Gabriel La Croix

Povzdechnu si a projedu si vlasy. Přitom pohlédnu na město pod námi. Takže je to tak, myslel jsem si to, ale stejně jsem to zkusil, vlastně jsem musel. Zavřu oči, mohl jsem to čekat po tom prvním telefonátu. Byl to totiž dost odmítavý postoj. Otec opravdu zapracoval, aby mi to dost zkomplikoval. Nic jiného bych od něj vlastně ani nečekal. No dobře, s prací bude opravdu dost velký problém, ale naštěstí mám dost peněz na účtu. Je to můj soukromý účet, takže k němu mám práva jen já, ale i tak jsem to v bance zkontroloval a tam mě ujistili, že s penězmi můžu disponovat jen já. Takže to půjde, dokud si něco nenajdu. I když kdoví, když mě nikde nechtějí, jak to bude. Schopnosti na práci mám, ale musím být obezřetný. Jsou tu Lovci a taky vlkodlaci. Nebude to nic snadného. Alespoň, že se sehnáním krve nebyl problém, ale pít ji nebylo nic příjemného. Ze začátku to šlo, ale pak. Je docela těžké si na ni zvyknout. Není tak dobrá, a tak posilující jak lidská a někdy mi je opravdu nepříjemné se držet a do Hazukiho se nezakousnout, a to to je jen chvíle, co jsem bez normální krve. Bude to těžké, ale věděl jsem, že to nebude procházka zahradou. Celý život jsem pil lidskou krev a dost často. Povzdechnu si, vím, že si časem zvyknu, ale skýtá to dost nebezpečí. Nebudu už tak silný, a tak nezranitelný. Nakonec nad tím přestanu přemýšlet a dojdu k posteli. Sednu si na její okraj a chvíli si ho prohlížím. Pro něj jsem udělal to, co jsem udělal, a nelituju toho. Každý den s ním pro mě dost znamená. Je to můj člověk, a tak to taky zůstane. Už je to týden, Hazuki se celkem vzpamatoval, ale některé rány zůstanou. Hlavně ten cejch, vím, že mu vadí a pokaždé, když na něj pohlédne, si vzpomene. Vzpomene si na bolest a utrpení, co tam tehdy prožil. Natáhnu ruku a prohrábnu mu vlasy. Vzápětí se k němu skloním a rty spojím s těmi jeho. Přitom prsty vklouznu pod jeho tričko. Poslední dobou spí radši oblečený, ale to pro mě není žádný problém. „Hazuki, chci tě,“ zašeptám s tichostí a rty se přesunu na jeho krk. Tak moc po něm toužím, jako snad nikdy dřív. Možná je to tím, co se poslední dobou děje. Cítím, že nejsem sám sebou. Mám tolik starostí, navíc otec se neozval. Žádný upír nepřišel. To čekání, jestli se něco stane, je nepříjemné. Protože nečekám, že otec řekl své poslední slovo. Dřív jsem měl svůj klid a jistoty, teď tu není nic kromě něj. Už dlouho jsem čekal a teď pohár mé trpělivosti přetekl. Navíc si myslím, že když na něj půjdu zlehka, tak by to mělo být v pořádku. Kromě toho je třeba překonat jeho trauma. Od té doby, co mu to udělali, si nejsem jistý, na čem u něj jsem.

Hazuki

Někdo by si mohl myslet, že od chvíle, kdy jsem byl zachráněn ze Samaelových spárů smrti, se situace bude zlepšovat. Svým způsobem to tak téměř vypadalo. Mé rány se dobře hojily a trávil jsem mnoho času s Gabrielem. A za to jsem byl vděčný, ale... zatímco se léčilo mé tělo, myslel jsem že se vzpamatuji stejně rychle. Ale opak byl pravdou. Kdykoli jsem pohlédl na to znamení, má hruď se sevřela napětím, dech se mi zkracoval a na mě se valily vzpomínky té živé noční můry, která mě poznamenala. Víc, než jsem si byl ochotný připustit. Byla to slabost a od té jsem se chtěl odpoutat. Nechci dovolit, aby mě tolik sžírala a já byl za ztroskotance. Nebyl jsem to však jen já, kdo se potýkal s problémy. Mohl bych vlastně říci, že Gabriel se potýká s problémy většími než mé patetické poničené ego. Přechod na čistě syntetickou krev se ukázal komplikovanějším, než se zdálo na úplném začátku. Býval bych mu poskytl trochu té své, kdybych měl nějakou nazbyt. Ta, která mi v těle zbývá, mi sotva stačí k životu. V době mučení se Samael postaral, abych o spoustu krve přišel. Samozřejmě notná část posloužila k ukojení jeho zvědavosti a žízně. Zachvěju se při té vzpomínce a převalím se na záda. Pootočím hlavu a pohlédnu na Gabriela stojícího u okna. Shlíží na město a tvář má staženou starostmi. Není divu. Kdyby krev byla jediným problémem, nebyla by situace pro Gabriela tak obtížná. Bohužel, jak se dalo očekávat, jeho otec se skutečně postaral o to, aby Gabriel narazil na několik zásadních problémů. Nejhlavnější z nich asi je, že nemůže sehnat práci. Odmítají ho... Nevyznám se ve vyšších kruzích, ale je to skutečně chamtivá a lstivá sebranka.   Ale to, že bychom museli brzy přežívat na ulici nebo něco podobně drastického nás stěží čeká. Gabriel je podle všeho zazobaný dost i bez rodinného vlivu.  Ale ten vliv se zajisté projeví, až ho bude nejvíc potřeba. Pokud se nějaký nepřítel rozhodne zaútočit, nepřijde žádná podpora. Nic. Ztěžka vzdychnu a zavřu oči. Podle pohybu vedle sebe poznám, že se Gabriel přesunul. Pootevřu oči, když mi prohrábne vlasy. Vzápětí se skloní k polibku a jeho chladné prsty se rozeběhnou po mé kůži pod tričkem. Trochu syčivě se nadechnu a napnu. Vím, co chce, a jeho slova mi to také potvrdí. Ale já...navzdory tomu, že mé tělo reaguje, že se chvěje pod těmi lechtivými polibky a nebezpečně se rozehřívá...cosi mi brání se úplně uvolnit. Za celý ten týden jsem se vyhýbal činnostem, které navodí intimní atmosféru. Svolil jsem jen k polibkům, ale dál jsem Gabriela nenechal zajít. Hledal jsem všelijaké výmluvy. Ale ty výmluvy už mi došly. Srdce se mi rozbuší, ale já se nedovedu na Gabriela podívat. „Já...,“ hlesnu. Ale pár vteřin trvá, než znovu naleznu hlas. „Nemám na to náladu,“ špitnu zbaběle a zavřu oči.

Gabriel La Croix

Rty dráždivě sjedu na jeho hladký krk. Je úžasný, cítím, jak se jeho tělo chvěje očekáváním. Touží po tom, touží po tom jako vždycky, když jsem se ho dotknul a způsoboval mu tu slast. Hlavně, když se dotknu jeho horké pokožky, jeho srdce začne zběsile bít. Když se ozve, přestanu a pohlédnu na něj, čekám, co mi dalšího řekne. Pak přijdou ty slova, do jisté míry jsem něco tušil. Celou dobu, co se zotavoval, byl dost zdrženlivý. „Nelži,“ zareaguju na jeho slova a prsty mu odhrnu vlasy z čela. „Jsem to jen já a vím, co cítíš. Vím, že z toho máš strach, ale když se jím necháš pohltit, bude to jen horší,“ na okamžik se odmlčím, než s pohledem v jeho očích pokračuju. „Já tě potřebuju, Hazuki,“ upřímně pronesu, než se znovu skloním k polibku, který je opravdu hodně hluboký. „Navíc, je to to nejmenší, co pro mě můžeš v téhle situaci udělat,“ pronesu, když se odtáhnu a vyčkávavě na něj pohlédnu. Možná to zní jako vydírání, ale je nutné, aby souhlasil. Musí se tomu konečně postavit a nemůže to neustále odkládat. Navíc já ho opravdu potřebuju, hlavně teď, když toho je tolik. Potřebuju cítit, že je opravdu se mnou, když jsem se pro něj tolika věcí vzdal.

Hazuki

Zalapám po dechu, když mi okamžitě oponuje, že lžu. Co on sakra ví! Zabodnu se pohledem do jeho očí. Při slově strach sevřu rty a do očí se mi vkrade vzdor. Mluví, jako by věděl všechno. Já se proti tomu přece snažím bránit, nenechávám se tím pohltit! Upřímnost, která zazní z jeho slov, mě ale odzbrojí natolik, že se oddám polibku, který následuje. Nerozhodnost a zmatek ve mně víří, až mám chuť křičet. „Nehraješ čistou hru, Gabrieli,“ zavrčím. Jak to nejmenší?? Zatracenej vyděrač! Posadím se a celý napjatý čelím jeho vyčkávavému pohledu. „Protože máš hlavu plnou starostí, tak je mým úkolem roztáhnout pro tebe nohy a poskytnout ti odreagování?? Tohle se mi snažíš říct?“ řeknu tvrdě a zúžím pohled. Podrážděně zasyknu a promnu si čelo. Ano, zajisté! Hádám, že k ničemu jinému jsem nebyl a na nic jiného se potom všem ani nehodím, že?! Rozhořčení ze mě téměř tryská a musím se držet, abych už víc neřekl. Dalších slov, která se mi derou na jazyk, bych později určitě litoval. Znovu ulehnu a zakryju si oči paží. Po vší té potupě se mi prostě hnusí ta má stránka, kdy ztrácím kontrolu nad svým tělem. Kdy bezhlavě sténám slastí, která je mi dopřána. Jako bych nebyl nic jiného než vycvičená děvka, kterou udělá kdokoli. Byla to taková hanba, nechci se nechat ovládnout těmi pocity. A to si Gabriel vůbec neuvědomuje! Ale on se pro tvou záchranu vzdal spousty důležitých věcí, připomene mi v hlavě mé svědomí. Pocítím nevolnost. Vím to, vím, že za zdroj jeho starostí můžu já. Ale proč bych to měl splácet takhle?  

Gabriel La Croix

Najednou je v jeho očích ta tak známá vzdorovitost. Tak by to mělo být, i když je pravda, že by měl být vůči mně poslušnější. Povzdechnu si, na co to myslím, takhle by to asi mezi námi být nemělo. Neměl bych ho omezovat, když to mezi námi není takové jako předtím. Možná se cítím podrážděný hlavně díky té krvi. Je občas nepříjemné kontrolovat svoje pocity, hlavně s ním to není jednoduché, když už mě několikrát odmítl. Předtím jsem ho nechal, ale teď už ne. „Já vím, nikdy nehraju čistě,“ pronesu rozhodně a pohladím ho po tváři. Na čistou hru prostě nejsem. „Je ti to tak moc proti mysli?“ vyzývavě se otážu a odtáhnu se. „Čekal jsem dlouho. Víc než dost, a to jsem se musel opravdu dost držet, navíc je to i pro tvé dobro,“ pokračuju a vzápětí se nad ním znovu skloním. „Hazuki, chci tě a to víc, než si myslíš,“ pronesu a skloním se pro velmi hluboký a neskutečně dlouhý polibek. Přitom mu znovu prsty zajedu pod tričko. Jeho kůže jako kdyby hořela. Většina obvazů je dole, takže se můžu dotýkat jeho holé pokožky. Teď už se nenechám odradit, jeho tělo křičí ano, jen jeho mysl se toho bojí.

Hazuki

Ach tak, dominance sama, zamrmlám v duchu a po pohlazení ruku z očí odtáhnu. Zúžím pohled, když na mě vyrokuje s jasnou výzvou ve slovech a postoji. Zkouší, že jeho slova popřu, či že s nimi budu souhlasit? Nejistě nahnu hlavu stranou, aniž bych z něj spustil pohled. Vím, že čekal. Ale pokud je normální, tak tu bestii v kalhotech dovede uhlídat i o něco déle, ne? Zamračím se. Nebo jsou i upíři slabí vůči vášním a potřebám? Zachvěju se touhou, která zní z jeho hlasu a dřív, než stihnu Gabriela odsunout od sebe, jsem uchvácen v dalším z dlouhých polibků. Prsty se zaklesnu do pokrývky a víc ji sevřu, když pocítím znovu chladivý dotyk na svém břiše. Trhaně se nadechnu. Tohle zvládnu, nějak..nějak to vydržím a třeba to pak nechá Gabriel být. Jednou by mu to mohlo stačit. Ale jeho dotyky jsou cílené. Ví, na kterých místech mi způsobí tu největší slast, které mě nejvíc rozvášní. Když je to on, mělo by to být v pořádku. Ale...pořád se mi v nitru bouří to zpropadené ale, ten stín hanby...

Gabriel La Croix

Vím, že nad ním mám určitou moc. Hlavně pokud se týká pocitů jeho těla. Reaguje na mě s takovou samozřejmostí, že je to skoro, až neskutečné. Vím, co si zažil, vím že se bojí toho, jak bude reagovat, jaké to bude, ale jsem to já. Jen já a nikdo jiný. „Dívej se mi do očí, Hazuki. Dívej se jen na mě a na nikoho jiného nemysli,“ vybídnu ho a znovu uchvátím jeho rty. Jsou tak poddajné. Přitom přidám i druhou ruku a tričko mu vyhrnu, až k jeho bradavkám, které v okamžiku začnu mnout. Neskutečně rychle ztvrdnou. Když se z polibku na okamžik odtáhnu vidím, že jeho tvář hoří červení. „Tak sladký,“ zašeptám a znovu jeho rty uzamknu. Jednou rukou přitom sjedu do jeho klína. Už teď a je vzrušený, opravdu se nezdá. Přes trenky ho škádlivě pohladím a rty se přesunu na jeho krk, na kterém nechám několik opatrných značek svého vlastnictví.

Hazuki

Donutí mě dívat se na něj, nedovolí mi uhnout pohledem. A já skutečně nespouštím pohled z jeho tváře. Poté mě znovu začne líbat a tak velmi účinně způsobí, že nedovedu plně soustředit svou mysl. „Mnnh!“ tlumeně zasténám, když se začne věnovat mým bradavkám. Vjemy, které to přivozuje, jsou lechtivé, škádlivé a rozechvívají mě. Je to příliš dráždivá partie a já cítím, jak mě polévá horko. Přivřu oči  a rozechvěle zalapám po dechu, když se Gabriel na pár vteřin odtáhne, než mě znovu spoutá svými rty. V okamžiku, kdy ucítím dotyk na svém mužství, trhnu sebou. Sakra, tam by se neměl... „Nn-ahh, G-gabrieli,“ unikne mi vzdech mezi rty, jakmile je přestanou poutat ty Gabrielovy. Nedovedl jsem tomu zabránit, když Gabriel častoval dráždivými polibky můj krk. Jsem si vědom, co na něm později v zrcadle spatřím. Neměl bych to být jen já, kdo přijímá rozkoš. Vím, že Gabriel si přijde na své při spojení, ale takhle...Zmateně se pozastavím nad tou myšlenkou. Navzdory svým obavám a přesvědčení, že bych neměl nechat Gabriela zajít dál, mě přesto napadají myšlenky, které mě napadaly už prve. Před tou nesnesitelnou událostí. Dech se mi zrychluje a napětí o něco opadává. Mé vzrušení ale roste a já začínám proti své vůli panikařit. Ve chvíli, kdy znovu přejede přes mé napnuté trenky, chňapnu třesoucí rukou poté jeho. Ale dál neudělám nic. Se směsicí neklidu, paniky a nerozhodnosti ji pouze držím a hledím Gabrielovi do očí.

Gabriel La Croix

Takže se podvolí. Jeho tělo a city převzaly vládu nad jeho myslí, nad tím, co se stalo, a oddávají se mi jako už tolikrát předtím. „Jen klid,“ brouknu, když se zachvěje a nepřestávám ho dotyky a polibky rozptylovat. Cítím jeho touhu, je tak silná, skoro jako ta moje. „Hazuki,“ zašeptám jeho jméno a pokračuju v těch lechtivých dotecích, co rozechvívají jeho už tak citlivé tělo. Vím, že to tělo už bude navždy jen moje, nikdo jiný se ho už nedotkne. Už nic takového nedovolím. Jakmile mi ruku chytne, pohlédnu na něj. „Hazuki, jsi pro mě důležitý,“ zašeptám do těch nejistých očí a skloním se k velmi vášnivému polibku. Chci mu tím polibkem ukázat, jak moc mi na něm záleží. Jak je pro mě důležitý. Nato rukou zajedu pod jeho trenky a dotknu se jeho mužství, načež ho sevřu a začnu mu ho mnout. Chyt jeho ruky je dost slabý, takže si s ním můžu dělat, co se mi zlíbí, ale pozorně sleduju každou jeho reakci. Kdyby opravdu nechtěl, tak bych ho nenutil, ale pokud je na tom takhle, tak to bude v pořádku.

Hazuki

Opět. Co mu dává právo myslet si, že mě může oblbovat těmi polibky? Přesto... Znovu mi opakuje, že jsem pro něj důležitý. A já těm slovům věřím. Cítím to z naléhavosti a vášně proudící skrze jeho rty. A já se tím polibkem nechal strhnout. „Gabrieli!“ vyjeknu a vzepnu proti jeho tělu, když se okamžik na to začne věnovat mému tvrdému mužství. Vážně využije jakékoli skulinky v mé sebeobraně. „To je...nefér. To je prostě...nefér,“ vzdychám a chytnu Gabriela za ramena. Celý rudý pohlédnu mezerou mezi našimi těly na Gabrielovu ruku, kterou mě tak snadno přivádí k vrcholu.  Poražen pocitem hanby a rozpaků zavřu oči. Cítím, jak na mně Gabriel visí pohledem, a o to víc mé rozpaky sílí. „Nnnh, nedívej se na mě tak,“ zavrčím a zesílím stisk prstů na jeho ramenou. Můj dech je čím dál přerývanější. Tiše zasténám, jsem blízko vyvrcholení. „Jen já...ne,“ vzdychnu vzápětí a v opojení stáhnu ruku z Gabrielova ramene a přitisknu ji Gabrielovi na rozkrok. Jemně ho přitom pohladím. „Jsem... jsem tvůj milenec, ne?“ šeptnu a doufám v ujištění. Že nejsem sprostá děvka ale jeho milenec. Jeho a nikoho jiného...

Gabriel La Croix

Jeho tělo je neskutečně předvídatelné. Jak se podvoluje mým dotekům a polibkům. Chci mu ukázat, že jsem tu pro něj a že on je tu jen pro mě. Vzápětí se ušklíbnu jeho reakci. „Copak, koloušku?” zavrním s jistým pobavením. Jeho reakce jsou možná o něco intenzivnější jak kdy dřív. Možná to je tím, že jsme to docela dlouho nedělali. „Já vím, ale tak je to v pořádku,” odvětím na jeho další slova. Jestli se tomu dá říkat slova a nejen vzrušené vzdychání. „Proč ne, jsi neskutečně sladký. Jak ti hoří tváře, jak se tvé tělo chvěje a jak tvoje oči říkají, že mě chtějí,” pronesu a na okamžik uzamknu jeho rty v dalším z vášnivých polibků. „Jen to ze sebe vypusť,” dýchnu mu do ucha a pohyb na jeho mužství zintenzivním. Za chvíli se udělá, za chvíli se jeho tělo uvolní, ale to ještě nebude konec. Chvíli nato se znovu stane jen mým. „Co?” s jistým zájmem na něj pohlédnu a napnu se. Tohle je docela překvapivá reakce. Nečekal bych, že udělá něco takového, nepředvídatelný a dost. Při jeho otázce se mu zahledím do očí, do očí, které zoufale touží slyšet kladnou odpověď. Zoufale chce vědět, jestli pro mě není tím jediným, co na začátku. Znovu ho políbím, ale tentokrát s jemností okusím jeho rty. „Ano, jsi můj milenec,” potvrdím mu to a pevněji obejmu jeho mužství.

Hazuki

Celý se chvěju a napínám a téměř zapomínám dýchat, když čekám na jeho odpověď. Cítím, jak se jeho tělo při dotyku mé ruky na jeho penisu napnulo a mě ta reakce velmi uspokojí. Vzápětí přijde polibek, tak nežný, že se mi z návalu rozechvění  a  intenzivních pocitů udělá téměř mdlo. Ale můžou za to hlavně jeho slova, která mi rozbuší srdce na plné obrátky. Pocítím náhlou vlnu úlevy, až cítím, že se mi do očí derou slzy. Ve stejném okamžiku sevře pevněji můj penis a já, jelikož jsem už tak byl na pokraji, vyvrcholím extází rozkoše a pocitem úlevy. Prudce oddechuju, ale nespouštím z Gabriela pohled. Ze svého milence. „Podívej se na to, co jsi se mnou provedl,“ zamumlám, ale zmůžu se na lehce roztřesené pousmání. Dokázal, že se zbořily mé zábrany. „Jestli něco chceš, pak si to vezmi,“  šeptnu a do očí se mi vplíží jemná výzva. Nebudu se bránit. Nejspíš, dodám si v duchu.

Gabriel La Croix

Po mých slovech se mu srdce rozbušilo neskutečně hlasitě. Chápu to, předtím pro mě nic neznamenal, jen děvku do postele, ale teď je to úplně něco jiného. Už nemůže být jen děvka, ne po tom, co jsem si pro něj byl u otce. Ne, hodně věcí se změnilo, možná to začalo už dřív, ale teď je to dokonáno. Jakmile se udělá, tak jeho mužství pustím a políbím ho na zpocené čelo. „Nic, jen jsem ti ukázal, co je skutečná rozkoš a slast,“ brouknu a zahledím se mu do teď již spokojených očí. „Chci jen tebe. To přece víš, Hazuki,“ s vážností pronesu a znovu jako už poněkolikáté uzamknu jeho rty v polibku. Nato mu stáhnu spodní část oblečení a přiměju ho roztáhnout nohy. Nasoukám se mezi ně a prsty sjedu k jeho dírce. Nějakou dobu to přeci jen neměl, takže mu tentokrát dopřeju přípravu. Navíc nevím, jak bude reagovat, přeci jen prožil dost silné trauma a i když se mi nabízí, může to pro něj být nepříjemné. Jak se rty přesouvám na jeho krk, tak do něj pomalu jedním prstem vklouznu. Je docela stažený. Takže  na něj jdu opravdu pomalu a teprve po nějaké chvíli přidám postupně i další prsty.

Hazuki

Znovu zjišťuju, jak moc mám rád, když mě líbá na čelo. Nitro se mi z toho tetelí rozpaky. Jen mě...přivřu oči a jemně se pousměju. Nechám Gabriela pokračovat, i když nemůžu říct, že bych byl dvakrát klidný, když se vklíní mezi mé nohy. Tiše syknu, když mě začne uvolňovat a semknu víčka.  Kdyby mě nerozptyloval polibky na krku, nedokázal bych se přinutit tomu poddat. „Mnnh,“ skryju si rudou tvář. Začínám být znovu vzrušený. „Málem bych zapomněl, jak je mi tahle činnost trapná,“ zahuhlám rozpačitě do své dlaně. Nedovedu zklidnit dech. „Je-ještě nejsi hotový?“ zeptám se nejistě, když přidá další prst a mě to donutí prohnout se v zádech. Ještě chvíli bude v té činnosti pokračovat a udělá mě podruhé bez toho, aby do mě vstoupil. Opět jsem v šoku ze svých myšlenek. Proč nad tím pořád tolik přemýšlím?! Protože po svém milenci bytostně toužíš, odpovím si sám okamžitě. Ach, bože... Jsem beznadějná bytost....Celá tvář mi sálá horkem. Přitisknu si na ni i druhou ruku, aby na ni Gabriel neviděl. „Stačí...,“ zašeptám, zatímco tonu v rozpacích. „To stačí, Gabrieli, vstup do mě,“ řeknu, hlas se mi chvěje.

Gabriel La Croix

Cítím, jak je uvolněný, a co teprve jeho tváře, které jen hoří. Tělo se mu chvěje a srdce rozechvěle tluče. Znám každou část jeho těla, ale nikdy se jeho reakcí nenabažím. „Hazuki, neschovávej se pořád přede mnou.“ Napomenu ho a políbím ho na odhalený krk. „Ale tvému tělu se líbí, úplně cítím, jak  se pode mnou napínáš,“ ušklíbnu se. „Ne,“ odvětím s jistým pobavením a dám si na jeho roztahování ještě víc záležet.  Tak, aby to pro něj bylo o dost víc vzrušující. Vůbec by mi nebylo proti mysli, kdyby se udělal znovu jen díky mým prstům. Nicméně, když se znovu ozve, prsty z něj vyndám. „Dobře, jak si přeješ. Přeci jen, jsi můj milenec,“ nakonec souhlasím a stáhnu si zbytek oblečení. Nato chytnu jeho ruce a odtáhnu mu je z obličeje. Jednou rukou mu je znehybním nad hlavou a uzamknu jeho rty v polibku, zatímco do něj začnu pomalu pronikat. Je poddajný a já do něj snadno zajedu. Taky jak by ne, když jsem si ho opravdu poctivě roztáhl.

Hazuki

Udělá, co po něm žádám. Překvapí mě to a tak mlčky s hrudí vzdouvající se rozechvělým dechem skrze prsty sleduji, jak ze sebe Gabriel svléká poslední zbytky ošacení. Prudce se nadechnu, když mi spoutá ruce nad hlavou.  Zatrne ve mně nejistotou, když do mých rozpaků vtrhne vzpomínka na poutání. Ale silou vůle oddávaje se polibku ji zaplaším. Přitom cítím, jak do mě Gabriel vniká svým velkým pevným mužstvím. Tělem mi projede silná vlna slasti, v mém vlastním penisu to bolestně škube, protože jen z  toho, jak do mě Gabriel vstoupil, jsem se málem udělal. „Za....zatraceně, je to tak silné,“ zamumlám omámeně. Chvějí se mi bláznivě nohy a je mi takové horko. Proto kontakt s Gabrielovou chladnou kůží způsobí, že mi naskočí husí kůže. Přesto je to nadmíru příjemné mrazení.

Gabriel La Croix

Vidím, že jsem ho zaskočil. Jak jinak, přeci jen nemusí být vždy po mém a já chci, aby se cítil dobře. Aby tohle pro něj bylo příjemné. „Neboj,“  zabručím a jazykem mu vklouznu do úst. Cítím, jak se na okamžik napjal a jeho ruce mu pustím. Prsty mu sjedu po bocích a chytnu ho pod stehny. Nohy mu trochu přizvednu a jakmile vidím, že je připravený, zlehka se v něm zhoupnu. Je to perfektní pocit, tohle mi opravdu chybělo. Touha jeho těla, jeho chvějící se nitro. Trochu víc si ho přizvednu a pomalu se v něm začnu hýbat. Je na pokraji vyvrcholení. Jednou rukou uchopím jeho penis a do rytmu toho, jak přirážím, ho začnu třít. Hýbnu se v něm sotva párkrát a on vyvrcholí. „Ty jeden,“ brouknu do polibku a začnu od znova. Znovu do něj začnu přirážet a rty začnu dráždit jeho rozechvělé tělo.

Hazuki

U-uwah, pokaždé se cítím, jako bych se rozplýval, když mě líbá s jazykem. A že to s ním skutečně umí. Trochu uvolněněji vydechnu, když mi pustí ruce. Vzápětí zalapám po dechu, když se ve mně pohne. Srdce mi přetéká těmi prazvláštními pocity a tělo se zmítá ve slasti. Protože Gabriel hladil ve stejný okamžik i mé mužství, trvá jen krátkou chvíli, než se udělám. Konečně...konečně je to spojení s ním. Konečně jsem vyvrcholil jeho přičiněním. Jsem jen...jeho.  Nenechá mě vydechnout. Polibky si uzurpuje mé rty, až stěží najdu prostor k nadechnutí, a ovládá mé tělo svým. Srdce mi divoce tloukne a já zatoužím mít Gabriela ještě blíž. Obejmu ho, přitisknu jeho chladné tělo na své a s naléhavostí se do polibků vložím.

Gabriel La Croix

Plně se na něj soustředím, chci, aby myslel jen na mě. Aby všechny svoje myšlenky soustředil jen na mě a na nikoho jiného. Nechci, aby ani na okamžik pomyslel na to, co se mu stalo. Líbám ho s takovou vášnivostí, že to snad ani není možné. Opravdu mě ten člověk změnil, ale nevím, jestli se mi to vůbec líbí. Možná se časem uvidí. Intenzivně a rychle se v něm začnu hýbat. Úplně cítím, jak se chvěje, je to až neskutečné, jak je úžasný. „Hazuki,“ zabručím do jeho rtů. „Buď jen můj,“ požádám ho a prsty začnu hladit jeho tak vyzývavé a rozechvělé tělo. Chci, aby mi dal všechno jako už tolikrát předtím. „Hazuki,“ zašeptám znovu a přizvednu si ho, abych mohl pronikat ještě hlouběji do jeho tak vyzývavého těla, které se mi samo nabízí. Po chvíli se opravdu udělám, ale stále nemám dost.

Hazuki

Opakuje mé jméno, je tak příjemné to slyšet. Mé srdce na to vždy tak trapně divoce odpoví. „Jen...jen tvůj,“ vydechnu prudce a zatnu prsty do jeho kůže. „Jen ty máš právo..jen ty smíš...ahaaah!!,“  vykřiknu slastí, když ucítím, jak se mé nitro plní jeho vyvrcholením. O pár vteřin ho následuju, a tak se má hruď třísní kapkami mé rozkoše. „Gabrieli,“ zasténám hlasem, který mi prožitky slábne a kolísá. „Dej mi víc...dej mi všechno...chci... tě tak moc, až mám pocit, že se má mysl ztrácí! Že se zblázním...Gabrieli,“ zasténám naléhavě. Začínám být vyčerpaný, ale ta nesnesitelná výheň, která se ve mně zažehla, mi nedovolí se uklidnit.

Gabriel La Croix

„To je správně,“ přisvědčím a dělám to, aby ho to udělalo jen a jen mým. Aby věděl, že opravdu patří jen mně. „Ano, to je pravda,“ brouknu znovu a lehce ho zuby kousnu do krku. Ne špičáky, ale stoličkami. Aby na tenhle den měl hodně příjemných vzpomínek. „Nech se tím pohltit. Nech vášeň, ať tě celého zaplní,“ brouknu a stále stejně intenzivně do něj přirážím. Vím, že už je na pokraji svých sil, ale ještě není konec. Prsty začnu znovu dost intenzivně mnout jeho penis, způsobím mu takovou rozkoš, kterou nikdy nepoznal. Ještě chvíli ho nechám utápět se v té rozkoši, než se do něj naposled udělám. Ještě chvíli počkám a dopřávám mu rozkoš, než se udělá a teprve pak z něj vyklouznu. „Tak co?“ tiše se zeptám a prsty mu prohrábnu vlhké vlasy. Mám skoro nutkání mu říct, to, co vždy, ale neudělám to. To bylo předtím, teď je teď.

Hazuki

Nechat se pohltit...K ničemu jinému už ani nesměřuju. Plně se v těch pocitech ztrácím. Spalují a laskají mé tělo. „Nhh!,“ vyjeknu, když mě kousne do krku. Otřesu se rozkoší. Gabriel teď nade mnou má plnou vládu, zkušenými pohyby mě dohání až za mé hranice. Souhrou našich těl mi přivozuje tolik slasti, až téměř přicházím o rozum. Nakonec přijde to očekávané uvolnění. Hodnou chvíli nejsem schopen promluvit, jen rozechvěle oddechuju, a přitom Gabrielovi do tváře. Tiše se otáže, ale pak mlčí. Neřekne to, co vždy říkával po aktu, a to samo o sobě mi bere slova od úst. Lehce se pousměju. V rozpacích odvrátím pohled a zamumlám. „Nebylo to vůbec špatné.“

Gabriel La Croix

„Že to nebylo špatné?“ ušklíbnu se. To k tomu moc neřekl, ale nicméně vidím, jak je šťastný a spokojený. Ani jednou nepomyslel na to, jak mu ublížili oni, a nechal mě, ať si vezmu jeho tělo. Lehnu si vedle něj a prsty mu přejedu po boku. „Jsi krásný a jsi jen můj,“ zašeptám s tichostí, než se mu zahledím do očí „Ať se stane cokoliv, slibuju, že tě ochráním,“ vážně pronesu a pak si ho přitáhnu do náruče. Je zpocený, stejně tak jako já, ale je příjemné slyšet, jak jeho srdce rozechvěle tluče. Přejedu mu po kříži a políbím ho na ucho.

Hazuki

Ještě jsem nevychladl a znovu mě donutí se červenat. „Poslyš, taková poklonka se hodí spíš k ženě,“ zamumlám v rozpacích. Přesto mě to pohladí na duši. Mé tělo bylo krutě poznačeno a on mě přesto považuje za krásného. Ale nad to jsem hlavně jeho. Hádám, že to skutečně není špatné. Hledím do té zářivé zeleně jeho očí, ve kterých vidím, že slib, který právě pronáší, je skutečný. Choulím se v jeho náručí a vychutnávám si jeho vůni. „A já tě neopustím,“ zašeptám a zavřu oči. „Zesílím, abych nebyl tvou slabinou,“ dodám mnohem tišeji a prsty zlehka přejedu přes jeho hruď. Jsem tak rozehřátý, že téměř necítím jeho chlad.  Jeho jemné dotyky jsou tak příjemné. Kůže pod nimi brní a já si to vychutnávám.  Jsem unavený, ale cítím se tak klidný, jako už dlouhou dobu ne.

Gabriel La Croix

„Ne, to se hodí k někomu, kdo si to zaslouží,“ s tichostí zašeptám a políbím ho do vlasů. Když se u mě schoulí, natáhnu se pro deku a oba dva nás přikryju. Ještě by tu takhle zpocenej mohl nastydnout, hlavně, když se ke mně tak tiskne. „To bych ti ani nedovolil. Zůstaneš se mnou už navždy,“ s vážností pronesu. „To není třeba. Ne když si člověk. Objeví se nějaký upír a ty budeš bez šance,“ odvětím. Předtím to bylo v pořádku, že trénoval, ale teď je něco takového nemyslitelné. Stačí jeden špatný pohyb a bude po něm. Hlavně teď, když stojím mimo upíří komunitu. „Teď by jsi měl hlavně odpočívat, když jsem ti dal tolik zabrat,“ zašeptám mu vzápětí.

Hazuki

Ne, když jsem člověk...Dlaň na jeho hrudi sevřu v pěst. Nemohu se vyrovnat Gabrielovi a jemu podobným, ale to neznamená, že mě porazí kdokoli. Nemusí mi ukazovat, jak moc jsem slabý. Takhle abych se cítil bezmocně a jako přítěž. Hluboce si povzdechnu, ale nevznesu proti jeho slovům žádnou námitku. I když se o něco změnil, neznamená to, že se rozplynula i jeho tvrdohlavost. To by spíš přišel jeho otec a dal mi kytku, než aby Gabriela jeho tvrdohlavost skutečně opustila. Pomyslím si. Ale i z myšleného vtipu mi není dvakrát nejlíp. „I kdybys to neřekl, tak bych to udělal. Ty vážně víš, jak člověka vyšťavit,“ zahuhlám tiše a pěst povolím.

Gabriel La Croix

„Jen klid,“ brouknu a jeho ruku sevřu ve své. Vím, že mu není příjemné, že je o dost slabší jak já, ale prostě to tak je. „Pravda je prostě pravdou, nic na tom nejde změnit, ale máš mě. Já se o tebe postarám,“ pronesu s tichostí a políbím ho na čelo. Přitom ho prsty pohladím po tváři. „Neudělal jsem to už před chvílí?“ brouknu, ale v tom nás přeruší telefon. Otráveně si povzdechnu a natáhnu se po něm. Nevím, jestli zvládnu další z nepříjemných hovorů, který mě určitě čeká. „Ano?“zabručím, ale hlas na druhé straně linky mě překvapí. „Co chceš?“ otážu se a posadím se. „Slyšel jsem to…,“ začne, ale já ho přeruším. „Takže jsi mi zavolal, aby ses pobavil?“ opáčím „Ne, sice spolu nevycházíme, ale nikdy bych nečekal, že se postavíš otci kvůli člověku a ještě k tomu Lovci. Navíc, že se mu postavíš takovým způsobem,“ pronese. „Stalo se,“ zabručím a telefon sevřu pevněji. Proč mi vůbec volá? Hlavně potom, co jsem provedl tomu jeho milenci... „Jak jsi na tom?“ zeptá se. „Jak by, přece víš, jak to chodí,“ opáčím. „To vím, ale nečekal bych, že někdo jako ty bude pít syntetickou krev. Nebo jestli ti dává tvůj přítel,“ odvětí a já pohlédnu na Hazukiho. „Ne, musím si vystačit s tím, co piješ ty,“ odvětím a snažím se zachovat klidný tón. „Určitě to zvládneš, chce to jen čas. Taky jsem slyšel, že máš problémy s prací,“ pokračuje. Přijde mi najednou, až moc starostlivý. „Víš, jak to je, tak proč chodíš kolem horké kaše a neřekneš mi, co chceš? Protože já nemám náladu poslouchat, o co jsem přišel, ještě od tebe,“ zasyčím do telefonu. Na chvíli je na druhé straně ticho, ani by mi nevadilo, kdyby to položil. „Chci s tebou mluvit. Přeci jen jsi můj bratr,“ pronese nakonec. „I po tom, co jsem mu udělal?“ ozvu se. Odpovědí mi je povzdech. „Ano i po tom, vím, jaký otec dokáže být, když se mu někdo postaví. Hlavně tímhle způsobem. Tohle ještě není konec a ty to víš,“ pokračuje a já vím, že má pravdu. Hazuki není v bezpečí, ale to ani já, ale v tuhle chvíli je nejzranitelnější právě on. „Upíři se k tobě obrátí zády, možná mu zkusí ublížit a pak jsou tu ještě Lovci,“ pokračuje. „A tví noví přátelé,“ dodám. „Ty nic neudělají, když po nich nepůjdeš,“ odvětí a já poznám, že v tomhle mu můžu věřit. „Víš, že ho nesnáším, že mám pravdu,“ pronesu a po těch slovech zaslechnu pousmání. „Ano, vím, ale stále máme stejnou krev,“ odvětí. Vůbec ho nepoznávám, jako by najednou našel svůj klid. Je to snad tím, že je s ním a že spolu mají pouto? Čeká mě jednou něco takového s Hazukim? Zamyšleně na něj zůstanu hledět. Možná je na něco takového ještě brzo, ale opravdu nevím, jak to bude dál. Udělal jsem pro něj tolik, ale stále je tu hodně nevyřčeného. „Sejdeme se?“ ozve se nakonec na druhé straně a já se zamyslím. „Dobře, řekni kdy a kde,“ vybídnu ho. Nakonec se domluvíme, že zítra dopoledne se sejdeme v jedné malé restauraci. Telefon položím a povzdechnu si. Tohle jsem nečekal, nečekal jsem, že mi Silvien zavolá a už vůbec ne to, že mi bude chtít pomoct. Znovu pohlédnu na Hazukiho a pohladím ho po tváři. Nelíbí se mi, že bych ho měl nechat samotného, ale brát ho sebou za Silvienem, který mu zabil bratra? Jedna možnost je opravdu lepší jak druhá. Povzdechnu si…

Hazuki

Rozechvěle se nadechnu a vydechnu, když mě s těmi ochranitelskými slovy opět políbí na čelo. Pootevřu oči a pohlédnu mu do tváře. Při zvuku telefonu však sebou trhnu. Kdo mu může volat v takovou hodinu? S jistou zvědavostí poslouchám rozhovor a dojde mi, s kým mluví. Se svým bratrem! Silvienem La Croixem. Žaludek se mi sevře při návalu neklidu a hluboko pochované zášti. Ten, který mi zabil bratra. Za tak krátký čas jsem téměř zapomněl, jak se to mohlo stát? Zatím co se ve mně probouzejí vzpomínky, Gabriel s bratrem mluví o krvi. Nadzvednu jedno obočí, když se přitom na mě podívá. Správně, ze mě se nějaký čas nenapiješ, to je zjevné. Je mi líto, ale to je holý fakt. Nemělo by význam, abych stále balancoval na hraně zhroucení, když jsme teď mi....milenci. Nával rozpaků rozmetá část chmurných myšlenek. Zatraceně, tolik se mnou ty emoce mávají a ovlivňují mě. Nemám sílu zvednout se do sedu, a tak se jen vyzvednu na jeden loket. Oni se chtějí setkat. Hluboce nasaju vzduch nosem. A dokonce už zítra. Oplácím Gabrielovi pohled. Vypadá nerozhodně, rozpolceně. Nad čím přemýšlí? „Přemýšlíš nad tím, zda mě máš vzít na tu schůzku s sebou, Gabrieli?“ otážu se tiše a přivřu oči při pohlazení. Co bych vlastně udělal, kdybych se s jeho bratrem Silvienem setkal? Vrhl bych se na něj? Ne, to rozhodně ne. Teď rozhodně nemám sílu. Navíc, je to Gabrielův bratr. Nejspíš by se mu nelíbilo, kdybychom mezi sebou bojovali. Přesto si nemyslím, že bych to měl nechat být. Že bych mu bratrovu smrt měl odpustit. A ještě je tu ten jeho milenec, vlkodlak. On mi nic neprovedl. To můj bratr mu ublížíl. Je jen přirozené, že chtěl La Croix chránit svého partnera. Promnu si oči. Je to tak složité!

Gabriel La Croix

„Přesně, to je teď, co mě v tuhle chvíli trápí,“ kývnu nakonec a znovu si k němu lehnu přitahujíc si ho do objetí. „Přeci jen, chtěl jsi ho zabít, ale na druhou stranu tě tu nechci nechat samotného,“ povzdechnu si. Když ho tu nechám, bude opravdu zranitelný, ale když to bude na veřejnosti, mělo by to být v pořádku. „Chci tě vzít sebou, ale musíš mi slíbit, že nic neuděláš. Přeci jen, je to můj bratr a možná nám bude ochoten pomoct,“ zamumlám a zavřu oči. Jak neskutečné. Silvien a ochoten mi pomoct, ještě si pamatuju, jak jsem jeho příteli zlomil ruku a pak před otcem. Dělal jen to, co jsem nakonec udělal i já. Bránil svého milence, někoho, na kom mu záleželo, a já jím díky tomu pohrdal. Znovu si povzdechnu. „Nespustím tě z dohledu, tak buď hodný,“ rozhodnu nakonec a víc ho k sobě přitáhnu. Přitom se natáhnu ještě pro deku a oba nás přikryju. Nevím, co se stane, ale pokud bude po mém boku, tak to bude v pořádku, tím jsem si jist.

Hazuki

Jak jsem si myslel. Přisluhovači Gabrielova otce, nebo kdokoli jiný by se sem do bytu určitě nějak dostali. Proto mě chce mít Gabriel neustále u sebe. Mně ještě bude nějaký čas trvat, než skutečně naberu sílu a ani tak nebude zřejmě podle něj bezpečné, když budeme odloučeni. Chápu jeho postoj. Vím dobře, že proti jeho bratrovi nemůžu udělat jediný pohyb. Ne, teď. Nemělo by to význam v mém stavu. Nicméně styl, jakým to podal. Podařilo se mu mě podráždit „Tak poslyš,“ zahučím naštvaně. „Já skutečně nejsem takový idiot, který se vrhá z jedné nepodloženosti do druhé. Vím, co je v sázce, a na tvého bratra neukážu ani prostředníček, protože by mi to v tuhle chvíli k ničemu nebylo! Vyjádřím nanejvýš své stanovisko. Toť všechno. Nemám v úmyslu s ním teď bojovat, nebo něco takového. Tak si laskavě odpusť ten styl rozmluvy, jako bys mluvil s malým spratkem,“ vysypu to na něj rozladěně a odfrknu si. „Budu hodný, neměj obavy,“ dodám kousavě o něco tišším hlasem a zlehka přejedu dlaní po ruce, kterou mě objímá.

Gabriel La Croix

„Ty bručoune jeden,“ ušklíbnu se. Je vidět, že se mu vrací ta jeho ostrost. Je to dobře, měl by co nejrychleji zapomenout na to, co se stalo, a být zase tím co dřív, i když se to tak úplně nevrátí. Tím jsem si jist. To, co mu provedli, zanechá rány hlavně na jeho duši a na těle, povzdechnu si, když pohledem sjedu na vypálený cejch. Ani rány od biče se úplně nezahojí, ale ty nemůže vidět. „Dobrá,“ odvětím a snažím se, aby můj hlas byl klidný. Dřív bych po něm asi vyjel, že si na mě otvírá pusu, ale je dost věcí, se kterými se budu muset nejspíš smířit, a tohle je jednou z nich. „Nejsi spratek a rozhodně ne malý, jen chci, aby ses držel zpátky,“ odmlčím se zahledím se mu do očí. „Je mi líto tvého bratra, ale teď chápu to, co udělal Silvien. Bránil někoho, na kom mu záleželo, stejně jako jsem to udělal já,“ pronesu a přitáhnu si ho do náruče. „Já přeci vím, ale udělal jsem hodně věcí, na které nejsem hrdý. Ne po tom, co jsem potkal tebe. Dost jich bylo vůči Silvienovi a tomu jeho příteli,“ povzdechnu si a prsty mu zajedu do vlasů. Je tak neskonale sexy a je jen můj. V tom okamžiku si přivlastním jeho rty, nedá se jich nabažit.

Hazuki

Nadzvednu uštěpačně levé obočí, když mě označí za bručouna. Vlastně bych se měl divit, že na mě nesyčí, abych si nedovoloval. Jsou to ale proměny, kroutím nad tím v duchu nechápavě hlavou. Ach ano, budu se držet zpět. Už jsem to přeci slíbil. Oplácím mu pohled, avšak čím dál šokovaněji. Je mu líto? Jemu je.... líto?? Nečekal bych, že z něj někdy něco takového vypadne. Nejsem pár okamžiků schopen slova. Nedovedu řádně pobrat, že se tu sebezpytuje, jinak to nevidím. On, že není hrdý na to, co dělal? Uplynulé události v něm vyvolaly opravdu neuvěřitelnou změnu. Takže on svému bratrovi a tomu štěněti dělal zle? Že mě to nepřekvapuje. Teď do sebe některé věci z minulosti zapadají. Ze zvědavosti bych se zeptal, co tak hrozného provedl. Vždyť i já jim plánoval ublížit, když jsem chtěl Silviena zabít. Teď budu potřebovat utřídit si myšlenky, co budu dělat dál. Je toho příliš k řešení. Tok mých roztěkaných myšlenek upoutá dotyk ve vlasech a jeho rty, které si nečekaně přivlastní ty mé. Překvapením mi uklouzne slastné zakňourání. Proč mě takhle uprostřed rozhovoru napadá? Když to udělá tak nečekaně, je dost těžké nenechat se tím strhnout. Zavřu do polibku oči a vjedu mu prsty také do vlasů. Druhou rukou ho obejmu kolem zad a těsněji si ho tak přitáhnu. Nikdy dřív jsem to neudělal, teď však cítím, že na to mám právo.

Gabriel La Croix

Vpíjím se do jeho rtů, které jsou opravdu chutné, možná lepší než kdy dřív. Nemohl jsem najít nikoho lepšího, než je on. Změnil můj dosavadní život s takovou razancí neřízené střely, až je to překvapivé. Nikdy bych dříve nevěřil, že se něco takového může stát. Nad jeho reakcí se ušklíbnu, ale i já mu objetí oplatím a víc si ho na sebe natisknu. „Hazuki,“ zašeptám mu do rtů jeho jméno a znovu je spoutám s určitou naléhavostí. Teď, když ho mám, už se ho nevzdám, ať se stane cokoliv. Bude jen můj a nikoho jiného. Pod dekou mu přejedu po bocích a z polibku se nakonec odtáhnu „Měl bys odpočívat, zítra nás čeká velký den,“ brouknu a položím si ho na hrudník. Hodně velký, tvář mu zabořím do vlasů a pevněji ho obejmu. Já bych si klidně dal znovu říct, ale myslím, že pro dnešek by to na něj bylo už příliš. Navíc se dost překonal, že mi to dovolil.

Hazuki

Spokojeně se pousměju do polibku, když na mé objetí odpoví svým. Teď jsem skutečně zvědavý, co přinesou zítřky a jaké reakce a změny budu moci u Gabriela pozorovat. „To mám v plánu,“ vydechnu na jeho hrudi. Přijde mi zvláštní takhle spát. Ale ne, že by se mi to nelíbilo. Vážně mám pocit, že se budu ještě spoustě věcem divit. „Velký den, to máš jistě pravdu,“ zamumlám a pohodlně se na něm uvelebím. Chladí, ale ten chlad je mému zahřátému unavenému tělu příjemný. „Dobrou...noc,“ zašeptám a nechám spánek, aby zahalil mou mysl.

Gabriel La Croix

Prsty mu nepřestávám přejíždět po horkých zádech. Je to můj poklad, jen můj. Když mu pohlédnu do očí, vidím v nich lepší budoucnost pro nás oba. Ať budu muset udělat cokoliv a vzdát se čehokoliv dalšího, jeho se nikdy nevzdám. „Bude to dobré,“ pronesu s tichostí a po chvíli dodám. „Dobrou noc,“ dýchnu mu do ucha a pořádně ho přikryju. Poslouchám, jak ho pomalu obestře spánek. Dýchá tak spokojeně a já chvíli poslouchám jeho mělký dech, než i já pomalu zavřu oči a přiměju se usnout.