Ráno se Ambriel probudí, když s ním někdo zatřese. Otevře oči a rozespale zamžourá na mladou služebnou.

„Omlouvám se, pane, že vás budím. Ale král si přeje, abyste se za ním co nejdříve dostavil. Prý s vámi musí o něčem mluvit,“ sklopí služebná oči.

„Ach tak. A nezmínil se náhodou o čem se mnou chce mluvit?“ posadí se Ambriel na posteli a protře si oči.

„Ne, nezmínil. Jen dodal, že se máte co nejlépe ustrojit,“ odpoví služebná.

„Tak tedy dobře. Byla bys tak hodná a pomohla mi vybrat šaty a také šperky? Slyšel jsem o tobě, že máš velmi dobrý vkus,“ usměje se Ambriel.

„Jistě, pane. Moc ráda,“ zvedne k němu služebná zrak a usměje se.

Ambriel se natáhne pro župan v nohách postele a navlékne ho na sebe. Poté vstane a společně se služebnou přejde do šatny. Služebná se rozhlédne a pootvírá skříně.

„Nejdřív bychom měli vybrat barvu šatů,“ řekne zamyšleně.

„Jsem vdovec v době smutku. Měl bych mít černou nebo tmavě šedou,“ zamyslí se Ambriel.

„Pravda,“ přikývne služebná.

Pečlivě prohlédne oblečení než vyndá tmavě šedou róbu.

„Co tahle? A k ní diamantový náhrdelník a náramek nebo klidně dva, myslím, že by to neuškodilo,“ ukáže róbu Ambrielovi.

„Souhlasím. Počkej, najdu ty šperky,“ přejde Ambriel k obrovské skříni se šperky.

Pootevírá všechny truhličky a kazety se šperky, dokud nenajde co hledal. Dva široké třpytivé náramky, kde jsou nasázeny jeden diamant vedle druhého tak, že pod nimi ani není vidět kov ke kterému jsou přichyceny. K nim patří stejný náhrdelník, který je uprostřed nejsilnější a směrem ke krajů se zužuje. Ambriel na ty šperky zírá a z očí mu vyklouzne několik slz.

„Ty jsou krásné. Krásně k té róbě pasují. A...pane, stalo se něco?“ zarazí se služebná, když spatří Ambrielův smutný výraz a slzy stékající po jeho tvářích.

„Nic. Jen...tyhle šperky mi daroval můj zesnulý manžel,“ šeptne Ambriel.

„Ach tak. No, šperky nejsou tak nutné. Určitě by to šlo i bez nich,“ řekne ustaraně služebná.

„To ne. Já...král si přál, abych vypadal co nejlépe. A já ho chci poslechnout. Chci být krásný,“ setře si Ambriel slzy.

„Vy už jste krásný,“ usměje se na něj služebná.

Ambriel se na ni děkovně usměje a odloží šperky stranou.

„Co mé vlasy?“ promne Ambriel pramínek mezi prsty.

„Nechala bych je rozpuštěné. Tak vám sluší nejvíce. Možná jen nějaká čelenka nebo korunka. Tak, aby to ladilo s náhrdelníkem a náramky,“ zamyslí se služebná.

„A co malé diamanty, které bys do mých vlasů zapletla?“ zeptá se Ambriel.

„Výborný nápad. Máte něco takového?“ rozzáří se služebná.

„Mám,“ přikývne Ambriel.

Najde kazetu, ve které leží diamanty pospojované stříbrným drátkem, který je u kamínků stočený do spirály, do kterých se zaplétají malé pramínky vlasů, aby diamanty nesklouzávaly z vlasů dolů.

„Nádhera. Budete dokonalý. Tedy ještě dokonalejší než obvykle. Bežtě se umýt, já vám mezitím donesu snídani,“ postrčí služebná Ambriela do sprchy.

Ambriel se zasměje a jde se do koupelny umýt. Služebná mezitím v ložnici ustele postel a jde do kuchyně pro snídani. Položí ji na stolek, na postel připraví vybrané oblečení a šperky položí na toaletní stolek.

„Snídaně je támhle,“ ukáže na stolek, když Ambriel vyjde z koupelny.

„Děkuji! Za všechno!“ poděkuje Ambriel a usedne ke stolku.

„Není zač! Já to pro vás dělám ráda,“ řekne služebná a je to pravda.

Ona pro lorda Ambriela opravdu dělá vše ráda. A nejen ona. Ale i všichni ostatní sloužící. Všichi si mladého vdovce velmi oblíbili pro jeho vlídnou a laskavou povahu. Ambriel už nic neřekne a v tichosti sní svoji snídani. Poté vstane od stolu, vezme připravené oblečení a zajde za plentu, za kterou se převlékne. Jakmile je oblečený, usadí se u toaletního stolku a jemně se nalíčí. Služebná mezitím kartáčem učeše jeho vlasy až jsou krásně lesklé a hebké. Také do nich vplete malé diamanty a to tak šikovně, že stříbrný drátek není vůbec vidět a výsledný dojem vypadá, jako by po Ambrielových vlasech stékaly malé třpytivé kapičky. Vypadá to velmi krásně. Nakonec si Ambriel nasadí náramky a náhrdelník. Vstane ze židle a pohlédne na služebnou.

„Jak vypadám?“ zeptá se.

„Úchvatně,“ vydechne služebná.

„Tak já jdu. Ať na mě král nečeká,“ usměje se Ambriel.

Služebná se usměje a Ambriel vyjde z ložnice. Dojde k pracovně krále Ludruna a zaklepe na dveře.

„Dále,“ ozve se z pracovny.

Ambriel vstoupí a král Ludrun k němu vzhlédne. Překvapením se mu rozšíří zornice a nasucho polkne, Ambriel vypadá tak nádherně.

„Veličenstvo,“ pokloní se Ambriel.

„Ehm, posaďte se,“ vzpamatuje se král Ludrun a mávne rukou k židli, která stojí kousek od jeho.

Před stolem stojí v půlkruhu několik židlí. Ambriel se posadí na židli, kterou mu král Ludrun určil a tázavě na něj pohlédne.

„O čem jste se mnou chtěl mluvit?“ zeptá se, když se král Ludrun posadí na svou židli a beze slova na něj zírá.

„O čem? Ach ano, já s vámi vlastně chtěl mluvit,“ vyhrkne ze sebe Ludrun a v tu ránu by si nejradši jednu vrazil. Co to u všech bohů vypustil z úst?

„Ano, chtěl,“ usměje se Ambriel.

„No, jde o to, že jsem vám vybral několik kandidátů, kteří se mi zdáli vhodní na to, aby se jeden z nich stal vaším manželem,“ řekne král Ludrun.

„Ale já pořád držím období smutku. Nemohu se teď ženit,“ namítne překvapeně Ambriel.

„Ano, já vím. Jen chci abyste je poznal a oni poznali vás. A až uplyne doba smutku, tak si sám rozhodnete, kdo z kandidátů by vám nejlépe vyhovoval. Ovšem kdykoliv můžete kteréhokoliv kandidáta odmítnout a stejně tak oni mohou odmítnout vás a vzdát se postu kandidáta,“ vysvětlí král Ludrun.

„Ach tak,“ řekne Ambriel a pocítí mírné zklamání, ani sám neví z čeho.

„Jistě jste zvědavý, proč jsem chtěl, abyste vypadal co nejlépe,“ pohlédne na Ambriela král Ludrun.

Ambriel přikývne.

„Je to proto, že kandidáti se dostaví asi za čtvrt hodiny. Pokud ne dřív,“ řekne král Ludrun.

Ambriel překvapeně ztuhne. Tohle nečekal.

„Musím přiznat, že jste mě překvapil,“ řekne.

Král přikývne a chce něco říct, ale přeruší ho zaklepání na dveře.

„Dále,“ zavolá král a zahledí se na dveře.

Ty se otevřou a vstoupí Nejvyšší rádce. On ví o co jde a chce u toho být přítomen.

„Veličenstvo,“ pokloní se.

Král Ludrun kývne hlavou a rukou pokyne k židli, která je přistavena k pravé straně stolu. Nejvyšší rádce se usadí.

„Kdy to začne?“ zeptá se rádce.

„Každou chvíli,“ odpoví král a v tom se ozve zaklepání na dveře.

Král pozve dotyčného dále a do pracovny vstoupí armádní velitel. Všem v místnosti se pokloní a po vyzvání se posadí na jednu ze židlí. Postupně se začnou scházet všichni kandidáti i s rodinami. Všem pohled na Ambriela vyrazí dech.

„Tak konečně jsme tu všichni. Jistě jste zvědavi, proč jsem vás pozval,“ přejede král Ludrun všechny pohledem.

Všichni přikývnou a neustále pohledy ujíždějí k nádhernému mladíkovi sedícímu za králem.

„Jste tu kvůli lordu Ambrielovi. Jak jste se všichni jistě doslechli, je to vdovec po zesnulém králi Xeroxovi,“ řekne král.

Všichni opět přikývnou.

„Ovšem lord Ambriel je mladý a po uplynutí doby smutku by se měl znovu oženit. Jelikož je pod mojí ochranou, rozhodl jsem se vybrat některé kandidáty, kteří by podle mě byli vhodní pro manželství s ním. Vybral jsem vaše syny a také vás lorde Zanysi a armádní veliteli. Všichni máte rok na to, abyste lorda Ambriela poznali a aby on poznal vás. Po roce si jednoho z vás vybere a ožení se. Ovšem kdykoliv během toho roku má možnost říct, že mu nevyhovujete a odmítnout vás. Stejně tak jako vy můžete odmítnout jeho a vzdát se pozice kandidáta,“ vysvětlí král Ludrun.

Všichni, až na velitele, Ambriela a rádce, zůstanou na krále překvapeně zírat.

„A co když odmítne všechny? Anebo mi odmítneme jeho? Co se stane pak?“ zeptá se lord Zanys.

„Najdu jiné kandidáty a všechno to začne od začátku,“ pokrčí král rameny.

„Omlouvám se, veličenstvo, ale kandidáty nemohou být všichni mí synové. Dva nejsterší jsou totiž zasnoubení,“ ozve se lord Loj.

„Nevybral jsem všechny vaše syny, lorde Loji. Sám rozhodněte, který z vašich synů se stane kandidátem,“ pohlédne na něj král.

Lord Loj si vymění pohled se svojí ženou a poté pohledem přejede všechny své syny. Otočí se ke své manželce a tiše spolu začnou debatovat.

„Vybrali jsme,“ oznámí králi, když se s manželkou dohodnou.

Král mu dá pokyn, aby pokračoval.

„Bude to Moch. Náš prostřední syn. Jak jsem již totiž řekl, dva nejstarší jsou zasnoubeni a dva nejmladší nejsou podlé mé ženy dostatečně vyspělí, aby se ženili nebo se o někoho ucházeli. Alespoň prozatím,“ řekne lord Loj.

Dva nejstarší synové lorda Loja se usmějí. Ano, oni mají své snoubenky, které milují a které by nevyměnili. Ani za někoho tak nádherného, jako je lord Ambriel. Zato dva nejmladší se zamračí a závistivě pohlédnou na svého staršího bratra. Oni také chtějí mít možnost o tu nádhernou bytost bojovat a ucházet se o ni.

„Pak tedy pan Moch. Výborně,“ pokýve král hlavou.

„Mám na lorda Ambriela pár otázek,“ ozve se lord Nachmin.

Nechce kupovat zajíce v pytli. Mladík je sice nádherný, ale on potřebuje jistotu, že je vhodný pro jeho syna. Že je cudný, tichý a poslušný. Že se bude starat o svého manžela, že ho bude poslouchat, že mu bude kdykoliv po vůli, ale zároveň o tom bude mlčet a že nebude dělat problémy.

„Budete mít možnost. Lord Ambriel má celý den volný, takže bude celý váš a vy se ho budete moct vyptat na vše, co vás zajímá,“ řekne král.

Lord Nachmin přikývne, je spokojený, že jeho otázky budou zodpovězeny.

„Tak to by bylo vše. Nebo má ještě někdo něco?“ rozhlédne se král po kandidátech a jejich rodinách.

„Ano, já bych něco měl,“ ozve se armádní velitel.

„Mluvte veliteli,“ vyzve ho král.

„Vzdávám se pozice kandidáta,“ řekne velitel.

Všichni na něj udiveně zírají. Jen lord Nachmin se po chvilce spokojeně ušklíbne. Čím méně kandidátů, tím větší jsou šance pro jeho syna. Mladý lord se mu velmi líbí a pokud zodpoví jeho otázky k jeho spokojenosti, pak se ho jen tak lehce nevzdá a udělá vše pro to, aby mladík patřil jeho synovi.

„Mohu znát vaše důvody, veliteli?“ zeptá se král, když se po chvíli vzpamatuje z překvapení.

„Jistě. Vzhledem k tomu, že já i lord Ambriel žijeme v paláci, jsme nemohli zabránit tomu, abychom se dostali do kontaktu. Takže mohu říct, že lorda Ambriela znám. A musím přiznat, že ho mám rád. A právě proto ho odmítám. On si zaslouží šťastné manželství po boku muže, který by ho miloval. A vím že já bych to nebyl. Ale je tu někdo kdo ano,“ zahledí se velitel významně na krále.

Král se zamračí. Proč velitel zase začíná s tímto nesmyslem?

„Dobrá. Respektuji vaše důvody,“ řekne.

Velitel přikývne a povzdechne si. Ví, že jeho příteli se jeho rozhodnutí moc nezamlouvá, ale on to dělá pro něj. Kéž by si král konečně přiznal, co cítí a začal se mladíkovi dvořit.

„Ještě někdo něco?“ zeptá se král.

Všichni zakroutí hlavou.

„Dobrá. Pak je lord Ambriel váš,“ řekne král, vstane ze židle a odejde z pracovny.

Rádce a velitel také vstanou a opustí pracovnu. Oba mají povinnosti a vydají se je plnit.

„Co kdybychom šli do zahrady? Venku je pěkně a zahrada bude pro rozhovor a zodpovězení otázek jistě příjemnější než tato pracovna,“ navrhne lord Zanys.

Ostatní přikývnou, vstanou a sejdou do zahrady.

„Mám na vás pár otázek,“ řekne lord Nachmin dřív než stačí promluvit někdo jiný.

„Jistě. Budu se snažit je zodpovědět co nejupřímněji,“ řekne tiše Ambriel.

„Dobrá. Jak se budete chovat ke svému manželovi?“ zeptá se lord Nachmin.

„Budu se chovat tak, abych nepůsobil problémy a abych svého manžela nezostudil. Budu mu poslušný, věrný a loajální,“ odpoví Ambriel.

„A co váš intimní život? Vím, že jste byl ženat, takže se nebudu ptát, zda jste panic, protože vím, že ne. Ale měl jste i jiného muže než vašeho manžela?“ skenuje lord Nachmin Ambriela pohledem.

Ambriel zrudne a sklopí pohled.

„Ne, Xerox byl první a jediný muž, kterého jsem měl,“ odpoví.

„Modlíte se pravidelně?“ pokračuje v otázkách lord Nachmin.

„Ano,“ přikývne Ambriel.

Lord Nachmin si vymění pohled se svojí ženou. S odpověďmi mladíka je spokojený. Navíc se zdá, že mladík je tichý a poslušný.

„Jste plodný?“ vypálí ze sebe.

„Tak to už by stačilo. Nezdá se vám to nevhodné, takové otázky? Jak moc chcete toho chlapce ještě uvést do rozpaků? Copak nemáte žádné zábrany?“ zasáhne lord Zanys.

„Musím to vědět. Nechci, aby si můj syn vzal neplodného nebo nezdravého. Musí si vzít někoho zdravého, plodného, zbožného a také ctnostného,“ odsekne lord Nachmin.

„Váš syn si ho ještě nebere, takže tyto otázky jsou nemístné a nevhodné,“ přidá se i lord Loj.

„To je pravda. Máme celý rok na to, abychom lorda Ambriela poznali a zjistili všechny důležité informace,“ založí si ruce na hrudi generál Cherub a nesouhlasně na lorda Nachmina zírá.

Lord Nachmin se zamračí ale už nic neřekne. Vždyť se jen chtěl ujistit, že je mladík pro jeho syna vhodný. Jeho syn si nemůže vzít jen tak někoho.

Ambriel sklopí pohled a obejme se rukama. Z otázek lorda Nachmina cítí rozpaky a také stud a ponížení. Vždyť ho zkoumal jako dobytek na trhu.

„Co kdybychom šli dál?“ zeptá se Moch, který vycítí, jak se Ambriel cítí.

Tuto schopnost získal při péči o své mladší bratry a také při jednání se svými staršími bratry.

Ostatní přikývnou a znovu se vydají na cestu.

„Mohu mít také dotaz?“ zeptá se lord Zanys po chvilce ticha.

„Jistě,“ přikývne Ambriel.

„Co rád děláte? Co vás baví?“ pohlédne na něj lord Zanys.

„Baví mě procházky. Po zahradě nebo v po lese, také po městě. Jízda na koni, četba, poslech hudby,“ vyjmenuje Ambriel své koníčky.

„A jaké máte rád jídlo, drahoušku?“ usměje se na něj manželka lorda Loja.

„Kromě kapusty a brokolice sním všechno. Ale nejradši mám rýžový nákyp. To je taková moje neřest,“ usměje se jemně Ambriel.

Ostatní, až na lorda Nachmina a jeho ženu, se usmějí.