Hazuki

„Tak tady bydlíš, ty parchante,“ zamumlám tiše a ještě jednou, skryt ve stínech, pohlédnu na vchod do domu, kde bydlí můj nepřítel. Pak se stáhnu hlouběji do stínů a zmizím ve ztemnělých ulicích města. Po celém měsíci pátrání, skrývání se a čelení problémům se mi podařilo získat konečně použitelné informace a jasnou stopu. Nebylo to vůbec snadné. Jakkoli se o tom upírovi, po kterém jdu, nesly pověry, informace o jeho pravé identitě byly dobře střeženy. Však kdo by si byl pomyslel, že upíří princátko se spustí s vlkodlakem, ještě ke všemu synem jednoho klanového vůdce, a pro jeho ochranu smete kohokoli, kdo mu vstoupí do cesty? Podařilo se mi zajmout jednoho mladého upírka a donutit ho, aby mi prozradil, co se dá, a tak jsem získal příležitost dostat se i do tajných souborů v síti. To upíří mládě jsem pustil. Nezabíjím nikoho, koho nemusím.  Ani jsem na něj nebyl bůhvíjak hrubý. Ti nejmladší se dají snadno ovládat příslibem krve. Stačilo ho držet svázaného a nechat před ním odkapávat krev z čerstvé rány a byl téměř nepříčetný touhou po ní, svolný dát za ni jakékoli informace. Jakmile jsou starší, jsou to prohnaní bastardi, jako Gabriel, nebo onen Silvien La Croix. Vrah mého bratra!  

Pátrání a získávání informací však nebyly jediný problém. Do cesty se mi naneštěstí připletli i mí drazí spolukmenovci lovci. Zneklidnilo je a naštvalo, že jsem jim o sobě nedal delší čas vědět, že jsem neodpovídal na výzvy k misím a opustil byt, takže mě nemohli zastihnout. Nicméně se nějak dovtípili, že pátrám po vrahovi svého bratra a později mě také dostihli, protože jsem se nevyskytoval zrovna daleko. Naneštěstí však spatřili znaky kousnutí na mém krku a teprve nastaly problémy. Považují mě za poskvrněného, za hanbu Lovců. Rozčílilo mě to. Řekl jsem jim vše, co si o tom našem spolku, o vší té pakáži, myslím celé ty roky. Bylo by mi jedno, kdybych opustil jejich řady. Beztak mě s nimi nic dobrého nečeká. Posledních pár let mě tam držela jen má úcta k bratrovi.  To však rozčílilo je. A co jiného jsem mohl čekat, než že mě označili za zrádce a pokusili se mě zabít? Bylo jich pět, jednoho jsem zabil, dva omráčil a některé se mi podařilo zranit, než jsem uprchl. Přesto bylo těžké bojovat proti přesile vycvičených lovců a bez zranění se mi vyváznout nepodařilo. Od toho dne před týdnem si na zádech nesu dlouhou sečnou ránu přes znamení kříže. Už déle nejsem Lovcem z organizace, jsem jen vyvrženec, který žije sám za sebe. Když jsem se po průzkumu u bydliště nepřítele vrátil do skrýše v opuštěné budově, unaveně se posadím na pelest postele. Teď už jen zbývá naplánovat, kde a jak nechám okusit své oběti bolest, jakou způsobil on mně, když mi zabil bratra.

Gabriel La Croix

Odhodím papíry na stůl a otráveně se zahledím do stropu. To snad není pravda, idioti. Něco jim řeknu a oni to zvořou, abych si to nakonec zařídil sám. Navíc to s těmi prašivými Lovci. Někdo jde po Silvienovi. Zamračím se. Může si za to sám, kdyby nechal toho čokla natáhnout bačkory, tak by byl klid, ale on ne. Musel ho zachraňovat a někdo do toho začíná moc šťourat. Povzdechnu si, vztahy s Lovci jsou čím dál komplikovanější. Jestli to takhle půjde dál, začne znovu válka. Upíři proti nejen Lovcům, ale i proti lidem. Nebojím se boje, ale jedna válka stačila, skoro jsme přišli o zdroj krmiva. Bylo by to nepříjemné, ale je třeba se nějak s Lovci vypořádat. Začínají, až moc vystrkovat drápy. Pěstí bouchnu do stolu. „Zatracenej Silvien,“ zasyknu. Klidně se peleší s tím čoklem a já abych to vyřešil. Po několika dnech jsme se ale alespoň dostali na stopu toho Lovce. Je jen jeden a podle všeho je to něco osobního. Těch Lovců není škoda, ale nadzvedlo to velkou vlnu nevole proti upírům. Několik střetů mezi našimi lidmi a lovci se uskutečnily, ale na naší straně nebyl nikdo zraněn. O Lovcích se to říct nedalo, ale tím to ještě rozbouřilo další vlny. Pročtu si zprávu o sledování toho Lovce. Je třeba to ukončit, nesmí to jen tak dál pokračovat. Navíc jsem zjistil něco velmi zajímavého a to, že ten Lovec byl vykázán. Alespoň něco, nemělo by to mít takové důsledky, když se o něj postaráme. Nejdůležitější je, aby se Silvienovi nic nestalo. Navíc je to zvláštní Lovec, dostal se k jednomu z našich mladých, vytáhl z něj informace a nechal ho jít, ovšem ani tak to nic neznamená. My ho totiž nenecháme naživu, ani za nic. Sice na Silviena nevztáhl ruku, ale podle všeho ví víc, než by vědět měl.

Hazuki

Nakonec plán nebylo tak těžké vymyslet, ovšem bylo nutné vykonat několik příprav. Pár dní jsem sledoval návyky toho mladého vlkodlaka, který je partnerem La Croixe. Zjistil jsem, že je to nevinně vyhlížející čilé a lehce praštěné štěně. Málem bych pocítil lítost, že mu zabiju milence, ale má touha pomstít se tomu upírovi je až příliš silná. V přestrojení jsem se infiltroval na univerzitu, kam to štěně denně dochází. Tam už nebyl takový problém ukrást mu telefon, který byl velmi důležitý pro můj plán. Pak už jen stačilo zjistit plány toho štěněte a ten můj se mohl dát do pohybu. V ten den se měl ten vlkodlak sejít s přáteli. Sledoval jsem ho do té doby, než se s nimi skutečně setkal, a pak jsem použil jeho telefon. Už předtím jsem slyšel, jakým způsobem s tím upírem hovoří, proto nebylo těžké napsat z jeho telefonu věrohodnou sms, která ho měla vylákat. Vylákat na místo, kde naposledy vydechne. Jakmile přišla kladná odpověď, stačilo už jen čekat. Přes ramena si přehodím vlkodlakovu mikinu, kterou si hloupě zapomněl v jedné učebně a která mi také pomůže částečně zamaskovat můj pach. Upír totiž ucítí známý pach svého miláčka. Podpoří to věrohodnost té sms a zároveň by mi měla dopřát i moment překvapení. Opřu se o zeď budovy pár kroků a lehce skrytě od místa, kam jsem La Croixe pozval. Lehce zasyknu bolestí, když se mi oblečení přitiskne přes ještě ne úplně zhojenou ránu na zádech. Hádám, že ta bude pro mě v boji nevýhodou. Nicméně od svých plánů nehodlám za žádnou cenu upustit. Naposledy zkontroluju a nabiju zbraň speciální kulkou plněnou dusičnanem stříbrným. Jsou celkem těžko k dostání a jsou o něco nebezpečnější než obyčejné stříbrné kulky. První rána bude zásadní. Za pár minut nastane čas na osudové setkání.

Gabriel La Croix

Dodělám ještě nějaké papíry, když se ozve můj mobil. Mají ho, i když do toho zatáhli Silviena. Ten Lovec je opravdu chytrý, zkoušet to přes toho čokla, ale to mu nevyšlo. Nechal jsem Silviena a toho jeho milence sledovat. Co jiného zbývalo, když po něm někdo šel. Vyplatilo se, nějak se ten lidský červ dostal k mobilu toho blbého čokla a pokusil se toho idiota Silviena vylákat. Skoro se podařilo, on by pro něj opravdu udělal cokoliv. I riskoval svůj život, jen aby mu nikdo nezkřivil ani vlas. Posledně se ho sotva dotkli a on toho jednoho Lovce zabil. Ani tenhle by neměl šanci, ale proč riskovat. S jeho postavením by nic takového dělat neměl, ale jakmile jde o toho čokla, tak nezná hranic. Naštěstí se o to moji lidé postarali. Stačilo si jen počkat, až ten Lovec udělá chybu, což se stalo. A za tuhle chybu zaplatí, zaplatí svým životem.  Jen se ušklíbnu a mobil zaklapnu. Ještě urovnám nějaké papíry, a pak se vydám k místu, kde ho dostali. Není kam spěchat. Rád se s ním seznámím, než mu budu mít čest prokousnout hrdlo. Možná se od něj dozvím něco zajímavého. Lovci mají mnohá tajemství a já vím, jak je z něj dostat. Moje metody jsou opravdu promyšlené a ještě nikdo nikdy nedokázal vzdorovat. Při tom si vzpomenu na toho Lovce, co mi sténal v posteli, mohl jsem z něj taky něco vytáhnout, ale když jsem se večer vrátil, tak byl pryč. Opravdu to byla škoda, ale dál jsem se jím nezabýval.

Hazuki

Jakmile přišel čas, kdy měl La Croix dorazit, vycítil jsem, že je něco špatně. Rozhodl jsem se vydržet ještě pár minut, pokud by měl ten upír menší zpoždění. Za žádnou cenu jsem se nechtěl svého plánu vzdát, když už jsem zašel tak daleko! Snad mi napověděl instinkt, nebo tiché kroky, poznal jsem, že tu nejsem sám. Byl jsem obklíčen a možnost úniku se zdála nemožná. Záhy jsem také zjistil, že to jsou upíři, kdo po mně jde. Můj plán byl objeven! „Sakra,“ syknu a mrštně se překulím stranou a vyhnu se tak kulce. Z podřepu instinktivně zacílím a vystřelím po první osobě, která se dostane příliš blízko.  Podle bolestného zasyknutí však poznám, že rána není smrtelná. To mi moc nepomůže, každopádně se mi jednoho z nepřátel podařilo přinejmenším zpomalit. Skryju se za jednou z popelnic a ještě několikrát vystřelím. Ale zasáhnout se mi podaří už jen jednou. Naproti tomu se do popelnice a do zdí kolem zavrtávají kulky ze zbraní těch pijavic. Ponuře se uchechtnu, když se podívám, jakou ráži používají. Jedna kulka by byla schopná ustřelit mi hlavu. Nic naplat, odhodím pistoli, ve které jsem už beztak vystřílel zásobník, a tasím meč. To už jsou nepřátelé však příliš blízko, jsou čtyři. Pohodím hlavou a dostanu tak culík dlouhých vlasů na záda, aby se mi nepletl při boji. Jeden z upírů ještě párkrát vystřelí, ale jednu kulku zvládnu odvrátit mečem. Ta další mě však škrábne na boku. Nemám ale čas se zranění věnovat. Teprve teď zjišťuju, jak silní parchanti proti mně jdou. Tohle není jen tak ledajaká skupinka upírů, to jsou vycvičení zabijáci. Někdo si skutečně dává tu práci s mým odstraněním. Započal se lítý boj. Ta přestřelka před ním byla spíš jak dětská hra. Ačkoli jsem další dva zranil mečem, nebylo to téměř k ničemu. Sice je to trochu zpomalilo, ale jsou to mistři v oboru. Když přičtu k tomu tu jejich nadlidskou sílu a přesilu, je jasné už od začátku, že tento boj nemám šanci vyhrát. Má zbraň už se kdesi válí a já se horko těžko bráním úderům. Z rány nad okem mi stéká krev, která mě oslepuje, už ani nevím, co mě bolí víc. Nakonec jsem po velmi krátké chvíli nešetrně přimáčknut k zemi a úderem pěstí téměř omráčen. To jim dalo příležitost mě pevně svázat. Vlastně se divím, že mě nezabili rovnou.

Gabriel La Croix

Zaparkuju svoje drahé porche před budovou a s klidem vystoupím. Auto je můj miláček, stejně jako jeho krvavě rudá barva. Jako barva krve, kterou mám velice rád. Prohlédnu si okolí, je tu klid. Mám rád klid. Alespoň budeme mít dost času si s ním pohrát. Klidně ho nechám křičet celou noc, ale hlavní je to, abych z něj dostal, co potřebuju. K Silvienovi se už nikdo nepřiblíží. Ten Lovec byl vytrvalý, ale tohle je jeho konečná. Prohrábnu si vlasy a zamířím dovnitř do budovy. Jsem najedený, spokojený a připravený na toho Lovce. V budově je ticho, cítím své podřízené a také krev. Ušklíbnu se a dojdu k nim. Vypadají trošku pošramoceně, ten Lovec se trochu činil. Ale já znám jejich práci, jsou tak odporní. Naštěstí ho nechali naživu, i když i on je trochu pocuchaný a cítím z něj krev. Začichám, velice známou krev. Pohlédnu na Lovce, který se krčí na zemi a překleknu k němu. Prsty mu odhrnu pramen zakrvácených vlasů a ušklíbnu se „Hazuki,“zašeptám s tichostí jeho jméno. To je ale překvapení, na koho jsem tu nenarazil. Jeho bych tu opravdu vůbec nečekal, ale svým způsobem je to i štěstí. Vím o něm dost, abych si s ním mohl dělat, cokoliv se mi bude chtít. „Pane, znáte ho?“ozve se chladná otázka. „Jistě, myslím, že plány změníme,“ zasyknu a vytáhnu toho Lovce na nohy. „Vypadněte, vaše práce skončila,“ oslovím je. Jakmile zmizí, kouknu na svého společníka. „Myslím, že dneska mi dost dlužíš,“ oslovím ho. Cítím, že je zraněný, ale nemyslím, že by mě nezvládl uspokojit a možná i nakrmit. Uvidí se, jak nám to spolu půjde. „Smrdíš,“ ohrnu vzápětí nos. Je cítit jako ten čokl.

Hazuki

Jakmile jsem byl svázaný a neměl žádnou možnost klást odpor, odvlekli mě do budovy, vedle které se odehrál...no, značně jednostranný souboj. Hodí mě tam na zem jako pytel brambor a na něco čekají. Zjevně na někoho, dojde mi o chvíli později, když zaslechnu zvenčí řev drahého sporťáku. No paráda, takže můžu čekat, že mě odevzdají nějakému svému zazobanému vysoce postavenému krvesavému lídrovi, který bude mít to výsostné právo mě oddělat. Excelentní, vážně, co víc si přát. V mysli už mi lítají jen samé pochmurné myšlenky. O pár okamžiků později uslyším kroky a do mého zorného pole vstoupí drahé nalakované boty. Když uslyším ten známý hlas a vidím tu známou nenáviděnou tvář, zahoupe se mi žaludek vztekem. Jakto že jsem na něj narazil? Na takovém místě?! Nechal mě snad sledovat, nebo co? Jelikož jsem stále spoutaný, stojím poněkud vratce. S kamennou tváří sleduju, jak posílá pryč své nohsledy. Dlužím mu? Obočí mi vystřelí vzhůru. Je tohle snad něco, za co bych mu mohl být vděčný?? Za to že na mě poslal čtyři své bouchače, nechal mě skopat do kuličky a pak mi velkoryse prokázal tu laskavost, že mě nechá naživu? Beztak mě nenechá odejít, zjevně si se mnou hodlá pohrávat, dokud ho neomrzím. Prokoukl jsem ho už tehdy. Když nakrčí nos, neudržím se a začnu se tiše smát. Je to však dost ponurý a ironický smích. „Málem bych zapomněl, jaké máte citlivé nosánky,“ zamumlám a vyvrátím oči.

Gabriel La Croix

„Měl bys být rád, že jsi ještě pořád naživu. Zkoušet něco takového,“ zavrtím hlavou a držím ho za paži, aby se mi tu nesložil. „Myslím, že na něco takového žádný Lovec nemá a ani nikdy mít nebude,“odfrknu si a táhnu ho ke svému autu. „Navíc, nedokážeš přemoct mě, natož mého bratra, který je mnohem silnější,“ pokračuju a táhnu ho dál. „Ne, to je jen tím, že smrdíš jako ten bratrův čokl. Alespoň sis mohl vzít něco míň zapáchajícího,“ neodpustím si poznamenat a dotáhnu ho až k autu. Takhle mi to auto od něj načichne, podrážděně si odfrknu. Otevřu dveře a spíš ho ještě spoutaného hodím na sedadlo. „Dnes večer mi ukážeš svoji vděčnost. Ať se ti to bude líbit, či nikoliv. Až s tebou skončím, tak si promluvíme,“ oznámím mu, jako by se nechumelilo, a sám se usadím za volant. Ještě jednou kouknu na ten uzlíček vedle sebe a zamířím domů. Jsem si jistý, že moc dobře ví, kam ho vezmu, a velmi se těším, až si s ním zase pohraju. Bohužel tentokrát ho odsud nenechám odejít.

Hazuki

Chci znechuceně odseknout, že s jedním upírem bych takové problémy neměl, ať jde o kohokoli. Ale když řekne, že můj cíl je jeho starší bratr, je to, jako by mě udeřil do žaludku. Bratři... Hrudí se mi šíří chlad. Takže můj život je zničen těmihle zkurvenými bratry, upíry z královského rodu, odpornými sobeckými spratky, kteří zničí kohokoli, kdo se jim postaví do cesty. Ledový vztek se mění v téměř bolestnou výheň. Cítím takové příkoří, vztek, nespoutanou touhu zabít. Kdyby...kdyby mé ruce byly volné, vrhl bych se na Gabriela a zaškrtil ho. Smázl ten samolibý výraz z jeho tváře. Nevnímám jeho poznámky. Netečně a s pocitem bezmoci se nechám naložit do auta a odvézt. Je to jako déja vu. Podobně proběhlo naše první setkání. To mě také v mém bezmocném stavu naložil do auta a nechal odvézt do toho svého přepychového bytu. Jakmile mě tam dotáhne, nemám nejmenší chuť se tam rozhlížet. Veškeré detaily jsou beztak vštípeny v mé paměti. „Tak? Kde mi hodláš natrhnout prdel dnes? Ve sprše? V kuchyni? Nebo zase na posteli? Musím tě ale upozornit, že jakmile mi pustíš ruce, nejspíš na tebe skočím. Tak být tebou bych mě ani nerozvazoval a udělal to rovnou..tady na chodbě. Dokud se nemůžu hýbat, víš co,“ sdělím mu hlasem přetékajícím jízlivostí a sarkasmem.

Gabriel La Croix

Nezmůže se ani na slovo, ani se mu nedivím v postavení, ve kterém teď je. Nejspíš ho zaskočilo i to, s kým si začal. Ale co mně je do toho, teď jeho život, jeho tělo, prostě všechno patří jen mně a tak to bude, dokud ho nezabiju nebo dokud se ho nerozhodnu zbavit. S tichostí dojedeme až k mému domu, kde svoje luxusní autíčko zaparkuju. Budu ho muset dát zítra do čistírny. Znovu ho z auta vytáhnu a skoro ho dotáhnu, až do bytu. Teprve pak se ta jeho nevymáchaná huba ozve. Vzápětí se vůbec nerozpakuju a pořádnou mu vrazím „Tohle je jako výstraha, zkus si na mě ještě někdy otevřít pusu!“ zasyknu a dotáhnu ho do ložnice, kde s ním praštím o postel. „Pro tvou informaci. Budeme to dělat v posteli,“ při těch slovech se začnu pomalu svlékat. „Nehodlám tě rozvazovat, protože jednak nemám náladu na to se s tebou prát a jednak proto, že tě nehodlám nechat jít,“oznámím mu. Možná měl velkou pusu keců, ale teď se chvěje jako ratlík. „A další věc, nehodlám na tebe jít jakkoliv jemně. Takže ti tu prdel nejspíš natrhnu,“vzápětí jsem u něj v posteli. Otočím ho na břicho a stáhnu mu spodní část oblečení „Užij si to, noc je mladá,“ zasyknu mu do ucha, než do něj tvrdě a bez jakékoliv přípravy zajedu.

Hazuki

Jak uboze předvídatelný. Věděl jsem, že ho tím naštvu a bude mi chtít jednu fláknout, aby ukázal, kdo že je tu autorita. A taky že ano. Se silou, jakou použil, se mi před očima roztančily jiskřičky a pocítil jsem prudkou bolest. Už tak jsem dostal dneska slušných pár přes hubu. S trochou štěstí mohla být tahle rána tou poslední, žel to mi nebylo dopřáno. O pár okamžiků se mnou švíkne do postele. Bolestí zkřivím tvář, když se ozvou zraněná záda a bok. Z oblečení nasáklého mou krví se i čisté povlečení pode mnou zbarvuje temnými skvrnami. Jen co se ten bastard svlíkne, stáhne mi kalhoty i s trenkami a rovnou do mě vnikne. Přidušeně vykřiknu a roztřesu se. Je to stejné jako tehdy. „Ji..jistě, užiju,“ procedím skrze zaťaté zuby. „Nic úžasnějšího totiž od bastarda, jako je La Croix, čekat nemůžu, samozřejmě,“ zasyknu. Bylo by nejlepší, kdyby mě ti bastardi omylem zabili. Raději bych zemřel, než žít v potupě. „Jen si posluž, beztak můj život přestává mít cenu. Tak si užij a potom mě s klidem zabij!“ zavřísknu. Po tvářích mi začnou stékat slzy a nedokážu je zastavit.

Gabriel La Croix

Potěšeně poslouchám ty jeho projevy bolesti. Lahodí to mým uším. Stejně v okamžiku, když do něj proniknu. Je neskonale úzký a je okamžitě poznat, že to dlouho neměl, ale to je mi fuk. Chci si užít a on si může dělat, co chce. Měl si to dělat sám, alespoň by to pro něj nemuselo být takové. „To jsem si myslel,“ pobaveně zašeptám a chytnu ho za boky. Už chci přirážet, když se znovu ozve „Máš pravdu, nic jiného ode mě nemůžeš čekat, Lovče. Navíc, rodina je pro mě na prvním místě, i když v ní je jeden odporný čokl,“ odvětím s chladným hlasem. „Neboj, nehodlám tě zabít, alespoň dokud mě nepřestaneš bavit,“ oznámím mu, aby věděl, na čem je. „Myslím, že si užijeme pár velmi příjemných nocí. Kromě toho, si myslím, že vy Lovci vydržíte víc jak obyčejní lidé, takže bys mě mohl bavit delší dobu,“ zamyslím se a okamžik nato do něj začnu tvrdě přirážet. Přitom ho pevně držím za boky, ale neujde mi, že mi mezi prsty protékají pramínky krve. Nejspíš to víc jak jednou nezvládne, ale co. I tak mu tu prdel natrhnu.

Hazuki

Tohle je až příliš kruté. Ortel, jaký mi oznámil, je snad stonásobně horší než smrt. Téměř hystericky se zasměju. „Jak hezké... že mluvíš o rodině. Mně... ji tvůj milovaný bratr vzal,“ odvětím a pak se zakňouráním potlačím další bolestný sten. „Ahh, b-bolí...,“ sténám rozechvěle. Spíše mi to vyklouzlo. Gabrielovy ruce mě pevně drží, vysloveně mě drtí, ale jeho prsty, jakoby se víc a víc zarývaly do rány, kterou způsobila kulka jednoho z jeho nohsledů. Jeho penis si nelítostně a s vervou razí cestu do mého pozadí. Cítím se jako v ohni, bolí to. Ale víc než to mě bolí šrám na zádech a čerstvá rána na boku. “Sakra...sakra, SAKRA!“ křičím bolestně. Po tvářích mi bez ustání stékají slzy. Mám pocit, že se každou chvíli zhroutím. „Já nechci,“ vzlyknu a zabořím tvář do peřiny. „Tohle já nechci....pusť mě...prosím,“ tichounce vzlykám zlomeným hlasem, zatímco sebou při každém prudším pohybu trhnu nevýslovnou agónií. Proč já. „Pro...sím, arghh!!“ mezi téměř neslyšnými prosbami a vzlyky vykřiknu bolestí, když se mi Gabrielovy prsty obzvlášť semknou kolem rány. Navíc cítím, že se k bolesti z přírazů přidává i vzrušení a pocit potupy ještě vzroste.

Gabriel La Croix

Odporný Lovec, tak špinavý, že to ani není možné. Ale v posteli to umí, hlavně ten jeho křik je perfektní. Minule jsem ho ponížil, a myslel jsem, že víc to snad nejde, ale mýlil jsem se. Tohle je pro něj to největší ponížení ze všech. „Vzal ji proto, že chtěli zabít jeho milence. Když jde o něj, tak se můj bratr nezná,“ prozradím mu, i když sotva o ty slova stojí. „To je dobře,“ ušklíbnu se a začnu do něj pronikat tak hluboko, jak to jen jde. Užívám si to, ale pak se znovu ozve a mně dojde, že jsem toho Lovce konečně zlomil. Slyším jeho vzlyky a jeho prosby, být někdo, kdo má srdce, asi bych ho litoval, ale já lítost neznám. „Ani mě nenapadne,“ odvětím a dál přirážím v pravidelném rytmu. Jeho ponížení si neskonale užívám, okamžik poté, co se udělá, ho celého vyplním. Klidně bych mohl pokračovat dál, ale vím, že on má dost. Je na své hranici a já ho nehodlám zabít. Ne teď, když jsem ho dostal tam, kam jsem chtěl. Vyklouznu z jeho třesoucího se těla a vyhrnu mu oblečení nasáklé krví „Tohle ber jako bonus,“ zasyknu a jazykem olíznu rány, které stále krvácí. Napiju se tak jeho čerstvé krve, která je stále velmi lahodná. Nad ranou přes jeho tetování se zarazím, ale olíznu i ji. Hlupák, zraněný a postavit se upírům, ale teď dostal, co si zasloužil.

Hazuki

Když se mnou skončí, stále se otřásám tichými vzlyky. Už nedovedu říct, co si počnu dál. Stal jsem se někým, kterým jsem se nestal ani v těch nejhorších nočních můrách. Vyvržencem, člověkem bez rodiny, hračkou a potravou muže-upíra. Mám pocit, že nedovedu hnout ani prstem, tak se cítím oslabený. Rány a ztráta krve se na mně podepsaly. Poté co ušetří dalšího trápení můj zubožený zadek, vyhrne mi krví nasáklý šat. „Mnnnh,“ zalapám po dechu, když rány olízne. Tělo mi z toho brní a naskočí mi husí kůže. Po tom všem...nechci, aby se mě dotýkal. Poněkud mě udiví, když olízne i ránu na zádech. Ale víc se nad tím nepozastavím. Mysl mi zahaluje bílá mlha, která mi brání uchopit jakoukoli podstatnou myšlenku. „Gabrieli,“ zamumlám šeplavým hlasem a stočím pohled svých napuchlých očí k jeho tváři. Jeho rty jsou zářivě rudé, rudé od mé krve. Bolestně se uchichtnu a oči se mi zase zalijí slzami a tak sklopím pohled. Nakonec oči zavřu a doufám v brzký spánek. Přeju si, aby tohle všechno byl jen jeden krutý sen. Jen jedna hloupá noční můra.

Gabriel La Croix

Těší mě jeho ponížení, velmi, jeho vzlyky jsou velice zábavné. Nečekal jsem, že přede mnou bude nějaký Lovec takhle vzlykat. Navíc to jsem ho ještě dost ušetřil. Vzal jsem si ho jen jednou a navíc se postaral i o jeho rány. Sice jsem z toho měl užitek, ale ani on z toho nevyšel s prázdnou. I tak mi pořádně zašpinil povlečení, jsou na něm stopy krve a jeho vyvrcholení. „Tss,“ zasyknu. Nerad spím ve špinavé posteli, vlastně v ní nespím nikdy. Nejlepší by bylo ho vykopnout z postele, hezky na zem, kam patří. Pak však řekne mé jméno a já se mu zahledím do očí, ve kterých je bezmoc, zlomený duch a slzy. Jen se ušklíbnu a natáhnu ruku, abych mu prsty prohrábl vlhké vlasy. „Měl by jsi spát, zítra je taky den,“ oznámím mu a nakonec vstanu. S ním už si stejně dneska nic neužiju a tak se jdu vysprchovat. Dopřeju si dlouhou sprchu a pak se vrátím do ložnice. Přehodím přes něj deku a odeberu se do pracovny, alespoň je jeden problém vyřešen. Silvienovi už nic nehrozí, ne od něj.

Hazuki

Opět prsty projede mé vlasy. Konejšivé gesto, ač zřejmě neúmyslné a udělané rukou, která ještě před chvílí drtila mé tělo a duši. Jak nepatřičně to působí. Ano, také že půjdu spát, nepotřebuji, aby mi to zrovna on oznamoval. Rozechvěle se nadechnu a vydechnu a konečně se mi podaří zastavit rozřesené vzlyky. Pro jistotu semknu na chvíli rty. Gabriel odejde, nejspíš se vysprchovat. Než se vrátí, téměř mě ovládne spánek způsobený vyčerpáním. Až když na sobě ucítím hřejivu přikrývku, poznám, že se vrátil. Hned nato ale opět odejde. Ačkoli jsem přikrytý, rozechvívá mě zima. Nejspíš mám horečku způsobenou všemi těmi zraněními. Zítra je taky den...Ano, to řekl. Ale já si nedovedu v budoucnu představit nic, co by se dalo označit takovým slovem, pod kterým si člověk představí něco jasného a pozitivního. To já...prostě nedokážu. Nakonec přeci jen upadnu do neklidného spánku.