Silvien La Croix

„Tak co půjdeš se mnou?“ zeptám se ho znovu a víc se k němu nakloním. Občas není špatné si užít s nějakým nezkušeným upírem. A tenhle je opravdu zajímavý. Rukou se zapřu o stěnu domu, o který se opírá. Skoro jako by se mě bál, přitom je to pro nás upíry přirozené. Mít nezávazný sex.  Navíc to jednou za čas potřebuju, pobavit se. Jinak by byl můj život dost jednotvárný. Samá práce, spánek a nic víc. Navíc dnes byl v práci jeden problém za druhým. Někdy jsou klienti opravdu blbci, ale na druhou stranu mi to poskytuje dostatečně velký příjem. Takže, co se týká rodiny, se s nimi nemusím vůbec zahazovat. Nesnáším ty jejich kecy o tom, že bych se měl živit jen krví a ničím jiným. Navíc je to v dnešní době dost nebezpečné sát lidem krev. Krevní konzervy jsou dostatečnou náhradou a nejsou s tím žádné potíže. Stačí objednat a zaplatit. Kromě toho, když tu slíděj ty Lovci, je nebezpečné napadat lidi. Minule mě skoro dostali, takže musím být o dost opatrnější. Alespoň, že mi ta práce poskytuje kromě vysokých přijmů i dost dobré krytí.

„Tak co?“otážu se ho s notnou dávkou netrpělivosti. Nemám na něj celou noc. Sice žiju sám, ale když nepůjde, tak abych si našel někoho jiného. Vlastně co se týká toho, že žiju sám. Není to tak úplně pravda. Mám jednoho spolubydlícího. Z nějakého popudu jsem to kotě sebral na ulici. Vlastně mě jaksi pronásledoval a já se nad ním nakonec slitoval. Alespoň, že je čistotný, když nic jiného. Čekal jsem, že časem prostě zmizí, ale už je dospělý a pořád se mnou zůstává. Dokonce večer se ke mně chodí pomazlit a spí se mnou v posteli. Nic proti, ale někdy mi opravdu vadí.

 

Tomoe

„Hej, Taichi, tohle očichávání je docela neslušný, víš?“ zavrčím rozmrzele na kámoše a drcnu ho loktem do žeber, abych ho od sebe dostal. „Jen se nečerti, Tomoe-chan,“ zazubí se na mě a nakrčí nos. „Nemůžeš se mi divit, že jsem zvědavý. Můj kámoš páchne po pijavici a přitom to vypadá, že se s ní nerval, a ještě vyzvídá.“ „Co! Pochybuješ, že bych mohl nad upírem třeba i vyhrát? Jsem schopnej i zdrhnout před Lovci,“ prsknu uraženě. „Jasně, jasně,“ podrbe se Taichi v uchu, jako by ho nezajímalo, co říkám. „No, dobře ty informace o pijavicích využij, nechápu, jak je možné, žes je doteď nevěděl,“ vyvrátí oči, ale pak mi s povzdechem pocuchá vlasy. Nespokojeně zavrčím. Nemám rád, když se ke mně chová jako k dítěti. A to jsme, prosím, stejně staří. „Každopádně, Taichi, dneska s tebou nebudu mít čas lítat v lese. I když je úplněk,“ oznámím mu a srovnám si hnědé kadeře. „Proč prosím tě?“ zvedne kámoš nechápavě obočí. „To ti nepovim, někoho hledám,“ opáčím. „No fajn, ale budeš v pořádku? Měsíc vyjde za pár hodin. Někdo by měl na tebe dohlídnout,“ začne se křenit. „Ha, ha,“ prsknu uštěpačně. „To říká nejháravější fena z okresu,“ rejpnu si naoplátku. „Využij toho a jdi za Yumi-chan. Tvoje holka bude radostí bez sebe,“ vyvrátím pro změnu oči já, poplácám svého provokatérského kámoše po rameni a zamířím pryč.

Už je to několik dní, co hledám toho Mistra nafoukance. Mezitím jsem si zjistil od kámošů o upírech. Co nejvíc to šlo. No jo, udělali ze mě debila, ale co. To je na denním pořádku, zvykl jsem si. Ve výsledku je mi jasný, že bych se jakékoli pijavici měl vyhýbat, páč se fakt nesnesem, ale já ho musím najít. Přece nemůžu jen tak přejít, co udělal ne? Machýrek sladkej! Hodlám mu to pořádně spočítat, pijavice nepijavice. No jo, ale to ho musím nejdřív najít, a právě to se mi stále nedaří. Už se setmělo a z obzoru pomalu vyplouvá na oblohu luna v úplňku. Chvíli čenichám kolem, když konečně zachytím jeho pach. Je tady v tomhle městě!

Schovávám se ve stínech, ale rychle postupuji v před. Jeho stopa je čím dál čerstvější. A pak ho konečně spatřím. Tiše zavyju a rozeběhnu se k němu. Áá, ten zatracenej svůdník. Namlouvá si další děvku na jednu noc?! Když už jsem téměř u těch dvou, zastavím a zavrčím. 

 

Silvien La Croix

S tímhle klukem to opravdu není moc zábavné. Pořád se kroutí. Už to skoro vzdávám, když se to ozve. Ten kluk sebou trhne „Vlkodlaci.“ šeptne ustrašeně. Jen si povzdechnu a pohlédnu na nebe. Měsíc je skrytý, ale je úplněk. Ty háravé feny to dnešní noc pořádně rozjedou. Je lepší se jim neplést do cesty, ale nebudu se kvůli nim omezovat. V tom se blízko nás ozve zavrčení „To je jeden z nich,“ zalapá po dechu moje eventuální noční pobavení a skryje se za mými zády. Klidně ať se krčí, já si s jedním z těch čoklů dokážu poradit. Postavím se proti němu čelem. „Tak co, nebo jsi ztratil odvahu?“ zeptám se posměšně a vytáhnu na něj svoje špičáky. Neví, s kým si začal.

 

Tomoe

Hoo, ten prcek se schovává za Silviena a pan Sebejistý na mě cení zoubky. Nemůžu si pomoct, ale jsem strašně nadšenej, že se mi ho podařilo vystopovat. Nezadržitelná euforie, kterou jen umocňuje horkost krve, rozpalující se ve mně s postupujícím úplňkem. Celé mé tělo se rozechvívá energií. Asi to musí vypadat paradoxně, když tu stojím naproti dvěma pijavicím a vrtím tu nadšeně ocasem. Ne, ne, ne, není to tak, že bych byl rád, že Silviena vidím. Ach, teda jsem rád, že jsem ho našel, mrsknu neklidně oušky. Ale tahle situace... Mám chuť té menší pijavici prokousnout půlky za to, že se kolem Silviena motá.  Kšá, kšá, chci si s ním promluvit o samotě, tak si dej laskavě vodchod! Kouknu, jak nejděsivěji zvládnu na mladšího upíra, hluboce zavrčím a štěknu po něm. Udělám přitom pár kroků blíž k Silvienovi. Když to vezmu kolem a kolem, vypadá teď fakt děsivě. Ale to nehodlám přiznat!

 

Silvien La Croix

Ty čoklové jsou opravdu někdy dost hloupý. Postavit se proti dvěma upírům. Možná to je, ale taky tou dnešní nocí, nedokáží se udržet. Ten prcek se mi mezitím krčí za zády, no nic. Znovu upřu pohled na toho čokla. Je divný. Jak se chová, dokonce i na ně je tohle chování divné. Kde jen jsem to chování viděl? V ten okamžik si musím vzpomenout na to štěně z minula. Skoro jsem na něj zapomněl. Nasaju vůni toho vlkodlaka a musím se ušklíbnout, takže přece jen je to on. To je mi ale náhoda, že se znovu setkáváme. V tom se začne chovat, jak bych to tak řekl…žárlivě. Přijde mi, že žárlí na toho upírka, co se mi krčí za zády. Je to zajímavé, ale jeho chování tomu dost naznačuje. „Vypadni,“ pronesu k tomu upírovi a odstrčím ho. „Přítel trochu žárlí,“ oznámím mu a špičáky zasunu. Sice jsem nečekal, že se setkáme, ale vypadá to na další příjemný večer. Poprvé byl totiž opravdu perfektní. Navíc čekám, že dnes bude ještě mnohem lepší, když je to jeho den.

 

Tomoe

Nastražím uši, když řekne „přítel“. Překvapením si kecnu na zadek a nevědomky stále vrtím ocasem. On poslal toho blbečka pryč, nemůžu si pomoct, ale cítím naprosto skvělý pocit zadostiučení. Proměním se do své lidské podoby, i když následkem energie z úplňku mi zůstanou ouška a ocas. „Kdo tady žárlí,“ odfrknu si a postavím se „Zdravím, ó, mistře,“ zakřením se sebejistě. „Nečekal's, že tě vystopuju, co?“ blýsknu po něm spokojeně pohledem a založím si ruce na hrudi. Energie protéká mým tělem, mé smysly se vyostřují na maximum. To ale také způsobuje, že si velmi silně uvědomuju jeho přítomost. 

 

Silvien La Croix

Upírek zmizí, stejně by to s ním nebylo nic moc. Moje pozornost se teď plně soustředí na to štěně. Zdá se spokojený. Možná z toho, co jsem řekl, ale spíš jsem něco takového řekl, abych si s ním trochu pohrál. „Takhle tě chytí lovci,“ zhodnotím jeho zjev. Takhle by se rozhodně neměl producírovat. Kdoví, kdo je kolem. „Ty,“ odvětím s klidem. Na jeho popichování neberu ohledy. Nejspíš je to jeho obrana, jak mě přesvědčit, že se mě nebojí. Přitom je vidět, jak se jeho tělo chvěje. Tolik to chce, štěně jedno nadržené. „Docela mě to překvapuje. Hlavně, když jsi tak nemotorný.“ Přitom pár kroky překlenu vzdálenost mezi námi „Tak co, chyběl jsem ti moc?“ zeptám se tichým hlasem a rukou ho pohladím po tváři. Načež se prsty vrátím k jeho oušku a pohladím ho.

 

Tomoe

„Nechytí, dneska by mě nebyl schopný chytit nikdo,“ opáčím s úsměvem. Je fuk, že si myslí, že jsem nemotora. Určitě najdu spoustu příležitostí, jak mu dokázat své schopnosti. Vzápětí mě pohladí. Prudce se nadechnu, jak mě intenzita pocitů překvapí. Zavřu oči a naprázdno polknu. Tohle jsem nečekal.  „Vůbec jsi mi nechyběl, přišel jsem...přišel jsem, protože-...,“ co jsem vlastně chtěl? Tolik jsem se soustředil na to ho vystopovat, až jsem zapomněl, co jsem mu chtěl provést naoplátku za onu noc. Nah, to je trapas, co mu mám teď říct? Moje tváře zahoří rozpaky. Ještě že to není v té tmě vidět. Zvednu k Silvienovi pohled, zrovna když na něj posvítí měsíční paprsky. Vrhají na jeho tváři tajemné stíny. Mám chuť se jí dotknout. Z náhlého popudu zvednu ruku a váhavě po ní přejedu svými prsty.

 

Silvien La Croix

„Ale já tě chytil,“ pronesu s tichostí. Hlavně po jeho reakci je jasné, že mi absolutně podlehl. „Vypadá to, že ses o upírech moc nedozvěděl, když jsi mi znovu zkřížil cestu,“ pokračuju. Je to opravdu zábavné, sledovat jeho reakce. Mnohem zajímavější než u mého druhu, nikdo totiž tak intenzivně nereaguje. „Přišel si, protože?“ zeptám se s pozvednutým obočím. Chudák ani neví, co chtěl říct. Ale vlastně mě to ani nijak moc nezajímá. Je tu a já mu poskytnu další noc plnou rozkoše. Přitom si i já užiju, i když je tu docela otázka, kam půjdeme. Když se mě dotkne, jen se ušklíbnu a jeho ruku chytím. „Když už jsi tady, tak půjdeme ke mně,“ rozhodnu. S tím se k němu skloním a spojím naše rty v dlouhém polibku. Skoro to vypadá, jako by to štěně bylo na mě závislé. Možná bych toho mohl využít…

 

Tomoe

Neklidně mrsknu ocasem. Vysmívá se mi? O upírech toho už vím podstatně dost, to jen jeho beru jinak. Jo, je to divný, ale o krk mi tu přece nejde, ne? Nebo jo? Nejsem si jistý, moje srdce buší jako o závod. „Eh, cože-?“ vyhrknu nechápavě, ale k dalším slovům mi nedají jeho rty prostor. Takový intenzivní polibek, cítím, jak se mi z něj téměř podlamují nohy. Když se naše rty rozpojí, rozechvěle vzdychnu. Tohle je špatné. Zase si dělá, co chce. Má v úmyslu si zase pohrát s mým tělem? Proč na něj vlastně tolik reaguju? Vytrhnu ruku ze Silvienova sevření. „Je úplněk, tak snadný to se mnou dnes mít nebudeš,“ nakloním hlavu na stranu a rozverně se zaculím. Dneska slabý nebudu. Mé tělo je rozpálené a srší energií. Obejdu Silviena v půlkruhu. „Nemám nad sebou příliš kontrolu, mohl bych ti ublížit,“ zazubím se a oči mi rozverností jen jiskří.

 

Silvien La Croix

„Opravdu by mě zajímalo, proč jsi mě hledal,“ pronesu s tichostí, když polibek po hodně dlouhé době rozpojím. Je ještě rozechvělejší, než jsem si myslel, a to byl jen jeden jediný polibek. „Nejspíš asi nedokážeš zapomenout na potěšení, které jsem ti poskytl,“ ušklíbnu se, když se ode mě odtáhne. Nejspíš je zmatený z toho, co se s jeho tělem děje. Pro mě je to taky zajímavé, nikdy jsem nedokázal na žádného takového jako on zapůsobit s takovou silou. „Myslíš? Při úplňku jste všichni jak háravé feny. Budeš ještě rád, že se o tebe postarám,“ a dám si ruce do kapes. Moc neprovokuj štěně. Opravdu nevíš, s kým si zahráváš. Zabil jsem už mnohem silnější, jak jsi ty „O tom pochybuju. Jsi jen malé nezkušené štěně.“ nato se k němu otočím „Takže co, půjdeš nebo ne?“ otážu se tónem, jako by mě to ani nezajímalo.

 

Tomoe

Možná skutečně nemůžu zapomenout. Frustrovaně odvrátím tvář a sevřu lem tílka. Je tak sebevědomej, myslí si, že je pán tvorstva, nebo co? Jak může být tak klidný, jak může mluvit tak lhostejně? „Já...já nevím,“ sklopím uši a opřu se o stěnu za sebou. Dýchám zrychleně mé tělo je jako v ohni. Horké, dychtivé...ne, tohle já mu nepřiznám!

 

Silvien La Croix

„Jak nevíš?“zvednu netrpělivě obočí. Snad nehodlá dělat cavyky jako ten předtím. „Jestli nepůjdeš, tak si najdu někoho jiného. To bys přeci nechtěl,“ pronesu pichlavě a upřu na něj sebejistý pohled. Takhle to dlouho nevydrží. Chvěje se, chce to tak moc, že to snad ani víc nejde. Pochybuju, že to řekne nahlas, ale je to na něm vidět. „Takže pojď,“ natáhnu k němu ruku. „Znovu to už říkat nebudu.“

 

Tomoe

„Grr,“ zavrčím celý rudý. Mám chuť ho přetrhnout a udělat zněj čtyři malý a ještě k tomu pizizubky! Donutím své nohy se pohnout. Překonám tu krátkou vzdálenost, co nás dělí, a zabořím mu obličej do hrudi. „Já tě...fakt nesnáším,“ zavrčím a umíněně na něj pohlédnu. Jak je možný, že jsem tolik hotovej z pijavice! Taková ostuda.

 

Silvien La Croix

Podle všeho to vypadá, že jsem měl pravdu, nějak jsem ho k sobě připoutal. Nějakým dost zvláštním poutem, protože to, jak se ke mně tiskne. Tohle by vlkodlak určitě neudělal. „Já tě taky nesnáším, to přeci víš,“ odvětím pobaveně, ale i tak ho obejmu. Jednou rukou ho vezmu kolem pasu a druhou se dotknu jeho oušek. Když ke mně vzhlédne, jen ho znovu políbím. Ať se vzteká, jak chce, nic se nezmění na tom, že to chce. Opravdu je jak háravá fena.

 

Tomoe

Zachvěju se, když mě obejme. Ah, moje ouška, to lechtá! Je to lechtivé a příjemné. Jeho rty jsou neuvěřitelně sladké. Neudržím se, musím mu ten polibek oplácet. „Ty abys neměl poslední poslední slovo, co?“ dostanu ze sebe, když se naše rty oddělí. „Tak? Kde mistr chlípník přebývá?“ brouknu hravě. Nejspíš blázním, když souhlasím s tím, že s ním půjdu. Tohle mi není podobné, je to tím měsícem?

 

Silvien La Croix

„Proto jsem upír,“ pronesu tiše, když naše rty oddělím. Je dobře, že konečně začíná pořádně spolupracovat. „Jsi moje malé nadržené štěně, co?“ neodpustím si, když se zeptá, kde bydlím. Přitom ho ještě chvíli hladím na oušku, než ho pustím. Vzápětí ho vezmu za ruku. Ještě mu věnuju jeden polibek na ucho, aby se neřeklo, a vzápětí se rozejdu držíc ho za ruku k domovu.

 

Tomoe

To titulování štěnětem by si mohl odpustit, grrr! Ale hlazení na oušku mě tolik rozptyluje, že nedokážu vymyslet nic efektivního, co bych mu na to odsekl.  Dlouho se nezdržujeme a už mě táhne k sobě. Když tam dorazíme, tak se neudržím a obdivně hvízdu. „Hee, je to, jak říkali kluci, žijete si tak, že ani nevíte pořádně co s prachama,“ zhodnotím Silvienův luxusní bejvák. Cítím se trochu nepatřičně, když tam vstoupím. Vůbec se do toho prostředí nehodím. Je to tu tolik nasycené jeho vůní. Sevřu své paže, po těle mi vyskočí husí kůže, jak moc mi brní tělo. Takové horko. „Zatra...ceně,“ vzdechnu tiše a skryju tvář hřbetem ruky.

 

Silvien La Croix

Domů dojdeme bez řečí a také v bezpečí. Naštěstí nás nikdo neviděl, svoje uši ani ten ocásek totiž neschoval. Nejspíš byl tak vzrušený, že mu to nešlo „Jsme dobří v obchodu,“ pokrčím s klidem rameny. Ani se nedivím, že můj byt obdivuje. Oproti tomu jeho je to jako palác. To ti čoklové jsou tak špinavý, že jim moc nezáleží na tom, jak bydlí. Sundám si sako a stáhnu kravatu, nato ho zezadu obejmu. „Co se přesunout rovnou do ložnice?“ navrhnu a rty mu začnu líbat jeho krček. Přitom rukama zamířím zepředu pod jeho tílko.

 

Tomoe

„Hyaaah,“ zasténám, když se jeho rty přitisknou na můj krk. Nevěděl jsem, že jsem tam tak citlivý. Sakra, ten se se mnou nepárá a jde hned na věc! Jeho ledové prsty se sunou vzhůru pod tílkem, až mě z toho mrazí. Tak slastně. Já ho vážně nesnáším… „Klidně, ale veď mě,“ vydechnu a napnu se pod dalším polibkem na krku. Začínají se mi pěkně podlamovat kolena. Mám pocit, že mám nohy z rosolu. Ach jo, zatracený úplněk, zatracená pijavice. Kde je moje sebekontrola?

 

Silvien La Croix

„Tak je to správně,“ pochválím ho. Štěně nadržené. To se mi na něm líbí, sotva jsem začal a on už se tak svíjí slastí. Skoro to až není fér, že si to tak moc užívá. Jsem k němu opravdu dost milosrdný. „Jak si přeješ,“ zašeptám mu do ucha a pomalu se s ním dostanu, až do ložnice. Tam ho položím na opravdu prostornou postel. „Zase se ti pořádně chvějí nožičky,“ neodpustím si komentář. Zatímco mu stáhnu tílko.  Rty se vzápětí začnu věnovat jedné z jeho bradavek, zatímco prsty zamířím do jeho klína. „Nadržený štěně,“ ušklíbnu se. Zase je úplně vlhkej. „Zajímalo by mě, v čem chceš jít pak domů.“ S tím mu stáhnu i ty zbytky jeho oblečení. „Udělal ses a to jsem se tě jen trochu dotýkal,“ zašeptám mu do ouška a s prudkou naléhavostí se zmocním jeho rtů.

 

Tomoe

Konečně jsem v měkkém, dlouho bych stát už nezvládl. Ale nemusí mi to připomínat, vím to sám, kruci! „Čí je to asi vina,“ opáčím. „Mnnh?!“ zakňourám slastně, když mě začne laskat na hrudi. Je to citlivější a dokonce příjemnější než minule. Moje tělo je fakticky divný. Zase jsem před ním úplně nahý, mé rozpaky se mísí se vzrušením. „Ne-neříkej to,“ zasténám, ale to už se dravě dobývá do mých úst. Cítím, jak taju. A jak ve mně roste netrpělivost. Zatímco si užívám vášnivého polibku, chytím se jeho košile. Ale místo, abych se jí pevně držel, mi nečekaně zůstanou její cáry v rukou. Překvapeně zamrkám.  „Ups,“ uculím se nevinně. Já mu ale říkal, že dnes nad sebou nemám moc kontrolu.

 

Silvien La Croix

„Proč ne, jsi jak háravá fena v říji,“ zamručím mu do polibku. Jeho tělo je opravdu něco, jako dělané pro mě. Čokl a úplně mění moje zvyky. Nikdy to s nikým nedělat dvakrát. Navíc mám neblahé tušení, že ani tohle naše setkání není poslední. „To je asi tím úplňkem co?“ ušklíbnu se. Odtáhnu se od něj a sundám si veškeré oblečení. „Máš štěstí, dnes ti to prominu,“ skloním se k němu a roztáhnu mu nohy. „Dnes na to půjdeme rovnou, protože, jak vidno, jsi dostatečně připravený.“ pronesu s ledovým klidem. Nato se zmocním jeho rtů a na jedno přiražení do něj proniknu. Je neskutečně horký a tak těsný. Vezmu jeho penis a se stále zrychlujícími přírazy mu ho začnu třít.

 

Tomoe

Já mu dám háravou fenu. Říkat to klukovi, to je dvojitá urážka, prosím!  „Já ti to říkal,“ opáčím a nadzvednu jedno obočí.  No co, beztak si bezproblémů koupí novou, odfrknu si v duchu. Cože, to už chce jít rovnou dovnitř?? „Mmh-mnnnh!“ zasténám mu do úst a prsty mu zatnu do zad. Sakra, takovej hrubián, do očí mi vhrknou slzy. Ale jeho přítomnost ve mně je tak opojná, až mám pocit, že můj zdravý rozum někam odplouvá. Stačil ten jediný příraz a já se znovu udělal. Ale to mi nestačí. Ne dnes.  Nemůžu se udržet, tolik to chci! Boky samovolně přirážím proti němu. „Si..Sil..viene..ah!“

 

Silvien La Croix

Zasyknu, když mě se mě tak nepříjemně dotkne. Kdo by čekal, že ho to bude bolet. Hlavně, když je úplně opojen slastí. „Takže i takový jako ty dokážou fňukat.“ ušklíbnu se a prsty mu setřu ty slzičky. Přitom se nepřestávám hýbat. On už se udělal podruhé, ale já zatím ne. Dnes to s ním hodlám dělat, dokud nepadne, a podle toho, jak se hýbe, a sténá, bude rád, když mu budu takovou péči věnovat. Vzápětí se po pár dalších přírazech udělám. „Jsi tak horký,“ zašeptám mu. Vezmu jednu jeho nohu a položím si ji na rameno. Takže teď do něj můžu pronikat mnohem hlouběji.

 

Tomoe

Cítím, jak mě vyplňuje, je to tak zvláštní, celé mé nitro se tak chvěje. Taje a hoří. „Nnn-ah, tahle pozice je...u-uvaaah, nemůžu...tak příjemný!“ sténám v návalu rozkoše. V tak krátké chvíli mnou otřese další vyvrcholení. „Chci to...všechno,“ dostanu ze sebe mezi nekontrolovatelnými vzdechy. Stud je mi teď tak vzdálený. Nemůžu si pomoci, energie a slast mnou nezastavitelně proudí.

 

Silvien La Croix

„Bude to ještě mnohem příjemnější.“ spokojeně vzdychnu. Rty se mu přisaju na vlhkou kůži a zprudka do něj přirážím. Vydrží to sotva chvíli a jde to z něj znovu ven. Jak to vypadá, zítra toho bude dost na uklízení. Teď si, ale budu užívat, to štěně bude ještě kňučet, abych přestal. Nořím se do něj tak hluboko a vzápětí ho znovu vyplním. Skoro na něj nalehnu, ale pokračuju dál. Nohy se mu tak chvějí, ale já pokračuju v skoro až vražedném tempu. Tak je to pro mě ideální. Přitom se stále věnuju jeho penisu, který je pořád tak vzrušený, jako to tělo, které se chvěje pode mnou.

 

Tomoe

 Opájím se v souhře našich těl. Silvien je jako dravá bestie, která mě chce celého pozřít. Síla, s jakou přiráží, mnou otřásá, až mám pocit, že se rozbiju na tisíc kusů. Celá jeho přítomnost mnou prostupuje a zapisuje se do každé částečky mého těla, jako bych neměl už nikdy víc na nic jiného pomyslet. Jeho penis ve mně a dotyky na tom mém najednou mě přivádějí k šílenství. Kam až jsem se to dostal. Jak moc mě ta osoba k sobě násilně připoutala? Toužím po něm. „Silviene,“ zakňourám mezi steny rozkoše a obejmu ho.

 

Silvien La Croix

Slastně se nořím hloub a hloub do jeho těla. S takovou silou, že možná hrozí to, že bych ho mohl roztrhnout, ale já ho varoval. S upíry by si žádný vlkodlak neměl zahrávat. Teď už je pro něj navždy pozdě. Je to s ním tak dobré, že lepší to nikdy být snad nemůže. Na něj jistě působí úplněk a to pro mě dělá tuhle noc nocí vášně. „Ty moje nadržené štěně,“ zašeptám tiše na jeho objetí a zanořím se do jeho těla tak hluboko, jak to jen jde. V tom okamžiku oba současně vyvrcholíme. Políbím ho na jeho chvějící se krk. Cítím jeho srdce, jak bije jako splašené, skoro jako by mu mělo vyskočit z hrudi, naše těla se dotýkají a já začnu znovu přirážet.

 

Tomoe

Znovu jsem se udělal, po kolikáté už to bylo. Nemůžu si to vybavit.  Říká, že jsem jeho nadržené štěně. Vyznělo to tak majetnicky, ale šokuje mě, že se mi to vlastně nepříčí. „Jméno...řekni mi jménem,“ zašeptám a olíznu mu ucho. Nohy mu obemknu kolem pasu pro větší pohodlí. Hlavu mám v bílém oparu. Tělo jako v ohni. Jako bych měl explodovat. „ Sil-..já už...ahnnn....asi se ...zblá...zním!“ hlasitě sténám  mezi přírazy, jsem na pokraji extáze. Nakonec to nevydržím a mé tělo se ve vyvrcholení prohne. Než se v bezvědomí zhroutím zpět na postel.

 

Silvien La Croix

Znovu své pohyby zrychluji, když mě požádá, abych řekl jeho jméno. Nereaguju na to, říct jeho jméno znamená už něco osobního, alespoň z mého pohledu. Takže jen rytmicky přirážím do toho chvějícího a nadrženého těla pode mnou. „Ještě chvíli,“ zareaguju na jeho steny. Zrychlím a v tom okamžiku dojdeme k dalšímu společnému vyvrcholení. Tentokrát je to ale pro štěně konečná. Vystoupím z jeho bezvládného těla. Dnes toho vydržel o něco víc, navíc to s ním bylo opravdu dobré. Natáhnu se pro deku a přikryju ho, hned nato zamířím do koupelny. On by jí potřeboval mnohem víc. Je špinavý jak zvenčí tak uvnitř. Nadržené štěně. Po koupeli si ještě na balkoně dám jednu cigaretu, než se vrátím ke svému štěněti. Ano ke svému. Naše těla si rozumí a mně je celkem fuk, že patří k těm čoklům. Je to s ním totiž tak dobré jako s nikým. „Tomoe,“ zašeptám přemýšlivě jeho jméno a odhrnu mu zpocené vlasy z čela. Tohle bude ještě zajímavé. Vzápětí si k němu lehnu a jednou rukou ho obejmu.

 

…........................................................................

 

Tomoe

Po probuzení mě čekal šok. Vlastně nevím, co mě na tom po včerejšku tak šokovalo. Když jsem otevřel oči, Silvienova tvář byla strašně blízko a ještě ke všemu jsem ležel v jeho objetí. To bylo na mě moc, až jsem překvapením vyjekl a poměrně neurvale ho od sebe odstrčil. Dokonce se mi ho podařilo shodit z postele. No co, obvyklý level vlkodlačí síly. Zmateně se rozhlídnu po té luxusně zařízené ložnici a konečně se mi začíná vybavovat, co se včera dělo. Polije mě horko a schovám tvář do peřiny. Co jsem to včera sakra vyváděl? Bolí mě celý tělo. Za tohle probuzení mě navíc Silvien asi zabije. Vzápětí se o mě něco něco s táhlým zamňoukáním otře. Instinktivně zavrčím a vytáhnu se do sedu. Syčící mourovatá koule. No bezva, on tu má kocoura??  Míca se přede mnou nahrbí a začne syčet a mňoukat. Ty malej provokatére, myslíš, že si tohle nechám líbit? Objeví se má ouška i ocas, které přes noc zmizely, a začnu to kocourovi oplácet vrčením.

 

Silvien La Croix

„Co?“ naštvaně zasyknu, když se ocitnu na zemi. Takhle jsem probuzení nečekal. Vyhrabu se ze země a sednu si na postel „Nějak akční nato, že jsi včera omdlel,“ povzdechnu si frustrovaně a prsty si prohrábnu vlasy. Musí být už dost hodin, protože slunce stojí vysoko. Naštěstí jsou skla v téhle budově proti slunci odolná, takže nepropouštějí sluneční paprsky skrz. Venku se s tím musím vypořádat sám. Naštěstí mám dneska volno. „Je to jen kočka,“ upozorním to štěně. „Přece bys nežárlil,“ podotknu. Skoro to vypadá, jako by se do sebe měli každou chvíli pustit. Natáhnu se po kocourovi a přitáhnu si ho, když ho začnu hladit, jen začne spokojeně příst. Vzápětí ruku natáhnu i k tomu druhému žárlivci, který se netváří zrovna spokojeně, že se věnuju tomu kocourovi a pohladím ho po oušku.

 

Tomoe

„Nghh,“ zajíknu se rozpačitě po jeho slovech. Jak jsem odpadl, si nějak nevybavuju. Já omdlel? A čí si myslí, že to byla vina? Každopádně mně obvykle stačí se pořádně vyspat a jsem zas plný energie.  Copak, ty pijavice, se kterými si doposud chrápal, byly vždycky zdechlý? Nesrovnávej vlkodlačí elán s nějakými krvesavými cucáky! Hlavou mi lítají čím dál praštěnější myšlenky. A mezitím si kocour užívá Silvienovy pozornosti. „Na koho bych tu měl, prosím tě, žárlit,“ prsknu uraženě, ale vzápětí sklopím v rozpacích pohled, když mě začne hladit po oušku. Tohle je tak nefér, takhle se mnou manipulovat! „Tak nefér,“ zamumlám a přivřu oči.

 

Silvien La Croix

Je úplně vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. Určitě ale přemýšlí nad blbostma. U něj by mě to opravdu nepřekvapovalo. Je celý trochu praštěný, hlavně když si vzpomenu na ten včerejšek, jak žárlil. Vůbec nemá z mého druhu strach a to je chyba. Potkat se s někým jiným, tak by litoval. Navíc to, jak se pořád brání a přitom, když se ho dotknu, je štěstím bez sebe. „Jak pro koho,“ ušklíbnu se. Po chvíli ruku stáhnu „Měl by ses jít umýt.“  Opravdu je totiž příšerně špinavý. Pot je z něj úplně cítit. Sám se zvednu a najdu si pro sebe pohodlné oblečení, které si vzápětí natáhnu. Po něm taky hodím dva kusy oblečení, protože to, co měl včera, je špinavé. Hlavně, když se udělal ještě předtím, než jsem to z něj sundal. Kocour mezitím zamíří do kuchyně, ale jeho snídaně může ještě chvíli počkat.

 

Tomoe

Zatřesu rozčileně hlavou a s odrfknutím odvrátím tvář. Mám chuť mu ten úšklebek smáznout z obličeje. Ale to jak mě hladí, je příjemný, takže ho nechám.  Když se konečně zvedne a oblíkne, oznámí mi, že se mám jít umýt. Vím to sám! Nemusí mi to připomínat. Trochu se poposunu, ale skousnu si rty. Celý rudý sklopím hlavu. Sakra. „Já nemůžu,“ zamumlám. Je mi tak trapně. Jeho pozvednuté obočí mě naštve. „Říkám ti, že se nepostavím!“ vypísknu zahanbeně. Zvednu k němu ruce a odvrátím rudou tvář: „Musíš mě tam odnést,“ vysoukám ze sebe nakonec tiše.

 

Silvien La Croix

Skoro jako by v něm bojovaly dvě osobnosti. Ta, která miluje a touží po mých dotycích, a ta, která se musí vzpouzet. Stejně se, ale vždycky poddá. Už bez toho nemůže být. Dal jsem mu zakusit nezapomenutelnou slast, které se už nikdy nenabaží. Když řekne, že se nemůže vykoupat, pohlédnu na něj. To si snad dělá srandu, ale to, co řekne pak. Myslím, že to ve mně vyvolává pocit uspokojení. Dostal jsem ho tak hluboko, jak je to jen možné. „Musím?“ otážu se tiše a dojdu k němu. Ale místo toho, abych mu pomohl, se k němu skloním a velmi hluboce ho políbím „A co kouzelné slůvko prosím?“ zeptám se s tichostí, když se odtáhnu.

 

Tomoe

Huh? Cooooooo? C-co to na mě zkouší za taktiku? Tak sladký polibek po ránu. Neubráním se tichému zavzdychání. „K-kouzelné slůvko?“ zavrčím s rozpaky a zamračím se. Já mám pijavici o něco prosit?  Kdo to kdy slyšel, aby se vlkodlak doprošoval něčeho u pijavice?? I když Silvien je tvrdohlavej a neoblomnej. Musí být vždycky po jeho. Jenže já se jinak do té koupelny nedostanu. Nerozhodně zakňučím. Nakonec se zhluboka nadechnu a váhavě se na Silviena podívám: „J..já..p-prosím,“ řeknu se sebezapřením a celý rudý ve tváři.

 

Silvien La Croix

„Líbí se ti to, co?“ zeptám se s tichým uspokojením. Nepatrný dotyk, polibek a jeho srdce začne tak rychle bít. Mám ho plně ve své moci, už o tom není pochyb. „Ano,“ a prsty ho pohladím po tváři. Vidím, jak nad tím uvažuje, ale stejně nemůže dojít k ničemu jinému než, že ty slova řekne. Jinak by se dneska asi ani nepohnul. Včera to pro něj bylo opravdu až příliš. „Ty moje sladké štěně,“ zacukají mi koutky úst, když to vykoktá. Navíc to jeho kňučení, je opravdu roztomilý. S lehkostí ho vezmu do náruče a odnesu do koupelny. Tam mu napustím vanu, do které mu pak pomůžu. Přinesu mu ještě ručník a oblečení „Až budeš, tak zavolej,“ řeknu mu a zamířím se postarat o kocoura.

 

Tomoe

Ježiš, já to fakt řekl! Je mi taková hanba, tohle se nikdo nesmí dozvědět. Hlavně ne Taichi a kámoši. Musel bych se zahrabat. Grr, komu říká, že je sladké štěně?  Vysloveně se baví mými rozpaky. „Říká někdo, kdo je cítit jak chodící reklama na dámskou voňavku,“ remcám tichounce. Ale jsem mu vděčný, že mi do té vany pomůže. Zvláštní, že se o mě takhle stará, pomyslím si, když se opřu o hranu vany a položím si na složené ruce bradu. Zavřu slastně oči. „Tak pro tuhle slast jsem rád, že jsem naživu,“ zakňourám spokojeně, když cítím, jak to ulevuje mým bolavým partiím. Pořádně se vydrhnu, ještě chvilku si v hřejivé vodě pobudu a nakonec se rozhodnu vylézt. No, zadek už mě tolik nebolí, to bych měl zvládnout. Postavit se mi nedělá přílišný problém, ale když začnu přelézat okraj vany, podlomí se mi nohy a já se už podruhé v pár dnech rozplácnu na zemi. „Au, au, to snad není možný tohleto,“ brouknu poníženě.

 

Silvien La Croix

Tak prý voním jak ženská. „Tak to bys měl přemýšlet, jak voníš ty.“ uchechtnu se. Voní jako já, skoro z něj není cítit ten jeho druhý pach. No nic, jdu nakrmit kocoura. Dám mu konzervu. Zatímco se mi otírá o nohy. Někdy se opravdu až moc lísá, skoro jako to malé štěně. Kocourovi vyměním ještě vodu a pak si pro sebe otevřu jednu krevní konzervu. Při tom začnu chystat něco normálního k snídani pro dva. Jsem si jistý, že on tu ještě chvíli pobude. Když se nepostavil na nohy, tak by sotva dolezl domů. V té vaně mu to trvá opravdu dost dlouho, už snídani dodělávám, když se z koupelny ozve rána. To jsem mohl čekat, že mě nezavolá. Vypnu vajíčka a jdu se podívat, jak na tom je „Ty se opravdu dost rád válíš po zemi.“ neodpustím si, když ho najdu rozpláclého na zemi. Skloním se k němu a vytáhnu ho na nohy. Natáhnu se po osušce a začnu ho utírat.

 

Tomoe

No jo, co jsem mohl čekat. V mžiku je tu. Zadrmolím omluvu, když mi pomůže na nohy, ale radši zůstanu zticha a nekomentuju jeho připomínku.  Řekl bych mu totiž dost nevybíravá slova. Začne mě sušit, ale to mu nemůžu dovolit. Jeho dotyky mě nenechávají tak docela chladným. Nevydržím to, když přejede osuškou po břiše, a vytrhnu mu ji z ruky. „Já sám, já sám!“ vypísknu celý rudý a otočím se k Silvienovi zády. Na to se s bušícím srdcem začnu utírat sám. „Nejsem přece děcko, to zvládnu sám,“ zareptám na obranu.

 

Silvien La Croix

Pomalu přejíždím osuškou po jeho chvějícím se těle. Že se nestydí, takhle mě tu svádět a ještě k tomu takhle po ránu. Je pravda, že bych klidně mohl znovu, ale štěně určitě potřebuje pauzu. „Já přece nekoušu,“ zabručím, ale nechám ho. Je to teda stydlivka, už jsem z něj viděl vše, tak nevím, proč se musí zakrývat. Opřu se o stěnu koupelny a sleduju ho, jak se utírá. „Jsi děcko. Nevíš, co je pud sebezáchovy,“ s tím se odmlčím. „Měl by sis pospíšit. Jinak nám vystydne snídaně. zabručím a čekám, až bude hotový. Nejspíš mu zase budu muset pomoct, aby se dostal do kuchyně.

 

Tomoe

Ne, jistěže nekoušeš, jen se můj zadek a tělo necítí před tebou v bezpečí. Ani v klidu. Cítím na sobě jeho pohled. V téhle pozici mi to není moc příjemné, jako by mě rentgenoval. Probíhá mi z toho tělem mravenčení a zrychluje se mi tep.  „Pud sebezáchovy, říkáš...,“ zabrblám. „Jistě, že ho mám,“ opáčím a dosuším si vlasy, co to jde.  „Eh, snídaně?“ obrátím se na Silviena a mé zelené oči zajiskří. Za lehkého skřípění zubů, jak mě bolí zadek, se oblíknu do připraveného oblečení, které je mi ale trochu větší. To ale teď nehodlám řešit. Jak se řekne jídlo, tak se neznám.  Pár vratkými kroky přejdu k Silvienovi.

 

Silvien La Croix

„Opravdu?“ otážu se znovu. „Tak to by mě zajímalo, proč jsi mě hledal,“ zabrblám a nepřestávám ho sledovat.  „Jo, snídaně,“ kývnu. Je vidět, že je hodně hladový. Hlavně na jeho očích to je vidět. Hlad, ten pocit znám i já. „Celkem ti to padne,“ pronesu, když vidím, jak to na něm plandá. Je to opravdu ještě dítě. Když ke mně doklopýtá, tak ho podepřu a dovedu do kuchyně. Posadím ho ke stolu a připravím prostírání a nádobí. Vzápětí snídani rozdělím na dva díly a teprve pak si sednu. „Dobrou chuť,“ popřeju mu a pomalu se do toho pustím.

 

Tomoe

„Ještě si stěžuj,“ zahuhlám tiše pro sebe. Nemám mu na to co říct, sám si tím nejsem vůbec jistej. Prostě jsem cítil nutkání ho najít. To je vše. Pomůže mi ke stolu a položí přede mě snídani. Zakručí mi v žaludku, jo, už vážně padám hlady. Dal bych si i nějakou flákotu masa, ale tohle taky neodmítnu. „Dobrou chuť,“ vyhrknu nedočkavě a pustím se do toho.

 

Silvien La Croix

„Bude ti to vůbec stačit?“ zeptám se s pozvednutým obočím, když se do toho pustí. Navíc to v něm rychle zmizí a to já jsem teprve v polovině své snídaně. „Jsi nenažranec,“ zhodnotím to a dojím svoji porci. „Chceš ještě něco?“ s povzdechem se zeptám. Já mám dost, měl jsem krev a tohle, takže mi to úplně stačí, ale on vypadá, jako by týden nejedl. Zvednu se a kolem nohou se mi otře kocour.

 

Tomoe

„No dovol,“ odfrknu si uraženě a založím si ruce na prsou. „Jsem ještě ve vývinu, navíc jsi mě donutil včera vydat až příliš mnoho energie!“ kouknu na něj, jako by se úplně zbláznil. Hmm, možná je neslušné zeptat se na přídavek, pomyslím si. „Já...možná bych si ještě dal,“ řeknu tiše a přitom si všimnu, že se kolem Silviena zase motá ten mourek.  Možná bych se s ním přeci jen mohl sblížit, zauvažuju. „Či či či,“ zkusím to, ale v tu chvíli mi zase zakručí v břiše. Trhnu sebou a zrůžoví mi uši. Tohle muselo vypadat pěkně divně.

 

Silvien La Croix

„Donutil?“zvednu obočí „Nevím, kdo to včera tak sténal. Měl jsem dojem, že si to užíváš víc, jak já,“ pronesu s klidem. „Takže si dáš, ty hladovče.“ pronesu a znovu se mi zvednou koutky úst. „Nevím, jestli si s ním budeš rozumět.“ zavrtím hlavou. Pes a kočka, to rozhodně nejde dohromady. „Hladové štěně.“ zabručím a zamířím k ledničce. Vyndám nějaké maso a vajíčka. Zbytky cibule osmažím na pánvi a přidám maso. Nakonec na to rozklepnu vajíčka. Takhle kvůli němu vyvařovat, ale zase je pravda, že ho tu nenechám vyhladovět. Dodělám to a všechno mu vysypu na talíř. Vzápětí se znovu posadím proti němu a sleduju, jak se tím začne cpát.

 

Tomoe

Nevím, jestli cítím víc vztek, nebo rozpaky, ale nedokážu ze sebe dostat ani slovo. Mám ho chuť za ty slova fakt přetrhnout. Sedím na židli jak zařezaný, celý rudý a ani nepípnu. Přesto poočku sleduju Silvienovo počínání v kuchyni. Se světem je něco špatně. Upír, vlkodlak a kocour jsou společně v klídku v jedný místnosti a upír vlkodlakovi momentálně vyvařuje. Vlastně je to poměrně vtipné.  Snažím se skrýt pobavený úsměv. Nakonec přede mně Silvien postaví velký talíř lahodně vonící směsi. Ah, proti jídlu jsem vážně slabý. Kouknu dojatě na jídlo a pustím se do něj. Po pár soustech se přeci jen zarazím, ale nejsem schopný se na Silviena ani podívat. „D...děkuju, je to moc dobré,“ vysoukám ze sebe tichounce a letmo se na na něj podívám, než zase rychle odvrátím pohled. Začnu se znovu s vervou věnovat jídlu, dokud ani tenhle talíř není prázdný. Pak spokojeně vydechnu a olíznu si rty. Už se cítím velice dobře.

 

Silvien La Croix

Sleduju ho, pořád jí a pořád. Tolik toho do sebe cpe, skoro je až s podivem, že se to do něj všechno vejde. „S tebou to bude asi hodně komplikované ohledně jídla,“ neodpustím si. Nakonec dojí a já po něm uklidím. Hned začnu nádobí umývat. To je ale hrůza, vařím tu pro to štěně. Nádobí umyju a pak se kouknu po tom štěněti. „Tak, co podnikneme teď?“ zeptám se s tichostí. Dojdu k němu a zlehka se dotknu jeho oušek.

 

Tomoe

Komplikované? Úplně normální, mistře kuchaři. Kdybyste nebyl pijavice, rozuměl byste, co je to apetit a normální hlad. Pomyslím si a vypláznu na Silviena, když je otočený ke dřezu, jazyk. Když skončí, přiblíží se ke mně. Zase se dotýká mých oušek. Má na to úchylku, nebo co? Ne, že by mi dotyk na tom místě vadil. „Co podnikneme?“ zopakuju po něm a podezíravě zúžím oči. Doufám, že nechce opakovat to...to, co včera. „Já...já..měl bych se vrátit!“ vyhrknu a postavím se. Sklopím přitom pohled. „Taichi bude mít starost a zdržel jsem se tu dlouho a...a tak,“ vyklopím ze sebe. Ano. Nemám přece důvod tu zůstávat. Nedovedu si představit, že bych se Silvienem dělal nějakou normální věc, jako je třeba koukání na bednu. Uvah, to je ujetá představa! Navíc, čím dýl tu budu zůstávat, tím víc jsem v nebezpečí, že budu obětí dalších perverzních vrtochů tohohle chlápka. Potřesu hlavou.

 

Silvien La Croix

„Přece se nebojíš,“ přitom mu prsty nepřestávám žmoulat ouško. Úplně cítím, jak je mu to příjemné a jak jeho srdce zběsile uhání. „Přece bys mi tak rychle nechtěl utéct,“ pronesu a rukou ho obejmu kolem pasu. „To se nedělá, hlavně, když jsem se o tebe tak postaral.“ pokračuju se stejným klidným hlasem. Skoro mě vyjedl a já bych ho měl pustit, to teda opravdu ne.  Něco za něco. To by si měl uvědomit. Včera to byla jen moje dobrá vůle, že jsem mu udělal tak dobře. Prsty mu zvednu bradu a zahledím se do jeho očí. Vzápětí mu věnuju velmi, ale velmi dlouhý polibek. Navíc, po tom co se natáhl v té koupelně, není schopen někam chodit.

 

Tomoe

„Nhh,“ zakňourám bezmocně, když mě vezme kolem pasu. Je pozdě. Měl jsem vědět, že jemu ze spárů jen tak neuteču. A ještě ze mě dělá toho špatného a nevděčného. To je vrchol tohle to! Donutí mě podívat se do té sametové černi. Jako by mě svazovala a vtahovala do svých hlubin. Vzápětí mě do té hlubiny vtáhne jeho polibek. Tak dlouhý a tak jemný. Mnnh, zatraceně, mám hrozný problém, abych se mu nepodvolil. „Pusť mě,“ vydechnu rozechvěle, když dá mým rtům konečně prostor. Já tu nejsem od toho, abych byl jeho sexuálním mazlíčkem, měl bych se vrátit.

 

Silvien La Croix

„To je správně,“ pochválím ho. Je tak poddajný, odpovídá na každé mé dotyky a polibky. Bavím se tím, jak po mě touží. Slovy se snaží se bránit, ale tělo chce úplně něco jiného. „Nevidím k tomu žádný důvod,“ odvětím klidně na jeho prosbu. Jestli se tomu tak dá vůbec říkat. Spíš prosebné kňournutí. „Nebraň se tomu,“ pokračuju a rukou mu zezadu zajedu pod tričko. Jeho kůže je neskutečně horká. Víc si ho k sobě natisknu. Takhle po ránu je to nezvyk dělat, ale proč ne, když k tomu mám možnost.

 

Tomoe

„Nevidíš?“ opáčím hlasem o oktávu výš. „Doporučuju ti prohlídku u očaře,“ řeknu uštěpačně. Sakra, to je zvrhlík, ten se tímhle vysloveně baví. Se zasyknutím se nadechnu, když se mi dostane pod tričko. Má tak studené prsty.  Nejsem si jistý, jestli je to tím, že máme přirozeně vysokou teplotu, nebo jsou pijavice tak chladné. Asi o tom Taichi něco říkal, ale nemůžu si vzpomenout. Zapřu se dlaněmi proti Silvienovo hrudi, když mě k sobě těsněji přitiskne. Proč mi nemůže dát po ránu pokoj? Cítím, jak mé tváře hicují červení. Nedovedu se mu podívat do očí. Určitě by na mě zkusil nějakou taktiku a já bych se mu podvolil. To tak!

 

Silvien La Croix

„Oči mám v pořádku, štěně,“ zašeptám mu s tichostí do ouška. Cítím, jak jeho tělo skoro sálá. Snaží se mě od sebe odstrčit, ale je to takový spíš dotyk než odstrčení. „Ale no tak, ty sám to taky chceš,“ pokračuju a prsty mu nadzvednu bradu. Zahledím se mu do jeho už tak zmatených očí a hluboce ho políbím. Jeho tváře jsou tak neskutečně rudé, až je to skoro zábavné. Prsty se stále dotýkám jeho horké kůže a znovu si ho přitisknu těsněji k tělu.

 

Tomoe

Uwaah, zase mi šeptá do ucha! Tělem mi projede chvění a já semknu víčka.  Ale po těch slovech, mě znovu donutí pohlédnout do jeho očí. A dost! Já že to...já?!  Vytrhnu se mu z polibku a odstrčím ho od sebe. „Ty.. ty si teda věříš!“ prsknu navztekaně a ukážu na něj třesoucím se prstem. „Kdo by chtěl s tebou...,“ zajíknu se se celý rudý. „Blbečku! Kreténe! Ú-úchylná pijavice!“ štěkám rozpačitě a couvám z kuchyně. „Nemysli si, že tě ně-něco nechám udělat! Blééé!“ vypláznu na něj jazyk a upaluju ke dveřím. Nejvyšší čas vzít nohy na ramena. „Měj se!“ křiknu, proměním se do vlčí podoby a zdrhám, co mi síly stačí.

 

Silvien La Croix

Překvapeně na něj pohlédnu. On se ode mě odtáhl? Pak začne plácat ty nesmysly. On si opravdu nechce připustit, že to chce a hodně. Protože po mých dotycích a polibcích se neskutečně chvěje. Když mě nazve pijavicí, jen se zamračím. Krok za krokem jdu za ním. To si opravdu dovolil dost. Jen ať si nemyslí, že si může dovolit všechno, štěně jedno přidrzlé. „Zase se někdy zastav.“ zavolám za ním nakonec. Zdrhá, ale jsem si jistý, že se znovu vrátí. Nemůže beze mě být. S úšklebkem zavřu za tím čoklem dveře a jdu si ještě na chvíli lehnout.