Gabriel La Croix

Sundám si brýle a stáhnu okénko, pohledem pohlédnu ke škole, kam ten odporný čokl chodí. Cítím ho až sem. Jeho odpornou vůni, která splynula s vůní Silviena. Jak odporné, upír a jeden z těch čoklů. To se nemělo nikdy stát. Rada neměla nic takového dovolit, i když, nedovolili to. Jen Silviena pořádně přitiskli ke zdi, ale on se ani tak nevzdal. Kvůli tomu čoklovi se dokonce vzdal i svého dědictví. Jak ubohé, ale vše se může změnit. Navíc, ten čokl je blbeček. Dost jsem si o něm zjistil, ubohý čokl. Sice syn jednoho z klanových vůdců, ale nešika, kvůli kterému Silvien zabil několik Lovců. Opravdu čokl, se kterým jsou jen problémy. Co, kdyby kvůli tomu začala válka s Lovci, nebo dokonce s těmi čokly. Silvien byl vždycky případ, ale že něco takového udělá, to by mě ani ve snu nenapadlo. Zasyknu a snažím se uklidnit, pokud ten čokl něco pozná, nepůjde se mnou. Najednou mě upoutá  pohyb. Skončili, kývnu na šoféra a otevřu dveře. Sice to je blbeček, ale nejspíš moji vůni pozná.  Nicméně doufám, že jeho zvědavost přemůže strach. Vystoupím a opřu se o auto. Mezi studenty hledám toho jediného, až ho konečně zpozoruju. Nevypadá nic moc, ale Silvien měl vždycky příšerný vkus. Navíc to, jak smrdí, nakrčím nos, ale pak mu s povzdechem vyjdu naproti „Ahoj, Tomoe,“ pozdravím ho.

Tomoe

Zívnu a protáhnu se. Konečně pro dnešek konec. Dnes jsem se ve škole nudil a hlavu mi beztak zaměstnávaly myšlenky na to, jak ze Silviena vypáčit informace o tom, kde byl a co se s ním dělo. Sám jsem totiž na nic kloudnýho nepřišel. Jen jedna věc byla jasná. Byl s nějakými dalšími upíry. To jsem poznal podle neznámých nasládlých pachů na Silvienově oblečení z toho dne. Tajně jsem ho vyndal z koše na prádlo, když Silvien odešel do práce, a zkoumal ho, zda mi něco nenapoví. Zamířím z univerzitní budovy, když mě zasvědí zátylek. Někdo mě pozoruje. O pár okamžiků později ucítím nasládlou vůni a hned na to mě osloví nějaký týpek. Upír! Ježíš, co dělá tady u univerzity upír a jaktože mě zná? Pátravě si prohlídnu jeho tvář a držím si od něj bezpečnou vzdálenost, ale tak aby to nebylo nápadné a neobvyklé pro obyčejné lidi okolo. „A ty jsi?“ otážu se ostražitě a nadzvednu zvědavě obočí. Něco ve tváři toho chlápka s namyšlenou a krásnou tváří mi připadá povědomé.

Gabriel La Croix

Poznal to a teď je ostražitý. Tak přeci jen je alespoň trochu schopný, i když si o něm myslím svoje. Čekal jsem, že bude z mojí přítomnosti ostražitý, ale já umím být dost přesvědčivý. Navíc nemyslím, že bych si s takovým hlupákem neporadil. Sice je kolem dost lidí, ale nevidím v tom problém. „Gabriel,“ věnuju mu lehké pousmání. „Silvien se nejspíš nezmínil. Jak taky jinak,“ pokračuju s tichostí a prohlížím si toho čokla. Stále nevím, co na něm Silvien vidí, ale co, tohle není moje věc. V duchu si povzdechnu, musím ho ošálit, alespoň pro tuto chvíli „Jsem Silvienův bratr a velmi jsem tě chtěl poznat, Tomoe,“ lehce se pousměju a pokývnu mu.

Tomoe

„Hee, neříkej,“ vybreptnu nedůvěřivě a překvapeně zamrkám.  Co tu u všech všudy chce Silvienův brácha?? Silvien o něm nemluví a když jsem ho viděl s ním telefonovat, netvářil se dvakrát nadšeně. Co mi může chtít? „Hmm, těší mě, Gabrieli,“ odvětím. Věnuje mi pousmání a celkově tu na mě tváří jako svatoušek. Nějak se cítím nesvůj. To je nejspíš tím, že si ještě dost dobře pamatuju, jaký býval Silvien dřív, když jsem se s ním poznal. A jelikož je mi jasný, že všechny pijavice jsou ze stejnýho těsta, ostražitost je na místě. „Potřebuješ něco? Chceš snad po mně něco vyřídit Silvienovi?“ zeptám se nejistě. To by mu mohl vlastně zavolat. Nebo mu třeba Silvien nezvedá telefon? Nebo se snad zase něco stalo Silvienovi, zatímco jsem byl na univerzitě? Zdvihne se ve mně vlna znepokojení.

Gabriel La Croix

„Ale říkám,“ odvětím příjemným tónem. Je to trapné se před ním tak přetvařovat, ale kdyby věděl, jaký jsem, nešel by se mnou. Ovšem i takhle je dost nedůvěřivý. „Mě taky,“ pronesu, i když na něm úplně jasně vidím, že mi nevěří. Kdoví, co mu Silvien napovídal. „Silvienovi ne, ale s tebou bych si rád promluvil,“ a kývnu k autu. „Teda pokud se mě nebojíš?“ nadhodím s mírným pousmáním. Silvienovi, to tak. Když jsme se naposledy viděli, tak to rozhodně příjemné setkání nebylo. Po tom všem by mě Silvien nerad viděl, i když až se mnou pojede, určitě se objeví. Nenechal by svého miláčka v nebezpečí, tedy pokud to jeho miláček přežije. Žádnému upírovi není po chuti, že tenhle čokl oblbl Silvienovi hlavu. „Tak co, promluvíme si?“otážu se.

Tomoe

Se mnou? Promluvil? O čem by si proboha chtěl povídat se mnou?  A že zrovna u něj v autě? Není to trochu divný? Jeho další otázka mě ale namíchne. Jestli se ho nebojím?! Co jsem mohl čekat od Silvienovo bráchy! Jistě, všichni vlkodlaci se vás musí bát, že? Protože jste upíři, tak jste velký borci, jasně. Tichounce zavrčím. „Jistě, že se tě nebojím,“ odfrknu si a otráveně se na něj zamračím. „Nevím, o čem chceš mluvit, ale fajn, můžem si promluvit,“ odvětím. „Až po tobě,“ kývnu k autu a založím si ruce na prsou. Cítím se tak rozladěně, že mi dá práci, aby se mi neobjevila ouška a ocas. To jsem teda fakt zvědavej, co po mně tohle princátko chce.

Gabriel La Croix

Ale, ale, tak já jsem ho trochu poškádlil, jak nemilé, i když. Je pravda, že díky tomuhle ho nejspíš dostanu do auta a jak přitom vrčí. „O hodně věcech,“ odvětím a kývnu. „Jistě, když to tak chceš,“ pokrčím rameny a zamířím k autu. To bručící a rozladěné štěně mě samozřejmě následuje. Není mi příjemné, že ho mám za zády, ale alespoň jde za mnou. Nastoupím do auta jako první, když je v autě i on zavřu dveře a kývnu na šoféra. Vzápětí jsou všechny dveře zamčené a  já odhodím svoji masku. „Takže, Tomoe,“ zašeptám chladným hlasem, když se auto rozjede .„Silvien tě měl asi naučit, že cizím by jsi do auta lézt neměl,“ pokračuju.

Tomoe

Jakmile uslyším cvaknutí bezpečnostních zámků, dojde mi, že je něco špatně a pohled na Gabrielův chladný čumák mě o tom přesvědčí. „A sakra,“ vybreptnu. Že já kretén se nechal vyhecovat. To se mi, koukám, moc nevyplatilo. Hned nato ale pocítím vlnu nevole k osobě  sedící naproti mně.  „Hmm, zapomněl se zmínit,“ opáčím kysele. „Zapomněl se zmínit, že má převelice milého brášku,“ zavrčím. Teď jsem teda fakt zvědavej, co po mně chce. Pozvání na čaj to sotva bude a Gabrielova tvář rozhodně nevěstí nic dobrého.

Gabriel La Croix

„Ano, a sakra,“ kývnu s úšklebkem a rukou si podepřu hlavu. Přitom si toho čokla znovu prohlédnu. Obyčejný smradlavý čokl, nic jiného. Ještě jím tohle auto načichne, ale naštěstí jsem si vzal tohle a ne svoje. „Jak jinak, typický Silvien,“ zamručím podrážděně. „Moc spolu nevycházíme. Před pár dny mi to dal jasně najevo a to všechno jen kvůli tobě,“ a probodnu ho pohledem. „Zajímalo by mě, co na tobě vidí, že se kvůli tobě všeho vzdal. Hlavně kvůli někomu jako jsi ty, zavšivenej čokle,“ zasyknu. Už jen to s ním sedět v jednom autě je nechutné. Odvrátím od něj pohled.

Tomoe

Nelíbí se mi, jak si mě prohlíží. Jeho ksichtění přesně ukazuje, jak na mě nahlíží.  Pak řekne něco, co mě zaujme. Aha! Už chápu! On a ta jeho sebranka někde drželi Silviena celou tu dobu! Znepokojením se mi zahoupe žaludek.  A to prý kvůli mně. „Laskavě mě neurážej, ty namyšlená pijavice!“ odseknu netrpělivě. „Co tím myslíš, že se všeho vzdal?!“ zeptám se a probodávám ho nakvašeně pohledem. Jsem tak rozčilený, že už kašlu na to, zda jsou mi vidět vlčí uši nebo ne. Nenechám se jen tak pro nic za nic urážet nějakou stupidní pizizubkou! Chci vědět, co mají ty jeho slova znamenat!

Gabriel La Croix

Jen se ušklíbnu „A ty se nečerti!“ zasyknu. Bože, tohle ale bude cesta. Na své straně stáhnu okýnko, aby tu bylo alespoň trochu vzduchu a já nemusel dýchat ten smrad. „Takže ty nic nevíš?“ obrátím k němu svůj pohled. „Jak taky jinak, Silvien si všechno nechává pro sebe. Zajímalo by mě, co pro něj vlastně znamenáš, když ti neřekl ani tohle,“ odfrknu si. „Nevím, jestli to víš, ale má titul prince, ale bohužel díky tobě se vzdal svého postavení,“ oznámím mu na rovinu a přizvednu obočí. „Ani se neumíš moc ovládat, jak to tak vypadá,“ poznamenám, když se ukážou jeho uši a ocas. „Tak jako tak. Kvůli tobě přijde o dost privilegií, jestli ho nenecháš na pokoji,“ pokračuju.

Tomoe

Bodne mě v hrudi, když mi připomene, že mi Silvien nic neřekl. Je to pravda, nechtěl mi nic říct, ale to jen proto, že měl o mě strach. A zjevně oprávněně. Rozhodně ho nepotěší, až zjistí, že jsem se nechal unést jeho bratrem. Taková hanba. Ano, to že je princ vím, ale vyděsí mě, že kvůli mně obětoval své postavení. I když posledně říkal, že se nechtěl stát králem. I tak..tohle se mi nelíbí. Trhnu sebou, když do mě začne zase rýpat. „Jak se mám asi ovládat, když mám tu čest s takovým idiotem,“ vyštěknu. Nejlepší by bylo, kdybych se proměnil a pořádně mu nakousl ten jeho arogantní rypák! „Jestli ho nenechám na pokoji, říkáš?! O tom přece ty nerozhoduješ! Je to Silvienovo rozhodnutí,“ zavřísknu po něm. Cítím se naštvaně ale také trochu nešťastně. Proč tohle neslyším od Silviena? Proč se to musím dozvídat od jeho debilního bratra?? Přednáší mi to tu, jako kdyby pro Silvienovu záchranu stačilo, abych se ho vzdal, abych vypadl z jeho života. Ale to já přece nemůžu! Já nechci!

Gabriel La Croix

Jsem rád, že jsem ho tak zneklidnil. To je dobře, alespoň si uvědomí, že do našeho, do Silvienova světa, nepatří a ani nikdy nebude. Je to jen smradlavej čokl a sice toužím být vůdcem klanu, Silvien jím má správně být. „A co jsi ty? Myslíš jen na sebe. Na Silvienově dobru ti vůbec nezáleží,“ zavrtím hlavou a pokračuju v jeho popichování. „Jde ti jen o to, aby tě někdo uspokojil, nemám pravdu?“ rýpnu si do něj znovu, protože moc dobře vím, jak se mu dostat pod kůži. Sám mi ukázal jak na něj. „Myslíš, že je Silvienovo?“ ušklíbnu se. „Nejsi to náhodou ty, kdo na něm visí?“ neodpustím si poznamenat a na sedadle se pořádně rozvalím. Tak, co na to řekneš, ty jeden čokle?

Tomoe

„Co prosím?!“ ohradím se dotčeně. Já, že myslím jen na sebe? Že mi na Silvienovi nezáleží??  Chci se ohradit, že mi na něm záleží víc, než na vlastním životě, ale místo toho zalapám po dechu. Zrudnu vzteky a rozpaky. To si snad dělá ze mě srandu! „Ne, to teda nemáš! Děláš, jako bys věděl všechno a přitom nevíš zhola nic! Nesuď podle sebe, laskavě! Co si, sakra, myslíš?! Že je partnerství jen o sexu?! Že bych zůstával s upírem a ještě ke všemu s takovým perverzákem, kdybych ho prostě nemiloval?? TY SES ASI ZBLÁZNIL!“ zařvu a popadnu ho za límec košile. Prudce oddechuju a do očí se mi derou vzteklé slzy. Kretén, jen se tu tak spokojeně rozvaloval a rejpal do mě s tím svým sebejistým ksichtem! Já přece na Silvienovi nevisím! Trvalo dlouho, než jsem se nechal přesvědčit, abych s ním skutečně bydlel. Trvalo nějaký čas, než jsem si uvědomil, že jsem se do toho cassanovy vážně zamiloval!

Gabriel La Croix

„Slyšel jsi dobře,“ pronesu s chladem a zabodnu do něj pohrdavý pohled. Jeho reakce jsou tak předvídatelné, úplně mu hrají na tváři. Od rozpaků, až přes vztek. „Silvien by tě měl pořádně vychovat,“ poznamenám na jeho reakci. „Podle toho, jak Silviena znám, mu jde hlavně o ten sex, nemyslíš?“ rýpnu si do něj. Vzápětí se mi zúží oči a chytnu ruku, kterou se mě opovážil dotknout, do železného stisku. „Nesahej na mě, ty prašivino!“ zasyknu a v jeho ruce to za chvilku několikrát křupne. Teprve pak jí pustím a praštím s ním zpátky na jeho místo. „Zkus to ještě jednou a Silvien Nesilvien zabiju tě!“ probodnu ho chladným pohledem a druhou rukou otevřu jeho mobil, který jsem mu vzal z kapsy. Naklepnu rychlou zprávu Silvienovi a mobil mu hodím zpátky. „Uvidíme, jak to mezi tebou a jím vypadá,“ poznamenám s lehkým úšklebkem. Budou problémy, ale co. Silvien by měl pochopit, že on mu za to nestojí. Je to jen smradlavý, nevychovaný čokl.

Tomoe

Srdce mi vynechá několik úderů, když se do mě zabodne ten chladný nelítostný pohled. Okamžik nato mi Gabriel drtí ruku. Ze rtů mi vyklouzne něco mezi vyjeknutím a zakňučením, když mi v zápěstí něco ošklivě praskne a ruku mi prostoupí řezavá bolest. Sakra, to-to bolí! Překvapeně vyheknu, když mě prudce odhodí zpátky na sedadlo. S bolestným vrčením si zlomenou ruku, která začne okamžitě natékat, tisknu k hrudi a s prudkými nádechy a výdechy zírám  na toho hrubiána před sebou. Chloupky na těle se mi zježí hrůzou, protože z jeho slov vycítím, že svou výhružku myslí vážně. Víc než to mě ale vyděsí, když začne něco psát do mého telefonu. Vyděšeně přeskočím pohledem z telefonu do Gabrielovy tváře. „Cos tam napsal,“ hlesnu křídově bílý ve tváři.

Gabriel La Croix

Strach, konečně cítím, že se mě bojí. Je to zajímavé vidět a velice mě to uspokojuje. “Ale, ale copak, bolí?” zašeptám s úšklebkem a sleduju ho, jak se ode mě stáhne co nejdál. „Takže konečně máš ze mě respekt?”otážu se a odfrknu si.  „Něco, aby se i Silvien dostavil na naši malou sešlost. Uvidíme, jak bude rád, až zjistí, co jsi prováděl,” rýpnu si do něj a s jistým pobavením ho sleduju. Vypadá najednou tak uboze, jak se mohl Silvien zaplést s někým, jako je on. Není nic, je víc jak nic. Neumí se ani bránit a před každou hrozbou jen schlípne uši. Ti Lovci ho měli podříznout a byl by klid. Takhle jsou jen problémy a veliké. Rozladěně vyhlédnu z okna, za chvíli tam budeme,  konečně se to vyřídí.

Tomoe

Sevřu čelist a zlobně zabodnu pohled do svých nohou. Respekt? Respekt?! Spíš hodlám být o něco opatrnější, abych ti nedal možnost mě zabít, ty zasranej sadisto! Malou sešlost? To snad ne! Hodlá mě dovézt na místo plné další pošahaných pijavic, jako je on sám?? Neklidně mrsknu oušky a přitisknu si ruku blíž k tělu. To ale ještě víc zabolí, tak ji nechám trochu volněji. Co kdybych.. co kdybych prostě zdrhl, jen co mě dostane z auta?  Uteču a varuju Silviena. A co vlastně Gabriel myslí tím, co jsem prováděl? Já přece nic neudělal! „Neprováděl jsem nic, na co bych neměl právo, když ses do mě začal navážet,“ zamumlám kysele.

Gabriel La Croix

Vypadá to, že mu to v té hlavičce začíná trochu přemýšlet, a to jsem si myslel, že v ní má jenom piliny. S podepřenou hlavou sleduju každý jeho pohyb. „Bolí, co?“ zasyknu s pobavením. „Radil bych ti, abys nic dalšího nezkoušel. Jsem mnohem silnější jak ty,“ upozorním ho. Navíc by mě tím děsně naštval. „Nastoupil jsi ke mně do auta,“ připomenu mu. „Kdybys se mnou nejel, nebo kdyby  jsi se se Silvienem nikdy nesetkal. Měl by jsi lepší život, klidnější a úplně bez problémů,“ připomenu mu. Protože jen díky tomu, s kým je, je pořád v problémech. Pohlédnu z okna, za chvilku tam konečně budeme. Už mě ty jeho kecy unavujou.

Tomoe

Našpicuju uši a ostražitě Gabrielovi pohlédnu do tváře. Poznal, že plánuju utéct? Nejsem blbej, vím, že je mnohem silnější jak já, připomínat mi to fakt nemusí. „Spíš mě bolí uši, jak furt poslouchám egoistický žvásty,“ zamumlám tichounce, než se nadechnu k dalším protestům. „Jo, nastoupil. Holt kdo měl tušit, že za tou svatouškovskou maskou se skrývá někdo...,“ nedovedu najít vhodné označení. Jakékoli slovo se mi nezdá dost sprostý na to, aby Gabriela vystihlo.  Se zavrčením pohlédnu ven z okýnka na opačné straně, než zírá ten kretén. V jedné věci má možná pravdu. Kdybych se se Silvienem nesetkal, nečelil bych tomuhle průseru, ale teď nemá smysl mlít něco ve smyslu „kdyby bejvávalo“. Nebýt idiotů, jako jsi ty a ta vaše krvesavá pakáž, nebýt vás, co strkáte nos, kam nemáte, byl by svatej klid!

Gabriel La Croix

„Rozhodně mám víc rozumu jak ty, čokle jeden,“ odvětím znechuceně. Ty jeho kecy jsou příšerné, jak tohle může Silvien vydržet. Mít to doma, tak ho na místě zaškrtím. „Hold jsi blbeček, který by nastoupil do auta komukoliv,“ zhodnotím jeho chování. „Divím se, že Silvienovi se kvůli tobě pořád nic nestalo,“ zhodnotím jeho reakce. Po chvíli zastavíme. Kouknu po tom čoklovi. „Ani to nezkoušej,“ upozorním ho znovu. Jakmile jsou dveře odemčené, vystoupím a čekám, dokud se neuráčí i jemu. Přitom jsem pořád ve střehu, i když teď by opravdu neměl šanci na útěk.

Tomoe

Vrhnu po něm ten nejznechucenější pohled, jaký dokážu, když mi opět sdělí, co si o mně myslí. Já bych mu taky sdělil, co si o něm myslím. Ale ještě vážně nevynalezli dostatečně nelichotivý výraz pro takového idiota. S tichým vrčením nakonec i já vystoupím ven z auta a rychlým pohledem obhlédnu okolí. Kde to, do háje, jsme? S nakrčeným čelem koukám na ten luxusně až snobsky vyhlížející barák. Spíš palác, otráveně nad tím protočím oči. Pijavice si vážně potrpí na manýry a demonstraci své moci a bohatství. Gabriel mě varuje, abych se nepokoušel utéct. Se zlomenou tlapkou bych sotva daleko doběhl a on to ví. Když bude nejhůř, tak se alespoň proměním. Ve své vlčí formě jsem silnější.  Rozejdeme se k tomu děsivýmu místu. Ježiš, mají tu dokonce bodyguardy. Ti vážně myslí na všechno. Zachvěju se neklidem. Kdy dorazí Silvien? Neudělají mu nic? Tohle všechno se stalo, protože jsem byl příliš důvěřivý. I když vinu má na tom i on, protože mi tohle všechno zatajil. To že ho donutili se vzdát postavení, nebo že je jeho bratr takový egoistický hovado.

Gabriel La Croix

“Ty ksichty ti fakt nepomůžou,” ušklíbnu se na něj. Co si o sobě myslí, že tohle mu z toho pomůže? Ani omylem, mám ho pod kontrolou. „Vítej, čokle, tohle je možná poslední místo, které kdy uvidíš,” neodpustím si poznamenat a zavedu ho dovnitř do budovy. Ošívá se, ale sotva se na něco zmůže. Celou dobu jde za mnou, vedu ho několika pokoji, až do podzemní části. Je to tu skoro jako labyrint. „Teď by jsi se měl trochu snažit,” rýpnu si do něj a pak se před námi otevřou poslední dveře a já ho dovedu do obrovského sálu, kde už jsou všichni členové upírské rady. Dokonce i klanový vůdce všech upírů. Vždyť tohle je velice závažná věc. Princ se vzdal koruny jen, aby mohl být s tímhle odporným čoklem. Něco takového se nikdy nestalo. Hrdě zvednu hlavu, načež lehce kývnu k muži, který stojí v čele. Vypadá opravdu majestátně jako vždy. „Čokle, seznam se s naším otcem,” ušklíbnu se na něj. Jsem zvědavý, jak tohle rozdýchá. Bude to velice zajímavé a navíc možná se nedožije do doby, než se tu ukáže Silvien, i když je pravda, že ten tu zajisté bude po mé zprávě velmi brzy. „Otče, členové rady, tohle je Silvienova děvka,” ukážu na toho čokla, který má najednou uši dost schlíplé. Jak by taky ne, je mezi nejvyššími z upírů.

Tomoe

Kéž by už držel hubu, úpím v duchu. Gabriel se mi všemožně snaží dát najevo, že má navrch, že jsem nicka, že můj život visí na vlásku. Nemůžu uprchnout, v mé blízkosti není nikdo, kdo by mi pomohl z téhle patálie, a tak pokorně a s narůstajícím neklidem následuju toho arogantního upířího prince skrze bludiště luxusních pokojů a chodeb až do podzemí. Útroby mi sevře strach a instinkty bijí na poplach. Zježí se mi chloupky, vím že přede mnou jsou samí upíři a ne ledajací. Všichni Silvienova kalibru a někteří možná silnější. Když vstoupíme s Gabrielem do sálu pohlédnu na jejich tváře. Jeden arogantní rypák vedle druhého. To jsem asi v pořádný kaši. Sklopím ostražitě ouška a pohlédnu na Gabriela, který se najednou nese jako páv. Kývne na muže v čele rady, ze kterého sálá opravdu zlověstná aura, která trochu kontrastuje s jeho sličnou tváří. Ten upír musí být hrozně starej a silnej, uvědomím si. Vzápětí mi ho Gabriel představí jako jeho a Silvienova otce. Křečovitě se pousměju, to není dobré.  Hned na to sebou ale trhnu. Jakže mě to označil?! Zacloumá mnou obrovská vlna vzteku a ponížení. To teda ne! Je mi fuk, že jsem v obležení namakaných nebezpečných pijavic, co si přejou výslovně moji smrt, ale nenechám na sebe pohlížet jako na slabého ubožáka a děvku. Do očí se mi vkrade jiskra vzdoru. Zúžím pohled a pustím si zraněnou ruku. Nevnímám bolestné záškuby v ní a postavím se čelem radě. „Dobré odpoledne,“ oslovím je s přemáháním klidným hlasem.

Gabriel La Croix

Jen se ušklíbnu, sice se to snaží maskovat, ale má strach a dost velký. „Tohle ti moc nepomůže,“ ozvu se na jeho adresu. Vzápětí umlknu, protože ostatní si mezi sebou začnou šeptat. Nejsou to žádné příjemné věci, ani se nedivím, vypadá dost uboze a slabě. „Tak kvůli tobě se můj syn všeho vzdal. Pro někoho, jako jsi ty, je odhodlán zavrhnout i rodinu,“ ozve se mrazivým hlasem otec. Vzápětí k němu pár kroky dojde a zacpe si nos. Jen se znovu ušklíbnu, opravdu příšerně páchne. Sice to trochu překrývá Silvienova vůně, ale ten pach je cítit i tak. Otec k němu dojde a dotkne se ho. „Odporné,“ zhodnotí ho nakonec a odvrátí se od něj. Vrátí se k ostatním a znovu začne dost živá debata, které já jen naslouchám. Mluví o tom, co si už dávno myslím, že ten čokl je problém, velký problém, stejně jako to pouto, které s ním Silvien stvrdil. Po očku přitom sleduju našeho dotyčného hosta.

Tomoe

Naježím se znechucením a ponížením, když si o mně začnou šuškat. A samé lepší věci. Slova Silvienova otce se do mě zapichují jako jehličky. Tak arogantní, tak nespravedlivé. Potom tomu ovšem nasadí korunu. Přejde ke mně a zacpe si nos. Mně samotnému se div nedělá mdlo z té nasládlé upíří vůně. Je mi to nepříjemné a chloupky se mi ježí nechutí a strachem. Ten chlápek je zblízka ještě děsivější. Dokonce se mě i dotkne a to mám tedy ale opravdu nehoráznou chuť se do něj zakousnout. Otřesu se znechucením. Znechucení je ale nadmíru vzájemné. S uráživými slovy se otočí a nakráčí zpět mezi tu sebranku a bez zábran se o mně a Silvienovi začnou bavit. Mám jich plný zuby. Víc než strach cítím ponížení a vztek. Já, že jsem malá ubohá smradlavá děvka? Že jsem tupě vyhlížející sotva gramotné štěně? Z který planety jste spadli staříci?! Alespoň, že Gabriel drží tlamu. I když ti ostatní živě diskutují. Ano ano, nechutné pouto, pošpinění klanu. Nesmírná potupa klanu, pouto, které nikdy nemělo existovat, narušení tradic a rovnováhy. „Dost,“ zavrčím. „Já tohle nemíním dál poslouchat!“ vykřiknu a nedokážu se zadržet. „Víte, co si myslím?? Silvien se nemusel ničeho vzdávat, kdybyste vy neměli akorát hubu plnou urážlivých keců. Kdybyste nás dva prostě nechali být! Vy, kteří se mu akorát pletete do života a snažíte se ho nalajnovat podle svých podělaných představ! On ne že by byl odhodlán odvrhnout rodinu, hah, možná vlastně je. Ale to vy, vy odvrhujete jeho za to, že je s někým, kdo vašemu snobskýmu upířímu rypáku není po chuti!“ vyprsknu znechuceně a dostávám se do ráže. Dřív než stačí něco říct, pokračuju, ačkoli tuším, že po tomhle po mně nejspíš skočí. „To pouto je věc jen mezi Silvienem a mnou. Spojení jsme jen my dva. Rozhodl se pro něj Silvien a změnilo to jen nás dva! Bylo by fajn, abyste rozhýbali ty svoje zarezlý ozubený kolečka ve svých starosvětských palicích a popřemýšleli nad tím, že tohle není středověk a věci se můžou kapku změnit! Já se prostě nenechám urážet,“ zasípám nakonec, sotva popadám dech. Ve vzduchu cítím nesnesitelný napětí a proto se rychle proměním do své vlčí podoby a napjatě se přikrčím, abych se v případě potřeby mohl aspoň trošku bránit.  Pravou přední tlapku však držím celou nateklou ve vzduchu, protože je příliš bolestivé na ni došlápnout.

Gabriel La Croix

Ten má ale páru, i když ji vypustil v tu nejméně vhodnou příležitost. Navíc ta jeho slova, on nemá žádné právo tu promluvit a hlavně ne tu na radu otvírat tu svoji špinavou hubu. Sevřu rty. Nejradši bych mu zakroutil krkem, ale podle všeho tu čest chce mít otec. Když na něj pohlédne, vidím, že tomu čoklovi už odtikávají poslední vteřiny života. „Jak se opovažuješ. Ty zablešená obludo. Nic o nás nevíš, jediné, co děláš, je, že mému synovi děláš společnost do postele a zatahuješ ho do svých problémů s Lovci. Nejsi nic, jen problém, který se musí okamžitě vyřešit,“ zasykne otec, hlasem který je tak mrazivý, že to snad ani není možné. „To pouto je ponížením pro upíra. Silvien si sice vybral tebe, ale každý upír ho za tohle odsoudí. Nikde nenajde pomoc,“ pokračuje. Jen se ušklíbnu, ale vzápětí nasaju novou vůni, která přetéká vztekem a nenávistí. Takže dorazil, jen si povzdechnu. Škoda, mohlo se to vyřešit tady a teď.

Silvien La Croix

Rozzuřeně mrštím telefonem proti zdi, až z něj nezbude nic, a vyrazím ven. Jak si jen dovolil na něj sáhnout. Jak mohl, jsem naštvaný na tu nejvyšší míru. Mně klidně mohl udělat cokoliv, ale jeho do toho neměl zatahovat. Rychle nastartuju auto a rychlost nerychlost zamířím tam, kde vím, že ho najdu. Zabrzdím před majestátní budovou, nerozpakuju se a vystoupím. „Otevřete!“ štěknu na stráže. Ty se přede mnou jen skrčí a udělají, co jsem poručil. Vaří se ve mně krev. Cítím Tomoeho vůni a také cítím to, že je zraněný. Gabriela uškrtím, jeho se neměl nikdo dotknout a hlavně ne můj vlastní druh. Rozrazím první dveře, které mi přijdou do cesty. A vrhnu vražedný pohled na upířího poskoka, který se mi pokusí vstoupit do cesty. Vůbec neberu na nikoho ohled a zamířím k místu, kde ho cítím a také slyším, tohle nemůže dopadnout dobře. Ne, když takhle mluví, cítím, že se snaží jen bránit, ale takhle to prostě nejde. A není tam jen on, ale celá rada a taky otec. Zamračím se a jdu pořád dál. Nakonec jsem tam, rozrazím poslední dveře. Mám pohled jen pro něj. Pro moje zlatíčko. Ráznými kroky k němu dojdu a bez ohledu na všechny se k němu skloním a obejmu ho kolem krku. „Tomoe,“ zašeptám s tichostí jeho jméno. „Už se neboj,“ pokračuju  a pevně ho obejmu. Vidím, že je zraněný, ta tlapka ho musí pořádně bolet. Jemně po ní přejedu a odpovědí mi je bolestivé zakňučení. „Jen klid, Tomoe,“ něžně ho oslovím. Přitom hodím nenávistivým pohledem po Gabrielovi. „To mi zaplatíš,“ rozzuřeně zasyknu a pak se otočím k ostatním. „Nikdo se ho ani nedotkne!“pokračuju a postavím se proti nim.

Tomoe

Chloupky se mi ježí napětím. Nervy mám napjaté k prasknutí a jen čekám, kdy na mě Silvienův otec skočí. Vyčítá mi, že je to pouto pro upíra ponížením. Že jsem jen společník na sex a tahám Silviena do problémů. Ale to přece není pravda! Ano, spíme spolu a několikrát mi přišel Silvien na pomoc, ale náš vztah přece není jen o tom. Proč to nemůžou pochopit?! Chci něco dalšího vyštěknout, ale zarazím se. Srdce v hrudi se mi zatřepotá, když ucítím přítomnost a o pár okamžiků i vůni svého partnera. Silvien je tu! Rozrazil dveře a hned si to namířil ke mně. „Si-silviene,“ úlevně zabroukám jeho jméno. Rozumět mi teď může jen on. Všimne si mé tlapky, ale lepší by bylo, kdyby se jí nedotýkal. Bolestivě zakňučím a máchnu prudce ocasem. Stále se bojím toho, co může přijít dál, ale protože mám Silviena po boku, cítím se klidnější. „Promiň mi to, nevěděl jsem, že Gabriel je hajzl. Jinak bych mu do auta nevlezl,“ zavrčím tichounce a omluvně na něj kouknu svýma velkýma zelenýma očima. „Představování tvé rodině dopadlo o dost hůř, jak u nás, co? M-mrzí mě to, Silviene,“ zakňučím zdrceně. Protože nebýt mé existence, tímhle by Silvien neprocházel. Na to už nic víc neříkám a proměním se do lidské podoby. Pohled ale zabodnu do země.

Silvien La Croix

Můj bratr je příšerný idiot. Jak si vůbec mohl dovolit ho sem přivézt. Chtěl jsem Tomoeho z tohohle všeho vynechat, ale on ho sem prostě zatáhl. „Zlatíčko,“ něžně se na něj pousměju. Kdyby se mu něco stalo, asi bych se neudržel. Kdyby, kdyby mu nějak vážně ublížili, bez něj už by nic nebylo jako dřív. „Doma se na to podívám,“ zašeptám mu vzápětí, vypadá to jako zlomenina a jsem si jistý, kdo za to může. Ten idiot můj bratr. Tiše si povzdechnu. „Měl jsem tě před ním varovat, ale nevěřil jsem, že by na tebe sáhl,“ odvětím a pousměju se na něj. „To je v pořádku. Moje rodina není a nikdy nebude tak chápavá jako tvoje. Jen už nic neříkej, vyřeším to sám,“ zamručím k němu a potřapatím mu vlasy. Nato věnuju mírnou úklonu otci. „Jak jsem řekl. Já si vybral. On je moje volba, řekl jsem vám to předtím a říkám vám to i teď. Nevzdám se ho!“ zavrčím rozhodným a pevným hlasem a Tomoeho si k sobě přitáhnu. „On je jen špinavý…,“ ozve se jeden z upírů, ale já ho přeruším. „Jmenuje se Tomoe a je to můj milenec,“ vypálím na rovinu. Vidím, jak to mnohé rozechvěje, ale je to moje slovo a moje volba. „Silviene, synu…,“ začne můj otec, ale ani jeho nenechám domluvit. „Nech to, jak to je. Gabriel je tou správnou volbou. Já mám svůj život a nevzdám se ho,“ zpříma pronesu. Nato se pousměju a otočím se na Tomoeho „Tohle je moje volba,“ zašeptám a s tím svoje sladké štěně políbím.

Gabriel La Croix

Blbeček jeden, tohle už není můj bratr. Takový nikdy nebyl. Postavit se radě a pak i otci. Je to hlupák, takhle riskovat jen kvůli tomu čoklovi, který za nic nestojí. Je ubohý, ale můj bratr se teď snížil na jeho úroveň. Jak ponižující. Nevkládám se do toho, jen ať si všechno zahodí, je to jeho věc. Když vysloví moje jméno, ani bych nečekal, že něco takového řekne. No jistě, je mu jedno, jestli budu králem nakonec já, hlavně, když on bude s tím čoklem. I tak si myslím, že si to se mnou bude chtít vyřídit. Hlavně za to jeho zranění. Pak toho svého čokla přede všemi políbí. „Nechutné,“ zasyknu.

Tomoe

I přes situaci, v jaké jsme, se na mě povzbudivě usmívá. A tak, když řekne, ať to nechám na něm, sklopím ouška, zatímco mi cuchá vlasy, a mlčky přikývnu. S rozhodnými slovy se postavil nejen členům rady, ale hlavně svýmu předpojatýmu tátovi. Zastává se mě. Neklidně přešlápnu, na jednu stranu cítím strach, k čemu jeho slova povedou, ale na druhou stranu jsem šťastný. Šťastný, že pro něj tolik znamenám. Zvednu k němu pohled, když se na mě pootočí a pousměje. Tohle je jeho volba. A s těmi slovy mě políbí. Zde v místnosti plné nejvyšších upírů a před zraky jeho otce a bratra. Silviene, ty ses asi zbláznil! Cítím, jak rudnu a buší mi bláznivě srdce. Zároveň upírám na Silviena pohled plný znepokojení. „Silviene,“ hlesnu rozechvělým hlasem a nezraněnou rukou chytnu tu jeho. Moc dobře jsem slyšel, co řekl Gabriel. Jakkoli bych předtím naštvaně řval, teď se cítím opravdu hrozně.

Silvien La Croix

Po hřejivém a hlubokém polibku se odtáhnu a zahledím se do jeho nádherných očí. Prsty ho pohladím po tváři a stisknu mu ruku. „Hleď si svého, spolu jsme ještě neskončili,“ zasyknu na Gabriela a ukážu mu svoje tesáky. „Silviene!“zahřmí vzápětí hlas mého otce a já se otočím k němu. „Je to nepřítel, čokl, nic…,“ hned ho přeruším „Nic takového není, je pro mě vším, mnohem víc jak postavení,“ skoro až zakřičím. „Takže se definitivně vzdáváš svého postavení, privilegií, všeho a to jen pro něj?“zeptá se otec a provrtává mě chladným pohledem. „Ano,“ rozhodně kývnu. „Potom již nejsi mým synem, vypadni a tu špínu si vem sebou!“ zasykne. Jen se ušklíbnu „Zajisté, už od nikoho z vás nic nepotřebuju,“ pronesu a opětuju mu jeho pohled. Teď bude život mnohem komplikovanější, ale budu s ním. „Sbohem, otče, rado,“ kývnu na ně a s Tomoem ruku v ruce zamířím pryč.

Gabriel La Croix

„Jak jinak,“ zamručím znechuceně. Sáhl jsem na jeho miláčka a za to mě trest nemine. Vím, že je bratr silnější, ale po tomhle si nebude moct moc vyskakovat a taky, že ne. Otec ho definitivně zavrhl. Rty mi zahrají škodolibým smíchem. Teď bude všechno patřit jen mně a on má jen toho ubohého čokla. To toho má, ale brzy bude litovat. Pomoc upírů mu bude chybět a jak, ale to je jeho věc. „Jen vypadněte,“ zasyknu s tichostí a sleduju, jak spolu odcházejí. Silvien ještě bude litovat, že si vybral tuhle tu cestu. Zavrtím hlavou, hlupák jeden. Ale je to jeho volba a já z toho budu jen profitovat.

Tomoe

Trhnu sebou, když sálem otřese hlas Silvienova otce. S odporem a chladem, s jakým hleděl prve na mě, teď shlíží na Silviena. Každé slovo je jako úder gongu definitivního rozsudku. Ti upíři jsou takoví idioti, jsou tak ubozí. Neváží si rodiných svazků, pout mezi sebou. Raději zavrhnou, jednoho ze svých řad, než aby akceptovali někoho, kdo je jiný než oni. A tak jim Silvien dal své sbohem. Okamžik na to se rozejdeme pryč odsud, provázeni Gabrielovým škodolibým smíchem. Jakmile vyjdeme z budovy, nezadržím už slzy. Pevněji stisknu Silvienovu ruku, ale protože mám druhou ruku zraněnou, nemám jak si slzy setřít. „Nebudeš sám. Když nastanou problémy, určitě se za nás postaví můj klan. Když tě ti idioti zavrhli tak..tak já budu..-hic- budu tvoje rodina..Silviene,“ dostanu ze sebe mezi potlačovanými vzlyky.

Silvien La Croix

Takže je mezi mnou a rodinou konec. To je v pořádku, stačí mi jen Tomoe, moje malé zlatíčko. Rychle ho odtamtud vyvedu pryč. Už je nechci ani vidět, hlavně svého bratra. „Neplakej, tohle přeci není konec světa,“ zavrtím hlavou a prsty mu setřu jeho slzičky. „Já vím, že nebudu sám. Mám přeci tebe a to mi naprosto stačí. Jsi moje všechno,“ s tím ho znovu s jemností políbím. „Hlavně, už se nikdy nepřibližuj k upírům, hlavně se vyhýbej mému bratrovi. Sice má, co chtěl, ale nemá tě rád,“ zašeptám mu a s jemností se dotknu jeho zraněné ruky. „Pojedeme domů. Potřebuješ ošetřit,“ s něhou se na něj usměju a setřu mu další slzičky. Přitom ho k sobě přitáhnu a obejmu jeho nádherné tělíčko. „Už tě nespustím z dohledu,“ slíbím mu.

Tomoe

Silvien se opravdu změnil. Tatam je teď ten jeho neměnný pánovitý výraz. Moje srdce div netaje pod něžným úsměvem, jaký mi věnuje. Dříve podobného úsměvu nebyl schopný. Ohromeně na něj zírám, když mi s tím nádherným úsměvem stírá slzy. Zabořím mu tvář do ramene, když mě obejme, a nezraněnou ruku ovinu kolem jeho pasu. „Taky tvého bratra nemám rád a odteď nemám opravdu nejmenší důvod stýkat se s pijavicema, važně ne,“ zahuhlám už o něco klidněji a popotáhnu. „Já..já se stanu silnější. Tak abych pro tebe nebyl přítěží a mohl ti být roven!“ řeknu rozhodně a upřu zarudlé oči do těch Silvienových. Zatím jsem štěně, ale až zesílím, bude-li to potřeba, budu bojovat Silvienovi po boku. A tak se vnitřně rozhodnu. Nafouknu tváře a zatahám Silviena za rukáv. „Je tu strašně přeslazený vzduch, raději vypadnem,“ zamumlám. Chci být odtud co nejrychleji pryč. Už nemám strach, cítím se nesmírně šťastný, ale čím dřív opustíme tohle proklaté místo, tím líp.

Silvien La Croix

„Copak, zlatíčko?“zašeptám při jeho výrazu a prohrábnu mu lesklé vlasy. „To je dobře. Oni, nejsou a ani nikdy nebudou jako já. Budou tě tolerovat, ale jen do jisté míry,“ povzdechnu si. Spíš ho budou chtít zabít, když mě nějak ohrozí či cokoliv jiného. Otec sice řekl, že se mě vzdá, že nemůžu počítat s pomocí upírů, ale je to jinak. Jsem stále princ a oni nade mnou budou bdít, ať se mi to líbí či nikoliv. Taková jsou pouta v upířím klanu. „To nemusíš, budu silný za nás oba. Už nikdy, nikdy nikomu nedovolím, aby na moje sladké štěně sáhl,“ pronesu s rozhodností a nadechnu se jeho příjemné vůně. „Dobře, máš naprostou pravdu, ale ještě předtím…,“ pronesu a skloním se, abych mu ukradl jeden z jeho sladkých polibků. „Teď můžeme jet,“ kývnu vzápětí a dovedu ho do auta. Usadím ho, a jakmile jsem usazený i já, vydám se na cestu k domovu. Přitom natáhnu ruku a stisknu tu Tomoeho. Jak jsem si vlastně mohl myslet, že ho nechají být. Přijít o chvíli později, tak by už nemusel žít. Sevřu rty, tohle už nikdy nedovolím.

Tomoe

Trochu mě namíchne, že říká, že se nemusím stát silnější. Ať si říká, co chce. Je to můj cíl do budoucna a basta. Už už chci vyrazit, ale on mě ještě předtím jemně políbí. Zrudnu jako rajče a cestou do auta zarytě koukám do země. Po tom všem si to s klidem lajzne upírům na zápraží. Mám pocit, že drží trochu hlavu v oblacích. O něco víc se zklidním v autě. Cestou zpět mě drží za ruku. Na tváři se mu ovšem nevídaně zobrazují emoce. S námahou schovám vlčí ouška a ocásek, aby neviděl, jak je mám sklopené. Tuším totiž, nad čím přemýšlí. Až se vlastně o tomhle dozví naši... Zatrne ve mně. „Radši jim zavolám co nejdřív,“ zamumám a zkousnu si ret. Nejlepší bude, když se to dozví přímo ode mě a od Silviena, než aby se  to doslechli odjinud. I tak bude táta naštvanej a bude muset řešit věci souvisejcí s touhle situací s klanem. Pohlédnu z okýnka. Cítím se nějak vyčerpaný. Všechno tohle dění, všechen ten stres mě vážně převálcoval.

Silvien La Croix

Jeho reakce jsou sladké. Hlavně to jak vždycky zrudne. Je roztomilý a to na něm mám rád, tu jeho bezprostřednost a sladký výraz ve tváři kdykoliv, když ho políbím. Cestou se trochu zklidním, ale i tak musím myslet na to, jak ho co nejvíc ochránit. „Zavolat, komu?“otočím se k němu a zvednu obočí. Pak mi to dojde „To asi nebude příjemný rozhovor,“ odfrknu si. Jistě za to budou vinit mě, i když je pravda, že do jisté míry zato taky můžu. Tiše si povzdechnu. „Měl jsem ti o tom říct dřív a nezranili by tě,“ pronesu po chvíli ticha. Kdyby to věděl, k žádnému upírovi by se ani nepřiblížil. „Mrzí mě to, Tomoe, takhle jsem to opravdu nechtěl,“ dodám s tichostí.

Tomoe

„Jo, tušíš, jak asi budou rodiče reagovat,“ přikývnu. Sevřu víc Silvienovu ruku. Je těžké slyšet, jak se někdo jako on omlouvá. Proto zavrtím hlavou. „Neomlouvej se. Neříct mi o tom sice byla chyba, ale nezašlo by to tak daleko, kdyby mi neruply nervy,“ poznamenám a nejistě se pousměju. Přestanu zírat z okýnka a otočím se k Silvienovi. „Nechal jsem se Gabrielem vyhecovat, tak došlo k trochu ostřejší výměně názorů. Kdybych byl zticha, nejspíš by se mi nic nestalo, dokud bys nepřišel,“  zamumlám zahanbeně. „Jenže znáš mě, já do sebe prostě rejt nenechám,“ odfrknu si a znovu se mi ouška objeví. „Takže se laskavě neomlouvej, ještě se budu cítit blbě já,“ odfrknu si a zazubím se na něj.

Silvien La Croix

„Klidně s nimi promluvím, jestli se ti do toho nechce,“ povzdechnu si. Jeho rodiče opravdu zvládnu, když jsem se dokázal postavit i otci. Zarazím se, já se mu opravdu omlouvám. Co to se mnou jen provedl, už se skoro ani nepoznávám, jak mě dokázal změnit. „Já vím, občas se dokážeš proměnit v opravdu nabroušené štěně, ale mně se tak líbíš,“ pousměju se. „Jen někdy je to opravdu  v dost nevhodnou příležitost. Navíc Gabriel takové věci umí, někoho zahnat do rohu, aby získal to, co si bude přát,“ znovu si povzdechnu. Na mě si nikdy nepřišel, ale jinak vždy dosáhl svého. „Dobře, už nic takového neřeknu,“ s tím mu úsměv oplatím a konečně zaparkuju v garáži. „Konečně jsme doma,“ oddechnu a za chvíli ho vedu nahoru do našeho bytu.

Tomoe

Prý se mu líbí, když bývám nabroušený. Na jednu stranu mě to těší, je to jakoby uznával moji bojovnost. Ale na druhou stranu tuším, že z toho má i trochu srandu, když mě vidí se vztekat. Hmm, vlastně ne, „trochu“ je  na to slabý výraz.  Co se omluv týče, říká, že už nic takového neřekne. Doufám, že si ale nemyslí, že už se mi v životě nemusí za nic omluvit. To ho hezky rychle vyvedu z omylu. Vystoupím a i já úlevně vydechnu, jak jsem rád, že už jsem doma. V bytě se znaveně zhroutím na pohovku. „Chlape, já jsem úplně zbitej,“ zasténám, opřu si hlavu o opěradlo a zvrátím ji dozadu. Přitom zavřu oči. S řezavou bolestí, která mi stále tepe v ruce ale nemám dvakrát šanci hned usnout. Nebýt jí, tak už jsem to ale dávno zalomil. Najednou cítím, že mi v kapse vibruje mobil. Sakra, neříkejte mi, že už se jim něco doneslo?? Vysoukám ho z kapsy a jen co kliknu na „přijmout hovor“ uslyším tátův hlas. „Ahoj tati, uhm...j-jsem v pořádku...totiž...,“ a velmi nepříjemný hovor započal dřív, než jsem se na něj stihl připravit.

Silvien La Croix

Cítím, jak to v něm bouří. To pouto, co nás spojuje, mi umožňuje hodně z jeho pocitů vycítit. Je dobré vědět, jak na tom je, hlavně z toho můžu vycítit, jestli je v nějakém nebezpečí. Je to obrovský dar, ale i tak se může stát, že bych mohl přijít někdy pozdě. Povzdechnu si, ne, na tohle myslet nemůžu. To se totiž nikdy nestane, teď už to bude v pořádku. „To chápu, máš toho za sebou opravdu, až dost,“ pohladím ho po ouškách a nechám ho, aby se uvelebil. Nato dojdu  pro lékárničku a vzápětí se k němu vrátím. Zrovna telefonuje, sevřu rty a sednu si vedle něj a prsty mu prohrábnu vlasy. To je asi na něm, ale i tak by měl vědět, že tu s ním jsem. Rozbalím lékárničku, ale počkám, dokud ten nepříjemný rozhovor nedokončí. Protože podle všeho je opravdu dost nepříjemný.

Tomoe

Po dobu hovoru několikrát střelím pohledem k Silvienovi. To, že tu se mnou přitom sedí mi dodává odvahu. Taťka zuří. Mluví klidným hlasem, ale zní nesmírně autoritativně. Samozřejmě, že se mu doneslo, že cestou ze školy mě sebral nějaký upír. Že upíři už delší dobu remcají nad tím, že si jeden z nich nabrnknul vlkodlaka a stvrdil s ním pouto. A že toho vlkodlaka chtějí zlikvidovat. Naši zvědové jsou vážně zdatní, ale já to teď musím řešit s rodiči a táta pak s celým klanem. Musel jsem tátovi říct všechno, co se událo. O tom, jak mě zajal Gabriel, že mě zranil a co se odehrálo u upírské rady včetně toho, že se Silviena zřekl jeho otec.  Nebylo vůbec lehké o tom mluvit. Tátu neskonale vytočilo jednání Gabriela a rady. Silviena neměl dvakrát rád, ale teď ho rozhodně v určitých mezích respektuje. Říká, že svolá zasedání klanové rady a tam mě a Silviena budou řešit. Prý to měl udělat už dřív, než pijavice podnikly první krok. Teď bude mezi vlkodlaky trochu větší neklid. Obzvlášť po tom, až se víc roznese, že mě chtěli zabít. Pouta mezi vlkodlaky jsou poměrně silná. Přinejmenším nás spojuje nevraživost vůči nafoukaným upírům, kteří nás berou jako podřadnější tvory. Doufám, že to táta nějak zvládne ovlivnit. Sdělil mi, že mamka naštěstí zatím neví detaily, ale že jí to bude muset říct, ať chceme, nebo ne. Což je taky další problém. Mamka bude vzteky a obavami bez sebe, Podle všeho se budu muset brzy ukázat zase doma. A nejspíš bude potřeba, abych se i zúčastnil zasedání klanové rady. Příšerná vyhlídka po tom, co jsem měl tu „čest“ stoupnout si před radu upírů. Ale nevím, co na to Silvien. Nejspíš bude muset také. Ale alespoň tohle je vyhlídka až za o něco delší dobu. Hovor je dlouhý, vyčerpávající. Musím tátovi slíbit, že se už konečně budu mít před upíry na pozoru a podobné další rodičovské rady o tom, abych byl hodný chlapec. Nakonec se rozloučíme a mně vypadne zemdleně telefon z ruky. S hlasitým „Ufff.“ vydechnu a opřu si čelo o Silvienovo rameno. „Vypadá to, že zatím budem v suchu,“ vyžbleptnu..

Silvien La Croix

Neklidně poslouchám Tomoeho rozhovor s otcem. Jak jsem tušil, není to nic příjemného. Ale to jsem byl já, kdo ho do tohohle zatáhl, ovšem teď by to mělo být v pořádku. Otec se nepostaví mému rozhodnutí, ne dokud mám s Tomoem pouto. Upíři si váží moci pouta, i když tak to nevypadalo, ale i když se mě zřekl a nestanu se králem, pořád patřím do klanu a Tomoe jistým způsobem taky. Jen to nebudu mít v některých věcech zrovna lehké. Hlavně, že moje práce nemá nic společného s klanem. „Samozřejmě, přece jen máš mě,“ pousměju se a prsty mu přejedu po jeho jemných ouškách. „Teď se koukneme na tvoji ruku, dobře?“otážu se ho a jemně jí sevřu. Vidím, že ho to bolí, ale snažím se být co nejjemnější. Vyhrnu mu rukáv a pak mu ruku ošetřím. Pevně mu ji obvážu, bolí ho to, ale s tím toho moc neudělám, Hlavně, když mu to dobře sroste. Nakonec jsem hotový a přitáhnu si ho do svého objetí „Tak co, zlatíčko, je to lepší?“zašeptám mu do vlasů a začnu ho hladit po zádech. Nato si ho stáhnu do klína a jemně ho políbím na rty. „Teď by jsi si asi chtěl odpočívat, chceš vzít do postele?“zeptám se ho a odhrnu mu z tváře pramen neposedných vlasů.

Tomoe

Sklopím ouška, když po nich jemně přejede a zase je našpicuju. Mám rád, když mi je hladí. V tuhle chvíli bych neprotestoval, kdyby v tom hlazení pokračoval. Místo toho mu zdráhavě dám svou zraněnou ruku, aby ji mohl ošetřit. Můžu se zbláznit, když to ošetřuje. Snaží se jemně, ale bolesti se nevyhnu. Tisknu statečně zuby, abych příliš nekňučel, i když se mi to nedaří. A tak chvilkami kníkavě vrčím a semtam zakňučím. Když je hotovo, vypustím dech, který jsem přitom skoro pořád zadržoval, a nechám se dál opečovávat Silvienovými polibky a pohlazeními. „Lepší,“ brouknu a pousměju se. Nabídne mi, že mě odnese do postele. Ano, odpočinek opravdu potřebuju. A rád se nechám rozmazlovat. Ještě aspoň chvilku. Ovinu mu zdravou ruku kolem krku a přitisknu se k němu. „Pěkně prosím,“ zabroukám tiše.

Silvien La Croix

„Už je to za tebou,“ pousměju se na něj a nepřestávám mu hladit ouška. Vím, jak to na nich má rád. Hlavně chci, aby se vzpamatoval z té bolesti. To jeho kňučení bylo bolestivé i pro mě, ale nebylo vyhnutí. Ale zlomená ruka není jen tak něco, nejdůležitější je, aby to srostlo, jak má, jinak by s tím mohly být velké komplikace. „Dobře,“ kývnu a zvednu si ho do náruče. Vzápětí ho položím do postele a lehnu si k němu. Okamžitě si ho přitáhnu do objetí a začnu mu znovu prsty přejíždět po ouškách. „Pokus se spát, potřebuješ si odpočinout. Až se probudíš, tak tu s tebou budu. Slibuju,“ brouknu a políbím ho na nos. „A tentokrát tě budu hlídat na každém kroku, aby na tebe nikdo nesáhl,“dodám.

Tomoe

Nechám se uložit do postele a k mému potěšení si tam Silvien vleze taky. Nechám se vděčně hladit po ouškách. Silvienova slova jsou teď tak vřelá. Cítím se s ním opravdu v bezpečí. I když ta něha je na něj opravdu nezvyklá. Obvykle by to doplnil nějakou perverzností. „Silviene, ty si taky pořádně odpočiň. Jsi krapet divný, víš? Mám trochu pocit, že nejsi ve svý kůži,“ zamumlám a zrůžovím.  Pohodlněji se k němu přitulím, jen ovázanou ruku musím dát trochu jinak, aby mi nepřekážela a nebolela.

Silvien La Croix

Je tak sladký, moje sladké a rozkošné štěně. Nevím, co bych bez něj dokázal udělat, asi bych byl bez něj úplně ztracen. V těch a podobných myšlenkách mu nepřestávám laskat jeho ouška. Jsou tak heboučká, měkká a voňavá. „Protože jsem se o tebe opravdu bál,“ povzdechnu si. Bál jsem se o něj víc jak kdy předtím, skoro se až toho pocitu bojím. To přeci nejsem já. „Asi máš pravdu,“ připustím neochotně a víc ho k sobě přitáhnu. „Potřebujeme si odpočinout oba dva,“ zašeptám spolu s dalším jemným polibkem.

Tomoe

„Přesně tak,“ zamumlám a pousměju se. Opětuju jeho jemný polibek a pak notnou chvíli mlčky koukám do jeho očí, temných jako noc, které působí teď neobyčejně hřejivým dojem. „Mám tě fakt moc rád, Silviene,“ vybreptnu znenadání a zrudnu jako rak. Raději hned na to zabořim obličej do Silvienovy hrudi a vyhrknu: „Jdu spát.“ Jsem unavený a uvolněný, ještě začnu spontánně žvanit o všech těch trapných věcech, co cítím. A to už bych pak zrovna klid na spaní neměl, protože jak Silviena znám, akorát by ho to nažhavilo.

Silvien La Croix

„Ty mi ale dáváš,“ s tichostí si povzdechnu. Tohle opravdu nejde, on mě má absolutně ve své moci. Myslím, že bych měl něco udělat, ale líbí se mi to. On je teď můj celý život, tak proč to nějak měnit. „Já tebe taky, Tomoe,“ odvětím a pohladím ho po tváři. „Nemusíš se za to vůbec stydět,“ usměju se a věnuju mu jeden ze svých něžných pohledů, které jsem se teprve nedávno naučil. „Dobře,“ kývnu a přitáhnu si ho na svůj hrudník. „Jen spi,“ šeptnu a dýchnu mu do vlasů. Nato čekám dokud neusne, teprve potom, co se jeho dech zklidní a on usne, zavřu oči i já. Trvá mi to, než usnu, ale spolu se svým zlatíčkem v objetí konečně zaberu.

Tomoe

Cítím příjemné zadostiučení, že ho moje slova vyvádí z míry. Šťastně se usměju, když mi oplatí vyznání. Hned na to však mám pocit, že roztaju pod tím něžným pohledem. Položím si hlavu na jeho hruď a úlevně a spokojeně vydechnu. V tuhle chvíli se cítím nesmírně klidný. Je to zvláštní, jak se vztah mezi mnou a Silvienem změnil. Od nepřátel, přes problémové milence až po partnery. To, co ti upíři zpískali, jen způsobilo, že se pouto mezi námi dvěma jen utužilo. Sevřu Silvienovu košili a naposedy zavrtím ocáskem. Pak už jen zavřu oči a s těmi myšlenkami usnu.