Hazuki

Studená. Ten lezavý chlad a děs, který svírá srdce do ledových spárů a drtí, ubíjí. Ztěžka se mi dýchá, ačkoli v mém novém těle by se něco takového dít nemělo. Konečně otevřu oči  a zblízka čelím té chladné modři, kterou už jsem nikdy nechtěl spatřit. Co...jak?! Zatrne ve mně hrůzou. „Vida vida, konečně se nám princezna probrala? Jeden z hlavních hostů naší krásné seance a skoro nic nevydrží,“ zařízne se do mě ten chladný hlas přetékající znechucením. Narovnám se a chci se odtáhnout, ale nemůžu. Trhnu sebou, když si začnu uvědomovat tu bodavou bolest v zápěstích. Co je to? Trhnu jimi, ale pevně drží, jen pocítím větší nápor bolesti. Pohlédnu na své roztažené ruce a žaludek se mi zahoupe nevolností. Tak proto se nemůžu hýbat, jsem přibitý na kříži. Jak středověké a odporné! „Ts ts ts, příliš sebou netrhej, ty špinavá couro. Nechtěj, abych tě k tomu kříži přibil skrze jiná místa. Nemůžu tě nechat zemřít, než si užijeme zlatý hřeb našeho večera,“ zamlaská nesouhlasně Samael La Croix a zachechtá se. Zlatý hřeb večera? O čem to ten parchant zatraceně mluví?? Jak je vlastně možné, že jsme tak snadno prohráli s jeho přisluhovači? Ta zrůda na nás nachytala tak špinavou past. V boji jsem ztratil vědomí. Celé mé tělo je tak těžké a slabé, některé rány jsou tak nepříjemné. Kde je vlastně Gabriel??  „Kde je...,“ zašeptám a začnu těkat pohledem po místnosti. Po tak známé místnosti plné stop po mučení nepřátel té stvůry samotného pekla. Když však pohlédnu k protější stěně za Samaelem, zděšeně vykřiknu. „Gabrieli!“ Ne. Ne! NE!! Stejným způsobem přibit ke kříži, jeho tělo poseté tolika ranami, stříbrné okovy a to vyčerpání v jeho tváři. Chřípí se mi zachvěje, když cítím jeho krev. Tak strašně moc krvácí, i když je to někdo tak silný jako on, něco takového je pro jeho život nebezpečné! „Gabrieli! To nemůže být pravda,“ dostanu ze sebe roztřeseně a snažím se dostat z kříže. Jak mohl ublížit jemu?! Co udělal mně a co mi ještě Samael udělá, je mi jedno, ale Gabrielovi...svému synovi?! „Gabrieli!!“ zavolám bolestně jeho jméno a zvedne se ke mně pohled jeho zelených očích. Teď tak děsivě vyhaslých. Jeho rty se pohnou a bezhlesně vysloví mé jméno, než mu z koutku úst nezačne vytékat tmavý pramínek krve. „Ne...,“ šeptnu a po tvářích mi začnou téct slzy. Znásobím své úsilí, abych unikl, když znenadání mě měco prudce přitiskne ke kříži, až bolestně vyheknu a krev se mi navalí do úst. Rozkašlu se a pohlédnu na stříbrnou tyč v rukou Samaelova přisluhovače, jejíž druhý konec projel mým tělem až do dřeva kříže. „Říkal jsem ti, že máš být v klidu. Měl by ses naučit poslouchat. Můj ubohý syn byl v tvé výchově absolutně k ničemu,“ zasyčí mi u ucha Samaelův hlas. „Pu...st ho,“ zasípu. „Svému synovi něco...takového. Můžeš mě zabít, ale jeho...“ „Zmlkni ty ubohá napodobenino upíra!“ chytne mě Samael za vlasy a neurvale trhne mou hlavou. „Ty ubohá špíno! Nepovolil jsem ti mluvit. Nezkoušej ani v nejmenším naznačovat, co bych měl či neměl,“ zabodne se do mě ten nelítostný pohled.  Sakra, nemůžu se vůbec pohnout...nemůžu nic udělat. Nakonec mě Samael pustí a zapálí si cigaretu. Mlčky potáhne a pohlédne ke svému zmučenému synovi. Pohladí rádoby láskyplně jeho tvář a pohledne mu do očí. „Tak co, synku, jak si užíváš mé otcovské péče? Jsem důkladný, že ano?“ otáže se úlisně a ušklíbne se. „Od dob, co sis našel tu děvku od Lovců, jsi dost zeslábl, nemyslíš? Jedl jsi dost?“ pokračuje v té rádoby mateřské starostlivosti. „Myslíš si, že bez lidské krve něco ustojíš? Jsi tak bláhový. Můj drahý patetický... a tak neposlušný synu....,“ dodá s nelibostí. Cítím bezmocný vztek. Kdyby pro mě Gabriel tehdy nepřišel, nemusel by takhle dopadnout. Na co jsem se stal upírem, když je mi ta síla nakonec k ničemu?  Stejně jsme oba skončili v Samaelových spárech! A já mu ani nedokážu...pomoci... Nedokážu pomoci osobě, která znamená celý můj život. Sevřu rty a  a bezmocně sklopím hlavu. „To už odvracíš zrak? To by nebylo správné. Chyťte ho, ať se dívá až do konce. Na to, čehož je příčinou,“ zavelí král upírů stroze a okamžitě jsem za vlasy přinucen se dívat vpřed. V předtuše něčeho děsivého neklidně polknu. Cítit v krku svou vlastní krev v této situaci rozhodně není povzbudivé. Hledím do té krásné leč ztrhané tváře svého milence a on mi pohled opětuje. Náhle zaslechnu podivně známý zvuk a rozšířím oči. V rukou té upíří bestie je můj meč. Tasený z pochvy, kterou odhodí na zem.„Na to, jaká jsi ubohá nicka, máš celkem starobylou zbraň,“ odfrkne si po letmém shlédnutí čepele. „Ve tvém srdci by se...vyjímala nejlépe,“ procedím skrze zuby. Odpovědí mi je chladný smích. „Omyl, Lovče,“ oponuje mi pobaveně. „Ukážu ti..,“otočí se nečekaně ke Gabrieli. „...kam se tato zbraň zaryje. Kdo tvou zbraní zemře, Lovče,“ dodá tišeji. „Sbohem, ty lidskými city poblázněný odpadlíku... můj synu,“ řekne téměř něžně a bodne. Čepel pronikne až po záštitu tím chladným tělem a na zemi přistane sprška krve. „Ne!!!“ zavřísknu a divoce se zazmítám. „GABRIELI!“

Gabriel La Croix

„Hazuki,“ zašeptám skoro s něhou a obejmu jeho chvějící se tělo. Úplně se třese, přitom pořád dokola sténá a vykřikuje mé jméno. Jeho poslední zaúpění je ale děsivé. Rychle se natáhnu ke světlu a rozsvítím. Nikdy jsem neviděl upíra, který by měl děsivé sny, o to víc je to v jeho případě zneklidňující. Upíři se také nepotí a přitom je jeho tělo zpocené, jeho dech je přerývavý, skoro jako by byl pořád člověkem. „Hazuki, otevři oči,“ zašeptám a obejmu ho. Těch několik málo dní od proměny, bylo těžkých. Cítil jsem, že se tu cítí uvězněný, ale nechtěl jsem, aby se dostal do styku s lidmi. Přeci jen byl novorozeným upírem, chtěl jsem, aby získal alespoň trochu sebekontroly. Což o to, to mu celkem šlo, ale skoro každou noc se budil s nějakou děsivou můrou, ale nikdy to nebylo až takové jako dneska. Abych pravdu řekl, bojím se o něj. Bojím se toho, že bych ho mohl znovu ztratit. Já, upír, mám také konečně z něčeho strach. Jak by taky ne, když je pro mě milovanou bytostí. Myslím, že bratr se tím musí dost bavit, že i já se zamiloval. U něj se to dalo v jisté míře čekat, ale u mě. Vždy jsem byl ke všemu chladný, ale on mi převrátil život na ruby a teď si občas říkám, jestli jsem to pořád já. Nepiju lidskou krev a neposlouchám svého otce, ba co víc, stavím se mu na odpor.. Jedna věc je horší jak druhá, protože se syntetickou krví ztrácím svoji sílu. Cítím to, nejsem to já, ale nemám zrovna na výběr. K lidské krvi se nedostanu a můžu být rád, že dokážu získat syntetickou, navíc rovnou pro dva. K tomu jsou tu problémy ohledně otce. Silvien mi okamžitě řekl, že ho navštívil. Dalo se to čekat, ale nebylo to dobré. Přeci jen, Silvien byl vždy z nás ten slabší a nic na tom nezmění fakt, že s ním byl ten čokl. Zatáhl jsem je do toho. Otec jejich vztah prozatím nechával být, ale mně i jemu bylo jasné, že teď už to tak nenechá. Bylo jen otázkou, proti komu půjde dřív. Přeci jen, já si odvedl Lovce a proti všem našim zákonům jsem ho svévolně proměnil na bytost, jakou jsem já. Možná jsem to udělal ze sobeckých důvodů. Chtěl jsem totiž, aby byl se mnou a zůstalo to tak navždy. Nicméně, v tenhle okamžik je mnohem lepší, když je upírem než zranitelným člověkem. Přesto, jsem to pořád já, kdo ho bude chránit, ať to stojí cokoliv. Jednou jsem ho zklamal, ale to už se vícekrát nestane. Nikdy už nedovolím, aby se ho kdokoliv dotkl a hlavně ne můj odporný otec. Z toho důvodu jsem opravdu přemýšlel nad tím jediným východiskem, které mi zbývalo, abych uchránil jeho, Silviena a jeho milence a také své věrné, kteří mi i přes nepřízeň osudu slibovali věrnost. Sam totiž byl vždy loajální mé rodině, nečekal bych, že bude první, kdo se k mému otci obrátí zády a poklekne přede mnou. Před někým, kdo si zvolil člověka a nepřítele. Musel jsem ale mluvit se Silvienem, vím, že on si nikdy trůn nenárokoval, ale mohl změnit názor. Jestli ho ale nezměnil, tak jsem byl ochotný to udělat sám a vznést nárok na trůn. Postavit se otci a vyrvat mu moc z rukou, abych zajistil Hazukimu bezpečí. Měl jsem tolik problémů, ale chtěl jsem, aby to on nikdy nepocítil. Jeho proměna nebyla nejlehčí a já ho nechtěl zatěžovat něčím jiným. Hlavně něčím, co by mu mohlo způsobit další starosti. Jako upír byl totiž velmi vnímavý, ale v posteli pořád neskutečně rozkošný. Ukazoval mi své nové možnosti a já jich rád využíval při každé příležitosti, která se mi nabídla. A bylo jich opravdu hodně, protože jsem byl stále s ním, ani na okamžik jsem ho nespustil z dohledu, ale on byl teď to nejdůležitější, o co jsem se musel starat, až Sam naléhal sebevíc, abych už konečně začal jednat. Byl stále ještě čas a navíc bylo třeba to řešit ještě se Silvienem.

Hazuki

Celé mé tělo se sevře jako v křeči. Semknu víčka. Nechci vidět víc! Přesto mám ten výjev stále před očima a srdce mi opanuje bolestná výheň. Slyším Gabrielův hlas, tichý a něžný... ale to není možné. A tak udělám, co po mně žádá. Váhavě nadzvednu víčka a mé oči v šeru zaostří na tu milovanou tvář, která je tak blízko. Iluze?! Prudce nasaju vzduch a povalím tu osobu na záda. Přiložím chvějící se ruce na tu chladnou hruď, na tu tak známou chladivou kůži. Pohladím roztřesenými konečky prstů to místo, které jsem ještě před několika okamžiky viděl skrz naskz proklálé mou vlastní  zbraní. Je celistvá, beze stopy po nějakém mučení či po zbrani. Zachvějí se mi rty a oči se mi zalijí slzami. „Sakra,“ zasyknu bolestně a přitisknu své čelo na jeho hruď. Bylo to tak opravdové. Ta bolest, ta ztráta, ta hrůza, že jsem příčinou té katastrofy. „Už nikdy...prosím,“ dostanu ze sebe chraplavě. Byl to jen sen. Byla to jen pouhá noční můra, opakuji si v mysli stále dokola. Nemůžu se přestat třást, ten obraz je stále tak živě v mé mysli, je mi z toho špatně. „Gabrieli,“ zasténám tiše jeho jméno a  vzhlédnu k jeho tváři. Jeho oči jsou stále zářivé, plné síly. Pocítím nesmírnou úlevu, nic se nestalo. To jen obavy v mém srdci a v mé mysli si se mnou krutě pohrávají. Protože je tu ten stín děsu a nebezpečí. Gabrielův otec...náhle se mi zvedne žaludek a já si přitisknu dlaň na ústa. Téměř se rozkašlu. Mezi prsty mi začne odkápavat krev. Jen to pomyšlení na tu chladnou bestii mě nutí vyvrátit obsah mého žaludku. „O-odpusť,“ šeptnu slabě a odvrátím se.

Gabriel La Croix

Konečně otevře oči, stále se třese, ale už jako by mě vnímal. Najednou se ale ocitnu pod ním. Napnu se, není to zrovna příjemné, vadí mi to, že jsem v téhle pozici, už zase. Nicméně jeho chování je dost neobvyklé. „Hazuki,“ oslovím ho a sevřu mu ruku, kterou mi položil na hruď. „Je to v pořádku,“ snažím se ho uklidnit „Všechno je v pořádku,“ pokračuju a druhou rukou mu zajedu do vlasů. Vypadá, že ten sen musel být opravdu dost děsivý. Možná víc jak to. „Co se ti zdálo?“zeptám se ho. Nějak tuším, že to bylo něco se mnou, ale chci to slyšet od něj. Nedovolím, aby trpěl. Otec mu opravdu ublížil, víc než jsem mohl čekat. Zranil jeho tělo, ale i duši a on se s tím musí pořád potýkat. Vzápětí ucítím jeho krev, i když je to krev upíra, tak velmi lákavě voní. Vlastně celá jeho bytost mě nesmírně přitahuje. I s ním se posadím a vezmu ho za bradu. Přiměju ho, aby se na mě podíval. I když je upírem, tak je jeho tvář mnohem bledší než by normálně měla být. „Jsou to jen sny, Hazuki. Nic z toho není a nikdy nebude skutečné,“ pronesu a něžně ho políbím na rty, které chutnají jeho krví. Opravdu je pro mě tím nejdražším na světě.

Hazuki

Přivřu oči, jeho prsty v mých vlasech jsou příjemné, uklidňující. Nechám zakrvácenou ruku klesnout a bezbranně hledím na svého milence, který mě konejší. Kéž by měl pravdu, pomyslím si a zavřu oči při tom něžném polibku. Velmi pomalu se přestávám chvět. Přesto nevím, zda je dobré říct mu o tom snu. Možná by ho to ponížilo, či znepokojilo. Možná by si myslel, že ho považuju za příliš zranitelného. Nechtěl bych, aby si něco takového myslel. Nejsem beztak v pozici, abych si něco takového dovolil. Přesto ten sen byl tak reálný, stejně jako ta hrozba ve stínech, která nám skutečně hrozí. Když znovu oči otevřu, je můj pohled o něco klidnější. „Zda to bude skutečností nebo ne... jsme dostatečně silní, abychom tomu zabránili?“ zašeptám a otřu si hřbetem ruky krev z brady. „Ta...ta osoba je nejnebezpečnější a nejodpornější mazaná bestie široko daleko. Vždyť kdo se mu může postavit a doufat v přežití?“ zachvěje se mi hlas. „V tom snu,“ řeknu tiše a položím ruce Gabrielovi kolem krku. „Jsme prohráli. A dříve než jsem byl umlčen...tak mou vlastní zbraní a rukou tvého otce..,“ šeptnu a po tváři mi opět skane slza, „jsi byl před mýma očima zavražděn ty,“ dokončím rozechvěle a vezmu svýma rukama, navzdory tomu, že jedna z nich je zalitá krví, Gabrielovu tvář do dlaní a přitisknu své čelo na jeho. „Dovedeš si představit jak živý sen to byl? Jaká muka bylo vidět něco takového, co se stalo mým přičiněním?“ Ne, tahle osoba nikdy nesmí zemřít přede mnou. Můj život by skončil ve stejný okamžik.

Gabriel La Croix

Cítím, jak se pomalu uklidňuje, je to dobře, ale vůbec mi nedělá radost to, jaké má problémy, i když tuším, ne vím, že je to jen moje vina. Kdybych ho nedal otci, tohle by se nikdy nestalo. Nemá s tím co dočinění proměna, ale to, že jsem ho nechal, aby ho mučil. „Neboj, tebe se už nikdy nedotkne. Nedovolím, aby se k tobě vůbec kdy přiblížil,“ slíbím mu a pohlédnu do jeho očí. Má strach, ať ten sen byl jakýkkoliv, musel ho opravdu vyděsit. „Máš pravdu, ale bude to dobré,“ zopakuju to ještě jednou. Otec je netvor, ale každý netvor má svou slabinu, i on. Vzápětí si tiše vyslechnu jeho sen. Prsty setřu jeho slzy a povzbudivě na něj pohlédnu. „To se nikdy nestane. Já nezemřu a ani nedovolím, abys zemřel ty,“ pronesu. Takže něco takového ho vyděsilo. Mělo by mě to do jisté míry těšit, že mu na mě až tolik záleží, ale cena je příliš velká. „Byl to jen sen, Hazuki, nikdy se to nestane skutečností. Nikdy, slibuju,“ odvětím a přitáhnu si ho do náruče. „Nicméně, když už jsme vzhůru, co udělat z nepříjemného snu něco pozitivního,“ navrhnu a prsty dráždivě přejedu po jeho zádech. Alespoň bych odvedl jeho myšlenky na chmury a také nám tu noc zpříjemnil. Navíc, je to tak lákavé, když ho můžu svírat v náručí, že prostě nejde odolat.

Hazuki

Nikdy bych nevěřil, že mě tu zrovna on bude povzbuzovat a tvářit se, že je vše v pořádku s tak pozitivním výrazem. Vím, že to dělá pro mě. Ale ani to mě uvnitř neutvrdí v tom, že vyváznem ze střetu s jeho otcem se zdravou kůži. Nicméně mi Gabrielův postoj dodá odvahu a těší mě. Uvolněně vydechnu v jeho náruči a lehce se pousměju. Dokud mi nepřejede po zádech s velmi lechtivou nabídkou. Trochu se odtáhnu a zašklebím se mu do tváře značně skeptickým výrazem. „Myslíš, že když mi budeš teplými prsty hladit záda a nabídneš mi uvolnit frustraci sexem, že kývnu?“ otážu se a zacuká mi pobaveně koutek. Pak se však zarazím. Řekl jsem teplými? „Gabrieli?“ rozšířím oči a vezmu ho za ruku. Zamračím se nechápavě, jeho prsty jsou studené. To nerozeznám teplé od studeného nebo co?

Gabriel La Croix

„A proč ne, líbí se ti to. Stejně tak jako mně,“ oplatím mu pohled a přemýšlivě na něj hledím. Moje prsty rozhodně nejsou teplé. „Ano?“ zamumlám a dotknu se jeho čela. Má normální teplotu, ale když se znovu dotknu jeho zad. Jsou teplejší něž by u upíra mělo být. Nelíbí se mi to, ale on je celou dobu doma. Není nic, co by mu mělo dělat problém. „Lehni si,“ vybídnu ho a nechám ho, aby se položil na břicho. „Tvoje znamení,“ zamumlám a prsty se ho dotknu. Je jiné. Dřív černé linie se změnily na stříbrné a jako by nějaké znaky zmizely. „Nejspíš za to může ta přeměna,“ pokračuju a ušklíbnu se. Teď se mi opravdu dost nabízí „Jsi sladký, Hazuki,“ zašeptám a skloním se. Políbím ho na jeho znamení a prsty mu přejedu po bocích. Ať se to s ním stalo cokoliv, je to jen vedlejší následek proměny, alespoň v to doufám, i když ty sny se mi vůbec nelíbí. „Chci, aby se ti zdálo jen o mně, ale o lepších věcech, než jak umírám,“ zamumlám a rty se přesouvám po jeho páteři níž a níž. Chci ho zbavit jeho strachu.

Hazuki

Dotýká se mého čela, jako bych měl mít teplotu. Co to vyvádí? Opět se dotkne mých zad a tak s notnou dávkou zvědavosti a znepokojení udělám, co po mně chce. Začne má záda zkoumat a přejíždět po znamení Lovců. „Huh? Co je s ním?“ zeptám se a zamračím se. „Za co může přeměna?“ otážu se znovu a o něco netrpělivěji, než tiše zasyknu a trhaně se nadechnu. Místo toho, aby mi řekl, co na těch zádech mám, začíná zvrhlou hru. A mé tělo jak jinak, než upřímně odpovídá. Zachvěju  se  a napínám svaly pod těmi lechtivými polibky. „Gabrieli,“ vydechnu napjatě a natočím k němu hlavu. „Něco na způsob, kdy budeš korunován za miss perverze, nebo něco takového?“ nadhodím a vzdychnu. Zatnu prsty do přikrývky. Není snadné mít za milence někoho tak chlípného. Stačí pár dotyků a začínám pociťovat vzrušení. Přesto, jeho polibky jsou tak smyslné. Páteří mi probíhá příjemné chvění. „Nhhh.“

Gabriel La Croix

„Je zvláštní,“ odvětím na jeho slova. „Jeho barva je stříbrná a některé runy úplně chybí,“ osvětlím mu to. „Nic zvláštního,“ brouknu. „Vypadáš s tím díky tomu ještě víc sexy,“ zamručím a prsty ho nepřestávám laskat. Je jako dezert. „Hmm,“ brouknu znovu a polibky zamířím znovu výš. Líbí se mi ho tak dráždit. „Líbí?“ zeptám se ho a jednou rukou sjedu na jeho stehno. „Hazuki, toužím po tobě. Chci tě,“ zašeptám a pokračuju v laskání jeho těla. Cítím, jak mi jeho tělo kladně odpovídá. Jak jinak, rozumíme si a opravdu hodně. Nakonec ho přiměju, aby se trochu vytáhl na kolena a já sevřu prsty sevřu jeho úd. Začnu ho dráždivě laskat, abych mu způsobil co nevíce rozkoše.

Hazuki

Cože?? To nemyslí vážně. Jak se něco takového mohlo změnit...nemělo by být možné, aby se to změnilo. Některé runy chybí? Vždyť bůhví, co může přepsání toho znaku znamenat. A prý nic zvláštního. Se... „Sexy?“ vydechnu nechápavě, ale pak znovu zalapám po dechu. Prevít, užívá si, že si se mnou může tak hrát. Jímají mě rozpaky. „Neptej se,“ zamumlám rozechvěle. Jak se vlastně může ptát? Ví až zatraceně dobře, co se mi líbí. „Nghh, Gabrieli,“ vzdychnu jeho jméno. Taky ho chci, ale nedokážu to tak jednoduše říct. „Poč...ta pozice je trapná,“ zasténám a napnu se pod doteky na svém mužství. „Nn-ahh, sakra, já...,“ vyhrknu a zabořím tvář do polštáře. Jsem blízko, jestli bude takhle pokračovat, tak velmi rychle vyvrcholím. Mé tělo je stále tak stupidně přecitlivělé, jakkoli si na proměnu zvykám. A Gabriel mě utvrdil v tom, že to takhle ještě dobrých pár let, ne-li desítek let, bude. „Ahh, nech mě ti taky...,“ ah, sakra, co jsem měl v úmyslu říct?? Že mu taky udělám dobře? N-no bylo by to férové, jsme přeci milenci a mně se té pozornosti dostává nadmíru, ale je to tak nesmírně trapný pocit.

Gabriel La Croix

„No jistě,“ ušklíbnu se. „Můj sexy upíří lovec,“ pokračuji dál, spolu s dalšími polibky na jeho upíří tělo. Na tělo, které je stejné jako to moje. Máme před sebou celou věčnost a já nedovolím, aby nám to kdokoliv překazil. „Proč ne, chci, aby jsi mi řekl, jak se ti to líbí,“ zamumlám. „Ale není, i když je pravda, že ti tak nemůžu vidět do tváře,“ zapřemýšlím, ale tohle hodlám dodělat tak, jak je. „Nedrž to v sobě,“ vybídnu ho a začnu mu dělat opravdu hodně dobře. Nebude to dlouho trvat a opravdu se udělá. Jen z toho, že se ho dotýkám. Nemá pořád žádnou výdrž, ale to je na něm to rozkošné. „Co?“ zeptám se. Nějak to nedokázal dopovědět. Víc sevřu jeho penis a pomůžu mu, aby se konečně udělal. Teprve teď je možné změnit pozici. Přeci jen chci mu přitom vidět do tváře.

Hazuki

Upíří lovec a sexy k tomu, to jsem to dopracoval vskutku na ujetou pozici. „Jako kdybych to mohl říct,“ zasténám napjatě a okamžik na to vyvrcholím. Už jen z toho se mi chvějí nohy. Rozechvěle vydechnu a vyškrábu se do sedu. Vlasy se mi svezou po zádech a přes ramena. Pohlédnu na Gabriela, který se tváří až příliš samolibě a spokojeně. No jak by ne, když mu podléhám přesně podle jeho plánu, že? S letmým pousmáním si odfrknu, přitáhnu se k němu a ovinu mu ruce kolem ramen. Sám od sebe přitisknu své rty na jeho v jemném polibku. Dá se říci, že se Gabrielovi podařilo zaměstnat mou mysl a tělo natolik, že nemám dvakrát možnost se vracet k tomu hrůzyplnému zážitku ve snu. Když je v tak pozitivní a aktivní náladě, možná by se mi podařilo ho k lecčemu zviklat. „Gabrieli,“ oslovím ho tiše a zahledím se do té živé zeleně jeho očí. „Pustíš mě dnes ven?“ otážu se.

Gabriel La Croix

„Hazuki,“ zašeptám jeho jméno. Je sladký, nikdy se ho nenabažím, a kdyby ano, tak stejně budu chtít, aby byl po mém boku. Nikdo jiný to totiž být nemůže. Vzápětí mě překvapí jeho nenadálý polibek, ale s náruživostí mu ho oplatím a přiměju ho si lehnout zpátky do peřin. Moje ruce mu přejedou po bocích, až na zadek a k jeho dírce. „Hmm?“ zamulám otázkou, když z něj vypadne to, co by chtěl. „Asi už je načase to zkusit co?“ zamyslím se. Mezitím do něj vklouznu jedním prstem „Dobrá, dneska půjdeme ven. Myslím, že je nejvyšší čas,“ pokračuju a uzamknu jeho rty v dalším vášnivém polibku. Nejsem si jistý co od toho čekat, ale jsem si jistý tím, že ho dokážu uhlídat, ať se stane cokoliv. Nedovolím totiž, aby někomu ublížil, nejspíš by se s tím nesmířil, ale já doufám, že bude mít dobrou sebekontrolu.

Hazuki

Ah, to už hodlá přejít k téhle části?! „Ngh, ah! Jistě, že je na ča..ahmmn,“ zasténám, než mi zabrání v dalších slovech svými rty. Od mé proměny uběhlo několik dlouhých dní, kdy jsem se učil převzít kontrolu nad svým tělem. Potlačit tu nadpřirozenou rychlost a sílu, abych nevypadal při každé titěrné činnosti jak namydlenej blesk a psychopat s velkou silou. Čtvrtina nádobí však stejně vzala za své. Nicméně vzrůstal ve mně neklid. Nejsem typ, co je rád stále doma, dusil jsem se. Bylo tolik neznámého, co jsem musel zjistit. Jaké to je být v tomhle těle na slunci, jaký pocit je dotknout se stříbra, jak na mě zapůsobí vůně lidské krve, které se nemíním napít. Mám obavy jaké to venku bude, ale přebíjí to neklid a vzrušení z neznámého. Jsem spokojený, že dnes už konečně.... „Mmn, jsem rád,“ zabroukám do polibku. Zatnu ovšem prsty do Gabrielových paží, jak se snažím ustát slastné vibrace, když mě začne prsty uvolňovat. Od proměny je to o tolik intenzivnější, že už jen z toho jsem na pokraji vyvrcholení. Na něco takového nemám šanci si zvyknout! Zaúpím v duchu. „Nnnh, sak- ...nemůžu!“ vydechnu zprudka a zvrátím hlavu dozadu.

Gabriel La Croix

„Nemusíš se bát, bude to v pořádku,“ pohladím ho po tváři spolu s dalším polibkem. „Nedovolím, abys někoho zabil. Sice jsi upír, ale nevěřím, že bys dokázal ublížit jakémukoliv člověku,“ pokračuju s tichostí a pomalu si ho připravím. Je úžasný, jeho tělo se chvěje a je tak příjemně teplé. Nejspíš od toho znamení, ale i tak je to fajn. „To vůbec nevadí,“ ušklíbnu se. A nechám ho, aby se znovu udělal a to jen pomocí  mých prstů. I uvnitř je nezvykle horký. „Ani nevíš, jak moc po tobě toužím,“ zašeptám a políbím ho na jednu z ran od mých zubů, když jsem si z něj jako z člověka bral krev. Vzápětí mu nadzvednu nohy a lehce do něj vklouznu. Hned mě uvnitř sebe tak moc sevře. Tohohle se opravdu nenabažím. Sex s ním je pokaždé zážitek. Navíc při tom zapomene na ty hloupé sny. Já a zemřít, nikdy. „Hazuki,“ zašeptám znovu jeho jméno a začnu se v něm hýbat.

Hazuki

Spoléhám na tebe. Ne, že bych nevěřil ve své přesvědčení, že nikoho nezabiju. Skutečně nechci ublížit nikomu, kdo si to právem nezasluhuje. Ale na druhou stranu nedovedu předpovědět veškeré reakce svého změněného těla, upířího těla. Rozechvěle oddechuju poté, co jsem vyvrcholil. Mé tělo je nabité energií a přecitlivělé. Tiše a rozechvěle zasténám, když uslyším od Gabriela ta tichá vášnivá slůvka. Navíc dotyk jeho chladných rtů na mém krku, který je na tolika místech označen jeho upířím egem. Cítím, jak se mi hrne horkost do tváří, ač je to prakticky nemožné. „Uwah!!“ nahlas vyjeknu a semknu víčka. Hladce do mě pronikl, ta chladná a slastná přítomnost ve mně. Celé mé nitro od toho pohybu pulzuje. Otevřu oči, až když uslyším šeptané své jméno. Poté už jen sklouznu do příboje slastných pocitů, které mi přivozuje souhra našich těl. „Ahh, tak...příjem...ný,“ kolísavě unikne z mých rtů a roztouženě začnu hladit Gabrielovo tělo. Opět....opět nad sebou ztrácím vládu.

Gabriel La Croix

Líbí se mu to čím dál víc. Poznává slast svého nového těla a ta opravdu ještě dlouho přetrvá. Možná mu zůstane navždy. Bylo by to příjemné, kdyby takhle reagoval už navždy. „Hazuki,“ znovu zašeptám jeho sladké jméno. Polibky zasypávám jeho sladký krk a přitom se v něm dráždivě začnu pohybovat. Sakra, opravdu mě vzrušuje. Možná i já potřebuju na čerstvý vzduch. Přeci jen jsem tu celou dobu byl jen s ním. Na ničem jiném mi totiž tolik nezáleželo a ani nezáleží. On je pro mě tím nejdůležitějším. „Ukaž mi víc,“ brouknu a začnu do jeho nitra přirážet mnohem drsněji a rychleji. Takhle se za chvíli udělám a myslím, že ani on k tomu nemá znovu daleko. Ještě pár přírazů a celého ho vyplním. Ale to rozhodně není můj limit, stejně tak jako ani jeho. Zvládne toho mnohem víc, navíc i jeho tělo touží po mnohem větší slasti.

Hazuki

„Nhnn!“ téměř zakňourám, jakmile mě s Gabrielovým vyvrcholením zaplaví intenzita toho mého. „Ahh! Sakra...ty a ten tvůj sex drive,“ zasténám a zatnu prsty do jeho zad. Udělal se do mě a stejně je zase tvrdý. A  v úhlu, v jakým ve mně spočívá, vyvíjí tlak na to proklaté místo. Jestli se takhle začne zase.... „Ahnnn!“ rozechvěle zakňourám a semknu víčka. Ani jsem nedokončil myšlenku a začal nanovo přirážet a jakoby četl mé myšlenky, dráždí mé nitro a hlavně na tom... „Ahh, Gabrieli! Gabrieli!!“ bezhlavě sténám jeho jméno a topím se v rozkoši. Matně uvažuju, jestli se postavím, když už plánuju jít ven. Do svítání zbývá ještě nějaká ta hodina. Pokud do té doby nevypustím duši, pomyslím si pobaveně. Ruce přesunu z Gabrielových zad na jeho krk a prsty mu vjedu do vlasů. Na to si ho přitáhnu bez okolků do polibku. Chci tak moc cítit jeho rty na svých.

Gabriel La Croix

„Ale to děláš hlavně ty, svůdníku,“ zabručím do jeho rtů. Vlastně je to jeho vina, jak se mi vystavuje a svým tělem a svými slovy mě vždy tak neskutečně svádí, že to ani není možné. Měl bych mít nějakou kontrolu, ale s ním to vůbec není lehké. „Jen sténej moje jméno,“ zašeptám a políbím ho na ouško. Přitom se v něm začnu hýbat. Opravdu intenzivně a tak, abych jeho tělo co nejvíc podráždil. Úplně cítím, jak se chvěje, jak touží po větší rozkoši. Lehce se pousměju a nechám ho, aby mě políbil. Polibek mu oplatím a velmi hluboce prohloubím. Dokonce vklouznu jazykem do jeho úst a ochutnám je zevnitř.

Hazuki

Umět tak skvěle líbat, až pociťujete záchvěvy, které si razí cestu vaším tělem, slastně povzbudí přecitlivělé partie a nutí vás ztrácet smysl pro racionální uvažování, je zajisté hřích. A upíři jsou hříšné bytosti. Bůhví proč mi v opojení tím skvělým polibkem vytanula na mysl slova učení Lovců, která mi kdysi dávno vtloukali do hlavy. Ironicky se uchechtnu těm myšlenkám a zapojím se svým jazykem. Hříšný polibek chutnající po krvi, vášeň proudící těly hříšníků. Osud mě svedl na cestu.... „Hnhh?!“ zatnu prsty na nohou do prostěradla, jak se mi vzrušením chvějí nohy a celý se napínám s dalším přicházejícím vyvrcholením. Ruce raději v rychlosti z Gabrielových vlasů přesunu na jeho záda a pevně se  jich chytnu. Nejspíš bych mu ty vlasy vytrhal v tom náporu energie. „Gabri...eli,“ hlas mi zakolísá. Pootevřu oči a nechám své rozechvělé ruce sklouznout na Gabrielovu hruď. Vzdychnu a pohladím ji, než zas dám ruce kolem krku toho nadrženého maníka. „Hříšný to muž,“ zabručím bezmyšlenkovitě a zahledím se do těch zelených očí. Cítím se tak uvolněně.

Gabriel La Croix

Svírá mě uvnitř sebe tak intenzivně, nejspíš si to ani neuvědomuje. Trochu si přizvednu jeho zadeček a spolu s polibky se začnu probíjet hlouběji do jeho těla. Nikdy nebudu mít dost, jeho tělo je úžasné i proměněné v upíra, je to stále on. Můj Hazuki. Zahledím se do jeho očí, jsou plné citu. Zajímalo by mě, jak vidí on moje oči, od té chvíle co mi vpadl do života se toho tolik změnilo. Okamžik nato ho přivedu k dalšímu vyvrcholení a stejně tak se udělám i já. Má občas divné průpovídky, ale už jsem si na to zvykl a svým způsobem je to i roztomilé. „Hazuki,“ zašeptám jeho jméno a prohrábnu mu vlhké vlasy. Je tak úžasný a mně dochází, že mu chci dát vše, co si zaslouží. Je to totiž někdo, kdo zasáhl moje srdce, jak lidské. Vystoupím z něj, ale zůstanu nad ním nakloněný. „Hazuki,“ znovu pronesu jeho jméno a sevřu rty. „Miluju tě,“ tiše zašeptám a nato uzamknu jeho rty ve velmi vášnivém a ve velmi dlouhém polibku. Lidské vyznání a já ho přenesl přes rty a vyslovil. Vím, že by něco takového chtěl slyšet a já mu to chtěl dopřát, i když už něco takového nikdy neřeknu. Je to tak neupírské, vyjadřovat si tímhle způsobem city.

Hazuki

Koutky mi cuknou v pousmání, když zašeptá mé jméno a jeho prsty projedou mými vlasy. Jestli pak ví, že mám velmi rád, když tohle dělá? Zachvěju se a pohodlně natáhnu nohy, když za mě vystoupí. Ale nespouštím pohled z jeho tváře. Z jeho výrazu ve mně vzrůstá to zvláštní tetelivé napětí. Uvědomím si, že kdybych byl ještě člověkem, mé srdce by teď uhánělo nesmírným tempem. Proč se tak tváří? Co po mně chce? Neklidně polknu, když znovu vysloví mé jméno. A pak tiše zašeptá....Má mysl je v ten okamžik úplně prázdná. To není možné, on to řekl. On řekl, že... Má hruď se najednou svírá těmi pocity, které se ve mně v poslední době hromadily. Cítím, jak mým tělem stoupá horkost. Nechám se strhnout vášní v polibku té osoby, která mi, ač je to neuvěřitelné, skutečně otevřela své srdce. Upír , který kdysi odsuzoval lidské city, který jimi kdysi přímo opovrhoval, teď vyznal lásku. Mně, řekl ta magická slova miluju tě.  Sotva tomu mohu uvěřit. Cítím teď tolik rozpaků. Cítím se šťastný, že mě utvrdil v tom, že jsem jím milován. Zároveň cítím bouřlivý zmatek a nápor nevyjádřených citů. Je v pořádku cítit něco tak bláznivého? Jsem teď také upír a přesto se tahle věc nezměnila. Sakra. Co mám říct? Rozechvěle se nadechnu, jakmile jsou mé rty volné. „Gabrieli,“ hlesnu a zamrkám. Přesto vidím rozmazaně. „Huh? Co to,“ jsou to slzy, proč v tuhle chvíli? Emoce si se mnou pohrávají, jako bych měl vybuchnout. Pohladím tu hrdou krásnou tvář. „Já....děkuji ti,“ zašeptám a vím, že nedokážu skrýt pohnutí a emoce ve svém hlase. Jímají mě tak silné rozpaky. Měl bych mu říci popravdě, že cítím to samé. Egoista jako on a dokázal něco takového říct a já jsem neschopen vyjádřit své city?

Gabriel La Croix

Jakmile se z polibku odtáhnu, znovu se na něj zahledím. Je z toho opravdu tak trochu mimo. U upíra dost nezvyklá reakce, ale on je pořád tak lidský, to se mi na něm líbí. Zůstává sám sebou, i když jeho srdce přestalo bít. Uvnitř je pořád stále trochu člověkem. Doufám, že to v něm zůstane, ale kdyby ne, tak to pořád bude můj Hazuki, Hazuki se kterým chci zůstat celou věčnost a dál. „Zajímavá reakce,“ zamumlám a prsty mu setřu z tváří slzy. „Čekal jsem trochu jinou reakci,“ pobaveně se mi zvednou koutky úst. Vlastně je to svým způsobem roztomilé. Vždycky mě překvapí, ale i tak na něm vidím, že ho to naprosto dostalo. Vím, že moje city opětuje, není třeba nějakých vyznáních, ale když jsem to viděl u Tristana a toho jeho člověka. Lidé po tomhle touží, mně stačí jen činy a jeho oči, které přede mnou nikdy nedokáží nic skrýt. Vím, jak se cítí, a vím, jak moc po mě touží, stejně tak jako po těch příjemných věcech, co mu dělám. „A nečekej, že ti to někdy znovu zopakuju. Jednou a dost, ale vždycky to tak bude,“ nakonec pronesu a hladím tu jeho rozkošnou tvář. „Jsi první, komu jsem něco takového řekl, nebo ke komu bych něco takového cítil, Lovče,“ zašeptám a políbím ho na čelo. Nedovolím nikomu, aby mi ho vzal nebo se ho jen dotkl. Ochráním ho, ať se děje cokoliv.

Hazuki

Tak on čekal jinou reakci? Jak jsem podle něj měl na něco tak nečekaného reagovat? Nadzvednu obočí, když vidím jeho pobavení. V zajetí emocí chvilku nejsem schopen nic a jen se s přivřenýma očima hledím do té zářivé zeleně a nechám se pokojně hladit po tváři. Uvolním se po jeho dalších slovech. Nic jiného jsem ani nečekal. Už jen jediné vyznání je u něj něco nepředstavitelného. Ale při posledním zašeptání a polibku na čelo se posadím a pohlédnu na Gabriela zpříma. Oslovil mě Lovče a z toho popudu se mé myšlenky utřídily. „Nevím, zda je moudré nazývat někoho, kdo se stal lovenou zvěří Lovcem,“ řeknu tiše. „Už nejsem Lovcem, kterým jsem býval. S tamtěmi Lovci už déle nemám nic společného. Nicméně označení Lovec si nejspíš můžu dovolit. Protože jsem ulovil srdce jednoho chladného upíra, že?“ pousměju se. Je to nejspíš pravdivé, jakkoli to může vyznívat směšně. „Ovšem tahle kořist mě něco stála. Stála mě mé srdce, které sis vzal dřív, než jsem si toho dokázal všimnout.“ Sklopím pohled. „Ne...Než jsem si to dokázal připustit.“ Pohlédnu zpět do jeho očí. Musím to říct, než mě opustí odvaha a přemůžou rozpaky! „Gabrieli, také tě miluji,“ řeknu upřímně. „Ngh,“ nakonec mě rozpaky přemůžou a já si opřu čelo o Gabrielovo rameno, aby mi v tuhle chvíli neviděl do tváře. Řekl jsem to. U všech všudy, já se mu skutečně taky vyznal.

Gabriel La Croix

Odtáhnu se a nechám ho se posadit. Má hodně energie, ale je to upír a ten vydrží mnohem víc než kdy jindy. Je teď tak silný a tak nádherný. „Proč ne?“ ušklíbnu se. Hodí se to k němu, i když je upírem, stále je i trochu tím Lovcem, kterého jsem tehdy ovládl. „Ano, to je pravda, ulovil jsi mě,“ kývnu a nakloním se, abych mu mohl ukrást další polibek. Další z těch sladkých polibků, které chutnají po krvi. „Mě to taky dost stálo, ale ničeho nelituju. Mám tebe a to mi úplně stačí. Nic víc nechci a to jsem toužil po tolika věcech, ale když mám tebe, už nic víc nechci,“ zašeptám a zvednu mu bradu, abych mu mohl vidět do očí. Nato ho znovu s jemností políbím. „Já přeci vím a vím to už dávno,“ pousměju se a přitáhnu si ho do objetí. Obejmu to jeho chladné tělo a přejedu po jeho teplých zádech. Je to zajímavé, ale opravdu to nevypadá, že by mu to nějak ubližovalo. Kdyžtak si o tom promluvím s Tristanem, jestli nemá moc práce s tím svým člověkem.

Hazuki

Znovu si v mysli připomínám, jak zvláštní je slyšet Gabriela něžně slovíčkařit, vidět ty lehké úsměvy, přijímat takové něžnosti. Mezi těmi jemnými ale rozhodnými slovy mi krade polibky, dokud mě znovu neobejme. Zamyslím se nad tím, co řekl. Po čem dříve toužil a čeho se vzdal. Uvolním se v jeho objetí a ovinu kolem něj své ruce. Bradu si položím na jeho rameno. Chvilku se jen v tichosti objímáme, dokud to ticho neprolomím. „Víš, Gabrieli. Možná bys měl získat některé z těch věcí, po kterých jsi toužil.“ Kdysi toužil stát se králem. Místo svého bratra, který se rozhodl pro život stranou klanu a život s vlkodlakem. Možná by bylo dobré, kdyby se ti dva dohodli, kdo převezme trůn. Ať by to byl kdokoli z  těch dvou, hlavním cílem je svržení toho despotického bezcitného zplozence temnoty. Já sice s upíry nebo spíše jejich společenstvím nemám nic  moc společného. Jsem bývalý Lovec, upír, který byl stvořen bez svolení, milenec prince, který byl kvůli mně vyvržen. Nicméně vím, že udělám, co bude v mých silách, abych Gabriela podpořil. Že udělám cokoli, co by zabránilo Samaelu La Croixovi nám ublížit. Podpořím všechny, co ho budou chtít zničit. Zatnu ruce v pěsti.

Gabriel La Croix

„Jsi přítulný,“ ušklíbnu se a políbím ho na krk, který je posetý ranami od mých zubů. Tolikrát jsem pil jeho lahodnou krev. Musím přiznat, že mi chybí, ale když už mě jeho lidská vůně nedráždí, tak je to lepší. Na syntetickou krev si zvykám, ale pořád to není dvakrát výhodné, oslabuje mě to. Nejsem na ni zvyklý, ale cítím, že nemám tu sílu jako předtím. „A proč?“ zeptám se ho a obejmu ho kolem boků „Mám tebe a to je vše, co jsem si mohl přát,“ pokračuju a svými polibky začnu dráždit jeho krk. „Tak sladký,“zašeptám mu do ouška, které olíznu. Vím, že si dělá starosti, ale to nemusí. Chci jen jeho a nikoho jiného. Toužil jsem po trůnu a postavení, ale to je minulost, ale pokud bude třeba, otci se postavím. Udělám to pro Hazukiho, proto aby mu už nemohl ublížit, ale už ne pro sebe, ale pro něj. „Hlupáčku,“ prohrábnu mu vlhké vlasy.

Hazuki

Přítulný, tsk, možná jsem přítulný. Nechávám se emocemi tak strhnout. „Nhh,“ cuknu sebou a semknu rty, když mě začne škádlit na krku. Sakra, před chvílí jsme skončili a on zase začíná.. „Aaah!“ zatnu prsty do jeho ramenou. Ví, že na krku a uších jsem slabý! Že prý sladký a hlu-hlupáčku?? Vrhnu po něm plamenný pohled. Kdo je u něj hlupáček, cítím se z toho trapně. Rozpačitě si odfrknu a opřu se rukama za zády.  Zavřu na okamžik oči. Myslím, že bychom se měli jít osprchovat. Potřebuju se umýt a také spláchnout všechnu tu frustraci z prožitých emocí. Noční můra, vášeň, vyznání. Jako člověk, bych už touhle dobou ležel vyčerpán, sotva něčeho schopen. Aniž bych oči otevřel, nadhodím: „Měli bychom se umýt, za chvíli půjdeme ven, že ano?“

Gabriel La Croix

„Ale no tak, Hazuki,“ tiše zašeptám. Bavím se jeho reakcemi, jsou příjemné a on mi ukazuje své roztomilé stránky. „Co ten pohled?“ šeptnu a políbím ho tentokrát na rty. „V tom máš pravdu, chtělo by to koupel a navrhoval bych společnou,“ souhlasím s ním a prsty mu přejedu po páteři. Po mých dotycích se tolik chvěje, jeho tělo ví, co je to rozkoš. „Spíš bychom skoro měli vyrazit. Přeci jen, až se rozední, tak to pro tebe nebude zrovna příjemné,“ konstatuju a pohlédnu oknem ven. Uběhla už nějaká doba od jeho snu a já nechci, aby to pro něj poprvé bylo venku nepříjemné, i když nedokážu odhadnout, jak se zachová, až ucítí lidskou vůni. Nicméně já se postarám o to, aby se nic nestalo.

Hazuki

Společnou...koupel...Zachvěju se rozpaky. Společnou sprchu nebo koupel jsme ještě nikdy neměli. Dva dospělí chlapi v jedné vaně, nebude to divné? Přijde mi to svým způsobem trapné. „Mmm,“ zabroukám neurčitě a pohlédnu na strop. Až se rozední, huh? Bude to můj první přímý kontakt s venkovním světem a sluncem od mé proměny. Uvědomuji si, že necítím ani tolik nervozitu, jako spíš vzrušené očekávání. Heh, jsem jako můra, co se tetelí kolem světla lampy. Teď záleží na tom, zda mě to světlo spálí, nebo ne. „Tak to bychom neměli ztrácet čas,“ opáčím a shodím nohy z postele. Postavím se, ale nevyhnu se zavrávorání. Nohy mě nechtějí zatím ještě poslouchat. Tiše zasyčím a hodím po Gabrielovi výmluvný pohled, kterým mu jasně sděluji: Podívej se na to, to je tvoje vina.

Gabriel La Croix

„Co je to za reakci?“zabručím a prsty přejedu po jeho bocích. Na jeho výrazu vidím, jak usilovně přemýšlí, společná koupel nebo ne? Vlastně mu v téhle věci nedám moc na výběr, stejně se k odpovědi moc nemá. Navíc je to opravdu dobrý nápad, vlastně víc jak dobrý. Alespoň zkusíme něco nového. „To máš pravdu, to bychom neměli,“ přisvědčím a s jistým pobavením ho sleduju. Je upírem, ale stále dost citlivým. Nakonec se také zvednu z postele a vezmu ho do náruče. Nedbajíc na jeho výraz a ani protesty „Proto navrhuju to trochu urychlit,“ zašeptám a s tím ho odnesu do koupelny. Díky tomu jak to má s nohama, ho rovnou položím do vany. Pustím vodu a vlezu si k němu za jeho záda. „Takhle je to opravdu velmi příjemné, nemyslíš?“trochu ho popíchnu šeptajíc mu do ucha. Zatímco jednou rukou si ho zas pas přitáhnu, aby se o mě opíral a druhou mu dráždivě přejedu po stehně.

Hazuki

„Ha? Oi, Gabrieli, tohle není nutné, polož mě na zem!“ zaškaredím se na něj, když mě se špatně skrývaným pobavením v tváři popadne a nese do koupelny. Do háje, tohle je trapné. Má stabilita na tom není zas tak hrozně, abych se nedopravil do koupelny sám. „Jo? Dva dospělí chlapi společně ve vaně?“ zabrblám a se zachvěním přivřu oči. Z šepotu do ucha mi vyskočila husí kůže a příjemně mě zamrazilo. Tsk, stačí tak málo a tohle se děje. Dráždí mé instinkty. Sleduju, jak jeho prsty cestují po mé kůži a opřu si při tom hlavu jeho rameno. Povzdechnu si, tahle osoba je vysloveně nenasytná, co se intimní tématiky týče. Vana se poměrně rychle plní příjemně horkou vodou, která uvolňuje mé tělo a hlavně namožené partie. „Alespoň v té vaně mě nech vydechnout, hračičko,“ zamumlám a prsty sám zlehka přejedu po hřbetě jeho nenechavé ruky. Natočím hlavu k jeho tváři, druhou rukou naberu trochu vody a umyji šmouhu od mé krve na jeho líci. Polknu, protože si začnu uvědomovat pocit hladu. Přílišné psychické i fyzické vypětí si vybralo svou daň. V lednici toho ale už moc nemáme. A to nemyslím zrovna krev, ale normální potraviny. Kdyby Gabriel netrval na tom, že krev musím, tak bych se snažil přežít jen z normálního jídla. I když se s krví nedá dvakrát srovnat. „Stavíme se pro jídlo?“ zeptám se.

Gabriel La Croix

„Jsi můj milenec, je normální, že tě rozmazluju,“ zašeptám a ucho mu olíznu. Nečekal bych, že se někdy k někomu budu takhle chovat, ale on mě opravdu změnil. Jeho chování a reakce mě ale tak změnily. „Nechce se mi, navíc tahle tvoje část nevypadá, že by si přála, abych přestal,“ šeptnu a přejedu po jeho probouzejícím se penise. Nato ho začnu líbat na krku. „Víš, že tady jsme to ještě nedělali,“ pobaveně nadhodím a pokračuju v tom, abych mu udělal dobře.  Tentokrát prsty obemknu kolem jeho penisu a začnu mu ho třít. Vzápětí na něm vidím, že jeho myšlenky teď jsou u něčeho trochu jiného. „Než půjdeme, musíš se najíst,“ rozhodnu. On krev potřebuje hlavně, aby si zvykl a nevrhl se na někoho venku. Taky potřebuje zůstat při síle. „Jo, můžeme něco nakoupit,“ kývnu. Přeci jen i lednička se pomalu vyprazdňuje. Venku jsme nějakou dobu nebyli, hlavně jsem chtěl být s ním a nechtěl jsem ho nechat samotného. Kdoví co se mohlo stát, otec je nepředvídatelný.

Hazuki

Zalapám po dechu. Mám pocit, že Gabriel není k zastavení. Potěšilo mě, když znovu řekl, že jsem jeho milenec. Hezky se to poslouchá, ale...ALE! Tvrdí o těchto věcech, že jsou normální, ale na takový druh chování u něj jsem si zatím tedy opravdu nezvykl. Chytnu se okraje vany a stisknu víčka, jak se všemožně snažím ovládnout, když mě začne uspokojovat třením mého mužství, které  pod jeho dotyky tak snadno tvrdne. „Asi sním tebe, jestli...naah,“ procedím skrze zuby. Aah, jsem blízko k vyvrcholení. Zabodnu svůj pohled do jeho očí a vycením na něj tesáky. „Gabrieli,“ zasténám naléhavě jeho jméno. Takový indecentní chlap, obávám se, že si to vážně hodlá rozdat ve vaně!