Ve stínu měsíce - Kapitola 39 - Živoucí noční můra - 3. část
Gabriel La Croix
Políbím ho na čelo. Taková hloupá slova, ale jsou zábavná, slyšet je zrovna z jeho úst, i když je ve stavu, v jakém je. Nato znovu zvážním, cítím všude jeho krev, ale snaží se držet a to i přesto, co mu provedli. Jak se ho dotýkali. „Přišel jsem si tě odvést domů,“ odvětím s klidným hlasem a prsty přejedu po jeho ztrhané tváři, otírajíc jeho slzy. Nato si stáhnu kabát a položím mu ho přes ramena. „Jsi to pořád ty,“ zašeptám a prsty se dotknu obojku na jeho krku. Ať to bude trvat jakkoliv dlouho, nesmí se tomu poddat. „A vždycky budeš, protože jsi jen můj,“ pokračuju, načež dodám: „Půjdu, ale s tebou,“ rozhodně pokračuju a přitisknu své rty na jeho. Polibek je krátký, protože z něj cítím tu svini, co mu ublížila, a to mě rozčiluje. Nechci z něj cítit nikoho jiného kromě sebe. Je to tak nepříjemný pocit, navíc když je to jen kvůli tomu, že jsem je nedokázal předtím zadržet. Nato se s ním v náručí zvednu. Přijde mi najednou tak křehký, sevřu rty a přitisknu ho k sobě. Pochybuju, že by dokázal sám jít, navíc bych ho ani nenechal. Každý pohyb mu musí totiž způsobovat bolesti, ale až budeme doma, tak se o něj postarám.
Hazuki
Je to blázen, táhne mi myslí. Přesto jsou jeho slova konejšivá. Zavřu oči při dotyku jeho chladných prstů na mé tváři. Jsou ledové téměř jako podlaha v této místnosti. Přesto jakoby rozehřívaly mé nitro. Domů, opakuje má zmámená mysl. Jak krásně to zní. Nevím, kde bere tu jistotu v hlase, když mi tvrdí, že jsem to stále já. Stále já a jen jeho. Doširoka otevřu oči, když mě dokonce políbí. I když musel jasně cítit, že předtím... Srdce se mi zachvěje hanbou a zároveň rozpaky. „Ty jsi prostě blázen,“ zašeptám s pohnutím v hlase. Vzápětí zkřivím tvář bolestí, když mě zdvihne do náruče. Rány se při každém pohybu bolestivě ozvou. Kabát, do něhož mě předtím zahalil, mi skýtá alespoň trochu tepla, není však vůbec příjemné, jak se látka přitiskne do živých ran. Snažím se ale vydržet. Nedat Gabrielovi najevo, jak moc mě to bolí. Beztak tuším, že to ví. „Co uděláš, když narazíš na otce?“ zamumlám tichou otázku. Pochybuju, že Gabrielův příjezd unikl pozornosti toho ďáblova přisluhovače. Žaludek se mi sevře děsem. Není snadné přiznat si, že se něčeho nebo někoho bojím. Nebojím se téměř ničeho, ale pokud bych měl říci, co je ztělesněním strachu, pak je to právě Samael La Croix.
Gabriel La Croix
„To už jsi říkal,“ ušklíbnu se. Vidím, jak ho to bolí a jak se to snaží vydržet, ale bude to ještě horší, až mu rány budu ošetřovat. Ale on to vydrží, protože je to on. „To se teprve uvidí,“ zamumlám. Vím, že má strach, cítím, jak se chvěje. Provedl mu tolik špatného. Navíc otec je opravdu krutý, nemilosrdný a nezná soucit. Nakonec zamířím pryč z tohohle místa. Nejspíš je to naposled, co tu jsem, ale nebude mi chybět. Už jsme skoro u dveří, které vedou ven, když mě zastaví ten chladný hlas. „Stůj!“ Zastavím se a otočím se k němu. „Co to děláš?“ pokračuje syčivě. „Beru si ho domů,“ odvětím s jistým klidem, ano, beru si ho domů. To je to, co dělám. „Nesmíš, je to jen člověk, děvka na pobavení.“ Sevřu rty. „Je to můj člověk,“ odvětím. „Tvůj?“ ušklíbne se. „Po dnešku už není jen tvůj, přeci jsi ho slyšel sténat jako nějakou kurvu a to ho měl někdo jiný jak ty. Nakonec se mu to dokonce líbilo, ale starali se o něj dva, myslíš, že po tom všem ho dokážeš uspokojit, nebo že on dokáže uspokojit tebe?“ jízlivě pronese. Mám co dělat, abych se udržel, má pravdu, ale jen proto, že jsem ho nechal, aby ho odvedli. Jen proto, že jsem nechtěl ztratit to, co mám. Ublížili mu, možná ho zlomili, ale spolu to zvládneme, pomůžu mu se s tím vyrovnat. „Byla to chyba, ale už nikdy nedovolím, aby na něj někdo sáhnul. Navíc s ním to už není jen o sexu.“ Otec mě probodne pohledem. „Víš ty vůbec, co říkáš?“ zasyčí, ale tentokrát dost děsivě. „Ano, vím,“ kývnu. „Prvně tvůj bratr a teď ty, chceš se kvůli němu vzdát všeho? Postavení, práce, podpory a pomoci ze strany tvých soukmenovců?“ zeptá se a pár kroky se ke mně přiblíží. Pevněji Hazukiho sevřu v náručí. „Ano,“ rozhodně pronesu. „Nevíš, co říkáš, tvůj bratr v tom žil, ale ty jsi nic takového nikdy nezakusil. Jak se budeš krmit? Jak získáš peníze a jak se o sebe postaráš, když se k tobě upíři otočí zády?“ chladně pokračuje a s každým slovem je blíž a blíž .„Poradím si, poradil jsem si předtím, poradím si i teď,“ odbudu ho a couvnu. Práci si najdu novou, nebudu se moc projevovat, i když s krví to bude problém. Asi budu opravdu muset přejít na syntetickou, ale doteď jsem byl zvyklý na čerstvou. Nebude to tedy nic lehkého. „Nikdy se nestaneš vůdcem klanu, budeš jen nic. Vyhnanec bez podpory a pomoci, když tě začnou Lovci štvát. A oni budou, jsme jejich přirození nepřátelé,“ chladně pokračuje. Moc dobře vím, co přijde, hodně jsem nad tím přemýšlel, ale vždycky jsem došel, až k němu. „On je pro mě důležitý,“ odvětím prostě. „Hlupáku, brzy zemře, nebo tě zradí. Lidé jsou prolhaní, hlavně, když chtějí někoho svést...“ zasykne a odvrátí se ode mě. „Projdeš těmi dveřmi a nejsi můj syn!“ chladně pronese a mně dojde, že tady to končí. Celé roky, co jsem usiloval o postavení, moc a vůdcovství, to tady končí. „Sbohem, otče,“ pronesu a těmi dveřmi vyjdu se svým člověkem v náručí. „Toho budeš litovat,“ stačím zaslechnout, než se za námi dveře definitivně zavřou.
Hazuki
Ztuhnu, když se ozve ten chladný hlas. Tělem se mi rozlévá chlad a rozechvívá ještě více mé zraněné tělo. Gabriel se se mnou otočí a já tak spolu s ním čelím rozzlobené tváři Samaela La Croixe, jeho otce. Vyschne mi v ústech a jen s bezmocí a strachem přihlížím děsivé debatě otce a syna. Samaelova urážlivá a pohrdlivá slova ryjí ve střípcích mé hrdosti hluboké brázdy. Zavřu oči, nejraději bych si zakryl uši i srdce. Cítím se tak ponížený, přesto mě před zhroucením drží Gabrielova slova. Nikdy bych si nepomyslel, jak důležité pro mě bude někdy vědomí, že pro někoho hodně znamenám, že k někomu patřím. Vím, že teď se naše budoucnost nesmírně změní. Šokován naslouchám tomu, co všechno Gabriel opustí za budoucnost se mnou. Teprve v tu chvíli mi dojde, jak moc pro něj ve skutečnosti znamenám. Není lehké to přijmout. Napnu se a s nenávistí pohlédnu na Samaela, který vynáší soudy. Jako kdybych byl skutečně jen ubohá děvka, co vědomě Gabriela svedla a hodlá ho zradit. Vztek zažhne v tom těle ochromeném bolestí a hrůzou a vlije mi tak do žil trochu energie. Slabě sevřu Gabrielovu košili. Odvrátí se od otce a vychází do sluncem zalitého dne. S posledními Samaelovými slovy se za námi zaklapnou dveře. Semknu víčka. Po době strávené v přítmí kobky mne zář ze slunce oslepuje. Musí to být nepříjemné i Gabrielovi. Dál sveřepě prochází nádvořím k autu. „Já tě nezradím...Gabrieli,“ zašeptám téměř bezhlesně. A myslím ta slova vážně. Gabriel pro mě obětoval vše, na čem si doposud zakládal. Má věrnost je snad to jediné, co mu můžu já, jako pouhý člověk slíbit.
Gabriel La Croix
Takže tohle je opravdový konec, udělal jsem za svým životem tlustou čáru a vybral si člověka. Koho by to jen napadlo. Já a člověk, smrtelná bytost, která cítí bolest a je tak zranitelná. „Neboj, postarám se, abys ho už nikdy neviděl,“ zašeptám k Hazukimu. Jeho tělo se stále chvěje, ale jeho dotyk, jeho sevření i když slabé, je příjemné. Pohlédnu na něj a nesu ho k autu. Sluníčko je opravdu nepříjemné, zrovna dneska musí tak žhnout, ale já už mám to, co jsem chtěl. „No, to ti radím,“ pronesu, ale nemyslím to vážně. On by mě nezradil, ne po tom všem, když měl už tolik mnohých příležitostí. Jako tehdy, při tom boji. Mohl mě zastřelit, ale neudělal to. Moc dobře si to uvědomuju a uvědomoval jsem si to už tehdy. Donesu ho k autu, otevřu dveře a posadím ho na sedadlo spolujezdce, kde ho i připoutám bezpečnostním pásem. Nato ho lehce pohladím po tváři „Už bude všechno dobré, slibuju,“ pronesu a vzápětí vklouznu na své sedadlo. Zařadím rychlost a zamířím na cestu domů. Teď jedu o něco pomaleji, jak předtím, ale i tak docela rychle. Jeho rány potřebují vyčistit a hlavně potřebuje vykoupat, aby ze sebe dostal ty, co ho tak zranili.
Hazuki
Ano, byl bych mu vděčný, kdyby se o to postaral. Ve chvíli, kdybych se s tou osobou znovu setkal, byl bych nejspíš během okamžiku mrtvý. Přes rty mi prokmitne slabé pousmání, když mi rádoby arogantně odpoví. Nevím, zda to myslí vážně, či se jen snaží rozehnat choulostivou náladu. Tentokrát by mě ale skutečně potěšilo, kdyby mi věřil. Usadí mě do auta a já pootevřu oči při konejšivém pohlazení. Je to zvláštní slyšet od něj tak jemná slova. Buď jsem zemřel a tohle je sen po smrti, nebo je tohle realita, bůhví jestli to není jen dočasné. Nah, co na tom vlastně záleží, povzdechnu si vyčerpaně. Rozhodně je ale příjemné slyšet tu starost v jeho hlase. „Tak ti nevím... jestli čirou náhodou nejsem v nebi,“ zamumlám s námahou při pokusu o vtip. Snažím se zabavit mluvením, než dorazíme domů, protože cítím, jak mi absolutním vyčerpáním klesá hlava. Jedeme rychle, ale i když Gabriel jede opatrně, pohyby auta jsou nepříjemné a bezpečnostní pás, který mě poutá, se mi zarývá do ran. Bude trvat dlouho, než se tohle tělo uzdraví.
Gabriel La Croix
Cítím z něj neskutečnou únavu. Měl by si odpočinout. Až dorazíme domů, bude to bolet, způsobím mu další bolest, ale bude to pro jeho dobro. Jeho rány se musí prvně vyčistit a to nebude zrovna příjemné. „To určitě ne, tam by tě totiž nic nebolelo,“ pronesu a natáhnu k němu ruku. Stisknu tu jeho a jen jednou rukou se věnuju volantu. Ale jsem upír, tohle je pro mě to nejmenší, i když si budu muset zvykat na nové věci. Syntetická krev přináší dost omezení, nebude to rozhodně jednoduché, ale půjde to. Na okamžik na něj stočím pohled, stojí za to. „Odpočívej,“ poradím mu. Nakonec poznám, že ho únava přeci jen přemohla. Když dorazíme domů, pustím jeho ruku a vystoupím. Opatrně ho vytáhnu z auta a s ním v náručí zamířím do bytu. Nejlepší by bylo zavolat Tristana, ale v tenhle okamžik ho do toho nemůžu tahat. Měl by problémy a to rozhodně nechci, zvládnu se o něj postarat sám, protože jinak to prostě nejde. Povzdechnu si a odnesu ho do koupelny. „Hazuki, vstávej,“ oslovím ho a postavím ho na nohy. Kabát nechám sklouznou z jeho tak zraněného těla. Vidět znovu ty rány, sevřu rty a nechám ho, aby se o mě opřel. „Musíš se umýt,“ pronesu a prsty mu přejedu po tváři.
Hazuki
Má bod, pomyslím si ponuře. Pokud bych se čirou náhodou dostal do nebe, nebolela by mě snad každá částečka těla, tak jako teď. Pohledem sklouznu k ruce, za kterou mě navzdory tomu, že řídí, chytne. Lehce ji sevřu a hlava mi klesne na stranu. Upadnu do lehkého spánku. Procitnu, když s bolestí poznám, že mě někdo volá a nutí mě stát. S hlubokým rozechvělým nádechem otevřu oči a opřu se o Gabriela. Vzhlédnu k němu, když jeho chladné prsty přejedou po mé tváři. Nasucho polknu, když mi oznámí, co se bude dít. „Rozumím,“ zašeptám a přikývnu. Nejdříve pohled stočím ke sprše, ale vím, že tam bych to ani s Gabrielovou pomocí nezvládl. Proto na vratkých nohou, přidržujíc se Gabriela přejdu k vaně a vlezu do ní. Chvěju se vyčerpáním, ale to jsem ještě netušil, co se mnou udělá voda. Trhnu sebou, když se dostane do ran, a jen tím, že se kousnu do jazyka, utlumím výkřik bolesti. Voda v ranách nesnesitelně pálí, obzvlášť v těch, ve kterých je sůl. Velmi rychle se barví špínou a mou krví, kterou Gabriel šetrně smývá. Mé tělo se teď divoce třese, ale nic neříkám. Tohle musím vydržet, není zbytí. Musí to být pro Gabriela těžké, když vidí všechny ty kruté stopy na mém těle, navíc drážděn krví.
Gabriel La Croix
Konečně ho přiměju, aby vnímal. Dostanu ho do vany a pustím vlažnou vodu, tak jako tak to bude dost bolestivé. „Nemusíš si hrát na hrdinu,“ pronesu a co nejopatrněji se mu snažím umýt všechny rány. Cuká sebou, chvěje se a z ran stále a stále vytéká čerstvá krev, jak je čistím. Voda je úplně krvavá, takže ji nakonec vypustím a napustím čistou. Mýt záda bylo nejhorší, ale i ostatní rány jsou ošklivé. Bude nějakou dobu trvat, než se všechno zahojí, i když ten cejch se nezahojí nikdy . Ten mu zůstane až do konce života. Prsty po něm znovu přejedu, symbol mého rodu. Nikdy bych si nepomyslel, že ho jednou začnu nenávidět. Na okamžik se zamyslím, ne, s ním opravdu nepůjde nic udělat. Ne jako s tím, co mu provedli, nikdy na to nebude moct zapomenout. Ještě mu umyju vlasy a nechám ho, aby si ústa vypláchl ústní vodou, ale ještě jedno místo zbývá. Místo, které pro něj nejspíš bude tím nejhorším, ale musí se to udělat. „Zavři oči, Hazuki, a pokrč nohy,“ vybídnu ho a prsty pomalu sklouznu do jeho klína. Ještě zbývá to jedno místečko a bude čistý.
Hazuki
Snažím se z té bolesti neomdlít, přesto cítím jistou úlevu, že rány jsou čisté. Že alespoň částečně smývám pozůstatky toho příkoří, kterého se mi dostalo. Nesnažím se hrát si na hrdinu. Můj hlas je beztak ochraptělý a nerad bych dál poslouchal svůj bolestný hlas. Jen by mi víc připomína ty hrůzné okamžiky. S povzděkem použiju i ústní vodu. Velice jsem uvítal, že jsem se zbavil stop toho bastarda, který si dovolil k uspokojení použít má ústa. Otřesu se nechutí. Nakonec mě Gabriel vybídne, abych zavřel oči. Dojde mi, které místo je ještě třeba umýt a ještě více poblednu. S tichým zoufalstvím pohlédnu do jeho očí, než je sklopím a zdráhavě pokrčím nohy. Zvednu třesoucí ruce a chytnu se okrajů vany, až mi zbělejí klouby na prstech. Celý se napnu. Tohle nechci. Nejsem připravený na to, aby se mě na takovém místě dotýkal. Cítím takovou hanbu, připadám si pošpiněný. Odevzdaně zavřu oči. Trhnu sebou, když do mě prstem pronikne. Není to příjemné. Ale vím, že se tam musím umýt. Já sám toužím potom, aby mě Gabriel zbavil posledních pozůstatků těch chladných pijavic. Jak mě Gabriel umývá, s habou poznám, že nepříjemný pocit je pryč a vystřídalo ho rozechvění jiného druhu. Tváře mi zahoří ponížením a začnou mě pálit oči. Přitisknu si dlaň na ústa, jinak by mě pohyb těch prstů donutil vzdychnout. Tohle přeci nejde! Proč se to musí dít! Skutečně se cítím jako nějaká ubohá děvka. Předtím si mě vzali ti dva a teď? Navzdory bolesti jsem se vzrušil a to pouze jeho prsty. Po tváři mi sklouznou slzy, které už nedovedu držet v očích.
Gabriel La Croix
Pořád je při vědomí, cítím, že kdokoliv jiný by už z bolesti omdlel, ale on si to opravdu bude muset vytrpět až do konce. I když až bude z vany, by to pro něj mohlo být příjemné. Trochu mě zarazí, že s umýváním neprotestuje, ale nechám to být. V tomhle okamžiku se soustředím jen na něj. Vidím, jak je z toho celý rozechvělý. „Bude to v pořádku,“ Pokusím se ho alespoň trochu ukonejšit. Chápu že to, to co mu provedli, se nedá jen tak hodit za hlavu, ale teď jsem tu s ním já. „Jsem to přeci já, už jsem se tě tam dotýkal,“ pokračuju s tichým hlasem, než do něj pomalu prstem vklouznu. Je poddajný, ani se nedivím, ani nechci pomyslet, kolikrát mu to ten bastard udělal, než ho nechal být. Zavrtím hlavou, na tohle teď nechci myslet. Chvíli potom, co se z něj tu špínu snažím dostat, si uvědomím, že ho to vzrušilo, ale slzy, které mu tečou s tváří, rozhodně nejsou povzbudivé. „Hazuki, koukni se na mě,“ vybídnu ho a volnou rukou mu chytnu tvář a přiměju ho, aby ke mně vzhlédl. Přitom cítím, jak to z něj jde ven, ale ve své činnosti neustávám. „Nemusíš se za nic stydět, mně to lichotí, že tě dokážu tímhle způsobem takhle vzrušit,“ s tichostí zašeptám a jemně ochutnám jeho rty. Ústa má už čistá, takže nemám problém s tím, abych polibek prohloubil. Navíc nechat to nedodělané není moje parketa. Alespoň by se při tom mohl trochu uvolnit, hodit to za hlavu a na chvíli přestat vnímat bolest z krvácejících ran. I když si musím dát pozor na to, abych to neprotahoval, potřebuje přeci ošetřit.
Hazuki
Zavrtím hlavou. Není to v pořádku. Jsem pošpiněný, brali si mě proti mé vůli. Jak ti mám po tom všem čelit? Donutí mě k němu vzhlédnout a já se k němu upínám pohledem skrze přivřená víčka. Co to říká? Lichotí mu to?? To je přece... Náhle mě políbí a já se uvolním. Protože jsou to jeho rty, které mě dělají svým. Zasténám do polibku úlevou a přívalem rozkoše. Jsem hlupák. Mělo by to být v pořádku, protože je to on, kdo tohle dělá. Jen on se mě může dotýkat. Rány mě nevýslovně bolí, ale má mysl se upíná jen k němu. K tomu chladnému tělu, které mě drží. K těm rukám, které mě nutí vzdychat slastí. Zalapám po dechu, když propustí mé rty z polibku. „Gab...rieli..,“ zašeptám přerývaně a zaklesnu se pohledem do té zářivé zeleně jeho očí. Očí, o kterých jsem myslel, že je nebudu mít možnost už spatřit. Teď už budou jen mé a já budu patřit jim. „Nhhh!!“ napnu se, cítím, že už déle nevydržím. Moment na to v posledním záblesku vědomí vyvrcholím s jeho jménem na rtech. Poté už bezvládně klesnu k okraji vany. Překročil jsem limit svých sil a tak sladké nevědomí opanovalo mou mysl, abych mohl nabírat tolik žádoucí síly.
Gabriel La Croix
Tak přece jen ho to uvolnilo, cítím to z jeho polibku, jak se poddá. Cítím z něj i příval rozkoše, který ho obejmul. Tak je to správně, zapomeň, co ti udělali oni, a soustřeď se jen na mě. Na nikoho jiného. Po nějaké chvíli se z polibku odtáhnu, ale nepřestávám se mu dívat do těch jeho jasných očí. I on mi pohled oplácí. Přitom se chvěje, už nejenom bolestí, která pro něj musí být hotovým utrpením, ale tím, co brzy přijde. „Poddej se tomu,“ zašeptám a s dalším pohybem uvnitř jeho těla se konečně udělá, ale já ho okamžitě chytím, aby nesklouzl pod vodu, protože s tím, jak se udělal, omdlí. Ale to jak vyslovuje mé jméno, je to pro mě příjemné. Slyšet moje jméno z jeho úst, když se udělá. Přeci jen toho na něj bylo až dost. Tiše si povzdechnu a vypustím vanu. Jeho z vany vytáhnu a opatrně ho osuším. Zakrvácenou osušku hodím do koše a pak ho odnesu do ložnice. Já sám jsem mokrý a od jeho krve, ale tím se budu zabývat později. Z koupelny si donesu lékárničku a pak se nad ním skloním. Prsty se dotknu jeho vlasů a skloním se k ranám, nejdřív ty mělké a pak ty hlubší. Na rtech cítím jeho krev, je sladká, opravdu je nezaměnitelná s krví někoho jiného. Nejspíš je to ale naposledy, co jeho krev okusím. Ještě se uvidí, ale nehodlám ho trápit. Stejně budu muset přejít na krev úplně jiného druhu.
Hazuki
Do mého nevědomí se probíjí podivné vjemy. Bolest propojená s čímsi lechtivým a ne dvakrát příjemným. Cítím, že se začínám znovu probouzet. Tělo mě brní, je slabé, ale s podivem poznávám, že bolest už není tak nesnesitelná. Tichounce a s úlevou vydechnu a pootevřu oči. Ležím na břiše a něco lehce hrubého a chladného přejíždí přes podélné rýhy, které do mé kůže vyťal bič. Chvíli mi trvá, než si má mysl dovede vjem zařadit. Pak mi dojde, že Gabriel léčí mé rány. Je to způsob svým způsobem zvířecí, ale velmi účinný. Díky Gabrielovi se rány víceméně uzavírají. Jsem mu za tu snahu vděčný, tolik o mě pečuje. Zachvěju se při jednom obzvlášť lechtivém olíznutí. „Ne, že mě sníš,“ zabroukám tiše a zacuká mi koutek mírným pobavením.
Gabriel La Croix
Nakonec ho otočím na břicho a začnu jazykem přejíždět po ranách od biče. Některé jsou opravdu docela hluboké a stale krvácí, dokud po nich nepřejedu jazykem. Jak se to najednou hodí, mít možnost zastavit jeho krev, která mu teče z ran. Pomalu a opatrně slízávám krev v jednotlivých ranách. Některé rány se ale nikdy nezahojí. Povzdechnu si a odtáhnu se. „Hmm, myslím, že o tom by se taky dalo uvažovat,” odvětím na jeho slova a olíznu několik posledních ran a to docela dráždivě. Je dobře, že se cítí alespoň o něco lépe, hlavně, když dokáže žertovat. Teď už zbývá mu rány obvázat. Pod obvazem se po tomhle léčení budou hojit líp. Nicméně si neodpustím mu prsty přejet po boku. V tihle chvíli se tak nabízí, ale jen bych mu tím ublížil. Dnes si už zažil dost. Tiše si povzdechnu a otočím ho na záda. „Musíš se posadit, abych ti to obvázal,” vybídnu ho a natáhnu se pro lékárničku. Nejspíš bude vypadat na konci jako mumie.
Hazuki
Tiše se uchechtnu jeho komentáři ale vzápětí zasyčím, když olízne poslední rány tak lechtivým způsobem, až mi vyskočí husí kůže. Poté zpod přivřených víček sleduji tah jeho prstů přejíždějících mi po boku. Jeho obvyklý dotyk, který mi dává naději, že se vše vrátí do normálu. Podle toho typického povzdechu poznám, co se mu teď nejspíš honí hlavou. Jsem rád, že se drží zpět. Nechtěl bych být nepříjemný nebo patetický, ale skutečně bych si nepřál, kdyby teď zašel dál, než ve vaně. Nejsem na to připravený, pomyslím si smutně. A nejsem si jist, kdy budu. Zavřu oči a nechám se přetočit na záda, která mě teď bolí podstatně méně. „Jasně,“ odvětím a pomalu se soukám do sedu. „Jen...myslíš, že bys mi mohl podat nějaké spodky? Ne, že by mi teď byla bůhvíjaká zima, ale...,“ nedořeknu a sklopím pohled. Ne, že bych v tuhle chvíli tonul v bůhvíjakých rozpacích, je mi hlavně nepříjemné být takovou dobu odhalený a vystavený. Jako jsem byl po celou dobu vystaven pohrdavému pohledu Gabrielova otce.
Gabriel La Croix
Podle jeho chování mi přijde, že se vrací do normálu. Nevím, co bych dělal, kdyby se ještě teď klepal strachy, i když je pravda, že otec je stvůra. Měl bych být rád, že ještě vyvázl tak lacino. Protože tohle je lacino, když pomyslím na otce. Když na něj pohlédnu vypadá o něco lépe. Rány nekrvácí a stáhly se. „Tady se nemusíš stydět, navíc já znám každý kousek tvého těla,“ s tichostí zašeptám a políbím ho na čelo. Asi chápu, jak se cítí, takže se zvednu a nějaké mu najdu. Počkám, až si je natáhne a pak začnu obvazovat jeho rány. Dělám to šetrně jako všechno předtím, docela se nad tím musím pozastavit. Opravdu se o něj starám docela dost opatrně. Nakonec je hotovo. „Teď by jsi měl odpočívat,“ doporučím mu a prohrábnu mu ještě vlhké vlasy. „Budu tě hlídat,“ slíbím mu a nakloním se k němu pro polibek. Když nic jiného, tak využiju alespoň tu možnost líbat ho a dopřát mu tím vědomí, že je teď opravdu už jen můj a že se ho už nevzdám. Jak zvláštní, prvně jsem ho měl jen na to jedno a nakonec to dopadlo takhle.
Hazuki
Vím, že mé tělo zná. Však si dal taky záležet, aby ho poznal za dobu, kterou jsem u něj strávil. Přesto to není jen o tom, že bych se styděl. Vděčně přijmu spodní prádlo a obléknu si ho, než se Gabriel pustí do obvazování. Po chvíli je vidět jen velmi poskrovnu má holá kůže. To jen svědčí o tom, v jakém rozsahu se Samaelovi přisluhovači činili na mém těle. Výborně, teď jsem něco jako polomrtvá mumie, pomyslím si s pocitem, že má doměnka není zas tak daleko od pravdy. Když mi Gabriel opět projede prsty mé vlasy, vzhlédnu k němu a pocítím pocit hluboké vděčnosti a úlevy. A jakési pevné sounáležitosti, jak si uvědomím, když mě znovu políbí. Ten pocit mě překvapí a trochu znepokojí, ale přesto mi teď přijde víc v pořádku, než tomu tak bylo před těmi krutými událostmi. Zdvihnu znaveně ruku a přejedu po té chladné tváři. Zmůžu se na mdlý úsměv. „Děkuju,“ zašeptám a ulehnu. Nevím, co budoucnost přinese, ale dokud budu moci být po jeho boku, postavím se čemukoli. A nějak tuším, že on udělá to samé.
Gabriel La Croix
“Jsi jak mumie,” zhodnotím jeho vzhled nahlas a prsty začnu přejíždět po jeho holé kůži. Jen hoří, aby ještě něco nechytl. Povzdechnu si, jsou to opravdu ale problémy. Nicméně způsobené mým jednáním, kdybych ho nenechal odejít, nic z toho by se nestalo. „Nemusíš mi děkovat,” zavrtím hlavou a stisknu jeho ruku. Vzápětí ho nechám, aby si lehl. Pořádně ho zachumlám pod deku a oblečení si stáhnu. Nato vklouznu k němu a obejmu ho. Sice je dost brzo nato jít spát, ale on potřebuje cítit, že tu s ním jsem. Opravdu jsem nějak změkl, co se ho týče, ale ani nějak moc mi to nevadí. Je pro mě důležitý, tak jako zatím nikdo v mém životě doposud nebyl. Pevněji ho k sobě přitisknu a políbím ho na šíji. Nato natáhnu prsty a dotknu se jeho obojku. Když jsem mu ho dával, chtěl jsem ho tím ponížit, ale teď. „Můžeš si ho sundat, jestli budeš chtít. Už ho nemusíš nosit,” pronesu najednou a znovu ho opatrně obejmu kolem boků zaboříc tvář do jeho hebkých a teď tak voňavých vlasů.
Hazuki
Jeho ruce jsou skutečně ledové, pomyslím si, když tu mou chytne. A nebo mě dostihla horečka, dojde mi. Nadzvednu obočí, když mě Gabriel zachumlá a vleze si za mnou. Jeho chladivá přítomnost je kupodivu uklidňující. Jak rozdílný chlad od toho lezavého z podlahy cely a okovů. A nebo blouzním a nynější prožitky si přikrášluju. Ať tak či onak, uvolním se v jeho náruči a jemně mi zrůžoví tváře, už tak zřejmě hořící teplotou. Dotyk na obojku a návrh mě překvapí. Nečekal bych, že něco takového řekne. Sám po něm přejedu prsty a zamyšleně na Gabriela pohlédnu. Svým způsobem je roztomilé, jak mě s opatrností drží a tulí se tváří k mým vlasům. Kolik překvapení mi dnes jeho reakce ještě přinesou? „Ne...,“ odvětím tiše po chvíli ticha. „Byl to dárek a symbol toho, že k tobě patřím. Prve mě to zostuzovalo, kvůli tomu, kým jsem byl. A kvůli tomu.... čím jsem pro tebe byl. Ale přijal jsem to,“ pokračuju a zavřu oči. „ A spíš si budu vážit tohoto symbolu....než těch, co mi do smrti zůstanou na těle,“ dodám téměř neslyšně a neubráním se nepříjemnému zachvění.
Gabriel La Croix
Opravdu dost hřeje, no snad to bude v pořádku. Dneska se z toho vyleží a zítra to bude lepší. Zatraceně, proč mám o něj takovou starost. Trochu pevněji ho stisknu, ale pak svoje objetí uvolním. „Jen hezky odpočívej,” znovu mu doporučím a prsty mu zajedu do vlasů. Čekám na jeho reakci, bude ho chtít sundat nebo možná ne? „Dobře, jsem rád,“ kývnu. „Sice už nebudu mít nikdy takové postavení jako doposud, ale ten obojek tě do jisté míry ochrání,” slíbím mu, alespoň před těmi slabými upíry a těmi, kteří mě možná stále ještě respektují. Nicméně nečekám, že ho nechají jen tak být. Odteď na něj budu muset dávat opravdu dobrý pozor, takže to znamená i konec podobných výletů jako tehdy, když si vyšel. Dokud nebude opravdu silný, tak mu to nedovolím. „A teď zavři oči a spi,” vybídnu ho. Musí si odpočinout, aby nabral síly.
Hazuki
Postavení, zachmuřím se. Jeho otec ho vykázal z rodu. Gabriel přijde o postavení mezi upíry, o majetek, zázemí a práci. Ten hajzl Samael mu to určitě dá se vším všudy sežrat. O tomhle si s Gabrielem budu muset co nejdřív promluvit. Musím vědět do jaké míry to Gabriela bude omezovat a co to do budoucna bude znamenat. Protože všechno zahodil jen kvůli člověku, jako jsem já. „Ano, rozhodně se hodí, když mě někdo chce chytit pod krkem. Posledně to překvapilo toho vlkodlaka,“ zamumlám tiše a zavzpomínám na tu honičku v ulicích. Ani mi Gabriel nemusí připomínat, že mám jít spát. Víčka mi samovolně těžknou a nedokážu tomu bránit. Už jen zabroukám na srozuměnou a oddám se posilujícímu spánku, ve kterém mě snad nebudou pronásledovat vzpomínky té živoucí noční můry....
Gabriel La Croix
„Nemysli na to,” zabručím, protože tuším, co mu teď táhne hlavou. Myslí na to, co jsem ztratil, ale tu cestu jsem si vybral sám. Vybral jsem si jeho, je to skoro až úsměvné. Já upír si vybral člověka, obyčejného člověka, jehož život je tak pomíjivý. Pod dekou ho pohladím po zádech. „Odteď na tebe nikdo kromě mě nesáhne,” slíbím mu a myslím to opravdu smrtelně vážně. S tím vlkodlakem měl štěstí, že zůstal v pořádku. Tehdy jsem ho ještě tak nebral, ale teď. Hodně věcí se za tu dobu změnilo, možná až moc. „Postarám se o to, aby jsi byl v pořádku,” dodám, ale už cítím, jak se v mém náručí uvolnil. Je dobře, že usnul, spánek potřebuje, rychleji se tak zotaví. Já ještě dlouho nedokážu usnout, musím sledovat jeho spící tvář, která je najednou tak uvolněná. Je sladký, můj malý sladký člověk. Políbím ho na čelo a nakonec taky usnu, dnes rozhodně nechci řešit to, co bude a jak moc mi hodlá otec komplikovat život. Stačí mi, že Hazuki spí v mém náručí a že žije.
Autoři
Istred
Nic co by se dalo zveřejnit...