Hazuki

Pronásledovaly mě nepříjemné sny a vzpomínky. Mé tělo se cítilo tak těžké a zesláblé. Chvíli jsem cítil chlad, chvíli jsem měl pocit, že se rozpustím v nepříjemné horkosti. Po nějakém čas jsem si začal uvědomovat vlažné až chladivé přítomnosti vedle sebe. Přitiskl jsem se k ní. Byla jako přístav, ve kterém jsem se mohl držet, aby mě nesmetly vlny minulosti a prapodivných imaginací ve snu. Mám strašnou žízeň. Vybaví se mi, že jsem si vlastně ani nestihl vypít tu kávu, kterou jsem si připravi, než dorazila otravná návštěva. „Unh...,“ zabroukám a přitisknu tvář do něčeho příjemně teplého, až vlažného, do kterého má tvář těměř skvěle pasuje. „Moje kafe...,“ zahučím unaveně. Ale   otevírat oči nebo se hýbat mi v tuhle chvíli přijde nad moje síly. A čí je to vina? Toho hladovýho egoisty! „Dieta by mu prospěla,“ zamumlám nevědomky a pohodlněji se uvelebím.

Gabriel La Croix

Konečně, byl mimo víc jak čtyřiadvacet hodin a mně nezbývalo nic, než jen na něj dávat pozor a strpět to jeho vrcení a tisknutí se ke mně. I když jsem mohl být opravdu rád, že to rozdýchal, ale zůstal mimo. Večer jsem skoro volal Tristana, ale nakonec jsem ho nechal jen spát. Jediné co potřeboval, bylo nabrat sílu. Navíc proč bych se, až tak staral. Neznamená pro mě nic, ale vůbec nic. Ale možná,….zapřemýšlím a tu myšlenku okamžitě odvrhnu. Nesmysl, je to jen člověk, i když se s ním opravdu velmi bavím. Dokáže mě uspokojit a jeho krev, olíznu si rty. Je neskutečně dobrá. Tak jako tak jsem s ním celou dobu zůstal a dával na něj pozor. Tristan mi stejně řekl, ať odpočívám, tak chvilku volna od práce mě nezabije. Nakonec jsem mu připravil i výživné jídlo a vodu s několik tabletami. Nejlepší by byla injekce, ale na něco takového není zvyklý, takže by mu to možná jen přitížilo. Navíc opravdu netuším, co by to s ním udělalo, není přeci obyčejný člověk. Pořád se ke mně tiskne, vlastně se ke mně tiskne víc, jak je normální. „Spíš by ti bodla voda s tabletami,“ zareaguju na jeho slova a volnou rukou mu prohrábnu vlasy. „Jsi sotva vzhůru a už máš zase ty svoje komentáře,“ zabručím, „Měl by jsi se najíst,“ doporučím mu.

Hazuki

Fajn, teď už jsem skutečně vzhůru. S námahou otevřu oči a prodělám menší šok. Zalapám po dechu. Už zase jsem se probral v jeho náručí! Co to sakra je! Neklidně zamručím, ale nemám sílu na to se zvedat. „Nevím, jaké komentáře myslíš, ale s tím jídlem a  vodou máš pravdu,“ opáčím a pohlédnu u do tváře. „Nicméně...,“ zkřivím tvář. „Nevím, jak to provedu, protože mě tělo nechce poslouchat. Jsem na pokraji svých sil,“ přiznám a znovu si unaveně povzdechnu. „Kvůli jisté osobě, která vehementně tvrdila, že se umí ovládat, samozřejmě,“ neopomenu značně jedovatě dodat.

Gabriel La Croix

„Copak?“ zeptám se a zkoumám ho pohledem. Copak mu zase vadí? Ten jeho výraz znám. Je nezaměnitelný. „Samozřejmě, že mám pravdu,“ kývnu. Hlavně pokud se týká těhlech věcí. „Celý den jsi nic nejedl a to není moc dobře,“ pokračuju zamyšleně a prsty mu přejedu po tváři. „To vidím,“ povzdechnu si a podepřu ho. Vytáhnu ho do sedu a opřu ho o sebe. „Máš štěstí, že jsi to vůbec přežil,“ zavrčím a natáhnu se po sklenici, kterou mu dám k ústům. Vím moc dobře, že jsem se přestal ovládat, ale on může hovořit o štěstí, že jsem nakonec dokázal přestat. „Tohle tě dostane na nohy. Tak to vypij až do dna,“ doporučím mu. Voda má dost hnusně zelenou barvu, ale to je jen díky množství tablet. Nicméně mu to pomůže.

Hazuki

Copak? No přeci to, že u sebe ležíme jak novomanželé, pitomče. Nedělej, že to nevidíš! Semknu víčka, když mi pomůže do sedu. Cítím se slabý a přecitivělý. „Nevím, jestli bych to nazval štěstím,“ ucedím tichounce a jen z toho nápomocného pohybu zrychleněji dýchám. Je příjemné se o Gabriela opírat, ale vlastní bezmocnost je rozčilující. Když uvidím, jakou hrůzu mi dává k vypití, rozšířím oči. „Hej! Jsi si jistý, že mě to spíš nedodělá??“ oponuju mu znepokojeně. Co do toho proboha dal?  Hádám ale, že nemám jinou možnost než to vypít.  Mám pocit, že by mi to beztak nalil do krku třeba násilím. Znechuceně se zaškaredím a pootevřu ústa.

Gabriel La Croix

„Takže se to nedozvím?“ otážu se, co mu ze začátku přelítlo přes nos? No, nejspíš to byla zase nějaká blbost, jak je u něj zvykem. „Neříkej, že bys byl radši mrtvý,“ zašeptám s tichostí a rty se přitisknu na jeho šíji. Tss, docela bych si ho vzal, ale sotva se pohne, nejspíš bych ho tím jen dodělal. Takže buď budu muset počkat, nebo si prozatím najít kvalitní náhradu. „Už jsi to pil, jen těch tablet tam bylo míň,“ osvětlím mu. „Tohle je maximum, co můžeš najednou dostat. Tak neboj, kdybych tě chtěl otrávit, tak jsem tě zabil už dřív,“ věcně odvětím. „Tak klid,“ dodám a sklenici mu přiložím k ústům. Prostě to vypije, ať se mu to líbí nebo ne. Nato sklenici pomalu nakloním a začnu mu to lít  do krku, má štěstí, že to polyká.

Hazuki

Tiše zasyčím, když mě políbí na šíji. Doufám, že zůstane jen při tomhle. Pokud se mě nějak víc perverzně dotkne, nejspíš zemřu, zavrčím v duchu. Ahá, tak další úchvatné vyživující tabletky. Spíš to vypadá jak namixovaná marihuana, žabinec a bůhvíco ještě. Nestihnu odseknout nic na jeho další komentáře a jsem donucen pít. Poslušně všechen ten chemický fujtajbl vypiju, div se nezakuckám. „Nah, odporné,“ hlesnu, hlavou klesnu na Gabrielovo rameno a čelem se zapřu o jeho krk. „Co teď? Hodláš mě nakrmit jako dítě? Já teď sotva zvednu ruce,“ zamumlám. Jsem zvědav, zda to skutečně udělá. Jen ať se snaží. Včera se najedl on, a teď je řada na mně. Je jen jeho vina, že jsem v takovém stavu.

Gabriel La Croix

„Neměl by jsi zapomenout, kde je tvoje místo,“ syknu oplátkou. Nějak cítím, že si začíná opravdu až moc dovolovat. Když mu to naliju celé do krku, skleničku odložím. Znovu ho několikrát políbím na krk, než svoje rty odtáhnu. „To je mi jedno, večer dostaneš další,“ upozorním ho a nechám ho, aby se o mě opřel. Nejspíš je to jen díky tomu, že je tak vyčerpaný. Je to nezvyk mít ho až tak moc napospas. „Asi budu muset, musíme do tebe dostat nějaký jídlo,“ opáčím. Bylo mi to jasné už od začátku, ale pro dnešek to udělám. Natáhnu se pro talíř a vezmu lžíci „Tak poslušně otevírej pusu,“ doporučím mu.

Hazuki

Zkousnu si ret a trhaně se nadechnu. „Mě bys toho raději nechat,“ zasyčím, když mě znovu provokuje na citlivém místě. Poté si ztěžka povzdechnu. Překvapil mě. Nemyslel jsem si, že to skutečně udělá. I když mluvil jsem pravdu. Jinak se vlastně ani nenajím a jak říká Gabriel, něco sníst musím. Moje kondice je opravdu na bídné úrovni, nehledě na to, že jsem teď na hraně života, když jsem přišel o tolik krve. Pozoruji, jak vezme talíř a nabere sousto. Zkroutím rty. Tohle je...nebývale trapné. Otevřu ústa a  pomalu žvýkám. Je to dobré. Se spoustou zeleniny a masa.  Když polknu, znovu ústa otevřu. Když dostanu další sousto, začnou mi růžovět uši a tváře. Cítím se teď skutečně trapně. Ve svém věku, něco takového.

Gabriel La Croix

„Měl by jsi si uvědomit, že já si můžu dělat, cokoliv se mi bude chtít,“ nespokojeně zamručím „Patříš mě, pokud jsi na to nezapomněl,“ a s tím ho ještě několik chvil takhle hraju. Nehodlám totiž přestat, když si řekne. Kam bychom se pak tím stylem dostali. Nakonec by si mohl myslet, že si může dovolit cokoliv.„Jako malej,“neodpustím si poznamenat na to, když ho začnu krmit. Tss, to spíš on by měl krmit mě. Vždycky počkám dokud sousto nespolkne a pak naberu další. Po nějaké době je talíř úplně prázdný „Tak co, chceš přidat?“zeptám se. Snědl toho dost, ale čím víc tím líp. Nicméně mi neujde, že je úplně rudý. „Ale copak se ti zase stalo?“ neodpustím si do něj rejpnout a chytnu ho za bradu a přiměju ho, aby se mi podíval do očí. „Měl by jsi si uvědomit, že pro mě nic neznamenáš. Když to pochopíš, bude to pro tebe nejlepší,“ s chladem pronesu.

Hazuki

Jak bych mohl zapomenout, když mi to neustále dokazuješ, zahučím v duchu. Při dalším soustu jen prohloubí pocit trapnosti, který způsobuje, že mi hicují tváře. Oh, tak to pardon, že jsem jak malej! Dobře si to uvědomuju, ale vzhedem k tomu, že se jinak nenajím, nemám na výběr. Když dojím, cítím se plný až k prasknutí. Možná jsem to neměl jíst celé, když jsem tak zeslábý, nevím. Snad to jídlo v těle udržím. Vzápětí mě Gabriel za bradu donutí vzhlédnout k němu. Chlad z jeho slov způsobí, že mi naskočí husí kůže. O čem to sakra mluví? „Nevím, jakým způsobem a k čemu vlastně došla tvá mysl, ale upřímně  by mě tvé myšlenkové pochody zajímaly,“ opáčím stejně ledově. „Pro tvou informaci šlo teď o pocit zahanbení z toho, že jsem krmen jako dítě! Pokud si z toho tvoje ego usoudilo něco jiného, pak je mi tě upřímně líto!“ odseknu prudce, až se mi zatočí hlava. Zprudka oddechuju. Přoč jsem vlastně pocítil špetku lítosti, když to říkal? Je to divné, zatraceně divné. Zavřu oči a snažím se zklidnit svůj dech. Dělá se mi z toho všeho zle.

Gabriel La Croix

Vypadá, že mu to nakonec stačilo. Jsem rád, krmit ho jako dítě fakt není něco, co bych dělal s chutí. Navíc, když to nejspíš budu muset dělat i večer, ale možná se dostatečně vzpamatuje, aby se najedl sám. Taky bych si mohl dát nějaké lidské jídlo, cítím se dobře, ale proč si taky nedat, když jsem se s tím dělal, ale to může počkat. „Mě by zajímaly zase tvoje!“ zasyknu. Možná mluví pravdu, ale nejsem hlupák. Poslední dny je trochu jiný a já lidi znám dost nato, abych mohl vytušit, čím to je. A vůbec se mi to nelíbí. Měl by vědět, že s tímhle u mě nemá šanci, nejsem jako Tristan a ani jako můj blbý bratr. Láska, co to vlastně je? Jen nějaký problémový cit, se kterým jsou jen potíže. „Tak jako tak, nemysli si, že se něco změní,“ pronesu a nechám ho lehnout. „Měl by jsi odpočívat,“ doporučím mu a znovu přes něj přetáhnu deku. Sám si znovu taky lehnu a zahledím se do stropu. Je tak problémovej, vlastně kdyby nebylo jeho, tak se to ani nestalo. Povzdechnu si a rukou si zakryju tvář.

Hazuki

Že ho zajímají ty moje? Ale prosím tě. Nezkoušej mi tu nakecat, že tě zajímá, na co myslím, když mi neustále předhazuješ své vlastní absurdní dohady, Gabrieli. Jsem rád, když mě položí, alespoň trochu to ztiší závrať. „Já už si nemyslím nic. Spíše nikdy jsem nemyslel na nic tak skandálního ohledně tebe, co si ty sám pomýleně představuješ,“ opáčím hořce. Myslí si snad, že jsem stejný poblázněný usmrkanec jako Aki?  Dělá si ze mě prdel? Že se zamiluju do muže? Ještě ke všemu do upíra a takového sadisty? Ponuře se uchechtnu a odvrátím tvář. Hřbetem ruky si zakryju oči. „Nikdy, v žádném případě,“ zašeptám a semknu rty. Cítím se teď fakt pod psa. Zaregistruju, že si ten idiot taky lehne a uvítám to. Hlavu mám odvrácenou od něj, tak nevidí, že mi vlhnou oči. Sakra, jsem tak zesláblý a cítím se tak zatraceně mizerně. A všechno je to jenom jeho vina.

Gabriel La Croix

Občas mě to jeho chování vytáčí, ale pořád jsem s ním spokojený. Navíc je opravdu dost naučený na to, co chci a učit takhle někoho dalšího? To fakt ne. Naprosto mi vyhovuje, jeho tělo, krev, všechno, i když ho občas musím usměrnit. „Tak proč o tom mluvíš,“ rejpnu do něj. Říká jedno, ale přitom cítím, že nejsem daleko od pravdy. Lidé, ti potřebují city a je jim jedno ke komu. Nejspíš mu bylo úplně jedno, kolikrát jsem mu ublížil, ale on vždycky přileze jako věrný pes. Jeho slova přehlédnu a otočím se k němu zády. „Když budeš něco chtít, tak si řekni,“ pronesu, než zavřu oči. Potřebuju odpočívat, ale taky potřebuju pít. Vím, že v lednici zbývají už jen dva poslední balíčky. Buď si tedy zítra budu muset někoho obstarat nebo si znovu říct Tristanovi. Syntetická krev není tak špatná, ale je k ničemu a lidská je mnohem lepší ve všech ohledech.

Hazuki

Povzdechnu si a otřu si oči. Jak proč, ty kreténe?! Sám jsi o tom začal! Mám ho dost. S vypětím úsilí se přetočím na bok a schoulím se pod dekou. Teď, když jsem najedený, přemáhá mě zase rychle spánek. Upřímně se teď s radostí nechám zmocnit vším, co mi zabrání potýkat se s Gabrielem. Potřebuji se vzpamatovat, zesílit a konečně na sobě zapracovat. Mám dost toho, že je se mnou nakládáno jako s pouhou věcí, která ukájí jeho základní potřeby. Budu muset najít způsob, abych alespoň trochu rozvolnil pouta, kterými mě svazuje. Ale nejdřív, nejdřív se musím uzdravit. A tak nechám spánek, aby mě ovládl. Potřebuji ho jako sůl.

Gabriel La Croix

Krev, vedle mě je krve dost, ale napil bych se a zabil bych ho. To rozhodně nechci. Je dobře, že se dokážu ovládat, ale ten jeden okamžik, když jsem nad sebou ztratil kontrolu, mě poučil. Vlastně mě zadržel nakonec jen jeho hlas. Povzdechnu si a zavřu oči. Cítím, jak vedle mě usnul. Netrvalo mu to ani moc dlouho. Po nějaké chvíli se posadím a nakloním se nad něj.  Natáhnu prsty a pohladím ho po vyčerpané tváři. Nakonec si znovu povzdechnu a pořádně ho přikryju. Spí jak zabitej. Vstanu a otevřu okno. Opřu se o rám a zapálím si. S pohledem na něm vykouřím dvě cigarety. Nakonec si znovu zalezu do postele a usnu vedle něj. Lidská bytost a takhle mě dokáže rozhodit. Chtělo by to nastavit nové hranice.