Hazuki

 Procitnu ze spánku a uvědomím si hned několik věcí najednou. Že jsme zpátky u Gabriela v bytě, ležím na posteli a do ložnice vchází Gabriel. Netuším, kdy jsme se vrátili, proč jsem spal, ani zda je ten samý den. Okamžik na to usoudím, že to stejně není tak důležité. A vůbec, proč bych se měl něčím takovým zaobírat. Je mnoho jiných zajímavých myšlenek a pocitů, které se derou napovrch, aniž bych vlastně chtěl. Pocítím ve svých vlasech ty známé prsty a tichý hlas svého hrdého protějšku. Bez jediného náznaku, že bych byl vzhůru, náhle otevřu oči a zaklesnu se pohledem do jeho očí. „To nechejme náhodě či osudu, můžeš si vybrat,“ opáčím stejně tiše a oči přivřu. Rty se mi zvlní v úšklebek. „Možnostem se meze nekladou.“

Gabriel La Croix

„Víš, že jsi moc zlobivý chlapec, Hazuki?“ tiše se ho zeptám a pohled jeho očí mu oplácím. Má v nich takový zvláštní výraz. Výraz, který jsem u něj nikdy neviděl, a docela mě to začíná rajcovat. Nejspíš ani neví, co se mnou dělá „Hmm, takže si můžu vybrat?“ tiše pokračuju a prsty přejedu po linii jeho jemného krku. Nato se skloním a spoutám jeho rty v jemném, ale velmi vášnivém polibku. „Jsi moje zlato, moje všechno.“ zašeptám mu do jeho ouška a prsty vjedu pod jeho košili, dotýkajíc se jeho chladné hrudi. „Možná bys měl pít častěji. Je to zajímavé, až na to, že jsi lezl po Silvienovi. Což se mi vůbec nelíbilo. Takže už to nikdy nedělej.“ upozorním ho a rty začnu laskat jeho krk. Přitom prsty hladím jeho bříško. Tahle noc by mohla být velmi, ale velmi zajímaví, rozhodně ho, ale nenechám spát nebo utéct.

Hazuki

Nechám ho, aby mě políbil, skrze vášeň v polibku a pod dotyky Gabrielových prstů mi tělem projede příjemné zamrazení. Dráždí ve mně ty pudové reakce, touhy. „Hee,“ zabručím v hraném údivu. „Já a zlobivý chlapec? A vůbec, nepřijde ti nevhodné dospělého takto označovat?“ opáčím klidně. Zatnu svaly na břiše a zavřu oči. Mám rád, když tohle dělá. V tuto chvíli nemám problém to přiznat. Ale současně nemám chuť se snadno podvolit. Navíc jeho slova jsou na to až moc dráždivá a já je nemohu nechat bez odezvy. Navíc, co to plácá o lezení po Silvienovi? Kdy jsem něco takového dělal? Odfrknu si. „V prvé řadě sis asi něco pomýlil, nejsem opilý. Lézt po tvém bratrovi? K čemu by mi to bylo? Dříve bych od něj chtěl leda jeho hlavu, teď bych s ním nanejvýš bojoval, ale navzdory minulosti už nemám důvod. A pak - nejsem gay natož děvka, co by se spustila s kýmkoli, a jediný, kdo mě zajímá, jsi ty,“ řeknu tiše, chladně a otevřu oči. „Což mi připomíná,“ vybídnu mu více krk a věnuju mu zubatý úsměv, protože mám vysunuté tesáky. „Proč mě takhle zvrhle napadáš, sotva se probudím? Myslím, že jsem říkal, že dnes už více nezvládnu.“ Řekl jsem to sice ale v tuto chvíli je to lež. Cítím se na cokoli, co by se mi postavilo do cesty. Těměř jako by se ve mně něco probudilo. Jako by převládlo mé instinktivní já, které stěží poznávám. Ale stále jsem to já. Nezáleží na tom. „Nemusíš se mi dobývat pod oblečení,“ chytnu lem svého trika a pomalu, beze studu si ho vytáhnu vzhůru až odhalím svou hruď poznamenanou rudočernými linkami znaku La Croixů a ztuhlé bradavky. Přitom s tichou výzvou hledím Gabrieli do očí. „Můžeš ho klidně sundat.“

Gabriel La Croix

„Proč by ne?“ kouknu na něj „Já nejsme ten co to dost přehnal s pitím.“ upozorním ho a s velkým zájmem ho sleduju. Opravdu, nepřestává mě překvapovat. „Takže si to nepamatuješ?“ zeptám se ho a zahledím se mu do očí. Stalo se to skoro před chvílí a on o tom neví? „Ale jsi, jsi jiný než jindy.“ vážně pronesu a prsty mu přejedu po tváři. Vzápětí se zamračím „Nejsi děvka a ano máš pravdu, patříš jen mě a nikomu jinému, ale ani tak ti to nebránilo abys po něm lezl. Vím, že jsi byl z toho pití trochu mimo, ale radím ti, abys to už nikdy nedělal.“ s tichostí pronesu a políbím ho na rty. Nelíbilo se mi to, dráždilo mě to, jak se k němu skoro až vrhl. Nechci něco takového už víckrát vidět, Hazuki je jen můj a nikomu jinému patřit nikdy nebude. „Lháři, v tomhle okamžiku zvládneš cokoliv.“ oplatím mu pohled a znovu spoutám jeho rty. Přitom i já vysunu své tesáky a polibek s náruživostí prohloubím. Vzápětí se, ale rty přesunu na jeho krk, který se mi tak vybízí. Stačilo by se jen zakousnout, ale nemám důvod to dělat. Kdoví co by to s ním v tomhle stavu provedlo. „Baví tě mě takhle svádět?“ znovu k němu zvednu pohled a vzápětí mu triko opravdu stáhnu „Jsi nádherný.“ zašeptám a začnu jeho tělo laskat, zatímco ho znovu začnu zasypávat polibky. Chci ho, chci ho hnedka teďka. Jednou rukou stále laskám jeho tělo a druhou zamířím do jeho klína, kterého se dotknu.

Hazuki

 Nesmysly. Nikdy jsem neměl s pitím problémy, snad v pubertě a pak, když jsem se utápěl ve smutku ze ztráty bratra. To jsem pil mnoho dní. Proč bych teď měl být opilý, kdy bych stihnul tolik vypít? Či jsem spal tak dlouho. Vytřesu z hlavy úvahy, které ve mně Gabrielova slova vyvolala a pousměji se při jeho zamračení. Vykládá mi tu událost silně přitaženou za vlasy a předvádí mi tu slušně žárlivou scénu. Ovšem u toho se nezastaví a pokračuje v laskání mého těla, které tím nezadržitelně rozežíhá. „Nevím, o čem to mluvíš,“ vyloudím škádlivý úsměv a nechám ho, aby mi triko svlékl. „Nghh,“ stěží potlačím vzdech, když se dotkne dotkne už i mého klína, a napnu se. „Jestli jsem byl jako člověk hodně citlivý na laskání, po proměně v to, co jsem teď, je ještě těžší tomu odolávat,“ dostanu ze sebe tiše. Hlas se mi trochu chvěje. „Ačkoli tvé cukrování, kterým mě zasypáváš od božího rána, mě naštěstí drží, abych tomu hned nepodlehl,“ popíchnu Gabriela. Mám nutkání ho dráždit, popichovat, zvědav, co se stane, zkoušet, kam sahají hranice. A ukázat, že ani s někým, jako jsem já, není snadné pořízení.

Gabriel La Croix

„Možná řeknu Tristanovi, aby se na tebe podíval. Přeci jen je to doktor a rád bych zase viděl toho jeho zajdu.“ ušklíbnu se. Nejspíš ho ještě má, hlavně potom co se o něj tak bál, když jsem se z něj skoro napil. „Tak ty nevíš, jo?“ zeptám se ho. „Pokoušíš si se mnou hrát Hazuki?“ tiše a s varovným tónem se ho zeptám. Měl by vědět, že tohle by rozhodně dělat neměl. Je to pro něj totiž dost nebezpečné. „Ale, ale tady už je někdo vzrušením bez sebe co?“ popíchnu ho a na jeho klín přitlačím.  Vzápětí mu rukou vjedu do kalhot „Ale, ty jsi na tom už takhle?“ pokračuju a začnu hladit jeho vlhnoucí klín. „Tak se tomu poddej.“ vybídnu ho a další jeho slova umlčím polibkem. Jestli si myslí, že mě rozhodí tak se mílí, to já zbořím veškeré jeho zdi. Vlastně, on už žádné nemá, protože všechno co má, jeho podstava, všechno patří mě „Možná bychom měli sundat i zbytek toho tvého oblečení, protože takhle se ti tam nedostanu.“ ušklíbnu se a rty olíznu jednu z jeho ztuhlých bradavek.

Hazuki

„Tomu nafrněnému idiotovi?“ procedím skrze zuby a rozechvěle se nadechnu. „Fajn, i když ho nesnáším, zní to jako rozumný nápad, třeba zjistí, v co jsi mě to vlastně proměnil,“ odfrknu si. Jestliže je to taková lékařská kapacita, určitě na něco přijde. Ovšem toho kluka Gabriel zmiňovat nemusel. Snaží se mě namíchnout? Sám popichuje a přitom mě tu varuje, abych si s ním nehrál. „Nehraju si, vaše výsosti,“ opáčím a vzápětí se zprudka nadechnu pod jeho dotyky. Hladí mé tvrdé mužství a jakkoli zatínám svaly, začínám se nezadržitelně chvět. Uzamkne mé rty v polibku, jako by se chtěl ujistit, že už nebudu nic přidrzlého vykládat. Tímhle mě na moc dlouho nezastaví, pomyslím si s lehkým pobavením. Zasyknu slastí, když poškádlí mou bradavku. „Já už tě vybízel. Kampak se to ale chceš dostat?“ otážu se, hraje si na nevědomého.

Gabriel La Croix

„Myslíš si, že je nafrněný idiot?“ zeptám se ho a zavrtím hlavou. Vím, že se nemusíte, ale je jediný na koho se můžu v tomhle spolehnout. Nějak, mám omezené zdroje těch, na které se můžu spolehnout.“ povzdechnu si. On to sám moc dobře ví. „Proměnil jsem tě v to, co jsem já.“ pronesu, i když si tím poslední dobou nejsem jistý. Je trochu jiný, v mnoha ohledech, ale o to víc je to vzrušující. „Copak, neříkej mi, že žárlíš?“ ušklíbnu se na něj. Protože jak jsem zmínil toho klučíka tak zvláštně se podíval. „Nemáš proč, jsi pro mě jen ty. Jen by mě zajímalo, jestli ho proměnil.“ osvětlím mu to, protože ho nehodlám trápit, i když on to tak trochu dělá. „Výsosti.“ zavrtím hlavou a políbím ho na špičku nosu. „Tobě do kalhot.“ upřímně mu odpovím a stáhnu mu i ty poslední kousky oblečení co na sobě má. „Opravdu, jsi překrásný a jsi jen můj.“ zamumlám a prsty přejedu po jeho nabuzeném mužství. Než přejedu k jeho otvoru, který je už připravený. Přeci jen, dělali jsme to docela nedávno. „Zlato.“ zamumlám a políbím ho. Chci už být uvnitř něj. Takže se na okamžik odtáhnu a taky ze sebe stáhnu to přebytečné oblečení, přitom z něj nespouštím pohled.

Hazuki

 „Ano, myslím. Se spolehlivostí to nemá nic společnýho,“ vedu si svou. „Někdy najdeš spolehlivého spojence v někom, v kom bys to nečekal. Ale v tomhle ti rozumím. V tom jsme stejní,“ dodám tiše. V to co on? Podvědomě cítím, že to není tak docela pravda. Snad mi to napovídá instinkt, jsem...jiný. „Huh?“ zavrčím. Já a žárlit? „To těžko,“ odfrknu si a odhrnu si z obličeje světlé prameny svých vlasů. „To vím. A mě to teda nezajímá. Bylo jasný už tehdy, že to jednou udělá.“ okomentuju to. Nechám ho, aby mě úplně svlékl a oplácím mu pohled. „Přesně tak. Nhh,“ vzdychnu. „Jsem jen tvůj. Měl bys mi dát nějaký obojek, nebo si mě přivázat, aby sis byl jistý, že ti někam neuteču,“ pousměju se a roztáhnu nohy, které pokrčím v kolenou. On dlouho čekat nebude, touha z něj jen prýští, až cítím, jak se mi svírá hruď potlačovanými pocity a mé tělo...mé tělo se tak vyčkávavě napíná. A přesto mám nutkání se tomu všemu bránit a před těmi mocnými pocity utéct, než mě pohltí. Heh, možná by mi Gabriel ten obojek měl opravdu dát. Vlastně mi ho tehdy už dal, i když měl zpočátku jiný důvod. Ale před proměnou mi ho sundal a teď ho mám v nočním stolku. Tiše se uchechtnu, natáhnu ruku k šuplíku, a dříve než Gabrieli dojde, co mám v úmyslu, popadnu kroužek a upnu si ho na krk. Pak už si jen prohrábnu vlasy a vytáhnu je zpod obojku a klidně se na Gabriela zadívám. „Tak a teď se nemusíš držet zpátky.“

Gabriel La Croix

 „To je jedno, já mu věřím. Je to přítel a ty ho nemusíš mít rád, ale je hlavní, když ti pomůže.“ vážně pronesu a prohrábnu mu vlasy. „Třeba v Silvienovi a jeho příteli, co?“ pronesu, i kdy je to spíš konstatování než otázka. „Opravdu?“ zeptám se ho s jistým pobavením a sleduju jeho sladkou reakci. Přede mnou nedokáže nic skrýt, na to ho znám, až příliš dobře. „Ale on nemusí souhlasit. Někteří lidé myslí jinak. Nemusí toužit po věčnosti.“ odvětím a prsty přejedu po jeho tváři. Navíc byl hodně mladičký, takové rozhodnutí je navíc nevratné. „To stojí za zamyšlení.“ ušklíbnu se. Jeden obojek měl, nádherný, stříbrný, padl mu, ale teď ho mít nemůže. Zabilo by ho to, ale jsou i jiná řešení, jestli po tom tak touží. Jiné kovy nebo kůže. Na okamžik se zamyslím, ale mé myšlenky přetrhne jeho vybízivá akce. Tohle neměl dělat, nejspíš až skončíme, bude litovat, protože ač je jako já tak ho bude bolet každý kousek těla, ale zažije to nejlepší, co si jen dokáže představit. Už se do něj chci zanořit, když udělá to co  udělá a já si uvědomím, že jsem se nechal unést a nejsem dost rychlý „Hazuki.“ zašeptám šokovaně, když se mu obojek ocitne na krku. V prvním okamžiku ho okamžitě chci strhnout, ale zarazí mě to jak se na mě s uvolněním dívá. Jako by to stříbro ani necítil „Co se s tebou stalo?“ tiše zašeptám a dotknu se obojku, který spoutává jeho krk a jak vidno mu nic nedělá „Měl bys ho sundat, než Tristan zjistí něco víc. Nechci, aby ti to ublížilo.“ zašeptám a sleduju jakýkoliv projev bolesti, který by mohl nastat. „Navíc, pokud jsem o tebe tak se nikdy nedržím zpátky.“ zamumlám a na nic víc už nečekám a zanořím se do jeho žádostivého těla.

Hazuki

 Uvnitř mě to spokojeně zavrní, když spatřím Gabrielovu šokovanou reakci. Vidět ho občas rozhozeného není vůbec špatné. Váhá, zda mi obojek nemá raději strhnout a zkoumá, jestli se nezačnu zmítat v bolestech. Chyba lávky, Gabrieli, myslím, že takhle to v mém případě nefunguje. Jedinou reakci, kterou při kontaktu obojku s kůží cítím, je teplo. Nevím jistě, o čem to svědčí, ale momentálně beztak mou pozornost odvede Gabriel, který se vrhne do akce. „Nn-ahh!“ zasténám a chytnu se peřiny pod sebou. Ahh, to bylo těsné. Málem jsem se udělal jen z toho, jak do mě vstoupil. „F-fajn,“ dostanu ze sebe rozechvělým hlasem a olíznu si horní ret. „Tak mi to dokaž,“ vybídnu ho tiše a chytnu svůj penis. Palcem si přitlačím na špičku, abych se hned neudělal. Protože vím, že jakmile se do toho Gabriel pustí naplno, dlouho to nevydržím.

Gabriel La Croix

„Nedělej už nic tak šíleného. Tohle ti vyšlo, ale taky jsi mohl umřít.“ s tichostí mu zašeptám a jemně ho políbím. Skoro, až s něhou jemně prozkoumám jeho rty a jazykem mu vklouznu do úst, než se odtáhnu. „Jsi zlato.“ tiše zašeptám a nadzvednu mu bradu. Skoro se udělal, jak jsem do něj vstoupil. „Dokázat ti to?“ zeptám se ho. Tohle by po mě neměl chtít, protože neví, co to vůbec chce. Hlupáček jeden, nejspíš na něj pořád působí ten alkohol. „Tohle nedělej.“ upozorním ho a z pohledem do jeho očí mu ruku z penisu odtáhnu. Chytnu mu i druhou ruku a propletu si s ním prsty a ruce mu přitlačím z obou stran jeho hlavy. „Teď bychom se do toho měli pustit, nemyslíš?“ zeptám se ho, i když to vlastně není otázka. Teď se udělá, ať se mu to líbí nebo ne. „Dnešní večer tě nenechám vydechnout. Nebudu se držet zpátky, to ti slibuju.“ vážně pronesu a znovu spoutám jeho rty. V tom okamžiku začnu s vzrůstající intenzitou přirážet do jeho těla. Nehodlám ho šetřit, hlavně, když mě k tomu abych si ho bral, sám vybízí. „Hazuki.“ zabručím jeho jméno a začnu přirážet o dost tvrději.