Gabriel La Croix

„Já se dokážu ovládat.“ Upozorním ho. Je pravda, že jsem byl při krmení dost vybíravý, ale dokázal jsme se kontroloval. On to taky zvládne, ale kdyby jen věděl jaký můj život bylv začátcích. Nebo předtím než jsem ho poznal. Vlastně, on trochu poznal tu moji stránku. Zezačátku jsme ho opravdu bral jen něco na pobavení. Nic pro mě neznamenal. Teď pro mě znamená vše. „No jistě, přeci jen jsi to ty kdo většinou vaří. Takže to nechám na tobě, ale kupuj kvalitní věci.“ Doporučím mu. Přeci jen kvalitní jídlo je základ dobré životosprávy a když teď není lidská krev, měl by se snažit. „Ano myslím.“ Znovu kývnu a obejmu ho kolem pasu. Není kam spěchat, i když sluníčko začíná pomalu pálit. Není mi to vůbec příjemné, vlastně mě to dost dráždí. Nejsem zvyklý, být jen na syntetické krvi, ale změna je život. Celou dobu do obchodu ho sleduju, zvyká si rychle, a to je toho na něj přitom tolik. Vlastně víc než dost. Je pro mě opravdu rovnocenným partnerem. „No nejspíš ano.“ Povzdechnu si a na okamžik se zastavím. Příliš se mi to nelíbí, ale slíbil jsem mu to. S dalším povzdechem ho pevněji obejmu a vlezeme dovnitř. Je tu hodně lidí, jak se tlačí a hlučí. Podrážděně zabručím a nechám ho aby vzal košík a mohl vybírat. Snad bude víc myslet na lidské jídlo než na možné jídlo, které se tlačí všude kolem nás. Opravdu taková místa nemám rád. „Kdyby ti nebylo dobře, okamžitě mi to řekni.“ Upozorním ho vzápětí

 

Hazuki

Vím, že se umíš ovládat. Tedy alespoň v obvyklých věcech, jako je kontakt s krví. Na mysl mi však přijde několik věcí, při kterých se on opravdu neovládá, ušklíbnu se. „Dobře, když už není můj výběr ovlivňován mizerným platem a už alespoň trochu vím, jaký druh potravin nakupuješ ty, nebude to problém,“ poznamenám na jeho doporučení. Nechám ho, ať mě objímá kolem pasu, i když se cítím jisté nepohodlí, protože se po nás někteří lidé divně koukají. Nakonec vejdeme do obchodu a já zprudka nasaju nosem vzduch do plic. Je tu nesmírný humbuk, spousta lidí proplétající se mezi regály a mezi sebou. Naprosto jsem zapomněl, jaké to je. Nejhorší na tom jsou ty pachy jídla, lidí a mísící se pachy jejich krve. Polknu a přejedu si jazykem přes špičáky. Do háje tohle je opravdu zkouška sebeovládání! Kdybych nebyl plný zákusků, asi bych se kontroloval hůře. Ironicky se uchechtnu na Gabrielovo upozornění. „Před nebo až potom, co budu mít v někom zuby?“ Opáčím a raději zkouším rytmicky dýchat, abych se uvolnil a sebral trochu soustředění, tak jak jsem byl zvyklý, když jsem byl ještě člověkem. A kupodivu to funguje.

 

Gabriel La Croix

„Jsem rád.“ kývnu. Hlavně ať to jsou samé dobré věci, co máš rád. Já sním cokoliv, co mi uděláš.“ pronesu a mrknu na něj „I když je pravda, že to jsem spíš já kdo poslední dobou většinou vaří.“ neodolám a trochu ho popíchnu. „Jinak peněz mám opravdu dost, takže v tom nebude žádný problém.“ dodám jen tak mimochodem. Peněz mám opravdu hodně, ale ne vždy na vše peníze stačí. Ale na jídlo ano, může si dopřát to nejlepší, co by si jen přál, tedy kromě lidské krve. To mu nikdy nedovolím, aby ochutnal. Nechci, aby byl jako já. „Je tu opravdu lidí.“ otráveně si povzdechnu- Nelíbí se mi to a i na něm vidím, že je mu to nepříjemné. Možná jsem ho sem vzal moc brzy, ale na druhou stranu. Já ho uhlídám a bude lepší, když bude připravený teď než kdybychom to pořád a pořád odkládali. „Radši před.“ poznamenám a pevněji si ho k sobě přitáhnu. Vadí mi, jak ti lidé na nás čumí. Je to nepříjemné a to hodně, ale co mi je do nich „Tak vybírej.“ pobídnu ho a nakonec ho přeci jen pustím. Takhle by rozhodně vybírat nemohl. Přitom vytáhnu mobil a kontaktuju Sama, aby přijel. Potřebujeme vyzvednout a ty nákupy taky potřebují odvézt.

 

Hazuki

„Fajn,“ zabručím a dlouze vydechnu. „Dovol mi ale připomenout, čí vinou připadají povinnosti v kuchyni na tebe. Můžeš si za to sám, nemáš mě tolik vyčerpávat. Navíc posledně jsi remcal, že to uděláš raději sám, než abych ti zničil další nádobí,“ vrátím mu okázale to popíchnutí. Konečně se pohnu kupředu, vezmu nákupní vozík a zapojím se do toho chumlu zákazníků. Není snadné přemýšlet nad tím, co vybírám, ignorovat veškeré ty pohybující se objekty a hlavně pachy, lákavé i nepříjemné a držet se zpět, abych neskočil někomu po krku. Patetické, odfrknu si v duchu. Nakládám do vozíku vše od základních potravin, až po mlsoty, od kterých jsem nemohl odtrhnout zrak. Hádám, že to je znamení, že mě Gabriel trošku zhýčkal. Obrátím se na něj zrovna, když někomu telefonuje. Komu? A proč vlastně? Zvědavě ho pozoruju, ale pak si zakryju ústa dlaní, protože nemůžu zabránit pobavenému uchechtnutí. Gabriel tu vyčnívá. Mezi zákazníky jsem sice postřehl několik kravaťáků a bohatších entit, ale nedají se s tímhle upířím princátkem srovnat. Vypadá mezi nimi jako model. Září, až je to otravné. Raději se odvrátím a pokračuji ve výběru. Některé potraviny jsou tak drahé, že jsem si je dřív nemohl dovolit, proto i teď se neubráním zaváhání, když vidím ty ceny. Ale s ohledem na Gabriela to stejně vyberu. Ten nic méně kvalitního jíst nebude. „Komu jsi telefonoval?“ obrátím se na něj, když skončí.

 

Gabriel La Croix

„Dobře, mě vaření nevadí.“ pokrčím rameny. Sice jsem toho nikdy moc nesnědl, ale teď se toho dost změnilo. Kromě syntetické krve musím jíst i normální jídlo a to ve větším množství než kdy dřív. Na druhou stranu je příjemné s ním sedět u stolu a jíst. Jako bychom byli rodina, i když vlastně jsme. Je to můj partner a pozorovat ho při jídle je celkem i zábavné. Jak se tím kolikrát cpe, jako by týden nejedl. „Je pravda, že jsi mi nějaké to nádobí rozbil.“ poznamenám přemýšlivě a přitom z něj nespustím pohled. Tuším, co cítí ze všech těch vjemů, ale je opravdu silný. Zvládne cokoliv, co se mu postaví před cestu. Během telefonování se Samem se jen ušklíbnu, co do toho košíku hází. Je to i dost sladkostí, ale má to opravdu rád, takže jen ať si pořádně dopřeje. Nad některými cenami pozvednu jen obočí, ale proč ne. Jsou to kvalitní věci a já mám rád kvalitu, takže všechno je v pořádku. Je to šikovný chlapec. Domluvím se Samem a kouknu po Hazukim „Samovy, aby nás tu vyzvedl. Přeci jen tohle nepotáhneme jen sami.“ odpovím mu a do košíku hodím pár čokolád, vlastně možná víc jak pár, ale co na tom. Moc dobře totiž vidím, jak po nich kouká, ale nejspíš už se neodvažuje tam hodit nic sladkého „Nedrž se zpátky Hazuki, vemsi, co chceš. Peníze nehrajou roli, to přeci víš“ vybídnu ho a pokračujeme uličkami dál. Je tu opravdu dost lidí, ale co mi je do nich. Já se soustředím jen na něj.

 

Hazuki

 „Aby nás vyzvedl?“ pozastavím se nad tím. „Sam?“ To je síla. Vím, že Sam je Gabrielovi oddaný a odpoutal se od Samaela, aby mohl být užitečný jen svému princi. Ale odvoz nákupů? Já být jím, tak by mě to otrávilo. „Když myslíš, že bychom to vedvounezvládlim,“ zabrblám. I když hádám, že Gabriel by se nechtěl tahat s taškami. Že mě to hned nenapadlo. Vzápětí pohlédnu na to, co přidal do košíku. Rozpačitě po něm loupnu pohledem. „Já se nedržím zpátky, jen mám pocit, že bych to neměl přehánět,“ zabrblám. Projdeme poslední uličkou, vyberu nějaké pečivo a konečně se zařadíme do fronty ke kase. Kupodivu se i rychle dostaneme k pokladnímu pásu, protože lidé jen při zběžném pohledu na Gabriela nám uvolnili cestu. Opět k němu hodím rychlý pohled, vážně vyčnívá. Začnu vykládat zboží na pás, přitom přemýšlím, kde na nás Sam bude čekat a jak zareaguje na tu hromadu jídla. Pak mě však napadne jedna věc. „Gabrieli...,“ oslovím ho. „Sam ví o tom, že jsi mě proměnil?“ Bude to můj první kontakt s upírem od proměny, ale to je vedlejší. Má proměna není zrovna podle pravidel upíří komunity. Nemůžu si být jist, jak mě přijmou. Navíc Sam je sice Gabrielovi oddaný, ale to nemá nic společného se mnou.

 

Gabriel La Croix

„Ano aby nás vyzvedl.“ s klidem kývnu. „A kdo jiný?“ zeptám se ho otázkou. Kdo jiný by byl takový důvěryhodný, že bych mu mohl věřit? Sam je pro mě tím nejbližším a nejdůvěryhodnější osobou, kterou znám. „No, rozhodně nejsem někdo, kdo by se s tím chtěl táhnout takovou dálku.“ poznamenám. Navíc ke mně se něco takového nehodí. Abych nosil tašky, hlavně, když toho bude opravdu hodně. „Proč ne?“ tiše se zeptám a prsty mu přejedu po tváři. Přitom ho přiměju aby se ke mě otočil a já toho využiju abych ho políbil na rty. Tak příjemné, tohle se mi opravdu hodně líbí, líbat ho. Vzápětí se odtáhnu a brzy zamíříme ke kase. „Lidi jsou tak odporní.“ zabrblám, když na sobě cítím jejich pohledy. Pořád mě musí okukovat, je to tak nepříjemné, proto takovou obyčejnou společnost nevyhledávám, alespoň tedy doteď jsem ji nevyhledával, ale díky Hazukimu bych se hodně věcí měl naučit. „No?“ stočím k němu svůj pohled, zatímco čekám, až budu moct zaplatit „Neví, ale brzo se to dozví.“ s klidem odvětím. Vzápětí zaplatím a kouknu po něm „Nemusíš se toho obávat, je mi věrný. Nic proti tobě nezkusí.“ poznamenám a zaplatím za náš nákup. Nato nechám Hazukiho aby to všechno nacpal do tašek. Je jich opravdu dost. S povzdechem dvě z nich vezmu a počkám na něj než spolu zamíříme ven kde zajisté již čeká Sam.

 

Hazuki

 „Chápu, chápu,“ opáčím rychle. Přesně jak jsem si myslel. On by neudělal nic, co se hodí k nižším bytostem. „Jen trochu soucítím se Samovou situací, že musí dělat i něco tak podřadného pro pohodlí svého vůdce,“ dovolím si poznamenat. Nemíním to jako výtku, vím moc dobře, že Gabriel je z jiných kruhů. Ale prostě mi druh takové práce přijde pro někoho hrdého, byť podřízeného, jako směšná záležitost. Potřesu hlavou, až mi pár pramenů vlasů sklouzne do tváře, ale v ten okamžik si mou tvář přitáhne Gabriel do polibku, u kasy jsem proto trochu roztržitý. Nejen, že vyčnívá, dělá vše proto, aby na sebe upozornil. Aniž by si to vlastně uvědomoval. Místo toho jen rozmrzele mumlá, jací jsou lidé příšerní. Povzdechnu si, když vidím další užaslý pohled, tentokráte od dámy na kase. Nejdříve markovala zboží s pohledem na jednotlivé kusy, ale na okamžik se zadrhla a nevěřícně po nás těkala pohledem, než si uvědomila Gabrielův rozmrzelý výraz a spěšně pokračovala ve své práci. Hádám, že Gabrielova návštěva supermarketu bude žhavým tématem mezi ženskými pracovnicemi. Je to pro ně typické. Přejdu to mlčením a raději veškerý nákup nasoukám do igelitek. Teprve, když odcházíme, promluvím. „Nemůžeš lidi vinit, že na tebe zírají. Osoby tvého ražení jsou tam nesmírná vzácnost. Víš moc dobře, že jsou lidé slabí vůči tvému osobnímu kouzlu,“ odfrknu si. Možná jsem to neměl říkat nahlas, zbytečně tím lichotím jeho egu. Takže Sam o mé proměně neví. Hádám že věci budou ještě zajímavé. „Kdo řekl, že se obávám?“ nadzvednu obočí a s planoucím pohledem na Gabriela pohlédnu. „Nemám problém, pokud dojde na ostřejší výměnu názorů.“ Vyjdeme ven ze supermarketu a rozhlédneme se přes parkoviště. Kde Sam stojí poznám okamžitě. „Tsk,“ zasyknu a pohlédnu vzhůru. „Zatracení upíři,“ zareptám. Jsem sice také upír, ale chybí mi něco, co je pro ně specifické. Okázalost. I když stojí stranou od vchodu, stejně přitahuje pohledy lidí. Drahé auto, tmavá skla a před ním Sam v kabátě, který byste v obyčejném obchodě stěží našli. A k tomu pokerface a tmavé brýle. „Není náhodou jedním ze základních pravidel bytostí našeho rážení nenápadnost, nebo na to upíři vyšší kategorie běžně kašlou?“ poznamenám ke Gabrieli lehce kousavým tónem.

 

Gabriel La Croix

„Sam mi sloužil dlouhá staletí, nic z toho co po něm chci, není pro něj podřadné. Navíc to, že se vzepřel otci a prokázal mi takovou loajalitu znamená mezi upíry opravdu hodně.“ pronesu a kouknu po něm. Vím, že to vidí jinak, ale já vyrostl v jiných poměrech než on. Měl by si uvědomit, že moje postavení je vysoko nad ním a přesto jsem teď s ním. „Líbí se mi tvoje výrazy.“ zamumlám mu do ucha, když vidím jak se po polibku tváří. Úplně jsem ho rozhodil a to se mi opravdu, ale opravdu líbí. Zato ty ženy co se po mě koukají, jako by si mysleli, že by mohli mít šanci. Jak ubohé, nikdy bych si s nikým takovým nezačal. Bylo by to pod moji úroveň, i když některé věci co dělám tím opravdu jsou. Přesto, líbí se mi to, protože on je pro mě výjimečný „Já jim to kouzlo nenutím. Jsou prostě slabí a to se mnou nemá nic společného. Kdyby nebyli takový ubožáci tak na mě tak nečumí.“ zabručím, ale přesto se pousměju „Neříkej mi snad, že žárlíš Hazuki?“ pobaveně se ho zeptám a prohrábnu mu vlasy. „Nemáš proč, ty jsi pro mě ten jediný.“ brouknu a nadechnu se jeho sladké vůně. I když upírem pořád má tu sladkou jemnou vůni. „No, rozhodně ti to není příjemné a nemusíš na mě tak koukat.“ upozorním ho. Jen jsem řekl co jsem z něj na okamžik vycítil. „To bych radši nezkoušel, kdoví co by se mohlo stát. Ještě svoji sílu úplně neovládáš.“ poznamenám a pohlédnu směrem, kterým kouká. Je tam Sam a opravdu dost vyčnívá. „Jsme takový jacíé jsme.“ poznamenám. Ušklíbnu se a rázným krokem k němu zamířím. Vidím jak se při pohledu na Hazukiho napne a nespustí z něj pohled. Cítí to, cítí, že už není člověkem. Projdu kolem něj a tašky hodím do kufru „On…“syčivě začne a Hazukiho bezmála hypnotizuje. Cítím z něj ten nesouhlas, protože tohle je zakázané. Proměnit člověka na upíra bez povolení „Udělal jsem to, co jsem musel.“ přeruším ho a šlehnu po něm varovným pohledem „Je to proti zákonu. Je nebezpečný.“ chladně odvětí a pořád na Hazukiho hledí. „Tak to by sis měl dát pozor, aby po tobě neskočil.“ kousavě poznamenám. Jeho slova mě vytáčí. Nemá mi do toho co mluvit, bylo to mé rozhodnutí a já si můžu dělat, co chci.

 

Hazuki

V duchu si povzdechnu nad tím, jak se Gabriel vyžívá v mých reakcích na jeho škádlení. Zacuká mi obočí nad levým okem. Já a žárlit? Nemám proč žárlit, protože patříš mě, pomyslím si, aniž tomu dovedu zabránit. Že nemám zkoušet se Samem prát, protože ještě neovládám svou sílu? Myslí to tak, že by se mi něco stalo, nebo že bych ve svém současném stavu dokázal Sama trochu pocuchat? Ta myšlenka mě pobaví a vůbec mi není proti srsti. Zamíříme rovnou k němu a já zvědavě větřím jeho vůni. Takže je to, jak jsem si myslel. Upíří pach je zvláštně nasládlý. V okamžiku, kdy Sam vycítí mou vůni, se do sebe zaklesneme pohledem. Napnu se a jsem ostražitý. Cítím z něj také napětí, nesouhlas, ostražitost. A já si uvědomuju jak ve mně vzrůstá bojovná nálada. „Kdepak, já jsem krotký,“ pronesu nevinně s tichou výzvou k Samovi. „Navíc, nemůžu si dovolit skákat na někoho za denního světla a před tolika lidmi,“ dodám a s klidem pohlédnu s úsměvem do slunce, které se prodere mezi jemnými cáry mraků. Je velmi jasné, ale příjemné. „Nehraj si se mnou, mládě,“ zavrčí na mě Sam. Zdá se, že svou provokací jsem jen přilil olej do ohně. Jeho pohled mě propaluje a dráždí mou upíří podstatu. „Co jsi vlastně zač? Z Lovce jsi se stal upírem proti našim zákonům. Nečekej, že tvá existence bude s klidem přijata,“ oboří se na mě. „Mně jsou vaše zákony naprosto ukradené, Samueli,“ opáčím chladně. „I když nemám v úmyslu se s vámi bůhvíjak bratříčkovat, nebo nechávat nad sebou ohrnovat nos. Co nedokáže postavení, dokážou činy. Nehodlám zůstat s rukama v klíně nebo v něčím stínu.“ Na ta slova si Sam odfrkne a posune si na očích sluneční brýle. „Co zmůže novorozený? Když je navíc tak brzy....,“ zarazí se a obrátí se na Gabriela. „Pane, jak jste ho mohl vzít ven. Nemůže být proměněný déle než týden.“ Je na něm vidět, jak je zhrozený představou týden starého upíra pobíhajícího po městě . Rychle pohlédne zpět na mě a sundá si brýle. Přivře oči kvůli slunci. Ale i tak vidím zmatek v jeho tváři. Je zvláštní vidět v jeho tváři i jiný než profesionální výraz.

 

Gabriel La Croix

„Cítíš to?“ zeptám se ho. Vidím na něm, že zkoumá Samovu vůni. Myslím, že už dokáže specifikovat tu psí i upíří. Takže by mohl poznat hrozbu, i když s ohledem na ty psy si nejsme vůbec jistý. Jedná v reakci na ně dost klidně, což mě do jisté míry vytáčí. Navíc občas jedná dost nepředvídatelně. Hlavně to jak teď jedná se Samem. Nebojí se, vlastně nikdy se ho nebál. Vždy se proti němu zpříma stavěl a snášel jeho rány, ale teď je dokáže i vracet a mnohem tvrději než kdy dřív. Ovšem teprve se tu sílu bude muset naučit ovládat. Sam by ho to mohl naučit, ale možná bude lepší, když s ním začnu jako první já, mohlo by to totiž být i do jisté míry vzrušující. Při té myšlence na Hazukiho zálibně pohlédnu, ale pak se zamračím. „Same!“ zasyknu varovně. Takhle s ním mluvit nebude, takhle s ním můžu mluvit jen  já a on by měl pochopit kde je jeho místo. Hazuki je můj partner a ať už byl v minulosti čímkoliv teď je mým druhem. A tím, že s ním tak mluví, uráží i mě a moje postavení. „Hazuki se umí chovat. Je v mnoha ohledech velmi výjimečný.“ odvětím vzápětí a okamžik nato si ho přitáhnu do náruče „Myslím, že by tě dokázal i dostat na kolena Same, takže si na něj dej pozor.“ upozorním ho. „Navíc, je to na moji hlavu, že jsem ho proměnil s tebou to nemá nic společného.“ dodám a on sklopí pohled „Omlouvám se pane.“ pronese ta tichá slova pokory. „Ale on…“ začne vzápětí a já se zamračím. Nakonec se sklopeným pohledem pokračuje „Je nezkušený a ti lidi kolem, on…“ V tom ho přeruším, cítím, že mu je Hazukiho proměna proti srsti, ale snaží se držet „Já na něj dávám pozor, je sice mladý, ale má to pod kontrolou, takže sklapni a pokud se ti to nelíbí, můžeš vypadnout.“ sjedu do chladného hlasem. Okamžik je ticho, ale jeho odpověď je předem jasná „Omlouvám se pane, už se to víckrát nestane.“ skloní hlavu ještě níž, než na mě znovu pohlédne. Přitom vrhne ne zrovna přátelský pohled na Hazukiho, ale už nepromluví ani slovo a otevře nám zadní dveře. Hodím zbytek tašek do kufru a naznačím Hazukimu, ať nastoupí.

 

Hazuki

 Trhnu sebou, když začne Gabriel Sama sekýrovat, a to mi pomůže se trochu vzpamatovat a uklidnit rozjitřené smysly. Samovo oponování a jeho nervozita způsobovala, že jsem byl připraven vrhnout se do bitky. Mlčky poslouchám, jak mě Gabriel hájí a Samovo pokorné omluvy. Nakonec mě však Samův poslední pohled donutí opět se napnout. I když je to Gabrielův nejdůvěrnější služebník, nebudu to s ním mít lehké. Tichounce zasyknu než vydechnu a vyvléknu se z Gabrielovy náruče. „Nemusel jsi na něj být tak příkrý. Tímhle přístupem se u něj stěží dočkám akceptace. Navíc mi přišlo, že mě popisuješ jako nějakého slušně vychovaného domácího mazlíčka,“ řeknu Gabrieli s jemným podtónem sarkasmu, než nastoupím do auta. Přivřu oči. Vnitřek auta je nasycen Samovou vůní a když nastoupí i Gabriel, začnu zkoumat rozdílnosti v jejich upířích vůních. Upíři jsou vážně cítit poněkud nasládle, dojde mi. Zajímalo by mě, co to způsobuje. Po pár okamžicích mi dojde, že je mi lépe, když už necítím tolik lidských vůní a proto se uvolním a pohodlně opřu v sedačce.

 

Gabriel La Croix

„To je úplně jedno, chci aby tě respektoval, jako mě rovného. Jako mého partnera a pokud to tak nebude, nemá tu místo.“ zabručím. Nikdo si na Hazukiho nebude dovolovat, je já smím dělat něco takového. „Ale ty jsi můj mazlíček, ne?“ trochu ho popíchnu a rty se mu přitisknu na šíji. „Mazlíček, který tak nádherně voní.“ pokračuju dál a pohledem přitom střelím dopředu. Sam se věnuje řízení, ale postřehnu, jak se na nás koutkem oka dívá. Jen se ušklíbnu a varovně na něj pohlédnu. Je můj podřízený a je věrný, ale Hazuki je zapovězený. „Je to lepší?“ zeptám se ho a přitáhnu si ho do objetí. Přitom spoutám jeho rty ve velmi hlubokém a vášnivém polibku. Prsty mu přitom zajedu pod oblečení a dráždivě ho pohladím na břichu „Sladký.“ brouknu, když ho konečně pustím a odtáhnu se. Nicméně ho nepřestanu objímat. Když mi zazvoní mobil jen se otráveně odtáhnu. Takové vyrušování „Co?“ skoro do telefonu štěknu, ale pak se trochu uklidním „Jo, máme s tím trochu problém.“ připustím dost neochotně. Zajímalo by mě jak to může vědět. „Jo, zastavíme se, dej mi adresu.“ souhlasím a po chvíli telefon zaklapnu „Same, měníme plán.“ pronesu a nadiktuju mu adresu. Jen kývne a zařídí se podle toho „Hazuki.“ zamumlám a znovu si ho přitáhnu.

 

Hazuki

„Měl bys tomu dopřát trochu času. Tohle si jen tak nevynutíš jen prosazováním autority. Přinese ti to problémy,“ opáčím tiše. Ze rtů mi vyklouzne vzdech, když mě poškádlí. „Byl bych rád, kdybys mě takhle neoznačoval,“ zasyčím s rozpaky a zabodnu do něj pohled. „Huh? Lepší co?“ vyhrknu a pohledem střelím k Samovi, který řídí. Dívá se na cestu, ale to neznamená, že nepozná co se na zadních sedačkách děje. Gabriel má opět potřebu se mazlit. Opět na místě, které je k tomu nevhodné. Bezmocně, nemoha jinak než se podvolit vášni v polibku se chytnu Gabrielova kabátu a při polibku přivřu oči. Sakra, kvůli zjemněným smyslů jsem tak citlivý, že bránit se jeho polibkům je teď už téměř nemožné. Chňapnu přitom rozechvěle po Gabrielově ruce, kterou mi pohladí břicho. Ne, ne, sakra tady ne! Nehodlám se vzrušovat v něčí přítomnosti, to opravdu nepřichází v úvahu. Pocítím proto úlevu, když Gabriela od provokací vyruší telefon. Změna plánu? „Jedeme k tvému bratrovi?“ otážu se překvapeně. Nenapadl mě nikdo jiný, s kým by Gabriel mohl volat a navíc adresa, kterou Samovi diktoval mi není neznámá. „Proč? A co myslíš tím problémem?“ dodám opět trochu nervózně, když si mě znovu přitáhne. Skutečně se necítím klidný, když tohle dělá mimo soukromí.

 

Gabriel La Croix

„Možná, ale já trpělivostí zrovna neoplývám. Nejspíš mám něco po něm.“ zabručím. Myslím tím samozřejmě svého otce a on to zajisté pochopí, ale je to pořád tak. Jsem jeho syn a on mě jen tak nezmění. „Proč ne?“ zamumlám s jistou dávnou pobavení. „Víš, že tvoje reakce jsou opravdu zábavné?“ zeptám se ho. Jak reaguje, jeho tělo se chvěje jen při sebemenším dotyku, úplně cítím, jak touží po dalších dotycích, ale pokračování mi není umožněno „Budeme si to muset nechat na doma.“ zamumlám a políbím ho na ucho. „Tam ti dopřeju tolik rozkoše, kolik dokážeš ustát.“ pokračuju a znovu blýsknu pohledem k Samovi. Jistě slyší každá slovo, ale co je mi do toho. Já jsem rád v jeho společnosti. „Ano.“ přikývnu. Dost rychle mu to pálí. „Víš, že si nemusíš dělat starosti.“ zavrtím hlavou. Úplně cítím, jak znejistěl, po té proměně v něm dokážu číst jako v otevřené knize. „Došli nám zásoby jídlaa chvíli asi potrvá, než nějaké seženu.“ nakonec mu to vysvětlím. Není třeba mu to zapírat, teď když zase nějakou tu zásobu budeme mít. „Vůbec se tím nezabývej, ty vždycky budeš mít co jíst.“ slíbím mu a znovu mu prohrábnu vlasy. Vzápětí Sam zpomalí, už tu budeme. Ani si vlastně nepamatuju kdy jsem tu byl naposled. Může to být pár desítek let…

 

Hazuki

 Zajisté. Ty a trpělivost, to nejde dohromady. Nejspíš to tak je, vzpomenu si na to, jakým byl, když jsem ho poznal. Od té doby se v mnoha ohledech změnil, přesto jsou tu stránky jeho osobnosti, které zůstaly stejné. Ovšem bez nich by to už nebyl on. „Jo tak zábavné?“ zavrčím. Neshledávám na svých reakcích nic zábavného, spíše je to trapné a zahanbující. „Na doma možná, ale dnes nehrozí, že bych ještě něco ustál,“ syknu v odpověď a odvrátím hlavu k okýnku. Sevřu ruce v pěst, jak mým tělem projede záchvěv po polibku na ucho. „Jistě, že se tím budu zabývat. Tady nejde jen o mě. Mě pár dní abstinence tekuté potravy nezabije. Spíš mysli na sebe. Potřebuješ toho určitě víc jak já,“ zamumlám. Jsem přesvědčen, že když budu mít dostatečný příjem sladkého a normálního jídla, nějaký ten den bez krve zvládnu. Nejspíš. Zpomalili jsme a já při pohledu z okýnka poznám místo. Když jsem sledoval Silviena La Croixe a Tomoeho kvůli pomstě, toto místo jsem si pečlivě obhlídl. V tu dobu by mě ani nejmenším nenapadlo, že věci dopadnou tak, že se stanu milencem jeho bratra, přežiji mučení jejich otce, stanu se jedním z nich a ještě k nim pojedu na návštěvu. Vzdychnu, tohle není zrovna stravitelná dávka životních událostí

 

Gabriel La Croix

„Ano je to zábavné.“ přikývnu. Já se alespoň bavím, líbí se mi totiž všechno, co mi ukazuje. Nikdy jsem netušil, že s někým budu zažívat něco takového. „Proč ne, vždyť jsi silný, silný a krásný.“ pronesu a prsty mu jemně přejedu po linii krku. Je nádherný, jako člověk byl krásný, ale teď je nádherný, jeho rysy jsou jemnější a krásnější a jeho vůně, protkaná stále lidskou je nezaměnitelná s nějakou jinou. Poznal bych ho ať by byl kdekoliv. „Hazuki.“ oslovím ho a přitisknu se k němu. I když jsou jeho slova podrážděná, jeho city jsou úplně jiné. Tak průhledný. „Ale ano jde tu o tebe. Možná by tě to nezabilo, ale oslabilo a hlavně by hrozilo, že by si skočil po jakékoliv lidské bytosti, kterou by jsi ucítil. Hazuki být bez krve je nebezpečné, jak pro tebe tak pro tvé okolí.“ pronesu na jeho slova „Já se umím ovládat. mám staletí zkušeností, ale ty i když jsi výjimečný by jsi nedokázal odolat. Lidská krev je příliš lákavá, když jsi vyhládlý, vzpomeň si, jak jsem se z tebe napil a skoro tě zabil.“ pokračuju. Už jen při té vzpomínce je mi nepříjemně. Opravdu jsem ho skoro zabil, ale to nemění nic na tom, že já to pár dní bez jídla vydržím. „Už jsme tady.“ pronesu, když Sam zastaví „Budeš v pořádku?“ zeptám se Hazukiho. přeci jen teď je z něj upír, už není člověkem. Kdoví co na to ten Silvienův pes. Povzdechnu si vystoupím, počkám, až vystoupí i Hazuki a kývnu na Sama „Počkej tady.“ vyzvu ho a Hazukiho obejmu kolem boku. Bude to zajisté v pořádku, navíc se stejně dlouho nezdržíme.

 

Hazuki

 „Dobrá, hádám, že abstinenci tedy nebudu pokoušet. Ale omezit to by mi nevadilo.“ Protože jsem si ještě nezvykl na pití krve a její směšnou dráždivost, dodám si v duchu. Ano, o tom, jak je pro hladovějícího či zraněného krev lákavá, mě Gabriel tehdy skutečně přesvědčil. Právě proto možná by bylo i za cenu snížení dávek pro mě záhodno se o krev dělit, když je jí málo. A ne, že já budu jíst a on hladovět. Zvednu ke Gabrieli pohled, když se mě otáže a pár vteřin na něj mlčky hledím, než vystoupím z auta. „Podle toho, jak mé instinkty reagovaly při setkání se Samem, hádám, že nebude příjemný první kontakt s tvým bratrem. Pokud bude reagovat jako Sam, budu cítit nutkání bojovat,“ přiznám s povzdechem. Je to skoro, jako bych přiznával, že jsem snadno vyprovokovatelný, jak nějaká divá zvěř. Tak stupidní. „Obzvlášť, když je tvůj bratr silnější než Sam,“ dodám a strčím si pár pramenů vlasů za ucho. Ale to není jediná věc, co mě čeká. Při vzpomínce na toho bezprostředně se projevujícího vlkodlaka mám pocit, že mě s ním čeká konfrontace. Protože teď už určitě ví, že jsem se pokoušel Silviena zabít. To ovšem znamená, že stane-li se něco před Gabrielem, bude mít Gabriel potřebu mě bránit, tak jako to dělal před Samem. „Gabrieli,“ oslovím ho. „Tomoe si se mnou bude chtít nejspíš promluvit o oné věci. Můžeš mi něco slíbit?“ pohlédnu mu zpříma do očí. „Nezasahuj, prosím,“ řeknu tiše. Nečekám, že by mi to skutečně slíbil. Moji žádost, aby schoval zbraň, když jsme se setkali s rodiči malého Willa, taky ignoroval. Ale já nechci, aby se situace nějak zvrtla, když budeme na návštěvě. V cizím osobním prostoru.

 

Tomoe

„Hnnnnnnnn!“ s bručením zírám do zrcadla a svírám okraje umyvadla. Co to byl sakra za nápad rozdat si to ráno před snídaní, když dnes má přijít návštěva? A ještě ke všemu Gabriel s Hazukim! Co si sakra oblíknu, abych skryl ty zatrolený cucfleky?? To se nemohl Silvien držet zpátky? Sakra, budu si muset dávat pozor na to, jak chodím, moje zadní partie dost utrpěly. S dalším zavrčením si oblíknu spodní prádlo a dám se do vysoušení vlasů. Zatímco si je suším, zatoulají se mé myšlenky k mému rozhovoru se Silvienem. Konečně mi sám od sebe prozradil, co se skutečně stalo. I když to nic nemění na tom, že ty zásadní věci jsem se dozvěděl od jeho drahého papá, když se tu před týdnem stavil na příjemnou královskou návštěvu. Brr, zatracená ledová pijavice a ti jeho krvesaví úchylní nohsledi! Trvalo několik dní, než jsem ten jejich nasládý pach vyvětral. K čertu s nimi. Když si vzpomenu, jak mě Samael ponoukal, abych Hazukiho zabil, co si sakra myslel?! Že řeknu: Ano, chci pomstu! Urvu mu hlavu! Nebo něco takovýho?? Ne, ne, ne. Vyřeším si to po svým a basta. Myslím, že moje verze pomsty bude stát za to. Našpulím pusu, abych se nezašklebil, ale pak se stejně na svůj odraz v zrcadle zákeřně zazubím. Nakonec se jdu do ložnice převlíct a najdu tam Silviena, jak zavírá okno. Na sobě má košili s rozepnutými prvními knoflíčky. Pár vteřin se zaseknu pohledem na jeho poodhalené hrudi, než se vzpamatuju a teatrálně si povzdechnu: „Pche, měl jsem ti tam nechat taky pár flíčků, abychom si byli kvit. Já si takhle budu muset vzít rolák, Silviene.“ Zabrblám a zrůžovím. Raději se obrátím ke skříni a začnu hledat oblečení. Návštěva totiž velmi brzy dorazí.

 

Gabriel La Croix

„Ne, o tom diskutovat nebudeme. Budeš jíst tak jako jíš teď a žádné další výmluvy.“ kouknu po něm, ať to ani nezkouší. Vím co je v sázce. Mohlo by mu to dost ublížit a to já nehodlám dovolit. Nebo co hůř, mohl by někoho zranit a to by si jistě vyčítal a kdoví jestli by se s tím dokázal srovnat. „Silvien není takový, nebojuje, ne pokud to není nutné nebo pokud nechrání toho svého psa.“ poznamenám. Nikdy nebyl na bojování, má výcvik a má sílu, ale nebojuje, pokud není třeba. „Takže myslím, že se z jeho strany nemáš proč obávat. Navíc tam budu já a já na tebe dám pozor.“ podotknu a potřapatím ho v jeho dlouhých vlasech. Přeci jen ty dlouhé jsou opravdu sexy. Navíc se s nimi dá užít něco málo zábavy. Ušklíbnu se, dnes večer bychom si mohli udělat opravdu příjemný večer. Nebo možná celou příjemnou noc až do rána. „Hmm?“ zamumlám a kouknu na něj. „Slíbit?“ kouknu na něj, zatímco nastoupíme do výtahu. Po jeho slovech natáhnu ruku a pohladím ho po tváři. Je to takový hlupáček, chtít po mě něco takového, tak nesplnitelného „To ti rozhodně nemůžu slíbit. Jsi pro mě velmi drahý a já nedovolím, aby se tě kdokoliv dotkl. Je mi jedno, že je to Silvienův mazlík, ale já nedovolím, aby ti někdo ještě někdy ublížil.“ s tím ho s jemností políbím „Takže ty účty by sis radši vyřizovat neměl.“ podotknu s posledním pohlazením a odtáhnu se. Výtah zastaví a já vystoupím.

 

Silvien La Croix

Prohrábnu si vlhké vlasy a spokojeně se protáhnu. Tomoeho tělo, nedokážu se ho nabažit. Prostě to nejde, jak mě svádí. Dokonce jsem si ho musel vzít hnedka po ránu, jak se probudil. Neskutečné, ale v tu chvíli vypadal tak neskutečně sladce, že jsem nemohl odolat. Stáhnu si osušku z boků a ze skříně si vezmu vhodné oblečení. Přeci jen brzy dorazí návštěva. Sice má pro mě začít pracovat, až od příštího týdne, ale teď má problém jiného druhu. Bylo mi jasné, že se to stane a že to otec udělá, mě udělal to samé. Myslel si, že mě to srazí na kolena, ale já krev odebírám odjinud, takže to bylo v pohodě. Takže teď Gabrielovi a tomu jeho příteli pomůžu, protože nečekám, že teď bude pít jeho krev. No naštěstí, mám dost velkou zásobu, takže mu můžu vypomoct. Než si to nějak zařídí. A i kdyby tak by mu to rozhodně nestačilo. Povzdechnu si a pohlédnu z okna, vzápětí ho zavřu a kouknu na to své sladké štěně. „Tak proč jsi to neudělal?“ laškovně poznamenám a sleduju jeho dost neohrabané počínání. Vypadá po tom ránu trochu unaveně. „Proč, takhle ti to opravdu sekne.“ poznamenám a dojdu k němu. „Jsi moje krásné, sladké štěně.“ zamumlám a přitáhnu si jeho tvář k polibku „nedokážu se tě nabažit a to za pár dní bude úplněk.“ laškovně poznamenám. To bude jako utržený ze řetězu a já si to hodlám opravdu vychutnat. Dopřeju mu tolik rozkoše kolik jeho chvějící se tělíčko vydrží. Náhle sebou trhnu „Jsou tady.“ pronesu a pousměju se „Vypadá to, že to Gabriel přeci jen udělal.“ poznamenám a kouknu na Tomoeho. Bude to zajímavé. Takže krve bude potřebovat víc, přeci jen, nekrmí se sám „Jdu otevřít.“ povzdechnu si a jdu tam.

 

Hazuki

 Ano, ano, mistře v poučování. Už neřeknu na tohle téma ani slovo, pomyslím si rozladěně nad jeho výrazem a s povzdechem pohlédnu stranou. Jinak není to, že bych se bál, že by Silvien chtěl nějakou roztržku, nebo dělal nějaký problém. To jen si nejsem jist svými reakcemi, když přijde na styk s dalším silným upírem. Že bych nějak nervózně reagoval na Tomoeho, to po dnešním setkání s vlkodlaky nepředpokládám. Ovšem s jeho nevypočitatelností nedovedu odhadnout jeho reakci. A jak jsem čekal, Gabriel mi nic slibovat nebude. Srovnám si vlasy, které mi pocuchal a věnuju svému protějšku značně skeptický výraz. „Jak jsem předpokládal,“ poznamenám. „Každopádně Tomoe mi neublíží. Měl by ses naučit vlkodlaky trochu tolerovat. Nebo přinejmenším vlčata,“ popíchnu ho s jemným pobavením v očích. Následuju ho ven z výtahu a já ucítím dvě nové vůně. Podle sladkého nádechu rozpoznám upíří pach Silviena a vlkodlačí pach Tomoeho, i když ten mi přijde v něčem odlišný a ne tak drsný jako u vlkodlaků, co jsem poznal dnes. Sotva dojdeme ke dveřím, odkud jde vůně poznat nejzřetelněji, dveře se otevřou a nás vítá Gabrielův bratr. O půl kroku couvnu, když pocítím tu auru síly, kterou kolem sebe má. Na tu kolem Gabriela jsem zvyklý, ale u další osoby si to dost uvědomuji. Jakmile si uvědomím, že jsem couvnul, zúžím pohled. Vlastní instinktivní reakce mě popudila. Kývnutím odpovím na pozdrav a společně s Gabrielem vstoupíme do bytu, kde nám vstříc kráčí Tomoe ve své vlčí podobě.