Gabriel La Croix

Jeho ksichty jsou občas otravné, ale alespoň má nějakou vůli. Nelíbilo by se mi, kdyby byl jen poslušnou ovcí, která mě slepě poslouchá. Trocha vzdoru nevadí, když je v určitých mezích. „Nakoupit něco pro tebe. Máš jen jeden oblek a na doma nic. Takže potřebuješ oblečení,“ odvětím a po chvíli vjedu do podzemních garáží. „Tak vystupujeme,“ pobídnu ho a sám vylezu. Upravím si sako a tiše vydechnu. Večer, když je tma, je příjemné být venku, ale přes den je to někdy velmi nepříjemné. Počkám, až konečně vyleze a vedu ho přímo do obchodu, kde pro něj seženeme úplně všechno. Okamžitě jsou u nás prodavačky. Jako stálý zákazník jsem tu jako doma. Takže jen kývnu směrem ke Kolouškovi. „Oblečení, na něj. Úplně všechno, ale chci to na něm vidět,“ vybídnu je a sednu si do jednoho z křesel.

Hazuki

 Nakoupit pro mě? To bych nečekal. Cožpak nestačí to moje? Nebo potřebuje, aby jeho otrok vypadal excelentně i v domácím prostředí? Zjevně ano, mé předpoklady se potvrdí, když následuju Gabriela do luxusního obchodu s oděvy. Obklopí mě tři prodavačky, které se můžou přetrhnout, aby Gabrielovi vyhověly. On sám se zatím pohodlně rozvalí v křesle. „To po mně chceš, abych ti tu dělal módní přehlídku, nebo co?“ nakrčím čelo. Nechci, aby se mě ty ženské dotýkaly a ještě ke všemu mi vybíraly prádlo, to je prostě otravné a nepříjemné... Ale dvě přitáhnou plentu, za kterou mě zatáhnou. Jednají rychle a zkušeně a v okamžiku už mě jedna donutí svléknout sako a měří mě. Předají si info o mých mírách a po chvilce přinesou haldu oblečení. Nakonec jsem nucen v první kombinaci oblečení vylézt před plentu. „Shodly jsme se, že tento typ domácího oblečení se nejvíce hodí k jeho celkovému tělesnému vzezření, na výběr dáme samozřejmě i jiné barevné varianty, co myslíte pane?“ otáže se úslužně jedna z nich, zatímco ostatní dvě si mě pořád zkoumavě a hodnotivě přeměřují pohledy. Semtam mezi sebou něco se zachichotáním zašeptají. Pohlédnu na sebe. Oblečení je z hodně kvalitních látek, a ač to vypadá jednoduše, vypadá to dobře. Když se ale stejná situace opakuje i s dalším oblečením a trvá to dlouho, začínám být rozladěný. Nakonec mi zkusí vnutit, abych si oblékl saténové trenýrky. „Ne! To si na sebe nedám!“ vyprsknu. Rozčileně vyběhnu z plenty jen v bílých značkových trenýrkách. „Mám toho dost, já tohle nepotřebuju,“ šlehnu pohledem po Gabrielovi. Pak ale zrudnu a zakryju se plentou. Sakra, vyběhl jsem jen tak.

Gabriel La Croix

Jeho protesty jsou celkem marné, tyhle ženské vědí, kdo je tu zákazník a kdo ten, kdo poslouchá. „Jistěže, přece nebudu kupovat něco, co by se mi nelíbilo,“ odvětím. Takže za chvíli se převléká. Myslím, že by bylo vzrušující ho sledovat bez té plenty. Ale to by mi ho taky mohl kdokoliv okukovat. Takže mu poskytnu trochu toho soukromí, když vyleze, jen spokojeně pokývnu. Vypadá dost dobře, i když myslím, že na něm by sedlo všechno. Přijde mi. „V pořádku, tohle bereme a taky pár barevných variant. Výběr nechám na vás,“ rozhodnu a tak pokračujeme dál. Všechno odsouhlasím. Alespoň bude mít z čeho vybírat. Ale pak začne protestovat, to to dlouho nevydržel. „Ale ano, potřebuješ. Navíc o tom nerozhoduješ ty, ale já,“ odbudu ho a přejedu pohledem po jeho těle, než znovu zmizí. To bylo dost rychlé, ale ne dost. „Takže pokračujeme, víš přeci, jak potrestám někoho, kdo mi bude odporovat,“ varuju ho. „Nebo bys radši, abych ti s tím převlékáním pomohl?“navrhnu mu. Prodavačky se tomu zachichotají jako vtipu, ale on jistě ví, že to myslím smrtelně vážně.  Buď bude poslouchat, nebo ho trest nemine.

Hazuki

„Nepotřebuju tvou pomoc,“ odseknu a zmizím za plentou celý. Jasně, jen mi každou chvíli ukazuj, kdo je tu šéf. Vážně mi přijde otravné, že musím skákat, jak on píská. „Ale vážně,“ zahučím rozladěně, sáhnu po dalším kusu oblečení a začnu se do toho soukat. Stáhnu si z vlasů provázek a pročísnu si je. Na to opět vylezu zpoza plenty a odhodím si vlasy dozadu. „Nechápu, co ženské vidí na nakupování oblečení, je to jak osina v zadku. Nepleť si mě proto se ženou. I když jsem tvůj mazlíček, neznamená to, že řeknu na všechno: Ano, to je úchvatné, mistře.“ Tichým hlasem remcám a pokračuju v módní přehlídce. Tentokrát mám na sobě upnuté módní džíny, světlé tričko a bílé krátce střižené sáčko. S povzdechem co chvíli vyvrátím oči. Nakonec se zdá, že zbývá už jen jeden komplet a plavky. Vykouknu částečně zpoza plenty. „Poslyš, na co budu potřebovat plavky?“ otážu se se zdvihnutým levým obočím.

Gabriel La Croix

„Měl by sis dát pozor na jazyk!“ zasyknu oplátkou a probodnu ho netrpělivým pohledem. Ty jeho kecy mě občas neskutečně vytáčí, ale jedním jsem si jist, ať tak či onak on poslechne. „Tak tohle je opravdu sexy,“ zabručím a podepřu si bradu. Ty vlasy nakonec nejsou tak špatné. Jen podtrhují jeho osobnost. „Ale to mě vůbec nezajímá. Klidně můžeš být zticha,“ odpovím mu na jeho poznámky. „Kdo ví, ale jen se mi v nich pojď ukázat,“ vybídnu ho. Myslím, že jsou naprosto zbytečné, ale nechám ho aby se v tom ještě trochu vymáchal. Myslím, že oblečení má jinak opravdu, až až. Bude mít z čeho vybírat.

Hazuki

Tiše zavrčím a nasoukám se do plavek. Obvykle jsem nosíval volný typ. Tenhle upnutý typ ve stylu boxerek je trochu divný. Jako bych se producíroval ve spodním prádle.  Vylezu zpoza plenty a ženské si začnou něco šuškat. Pravděpodobně se podivují nad tetováním na mých zádech. Hmm, anebo taky ne, když zjistím, že mi koukají na zadek. „Tak? Bude ze mě model, můj pane?“ nadhodím uštěpačně a ani své rozladění nezkouším skrývat. Není mi příjemné se tu takhle producírovat. Cítím se příliš odhalený. A nemůžu se uvolnit hlavně pod upřeným pohledem těch chladných očí. „S tímhle kusem budu mít tu šarádu za sebou, mám třeba zapózovat?“ nadhodím a elegantně si pročísnu vlasy, přičemž kouknu na ty otravné pracovnice, které se rozpačitě začnou uculovat. Jsem tak otrávený, že mám chuť dělat kdejaké výstřednosti, jen abych ventiloval rozladění.

Gabriel La Croix

Tak přece jen si je oblékl. Je to dost neslušné, aby takhle ukazoval všem svoje nahé tělo. „Leda pro mě,“ odvětím s chladným hlasem a pohledem přejíždím po jeho těle, které mě už několikrát uspokojilo. Po tom těle, které je pro mě opravdu dost příjemné a které mě ještě dlouho bude bavit. „To máš pravdu bude to za tebou, ale dal bych přednost jiným věcem,“ s tím k němu natáhnu ruku a vybídnu ho, aby ke mně šel. Přitom pohlédnu na prodavačky. „Sbalte nám vše, co jsem vybral, a nechte nám chvilku soukromí,“ přikážu jim, a jakmile zmizí, otočím se zpět na něj. „Něco jsem ti řekl, tak sem pojď!“ ještě jednou to zopakuju. Proč se malinko nepobavit, když má na sobě jen takový malinký kousek prádla, navíc prádla, který je velice těsný.

Hazuki

Jiným věcem, ach, zajisté. Mně je úplně jedno, čemu ty dáváš přednost.  Natáhne ke mně ruku a pošle prodavačky pryč. Zmocní se mě pocit, že mě v tuto chvíli nečeká nic dobrého, když se k němu přiblížím. Ale nemám ani příliš na výběr, když mi o něco razantněji přikáže, abych k němu přišel.  Sevřu rty a pomalu k němu dojdu. Jelikož nemám kromě plavek nic na sobě, cítím se ve vážném ohrožení.  „Na co potřebuješ soukromí, převléknout se můžu za plentou a tvé nynější rozkazy mi v tom jaksi brání,“ zabrblám a dám si ruce v bok. Stojím až příliš blízko, měl jsem si raději zachovat odstup. Mám poměrně jasnou představu, co se bude dít teď. A rozhodně to nevítám s nadšením. Můžu jen doufat, že Gabriel nehodlá dělat nic nestoudného takhle na veřejnosti. Na to ať velmi rychle zapomene. Cítím se tak napjatě.

Gabriel La Croix

Váhá, tak moc váhá, jestli ke mně má jít, ale nakonec to udělá. Nejspíš si to neuvědomil, ale stojí dost blízko, že na něj dosáhnu. „Ale já nechci, aby ses teď převlékal,“ s klidem odvětím a ještě chvíli si ho prohlížím. Jeho nejistotu, která se ho zmocňuje. Nakonec k němu natáhnu ruku a stáhnu si ho do klína. Jednou rukou ho obejmu kolem boku a druhou mu přejedu přes bok, po stehnu, až přes jeho rozkrok „Myslím, že tady by to chtělo trochu uspokojit,“ zašeptám mu do ucha a vzápětí ho na ucho políbím. „Jsi sexy, Koloušku,“ zašeptám a líp si ho na klín posadím, aby měl lepší stabilitu. „Co to dělat rovnou tady?“navrhnu pobaveně a znovu mu dráždivě přejedu přes jeho rozkrok.

Hazuki

Sakra! Já to věděl, že stojím příliš blízko. Když se Gabriel dostatečně pokochá, popadne mě a já se o něj vzápětí opírám na jeho klíně.  „Nhh!“ utlumím v sobě vzdech, když mi políbí ucho. Zvládl jsem pohlazení přes stehno a letmý dotek přes plavky, ale náhlý šepot do ucha a polibek mě nachytal nepřipraveného. „Ne, to by tedy nechtělo,“ opáčím rychle, ale cítím, jak se mi hrne červeň do tváří, když mě osloví tou trapnou přezdívkou. „Ne, tady rozhodně ne,“ opáčím vzdorně a zalapám po dechu. Ten dráždivý dotyk a já mám na sobě jen ty plavky. Zarazím Gabrielovu ruku, aby nemohl pokračovat. Co je ještě horší, dělat něco takového na takovém místě. „Tady ne...,“ hlesnu a skousnu si ret. Nehodám dělat něco tak obscénního! Pomyslím si zoufale.

Gabriel La Croix

„Nemusíš to skrývat,“ znovu mu dýchnu do ucha. Objevil jsem jeho slabinu, už tehdy večer jsem viděl, jak je na to citlivý. Takže vím, jak ho dostat na kolena, i když je pravda, že dneska odpoledne na kolenou byl a to v dost zajímavé pozici. Neměl bych nic proti opakování. „Ale ano chtělo,“ dráždivě zamručím. „Neboj, nikdo nepřijde, a když ano, tak jim to bude fuk. Jsem zákazník a nechávám tu dost peněz,“ odvětím na jeho chabý protest. „Ale ano, tady ano,“ odvětím a políbím ho pod obojek na klíční kost. Prsty přitom zajedu pod jeho plavky. Jeho stisk je jako od mouchy, sotva by mě dokázal zastavit. „Jsou dost těsné nemyslíš?“ zabručím a začnu mu ho pod plavkama třít.

Hazuki

Rozrušeně polknu, z jeho tichých slov do ucha proběhne mým tělem intenzivní záchvěv. „Ale mně to fuk nebude,“ oponuju napjatým hlasem. Sakra, kdyby mě těmi dotyky neodzbrojil, dokázal bych hnout jeho rukou, ale takhle? „Nn..ah, nesa..hej,“ vzdychnu a napnu se, jakmile jeho prsty vklouznou pod látku plavek. Můj dech se stává čím dál rozechvělejším a přerývanějším. „Tak je nedělej ještě těsnější,“ řeknu skoro zoufale. Nemůžu tomu zabránit, tvrdnu pod jeho dotyky. „Gabrieli!“ On nemůže! Ne na místě, kde se může někdo cizí objevit a vidět mě, tak jako dnes u něj v práci. Při něčem neslušném. „Ahh!“

Gabriel La Croix

„Ale mě nezajímá to, co bys chtěl ty, a to by sis měl uvědomit,“ zašeptám s klidným hlasem. „To říkáš pořád, ale nemáš moc síly k tomu, abys s tím něco udělal,“ šeptám mu dál do jeho rudého ouška. Má snahu se trochu vzpírat, ale spíš je to jen, aby se neřeklo, protože s tím, co mu dopřávám, jak by mohl odolat. „Moje jméno se ti asi dost líbí, co?“ popíchnu ho. Pořád ho musí sténat, skoro jako by mezi námi něco bylo, ale jde jen o sex a o zábavu. Je jen hračka na pobavení na určitý čas, je jen na něm, na jak dlouhý čas to bude. I když je pravda, že je to s ním zajímavé, ale proč se vázat. Navíc na člověka, na lidského červa, jehož čas brzy nadejde. Odfrknu si a nepřestávám mu dopřávat tu službičku, kterou mi večer bude muset vrátit.

Hazuki

Ne, ať mi pořád nešeptá do toho ucha! Můžu se z toho zbláznit. Tělem mi probíhají intenzivní záchvěvy slasti jako elektrický proud. Má pravdu, když mě takhle dráždí, skutečně nemám sílu, abych se mu efektivně bránil. Jsem blízko vrcholu. Všechno to napětí a obava z toho, že budu viděn mě dohání za hranice možností. „Nelí..bí!“ odseknu přerývaně. „To jméno se k něko....ahh! K někomu tak zvrhlému a ďábelskému...hnnh..neho..dí,“ dostanu ze sebe mezi vzdechy a pevněji sevřu Gabrielovu ruku. Nedovedu ji zastavit. Jestli nepřestane, tak se.. „Sakra...hahh!!“ Celý se napnu a pak se trochu uvolním. Hrudník se mi vzdouvá roztřeseným dechem a mé nové plavky vlhnou mým vyvrcholením. „To je tvoje...vina,“ zašeptám.

Gabriel La Croix

Chvěje se, jeho srdce tak zběsile buší. Staletí kontroly, být mladší asi bych mu prokousl hrdlo a vypil všechnu jeho krev. Rty mu bloudím po krku, zatímco mu dávám zakusit tolik rozkoše, kolik je jen možné. Jeho další slova jsou dost rozechvělá, ale to o mojem jménu postřehnu. „Hmm, máš pravdu, ale otec v tom viděl zábavu. Trochu si vystřelit z těch pánbíčkářů,“ zašeptám. Koho by napadlo dát upírovi jméno po anděli. Ale proč ne, jsem jako ten anděl, jen stojím na opačné straně. Té myšlence se jen ušklíbnu. „S tímhle moc nepochodíš,“ znovu mu zašeptám do ouška. Nechápu, proč se pořád snaží, když mu to nic nepřinese. „Taky jsem na to právem pyšný,“ odvětím a ruku vytáhnu. Chvilku ho nechám, aby se vzpamatoval, ale pak ho nechám sklouznout na podlahu. Vytáhnu kapesník a ruku si utřu. „Oblíkni se, budeme pokračovat doma,“ s tím se zvednu a zamířím domluvit odvoz jeho oblečení. Kdo by se s tím tahal. Doručí to zítra.

Hazuki

Tak on je na to pyšný, jak milé. Pyšníš se opravdu úchvatnými věcmi, Gabrieli. Vydýchávám se na podlaze a navztekaně sleduju jeho mizející záda. Nakonec se postavím na lehce rozechvělé nohy a jdu se obléknout. Z vyhlídky návratu domů, kde hodlá ten prevít pokračovat v prasárničkách, nejsem ani v nejmenším nadšený. Porozhlédnu se po ubrouscích a také se otřu, než se převléknu. Nakonec si stoupnu k prosklené stěně místnosti a čekám na Gabrielův návrat. Vlastně bych se teď mohl pokusit utéct, když mám tu příležitost. Ale pochybuju o tom, že by to nečekal. Nejspíš by mě i rychle dostihl. K ničemu by mi to ani nebylo. Teď nemám nic. Rodinu, práci, k Lovcům již nepatřím, ani místo, kde bych mohl přebývat. I když jsem Gabrielovým psem, mám nějaké zázemí. „Patetické,“ odfrknu si tiše nad svými myšlenkami.

Gabriel La Croix

Během chvíle to vyřídím a dojdu si pro něj. Stojí tam opřený, skoro jako by se nic nestalo, ale přitom cítím, že na to myslí a na to, co přijde potom. Vždyť chci doma pokračovat a konečně se do něj zanořit. „Neutekl jsi?“zašeptám s tichostí. Měl k tomu příležitost. Chtěl jsem si ho zkusit, i když jsem si byl jistý, že to neudělá. Nemá nic kromě mě. Žádnou rodinu, přátele, už ani domov. Jeho přátelé z něj udělali třísky. Hold zrada se neodpouští, i když to asi až tak nechtěl. Nicméně já mu teď dávám vše, co potřebuje, a vlastně i o dost navíc. Rozkoš, po které se jeho tělo chvěje jako v extázi, jídlo a také i dárky „Máš hlad?“zeptám se ho a prsty mu přejedu po tváři. Nato mu zastrčím jeden pramen vlasů za uši a konec pramínku políbím. „Tak voňavý.“

Hazuki

Stočím pohled jeho směrem, když vycítím jeho přítomnost. Jistěže jsem neutekl, věděl jsi, že to neudělám. Mlčky sděluji svá slova pohledem a nadzvednu obočí. Neucuknu pod dotykem jeho chladných prstů, jen se do mého pohledu vkrade vzdor. „Možná,“ odvětím neurčitě a uhnu pohledem, když mi zastrčí pramínek vlasů za ucho. Geh, teď zněl trochu jak fetišista. Jeho gesta jsou tak svádivá, mám pocit, jako by si ze mě utahoval. Myslí si, že z toho budu bůhvíjak rozpačitý? Upřímně úplně klidným mě to nenechává, ale já nejsem žena, nebudu na tuhle koketérii přehnaně reagovat, to tedy ne!

Gabriel La Croix

„Mohl jsi to zkusit, opravdu mohl,“ zopakuju to. „Ale se mnou se ti to líbí, nemám pravdu?“ pokračuju s tichostí a nakloním se k němu. Zlehka ho políbím do vlasů a odtáhnu se. Baví mě ho dráždit a svádět. Vidím, že ho to nenechává klidným, a já si užívám každou chvilku, co mě baví. „Tak tě půjdeme nakrmit. Vy lidé jste opravdu neskutečně nároční,“ povzdechnu si a vyjdu jako první z obchodu. Počkám na něj a pak v jeho společnosti zamířím do restaurace, která je jen kousek. Jistěže totiž potřebuje najíst. Je to člověk a ti potřebují jíst nejméně třikrát denně. Restaurace je malá, spíš jen takové posezení. Sedneme si a já objednám to nejlepší, co mají. K tomu bílé víno a vodu.

Hazuki

Zúžím naštvaně pohled. Pohrává si se mnou. Že jsem to mohl zkusit? Tak fajn, při nejbližší příležitosti si hru na honěnou můžeme zahrát. Aby ses přeci pobavil, no ne? To bys jinak nebyl ty! Ani neceknu a jen se ušklíbnu. Ne, to tedy nemáš pravdu! Zavřu na okamžik oči, když mě políbí do vlasů. Zajisté, zkoušej dál na mě tyhle falešné něžnosti, Gabrieli. Tiše si povzdechnu. „Já bych ti řekl, kdo je tu náročný,“ opáčím a následuju ho. O chvilku později už sedíme v menší restauraci a Gabriel objednává jídlo. To mě...rozmazluje? Zarazím se a s hanbou tu myšlenku zaženu. Jistěže ne, sakra! Kde se taková myšlenka vůbec vzala?! Jen mě nakrmí v prostředí, které není vysloveně pod jeho úroveň, a určitě se tímhle pokusí snížit moji obezřetnost.

Gabriel La Croix

„Jsi hodný,“ zašeptám mu. „Slibuju, že se o tebe budu hezky starat,“ pokračuju s jistou dávkou pobavení. Prsty mu přejedu po zádech. Když se posadíme, zahledím se na něj. „Přece se o tebe hezky starám,“ zabručím a nespouštím z něj pohled. Jeho reakce jsou opravdu něco. Hlavně ta poslední, jako kdyby to jídlo bral jako něco mnohem víc. “Copak, Koloušku, chtěl bys rande?“ trochu ho popíchnu a přitom se ušklíbnu. Už ta představa sama o sobě je šílená. Ale jak jinak, je to jen člověk, ti tak moc podléhají emocím. Za chvílí tu je jídlo a pomalu se do něj pustíme.

Hazuki

„Ne, to tedy ne. Kdo by chtěl rande s chlapem, obzvlášť s tebou?!“ odseknu a mírně zrudnu. O čem to sakra mluví?? Dělá si ze mě tenhle chlápek prdel? „A neříkej mi Koloušku, je to ujetý,“ syknu, jakmile odejde obsluha. Rozhozeně zabodnu vidličku do pokrmu a strčím si kousek ryby do pusy. Zarazím se. Woah, tohle je vážně vynikající, to se musí nechat. Dá mi velkou práci nedat najevo, jak moc mi chutná. Pomalu se dám do jídla.

Gabriel La Croix

„Říkáš jedno, ale na tvojí tváři je vidět něco jiného,“ nahnu hlavu na stranu a podepřu si bradu. „Jsi tak čitelný, ale neboj. Nejsem na takové sentimentální blbosti,“ pronesu a ušklíbnu se. „Tak to opravdu ne. Líbí se mi to a tvoje výrazy Kolouška opravdu připomínají,“ ušklíbnu se a pozoruju ho, jak se dá do jídla. „Jak vidno ti chutná,“ zabručím a nakonec se začnu věnovat i svému jídlu.  Brzy oba dojíme. Já zaplatím a kouknu po něm „Tak co, jedeme domů?“

Hazuki

Bublá to ve mně rozladěním. Dělá, jako by věděl všechno! Mám dost těch jeho dohadů a sebestředných označení. „To jsem si oddechl,“ ucedím mezi sousty a mlčím, dokud nedojíme. Jeho osvětlení. Proč mě označuje, jako kolouška absolutně nepobírám, leze mi to na nervy a uvádí mě to do lehkých rozpaků. Je trapné být takhle označován. Když dojíme, cítím se příjemně plný. Mé chuťové buňky byly uspokojeny tak jako dlouho ne. Gabriel zaplatí a obrátí se na mě. Zvednu k němu oči a pokrčím rameny. „Copak záleží na mé odpovědi?“ opáčím a zvednu se. Nechce se mi domů, když vím, že hodlá dělat perverznosti, ale nenapadá mě žádná výmluva, která by mi pomohla se z toho vyvléknout.

Gabriel La Croix

„A co ty?“ zeptám se ho, i když předem znám odpověď. On na takové věci je, vidím to na něm. Když zčervená, slyším tlukot jeho srdce a zrychlený tep. Je to, až neskutečné, ale tyhle pocity přede mnou neskryje. „Ne, ani moc nezáleží,“ odvětím s ledovým klidem. Následuju ho a brzy už sedíme v autě. „Je vidno, že se do postele těšíš,“ ušklíbnu se. Vím moc dobře, že ne, i když pak jeho tělo říká něco jiného. Měl by si přestat odporovat, stejně vždycky bude sténat, ať se bude snažit sebevíc. Patří mně, a dokud ho budu chtít, tak to tak bude. „Neboj se, budu jemný,“ pronesu a natáhnu ruku, abych ho pohladil po jeho jemné tváři.

Hazuki

„Aha, pak bych ti doporučil prohlídku u lékaře,“ ucedím na jeho komentář a pohlédnu ven z okénka. Když mě pohladí s těmi klišé svádivými slovy, vrhnu na něj znechucený pohled. „Za koho mě sakra máš? Vážně netoužím být tebou častován tak trapnými výroky!“ ohradím se a odhrnu si prudce vlasy z tváře. Fajn, můžu se v uvozovkách „těšit“ na to že tentokrát mě nehodlá znásilnit, ale co si mám o tom sakra myslet? Častuje mě tu slovy, které říká milenec své milence, která je z toho v sedmým nebi. Tak stupidní!  Líbí se mu, že mi dělá v hlavě bordel. Měl bych se sebrat a trénovat své sebeovládání. Nechci mu tak snadno podlehnout.

Gabriel La Croix

„Proč zrovna prohlídku u lékaře?“ zeptám se ho s pozvednutým obočím. Jeho pohled mě pobaví, ušklíbnu se. Je tak předvídatelný, ale já si rád hraju a s ním víc jak s kýmkoliv jiným. „Nejspíš za svoji děvku, protože nic jiného nejsi, nemám pravdu?“ pohrdavě se ušklíbnu jeho dalším slovům. Zajedu do garáže a vystoupím „Tak polez, čeká nás moc příjemný večer. Pokud mě nehodláš vytočit,“ vyzvu ho, když přibouchnu dveře auta. Vlastně přemýšlím co s ním, jestli ho tahat do práce nebo ho nechat doma. Tuším, že teď by zkoušel i utéct, ale mně jen tak nikdo neuteče. Ne, když to nechci.

Hazuki

Děvka... no výborně, to jsem to dopracoval. Z Lovce, na vyvržence a bezdomovce a nakonec jsem se stal děvkou upíra. Úchvatné označení. Tělem mi projede záchvěv hanby a silného vzteku. Pomalu se nadechnu a vydechnu. Neochotně vylezu, když zaparkujeme v garáži. „Ano to bych velice nerad,“ utrousím a také přibouchnu dveře od auta. V bytě ze sebe stáhnu sako a povolím si kravatu. Vyčkávám, co bude Gabriel chtít. Toužím po sprše a odpočinku. Minimálně jedno z toho mi ale v tuhle chvíli dopřáno nebude. Přehodím sako přes opěradlo židle v kuchyni. Nakonec se na ni i posadím, opřu se loktem o stůl a podepřu si hlavu.

Gabriel La Croix

„Nevadí ti to označení?“ ušklíbnu se. Mám ho za děvku a jemu je to tak jedno, že se ani neozve. Možná si to o sobě dokonce myslí, moje malá děvka. „Jak jinak,“ zabručím. Jednou mě dost vytočil, takže jsem si ho se surovostí vzal, ale není to třeba dělat, když k tomu není důvod. Ještě by se měl, mohl začít bát a to by nebylo tak příjemné. „Kam si myslíš, že jdeš?“ zamračím se a svléknu si sako. Kravata ho následuje a pak si začnu rozepínat košili. „Tak pojď, ať to máme za sebou,“ zavolám na něj a sednu si na postel. Ví, co přijde, a přitom si leze někam do kuchyně.

Hazuki

Protočím otráveně oči. Jak jsem si myslel. Nebude mi dopřáno ani jedno, ani druhé, rovnou si hodlá užít.  Zvednu se ze židle, přes kterou přehodím i kravatu. Zamířím za Gabrielem do ložnice, kde ho uvidím s rozepnutou košilí sedět na posteli. „Jak romantické pozvání, zní to spíš jako povinnost,“ poznamenám a začnu si také rozepínat košili. Opět se mě zmocňuje neklid. Nechci to dělat. Mám pocit, že čím dál víc ztrácím sám sebe v těch chvílích. Přistoupím přímo ke Gabrielovi a se směsicí neklidu a rozpaků na něj shlížím.

Gabriel La Croix

Trochu mu to trvá a já nerad čekám. Když konečně přileze, otráveně na něj pohlédnu. „Jedno nebo druhé, není to nakonec jedno?“ zeptám se ho a sleduju každý jeho pohyb. Poslouchám každé jeho nadechnutí, tlukot jeho srdce. „Neboj se, já ti přeci neubližuju,“ podotknu a vzápětí ho stáhnu pod sebe. „Tak poddajný,“ zašeptám a políbím ho. Rty se přesunu na jeho krk a prsty ho začnu pomalu svlékat. Prvně přijde o košili a pak mu dráždivými dotyky začnu mnout jeho bradavky. Ani se nenaděju a jsou pěkně tvrdé. Takže pokračuju, až k jeho spodním partiím. Pomalu a dráždivě, aby si každý můj dotyk užil.

Hazuki

„Já...se nebojím,“ zamumlám a okamžik na to ležím pod ním. Kdo je tu poddajný? Kdybych se bránil, jen bych ho naštval. Chci se bránit, ale on jedná příliš rychle! Políbí mě a v mžiku na to mě svléká, zatímco jeho rty dráždí můj krk. „Přestaň je mnout!?“ vyjeknu a napnu se pod ním. Hraje si s mými bradavkami, které začínají být citlivější, než dokážu s klidem unést. „Nnh, sakra,“ zalapám po dechu, když se přesouvá níž. Skousnu si ret a zkusím se zapřít rukama do Gabriela. Ale v půli pohybu si to rozmyslím a položím dlaně na Gabrielova ramena. Nemůžu mu zabránit v tom, co dělá, nesl by to nejspíš s nelibostí. Bouří se to ve mně, měl bych ho zastavit. Dříve než pokročí dál.

Gabriel La Croix

„Ale bojíš, bojíš se sám sebe, toho, co cítíš,“ osvětlím mu to. Je mi jasné, jak to uvnitř něj bojuje. Znám ty pocity, poznal jsem dost lidí, co to tak cítilo, a on není jiný. Lovec nebo obyčejný člověk, ty touhy jsou naprosto stejné. „Nevidím důvod, copak nevidíš, jak jsou tvrdé?“ ušklíbnu se a jazykem jednu bradavku olíznu, než začnu znovu dráždit jeho krk, kde je tak citlivý. „Tohle nedělej,“ nespokojeně zabručím, ale pak se ušklíbnu. Vypadá, že ví, co je pro něj dobré a co ne. Rukama mu sklouznu, až k jeho kalhotám. Rozepnu knoflík, stáhnu zip a rukou mu vjedu pod trenky „Ale ne, tady je už někdo vzrušený,“ neodpustím si poznamenat. Kalhoty mu stáhnu, stejně jako trenýrky a rovnou prsty zamířím k jeho dírce. „Jsi dost oplzlý,“ brouknu a uzamknu jeho ústa v dalším polibku.

Hazuki

„Uhh..ušetři mě těch oplzlých komentářů, laska..ahh!“ nedokážu doříct a se stenem se napnu. Z polibků na krku mnou projíždí slastné záchvěvy, které zrychlují můj dech. „Ne!“ zvrátím hlavu dozadu. Dobyl se do mých kalhot, které hned na to stahuje. Trenky je hned následují a já jsem tak Gabrielovi vystaven úplně nahý. „Co?! Nejse-m hhhn,“ zabrání mi v dalších námitkách polibkem. Zachvěju se a pocítím napětí, když ucítím prsty na zadku. To už chce vážně...Zasténám do polibku. Dělali jsme to párkrát a mé tělo si ty dotyky zapamatovalo, odpovídá na ně. Mé nitro se zachvěje neklidem a zároveň plamínkem touhy. Mé tělo mě vysloveně zrazuje. A je to Gabrielova vina!

Gabriel La Croix

„Proč, baví mě to.“ s klidem odvětím. Ani se nezmůže na souvislou větu. Jak zábavné. „Ne co?“ zeptám se ho s jistou zvědavostí, i když sotva bych s něčím přestal. „Proč to prostě nepřiznáš,“ povzdechnu si a zanořím do něj první prst. Trochu v něm zahýbu a pak postupně přidám i další prsty. Celou dobu ho líbám a ani má druhá ruka nezahálí. Prsty dráždivě přejedu po jeho penise a začnu po něm zlehka přejíždět. Za chvíli cítím, že je roztažený. Ani to nedalo tolik námahy. Nejspíš to je tím, že už si zvykl. Prsty z něj vytáhnu a odtáhnu se. Zbavím se svého oblečení a znovu se  němu skloním. „Tak jdeme na to,“ rozhodnu a políbím ho. Přitom do něj vklouznu. Nečeká mě žádný odpor, jako by pro mě byl stvořený.

Hazuki

Do hajzlu, do hajzlu, proč je to tak.... tak intenzivní? Nedovedu protestovat, Gabrielovy polibky mě zbavují slov a souvislejších myšlenek. Každé další pohlazení citlivých míst, každý další pohyb prstů v mém nitru způsobí slastný záchvěv a z mých rtů unikají nestoudné zvuky, které jen prohlubují mé rozpaky. Dnes večer je to v něčem jiné. Proč mi to tak připadá? Otevřu oči, které jsem slastí přivíral, a pohlédnu na Gabriela, který se zrovna svléká.  Vzápětí do mě s polibkem vnikne. Zprudka vydechnu a zalapám po vzduchu. Mé nohy se rozechvějí. Je to tím, že mu teď při tom vidím do tváře? Že se přitom můžu držet jeho zad? Roste ve mně zmatek a horkost, srdce mi přitom začne bláznivě bušit, když pohlédnu do očí svého....svého majitele? Huh? S-stupidní myšlenka. Proč tonu v tak bláznivých rozpacích? Co se se mnou bude dít, jestli to takhle tváří v tvář budeme dělat? „Kruci,“ zašeptám zmateně.

Gabriel La Croix

Ušklíbnu se, je opravdu tak lidský. Jeho pocity a emoce, které dává tak neskonale napovrch. Je to Lovec a přitom mi ukazuje všechny své slabosti. „Tak je to dobře, jen mi dej vidět, jak se ti to líbí,“ zašeptám během jeho vzdechů. Zahledím se mu do očí, které na mě upře. Je pravda, že jsem si ho většinou bral zezadu, ale proč mu to trochu nezpříjemnit. Navíc mně je to fuk, jak to s ním dělám, když si přijdu na své. „Jaký kruci?“ zašeptám a znovu ho spoutám dalším polibkem. Přitom ho rukama vezmu pod koleny a začnu do něj přirážet. S každým přírazem se nořím hlouběji do jeho horkého nitra. Do nitra, které se otvírá jen pro mě a pro nikoho jiného. S ním to byl opravdu jackpot, budu si s ním užívat tak dlouho, jak jen bude můj.

Hazuki

„Hnnnh!!“ překvapeně zasténám, i když můj hlas je utlumen v polibku. S intenzivními přírazy se Gabriel probíjí do mého těla. Být obyčejným člověkem, neunesl bych je a byl bych zlomen. I já jako Lovec jsem jimi pokořen a slast mě natolik omamuje. Ztrácím se v těch pocitech. Mám chuť se od těch zmatených planoucích pocitů odpoutat, odstrčit je stranou, hodit je za hlavu, než v nich utonu a ztratím sám sebe. Své dosavadní jistoty. „Nnaaaah, nemůžu!“ rozhozeně zasténám a zatnu prsty do Gabrielových ramenou. Mám pocit, že se mé tělo rozpustí slastí a mé srdce a mysl naplněné těmi bláznivými pocity zmatku, nejistoty a neznámého napětí explodují. Semknu víčka a odvrátím tvář, abych neviděl tu sličnou tvář plnou uspokojení nad převahou, jakou nade mnou má. Abych se vyhnul těm očím, které se mě snaží pohltit.

Gabriel La Croix

Člověk, jak průhledný. I přes to, co jsem mu udělal, jak jsem mu ublížil a jak jsem ho ponížil, chvěje se tu pode mnou a já cítím ty jeho smíšené pocity. Ale to hraje v můj prospěch, můžu si s ním dělat cokoliv, co se mi zlíbí. Poslechne mě na slovo, a pokud ne, bude ho to bolet. Nejsem milosrdný, když jde o poslušnost. Ale myslím, že v tomhle směru s ním nebudou problémy, chce to, jeho tělo to chce a já mu to hodlám dopřát. „A to jsme teprve začali,“ zašeptám a rty se přesunu na jeho krk. Přitom svoje přírazy zintenzivním. Neberu na něj žádné ohledy, ale tohle není nic, co by nezvládl. Jeho tělo je dost přizpůsobivé. „Copak, bojíš se na mě podívat?“ ušklíbnu se při jeho reakci a vzápětí ho celého vyplním. Ale to mi dneska nestačí, ani omylem.

Hazuki

Celý se napínám a chvěju a on bezohledně určuje své tempo. Jestli se bojím? Já nevím, jestli se bojím. Je to, co cítím strach? Najednou je uvnitř mě takové mokro a všechno to slastné napětí uvnitř mě exploduje. Zalapám po dechu a skousnu si ret. Celý se napnu a s táhlým zakňouráním vyvrcholím. Po rtu mi začne stékat kapička krve, kousnul jsem se nečekaně silně. Zprudka oddechuju, ale stále se na Gabriela nehodlám podívat, jen lehce pootevřu oči. „Nemůžu se tě bát,“ hlesnu tiše a nechám klesnout ruce z jeho ramenou na prostěradlo. Nakonec na něj přeci jen pohlédnu. Mé nitro se bláznivě zachvěje, když pohlédnu do těch chladných očí. Zářivá zeleň, jako oči dravé šelmy. Na rtech se mi prokmitne náznak úsměvu. „Neprohraju,“ zamumlám. Jakkoli do mě tato šelma bude zatínat drápy a své tesáky...já...já nemíním vzdát sám sebe.

Gabriel La Croix

Netrvalo mu to moc dlouho a udělal se okamžik po mně. Jak nečekané. Jen se ušklíbnu a skloním se k němu. Jazykem olíznu krev na jeho rtech, je sladká. Myslím, že jeho krev je opravdu velmi chutná. „Nemůžeš?“ zeptám se s upřeným pohledem. Mě se bojí každý a on říká, že nemůže. Ponížil jsem ho, způsobil jsem mu bolest a on se mě nebojí? Natáhnu ruku a hřbetem pohladím jeho horkou a tak rudou tvář. „Koloušku, ty, právě ty, by ses mě měl bát a hodně. Dokázal bych tě v okamžiku zabít,“ upozorním ho. „Už jsi prohrál,“ ušklíbnu se a znovu začnu přirážet do jeho horkého nitra.

Hazuki

Na vteřinu ustrnu, když přejede svou chladnou rukou po mé tváři. Ale slova, která mi věnuje mě kupodivu nechají chladným. Vím, že má nade mnou převahu. Připomínat mi to je zbytečné. Ale ani to neznamená, že jsem prohrál. „Ahh! Unnh...mýlíš se,“ vydechnu a sevřu prsty prostěradlo pod sebou. Jako kdybych hledal něco, co mi pomůže ustát ten příval rozkoše. „Kdybych prohrál... byl bych mrtvý, Gabrieli,“ opáčím rozechvělým hlasem. Může za to můj přerývaný dech, o který mě okrádají přírazy tohohle despoty. „Tohle...tohle nestačí, abych prohrál. Aaah,“ sdělím mu rozhodně. „Dokud neztratím sám sebe...hnnn,“ nedořeknu a napnu se. Cítím, že další vyvrcholení je blíž rychleji než to první.

Gabriel La Croix

„Mýlím?“ zeptám se s měkkostí, zatímco mu způsobuju tu neskutečnou slast. Přirážím v opravdu rychlé tempu. Je to zábavné ho tak trápit. Jeho slova jsou pro mě nic, nic pro mě neznamená. Je to jen hračka na pohrání a na to se pobavit. „To se může dost brzo stát,“ zašeptám mu do ucha a políbím ho na ucho. „Ale právě teď sám sebe ztrácíš. Nebo se snad mýlím?“ ušklíbnu se a krk mu olíznu. Najednou se pode mnou udělá. Tentokrát to opravdu nevydržel příliš dlouho. Já se udělám okamžik po něm a znovu ho celého vyplním. „Jsi sladký. Koloušku.“ s tím ho políbím na čelo.

Hazuki

Tělem mi projede slastné mrazení při těch šeptaných slovech, jakkoli připomínala hrozbu. Nedovedu v tu chvíli zopakovat, že se mýlí, protože mnou otřese další vyvrcholení. Tváře mi zahoří červení. Polibek na čelo mě překvapil. Snažím se vydýchat, abych dovedl s klidem odpovědět. Nadechnu se a pohlédnu Gabrieli zpříma do očí. Ale téměř v tom samém okamžiku zakolísám. Rozhodí mě to, takže jen vykoktám: „Ne..ne tak docela. Ne úplně.“ Semknu zahanbeně rty. Co to se mnou je, sakra.

Gabriel La Croix

„Jsi opravdu jen člověk. Nic víc a nic míň,“ zašeptám s tichostí. Jak je rudý, rozpaky a jeho bušící srdce, jen si povzdechnu. Možná jsem ho k sobě připoutal až příliš, ale co na tom. Na konci to bude jen on, kdo bude zlomený a na kolenou. Já se s ním bavím, a když mě bude poslouchat, tak proč to řešit. Alespoň to bude zajímavé. „Jak jinak,“ zabručím a vyklouznu z něj „Teď se jdi umýt, pak převlékneš postel,“ oznámím mu a odtáhnu se od něj. Sednu si na postel a natáhnu se pro krabičku s cigaretama. Hned si jednu zapálím. Dnes se z něj nenapiju, jinak bych ho dřív nebo později zabil.

Hazuki

Jak poetické. Co jiného bych asi tak byl? Jsem Lovec, proto jsem silnější než kdejaký člověk. Nebo spíše byl jsem Lovec. Má cenu se jím vůbec nazývat? Dvakrát po tom stejně netoužím, do řad těch parchantů už beztak nepatřím. Jakmile ze mě Gabriel vystoupí, hned začne s komandací. Neudržím se a obrátím oči vsloup. „Jak jeho milost poroučí,“ zamumlám a posadím se. Zasyknu bolestí, jak se ozvou natažené svaly. Pohlédnu na sebe. Jsem mokrý a ulepený od semene. Opravdu chuťovka. Nakonec slezu z postele a vrávoravě se postavím. Musím zatnout zuby, abych vůbec zvládl do koupelny dojít.

Gabriel La Croix

„Ano, jeho milost poroučí,“ odvětím s mrazivým hlasem. Vím, že to zkouší, ale měl by vědět, kde je jeho místo. Nebudu mu ty jeho kecy pořád tolerovat. Vím, že za tím nic nemám čekat, ale nebude si myslet, že si tohle může dovolit. „Ještě sis nezvykl?“ pozvednu obočí nad projevem bolesti. Čekal bych, že už bude dostatečně uvolněný, aby ho to nebolelo, ale co. Klidně ať si kňučí. „Zase tam sebou neprašť. Nemám náladu tě zase z koupelny nosit,“ houknu za ním. Už tak jsem mu projevil milost, když ho nechám jít prvního. Alespoň se pak už vrátím do čistého.

Hazuki

Napůl cesty do koupelny se zastavím a opřu se o stěnu. Docela mě tím komentářem namíchl. Samozřejmě, že jsem mu vděčný, že mě dostal z té sprchy, ale v první řadě to byla jeho vina, že jsem byl tak vyčerpaný a všechno mě bolelo! „Abych si zvykl, musel by ses trochu krotit,“ syknu tiše a pokračuju do koupelny. „Jistě, dám si pozor!“ zavolám podrážděně nazpět a zalezu do sprchového koutu. Vděčně na sebe pustím horkou vodu a začnu smývat naše tělesné tekutiny.  Nakonec si opřu čelo o lehce chladivé kachličky. Teprve teď se cítím o něco klidnější a nezmítají mnou tolik ty bláznivé pocity. Byl jsem jen zachycen v okamžiku, nebo to má nějaký jiný význam? Tak či onak mě Gabrielův postoj a kecy rozčilují. Sakra, myslí si, že je pán tvorstva nebo co? Nakonec si vysuším vlasy a s ručníkem kolem pasu vejdu do ložnice. Zamračím se. Kouř z cigarety mě dráždí a tak zamířím k oknu a otevřu ho.  „Tak prosím, nech mě převlíct postel,“ povzdechnu si a vytáhnu ze skříně čisté povlečení a čekám, až se můj pán zvedne z postele.

Gabriel La Croix

Při jeho slovech zúžím oči. Dovoluje si opravdu dost. Jedním pohybem bych mohl být u něj a ukázat mu, kdo je tu pánem, ale neudělám to. Nehodlám ho trestat za prořízlou pusu, ne bitím, ale jen tak to být nenechám. „Jen dej,“ zabručím a vykouřím ještě jednu cigaretu, než se uráčí vrátit. „Cigarety ti vadí?“ zeptám se pobaveně, když otevře okno. Další zajímavé zjištění. „Jistě, povlékni to černé,“ poručím mu, když uvidím v jeho rukou modré. S tím se zvednu a jdu ho ve sprše vystřídat.

Hazuki

„Nejsem kuřák a nemám s tím bůhvíjaký problém, pokud nejde o uzavřený prostor,“ odvětím a odvrátím pohled. Na to se vrátím ke skříni a dle rozkazu vezmu povlečení černé. „Ponurý,“ zamumlám a jen co Gabriel zaleze do koupelny, dám se do povlíkání. Není to dvakrát snadný, protože mě bolí zadek a bedra, když se musím ohýbat. A začínám být poměrně unavený. Nakonec si stoupnu k oknu a nechám se ovívat chladivým nočním vzduchem. Lehnu si raději až on přijde. Shrábnu si vlasy přes jedno rameno a přejedu si po krku. Dnes se nenapil. To je div, že by mu docvaklo, že by měl brzdit? To je od něj šlechetné, že mi trochu té krve nechá. Povzdechnu si a opřu se o rám okna.

Gabriel La Croix

„Tak to bych si asi měl dát pozor,“ ušklíbnu se, i když je mi to naprosto fuk, ať se klidně otráví. Dopřeju si pořádně dlouhou sprchu a pak se k němu vrátím. „Ještě neležíš?“ jízlivě se zeptám a dojdu k němu. Jednou rukou ho obejmu kolem boku a přitisknu se k němu. Rty se přitisknu na jeho krk, kam ho políbím. „Měl bys jít spát, zítra bude další zábavný den,“ zašeptám a nechám ho být. Vrátím se do postele, kam si lehnu. Možná by mohl spát na zemi, bylo by to pro něj dost ponižující, ale na posteli je dost místa. Nejsem takový necita, i když za jeho kecy by si nezasloužil nic z toho, co jsem mu dneska dal.

Hazuki

Naskočí mi husí kůže, když se ke mně přitiskne tou svou chladnou kůží. Jak přitom stojím u otevřeného okna, je mi zima. Další vlnu husí kůže ale způsobí polibek na krk. „Čekal jsem na tebe,“ opáčím tiše a pomalu si lehnu k němu do postele. Úlevně vydechnu, tuším, že mě dnes spánek přemůže velmi rychle. Mluvil o dalším zábavném dni. Ano „zábavné“ jsou vskutku všechny dny s ním. Můžu pod tím označením čekat zřejmě další úchvatné úkoly v rámci výcviku a pobavení svého majitele. Vynikající, to se tedy opravdu mám na co těšit. Samovolně se mi začínají přivírat oči.

Gabriel La Croix

Ušklíbnu se, nebojí se, ale cítím mnoho jiných pocitů, které mu víří v srdci. Navíc cítím, jak se chvěje zimou. Takže brzy vklouzne ke mně do postele. „To je milé, ale nemusel jsi to dělat,“ opáčím na jeho předchozí slova. Otočím se k němu zády, slyším, jak se jeho dech pomalu uklidňuje, až úplně usne. Mně nějakou dobu trvá, než oči zavřu, ale spaní není to, co upíři potřebují. Ani vlastně nevím, proč to dělám, možná kvůli té posteli. Ušklíbnu se takové hloupé myšlence a brzy i já zaberu.