Hazuki

„Mhhn,“ brouknu tiše a trochu se zavrtím. Nemůžu se nějak hýbat. To spím v kleštích? Nebo mě svázal, když jsem usnul? To by mu bylo podobné. Ale ležím na měkkém. Měkkém? Kdy jsem se dostal do postele? Myslí mi zpomaleně táhnou zvědavé myšlenky a já procitám z bezesného spánku. Zhluboka se nadechnu a vydechnu a lehce se zamračím. Spím v nějak podivné pozici. Opět se maličko pohnu a tentokrát se ozvou jiné části mého těla. Au, sakra tohle vážně včera přehnal. Pootevřu oči a před sebou vidím nějakou překážku. Co to? Je to chladivé a.. Zatrne ve mně šokem. Srdce se mi bláznivě rozbuší. Já- c-co sakra dělám v jeho náručí?? „Uch, to snad ne,“ šeptnu zděšeně a nevěřícně pohlédnu Gabrielovi do tváře. Odtáhnu se a posadím se. Přitom ale bolestně zkřivím tvář, když se ozvou všechny namožené a rozbolavělé partie. 

Gabriel La Croix

Zabručím, když se začne až moc vrtět. Vlastně proč se tak vrtí, vždyť leží na svojí polovině postele. Nakonec oči otevřu a vzhlédnu k němu. To rozhodně nevypadalo, že by spal na své, ale lidi jsou opravdu divný a někdy, až moc přítulní, i když mně je to docela jedno, když nebude otravovat, jako zrovna teďka. „Co zase máš? ”zabručím a taky se posadím. Zajímalo by mě, co mu přelítlo přes nos. „Jak se po včerejšku cítíš?” otážu se ho a natáhnu ruku. Chytím ho za vlasy a přitáhnu si ho k sobě. „Koloušku, dneska budeš mít zajímavý den,” zabručím s pohledem do jeho očí. Načež si ho přitáhnu do hlubokého polibku. Jazykem mu přitom zajedu do úst. „A stejně zajímavý bude i dnešní večer,” dodám, když se z polibku odtáhnu. Pustím ho a prsty mu přejedu po tváři. „Jdi se umýt,” poručím mu vzápětí a natáhnu se po mobilu.

Hazuki

Co mám?  Šok z toho, když se probudím v tvým náručí, prolítne mi hlavou. Ani nestačím odpovědět, a za vlasy si mě přitáhne, což není vůbec příjemné. Pozorně opětuju jeho pohled. K-koloušku?! Cítím se z toho oslovení trapně. Zajímavý den? Počínaje dneškem vlastně oficiálně začíná můj život ve vlastnictví tohohle náfu...“Mnnh?!“ Bože, on mě líbá?? Po ránu a takhle náruživě, co to má být?! Čeká snad, že si zvyknu na něco takovýho? Konsternovaně, zmateně a vlastně úplně odzbrojeně na něj koukám a nezmůžu se na souvislou odpověď. Tohle je na mě moc. Proto uvítám, když mě pošle se umýt. To s radostí taky udělám. Ačkoli zvednout se a dopravit se do koupelny je peklo. Jestli mě včera bolelo tělo po sexu, teď je to mnohonásobně horší.  Umyju se rychle. Pak se navzdory bolavému tělu i obléknu a upravím. Když se vrátím do ložnice, cítím se klidnější. „Nuže, jsem zvědavý, čím má být dnešní den zajímavý,“ ozvu se, zatímco si řemínkem z oblečení spínám vlasy do culíku vysoko na temeni. „Jinak bolí mě téměř celé tělo, ale dovedu si s tím poradit, děkuji za optání,“ zamumlám v rámci možností zdvořile. Vážně nemám chuť mluvit s Gabrielem zdvořile, ale zatím nevím, jak si vlastně stojím a co si můžu dovolit.

Gabriel La Croix

Vidím, že jsem ho rozhodil a to je teprve ráno. Jsem zvědavý, co mi dneska ještě ukáže, opravdu je to s ním zajímavé a já se rád budu bavit jeho výrazy. Hlavně, když mi bude klečet u nohou. Dneska se nezmůže na jediné slovo a za chvíli zmizí v koupelně, i když jeho krok je dost váhavý. Včera jsem mu dal víc jak zabrat, ale sám si o to řekl. Sám chtěl pokračovat a ještě se mi tak nabízel. Jakmile zmizí, vyřídím telefonát, měl by se sebrat, protože dneska ho toho dost čeká. Hlavně se dneska musí ukázat a to s touhle chůzí bude dost těžké, aby pak měl vůbec nějaký respekt. Nakonec se převléknu do obleku a v kuchyni se dám do vaření něčeho, co by ho zasytilo. Nějakou dobu už nejedl, takže musí doplnit energii. Asi bych měl víc myslet na lidské tužby a potřeby. „Nedovolil jsem ti, aby ses oblékl,“ pronesu, když vyjdu z kuchyně a pohledem přejedu po jeho oblečení. „Takže až se najíš, tak se okamžitě svlékneš. Mám pro tebe jiné oblečení!“ rozhodnu. „Hlavně, aby sis dokázal poradit s pořádnou chůzí, protože jestli nebudeš chodit normálně, tak to budeš mít těžké,“ ušklíbnu se. Nejspíš se mu to v té koupelně rozleželo, ale má to pořádnou smůlu. Dneska nejsem pro žádné žerty.

Hazuki

Vida, dnes je páneček zase úchvatně naladěn. To jeho pánovité chování je dnes na úrovni, vážně. Jen co na mě koukne, remcá, že jsem se neměl oblíkat. To jsem tu měl jako chodit nahý, nebo co? Ach tak, dá mi na sebe něco jiného? Jeho další slova už jsou srozumitelnější. Aha, takže jdu s ním někam, kde se s ním mám prezentovat. To jsem tedy zvědav, co se ode mě čeká. „Dobrá, beru na vědomí,“ odvětím s bohorovným klidem, ačkoli ve mně hoří plamínek nechuti a zároveň jisté zvědavosti. „Děkuji ti za tvou starost, ale nepodceňuj mě prosím. Dokážu si poradit,“ odpovím i na jeho úšklebek. Naštěstí jsem se udržel, aby můj hlas nenabyl lehce přezíravého tónu. Následuju ho pak do kuchyně.

Gabriel La Croix

Vidím na něm, že se mu to nelíbí, ale mě nezajímá to, co se mu líbí, a to, co se mu nelíbí. „Hmm,“ odfrknu si. Jsem zvědavý, jak se mu bude líbit to, kam ho vezmu. Zajisté ho to dost rozhodí, ale bude dělat to, co budu chtít já. A jestli ne, tak mu večer budu ukazovat, kde je jeho skutečné místo. „To bych ti radil, Koloušku,“ zareaguju na jeho slova a kývnu mu ke stolu, kde má nandané jídlo. Ještě mu naleju vodu a přidám tablety, když se ozve zvonek. „Jen se pořádně najez,“ vybídnu ho a jdu otevřít. To byla rychlost. Jeho nové oblečení přinesli, spolu se zbraní. Všechno si to vezmu a v ložnici to položím na postel. Nato se za ním vrátím zpátky do kuchyně. „Až se najíš, tak se převlékneš a vyrazíme,“ oznámím mu a pořádně si upravím kravatu.

Hazuki

Zase mě nazval tou trapnou přezdívkou. Míní mě tak oslovovat i na veřejnosti? Před svými podřízenými? Klanovými příslušníky? To bych raději zemřel. Tváře mi zahoří rozpaky a zasednu ke stolu. V mé sklenici se opět rozpouští podpůrné tablety, připadá mi patetické, že to musím pít. Jídlo je kupodivu dobré, a jelikož mám hlad jako vlk (přiznačné označení pro poslušného psa, jakým jsem se stal), mám téměř vše snědené, když se Gabriel vrátí do kuchyně. Zvonek nejspíš znamenal, že přivezli oblečení, co chce Gabriel, abych si vzal na sebe. Jakmile dojím, umyju a uklidím po sobě talíř, vypiju svoji sklenici s vodou a tabletami a zamířím do ložnice, zvědav, co mi uchystal. Ukáže se, že je to tmavý oblek. Ach ano, měl jsem tušit, že i mazlíček musí vypadat na úrovni. Povzdechnu si a začnu se oblékat. Zrovna se natahuju pro kravatu, když se zarazím a obočí mi vystřelí vzhůru. Zvednu těžké pouzdro a pohlédnu na zbraň. „Tak ty mi dáváš zbraň?“ uchechtnu se pobaveně a prohlédnu si ji. Ano, samozřejmě na upíry téměř neškodná hračka, jak se dalo čekat. Vyzkouším, jak mi padne do ruky. Prohlédnu zásobník a pak to s dalším pobaveným uchechtnutím zandám do pouzdra, které si připnu. Doobléknu se a znovu si upravím vlasy.

Gabriel La Croix

Neušlo mi, jak se při tom oslovení zatvářil. Já jsem díky tomu přišel na velmi rozkošnou přezdívku, je to lepší, než mu říkat pse, a koloušek se k němu opravdu hodí. V posteli opravdu vypadá víc jak zranitelně. „Šikovnej,“ pochválím ho, když po sobě zvládne uklidit. Ještě aby si dokázal sám uvařit a občas i mně. „Umíš vařit?“zeptám se ho vzápětí a prohrábnu si vlasy. Nakonec jdu za ním a prohlížím si ho přitom, jak se svléká a pak znovu obléká. Oblek mu sedí přesně. Vypadá v tom opravdu dobře. Elegantně a navíc podtrhuje i jeho celkové vzezření. Jen se ušklíbnu, když si všimne i zbraně, kterou si chvíli zaujatě prohlíží, ale pak si pouzdro i se zbraní připne. „Dej pozor na koho s ní budeš mířit, koloušku,“ upozorním ho. Mně by sotva nějak ublížil, pořádně by mě naštval, ale sotva by se mi mohlo něco stát. Nicméně ho nehodlám podcenit, je to Lovec, i když bývalý, tak je pořád dost nebezpečný. „Myslím, že můžeme vyrazit, ale upozorňuju tě. Poslouchej mě na slovo, jinak toho budeš velmi, ale velmi bolestivě litovat,“ upozorním ho a naznačím mu, aby šel za mnou.

Hazuki

Koloušek se bude snažit, aby ti nemířil na hlavu, pomyslím si uštěpačně. Anebo na klenoty, pomyslím si vzápětí a mám co dělat, abych se neuchechtl nahlas. Zamířím za ním. Cestou na chodbě ještě mineme zrcadlo.  Letmo do něj pohlédnu. Sakra, ten obojek je řádně vidět. Vypadá takhle docela obyčejně jako šperk, vlastně se hodí ke kravatě. Ale jít s tím na krku ven, zúžím oči a povzdechnu si. „Kam jdeme?“ otážu se v rámci možností neutrálním tónem. Jsem zvědav, co se bude dít. Předpokládám, že míříme k němu do práce. Kde on vlastně pracuje? Jistě nějaká obří společnost. Zapátrám v paměti, zda jsem na něco nenarazil, při pátrání po jeho bratrovi. Ale ten podle všeho má svou vlastní.

Gabriel La Croix

Dneska mi přijde, že jeho vzpurnost se pomalu probouzí, ale já jakýkoliv odpor zlomím. Nedovolí si ani slovo, protože jinak s ním udělám krátký proces. Hlavně pokud to zkusí před mými podřízenými. „Ke mně do práce,” s klidem odvětím. „Takže se chovej slušně, aby ses nestal ničí svačinou,” ušklíbnu se na něj. Přitom k němu natáhnu ruku a prsty přejedu po obojku. „Sluší ti, každý bude vědět, kdo je tvůj pán,” rýpnu si do něj. Odvedu ho, až do garáží, kde se usadíme v autě, a já vyrazím do práce. Bude se muset krotit, jinak by opravdu mohl být na něčím jídelníčku. Někteří mí podřízení mají opravdu velice rádi krev. Ale kolikrát je jejich dravost jen ku prospěchu, hlavně v soudní síni. Je to dobré krytí před Lovci, jsme dost na ráně, ale jak by mohli dojít k tomu, že upíři budou dělat právníky, hlavně v té nejprestižnější firmě ve městě. Vlastně jsou tam samí upíři, žádní lidé. Koloušek bude mít tu čest, že tam bude jako první člověk.

Hazuki

Svačinou,.to znamená jediné. Jedu s Gabrielem na místo, kde jsou další takoví, jako je on. Zaparkuje před velkou moderní budovou. Když pohlédnu na název firmy, nestačím skrýt ohromení. Gabriel dělá v právnické agentuře?! Ten panovačný sadista je právník?? Tak on šéfuje partičce upířích právníků v nejznámější a nejoceňovanější právnické agentuře v okolí. To snad není možné. Tohle jsem netušil a najde se nejspíš jen velmi málo takových, co by to věděli. Neklidně polknu a upravím si kravatu na krku. Tohle bude zkouška nervů. Hádám, že Gabriel si to bude nadmíru užívat. Ale já se nehodlám nechat vystresovat. A hlavně...se nesmím nechat vyprovokovat k ničemu, co by se mému sadistickému páníčkovi znelíbilo, jinak je se mnou amen. Ta bouchačka, co mi dal, je v téhle situaci fakt směšná. Když vejdeme do budovy, všichni Gabriela uctivě zdraví, já jdu mlčky za ním. Neujde mi ovšem, jak ti zaměstnanci zavětřili. Okamžitě poznali, že jsem člověk. Jsem napjatý.

Gabriel La Croix

Během cesty se několikrát neklidně ošije a co teprve jeho překvapení nad tím, kde pracuju, vlastně kde to vedu. I když největší šéf je samozřejmě otec, je vedoucí všech těchto právnických poboček po celém světě. Já vedu jen tuhle pobočku a jsem rád, když se dostanu do soudní síně. Ten adrenalin a to uspokojení, když své odpůrce pokořím. Nikdy jsem totiž ještě neprohrál, protože já neprohrávám. „Jen se uklidni,“ doporučím mu, když vidím, jak je nervózní. „Nic si nedovolí, když budeš poslušný,“ pokračuju a vejdu dovnitř. Úcta mých podřízených je samozřejmostí, ale cítím, jak se neklidně ošívají z Hazukiho přítomnosti, ale ví, že nesmí, když je tu se mnou. I když u těch mladých cítím jejich žízeň. Stačil by jeden nevhodný pohyb a koloušek by mohl mít prokouslé hrdlo. Nakonec se dostaneme, až do mé kanceláře a já kývnu k pohovce. „Sedni si a buď z ticha,“ poručím mu a sám se odeberu k svému stolu, už je tam několik spisů. Takže dneska mám o práci postaráno. Vypadá to, že něco je i od otce.

Hazuki

Instinkty mě varují, že na tomhle místě nejsem v bezpečí, jakkoli ostatní Gabrielova přítomnost a symbol vlastnictví na mém krku drží zpět. Raději proto nikomu nekoukám přímo do očí, které mě sledují. Z intenzity některých pohledů mi přejede mráz po zádech. Ne, že bych se bál. Ty nejhladovější pohledy patřily slabším jedincům, kterým bych se zvládl ubránit. Ale je jich tu dost na to, abych se jako jediný zástupce lidské rasy v celé budově cítil nervózně. V Gabrielově kanceláři se po rozkazu, který zněl jak povel na psa, posadím na pohovku a prohlížím si místnost. Vypadá to, že Gabriel bude mít spoustu práce. Povzdechnu si, opřu se o opěradlo a podepřu si hlavu. Co čeká, že budu dělat? Fakt jen sedět a civět na něj bůhvíjakou dobu? Dobrá, jak si přeje. Zavřu oči a čekám. Přitom poslouchám, jak Gabriel něco píše na počítači, jak listuje složkami a sem tam telefonuje. Uběhnou 3 hodiny a já se bohužel začínám pomalu ale jistě nudit. Rentgenuju bezcílně Gabriela pohledem a čekám, až si toho všimne.  Kdybych se aspoň mohl projít. Nejspíš si budu potřebovat odskočit. Ano, myslím, že tohle dobrodružství uvítám. Lepší projít budovou plnou upírů na toaletu, než tu dřepět. Tak, Gabrieli, jak dlouho budeš snášet můj upřený pohled?

Gabriel La Croix

Začnu si prohlížet papíry. Něco jsou papíry od otce, takže ty jsou prioritní. Dám se tedy do práce, k tomu musím vyřídit několik opravdu důležitých telefonátů, alespoň něco se daří. Po nějaké době ovšem začnu cítit jeho pohled. Je opravdu otravný a hodně.  Kdybych věděl, že se neumí ovládat, nejspíš bych ho nechal doma a někomu bych nad ním svěřil dohled. Ale to bych asi neměl tolik klidu, určitě by něco podnikal na vlastní pěst. Nakonec k němu zvednu pohled, dovolil si dost, že na mě s takovým upřeným výrazem civí. Podepřu si bradu a chvilku mu jeho pohled oplácím. „Tak co bys chtěl, koloušku, něco k jídlu nebo k pití?“ zeptám se ho. Sice jedl, ale někteří lidé jsou celkem hladoví. „Nebo bys chtěl něco jiného?“ nadhodím s laškovným tónem a přejedu ho vyzývavým pohledem. Sice je ráno, ale proč se trochu nepobavit.

Hazuki

Nakonec ke mně přeci jen zvedne pohled. Má to ale chabé nervy. Chvilku na sebe mlčky hledíme. Přes rty se mi prokmitne pobavené pousmání, než nasadím zpět neurčitý výraz. „Totiž, řekl jsi, abych mlčel, tak jsem tě nechtěl rušit,“ řeknu jako omluvu. „Vlastně bych si potřeboval dojít na toaletu, smím-li,“ otážu se a uhnu pohledem, když na mě s vyzývavými slovy pohlédne. Lehce mi zrůžoví tváře. Něco jiného? To jistě, na takovém místě a ještě se všemi krvesavými patolízaly za dveřmi, to tedy ani náhodou. Hlad nemám, žízeň ano. „Nejsem upír, tak je snad zjevné, že budu mít žízeň,“ dodám ještě.

Gabriel La Croix

Myslí si, že si může dovolovat, ale to se rozhodně mýlí. „Jak jinak,“odvětím s chladem a nepřestanu ho probodávat pohledem. „Jistěže smíš. Proč bys nemohl?“ zeptám se ho s pozvednutým obočím „Ale chůvu ti dělat nebudu. Když chceš, tak jdi,“ pokračuju a opřu se do křesla. Přitom nespustím pohled z jeho tváře. Jak patrné jsou na ní vidět jeho pocity, až je to zábavné. „Kdyby sis to rozmyslel. Stačí říct, rád znovu udělám dobře tvému žádostivému tělíčku,“ ušklíbnu se a zazvoním na sekretářku. Samozřejmě, že je to upírka. Jakmile vejde, řeknu jí o něco k pití pro svého společníka. A taky i něco malého k jídlu, než bude čas na oběd. Potřebuje hodně energie, protože večer se blíží a já se hodlám zase bavit.

Hazuki

„Jednoduše, protože jsi řekl, ať sedím a mlčím, což jsem doposud dělal,“ opáčím nevzrušeně a postavím se a protáhnu. Po třech hodinách sezení bez hnutí jsem ztuhlý. Propaluje mě pohledem, vážně toho nemá dost. „Ne, děkuji,“ odmítnu tiše a čekám, až sekretářka, kterou zavolal, odejde. „Půjdu na tu toaletu, kudy se tam dostanu?“ otážu se. Budu rád, když se na chvíli projdu, i když budu muset být opatrný, před ostatními zaměstnanci. I sekretářka se na mě na okamžik totiž s překvapením podívala. Opravdu tu musím být jediný člověk, pomyslím si.

Gabriel La Croix

„Jenže teď už ti došla trpělivost, co?“ neodpustím si poznamenat. „Jsem zvědavý, jestli takhle vehementně budeš odmítat i večer,“ zabručím. „Takže se přece jen odvážíš?“ otážu se ho. Nemělo by se mu tu nic stát, ale stejně cítím, že je z toho nejistý. „Řekni sekretářce,“ ušklíbnu se na něj. Co já bych mu říkal, kde to najde. Jen ať se sám trochu snaží, mluvit snad umí, tak co. Nakonec se znovu začtu do papírů a jeho si dál nevšímám. Odsud totiž nejde utéct, leda tak v rakvi.

Hazuki

„Za koho mě vlastně máš?“ zamračím se. Myslí si, že jsem zbabělec, nebo co? „Jistě, zeptám se, děkuji za radu,“ poděkuji poněkud upjatě a vyjdu z kanceláře. Sekretářka ještě nemůže být daleko a taky že ano. Lehce vydechnu a zamířím za ní. „Promiňte,“ oslovím ji a cítím se poněkud nepatřičně. Zarazí se a nadzvihne obočí. „Byla byste tak laskavá a pověděla mi, kde najdu toaletu?“ otážu se zdvořilým tónem a nepatrně se ukloním. Její pohled se do mě zabodne jako dýka. Hodnotí, zkoumá. Uslyším, jak lehce polkne. Uvnitř mě se všechno napne. Připadá mi to jako hodina, než odpoví, ačkoli je to jen pár vteřin. „Jistě, jděte touto chodbou, pak se dejte chodbou vpravo a jsou to třetí dveře,“ řekne mi falešně laskavým tónem. Letmo pohlédne na obojek na mém krku a s odfrknutím se obrátí na podpatku a odchází. Letmo zaslechnu její tichý povzdech: „Jaká škoda.“ Ano, leda tak pro tebe. „Děkuji,“ zamumlám a se zamračením se otočím a zamířím podle jejích instrukcí. Cestou potkám další dva zaměstnance, kteří kolem mě projdou a samozřejmě si nenechají ujít to, aby mě přejeli zvědavými a hodnotícími pohledy. Nejsem k jídlu, kreténi, syčí mi v hlavě nakvašený hlásek. Konečně zapadnu na toaletu, kde si opláchnu obličej. Pohlédnu do zrcadla zrovna ve chvíli, kdy z kabinky vypluje další zaměstnanec. Zarazí se a na tváři se mu rozline pobavený úšklebek. „Copak tady dělá lidský chlapeček?“ Skvělé, tak on má chuť si povídat?

Gabriel La Croix

„Nevím, co třeba za kurvu, která mi každou noc sténá v posteli,“ pobaveně mu vpálím. Vím, že ho tím naštvu, ale alespoň uvidím, kam až sahají jeho hranice. Vlastně, za nic moc jiného ho nemám. Co jiného je, bývalý Lovec, bez rodiny, bez přátel, poslušen jen svého pána, aby ho uspokojil a také nakrmil. Sleduji ho pohledem, když vyklouzne z kanceláře. Takže se přece jen odhodlá, aby se zeptal. Něco v něm možná přeci jen bude. S povzdechem se znovu začtu do papírů. Jsem si jistý, že Koloušek to zvládne. Je to přeci jen velký chlapec a zajisté šikovný. K tomu má ještě obojek, takže ten, kdo by na něj sáhl, by měl dost velké problémy se mnou. Protože co je moje, na to se nesahá.

Hazuki

„Je tu, protože musí,“ odvětím nevzrušeně a otočím se k upírovi čelem. Zamířím ke kabince, pisoár hodnotím v momentální situaci jako nebezpečnou a provokativní možnost, ale ani nestihnu dveře kabinky dovřít a ten chlápek je zadrží. „Počkej, počkej, chlapče, já ještě nedomluvil, tak přede mnou laskavě neutíkej,“ zasykne a vejde za mnou do kabinky. Cvakne zámek. „Ach tak, netušil jsem, že toho máte tolik na srdci,“ zúžím pohled a zůstanu stát. Kdybych se odtáhl, přišlo by mu to zřejmě zábavné. „Tvá vůně se line kolem, to se nebojíš, že by tě chtěl někdo ochutnat?“ otáže se stále s tím pobaveným úšklebkem a donutí mě couvnout, takže jsem téměř natisklý na záchodovou mísu. To je slepej, nebo co? Kdy si všimne toho obojku? „Nemám důvod se toho bát, ostatně nepřijde vám poněkud nemístné být s mužem vměstnaný v jedné kabince?“ opáčím už lehce podrážděně. „Och, jak statečné,“ uchechtne se a mlsně se olízne. „Víš, tvá krev mě vážně láká. Sem příliš zaměstnanců nechodí, takže jsme tu jen my dva,“ vede si ten svůj trapný monolog jak z béčkového filmu o upírech. A pak mně někdo říká, že mám nad sebou blbou kontrolu. „Patřím tvému šéfovi, tak ruce pryč,“ odvětím chladně a dlaněmi ho od sebe odtáhnu. Neřekl jsem ta slova zrovna rád, ačkoli jsou pravdivá. Na okamžik se zarazí a zapátrá. Rozšíří se mu oči údivem, když spatří obojek. K mé smůle se však jeho úsměv rozšíří a jeho oči naberou nebezpečný lesk. „Zajímavé, tak ty jsi šéfova hračka? To riziko je vzrušující, nemyslíš?“ Chytne mě pevně za jednu ruku a vyhrne mi rukáv saka, až mi odhalí zápěstí. „Jak ti krásně tepe v žilách. Já si cucnu a nic se ti nestane. A ty hezky pomlčíš, před svým pánečkem, co říkáš,“ zasyčí a požitkářsky mé odhalené žíly na zápěstí olízne. Zdvihne se ve mně vlna odporu. Rychle sáhnu druhou rukou do pouzdra a vytáhnu zbraň. Tu namířím tomu kreténovi na rozkrok a rukou, kterou mi drží, ho chytnu za krk. I když má sílu, teď jsem ho překvapil. „A co kdybychom se domluvili tak, že mě necháš být a půjdeš si po svých. Ty náboje sice nejsou stříbrný, ale hádám, že do koulí by tě to řádně bolelo. Navíc tvůj šéf by se stejně dozvěděl, žes chtěl něco, co mu patří,“ řeknu ledovým hlasem.  Nejdřív mé zápěstí vztekle stiskne, ale pak si jen odfrkne a pustí mě. „Moc si o sobě nemysli, červe,“ sykne, ulízne si účes a odejde. Já nakvašeně konečně vykonám potřebu a vrátím se za Gabrielem. Posadím se s kameným výrazem a se založenýma rukama se opřu do pohovky.

Gabriel La Croix

Zvednu hlavu, cítím, jak mu buší srdce. Neklidem, ale ne strachem. Jen se ušklíbnu, dokáže se o sebe postarat, jak jsem předpokládal, ale stejně, nikdo se neměl opovážit se ho dotknout. Zvednu telefon a zavolám do kanceláře toho zmetka, co to na něj zkusil. Nikdo totiž nemůže zůstat bez trestu. V okamžiku, kdy zavěsím, se Hazuki vrátí a hned za ním sekretářka donese občerstvení. Odloží to na stolek a pak zmizí. „Jsem rád, že se ti ta zbraň hodila, ale upozorňuju tě na jednu věc. Nepřekračuj hranice,“ pronesu a zabodnu do něj svůj pohled. „Pojď sem,“ vybídnu ho.

Hazuki

Hned po mě přijde sekretářka. Ale jen co odejde, ozve se Gabriel. Aha, neměl bych být překvapený, že ví o tom, co se stalo. Zvednu se a přejdu k němu. „Sledoval jsi mě, nebo co?“ otážu se. „A co máš na mysli těma hranicema?“ nadzvednu zvědavě obočí. Tamten týpek mě naštval, ale před Gabrielem se držím zpět. Hmm. Že by myslel to, jak jsem tamtomu idiotovi pohrozil, že mu ustřelím klenoty? A co jsem měl v tu chvíli asi dělat? Ječet jako ženská? Volat o pomoc?

Gabriel La Croix

„To ani ne, jen mě zajímalo, jestli se vrátíš v celku,“ pokrčím rameny. „Navíc, patříš mně a nikomu jinému. Alespoň prozatím,“ pokračuju a bedlivě ho sleduju. „Jen to, abys nezapomněl, kdo je tvůj pán. Tu zbraň jsem ti dal na ochranu. Smíš jí použít, ale dej pozor, na koho s ní míříš,“ vysvětlím mu. Když ke mně dojde dostatečně blízko, chytnu ho a stáhnu ho před sebe na kolena. „Změnil jsem názor. Chci, abys mě trochu potěšil,“ s úšklebkem mu oznámím.

Hazuki

Prozatím? Zmateně na Gabriela pohlédnu. O okamžik později však klečím Gabrielovi u nohou. „Potěšil?“ opáčím zmateně, ale hned mi to docvakne. Z tváří mi zmizí všechna barva. „To nemyslíš vážně,“ hlesnu a neklidně polknu. Do hajzlu, jednomu idiotovi uniknu a druhý si přeje speciální služby. Skvělé. S povzdechem sklopím hlavu, ale pak se narovnám a začnu Gabrielovi rozepínat kalhoty. „Nikdy jsem to nedělal, tak nečekej, že vím, jak na to,“ zamumlám a tváře mi zahoří červení. Takové ponížení. Lehce se mi chvějí prsty, když vezmu Gabrielův penis do ruky.  Pomalu ho začnu třít. Bože, honit jinýmu chlapovi péro.... mám chuť se hanbou zahrabat. Srdce mi zběsile tloukne nervozitou, rozpaky a nadmíru i hanbou. Zdvihnu ke Gabrielovi nejistý pohled.

Gabriel La Croix

„Copak, Koloušku, co tě tak rozrušilo?“nakloním hlavu na stranu, když vidím jeho zmatek. „Ano, od toho tu přeci jsi,“ pokývnu. K čemu jinému bych ho asi tak mohl mít, než pro potěšení. Se spokojeným úšklebkem sleduju jeho reakci. Je opravdu k nezaplacení. „Ano, myslím,“ spokojeně kývnu. Opravdu je samé překvapení, čekal bych vzdor, nějaké blbé kecy, ale on se bezjakýchkoliv slov odhodlá k činu. „To je v pořádku, naučím tě to,“ pronesu na jeho reakci a prsty ho pohladím po tváři. „Jsi dobrý,“ spokojeně si povzdechnu. Slyším jeho bušící srdce, ale on se má učit, takže by to chtělo trochu pozměnit. Když na mě pohlédne, natáhnu ruku a prsty mu přejedu přes rty. „Udělej to svojí sladkou pusinkou. Od toho ji přeci máš,“ vybídnu ho.

Hazuki

Ahá, no to je laskavý, že mě to chce naučit. Vážně o to stojím! Jasně! Říká, že jsem dobrý, ale to vážně slyšet nechci. Ale cítím, jak mi tvrdne v ruce. Takže mu to dělá trochu dobře. Je to fakt oplzlá činnost. Přejede mi prsty přes rty. „C-cože?“ vytřeštím na Gabriela oči. Asi jsem špatně slyšel. Ruka mu snad nestačí?? Nemůžu přece pusou, to je prostě... „To..nemůžu,“ vykoktám a znachoví mi tváře. Cokoli, ale nikomu lízat klenoty nehodlám! Na to může zapomenout.

Gabriel La Croix

Takže mi neodpoví, vlastně mě to ani skoro vůbec nezajímá. „Pusou,“ zopakuju to ještě jednou a probodnu ho pohledem. Vím moc dobře, že rozumněl, ale je z toho dost v šoku. Jak by taky ne, tohle je pro něj novinka. „Ale můžeš!“s chladem odvětím a chytím jeho tvář. „A uděláš to, rozumíš?“ pronesu a jeho tvář pustím. Přitom mu prsty přejedu přes jeho rudé tváře. Předtím se necukal, ale teď jako by si myslel, že si může dovolovat. „Takže do toho, Koloušku, jinak nebudu moc milý.“

Hazuki

Naštval jsem ho. To, jak mi sevřel tvář, zabolelo, ale ani jsem nemrkl. Jen roztřeseně polknu, při představě, co teď skutečně musím udělat. A ještě mě přitom znovu osloví tou stupidní přezdívkou. Jak si myslí, že se na to mám tvářit?! Zadívám se na TU věc, které se mám dotknout ústy. Tak perverzní. To už mám radši chuť vrazit si do huby hlaveň té pistole, kterou mi dal, a stisknout spoušť. Strčím si pár uvolněných pramínků vlasů za ucho a nakonec se k jeho penisu skloním. Rozechvěle vydechnu, ale pak přeci jen na něj přitisknu rty. Políbím jeho špičku a poté ji zlehka olíznu. Cítím se přitom tak strašně oplzle. Nikdy bych si nepředstavil, že tohle budu muset jednou dělat. Mám pocit, jako bych byl v roli nezkušené školačky, která poprvé dělá se svými milým nestoudné věci. Bože, jak trapné přirovnání, bleskne mi hlavou. Olizuju jeho penis na místech, o kterých soudím, že jsou nejpříjemnější, z vlastní zkušenosti. Na citlivé spodní straně, na špičce...ale tuším, že tohle mu stačit nebude. Nakonec ho se silným sebezapřením pohltím ústy.

Gabriel La Croix

Vidím, jak se chvěje. Nechce se mu do toho, ale nic moc mu nezbývá. Nic jiného, pokud teda nechce pocítit můj trest. Navíc, patří mně a tak by si neměl dovolit odmítat mé rozkazy. Je proto dobré pořád zkoušet do jaké míry mě poslechne. Dávat mu další a další nové rozkazy, které ho ještě více poníží. Nicméně ukazuje mi zajímavý výrazy. „Hodný chlapec,“ spokojeně vydechnu. Ani není poznat, že to nikdy nedělal. Jde mu to dobře a mně je to velice příjemné. Možná víc jak velice. Chvíli ho nechám, ať v tom pokračuje, skoro už se nadechuju k tomu, abych ho popohnal k dalším věcem, když to sám udělá. Je opravdu velmi aktivní, ještě jsem mu to neřekl a on to udělal sám od sebe. „Jsi lepší, než jsem si myslel,“ pochválím ho a pohladím ho po tváři. „Ale teď by jsi mohl svoji činnost trochu zrychlit,“ pobídnu ho. Když to bude dělat tak pomalu, tak tu budu celý den, než se udělám.

Hazuki

Zvednu k němu pohled, když mě pochválí a pohladí. Lehce nakrčím obočí, vážně se necítím poctěný, když jsem za tohle chválený! Zrychlit? To ale znamená, že chce, abych ho touhle nestoudnou činností udělal. Poleje mě horko. To je ale otřesná vyhlídka. Odvrátím svůj vyčítavý pohled a váhavě udělám, co po mně chce. Jednou rukou si ho přidržím a začnu o něco rychleji přirážet hlavou. Pomalu ale jistě začínám cítit, jak mi začíná tepat v ústech.  Zničehonic však cvakne klika, otevřou se dveře a někdo vstoupí. Krve by se ve mně nedořezal. Ztuhnu jako přimrazený, a srdce mi zběsile tloukne. Dělám něco tak ponižujícího a jsem přitom viděn! To ne! Okamžitě se chci odtáhnout.

Gabriel La Croix

„No ano, chci, aby ses víc snažil a pořádně potrénoval,“ jen se pod jeho pohledem ušklíbnu. Tohle totiž není naposledy, co to dělá. Nechám ho, aby mi tenhle servis dopřával častěji. Je v tom totiž opravdu velice dobrý. Cítím jeho bušící srdce, krev, která mu tepe v tepnách, prostě všechno. „Tak je to dobře,“ vydechnu po chvíli a hlavou se pohodlně opřu do křesla. Opravdu šikula. To, že sem někdo jde, uslyším mnohem dřív, než se dveře otevřou. Takže tu máme zpestření. Je mi okamžitě jasné, že bude chtít přestat, ale proč. Vždyť se jen stará o svého pána. V okamžiku, kdy se chce odtáhnout, ho chytím za vlasy a přitlačím zpátky „Pokračuj, přece bys nepřestal, když už jsi skoro u konce,“ vytknu mu a hlavu mu držím, ale tak, aby mohl ve své práci pokračovat. Nic jiného. Nato obrátím svůj pohled ke svému podřízenému. Na okamžik se mu v tváři promítlo překvapení, ale teď má na tváři naprosto profesionální výraz. „Tak, o co jde?“ vyzvu ho a nechám ho, aby mi objasnil, co se děje. Za pár okamžiků je to vyřízené a já ho propustím.

Hazuki

Jestliže jsem se chtěl odtáhnout, měl jsem smůlu. Celkem neurvale mě chytne za vlasy a hlavu mi přitlačí zpátky, div nemám jeho penis až v krku. Přidušeně zafuním, a protože mi hlavu nepustí, přinutím se pokračovat v činnosti. Zatímco si Gabriel s klidem vyřizuje něco se svým zaměstnancem. To jsou nemístné způsoby, opravdu se teď cítím jak pes, který olizuje svému pánovi boty. V mé situaci jeho mužství. Bouří se to ve mně, cítím se vysloveně pod psa, beznadějně. A hlavně zahanbeně a trapně. Nakonec zaměstnanec odejde a uzlíček nervů ve mně se aspoň trochu uvolní. Vzápětí ale znovu znervózním. Nemám tušení, kdy se udělá, a já opravdu nechci, aby se mi udělal v puse. Nemám chuť ochutnávat něčí sperma, to vážně ne. Jeho penis mi tepe na jazyku, nejspíš se mu tohle vážně líbí. Já jsem ale v pozici, kdy se bojím nejhoršího.

Gabriel La Croix

„Čehopak se bojíš, Koloušku?“zabručím a dál mu hlavu držím. Ještě by se chtěl odtáhnout, to tak. Znovu obrátím pohled k němu a jednou rukou si podepřu bradu. Dost se snaží, vlastně víc, jak bych mohl čekat. Nato, že to dělá jen jednou, ho musím ocenit. Nicméně cítím, že to na mě jde. To bude ještě opravdu velice zajímavé. „Tak co uděláš, Koloušku?“ zamručím a v dalším okamžiku se napnu. Udělám se mu přímo do pusy. To je slast a to jeho ponížení za to opravdu stojí. Hlavu mu ale stále držím, nedovolím mu, aby se odtáhl, dokud to nespolkne. Přece mi nemůže zasvinit kalhoty nebo kancelář, to by byl opravdu k ničemu. „Spolkni to!“ poručím mu a zabodnu do něj svůj pohled. Tahle se tedy buď udusí, nebo mě poslechne.

Hazuki

S podepřenou bradou zaujatě kouká, jak mu ho kouřím. Čeho se bojím? Víš to moc dobře, ty parchante.  O pár okamžiků však skutečně vyvrcholí a všechno to sperma se mi vylije v ústech a teče mi do krku. Mám chuť to vyprsknout, je to nepříjemné a lehce hořké. Ale on mi to nedovolí. Pár vteřin mu opětuju jeho upřený pohled a pak to všechno spolykám. Pak si přitisknu ruku na pusu a zprudka oddechuju nosem. Opřu se volnou rukou o zem a snažím se nerozkašlat. Parchant, jak jen mohl! Ten jeho výraz, když se udělal. To vítězství v jeho očích. Tohle...tohle mu vážně nezapomenu.

Gabriel La Croix

Vidím, jak s tím zápasí, ale nakonec se poddá. Jak jsem očekával, spořádaně všechno spolkne a já nemám důvod ho dál držet. Okamžik koukám na to, jak se snaží vzpamatovat. Dost ho to rozhodilo. Přitom si spokojeně zapnu kalhoty „Opravdu jsi šikovný,“ pochválím ho a prsty mu přejedu po vlasech. „Prozatím máš volno, najez se a napij,“ vybídnu ho. Okamžik nato se otočím ke stolu a začnu si prohlížet další papíry. Vzápětí se znovu ponořím do práce. Pro tuhle chvíli je mi ukradený. Dostal jsem to, co jsem chtěl, a on nemá kam jinam jít.

Hazuki

Mlčky vstanu a nereaguju na jeho pochvalná slova. Jak můžu po tomhle s klidem jíst? On se v klídku zažere zpět do práce. Otočím se a místo toho, abych si sedl, odejdu z kanceláře znovu na toaletu. Musím se umýt. Nedotknu se jídla, aniž bych se umyl, to teda ne. Tentokrát mám to štěstí a na nikoho nenarazím. V klidu se umyju a vypláchnu si pusu. Až poté se vrátím zpět za Gabrielem do kanceláře, popadnu pití a pořádně se napiju. Opřu se do sedačky, a zatímco ukusuju sendvič, chladím si hřbetem ruky čelo a civím do stropu.

Gabriel La Croix

Je tichý jak myška, to se mi hodí. Měl bych pracovat a ne zahazovat se s ním. Nicméně zbystřím, když odejde, ale jen proto, aby navštívil záchod. Brzy je tady a pustí se do jídla a pití. Snad od něj bude na chvíli pokoj. Odfrknu si a vyřídím pár telefonátů, dneska je docela dost práce. Po několika hodinách se začne šeřit a já vypnu počítač. „Je čas jít domů,“ houknu na něj. Ani nevím, kdy usnul, ale alespoň byl zticha. Zvednu se a obléknu si sako. On pořád chrní, nebo to jen předsírá. Dojdu k pohovce a kopnu do ní. „Vstávej!“ zasyknu hlasitě a zamířím ke dveřím.

Hazuki

Když jsem dojedl, zůstal jsem pohodlně opřený a zůstal jsem zticha jen se svými rozčarovanými myšlenkami. Hodiny míjejí a jak nemám co na práci, začnou se mi klížit oči, až tvrdě usnu. Nemám zrovna klidné sny, promítají se do nich vzpomínky předešlých dní, ale i z minulosti. Proto sebou trhnu, když se pode mnou otřese pohovka a někdo na mně hlasitě zasykne. Vyskočím vyplašeně na nohy a postavím se čelem nepříteli v obraném postoji. Gabriel. Jakmile mi dojde, kde jsem a že nejsem pod útokem, rozladěně si povzdechnu a svěsím ruce. „Tos mě nemohl vzbudit jinak?“ zahučím tiše. Venku je už poměrně tma. Upřímně doufám, že takhle nebudu trávit i ty následující dny. 

Gabriel La Croix

Vlastně kromě cesty domů nás čekají dvě zastávky. Potřebuje totiž zásobu oblečení a naplnit žaludek a taky by to chtělo doplnit ledničku. Ať se má z čeho vařit. Povzdechnu si, je s ním víc problémů, než jsem si myslel, ale zatím mi poskytuje dostatečné uspokojení. V posteli je totiž opravdu dobrý, vlastně by mě zajímalo, jestli má nějaké hranice, je totiž dost nadržený. „Chceš se prát?“ušklíbnu se, když se tak postaví. Vypadá směšně. „A proč?“opáčím a vybídnu ho, ať jde za mnou. Teď to v kancelářích teprve pořádně žije i na chodbách je dost podřízených. Tolik pozornosti si Hazuki jistě užije, jen se pro sebe ušklíbnu a vedu ho, až k autu. Když nasedne, nastartuju a zamířím k luxusnímu obchodu, kde mu koupíme nějaké hadry.

Hazuki

Obrátím oči vsloup, když se posměšně ušklíbne. Následuju ho do auta. Na jeho „proč“ nemám, co bych mu řekl. S nafoukanci jeho kalibru by debata na téma „proč“ končila větou typu „ale já můžu cokoli“ a na to jsem v tu chvíli neměl náladu. Opřu si loket o opěrátko a podepřu si bradu. Zahledím se do světel města ve tmě. „Kam to jedeme?“ otážu se Gabriela, když si povšimnu, že minul budovu, u které jsme odbočovali při cestě z jeho bytu. Kam mě to zase hodlá zavléknout? Upřímně doufám, že ne na další místo plné jeho kamarádíčků. Ti jsou v tuhle denní dobu nadměrně aktivní. Ale co. Vlastně dám radši přednost nějakému akčnímu povyražení, než strávit další bezcílné hodiny v bytě, nebo pod rukama toho perverzního bastarda, co sedí vedle mě.