma a bavil se tvým svlékáním,“ pokračuju a rty se mu přitisknu na krk. „Možná bychom tu návštěvu tvého bytu mohli odložit,“ zabručím a prsty vklouznu pod jeho tričko. „Navíc je to tvoje vina, že mě vždycky tak svádíš,“ pokračuju a natisknu ho na linku.

Tomoe

„Úplně normální,“ zareptám a zamrkám, když mě zalechtají jeho rty na nose. Vzápětí opět obrátím oči vsloup. Já čekal, kdy přijdou nějaká zvrhlá slova. Tenhle týpek nevydrží chvíli mluvit normálně bez perverzních narážek. „Nghh, S-silviene,“ skousnu si ret a zadržím vzdech. Tak on by to odložil, jo? To snad nemyslí vážně? Po tom, co s tím neustále otravoval? „Eeeh?! Jak moje vina? Ničím tě nesvádím!“ vypísknu popuzeně, neschopen úniku, jelikož jsem přitisklý k lince. A pod útokem Silvienových prstů na mé kůži. „O-oi, to to chceš dělat na takovýmhle místě?“ vykoktám celý rudý, když mi docvakne, že jsme vlastně v kuchyni. „Ani nápad! Neštvi mi a jedem!“ vyhrknu. Nechci jet, ale pokud bych to neřekl, tak buď by to hodlal udělat tady, nebo by mě najisto odtáhl do ložnice.

Silvien La Croix

„Proto jsi občas chutnat tak zvláštně,“ znovu ho políbím na rty. „Hmm, co?“otážu se s notnou dávkou pobavení a nepřestávám mu hladit jeho horká záda. Je tak předvídatelný, hlavně jeho reakce na moje doteky, se rty na těch místech. „Ale ano, svádíš a vším. Jsi prostě malej svůdník,“ neodpustím si poznamenat. „A ty bys chtěl?“ zeptám se zvědavě a pohlédnu mu do očí. Přitom mu odhrnu pramen neposedných vlasů za ucho. Nato ruku zpod jeho trička vytáhnu. „Dobře, tak jedeme,“ kývnu a odtáhnu se od něj. „Konečně se úplně přestěhuješ ke mně a tu díru budeš moc prodat,“ pronesu a zamířím ke dveřím „Tak co, jdeš?“otočím se k němu a natáhnu k němu ruku.

Tomoe

Konečně se odtáhne, ale já se musím pár vteřin o linku stále opírat, jak se mi chvějí nohy. Grrr, a to skoro nic neudělal. Prý jestli bych chtěl. Ja-jasně, že ne! Něco nesouvisle zavrčím a jdu za Silvienem. Natáhnutou ruku však okázale ignoruju. Jeho předchozí prohlášení však ne.  Projdu kolem něj z bytu. „V jedné věci bych tě měl najisto opravit. “Tu díru“ já bez svolení rodičů prodat nemůžu, jelikož patří jim a platí ji oni,“ oznámím mu kousavě a založím si ruce na prsou. Jsem zvědavej, co s tím hodlá udělat.

Silvien La Croix

Sleduju, jak se mu chvějí nožky. Možná jsem měl pokračovat, vyklidit jeho byt můžeme vždycky, i když čím dřív to bude, tím líp. Alespoň nebude mít důvod tam chodit. Vzápětí mě pobaví, vrčí ale přitom pod mými doteky přímo taje. Je jako dvě strany jedné mince, ale obě ty jeho strany se mi líbí. Na jeho prohlášení jen pokrčím rameny „Tak to bys měl rodičům vysvětlit, že ses přestěhoval a ten byt už nepotřebuješ,“ klidně odvětím a vezmu ho kolem ramen. A dovedu ho až k autu. „Stejně, dřív nebo později jim to budeš muset říct,“ pronesu už vážně. Nerad bych s nimi pak měl nějaké konflikty.

Tomoe

Nechám se dovést k autu. Ha, vysvětlit jim to? To bude asi problém. Hluboce si povzdechnu a poškrábu se za uchem. „Já...bych jim to možná někdy i řekl, ale...,“ zamumlám rozpačitě a sednu do auta. Tohle bude mít několik úskalí. A jak vysvětlit rodičům, že mě sbalil upír a ještě k sobě připoutal, je jen jeden problém. I když zatraceně vážnej. „Nevím jistě, kde jsou,“ vymáčknu ze sebe nakonec.  A možná je to tak i lepší.

Silvien La Croix

Povzdechnu si „Chápu to tvoje ale,“ kývnu, a když se oba usadíme, zamířím k jeho domu. Jsem upír a on vlkodlak, pro každého rodiče by to byl asi problém. Pro moje určitě je, určitě to už ví, jak je znám. U upírů se totiž nic neutají. „Není to divný, že nevíš, kde jsou?“ pohlédnu na něj během řízení. Čekal bych, že pouta mezi vlkodlaky v rodině jsou hodně pevná a teď mi řekne, že neví, kde jsou? Zajímavé. Natáhnu ruku a prsty mu prohrábnu vlasy „Hlavně, že máš mě. Nikoho jiného nepotřebuješ,“ pronesu vážně.

Tomoe

„Vlastně ani ne,“ pokrčím rameny. Zrudnu po Silvienových slovech. O tom on přeci nerozhoduje. Mám spoustu lidí, na kterých mi záleží. I když on se stal tak nějak prioritou. Odvrátím se od něj a zírám z okýnka. Měl bych mu dát jasně najevo, že není jediný, koho potřebuju, ale nedokážu to. A tak se vrátím k předchozí otázce. „Mamka s taťkou jsou blázni do cestování. A stejně tak jsou blázni i do sebe. Momentálně jsou už na bůhví kolikátých líbánkách. Občas mi posílaj pohlednice,“ vyvětluju. Jakmile uznali, že jsem dost samostatnej, jezdili na čím dál delší dobu. A mně to tak vyhovovalo, já byl spokojený s životem v partě. „Hádám, že teď to budou nějak čtyři měsíce, co jsou pryč,“ počítám v duchu. „Naposledy o sobě dali vědět před dvěma měsíci odněkud ze střední Ameriky,“ vzpomenu si.

Silvien La Croix

„Hmm, je fakt, že ani já se o svou rodinu moc nestarám,“ pronesu přemýšlivě. I když mě absolutně nezajímají, odešel jsem od nich tak dávno a bez nich mi bylo vždycky dobře. Navíc, kdo by chtěl s takovou rodinou být. Jen jsem čekal, že to je u vlkodlaků jinak, čekal bych, že jsou víc ochranitelští, ale co, alespoň se mi Tomoeho rodiče nepletou do cesty. „To jsem ještě neslyšel, vlkodlaci a velké cestování,“ pronesu s pozvednutím obočím. Opravdu se o nich dozvídám věci, které bych opravdu nikdy nečekal. „Dost dlouho. Kdyby věděli, že ses zranil, asi by nebyli moc nadšení,“ poznamenám a konečně dojedu před jeho barák, kde bydlel. „Je to dálka, ale Amerika je celkem ucházející. Tedy byla,“ zapřemýšlím a zaparkuju. Jakmile vystoupím, začne mi zvonit mobil. Jakmile kouknu na displej, otráveně vydechnu a vezmu to.

Tomoe

„Nah, moji rodiče jsou tak trochu exempláře,“ zamumlám s rozpaky. Jsou do sebe po tolika letech tak zabouchlí a cestují po romantických místech a dalších populárních místech, kam jezdí páry. I když táta už na to prakticky vzato nemá věk. Další poznámka mi však přivodí husí kůži. „Tak to radši ani neříkej nahlas. Ti by mi nehorázně vynadali, mamka by šílela hrůzou a ve výsledku by oba vyhlásili krevní mstu každému, kdo by se na mě jen křivě podíval,“ řeknu a otřesu se. Vystoupím také z auta. Silvien mezitím zvedá někomu telefon, i když netváří se zrovna nadšeně. Zamířím k domu a lovím v kapse klíče. Jsem jen pár kroků u dveří, když se zničehonic rozlítnou a v nich stojí ti, které jsme doufali, že hned tak nepotkáme. Jejich lidská podoba lze spatřit jen okamžik. Teď se tu před námi tyčí dva velcí dospělí vlkodlaci. Jeden z nich je znatelně vyšší, mající šedobílou srst a působící poměrně majestátným dojmem. Vedle něj menší s leskou hnědou srstí. Ale hloubkou a intenzitou vrčení jsou si rovni. Za jiných okolností bych je rád viděl, ale teď … „Jsme v průseru,“ zašeptám a zblednu. „A-ahoj mami, tati,“ pokusím se o úsměv, který ale působí křečovitě. Silviene, zdrhej! Prolítne mi hlavou úpěnlivá myšlenka.

Silvien La Croix

„Kdo není,“ pokrčím rameny. Láska, co to vlastně vůbec znamená. Pohlédnu na Tomoeho, i když tohle možná znamená láska, ale je to tak lidský cit. Nic pro upíry, my neumíme milovat, ne tak jako lidé. Přesto znovu na Tomoeho pohlédnu. Nato si povzdechnu a přivřu oči. S ním po boku si opravdu některými věcmi nejsem jistý. A k tomu teď musí otravovat ten blbej brácha, to že má druhou nejvyšší pozici ho neopravňuje, aby se mi šťoural do života. Samozřejmě, že se v mojí komunitě už ví, co jsem udělal. Myslím, že to upíři vycítí dřív, jak se něco takového stane. Skoro jako šestý smysl a k tomu ještě ty dva konflikty s Lovci. Nelíbí se mu to, ale jeho názor je mi ukradený. Tomoe je můj a já mu to taky dost razantně řeknu a i další věci. Nejspíš bych pokračoval, když to uslyším a v okamžiku i ucítím. Jak jsem to mohl přehlédnout. Vycením tesáky a během sekundy jsem u Tomoeho. Obejmu ho kolem boku a přitisknu ho k sobě. Nesnáším ty čokly, navíc z jednoho cítím, že je opravdu silný, ale ne tak silný jako já, i když jsou dva. Přesto, to, co Tomoe řekl. Asi by nebylo vhodné mu zabít rodiče. Ale jsou příšerně cítit, to Tomoe voní sladce a příjemně, zato oni. Prostě jako čoklové. I když mám dost problém s tím se kontrolovat, držím se. Všechno na mě ale křičí, abych se na ně vrhl, protože i chvíle váhání, a já můžu být ten, kdo prohraje. „Asi ses přepočítal s tím, kde jsou tvý rodiče,“ pronesu s tichostí a ani na okamžik z nich nespustím pohled.

Tomoe

To je blbec. Měl zůstat stát raději na místě a ne mě tu majetnicky držet a cenit na ně zoubky. Mamka se vysloveně naježila, když to spatřila, a táta udělal dva kroky směrem k nám. Jeho velké zelené oči vypadají, jako by měly začít metat blesky. Nnh, prosím, ať na sebe nevystartují!! „Vypadá to tak,“ hlesnu v odpověď Silvienovi. „Tomoe,“ zahříme taťka, až sebou trhnu. „Cos tu u všech všudy vyváděl?! Doslechli jsme se o tolika nebezpečných věcech, do kterých ses namočil, a navrch toho všeho si sem přitáhneš upíra? Jsi při smyslech!? Máš co vysvětlovat!“ Waah, po tak dlouhý době, co jsem ho neviděl, jsem málem zapomněl, jak děsivej táta může být. Stáhnu ocas mezi nohy a sklopím ouška, která se mi nervozitou objevila. „Já...já...je to na dlouhý povídání, tak co kdybychom si na to v klidu sedli a-“ pokusím se o vyjednávání, ale v tu chvíli zavyje zlostně mamka. „Nepustím do svého domu pijavici! Obzvlášť takovou, která si dovolila položit své špinavé pracky na mého syna! Tomoe, jdi od něj dál!“ zavrčí a přiblíží se na pár centimetrů k nám, než si znechuceně odfrkne, protože jí očividně dráždí Silvienova vůně. Neměla by se k Silvienovi tak přibližovat. Jestli se Silvien blbě pohne, asi se ho pokusí roztrhat.

Silvien La Croix

Rozhodně to není dobrá situace. Úplně cítím, jak by se po mě nejradši vrhli. Stejně jako já po nich, i když na mé straně je nevýhoda, že jsem sám, ale nebojím se. To nikdy, navíc jsem mnohem silnější, než si myslí, i když to je chvíle, co jsem se opravdu krmil. Když začne mluvit jeho otec, naježím se a víc si Tomoeho k sobě přitáhnu. Rozhodně se ho nehodlám vzdát, nikdy, i kdybych se měl postavit proti jeho rodičům. Tomoe patří mně, a i když jsou jeho pokusy o to uklidnit situaci, je to dost nesmyslné, jeho rodiče jsou vzteky bez sebe. „Na to už je pozdě,“ zasyknu a Tomoeho si stáhnu za záda. Přitom ho chytnu za ruku. „Tomoe patří mně,“ pronesu rozhodně a probodnu je pohledem. Přitom čekám na jakoukoliv jejich reakci, která by značila útok. Neměli by mě podceňovat. Mám hodně zkušeností a to i s vlkodlaky jako jsou oni. Kdyby Tomoe jen věděl.

Tomoe

„Huh?“ pohlédnu rychle na Silviena, je to blázen! V téhle situaci by bylo lepší, kdyby byl on za mými zády. Ne, že bych se bál, že by prohrál. Spíš naopak! Tohle může být opravdu krvavý konflikt. To ne! Ne, ne, ne! To vidět nechci! Wah, těmi posledními slovy mamku nase-. Ani nedokončím myšlenku a mamka, která na pár vteřin šokovaně ztuhla, vzteky bez sebe a s nebezpečným vrčením vyštěkne a napne se, jako by chtěla na Silviena skočit. A já si jsem jistej, že na něco takového Silvien čeká, protože cítím jeho ostražitost. Musím určitě nějak zasáhnout. Proti Silvienovi má šanci nanejvýš taťka, ale mamka ne! Udělám to jediné, co mi nejspíš zbývá. Vmžiku se proměním a přední tlapy a čumák dám Silvienovi na ramena.  Jednak abych ho zadržel, aby nechtěl po mamce vystartovat a jednak to zarazilo mamku. Trochu zavrávorám, jak mám na zadních trochu blbou stabilitu, ale i s takovouhle vahou se snad Silvien nesesype, když se o něj víc zapřu. „Uklidni se, mami,“ vyštěknu rozhodným hlasem a zavrtím ocasem. „Tenhle chlápek je totiž můj, takže se neperte, jasný?“ houknu rádoby sebebejistě, ačkoli jsem šíleně nervózní, a otřu se hlavou o tu Silvienovu. Rodiče na to šokovaně vytřeští oči.

Silvien La Croix

Cítím to, tu atmosféru ve vzduchu. Schyluje se k boji a já rozhodně nejsem ten, kdo ho prohraje. Vidím, jak se jeho matka napnula, a i já se pohnu, abych měl lepší stabilitu, až se na mě pokusí skočit. Tohle opravdu nedopadne dobře. Instinkt mi říká, abych se o hrozbu postaral a zabil je, ale je to Tomoeho rodina. Zvažuju možnosti, když se Tomoe promění a mě absolutně zavalí. I když pro mě to není až taková váha, pořád jsem připravený k boji, i když to je spíš gesto pro jeho rodiče, než aby mě chtěl znehybnit. To mi potvrdí i jeho slova. Takže jsem jeho? Nepopletl si to trochu, to on je přeci můj. I tak je příjemné, že něco takového řekl před rodiči. Vzápětí se o mě otře a já ho pohladím po čumáku. „Můžeš ze mě slízt. Tvým rodičům nic neudělám,“ pronesu o něco klidněji a trochu se uvolním. Přesto stále zůstávám ve střehu.

Tomoe

Nah, takovouhle trapárnu jsem řekl naposled. Ne, něco podobného už mě fakt nikdo nepřinutí říct! Ehm, i když jsem to vlastně vyžvanil z vlastní iniciativy. Být v lidské podobě, byl bych rudý. Přivřu oči při pohlazení a pak teda slezu, i když zůstávám ve vlčí podobě.  Fajn, Silvien je v klidu, takže na řadě je uklidnit rodiče. S vrtěním ocasu k nim pomalu přijdu. Mamka mě hned začne starostlivě očichávat a zkoumat čumákem. „Ty můj maličký, jak to proboha vypadáš? Myješ se v Perwollu, nebo co?  A co jsou ty šedostříbrné kroužky? Jsi snad metrosexuál, že potřebuješ vypadat extravagantně?! Ale tu srst ti závidím. Nemysli si, že unikneš vysvětlování, rozumíš, mladý muži?“ lamentuje ve své obvyklé nekonečné litanii a ignoruje fakt, že před chvílí chtěla skočit na Silviena. Hmm, mám vlastně takový pocit, že ho ignoruje úplně. Zato otec k němu pomalu přijde. Jeho vrčení nahradil klid. I když zůstává ve střehu a Silviena probodává poměrně znechuceným pohledem. „Hádám, že by bylo vhodné se představit a vysvětlit, o co tu sakra jde. Ačkoli mi není po chuti vybavovat s tvým druhem. A to je očividně vzájemné,“ osloví Silviena. Huh? Koukám, že tátovi došlo, že nám Silvien v této podobě rozumí. Jen doufám, že Silvien neřekne nic nerozvážného.

Silvien La Croix

Rukou si pohladím pravé rameno. To má tím jídlem, jí jak prokoplý. Prohrábnu si vlasy a hledím na to své sladké štěňátko. Radši bych, aby byl v lidské podobě, protože tak ho můžu objímat. Vzápětí si povzdechnu a koukám, jak se k sobě mají, alespoň to vypadá, že se trochu zklidnili. „Ty proužky má od Lovců,“ pronesu s tichostí. Navíc mu seknou, jsou roztomilé, ale to, jak k nim přišel není nic hezkého. Při té vzpomínce se zachmuřím, stačilo, kdybych přišel o chvíli později. Vzápětí stočím pozornost na Tomoeho otce, působí dost majestátně. Znovu se napnu a sleduju každý jeho pohyb. „To by asi chtělo, jestli se hodláte přeměnit,“ pronesu obezřetně. „Jistě, až na vyjímky.“a pohled stočím na Tomoeho.

Tomoe

„Ach, můj ty smutku, to způsobilo stříbro?“ vypískne mamka, když to uslyší. „Ty můj malej blbečku, škoda, že maminka nemůže ty parchanty zakousnout!“ vrčí rozrušeně. Já se mezitím proměním do své lidské podoby. Rodiče s jistou obezřetností udělají to samé. „Dobrá, myslím, že projednou bychom mohli udělat výjimku a pozvat Vás na čaj,“ řekne otec. Ve své lidské podobě vypadá na pětačtyřicet let, kolem očí a úst má charakteristické vrásky, které ukazují, že se velmi rád směje. I když teď bude nejspíš na úsměv skoupý. Vlasy má značně prošedivělé, ale jen oči naznačují, že je mnohem starší, než se zdá. „Mayo, uděláš, prosím čaj?“ natočí hlavu směrem ke své ženě, působící o mnoho mladším dojmem. „Pro tebe všechno, drahý,“ zamumlá měkce. „Ale ber, že s „ním“ nebudu mít dlouhou trpělivost, ano?“ odfrkne si a pohodí lesklými hnědými kadeřemi. Na to vezme mě za ruku a musím jít s ní. Pousměju se povzbudivě na Silviena a zmizím v domě. Otec zatím pokyne Silvienovi, aby ho následoval také. To je teda síla, čajový dýchánek vlkodlaků s upírem...

Silvien La Croix

Zavrtím hlavou. V první chvíli bych čekal, že se na mě jeho máma vrhne, ale teď je k Tomoemu samé ňuňu ťuťu. Skoro až mám nutkání se tomu ušklíbnout, ale to by asi nebylo nejlepší. Zatím to je vše v klidu. „Ty už se nikoho nikdy nedotknou,“ pokrčím rameny. Sice Lovce ani upíři ani vlkodlakové moc často nezabíjejí, ale já už mám během těch pár dní na svědomí dost jejich životů. „Spíš na kafe, jestli máte,“ pronesu. Čaj opravdu nemusím, ale něco silnějšího bych si v téhle chvíli dal. Přitom si je oba prohlížím, vypadají zajímavě, ale to nezmění nic na tom, abych zůstal ve střehu. Navíc, když mluví se svou ženou, skoro jako bych tu nebyl. Ale to, co mě vysloveně vytáčí, je, že vzala Tomoeho. Začne to ve mně bublat vztekem. Nakonec zamířím za tím vlkodlakem dovnitř. Tohle ještě bude zajímavé.

Tomoe

V kuchyni společně s mamkou chystáme občerstvení. Mamka sice dělá čaj, ale neopomene udělat kávu pro Silviena. Přitom si mumlá nadávky, kam že ten svět spěje, když dělá kafe pijavici v našem domě. Zatím to jde hladce, víc než jsem čekal. Já jsem se poměrně uvolnil. Je příjemné zase být v domácím prostředí, cítit vůni domova a být aspoň chvíli nablízku rodičům. Jen hádám, že pro Silviena tohle musí bejt očistec, zachichotám se v duchu. Vše je vmžiku připravené a já pomůžu mamce to odnést do obýváku, kde v napjatém tichu sedí taťka se Silvienem. Na to se mamka elegantně usadí vedle taťky a já naproti nim vedle Silviena do křesla. Rozdám šálky a nervózně po všech pokukuju. Otec nejdříve v klidu upije čaj, než se ujme slova. „Nuže, jako hostitel se představím jako první. Jmenuji se Hanzo Minami a toto je má žena Maya. První věc, na kterou se Vás zeptám, kdo jste a jaký je Váš vztah s mým synem,“ řekne prostě a vklidu dál upíjí čaj. „Zlato, nemusíš být přeci tak zdvořilý,“ mrmlá tiše mamka a probodává Silviena svýma zlatavě hnědýma očima. Táta se snaží hovořit formálně. Obvykle ho takle nevídám, to jen když mluvívá s nějakými klanovými vůdci, protože ti staříci bývaj na všechno hrozně háklivý. Neklidně pohlédnu na Silviena a jsem zvědavý, jak odpoví.

Silvien La Croix

Zůstávám ostražitý, ale chci mít u sebe Tomoeho. Cítím se nesvůj, když není u mě. Nakonec ale jeho otce následuju do tak známého pokoje a posadím se naproti němu. Je ticho, takže ani já nemám důvod mluvit, takže jen čekáme, až přijdou ty dva. Hlavně Tomoe, spokojeně kývnu, když si vedle mě sedne. Cítím z něj, jak je nervózní, ale nemá proč, jsem tu s ním já a já nedovolím, aby se mu něco stalo, i když pochybuju, že by udělali něco svému synovi. Vzápětí se jeho otec představí a já trochu překvapeně cuknu obočím. „Takže jeden z klanových vůdců…“ přitom pohlédnu na Tomoeho. Je synem klanového vůdce a to znamená, že nejspíš nastoupí na jeho místo. Jestli nemá sourozence, i když to by mi nejspíš řekl. „Takže, jmenuju se Silvien La Croix a můj vztah s vaším synem?“ ušklíbnu se na něj. Vzápětí se otočím na Tomoeho a za tričko si ho přitáhnu a spojím naše rty v jednom z těch dlouhých polibků. Nato pohlédnu na jeho rodiče. „Takový je můj vztah s Tomoem,“ přitom pohlédnu na jeho matku „Ať se vám to líbí nebo ne, Tomoe je můj a navíc, znám ho mnohem lépe jak vy,“ přitom se ušklíbnu.

Tomoe

Eh? Eeeeh! O-on mě líbá tady, před rodiči?? Si-silviene, ty idiote! Zrudnu a frustrovaně zavrčím. „Děláš si srandu?!“  Pohlédnu na něj se směsicí vzteku, obav a rozpaků, než pohlédnu na rodiče. Taťka je křídově bílý a mamka naopak brunátná vzteky. Který taky okamžik na to ventiluje. „Tak poslyš, princátko! Je mi jedno, že jsi La Croix, myslíš si, že si nechám dělat do syna?? “ vyprskne nakvašeně a postaví se. Ale chytne ji za ruku taťka. „Mayo,“ osloví ji mírně. V tu chvíli mamka zkrotne, ale s notnou dávkou potlačované frustrace pohlédne na manžela. „Ale drahý,“ fňukne a s nafouknutými tvářemi si sedne. Hodí nohu přes nohu a vysloveně provrtává Silviena pohledem.  „Nečekal bych, že budu mít tu čest zrovna s La Croixem,“ povzdechne si otec. Huh, jsou snad něčím La Croix spešl? Mrknu zvědavě směrem k Silvienovi. „Nicméně vaše stanovisko se mi příliš nezamlouvá. Jistě chápete, že nemůžu jen tak přijmout, že si mé jediné dítě takto drze nárokuje upír,“ zúží taťka oči, v nichž se mihne plamen potlačovaného hněvu, který byl zřetelný, když byl ve vlčí podobě. „Ehm, možná ne jediné, ale souhlasím s tvým názorem drahý,“ zamumlá mamka. „Cože?“ vyhrkneme s taťkou zároveň.  „Jaký cože, vy pitomečci! Chtěla jsem to říct v lepší okamžik, ale když už jsme u toho, tak prosím,“ zavrčí mamka a zrůžoví. „Hanzo, čekáme další dítě, bude to dcera. Tečka. Odcházím do ložnice, je mi nevolno z toho sladkého vzduchu!“ zvedne se a odchází z místnosti. „Doufám, že to vyřešíš, drahý,“ zamrmlá ještě tiše k otci a zmizí v ložnici. Jsem z toho tak tumpachový, že můj vztek nad tím, že mě Silvien políbil před rodiči, vyprchal.

Silvien La Croix

„Nedělám,“ odvětím s vážností, když se naše rty rozdělí. Chtěli vědět, jaký mám s Tomoem vztah tak jsem jim to ukázal. I když jsem je dost zaskočil, vlastně spíš jsem je šokoval, ale co. Jak jsem řekl, Tomoe patří ke mně a je lepší, když je postavím před hotovou věc. „Myslím, že byste se neměla rozčilovat,“ pronesu tiše. Hlavně, v jejím stavu. V její vlčí formě to nebylo cítit, ale teď ano, nosí pod srdcem dítě a já jeho tlukot srdce cítím, až možná příliš. Vím, že matky, co chrání dítě, jsou silné, ale nerad bych jí v jejím stavu ublížil. Asi opravdu začínám být moc soucitný. „Stane se,“ pokrčím rameny. Ani se nedivím, že o mně klanový vůdce slyšel. To jen Tomoe je na takovéhle věci žalostně neinformovaný, ale dobře pro něj. „To chápu, ale myslím, že vám do toho nic není. Tomoe je se mnou ze svobodné vůle,“ při těch slovech si s ním propletu prsty. „I když, teď už bych mu nedovolil odejít, ani kdyby chtěl,“ pokračuju s pohledem do Tomoeho očí. Přitom mě celkem baví, jak se jeho otec pořád drží, ale až se dozví i to ostatní, tak to nejspíš tak nezůstane. Najednou se do toho začne plést jeho matka, takže ani jeden z těch dvou to nevěděl. Mlčím, dokud neodejde. „Myslím, že tohle už je dávno vyřešené. Tomoe patří ke mně,“ pronesu rozhodně netrpíc žádné námitky.

Tomoe

Otec notnou chvíli není schopen slova, ale vím, že je nesmírně potěšený. Jsem na tom stejně a mám teď v hlavě neskutečný bordel. Já budu mít ségru? Stisknu rozrušeně Silvienovu ruku, za kterou mě prve chytl. Ten se právě rozhodl uvést věci na pravou míru. Tss, ta jeho majetnickost nezná mezí, leč má pravdu. „No, tenhle chlápek je sice oprsklej, nafoukanej a úchylnej, ale to, co říká, je čistej fakt, tati,“ ozvu se a provokativně se přitom na Silviena uculím. Táta rezervovaně vydechne: „Bože, na taková překvápka začínám být už starý.“  A začne raději upíjet čaj. „Dobrá, La Croixi, nechám svého syna ve tvé péči,“ pohlédne Silvienovi zpříma do tváře s nově nabytou důstojností, kterou prve rozmetalo mamčino oznámení. „Nicméně je tu ještě několik věcí, které mi vy dva musíte osvětlit,“ dodá nekompromisně. „A to jaké?“ skousnu si ret. Tuším, o co zřejmě půjde. Ale nevyhneme se tomu. Pohlédnu na Silviena, chopí se vysvětlování on, nebo to mám říct já? Nah, ale bůhví jak by to tátovi řekl?! Co když prozradí i všechny ty perverzní věci okolo? Cítím, jak postupně začínám rudnout.

Silvien La Croix

Přes rty mi přejde úšklebek, když Tomoe stiskne moji ruku, ale jako by tím říkal, že opravdu patříme k sobě, ať tomu předcházely jakékoliv věci. Je roztomilý, hlavně, když pronese ty věci. Sice mě moc nešetří, ale výsledek je stejný, patří ke mně a teď to naplno přiznal svému otci. Při Tomoeho pohledu mu prsty přejedu po hřbetu jeho ruky a pohled mu s klidem oplatím. Mě to štěně nerozhodí, ne v téhle situaci. Pak svůj pohled obrátím k osobě přede mnou. Teď zkus něco udělat, Tomoe je můj. Pomyslím si. „Správné rozhodnutí,“ pronesu s tichostí. Jeho slova jsou pro mě vítaná, ač byla pronesená s jistým zapřením. „Nevím, o co jde, ale ptejte se,“ pokračuju a Tomoeho si provokativně stáhnu do klína. Rukama ho obejmu kolem boků a bradu si položím na jeho rameno. Sice jsem teď v nevýhodě, ale mám svého sladkého Tomoeho. „Jsi jak rajčátko,“ zabručím mu do ucha a vyzývavě na jeho otce pohlédnu. Teď jsem v jasné výhodě, skoro mám až chuť začít Tomoeho před ním líbat. To nutkání překonám, ale víc si ho k sobě přitisknu.

Tomoe

„Co si myslíš, že teď děláš,“ syknu rozpačitě, když skončím na jeho klíně. „Kdo je u tebe rajčátko, blbečku,“ zamumlám ještě tišeji a neklidně se zavrtím. On si to s klidem lajzne před mým tátou, nevím, jestli provokuje, nebo je tak nevnímavej. Táta na to tiše zavrči, ale jinak se snaží na Silvienovo chování nereagovat. I když ho to stojí viditelně dost úsilí. Zatraceně, Silviene, neprovokuj ho. Taťka si trochu odkašle, ale pak nám vyloží, co se chtějí s mamkou dozvědět. „Zajímalo by nás, jak jste se vy dva potkali a co se vlastně stalo v době, co jsme tu nebyli. Některé informace se nám donesly, ale chci to slyšet od vás. Ale jako hlavní věc..,“ odmlčí se a zamračí. „Co znamená ta Tomoeho pozměněná forma,“ otáže se vážně. A je to tady.

Silvien La Croix

„Objímám svého partnera,“ odvětím klidně a políbím ho na šíji, až sebou znovu cukne. „No přece ty,“ odvětím s úšklebkem, ale přesto pohled nespouštím z jeho otce. Je napnutý a naštvaný, ale to není moje věc. Při jeho otázkách si povzdechnu. Čekal jsem to, hlavně tu poslední, ale má právo to vědět, vědět, že Tomoe je jen můj a nikoho jiného. „Myslím, že za všechno vždycky mohli Lovci,“ odvětím obezřetně. „Setkali jsme se díky nim a pak se s nima Tomoe pořád musel zaplétat. Nemá totiž žádnej pud sebezáchovy,“ odvětím, zatímco mi neklidně poposedává v klíně „A ohledně toho, jak vypadá,“ a na okamžik se odmlčím. „Řekl jsem, že je můj a nikoho jiného,“ pronesu smrtelně vážně.

Tomoe

„Takže takhle to je. Vskutku, ač je to můj syn, některé základní dovednosti se mi nepodařilo do něj vštípit,“ pronese taťka se zavřenýma očima, ale rozladěním mu cuká levé obočí. Bodejť by nebyl rozladěný, když mu tady Silvien ukazuje takovou scénu. Já sám jsem taky docela nakrknutej. Já, že nemám pud sebezáchovy? Hmpf! Ale poslední Silvienova slova byla pro tátu poslední kapkou. „Cože?!“ vyštěkne nevěřícně a vyskočí na nohy. „Ty sis dovolil kousnout mého syna, připoutat ho k sobě jako milence, jako by byl vašeho druhu?! To je neslýchané! Nemyslitelné, aby upír kousl vlkodlaka a vytvořil pouto!“ promne si čelo a dosedne zpět na pohovku. „Hádám, že odtud pramení tvá schopnost rozumět vlkodlakům v jejich změněné formě,“ odfrkne si a probodává Silviena vzteklým pohledem. „Jak je možné, že jsi mu to dovolil, Tomoe,“ pohlédne přímo na mě a já s rudými tvářemi sklopím pohled. „T-totiiiž,“ vysoukám ze sebe. „Zdálo se to jako správná volba? Umm, tak nějak,“ breptám váhavě. Co mu mám říct? Že jsem byl opojenej pocity slasti, tak jsem se moc nebránil? Či že bych už tehdy tušil, že tohohle černovlasýho úchyla mám trochu rád? „Uch, a-ale víš, rány se mi hojí rychleji, žít s touhle přísavkou je příjemný, ehmmm, svět je krásný, o zábavu není nouze, jsem v bezpečí, a umm…,“ žvatlám a hledám nějaká vysvětlení, která by mohla přesvědčit mýho tátu, ale teď jsem v totálních rozpacích. Sklopím zahanbeně ouška, která se v rozrušení objevila. Hej, Králi perverzáků, buď tak laskav a pomoz mi s touhle prekérií.

Silvien La Croix

„Proto má mě, abych na něj dával pozor,“ pronesu s klidem. I když se ani mně nelíbí, jak je ohledně Lovců neopatrný. Poprvé mu ublížili a po druhé taky trochu. Pořád mi na klíně poposedává, jak je nervózní. Navíc to cítím z každé částečky jeho rozechvělého těla. Pak jeho otec vyletí a celé moje tělo se v očekávání boje napne. „Jistěže dovolil, protože jsem ho chtěl,“ pronesu klidně. „A co chci, taky dostanu,“ pokračuju. „Navíc, Tomoe je pro mě důležitý a nikdo si nedovolí mému rozhodnutí postavit,“ provrtám ho pohledem. Ani on a ani nikdo z mé rodiny, tím méně můj mladší bratr. Je to jen moje rozhodnutí. Vzápětí si znovu sedne a já se znovu trochu uklidním. „Nejspíš,“ pokývnu obezřetně. Tomoeho další slova jsou více jak roztomilá. Jak se to snaží obhájit.  Nakonec jeho slova vyzní do ztracena. „Nemáš se za co stydět, Tomoe,“ pronesu tiše a zvednu mu bradu a přiměju ho, aby se na mě podíval. Nato ho jemně políbím a prsty mu přejedu přes ouška, načež si ho přitáhnu do náruče. „Bylo to společné rozhodnutí a mně na něm záleží. Navíc nehodlám dovolit, aby mu někdo znovu ublížil,“ pronesu rozhodně.

Tomoe

„Na to kolik ti je let, zníš v tuto chvíli jak rozmazlené děcko, La Croixi,“ utrousí s pozvednutým obočím můj otec na Silvienova majetnická slova. A kroutí hlavou nad mými zmatenými pokusy o vysvětlení. „Sklapni, je to prostě trapný,“ vypísknu k Silvienovi, ale po polibku a pohlazení na oušku se celý rudý zakaboním a zmlknu. Ach jo, proč já tomuhle vždycky podlehnu. Co si o mně musí táta myslet? „No výborně, tomu říkám zajímavosti,“ povzdechne si taťka unaveně. „Dobrá, synku, zatím si dělej, co uznáš za vhodné, ačkoli si buď jistý, že tohle příliš neschvalujeme,“ řekne mi neochotně. „Tobě, La Croixi, radím, aby ses držel svých slov a mého syna chránil,“ obrátí se vážně na upíra. „Ale dej mu prostor k seberealizaci a trénování svých schopností. Zkušenost je nejlepší učitel,“ dodá rezervovaně a zvedne se. „Hádám, že si dám něco tvrdšího, nežli čaj,“ zamumlá. No nemám já toho nej tátu?

Silvien La Croix

„Možná, ale našel jsem něco, co chci,“ pronesu s pokrčením ramen. Navíc mě štve, jak mi pořád říká La Croixi, nejsem jako nikdo z mojí rodiny. „Není, ty moje malé štěňátko,“ zašeptám tichounce tak, aby to jeho otec neslyšel, a políbím ho na krk. Při slovech jeho otce se spokojeně ušklíbnu a pohladím to své sladké štěňátko po zádech. Teď už je opravdu jen můj a nikdo s tím nic neudělá. „O to se nemusíte bát. Dal bych za něj život,“ pronesu s tichostí a políbím ho do vlasů „Myslím, že v jeho případě je to dost nebezpečné. Je nemotorný a jeho kamarádi ho tahají z problémů do problémů,“ povzdechnu si při vzpomínce na nenadálý incident. „A my pojedeme domů. Zabalit můžeme jindy,“ pronesu rozhodně. Navíc už s ním chci být doma a dělat mu ty příjemné věci. Přítomnost jeho rodičů je pro mě dost nepříjemná, ale myslím, že jsem to zvládl za daných okolností dost dobře.

Tomoe

Ztuhnu, když si mě to pako dovolí zase před taťkou políbit. Grr a ještě ke všemu na krk. Ví, že jsem tam citlivý, to se sakra nemůže držet zpátky? Nicméně jeho upřímná slova k tátovi jsou poněkud dojemná, fakt mě tím překvapil. Vím, že mě hodlá chránit, ať to bude stát cokoli. Hmpf, ale nikdo nejspíš nebere v úvahu, že bych udělal to samý, pche. Mají mě za nemotorný štěně. No, paráda. Táta si nalije sklenici brandy a na jeden zátah ji vypije. Pak nalije i jednu Silvienovi, i když by mu nejspíš bylo jedno, kdyby ji odmítl. A mně jako obvykle nenalije. „Ohledně Tomoeho kamarádů, mám v úmyslu s mladým Tennoujim pohovořit. Měl jsem to možná udělat už dříve,“ řekne táta a já protočím oči. No, hodně zdaru, tati. Moc asi nepochodíš. Ne s někým tak hrdým a tvrdohlavým. Slezu ze Silvienova klína. Vím, že chce jet domů a skrze pouto z jeho emocí vycítím, že s ním zase třískaj ty jeho zatracený choutky. „Nemusí se to tak hrotit, Silviene,“ vypláznu na něj jazyk. „Hodláš se k němu stěhovat, Tomoe?“ ozve se zase taťka. Trhnu s sebou a zase zrůžovím. „Hmm, tak nějak. Vadí?“ zamumlám váhavě. Není to tak, že bych vysloveně chtěl, ale s panem Neústupným se těžko vyjednává. Ale táta si na to jen ztěžka povzdechne. „Maminka z toho nebude nadšená. Budu ji muset asi hodně dlouho zklidňovat a něčím uplácet.“ Uch, promiň tati, máš to těžký. V duchu se pobaveně uchechtnu.

Silvien La Croix

Vím, jak mu vadí, že ho líbám před jeho otcem, ale co s tím nadělá. Navíc je tak sladkej, že prostě nedokážu odolat, když je tak v rozpacích. Trochu pozvednu obočí, když i mě nalije, ale i s Tomoem se nakloním a skleničku si vezmu. Pomalu upíjím, až ji taky vyprázdním. Nejsem na žádné takové dokazování toho, kdo to vypije rychleji. „Myslím, že ten už dostal za vyučenou dostatečně. Hlavně přes toho svého mazlíka,“ neodpustím si poznamenat. Ten se určitě teď bude držet při zemi, hlavně jestli se z toho ten jeho vylíže. Nechám Tomoeho, aby si stoupl, a následuju ho. Upravím si oblečení a natáhnu ruku, abych ho pohladil mezi ouškama. „Netvař se takhle,“ trochu ho popíchnu. „On už se mnou bydlí,“ pronesu klidně a přes jeho protesty si Tomoeho přitáhnu do objetí. „Možná bychom měli vyklidit pole. Navíc už je dost pozdě,“ pronesu směrem k jeho otci a Tomoeho znovu s jemností políbím. Už chci být pryč, tohle setkání pro mě bylo nepříjemné, ale získal jsem to, co jsem chtěl. Možná za to mohlo i moje jméno, ale tak jako tak, s jeho rodiči je to, jak doufám, vyřešené.

Tomoe

Silvien se furt tak lísá. Připomíná mi tím tu chlupatou mourovatou kouli, co má doma. Sakra, ať mě tu furt nelíbá! A vůbec, cože to říkal tátovi? Že dostal Tennouji za vyučenou? Mazlík? Nakloním nechápavě hlavu na stranu. Err, že on si plete našeho rádoby lídra Tennoujiho s Taichim? Hee, ten v tom má slušný bordel. Takže ani pan Důležitý není neomylný. Zvednu k němu pohled a uchechtnu se. Vymaním se nakonec z jeho objetí. „Fajn, tak pro dnešek raději půjdeme,“ obrátím se taky k taťkovi. „Dobrá, vy dva. Pro dnes se rozloučíme. Tomoe, budeme teď nějaký čas doma, tak buď tak hodný a zase se někdy ukaž, ať se maminka nezlobí,“ odpoví táta. „A s tebou si také rád pohovořím,“ obrátí se na Silviena. Udiví mě, že mu začal tykat. „Vaše, ehm...partnerství. Zajisté neunikne pozornosti vůdců obou ras. Proto bude dobré, abychom alespoň my dva udrželi kladný vztah a v případě nutnosti vymysleli opatření,“ řekne vážně a lehce se pousměje.

Silvien La Croix

Povzdechnu si. Ukázal jsem opravdu velkou benevolentnost vůči jeho otci. Jindy bych ho asi na místě zabil, ale teď je všechno jinak. „Copak, štěně?“ zašeptám a pohladím ho ve vlasech. „Nelíbí se ti to?“ ušklíbnu se a alespoň ho chytnu za ruku. „Konečně,“ zabručím. Už mě to opravdu začalo unavovat. „Jistě, otče,“ pronesu jedovatě, když mi začne tykat. Přitom dám Tomoemu ruku kolem ramen. Jak on mně, tak já jemu, i když je to vlastně skoro pravda. „To už neuniklo. Má rodina je s tím už seznámena, ale nic proti tomu neudělá, zná zákony a respektuje pravidla. Navíc, nikdo z mé rasy by si teď na Tomoeho nedovolil ani sáhnout,“ pronesu s jistotou. Bratr je blbec, ale když jsem Tomoeho takhle označil, ví, že je pro všechny tabu. Dokonce, i když jsem se vzdal svého místa jakožto budoucího vůdce, všichni mě stále respektují.

Tomoe

„Neřeknu,“ rejpnu si do něj tichounce s potutelným úsměvem. Waah, a teď ti dva na sebe skočí ne? Ale to, jak řekl mýmu taťkovi: „Jistě otče.“ Zrudnu a přitisknu si dlaň na pusu, abych nevyprskl smíchy. Nevím jistě proč, ale přijde mi to nesmírně vtipný. Ne, ne, ne, teď bych se neměl smát. Nechám Silviena mě objímat a těkám pohledem mezi těma dvěma. Taťka se jak vidno nenechal vyvést z míry. Zdá se mi to, nebo jsem v jeho očích zahlédl jiskru pobavení? „Dobře, tedy. Alespoň o jednu starost méně,“ odvětí starý vlkodlak. „Tak zatím, tati,“ vybreptnu s obtížemi normálním hlasem. Má chuť se smát mě ještě nepustila. „P-půjdem?“ vydechnu pobaveně s pohledem na Silviena.

Silvien La Croix

„Zlobíš,“ zašeptám s tichostí a políbím ho do vlasů. Je roztomilý. Hlavně potom, co v sobě začne dusit smích. Povzdechnu si a pohlédnu na jeho otce. Skoro jsem čekal, že se na mě vrhne, ale pak jen neznatelně kývnu. Myslím, že to bude v pořádku. Jeho taťka není tak nebezpečný, ale jeho matka, myslím, že to je jiné kafe. „Myslím, že i vaše rasa se bude držet stranou,“ pronesu tiše. „Zase někdy,“ pronesu nakonec. „Jistě, štěně,“ kývnu a s ním ruku v ruce spolu s dalším kývnutím jeho otci zamířím ke dveřím. Už můžeme jít. Telefon od bratra a pak ještě tohle, můj život je díky němu opravdu zajímavý.