Hazuki

Odložím hrnek od kávy a pohlédnu z okna. Dnes je tam nádherně. A já jsem jako obvykle mezi čtyřmi stěnami. Tedy to není ten správný výraz. Mám v podstatě celý ten obrovský byt pro sebe. Gabriel je v práci a mě nechal ještě jeden den doma. Dva dny po té události, kdy Gabrielovi přeskočilo a chtěl mě vysát do poslední kapky, jsem se horko těžko zotavoval a po většinu dne jsem spal. Dnes je první den, kdy se cítím o mnoho lépe a pohyb mi nedělá problém. Nicméně jsem vstal, až když Gabriel zmizel do práce. A já si tak užívám chvíli klidu jen sám pro sebe. Nemíním však proflákat celý den v bytě. Konečně mám příležitost vypadnout na nějakou chvíli ven. Nejsem poslušný pes, co čeká v bytě a pak s vrtěním chvostu přijde uvítat pána, když se vrátí z práce. Dám si na čas a dám si v klidu sprchu, snídani a na závěr velký hrnek kávy. Pak se ale obléknu do nejméně nápadného oblečení, co mezi tím, co mi Gabriel pořídil, najdu. Neopomenu vzít s sebou zbraň .Tu dýku jsem musel předat tomu idiotovi Tristanovi ke zkoumání, ale získal jsem další náboje do té dětské pistolky. Plný zásobník ve zbrani a další dva náhradní zásobníky v kapse kabátu. No, lepší než nic. Neočekávám, že by se po tom masakru, co Gabriel způsobil v řadách Lovců před pár dny, něco stalo a šli po mně. Ale jistota je jistota. Otráveně si odfrknu a urovnám si kabát. Pak za sebou s uspokojením zabouchnu dveře a vyrazím. Neplížím se, nedělám nic špatného. Tuším, že v budově je spousta kamer, takže pozornosti bych neunikl tak či onak. Na to s úsměvem na rtech vyrazím do ulic prozářených sluncem a užívám si plnými doušky pocit svobody, který mi skýtají.

Gabriel La Croix

Prohlédnu si dokumenty a ušklíbnu se. To si snad ti idioti dělají srandu, takhle to odfláknout. Mysleli si, že jsem chvilku mimo a pak tohle. Budou to muset celé opravit. Papíry hodím na stůl a opřu se do křesla. Jsem už v pořádku, absolutně v pohodě, což se o Hazukim nedá říct. Dva dny se válel v posteli jako mrtvola a nakonec jsem ho začal mít dost. Nebylo s ním co dělat, chtěl jsem si užít s někým jiným, ale nějak jsem chtěl prostě jen jeho a to jeho svůdné tělo. „Sakra!“ podrážděně zasyknu. On je fakt dobrej, až mě to vytáčí. Navíc začínám mít pochyby, že někdo bude někdy tak dobrý jako on. Navíc jsem dneska musel něco zařídit v práci, takže jsem ho nechal samotného a konečně opustil byt. Najednou se ozve telefon. Vezmu ho. „Je venku,“ oznámí mi hlas na druhé straně. „Jak nečekané,“ zamumlám a kouknu na počítač. Má pravdu, odešel. „Mám ho přivést?“ zeptá se. Na okamžik zapřemýšlím. Nechat ho dovléct zpět do bytu nebo ho nechat prozatím být? Copak s ním mám asi udělat? „Ne, sleduj ho, ale ať o tobě neví,“ poručím nakonec svoje rozhodnutí. „Ano, pane.“ Zavěsím a pohlédnu k oknu, proč mu nedopřát okamžik svobody. Stejně mu nezbude nic jiného, než se ke mně vrátit. Jakkoliv se totiž bude snažit, vždy skončí u mě, na kolenou. Trochu jsem ale čekal, že až bude v pohodě, tak se o to pokusí. Nezklamal chlapec. Má pořádnou odvahu, když ví, že ho pak můžu potrestat.

Hazuki

Nikdy jsem si neužíval  anonymní procházku po městě tak jako teď. Pohybuji se volně, kam se mi zachce, nikdo mi neříká jako puberťákovi, co mám dělat. V davu lidí se v tuhle chvíli cítím víc v bezpečí, než s Gabrielem za zadkem. Cítím, že můžu klidně dýchat. „Tohle jsem potřeboval,“ zamumlám a pohodlně se protáhnu na lavičce v parku. Poté pohlédnu vzhůru a přivřu oči pod oslňujícími slunečními paprsky. Hádám, že Gabrielovi by teď bylo venku slušně nepříjemně. Ta skutečnost mě nesmírně pobaví. Je mi jasné, že už asi ví, že nejsem doma. Chvíli se bavím představou, jak rozladěně přechází po kanceláři a štěká na své nic netušící podřízené. Přál bych jim to. Posledně, co jsem dělal Gabrielovi poslíčka ve firmě, mi lezli na nervy svými poznámkami a požadavky. Z mých myšlenek mě vyruší pláč dítěte. Pohlédnu směrem, odkud přichází, a uvidím to škvrně brečet u jednoho keře. Rozhlédnu se a vidím, že si ho nikdo nevšímá, tak k němu dojdu, přidřepnu si k němu a lehce se pousměju. „Copak se stalo, prcku?“ zeptám se ho a malý chlapec na mě vyvalí velká uslzená kukadla. „Holčičí kluk?“ zabrouká a popotáhne. Hrkne ve mně. Ovládnu se a udržím neutrální výraz. „Mám jen dlouhé vlasy,“ odvětím a pousměju se, i když mi nervózně zacuká obočí nad pravým okem. „Proč brečíš?“ zeptám se znovu. „Máma a táta se ztratili,“ zafňuká a zase se rozbrečí. Sakra, neumím jednat s děcky. Povzdechnu si, fajn, vypadnu ven a teď se starám o nějaký ztracený děcko? Ach bože. To mi není podobné. „Nebreč, jsi přeci kluk, ne? Pojď najdeme je, jasný?“ pocuchám ho neobratně ve vlasech a vezmu ho za ruku. Pomalu se vydáme parkem a já se ptám kolemjdoucích. Nakonec jedna žena ví o rodičích, kteří zrovna hledají své dítě. Prý je najdu na okraji parku. Oddechnu si úlevou, protože prcek zase hodlal natahovat. Když dorazíme k východu z parku, konečně dítě uvidí svou matku a začne na ni šťastně a zuřivě mávat. Dovedu dítě k nim a to jim skočí šťastně do náruče. To vyčaruje na mé tváři smutné pousmání. Trochu bych i tomu dítěti záviděl. Žena mi se slzami v očích poděkuje a otec mi podává ruku. „Jsme vám velmi vděční,“ děkuje s úsměvem a mě zmate, že mě najednou mé instinkty varují. Přesto ruku stisknu a usměju se se slovy, že to nic nebylo. Když si však pohlédneme do očí, oba dva ztuhneme. Ten chlap má mně poměrně známou tvář. A já naprosto zjevně nejsem neznámý tomu muži. Ale ne, to snad ne... „Tati, já chci taky obejmout,“ houkne najednou dítě a tím nás vyruší, dřív než jeden z nás něco řekne. Natahuje se k otci a zavrtí oušky. „Maličký,“ vydechne rychle matka a zakryje je kapucou mikiny. „Vlkodlaci?“ vyklouzne mi. Odpovědí je mi hluboké zavrčení otce. „Znám tě,“ zavrčí. „Hádám, hmm, že mě těšilo,“ opáčím, obrátím se a rychle vyjdu z parku. Ale vím, že otec dítěte mě následuje. Respektive chlápek, jemuž jsem kdysi byl nucen zabít otce. Nemilé potkat ho teď. Prudce zahnu do postranní uličky a zdrhám, co mi síly stačí. Nejenže nemám chuť na boj, ale ani nemám dvakrát sílu na opravdový střet. A nemám potřebu zabíjet další vlkodlaky. Nebojím se, vlastně...usměju se....vlastně je to sranda. Jako bych se vrátil do časů, než jsem Gabriela potkal. Honička se započala.

Gabriel La Croix

Nějakou chvíli se hrabu v papírech, ale pak toho nechám. Dojdu k oknu a zahledím se na město. Dnes je slunečno, naštěstí jsou tyhle okna dobrá ochrana proti slunci, ale ani tak se slunce nebojím. Jen je to dost nepříjemné se v tomhle počasí producírovat venku. Samozřejmě, že bych ven jít mohl, ale pekl bych se a navíc Hazuki má ochranu. Ochranu, zavrtím hlavou. Nad čím to přemýšlím. Znovu si sednu, když mi volá Hazukiho dohled. Vezmu to, ale chvíli je ticho. „Ztratil jsem ho,“ ozve se nakonec. „Cože?!“zasyčím podrážděně. Telefon pevně sevřu. „Jak se ti to povedlo?!“ skoro na něj zakřičím. „Připletl se tam nějaký vlkodlak, začal ho nahánět. Vlastně on našel nějaké dítě a…,“ začne, ale já ho přeruším. „Najdi ho, je mi jedno jak, ale jestli do pěti minut nezavoláš, že ho máš, zakroutím ti krkem!“ pohrozím mu a položím to. To snad není pravda, co je to za idiota, že ho ztratil. Věřil jsem, že je nejlepší, když jsem mu svěřil dohled nad Hazukim. Nepotřeboval jsem ho nechávat doma samotného bez dozoru, ale zase jsem nechtěl, aby to věděl. Chtěl jsem zjistit, jak se bude chovat a teď to mám. Nezajímá mě nějaké usmrkané dítě, jde mi jen o to, kde je on. Skoro třísknu telefonem na stůl, ale v poslední chvíli se zarazím a čekám. Minuty se vlečou nekonečně dlouho, ale nakonec telefon znovu zazvoní.

Hazuki

No, už mi skutečně dochází dech. Ještě nejsem plně zotavený a tahle zdravotní procházka se zvrhla v pořádnou jízdu. Na pár vteřin se opřu o stěnu, abych se vydýchal, ale i těch pár vteřin se mi stane osudných. Ve chvíli, kdy se od stěny odlepím, mě popadne silná ruka za rameno a zády mě přirazí na stěnu. Do očí se mi propaluje pohled vlkodlaka, který mě naháněl. Oddechuje téměř stejně rychle jako já. Vztekle potřese ušima a máchne ocasem. Zdá se, že je hodně nervní. Téměř na pokraji proměny. Takhle mě ale roztrhá, pomyslím si věcně a vyčkávám. Přičichne ke mně a odfrkne si, což mi přijde krapet neslušný. „Věděl jsem to. Jsi to ty. Ten sráč, co odpráskl mého otce,“ zavrčí na mě hlubokým hlasem. „To nepopírám,“ odvětím bezvýrazně a opětuji mu pohled. Nemá cenu zapírat, na jedné z misí byl mým cílem a já nebyl z těch, co selžou. „Měl bych tě zabít!“ zavyje vlkodlak vztekle a chytne mě pod krkem. Ale s dalším, tentokrát bolestným zavytím, ruku stáhne a pohlédne na ni. Pak zapátrá na mém krku po tom, co ho popálilo. Odhalí tak stříbrný obojek na mém krku. Nevěřícně rozšíří oči a pak tiše zavrčí, když si povšimne kousanců. „Jsi snad teď majetkem upíra?“ Zamračím se. „Já si tohle nevybral, ale stalo se,“ zahučím dutě a uhnu pohledem. Cítím se trochu zahanbeně. Pokud by se tohle rozneslo i ve vlkodlačí komunitě, budu nejspíš cítit hanbu do konce života. Ale ne. Bylo by tomu tak, pokud bych se cítil dál Lovcem. Ne takhle. Pohlédnu na muže, který na mě teď zamyšleně zírá. Nakonec si odfrkne. „Nenapadlo by mě, že někdo jako ty takhle skončí. Rozhodně by mě nenapadlo, že Lovec, o kterým se říká, že si ho ochočil upír, budeš ty.“ Otráveně se na něj zaškaredím. Nějak mu ta držka jede. „Tak co se mnou uděláš?“ nadhodím. „Sám vidíš, že já s tebou bojovat nebudu.“ Udiveně zvedne obočí a uchechtne se. Zadumaně na mě zase pohlédne a nakonec se odtáhne. „Pomohl jsi mému dítěti a za to jsem ti vděčný. I když ti neodpustím smrt mého otce, proteď tě nechám jít,“ odvětí. „Tak to jsem ti vděčný. Tak prcka pozdravuj,“ pousměju se, poplácám ho po rameni a každý se rozejdeme na opačnou stranu. Když se vlkodlak ještě jednou na mě obrátí. „Jsi zvláštní. Podivnějšího Lovce jsem ještě nepoznal,“ poznamená. „Ani nepoznáš,“ zahučím, aniž bych se otočil. Ujdu ještě pár kroků, když se zastavím a otočím k muži tvář. „A už nejsem Lovec. Zapamatuj si to,“ dodám tiše, ale vím, že mě slyšel. Nakonec se vymotám ze spleti úzkých ulic na hlavní třídu. Chvíli pátrám pohledem a nakonec vděčně naleznu to, co hledám. Cukrárna. Na mou duši, jsem totálně vyřízený. Káva a zákusek bude to nejlepší, co mě v tuhle chvíli dostane na nohy. Beztak je čas na oběd.

Gabriel La Croix

„Mám ho,“ ozve se „Máš štěstí, ani nevíš jaké,“ pronesu chladným hlasem, ale oddechnu si. Opravdu má neskutečné štěstí, že ho našel. Byl bych opravdu schopen ho na místě zabít, kdyby ho nenašel, ale ani tak ho nenechám ujít bez trestu. Neměl ho ztratit ani na okamžik. A já trestám nezodpovědnost, navíc on je pouhým člověkem. Potřebuje, aby na něj někdo dal pozor, dokud se nedá alespoň trochu do kupy. „Kde je?“ zeptám se vzápětí. Je fajn, že se o sebe alespoň trochu dokáže postarat, ale takhle to dál už prostě nejde. Potřebuje se něco pořádného naučit, protože podle všeho u Lovců nic moc nepochytil.  „V cukrárně, jí sladké,“ odvětí. Jen se ušklíbnu, takže je to mlsoun. Jak zajímavé zjištění. „Už ho neztrať z očí, rozumíš?“ zasyčím mu do telefonu „Jistě pane, ani na okamžik ho nenechám bez dozoru,“ tiše odvětí. No jen aby, zabručím pro sebe, ale už o něco klidněji telefon odložím. Prohrábnu si vlasy a zavřu oči. Ten mi ale dává, co to vlastně kecal o vlkodlakovi? Hmm, vlkodlak…jsou to smradlavý čoklové a on na ně musí narazit. Jaká náhoda, nebo spíš osud? Tak jako tak nejspíš v něm něco je, když dokázal utéct. Nepočítám totiž s tím, že by někoho zabil. Už totiž není tím Lovcem co dřív. Sice má zbraň, ale kdoví v jakém je teď rozpoložení. No nic, znovu se začnu přehrabovat v papírech.

Hazuki

V cukrárně je příjemně. Nasávám hřejivou atmosféru a plně doplňuji cukry a potřebné kalorie. Kdyby tohle viděl Gabriel, nejspíš by se mi vysmál. Nebo přinejmenším by si kvůli tomu ze mě utahoval. Tenhle chlap vážně nevynechá příležitost rejpnout si. Brzy jsem plný a už jen příjemně uvolněný upíjím vychlazenou minerálku. Nepotřebuji si ani povídat, ačkoli se se mnou pár slečen pokoušelo zapříst rozhovor. Nemám, o čem bych si s nimi povídal. To už bych dal přednost společnosti toho ubulenýho štěněte. Povzdechnu si a pohlédnu skrz výlohu ven. Slunce s chýlí k západu. Byl jsem tu opravdu dlouho. Zvednu se, zaplatím a vyrazím znovu do ulic. Je načase se vrátit. Nelíbí se mi označení „vrátit se“. Je to, jako bych šel zpět na místo, které je mé zázemí, domov. Ale on čeká. A já nevím, kde jinde bych mohl být. Je to rozčilující. Vlastně bych mohl klidně přespat v nějakém hotelu, na to jsem si v bytě vzal peněz dost. Ale to je blbost, to by vypadalo, jako bych byl na útěku, což technicky vzato nejsem. Znechuceně si povzdechnu a pohlédnu vzhůru na nápis firmy na budově. „Má malá zdravotní procházka právě končí,“ zamumlám a vkročím dovnitř. Tam kývnutím pozdravím ženu za pultem. Recepční na mě pohlédne překvapeně, pak ale sáhne po telefonu. Je mi jasný, že mu volá do kanceláře, že jsem přišel. Nezastavím a jdu až k jeho kanceláři. Tam zaklepu a vstoupím. Mlčky se posadím na pohovku a pohlédnu na Gabriela.

Gabriel La Croix

Už se mi neozve, takže je vše v pohodě a já se můžu věnovat práci. Prolistuju ještě několik dokumentů, než znovu zazvoní telefon. Trochu překvapeně od recepční zjistím, že přišel. Čekal jsem, že se vrátí domů, ale do firmy? Je opravdu jedno velké překvapení. Ale co, mohlo by to být zajímavé. Navíc se docela hodí, že dneska takhle přišel, kromě toho je podle všeho odpočatý a schopný se začít trochu učit. Pohledem ho sleduju, když nakráčí do kanceláře a rovnou se svalí na pohovku. Alespoň má plus, že zaklepal. Prohlížím si ho od hlavy k patě, než se s povzdechem opřu v křesle. „Tak jaká byla procházka, Koloušku?“ zeptám se s chladným hlasem a nepřestávám si ho měřit. Vypadá opravdu celkem čile, i když trochu páchne potem. Nejspíš něco s tím vlkodlakem. Nemá vůbec dobrou fyzičku, dost zlenivěl. „A co v cukrárně, jak jsi se nacpal?“ s úšklebkem se ho otážu a po pár okamžicích dodám. „Kdybys řekl, tak jsem ti koupil něco na mlsání.“

Hazuki

„Velice osvěžující, děkuji za optání,“ nenechám se vyvést z míry chladem v jeho hlase. Takže mé podezření o tom, že skutečně věděl, že jsem odešel z bytu, bylo opodstatněné. Rentgenuje mě pohledem a zjišťuje můj stav. Nejsem na tom špatně. Procházka mi jen prospěla, i když honička s vlkodlakem mi dala slušně zabrat. Ale v cukrárně jsem se krapet zotavil. Obočí mi vystřelí vzhůru, když to uslyším od něj. On ví, kde jsem byl? Otráveně vydechnu a opřu se o opěradlo. Zahledím se do stropu. „Nechal's na mě nasadit stopaře?“ Že mě to vůbec překvapuje. Takže zjevně ví o všem, co se se mnou dnes dělo. Skvělé. Bude mi to neustále předhazovat, ne? Ale musím uznat, že si dal s tím stopařem velkou práci. Nenasadil na mě jen tak někoho. Musel to být specialista, jinak by mě instinkty varovaly. „Musel tě vyjít na velký prachy, vůbec jsem ho nezaregistroval,“ úmyslně přejdu jeho provokativní slova týkající se sladkého.

Gabriel La Croix

“Podle toho, jak vypadáš, spíš dost vyčerpávající,” neodpustím si ho popíchnout. Nejlépe bude začít hned dneska. Jinak nebude schopný ničeho. Už i teď nestřílí nic moc. Podepřu si bradu a nepřestávám ho pozorovat. Jeho další reakce je předvídatelná. „Jistě, že ano. Po tom všem? Co bys čekal? Že tě nechám samotného?” zeptám se ho a nakonec se zvednu. „Pro tebe jen to nejlepší. Přeci bych o tebe nemohl přijít,” s tím k němu dojdu a skloním se k němu. „Ale příště se vyhni vlkodlakům. Myslím, že na nic takového nejsi připravený. Navíc nečekám, že bys dokázal někoho jen tak zabít,” zabručím a za oblečení si ho přitáhnu do hlubokého a vášnivého polibku. „Něco pro tebe mám, aby ses nenudil, až budu zase pracovat a ty se tu budeš nudit,” oznámím mu a prsty mu přejedu po tváři.

Hazuki

Vyčerpávající, no bodejť by ne. Honěná s vlkodlakem není nic jednoduchého. Jen uštěpačně nadzvednu obočí na jeho popichování. Ach, zajisté. Jsem podle něj přeci jen ubožák, co nic pořádnýho neumí, natož se bránit a tak dále a tak dále. Známá písnička. Leze mi to na nervy. A je to tu zase. Za se volí samolibě tak matoucí slova, za která bych ho nejradši zaškrtil. Skloní se ke mně a já se instinktivně napnu. Ale já to přeci dokázal, tamty Lovce, co nás před pár dny napadli, jsem zabil. I když v boji je to něco jiného. Prostě nezabíjím, když nemusím! V očích se mi zaleskne pevné předsevzetí. Ale záhy jsem přitažen za límec do polibku, ze kterého by se mi, kdybych stál, podlamovaly kolena. Rozechvěle vydechnu a přivřu oči. Nechám se jeho prsty pohladit a vyslechnu si zvláštní oznámení. „O čem to tu mluvíš,“ otážu se překvapeně a podezíravě zbystřím. Něco, abych se nenudil? Co to sakra může být?

Gabriel La Croix

“Budeš nejlepší, až s tebou skončím,” zašeptám, když se z polibku odtáhnu a pustím ho. Má potenciál, může být dokonce lepší než mí podřízení, ale bude to chtít čas a hodně dřiny. Tak mě napadá, jestli na tom spíš neztratím. Protože z něj nejspíš nebudu moct tak často pít jako doposud. Uvidí se, měl by se umět pořádně bránit. Protože i když bude mít někoho, kdo na něj bude dávat pozor, náhoda je blbec. „Jdeme, ukážu ti to,” pronesu a vybídnu ho, aby mě následoval. Vlastně se ani nestarám, jestli jde za mnou. Jsem si tím totiž jist. Nastoupíme do výtahu a já vyndám speciální klíč. Strčím ho do desky a otočím, výtah začne sjíždět do tajného poschodí. „Taky ho dostaneš, aby jsi tam mohl, až budu pracovat,” vysvětlím mu.

Hazuki

Nejlepší? Nejlepší proboha v čem?? Zvedne se ve mně vlna znepokojení. V hlavě mi lítá několik ztřeštěných nápadů, ale pořád nemám ponětí, o čem to Gabriel mluví. Jelikož jde o něj, můžu čekat cokoli! Ah jednou vlastně řekl, že mě toho ještě musí hodně naučit.  Žaludek se mi zahoupe neklidem. Ne, nesmím si ani na chvíli připustit možnost, že by mě hodlal trénovat v nějakých perverznostech! U-určitě jde o něco jiného, téměř se v mysli modlím. Skousnu si nervózně ret a Gabriela následuju. Jedeme výtahem, který jede do nějakého tajného podzemního patra. Prý mi k tomu dá stejný klíč. Vystoupíme a já uvolněně vydechnu. Žádná místnost plná SM hraček a dalších hrůzostrašných věcí. Zato jsme v nějaké hale. Omyl...tohle je..“ Výcviková hala?“ nadzvednu obočí.

Gabriel La Croix

Jen se ušklíbnu, vůbec netuší, o co jde, ale proč ho trochu nepoškádlit. „Přeci se nebojíš, koloušku. Po tolika dnech a ty se bojíš něco takového?” zamručím mu do ucha a ruku mu položím na rameno. Nakonec se výtah zastaví a já ho nechám jít jako prvního. Jen ať si to tu hezky prohlídne. „Jo, jak jsem řekl, potřebuješ trénink. A já po tobě chci, abys byl nejlepší,” zamručím a pokynu mu, aby šel za mnou. Je tu několik upírů, kteří nás dost překvapeně sledují, hlavně můj doprovod. Člověk tu nikdy nebyl, ale oni si budou muset zvyknout, protože já to tak chci. Hala je obrovská, rozdělená na různě velké místnosti se vším potřebným a já mu ukazuju, co v každé je. „Střelnice, boj beze zbraní, vrhání dýkou, boj na blízko, posilování, manévry, strategie,” je toho tu tolik a on se má opravdu dost učit. Pochybuju totiž, že se u Lovců učil něco tak propracovaného. „Tady začneš,” ukážu k poslední místnosti a otevřu. Zrovna tam dva upíři bojují. Jen se ušklíbnu, jaká to náhoda. Máme to ale štěstí. Zbraně do sebe tvrdě naráží, až skoro létají jiskry. Je to nebezpečné, ani jeden z nich nemá ochranný oblek, ale v pravém boji ho také nebudou mít. „To bude tvůj tréninkový partner,” oznámím Hazukimu a jen okamžik sledujeme, jak spolu bojují. Po chvíli ale jeden z nich tvrdě udeří a soupeř je najednou na zemi se špičkou meče na hrdle. Opravdu dost tvrdý útok, ale brzy se bude muset začít krotit. „Same,” kývnu na upíra, co vyhrál, a naznačím mu, aby ke mně přišel.

Hazuki

Blbec, ještě mě provokuje. Neklidně polknu, ale nic neříkám. Nicméně to, co uvidím, mě opravdu překvapí. V obří hale, rozčleněné na několik různě velkých kójí s různým zaměřením. Odevšad se ozývají tlumené zvuky střel, třesku zbraní a zápasu. Nerad to přiznávám, ale fascinuje mě to. Výcvikové tábory Lovců, kterých jsem se účastnil, byly nic ve srovnání s tímhle místem. Je mi fuk, že je to tu prolezlé upíry, líbí se mi to. Musím uznat, že Gabriel se vážně překonal, tohle jsem nečekal. Pečlivě si prohlédnu každou místnost a vzrůstá ve mně pocit tetelivého nadšení. Nakonec vejdeme do poslední místnosti, kde spolu bojují dva muži s meči. Zbraně, jako by byly jejich prodlouženými údy. Bojují prudce, rychle a přesto nepostrádají jistou dávku elegance a ladnosti. Jako šelmy. Mají nad svými pohyby kontrolu. Ale je to pochopitelné. Upíři nejsou lidé. Jsou to děsivé rychlé bestie. Zatajím dech a pečlivě sleduji jejich pohyby. Skvěle se kryjí, ale jeden z nich má převahu, která se záhy projeví, a s vítězným leskem v očích přikládá hrot meče ke krku poraženého. Jakmile na něj Gabriel promluví, dojde mi ta děsivá pravda. Ten šíleně silnej maník bude nejspíš můj nový trenér. A sakra. Každý trénink bude zjevně zoufalý boj o život. Tenhle týpek je hodně silný!

Gabriel La Croix

Oj, tak se mu to líbí. Vidím ten lesk v jeho očích, jak s uchvácením sleduje všechno, co mu ukazuju. Dokonce nemá ani žádné komentáře, je ticho jak pěna. Trénink Lovců je proti tomuhle nic. Proto jsou tak ubozí, i když ten jejich nový jed je zatraceně nebezpečnej. Bude těžké najít protilátku nebo se proti němu nějak efektivně bránit. Nechám ho, dokonce do něj ani nerýpu, ale proč taky. Rukou ho vezmu kolem boku a přitáhnu si ho k sobě. „Pane,” pronese Sam a dojde k nám. Těká pohledem ze mě na Hazukiho, vidím, že se netváří moc nadšeně, ale udělá, co řeknu. Je to věrný podřízený, i když Lovce nesnáší, jako každý upír. „Hazuki, to je Samuel, Samueli, to je Hazuki,” představím je. „Samueli, budeš ho trénovat,” oznámím mu. „Trénovat, člověka?” zeptá se zmateně, ale pak nasadí znovu profesionální výraz. „Jistě, pane,” kývne skoro okamžitě. „Ano trénovat a chci, abys ho všechno naučil, ale dej si pozor. Ani na něj nesáhneš a nesmí se mu nic stát. Takže si dej moc dobrý pozor,” upozorním ho a probodnu ho pohledem. „Navíc chci, aby až s ním skončíš, byl alespoň trochu čilý,” upozorním ho. „Jistě,” znovu přikývne a sklopí pohled. „Dneska na vás dohlídnu, od příště za něj budeš ručit vlastním životem,” pronesu a Hazukiho políbím do vlasů. „Předveď se mi. Zbraň si můžeš vybrat, jakou chceš,” vybídnu ho a kývnu ke zbraním. Jsem si jistý, že tam najde to, co se mu zalíbí.

Hazuki

Ani mě nepřekvapuje, že je dotyčný Samuel ze svého úkolu vyjevený. Jakmile na něj Gabriel vysype všechny své nesmyslné a přemrštěné požadavky, ze kterých jde jasně poznat, že mě má sice Samuel naučit to nejlepší, ale zároveň mě nevyčerpat natolik, abych mu večer posloužil v posteli. Skvělé. Když se střetnu se Samuelovým pohledem, vyčtu z něj přesně to, co bych si býval myslel, být na jeho místě. Opruz. Hádám, že si my dva toho ještě spoustu řekneme mezi čtyřma očima.  Sam sice Gabriela poslechne, ale je naprosto zjevné, že o mně a o tom úkolu nemá valné mínění. Rozčílí mě, když mě Gabriel políbí do vlasů. Nelíbí se mi, aby se mnou zacházel jako s mazlíčkem i před jeho podřízenými. Cítím se v těch chvílích opravdu zahanbeně. Uvítám, když pokyne k tomu, abychom začali se cvičením už teď. Vím, že v tuhle chvíli nemám proti Samovi nejmenší šanci, ale alespoň i já sám zjistím mezery ve svých dovednostech. Gabriel kývne ke zbraním a já je zběžně přejedu pohledem. Srdce se mi divoce rozbuší, když zahlédnu svoji zbraň. Tu, která mě tak dlouho provázela životem a která mi ho tolikrát zachránila. „Tak ses ho přeci jen nezbavil?“ pronesu a zvednu svůj meč. Obemknu rukojeť a prsty polaskám čepel. Když mi katanu vzali, byla ještě od krve těch najatých útočníků. Teď se leskla a byla vyčištěná. „To je nebývale milé,“ pousměju se na Gabriela. Odložím kabát, takže zůstanu jen v bílém tílku a kalhotech. Pak se ale obrátím k Samueli. Jeho pohled je tvrdý a pohrdlivý. „Jdi na mě prosím zlehka, nejsem dvakrát ve formě,“ naznačím úklonu. Nejsem ve formě kvůli jisté osobě, šlehnu významným pohledem ke Gabrieli, než se začnu naplno věnovat protivníkovi. Ten jen lehce pokývne hlavou a oba se postavíme do bojových pozic. Pečlivě sleduji jakékoli náznaky toho, jak se pohne, ale záhy zjistím, že na to je příliš rychlý. O vteřinu jsem se opozdil a jen tak tak jsem se švihu jeho meče postavil. Kov zařinčel o kov. Mým znaveným tělem otřese náraz. Couvnu o dva kroky, ale nakonec to ustojím. Vím, že se snaží dost krotit, ale jeho síla je prostě brutální! Rozladěně zasyknu a vrhnu se do útoku. Gabriel za mými zády je mi v tuto chvíli úplně ukradenej. Jsem tu jen já a můj protivník. Neskonale silný protivník. Snažím se používat veškeré manévry, které znám, ale jsou důmyslně blokovány a mně nezbývá než uhýbat a blokovat Samovy útoky. Boj trvá sotva dvě minuty a já se po zádech rozplácnu na zemi. „Do hajzlu,“ vyhrknu zadýchaně a rozkašlu se. Posadím se a zapřu se o jedno koleno. S tím pohlédnu na Samuela. Tohle bude nesmírně tvrdý trénink. Pro něj teď nejsem ani v nejmenším soupeřem.

Gabriel La Croix

Bude to velice zajímavé. Samuel má staletí zkušeností a je to tvrdý bojovník. Nedaruje Hazukimu nic zadarmo, ale jsem přesvědčený, že se o něj dobře postará. Já sám na něj nemám čas a navíc bych s ním neměl ani dostatek trpělivosti. Ale ani tak nemá Hazuki nejmenší šanci se ubránit. Ne teď, za nějaký ten týden by se mohl zlepšit, ale je to ještě dlouhá cesta. Ale má na to, je dobrý a má nadání. Věřím, že něco dokáže, možná by toho dokázal víc kdyby nebyl člověkem, ale tohle není na mně. „Ne, jak bych mohl. Patří ti, i když s ním můžeš bojovat prozatím jen tady,” upozorním ho. „Naostřili ho a vyčistili,” dodám se zkoumavým pohledem. Jeho úsměv mě překvapí, je upřímný, a to je poprvé a nejspíš naposledy, co se na mě takhle usmál. Opravdu to začíná s tou nákloností dost přehánět. Když odloží oblečení, znovu po něm přejedu pohledem. Tiše si povzdechnu a jen ty dva sleduju. Opravdu to netrvá moc dlouho, i když Sam na něj jde dost tvrdě. Ale měl by si uvědomit, že to není upír, ale jen člověk, zranitelný a smrtelný. „Řekl jsem, aby ses mírnil,” pronesu, když je Hazuki na zemi. „Jistě, omlouvám se, pane,” tiše zašeptá a já se otočím k Hazukimu. „Přece nemáš ještě dost?” popíchnu ho a povzdechnu si. „Měl by ses víc uvolnit a nech se jím vést. Když ho budeš poslouchat, naučí tě všechno, nemám pravdu?” pohlédnu zpátky na Samuela. „Jistě, pane,” znovu odvětí a postaví se do bojového postoje. Nato začne Hazukimu dávat rady. Vidím, že dost neochotně, ale dělá to.

Hazuki

Uši mi zrudnou zahanbením, když Gabriel připomene Samovi, aby se krotil. Cítil jsem, že se krotí dost, o to ale víc je mi tahle Gabrielova poznámka nepříjemná. Když mě pak ještě popíchne, vzdorovitě na něj pohlédnu a odfrknu si. Jen přikývnu na jeho rady a odvrátím se od něj. Postavím se proti Samueli znovu v bojovém postoji a začneme na novo. Jakkoli nerad mi teď Samuel dává rady, musím uznat, že jsem za ně vděčný. I když v hloubi duše mi není dvakrát po chuti, že mě cvičí namakaný krvesavec. Snažím se přizpůsobit své pohyby dle jeho rad, jak nejlépe dovedu. I když v mé kondici spousta z nich není pro mě téměř možná. Jsem si vědom, že všichni kolem, co tu cvičí, jsou zkušení, nebo alespoň můžou využívat své upíří schopnosti k boji. Ale já jako jediný člověk-lovec mezi nimi ve svém bídném stavu tu momentálně ze sebe v jejich očích nejspíš dělám idiota. Ale něčím takovým se nehodlám nechat rozhodit. Hodlám zesílit natolik, že se jim budu moci postavit v plnohodnotném boji. To si pomyslím a záhy při úhybném manévru ztratím kvůli únavě rovnováhu, jen tak tak uhnu čepeli Samova meče a už poněkolikáté dopadnu tvrdě na zem. Bolestně zasyknu a trochu vrávoravě se vysoukám zpět na nohy. Tentokrát si ale musím dopomoct mečem. Vidím, jak Sam pohledem střelí ke Gabrieli. „Možná bychom toho pro dnešek měli nechat, pane,“ navrhne, když zběžně shlédne můj stav. Skutečnost, že mě po půlhodince trénování odepisuje, mě dost namíchne. Mám pocit, že jsem udělal pokroky, ale tempo cvičení se na mně dnes velmi rychle podepsalo. „Nechtěl byste si dnes projednou zacvičit se mnou vy, pane?“ navrhne Samuel s nadějí. Zpozorním a zvědavě pohlédnu na Gabriela. Vidět ho bojovat by byla zajisté cenná zkušenost. Už jen proto, abych si mohl udělat obrázek o jeho skutečných bojových schopnostech. Zatím jsem ho viděl bojovat zásadně rukama, zuby a střelnými zbraněmi. Zjistím, že upíři bojující okolo ustali a zvědavě vyčkávají.

Gabriel La Croix

Zkoumavě hodnotím každý jeho pohyb. Není špatný, ale nemá kondici, žádnou výdrž a je prostě k ničemu. Možná to s ním chtělo začít dřív, než se dostal do takovéhle ho stavu. Sotva se udrží na nohou, ale ani tak ho dneska večer nenechám být. Už tak jsem kvůli němu musel nějaký ten den čekat. Povzdechnu si a sleduju, jak se znovu rozplácne na zemi. Tentokrát se sotva dokáže dostat na nohy. „Máš pravdu, dneska už toho moc nezvládne,“ zavrtím hlavou. Ještě by ho odrovnal a já si moc neužil. Další den bych to opravdu nesnesl. Znovu po Hazukim přejedu pohledem, alespoň se snažil. „Čekám, že se budeš zlepšovat. Máš na víc, než jen na to líbat podlahu,“ pronesu a se zkoumavým pohledem pohlédnu na Sama. Takže výzva, no, pro jednou bych mohl. Dlouho jsem tu netrénoval. „Dobře, ale nečekej, žádnou úlevu,“ upozorním ho. „To bych ani nečekal, pane,“ spokojeně se pousměje a zaujme bojový postoj. Já si stáhnu sako a vyberu si zbraň. Najednou je tu docela početné obecenstvo. „Dám ti možnost první rány,“ pokývnu Samovi a nechám ho, aby začal. Není zbrklý, je opatrný, ale okamžik nato zaútočí a naše meče se střetnou. Dost tvrdě útočí, ale já nemám problém s tím mu rány odrážet. Vzápětí o sebe začnou narážet, jeden útok následuje druhý a já ho nechám, aby stále útočil. Zlepšil se, dost se toho naučil, ale stále není lepší jak já. Za pár sekund zaútočím já, nedám mu ani trochu výhody. Jsem nemilosrdný a za pár chvil leží na zemi se špičkou mého meče na krku. „Jsi dobrý,“ uznale kývnu a pomůžu mu na nohy. „Spoléhám na tebe, že na něj dáš pozor, rozumíš?“ zašeptám mu tak, aby to nikdo jiný neslyšel. „Jistě pane, děkuju za souboj,“ pokývne a ukloní se. „Jednou s tebou možná budu bojovat,“ pronesu a otočím se k Hazukimu.

Hazuki

Nevím, co si mám pořádně myslet. Na jednu stranu mě hodnotí jako nicku a na straně druhé mi tu vlastně říká, že mám potenciál. Překvapí mě, když Samovu výzvu přijme. Poodstoupím stranou a pozorně sleduji volbu zbraně i jeho postoj. Když se rozhlédnu zjistím, že se tu sešla spousta diváků. Se stejným napětím sledují zápas svého šéfa. Celý se napnu, když to začne. Tohle je poprvé, co vidím souboj dvou upírů, kteří by se řadili v databázi jako extrémně silní a nebezpeční. Teď je poprvé opravdu znatelný rozdíl v našich schopnostech. Gabriel je natolik silný, že bez větší námahy vykrývá Samuelovy brutální útoky. Téměř cítím ty vibrace ve vzduchu a ježí se mi chloupky na těle. Ale fascinuje mě to. Dá mi práci sledovat všechny ty pohyby, výpady a složité kreace, ale ukládám si je do paměti. Zprudka nasaju vzduch do plic, když Samuel skončí na zemi s hrotem meče na krku. Z řad čumilů se ozve uznalý potlesk. Já jen přemýšlím, jak dalekou cestu budu muset urazit, než zesílím natolik, abych se postavil alespoň Samueli v jeho plné síle. Nakonec mě Gabriel překvapí. On...bojovat se mnou? Pohlédnu mu po těch slovech užasle do očí. Nakonec se ale ironicky uculím. „S radostí. Budu se snažit, aby ze mě do té doby nenadělal Samuel sekanou.“

Gabriel La Croix

To je ale událost. Šéf si jednou zatrénuje a oni musí okounět. Ale proč ne, alespoň je to motivuje, aby se zlepšovali. Nikdy totiž není pozdě na to se pořád zdokonalovat. Navíc teď, když jsou Lovci tak podlí. Tristan by si s tou analýzou měl pohnout a zjistit, o co jde. Snad ho nezdržuje ten člověk, když už ho má jen pro sebe. „Možná si to někdy zase zopakujeme,” oslovím Sama a ruku mu položím na rameno. „Trénuj dál,” vybídnu ho a uklidím zbraň. „Jistě pane, udělám vše pro to, abych se zlepšil,” odvětí a odejde. Ostatní se taky rozejdou a já dojdu k Hazukimu. „O to se nebojím,” prsty mu přejedu po tváři a chytnu ho za bradu. „Máš na to, jen to bude chvíli trvat. Přeci jen jsi obyčejný člověk, ale jsem ochoten ti dát šanci,” pronesu a políbím ho. Dost dlouze a je mi fuk, kdo na nás čumí. Když se odtáhnu, pustím ho a seberu svoje sako. „Jedeme domů, tam budeme pokračovat. Dost mi toho dlužíš, za ty promarněné dny,” oznámím mu a čekám, až se bude schopný pohnout a jít za mnou. Pro dnešek toho totiž bylo opravdu dost.

Hazuki

Zvednu k němu pohled, když mě chytne za bradu, a nakrčím čelo, když mě zase počastuje slovy, z nichž si nejsem jistej, jestli mě uráží anebo mě povzbuzuje. A pak zas udělá to, co nejvíc nesnáším. Políbí mě před všemi jeho patolízaly. Tohle by si opravdu mohl odpustit. Frustrovaně si povzdechnu a když mě konečně pustí, pohlédnu na svou zbraň. Budu ji tu muset nejspíš nechat. On mi nedovolí vzít ji s sebou. Naposledy polaskám prsty čepel, ve které se odráží má pobledlá tvář, a meč uklidím. „Jasný, pokračovat,“ zahuhlám bez známky nadšení v hlase. To bude výcvik zas jiného druhu. Já mu dám, že mu to dlužím. „Nedlužím ti to. To byl pouze důsledek tvého nekontrolovatelného apetitu,“ neodpustím si poopravit jeho mínění. Pomalu ho následuju k výtahu, kde se opřu o jeho stěnu. „Prokaž mi prosím laskavost a nech mě se předtím najíst. Cítím, že pokud se předtím nenajím, usnu bez večeře a to není dvakrát zdravé vzhledem k tomu, že mám nabrat nějaké ty živiny a váhu,“ vznesu ke Gabrieli prosbu. „Klidně dnes udělám večeři já, abys mi když tak nepředhazoval, žes mě obskakoval v době mé slabosti, co ty na to?“ navrhnu mu nakonec a lehce nakloním hlavu na stranu.