O 3 týdny později....

Tristan

„Pro příště mějte na paměti větší obezřetnost. Aktivita Lovců je v poslední době nebezpečně vysoká. Zdržte se nočních toulek osamotě, to samé i ve dne ve vylidněných distriktech města. Příště byste nemusel mít to štěstí, že jim utečete,“ poučím mladého upíra, kterého mi sem dovezli se zraněním od stříbra. Mladý upír se zatváří uraženě, ale kývne na srozuměnou. Přitom zase nenápadně koukne přes mé rameno k Akimu, který právě dělá zápisky do kartotéky.  Zúžím oči a mé brýle se zalesknou, když střelím varovným pohledem po upírovi. „Nedělejte si naděje, na mého asistenta nemáte ani v nejmenším povolení sáhnout. Spíše přemýšlejte, zda byste se neměl zapsat do výcvikového centra. Nejen vaše schopnosti, ale i vaše sebekontrola má velké mezery. Dobrá tedy, zde máte předpis na mast, kterou si zranění budete denně do úplného vyléčení mazat. Předejte ho sestře u recepce, ta vám lék vydá. Odpočiňte si a dávejte na sebe pozor,“ uzavřu a nekompromisně vyvedu pacienta z ordinace. Srovnám si brýle a pohlédnu k pracovnímu stolu. Přivřu oči a zacuká mi koutek v letmém pousmání. Už je to pár týdnů, co si tady bůhvíproč tohoto lidského chlapce vydržuju. Zvykl jsem si na jeho přítomnost a jsem dokonce i poměrně neklidný, když ho nemám na očích. Celá ordinace je naplněná jeho lákavou lidskou vůní, až to téměř jitří mou kontrolu. Myslím, že bych neměl nic proti ho ochutnat. Nezáleží na tom v jakém směru. Jak nemyslitelné, že bych pociťoval takové touhy. Přejdu k Akimu a s rukou na jeho rameni se skloním, pohlédnu do papírů, které podle rychlých poznámek doplňuje. „Jak to jde, Aki?“ otážu se sametově u jeho ucha. „Ještě nejsi unavený?“ Jen zlehka se ho dotýkám, nemohu si pomoct, ale cítím zvědavost, jakých reakcí bych se dočkal, kdybych poškádlil jeho citlivá místa. Pár jsem jich objevil, aniž bych se bůhvíjak snažil. Přesto jsem se zdržoval jakýchkoli očividných pokusů. Vše jen nenápadně, bez vzbuzení podezření. Jako jemná hra...

Aki Yusuda

Prohlédnu karty pacientů a srovnám je. Dnes má zase přijít několik upírů si vybrat svoje dárce. Vlastně spíš přijmout doktorův návrh a navržené lidi. Sevřu nad tím rty. Nemám upíry rád a nikdy je mít rád nebudu, ale teď pomáhám tady a musím se s tím nějak vypořádat. Protože pacienty nejsou jen lidé, ale i oni. Lidem, kteří přijdou na dárcovství se to snažím ulehčit a pomoct jim. Upírům se raději vyhýbám, protože nechci být na jejich jídelníčku a taky si to tak Tristan přeje. Při Tristanově komentáři se na okamžik otočím a hledím na upíra, který si na mě nejspíš dělal zálusk. Přeci jen jsem člověk, člověk v téhle ordinaci je opravdu nejspíš něco zvláštního. Jsem rád, když ho Tristan vyprovodí. Tristan, to je případ sám o sobě. Není špatné pod ním pracovat, hodně mě toho naučil a je také dost trpělivý. Navíc je to s ním i celkem příjemné. Povzdechnu si a začnu se znovu věnovat své práci. Vzápětí sebou trhnu a otočím se k němu. Ještě jsem si nezvykl na to, že se mě dotýká. Je to divné. Skoro jako bych tu nebyl s upírem, ale s normálním člověkem.  „Už to skoro mám.“odvětím a pousměju se na něj. „Vždyť jsem toho moc neudělal. Jsem v pohodě,“ odvětím a zahledím se mu do těch zvláštně zbarvených očí. Jejich barva mě nepřestává fascinovat. Nikdy jsem totiž takovou u nikoho neviděl. Vzápětí sklopím pohled. Ani nevím, proč jsem se na něj tak dlouho díval, muselo mu to přijít nepříjemé. „Měl bych to dodělat,“ zamumlám s lehkými rozpaky. Ani nevím, proč se tak cítím, ale nevím, co si o tom mám myslet. Nicméně už na něj znovu nedokážu pohlédnout. Nechci, aby viděl moji tvář v tomhle okamžiku, když sám ani nevím, co to mnou je.

Tristan

Není příliš obezřetný. V určitých okamžicích dokonce působí bezbranně, až mám téměř nutkání ho nachytat v jeho nepřipravenosti a udělat ho svým. Ne že by mi to udělalo nějaký problém, i kdyby se bránil a byl nedůvěřivý, ale takhle by to bylo víc vzrušující. Otočí se ke mně s lehkým úsměvem. Opět se chová tak nenuceně, jako bych nebyl upír, ale obyčejný člověk. Naivní to stvoření. Zaklesne se pohledem do mých fialových očí a pár okamžiků do nich téměř s fascinací hledí. Taková reakce se mi u něj líbí. Ještě větší uspokojení však pocítím, když pohled kvapně odtrhne a obrátí se k práci. Ta rozpačitá nejistota... Neodolám, chytnu jeho bradu a natočím ji k sobě. Nadzvednu ji a pousměju se, když si všimnu, že se skutečně červená. „Copak je to za výraz, Aki?“ zašeptám a přivřu oči. „Tolik se ti mé oči líbí? Nebo je v tom ještě něco... jiného?“ dodám smyslně. Využiju té šance a otřu se svými rty o ty jeho v jemném polibku. Pár centimetrů se odtáhnu a poutám ho pohledem, pak se však opět skloním a než stihne zareagovat, hluboce ho políbím. Ruku přesunu z jeho brady a pohladím jeho tvář, která sálá horkem z rozpaků.

Aki Yusuda

„Co?“ zmateně na něj pohlédnu, když mi chytně bradu a přiměje mě, abych na něj pohlédl. Proč to dělá, chtěl by mi teď něco udělat? Ne, to určitě ne, pracuju tu u něj dost dlouho tak, proč by něco takového dělal. „Nevím, o čem mluvíš.“zamumlám. Nedokážu hledět do těch jeho zkoumavých očí. „Ne, nic takového, já jen…“snažím se ze sebe vymáčknout něco smysluplného, ale nic mi nepřichází na jazyk. Najednou se ke mně skloní a políbí mě…on mě opravdu políbí. Z toho šoku nejsem schopný udělat ani jeden pohyb. Proč? Proč to dělá, vždyť já jsem člověk a on upír…to mě jako svádí, nebo co? Najednou mě znovu políbí, jeho rty jsou jemné a měkké, uvědomím si, ale okamžitě tu myšlenku zaplaším. „Já, já bych přece jen chtěl domů.“dostanu ze sebe a pohled odvrátím. Co mám dělat? Určitě si se mnou jen hraje, vždyť jsem pro něj jen obyčejný člověk, někdo, kdo mu tu zatím dělá asistenci, ale nakonec stejně dopadne jako jeden z dárců krve. Vlastně proč nad tím vůbec takhle přemýšlím, líbal mě přeci upír….úplně cítím, jak divoce mi z toho buší srdce.

Tristan

Jen co jsou jeho rty volné, pomýšlí na to, jak by ode mne unikl. To od něj není zrovna hezké. Ale řekl bych, že mám bod za to, že se mi to dovedlo dotáhnout do takové fáze, kdy se mi, byť jen na pár okamžiků, podvolil. Cítím ale, že příště mi jen jeden polibek stačit nebude. Jak bláznivé, že jsem k tomu lidskému tvorovi čímsi přitahován. A je tu i důkaz, že Aki na to odpovídá. Jeho srdce buší v divokém rytmu a krev mu tak prudce a lákavě proudí v tepnách. „Jak myslíš,“ odvětím a zlehka mu projedu ohnivé vlasy kolem zrůžovělého ucha. „Pro dnešek už máme beztak hotovo. Objednaní pacienti přišli všichni. Pokud by byla pohotovst, seženou mě na telefonu,“ poznamenám nevzrušeně a posunu si brýle na nose. Pracovní doba mi do hodiny končí a zdravotnický personál zde je dostatečně schopný, aby si bez mé nepřítomnosti poradil.  „Jsem tu autem, Aki, takže tě můžu svézt domů,“ nabídnu chlapci a vyčkávavě se na něj zahledím. Vypadá dost rozhozeně z toho, co jsem udělal. Ale já mám právo dělat si s ním, co chci, a on to ví. Otázkou je, jakým způsobem si to vyloží. Ne, že by na tom záleželo. Beztak dosáhnu toho, po čem toužím. V duchu zavrtím nechápavě hlavou, po čem toužím? Co jsem tím myslel?? Neprahnu po krvi, ani po sexu, ani po nějakých patetických lidských citech. Přesto tu nějaký pojící pocit je. Připadá mi to nepatřičné, ale asi bych tomu neměl věnovat tolik pozornosti.

Aki Yusuda

„Ano,“ breptnu s tichostí. Chci jít domů, chci být v tuhle chvíli od něj co nejdál. Jak si vlastně mohl dovolit udělat něco takového. Jak…zarazím se, on si vlastně může dovolit, co chce. Má nade mnou moc, jednak díky tomu, že jsem mu zavázán a jednak i díky tomu, že on dokáže pozdržet moje zařazení do seznamu. Díky tomu na mě ještě nikdo z nich ani prstem nesáhl. Vzápětí na něj znovu pohlédnu, ten dotek byl dost intimní, opravdu dost a já sevřu rty. „Prosím, nehraj si se mnou,“ zašeptám rozechvěle a znovu pohled skloním. Jeho další slova, ta nabídka, přijde mi, že to skoro ani není nabídka, ale něco, co už si sám rozhodl. Nechci být v jeho společnosti, musím si ty pocity a všechno utřídit, ale když nebudu souhlasit, tak na mě bude tlačit a možná by udělal něco dalšího. „Dobře,“ kývnu tedy a rychle se kolem něj protáhnu. „Jen se upravím a vezmu si věci,“ zamumlám a zamířím do šatny, kde mám věci. Stáhnu si bílý plášť a natáhnu bundu. Ještě si vezmu tašku přes rameno a můžu vyrazit, ale proč se tak chvěju? Proč moje srdce buší tak silně? Přeci nemůžu cítit náklonost k někomu jako je on, ale přitom se mi vybaví jeho hypnotizující oči. Zavrtím hlavou, tohle ne, to nemůžu dovolit. Vyjdu, ale ani na něj nepohlédnu. „Můžeme jít.“

Tristan

Nehraj si se mnou, huh? Je docela drzý. Zúžím pohled a sevřu ruku v pěst, když se kolem mne protáhne. Kdo si hraje, je tohle hra? Tiše zasyknu a obrátím se k pomůckám a dám se do jejich dezinfekce a úklidu. Proč cítím stopu rozčilení, když se Aki cuká? Souhlasil s odvozem, ale tvářil se, jako by to byl rozkaz. Byla to nabídka, ty ubohé drzé dítě. Měl by sis toho vážit. Zvednu maličkou čepel a prozkoumám na světle, zda je dokonale čistá. Povzdechnu si, rychle to vyleštím a odložím. V tu chvíli se vrátí převlečený Aki z šatny. Otočím se k němu, ale zamračím se, když si všimnu, že se vyhýbá očnímu kontaktu. Respektive na mě ani nepohlédne. Nelíbí se mi to. Dojdu k němu a opět ho donutím mi pohlédnout do tváře. Udělám to jemně, ale uvnitř mě bublá nespokojenost. „Tohle raději nedělej,“ řeknu tiše s pohledem do jeho očí, než ho pustím a jdu si vzít svůj kabát. Nakonec vezmu svůj kufřík a klíče od auta. „Tak pojď,“ vyzvu ho a zamknu za námi ordinaci.

Aki Yusuda

Hledím na všechno kolem, jen ne na něj. Nedokážu se na něj ani podívat. Vzápětí naprosto ztuhnu a se strachem mu pohled oplatím. Cítím z něj rozhořčení a možná i vztek a je jasné, kdo je tím, kdo to způsobil. Neklidně polknu, já nechci být jeho hračka, nechci dělat vše, co mi přikáže, nepatřím mu. Sevřu ruce v pěst, nejsem ničí majetek, ale na druhou stranu vím, že jestli se někdy dostanu k někomu, kdo bude chtít moji krev, může požadovat i mnohem víc a já nemůžu nic namítat. Ale on, nejsem jeho… „Dobře,“ šeptnu a uvítám, když mě konečně pustí a jdu za ním. Chci už být doma, daleko od něj. Dojdeme ven a zastaví před hodně drahým sportovním vozem. Skoro by mi to až bralo dech, ale oni jezdí v takhle drahých autech. Počkám, až odemkne a nasednu, jen doufám, že cesta bude klidná. Zas tak daleko to totiž domů není.

Tristan

Cítím z něj odtažitost. Je to až provokativní. Měl bych mu ukázat jeho místo, poučit ho o tom, jak by se ke mně měl chovat. Ale je překvapivé, že se k ničemu takovému nemám. Ušklíbnu se a odemknu auto. Nasednu, až když Aki nastoupí, a rozjedu se k jeho domovu. Po celou cestu panuje ticho. Obvykle by mi to vyhovovalo, nejsem typ, co by upřednostňoval bezduché tlachání, jen aby nebylo ticho. Ale teď mi to ticho hraje na nervy. Střelím pohledem k Akimu. Sedí tiše jako pěna a jeho tvář je stažená napětím, obává se snad, že mu něco udělám? Kdybych mu chtěl něco udělat, udělal bych to hned po tom, co se odtáhl po tom polibku, tsk! Zbývá poslední odbočka a budeme u domu, kde bydlí s rodiči. Zaparkuji u chodníku za poměrně drahým autem. Zúžím pohled, nějak mi tu nesedí. Aki ale hned vystupuje z auta. „Počkej chvíli,“ pokusím se ho zastavit a také vystoupím. Okamžitě ucítím pach majitele toho auta.  Tak on hodlá zajít až tak daleko? Dovolil si příliš! „Nikam nechoď, Aki, zůstaň u mě,“ zavelím ostře, když uvidím, že se otevírají domovní dveře a pach té osoby se stane zřetelnější. Nečekám na Akiho odpověď a za ruku ho stáhnu k sobě.„Ale kohopak to tu máme, snažíš se držet stráž nad svým „asistentem“, Haley?“ ozve se muž a já si znechuceně odfrknu. „Co tu k čertu děláš, Blanski!“

Aki Yusuda

Cestou jsem ticho a koukám z okna, Naštěstí i on mlčí, takže je to fajn, i když cesta je opravdu hodně dlouhá a to ticho je až tíživé. Možná bych měl něco říct, ale nejde to, neodvážím se a navíc ani nevím, co bych mohl říkat. Hlavně po tom, co mě políbil a co se ke mně následně choval. „Díky,“ zamumlám a rychle vystoupím. Vzápětí se ozve a já po něm zmateně pohlédnu. Co mi ještě může chtít. Nechce ještě něco dalšího. Vzápětí si všimnu druhého auta. Otcovi a matčini „majitelé“ to nejsou. Jejich auta poznám, tohle je někdo jiný, ale hodně bohatý. „Co?“ šokovaně na něj znovu obrátím svůj pohled. Navíc tón, jakým to řekl. Jako rozkaz, jako bych opravdu byl jeho majetek. „Nech mě, nesahej na mě,“ zasyknu na něj a pokusím se mu vytrhnout, ale najednou jsem na něj natisknutý. Vzápětí uslyším ten druhý hlas a zachvěju se. Co tu chce, proč přišel za mými rodiči? Chce jim snad ublížit, to by přece nebylo možné…Najednou mám o ně příšerný strach, ale najednou vyjdou i oni ven. „Otče, matko,“ zašeptám skoro s úlevou a nakonec se mu vytrhnu. Rychle obejdu toho upíra a vzápětí jsem u nich. „Jste v pořádku?“ vychrlím na ně a těkám pohledem z jednoho na druhého, ale ani jeden na mě nepohlédne. „Co se děje?“ zašeptám. „Prosím.,“ zkusím to znovu. „Matko. Řekněte něco,“ zoufale je oslovím. „Odejdeš s panem Blanskim,“ ozvou se ta tichá slova a já nejsem schopen cokoliv říct. Nejsem schopen pohybu, ničeho. To přeci ne, jak to mohli dovolit, jak mě mu mohli dát. „Já.., “ snažím se vykoktat, ale náhle mě sevře železný stisk. „Půjdeš se mnou, medvídku, zaplatil jsem si tě!“ ozve se odporný hlas a smýkne se mnou tak, že se ocitnu na zemi.

Tristan

S rozmrzelostí a vzrůstajícím rozladěním sleduju tu dramatickou scénu. Aki je v šoku. Na jeho místě bych se ani nedivil, když ho zaprodali. A ze všech lidí zrovna takovému otrapovi. Upírovi Vladislavovi Blanskimu, zhýralému sibiřskému křupanovi, se kterým je jednání jako jedna velká osina v zadnici. Měl jsem předpokládat, že se jen tak nevzdá a bude se mi stavět do cesty. Dovolil si ale příliš. Když se přiblíží a neurvale ode mě Akiho odtáhne, rozčileně zasyknu, chytnu toho blonďatého zmetka za předloktí a zaryju mu prsty do slabin. Zúží pohled, ale chlapcovu ruku naštěstí pustí. „Ten medvídek, jak říkáš, s tebou tedy rozhodně nepůjde,“ zašeptám ledově. „Aki, vrať se zpátky do auta,“ houknu na chlapce, který se ztěží sbírá ze země. Proč jsem sakra nucen řešit takové nepříjemnosti. Ačkoli... Tohle se teprve může zvrhnout v opravdovou nepříjemnost, pomyslím si a uhnu stranou před obludným úderem Blanskiho levého háku. „Tsk, burane, potřebuješ se předvádět na veřejnosti?! Sbal si ty své prachy a vypadni!“ zasyčím na něj a jen tak tak uhnu před dalším úderem. „HALEY!! Nepleť se mi do cesty, ten kluk bude můj!“ Obrátím se na chlapce a vidím, že míří k rodičům. „Zpátky, Aki, na co ještě čekáš!“ zavolám na něj. To je jedno s druhým. Mám se vypořádávat s lidskou hloupostí a jedním upířím idiotem?? Mám já tohle zapotřebí?

Aki Yusuda

Vzhlédnu k Tristanovi, proč se mě znovu zastal? Může to být proto, že mu na mně záleží? Zavrtím hlavou, to není možné. Upírům nikdy na nikom nezáleželo a hlavně ne na tak ubohém člověku jako jsem já. Možná jen chce moji krev, nebo něco jiného, ale v tomhle okamžiku je to jedno. Moji rodiče mě prodali, jak jen mohli. Peněz máme dost. Žijeme si dobře, tak proč to museli udělat? Jsou to přeci moji rodiče. Zvednu se na rozechvělé nohy, oba upíři mezi sebou bojují, ale já mám oči jen pro ně. Hledí na mě s dost velkým šokem, zamířím k nim. Ani Tristanův hlas a slova mě nezadrží od toho, abych za nimi šel. Abych se znovu zeptal, proč, proč mi to museli udělat, Vždyť jsem byl syn, jakého ze mě chtěli mít. Vzápětí oba zmizí uvnitř domu a dveře se za nimi zabouchnou. Hledím na ně s šokem. Moji vlastní rodiče, proč, proč? Ta otázkami buší v hlavě jako kladivo, ale odpověď neznám a nejspíš asi nikdy nepoznám, tohle je totiž konec.  Z očí se mi řinou slzy a já se svezu na kolena. Tvář zabořím do rukou a dám průchod slzám. Nic už není důležité, nemám rodinu, nemám nikoho. Samotná moje existence pro nikoho nic neznamená, jen peníze.

Tristan

Po menší výměně úderů, držíme jeden druhého v šachu. Ani jeden z nás to však ještě nevzal úplně vážně. Nebojujeme plnou silou. Spíš zkoušíme, zda se ten druhý stáhne, nebo udělá chybu. Sakra, tohle už bude dobrých pár let, co jsem skutečně musel bojovat. O to rozčilující je, že mě k tomu nutí starost o lidské děcko, co mělo být pouhým dárcem a jeden stoletý nevyzrálý upíří křupan! Střelím pohledem k Akimu. Klečí a celý zlomený se topí v slzách. Do háje, chápu, že ho zrada rodičů opravdu zasáhla, ale vybrečet se může třeba u mě v autě. Z dosahu Blanskiho! V takovémhle stavu zjevně nebude reagovat na cokoli, co mu řeknu. Na jakékoli doporučení. Vzápětí se Blanski uchechtne a mě dojde, že jsem byl nepozorný. „Haley!“ zařve a celkem slušně se mnou třískne o zem, až zasyknu. „To tě naučí, doktůrku. Vezmu si, co je mé.“ V tu chvíli mě pustí a namíří si to k Akimu. To si myslí, že mě odradí jen takovým útokem? Podceňovat mě, je velmi špatný nápad. V mžiku jsem na nohou a za límec strhnu křupana vzad.  Udělám to tak prudce, že odlítne dobrých pár metrů na zad. Kdyby nebyl taková hora svalů, dolétl by určitě dál. Čím dál bude od Akiho, tím lépe. Raději se přesunu hned ke svalovci, který je bohužel taky hned na nohou. „Vzdej to, pokud víš, co je pro tebe dobré!“ zasyčím ledovým hlasem plným zloby. „Nebudeš mi bránit v-“ nedořekne a já zadržím jeho úder. „Říkám seber si ty svý prachy a vypadni. Nebo si můžeš hledat jinou kliniku a pořadník!“ A míním hrozbu vážně. Když požádám o pomoc svého vlivného přítele, zajisté mě podpoří v mém rozhodnutí. „Co to sakra-....Takové pravomoce nemáš, Haleyi!“ „Od kdy je nemám?“ opáčím, vyhnu se úderu a zasadím vlastní. „Haha, jsi k smíchu, Haley! Dělat takový vyrvál kvůli jedné lidské konzervě!“ V tom má možná pravdu, probleskne mi myslí a v tu chvíli mi přistane Blanskiho pěst ve tváři. Mám. Toho. Dost. „Drž zobák, ty zhýralý kriple!“ vyštěknu a na oplátku srazím Blanskiho k zemi otočným kopem. Utřu si palcem krev ze rtu a olíznu ho. „Ber to jako hotovou věc, Blanski. Do mé kliniky už nikdy nezkoušej strčit nos. Hledej si dárce jinde, pokud jsi na to dost civilizovaný,“ srovnám si brýle a tvrdě pohlédnu do očí toho burana, ve kterých plane zuřivost, ale zároveň nejistota. „A jestli hodláš dál dělat problémy, doporučuju ti dělat je někde hodně daleko. La Croixovi lidé ti totiž jinak zařídí opravdu sladké časy,“ dodám s mrazivým úsměvem. Nato se otočím a dojdu k té hromádce neštěstí, která ztratila domov. „Aki,“ oslovím ho tiše. „Pojď se mnou.“ A natáhnu k němu ruku.

Aki Yusuda

Vůbec nic nevnímám, myslím jen na rodiče. Na ty roky strávené s nimi, na dobu, kdy se o mě starali, kdy mě milovali. Všechno to přeci nemohla být lež. Ty chvíle plné lásky a toho hřejivého tepla. Ještě víc se rozpláču, úplně se od pláče celý třesu. Co teď budu dělat, nemám domov, moje rodina mě prodala a já patřím tomu netvorovi. Chci umřít, chci z toho dle světa pryč. Víc se rozeštkám, tvář mám už mokrou od slz, ale ony se řinou dál. Je to k nezastavení. Najednou se ozve jeho hlas, tak blízko a já k němu vzhlédnu. Pohlédnu mu do očí a pak i na ruku, kterou ke mně natáhl. Střelím pohledem k domu a pak znovu k němu. Vlastně už nemám kam jít. Domů se vrátit nemůžu, už pro ně nic neznamenám a k tomu druhému upírovi rozhodně nechci. To by byla moje smrt, ale nebylo by to snad takhle lepší? Umřít, i když bolestivou smrtí tak umřít. Nakonec, ale přeci jen ruku natáhnu a stisknu mu ji. „Dobře,“ vykoktám plačky a nechám si od něj pomoct na nohy. Sklopím pohled a nechám se dovést k autu. Cokoliv už je jedno, všechno skončilo a i on si se mnou koneckonců může dělat, co uzná za vhodné. Má na to právo.

Tristan

Zvednou se ke mně ty zarudlé oči plné slz. A nakonec s odevzdaností jeho rozechvělá ruka stiskne tu mou. Dovedu ho k autu a usadím. Je jak loutka, která se vzdala jakékoli naděje. Sevřu rty a zapnu mu pás. Na to z nějakého popudu chytnu chlapcovu tvář do dlaní a palci setřu jeho slzy. Pohlédnu do těch očí plných zármutku a nakonec jemně pohladím Akiho po vlasech. „Bude to dobré....Aki,“ řeknu tiše, zavřu dveře a nasednu za volant. Před námi zatůruje motor Blanskiho auta a za pár okamžiků je v tahu. Je to dobře, nerad bych, kdyby po tom všem ještě zkoušel něco na Akiho rodiče. I když, co je mi vlastně po nich, když opustili svého syna. Vybaví se mi Akiho vzdorovitá slova z našeho prvního setkání. Že prý peníze nejsou všechno. Teď vidí, jak se lidé chovají, když se jim těch peněz dostane. Tiše si odfrknu a nastartuju. Poté si to namířím ke svému domovu. Nečekal bych, že si domů jednou povezu člověka. Proč jsem to vlastně udělal? Vždyť co z toho budu mít? Pít z něj nebudu, ale nejspíš si ho nechám stále jako asistenta. Zvykl jsem si na něj, až je to k neuvěření. Ale nechat si ho jen tak jako vydržovaného mazlíčka, či co? Kde se vlastně bere ve mně takový soucit. Je to podivné. Co ale vím, je to, že ho potřebuju mít neustále na očích.

Aki Yusuda

Usadí mě a zapne mi pás, ale já jako bych to všechno pozoroval jen jako pozorovatel. To, co moji rodiče provedli, mi udělalo hlubokou ránu do srdce. Nikdy se to nezahojí, tak moc to bolí a já nechám průchod slzám. Co ze mě vlastně teď je? Co budu se svým životem dělat? Nic, všechno skončilo, ale pak Tristan udělá něco, co mě zaskočí. Jeho dotyk je jemný a stejně tak i jeho slova. „Ne, už nic nebude dobré,“ odvětím s tichostí a tvář obrátím k oknu. Ještě naposledy uvidím náš dům, než zmizí za oknem. Zavřu oči, vím, že mě veze k sobě. Je vlastně jedno, co se mnou nadále bude dělat. Dlužím mu, navíc je to všechno jedno. „Můžeš si se mnou dělat, co budeš chtít. Nebudu se ničemu bránit,“ pronesu, aby věděl, že teď už opravdu patřím jen jemu. Už nic nemám, cesta ubíhá, až zastaví. Tentokrát si pás odepnu sám a vystoupím. Cítím, jak se mi dokonce i nohy chvějí, ale já dokážu myslet jen na to, jak mi moc ublížili. Moji vlastní rodiče, od nich bych nikdy nic takového nikdy nečekal a o to víc to bolí. Bolí a zraňuje.

Tristan

Na jeho tichá slova neodpovím, jen zúžím pohled a sleduji cestu. Nakonec zaparkuji v podzemní garáži pod svou vilou. Než ale vystoupím, vypadnou z Akiho slova, která možná jsou na místě, z nějakého důvodu mě však rozladí. „Správně, protože teď patříš ke mně,“ odvětím chladně a zabouchnu dveře od auta. Kliknu čipem, aby se zavřela vrata, a obrátím se k tomu roztřesenému lidkému pošetilci. „Pojď za mnou, Aki,“ pobídnu ho a zamířím po schodech do domu. Tsk, co budu chtít? Fajn, můžu dokončit, co jsem načal a udělat ho kompletně svým. Ale když je z něj v tuhle chvíli taková zlomená troska? Kam se vytratil ten jeho bojovný pud sebezáchovy, který mi ukazoval při prvním setkání? Hlupák! Uvedu ho dovnitř. „Tak tedy vítej v mém domě. Teď se tu můžeš cítit jako doma. Teď si běž dát sprchu a dej se trochu dohromady. Koupelna je tudy a doprava. Přinesu ti něco na převlečení,“ oznámím mu a ukážu mu směr. Na to se obrátím a hodlám se jít převléct do ložnice.

Aki Yusuda

Na okamžik zavřu oči. Najednou jsou jeho slova chladná, ale má pravdu. Sevřu roztřesené prsty v pěst. „Ano, jsem jen tvůj,“ poddajně mu přisvědčím. Na co bych se bránil, abych skončil někde na ulici, nebo aby si mě mohl vzít kdokoliv? Přeci jen, s ním to možná bude lepší. „Dobře,“ šepnu a se sklopenou hlavou ho následuju. Nemám k ničemu sílu, ale když jsme v jeho bytě, tak se přeci jen rozhlédnu. Je to honosný byt, ale co jiného by se dalo čekat od upíra. Oni si přeci žijí na vysoké noze. „Jako doma?“ zeptám se. Proč mě tak zraňuje, domov byl tam, kde byla rodina. Tohle je jen místo, kde budu od téhle chvíle žít. Já totiž už nemám domov, ne skutečný. „Není to zbytečné? Přeci jen chceš to, co všichni ne?“ zakřičím na něj. Vlastně ani nevím, co mě to popadlo, možná chci zažít ještě další bolest. Zapomenout a nechat si jen ubližovat. Znovu mi začnou téct slzy a já si s roztřesenými prsty začnu rozepínat knoflíčky košile.

Tristan

Ujdu sotva pár kroků, když se Aki rozeřve. Ale no tak, budu se tu zaobírat ještě hysterickým záchvatem? Zbytečné? Možná ano, mohl jsem si ho stejně dobře přivázat provazem někde venku a nechat ho tam jako psa. Obrátím se k Akimu a vidím, jak si uslzeně začne rozepínat košili. Aha. Takže se chceš utopit v bolesti a sebelítosti? Nebuď hlupák, hošánku. Myslíš si, že jsem barbar nebo co?! „Jak myslíš,“ syknu, popadnu ho za paži a táhnu do ložnice.  Tam z něj s navenek ledovým klidem strhnu košili a shodím ho na postel. Ruce mu chytnu nad hlavou a začnu si uvolňovat kravatu. „Tak tedy můj drahý mladý Aki,“ oslovím ho tiše a klidně, ale v mých očích plane hněv.  „Jak bys to rád? Chceš mě nejdřív uspokojit svým tělem, nebo svou lahodnou krví? Nebo bys dal přednost nějakému efektivnímu mučení?“ Jestli se ten hlupák neprobere a nezačne bránit, nejspíš to udělám. Takhle jsem to ale ani v nejmenším nechtěl. Ten skrček mi nedává na výběr.

Aki Yusuda

Rozepnu si sotva dva, vůbec to nejde, ruce se mi tak chvějí, že nedokážu udělat ani tohle jediné. Náhle mě uchopí jeho silná ruka a táhne mě do ložnice. V první okamžiku jsem se chtěl bránit, ale přeci jsem mu řekl, že si se mnou může dělat, co chce. Takže za chvíli ležím polonahý v jeho posteli uvězněný pod jeho tělem. Po jeho slovech mu pohlédnu do očí, zlobí se, proč? Není to přeci to, co od začátku chtěl? A co vlastně chci já? Ne, to je jedno. „Dělej, co chceš. Patřím ti,“ zašeptám naučenou frázi a odvrátím pohled. Zavřu oči, ale i tak cítím, jak mi po tvářích stékají slzy bolesti. Možná, čím víc to bude bolet, tak odplaví tu bolest ze zrady rodičů. Protože já sám nedokážu přestat myslet na to, co mi provedli. Mé tělo se začne chvět. Mám strach, mám z toho, co mi udělá, příšerný strach, ale už nemám co ztratit, pro co bojovat.

Tristan

Zopakuje ta slova, tak moc mě tím rozčiluje! Nemělo by, ale je to tak. A to samotné zjištění mě zaplavuje neklidem, který si nepamatuju, že bych kdy cítil. „Co chci, hmm?“ opáčím tiše a lehce zesílím stisk ruky, ve které držím Akiho ruce na posteli. Prýští z něj bolest, kterou chce ten pošetilec zahnat bolestí fyzickou. To ale netuší, že to by jeho stav jen zhoršilo. Pokud si myslí, že teď je zlomený, pak teprve poté co bych si vzal jeho tělo a krev, kdybych ho mučil, jak by se mi zachtělo...teprve by poznal, co je skutečná beznaděj. Hledím, jak mu kanou slzy i skrze zavřená víčka a jeho tělo se chvěje tou potlačovanou trýzní. Ne...já tohle prostě neudělám. Nejsem schopen soucitu, a přesto nehodlám tomu mláděti ublížit. Chci ho. Chci jeho tělo, krev i duši. Ale ne takhle. Chci Akiho, ne tuhle ufňukanou trosku. Povzdechnu si a pustím ho. Opravdu překvapuji sám sebe. Protože si to rozechvělé tělíčko přitáhnu do náruče. „Yusudo Aki...,“ zašeptám. „Jsi nehorázný pitomec. Nevzdávej se sám sebe,“ dodám tiše a blíže si ho přitisknu na svou hruď.

Aki Yusuda

Tak už to udělej, udělej to, říkám si v duchu a pevně tisknu víčka k sobě. Ví, že to bude bolet, čekám velkou bolest, ale aťsi, chci, aby to bolelo a hodně. Když moje ruce pevněji stiskne, bolestivě syknu, ale víčka pořád držím pevně semknutá. Nemusím na něj vidět, nemusím vidět to, co mi všechno bude dělat. Když mě pustí, nechápu to a oči otevřu. Vysloví moje jméno, ale tak nějak zvláštně a pak mě sevře ve svém objetí. „Proč to pro mě děláš?“ zašeptám a přitisknu se k němu. Cítím chlad jeho kůže, ale je to příjemné, hodně příjemné. „Proč sis nevzal to, co jsem ti nabízel? Mohl jsi dělat, co bys chtěl,“ vzlykám mu do hrudi. Jsem hrozný, opravdu jsem se mu nabízel jako nějaká děvka, ale já nevím jak dál. Nemám už nic, tak proč je na mě takový? Jako bych pro něj něco znamenal. Vždyť jsem jen člověk, něco nepotřebného. „Tristane,“ kníknu jeho jméno a ještě víc se k němu přitisknu. On je jediný, kdo mi zbyl, kdo by si pomyslel, že to bude upír.

Tristan

„To kdybych věděl,“ zamumlám tiše a zabořím nos do jeho vlásků, zatímco se ke mně tiskne. Košile mi vlhne od jeho slz. „Nemysli na to, co bylo. Minulost tě jen spoutá a zabrání ti posunout se dál. Na nic nemysli,“ promlouvám tiše. „Jen...zůstaň se mnou, Aki,“ řeknu nakonec a zavřu oči. Kdo by si pomyslel, že budu objímat lidské dítě, konejšit ho. Starat se o něj, zatímco mnou prostupují pocity tak uboze lidské a matoucí. Nevím, zda se mi to vůbec líbí. Přesto mi to přijde jako věc, kterou nedovedu jen tak zastavit. Je to jako nemoc, pozvolna postupující, mající několik akutních fází. A možnost vyléčení velkou neznámou. Hluboce si povzdechnu a stáhnu si brýle. Natáhnu se i s Akim a odložím je na noční stolek. Poté se i s tím rozechvělým uzlíčkem položím na bok a pohladím Akiho záda.

Aki Yusuda

„Není to normální,“ zamumlám do jeho košile a prsty ji pevně sevřu. Cítím se v bezpečí, tím, že si mě nevzal, jako bych mu najednou začal mnohem víc věřit. Bolestivě si povzdechnu. „To nejde, tak moc to bolí,“ zašeptám a jeho košili už mezi prsty skoro drtím. Jeho další slova mě ale překvapí. Chvíli jsem tiše, ale pak s tichostí zašeptám. „Ano, zůstanu tu s tebou. Tak dlouho, jak mě tu budeš chtít.“ Myslím, že tohle mu opravdu dlužím, navíc nemám kam jinam jít. „Prosím, neopouštěj mě,“ zašeptám s tichostí a ještě víc se k němu přitisknu. Vím, že je to upír. Někdo, kdo nemá k lidem zvláštní vztah, ale nějak cítím, že ke mně má nějak blíž. Po nějaké chvíli začnu cítit, že začínám pomalu usínat. Tak se tomu podvolím a pomalu přitisknutý k němu usnu. Pryč z tohohle světa, kde všechno tak bolí, do říše snů, kde najdu alespoň trochu štěstí.

Tristan

„Ne to není,“ přitakám. Na této situaci je pramálo normálního. Držím v náručí lidské dítě, které má být dárcem krve pro klienty mé kliniky, a prostupují mnou ty prazvláštní pocity. A já Akiho konejším. Drží se mě a mé košile jako klíště, jako bych byl záchranné lano, jeho poslední naděje. Nehledí na to, že jsem upír, pro kterého by bylo přirozené si vzít jeho krev a tělo, které se tak nabízí. Nakonec v mém náručí usne, ale ani tak se mé košile nepustí. Povzdechnu si a zůstanu s ním tak, jak jsem. „Lidé jsou tak problémoví,“ zamumlám a setřu zbytky slz z Akiho tváří. Z náhlého popudu políbím Akiho na teplé čelo a uvelebím se s rukou pod hlavou. Dlouhé minuty zůstávám hledět na Akiho tvář. Znovu si těžce povzdechnu. „A lidské pocity jakbysmet.“ Nato zavřu oči a po chvíli také usnu.