Ambriel se posadí na třetí schod od sdola na dřevěném schodišti vedoucí z paláce na cvičiště. V rukou má misku s cherry rajčátky a sleduje vojáky, kteří jsou na cvičišti. Sportují, posilují a trénují souboje s několika zbraněmi. Vojáci se po něm ohlédnou a dál se věnují svým činnostem. Pouze ti, kteří postávavjí kolem a sledují své cvičící a trénující druhy po něm pokukují kradmými pohledy. Ví, že mladík je pro ně nedosažitelný, ale přesto se na něj rádi dívají. Většina z nich se pousměje při vzpomínce, jaký rozruch mezi nimi mladík způsobil, když se sem přišel podívat poprvé.

Tehdy každý zůstal na mladíka zírat jako na zjevení. Věci a cvičné zbraně jim popadaly na zem, vojáci naráželi do sebe navzájem a zakopávali o spadané věci. Jeden voják se netrefil do otevřených dveří a narazil do zdi. Další voják přepadl přes hrazdu, která zde slouží k trénování klání na koních, a spadl do louže bláta.

„Přišel jste se podívat, jak vojáci trénují?“opře se o zábradlí vedle Ambriela velitel.

„Vlastně ano. Občas to vypadá zajímavě,“ usměje se Ambriel a strčí si do pusy rajče.

„Ano, hlavně u nováčků,“ zasměje se velitel.

Ambriel se zasměje a nabídne veliteli misku s rajčaty.

„Děkuji!“ vezme si velitel rajče a sní ho.

Ambriel se zahledí na vojáky a dech se mu zadrhne, když spatří až příliš známou postavu. Velitel pohlédne stejným směrem a usměje se.

„I králové si musejí občas zatrénovat,“ poznamená.

„Jistě,“ vyhrkne Ambriel a zrudne.

Velitelův úsměv se ještě rozšíří.

„Král se vám líbí, že ano?“ zeptá se Ambriela.

Ambriel jen přikývne a trochu se posune, aby kolem něj mohlo projít jedno páže, které nese nádobu s čistidlem na zbraně.

„Milujete ho?“ pokračuje v otázkách velitel, když páže odejde.

„Myslím, že tohle by měl jako první slyšet on,“ zašeptá Ambriel a uhne pohledem.

„Ano, to by měl,“ souhlasí velitel, ačkoliv jeho otázka byla zodpovězena.

V tom je král zpozoruje a přimhouří oči. O čem se jen velitel s Ambrielem baví? A proč je Ambriel rudý? V hrudi mu zařve podivný netvor a krále popadne zlost a také podivná potřeba ukázat Ambrielovi svou sílu. S vervou a zlostí zaútočí na vojáka, se kterým trénoval souboj s mečem. Voják vyděšeně ustupuje a jen taktak stačí odrážet královy rány. Nakonec mu král vyrazí meč z ruky a povalí ho na zem.

„Veličenstvo!“ osloví svého vládce vystrašeně, když král udělá výpad mečem směrem k jeho hrdlu.

Naštěstí se král stačí včas vzpamatovat a těsně nad hrdlem vojáka zastaví. Zrychleně oddechuje a snaží se uklidnit. Co ho to, u všech bohů, jen popadlo? Odtáhne meč a zahledí se na vojáka, kterého předtím pořádně vystrašil.

„V pořádku?“ zeptá se.

„Ano,“ přikývne voják a uklidní se, když vidí, že se jeho král vzpamatoval.

Postaví se na nohy, ukloní se a raději rychle odejde. Neví, co se s jeho králem stalo, ale nechce být v jeho blízkosti pro případ, že by se to stalo znovu. Král Ludrun odloží meč a vydá se k Ambrielovi, který si stále povídá s velitelem.

„Přišel jste se podívat na trénink?“ usměje se na něj, velitele si nevšímá.

„Ano. Občas je to zajímavé,“ odpoví mu Ambriel stejně jako předtím veliteli.

„Pravda. Ale přijde mi, že z vás cítím koně,“ poznamená král Ludrun.

„Ach, to je možné. Byl jsem skoro celý den ve stájích. Dlouho jsem neviděl Stína, tak jsem za ním zašel. A ještě jsem se nepřevlékl,“ vysvětlí Ambriel.

„Hm, a jak se má váš kůň?“ zeptá se král.

„Dobře. Stájníci mu poskytují tu nejlepší péči. Jen mi přišel trochu smutný. Myslím, že mu chybím. Ani se nedivím, za těch šest měsíců, co tu jsem, bych projížďky na něm spočítal na prstech jedné ruky,“ povzdychne si Ambriel.

„No, to musíme napravit. Co kdybychom si zítra vyjeli na projížďku?“ navrhne král.

Ambriel na něj překvapeně pohlédne.

„Proč ne? Rád si s vámi vyjedu. Ale váš kůň přeci minulý týden zemřel,“ řekne.

„Zemřel, a ačkoliv mi bude chybět, protože to byl velmi dobrý kůň, už jsem si pořídil nového,“ řekne král.

„Dobře. Tak tedy zítra. Hned ráno nebo až odpoledne?“ vzpomene si ještě na docela podstatný detail.

„Můžeme vyjet hned ráno a vrátit se až večer. Pokud tedy souhlasíte?“ předloží král svůj návrh.

„Celodenní vyjížďka. To zní dobře,“ usměje se Ambriel.

„Pak jsme domluveni,“ pokývne král Ludrun.

„Výborně. A teď, když mě omluvíte, si půjdu lehnout,“ postaví se Ambriel.

„Jistě. Dobrou noc!“ popřeje mu král.

„Dobrou noc!“ popřeje mu i velitel, na kterého oba tak trochu pozapomněli a jde si po svých.

„Dobrou noc!“ řekne Ambriel, otočí se a odchází.

Naneštěstí přehlédne, že na schodu hned nad ním páže nedopatřením vylilo trochu čistidla a nevšimlo si toho. Uklouzne a vykřikne, když ucítí, jak padá dozadu. Upustí misku a zamává rukama ve snaze se něčeho zachytit, což se mu nepodaří. Zavře oči a čeká bolestivý pád. Ten se ale nekoná, protože padne do něčí měkké náruče, která ho zachytí.

„Nestalo se vám nic?“ ozve se hluboký hlas.

„Ne, nestalo,“ odpoví, otevře oči a pohlédne na svého zachránce.

Není jím nikdo jiný, než král Ludrun. Když totiž zaznamenal Ambrielovo uklouznutí a následný pád, neuvěřitelně se vyděsil a jednal zcela instinktivně. Natáhl se a Ambriela zachytil.

„Jste si jistý? Vypadalo to docela ošklivě,“ přiběhne k nim velitel, který se nakonec zastavil u skupinky vojáků, kteří stáli nedaleko a něco s nimi řešil, díky tomu si Ambrielova pádu všiml také.

Všichni vojáci zastaví v činnosti a s obavami hledí na Ambriela. I je jeho uklouznutí a pád vylekal.

„Ano, jsem v pořádku. Děkuji!“ pousměje se Ambriel a jemně se vymaní z královy náruče.

„Výborně. Pak dobrou noc!“ řekne král.

Ambriel se na něj usměje, sebere misku a kývnutím se rozloučí. Opatrně vyjde schody, opatrně se vyhne malé loužičce čistidla, a zmizí v útrobách paláce. Král celou dobu stojí pod schody, připravený kdykoliv zasáhnout, kdyby Ambriel znovu uklouznul. Když Ambriel odejde, pomalu se otočí a vztekle přejede pohledem všechny přítomné.

„Které hovado tady něco vylilo a neobtěžovalo se to utřít?“ zařve hromovým hlasem, až všichni nadskočí.

Všichni vojáci do jednoho se otočí na páže, které zbledne a roztřese se strachy. Přesto vykročí kupředu.

„T-to js-jsem b-byl a-a-asi já, veličenstvo. A-ale nevšiml jsem si, ž-že jsem to ro-rozlil. Kdyby ano, s-setřel bych to. N-nebo by-bych na to ale-alespoň upozornil,“ vykoktá ze sebe roztřeseně.

„Ty hlupáku! Jak sis toho mohl nevšimnout, co? Víš, co se mohlo stát? Kdybych lorda Ambriela nezachytil, tak se mu mohlo něco stát. Mohl si ublížit, mohl se zranit. Mohl si něco zlomit nebo si rozbít hlavu. A to všechno jen kvůli tobě. To jsi snad slepý, že si nevšimneš, že jsi něco vylil?“ křičí na něj král.

Páže sklopí hlavu a oči se mu zalijí slzami. On to přeci neudělal schválně. A rozhodně nechtěl nikomu ublížit. Byla to nehoda. Tiše popotáhne.

„No, ještě se tu rozbreč. Jestli si myslíš, že mě pár slziček obměkčí a já ti odpustím, tak to se mýlíš, rozumíš?“ křičí na něj dál král.

„Ludrune, to by stačilo. Uklidni se,“ zasáhne velitel a snaží se krále uklidnit.

Král Ludrun po něm šlehne rozzuřeným pohledem.

„Mám se uklidnit? Nedochází ti snad, co tenhle hlupák mohl způsobit?“ osopí se na velitele.

„Dochází. Ale byla to nehoda. Příště už si dá pozor, že ano?“ otočí se velitel k pážeti.

„Ano, veliteli,“ kuňkne páže se sklopeným pohledem.

„Tak vidíš. A lordu Ambrielovi se naštěstí nic nestalo. A aby už nikomu nic nehrozilo, tak se to teď setře a je to. Není třeba kvůli tomu vyvádět,“ mluví velitel tichým hlasem.

Král Ludrun jen zafuní jako rozzuřený býk, otočí se na patě a vztekle odkráčí. Velitel si povzdechne a otočí se k pážeti. Položí mu ruku na rameno a páže na něj pohlédne uslzenýma očima.

„Nic si z toho nedělej. Každý má občas špatnou náladu, kterou si potřebuje na někom vylít. Dnes jsi to naneštěstí schytal ty. A k tomu od krále. Ale neboj, on se zklidní a vše bude v pořádku,“ konejší páže.

„Opravdu?“ popotáhne páže.

„Opravdu. Ale teď to ukliď, ať se ještě někomu doopravdy něco nestane, ano?“ pousměje se velitel.

Páže přikývne a odběhne pro hadr. Navlhčí ho vodou a stírá loužičku čističe, který předtím nedopatřením vylil. Velitel si povzdechne a odejde.

„Tedy, viděli jste to co já?“ zeptá se jeden voják.

„Ano a bylo to pěkně divný,“ přikývne jiný.

„Přesně. A ta králova reakce. Nepřišla vám trochu přehnaná? Vždyť to byla jen trocha čističe a ten kluk to přece neudělal naschvál. Ostatně kolikrát už tady někdo něco vylil? Hodněkrát a král nad tím jen mávl rukou a řekl, ať se to uklidí a víc to neřešil,“ přidá se další.

„Možná měl skutečně jen špatnou náladu, jak říkal velitel,“ nadhodí čtvrtý voják.

„O tom pochybuju. Když přišel, tak měl dobrou náladu. Normálně se se mnou bavil, žertoval, takže když navrhnul cvičný souboj, tak jsem nic nenamítal. Ale když se objevil lord Ambriel, jakoby zešílel. Chvíli jsem měl doopravdy strach, že mě zabije a pak tahle scéna? Opravdu by mě zajímalo, co to mělo být?“ řekne voják, který předtím s králem trénoval.

Ostatní přikývnou.

Král Ludrun mezitím dojde do své ložnice, kde se usadí na postel. Pořád to v něm vře, ale sám nechápe, proč se tak rozčílil. Přejede si rukou po obličeji. Za to může lord Ambriel, to kvůli němu se přestává ovládat. Dovedl ho snad k šílenství? Král Ludrun pohlédne na dveře. Opravdu je lord Ambriel v pořádku? No, měl by se o tom ujistit, ne? Ano, to by měl. Vstane z postele a vyjde z ložnice.

Přejde ke dveřím vedoucí do ložnice Ambriela. Položí ruku na kliku a zarazí. Tohle by neměl. Zatřese hlavou, pustí kliku a otočí se. Poodejde dva kroky, když se otočí a pohlédne na dveře. Ale co když se mu udělalo špatně? Znovu vykročí ke dveřím a tiše je otevře.

Vejde dovnitř a přejde k posteli, na které Ambriel spí klidným spánkem. Leží na boku, rukama objímá cíp peřiny a přes obličej má přehozí zbloudilý pramen vlasů. Rty má trochu pootevřené a klidně oddechuje. Král Ludrun se pousměje, poklekne u postele a jemně odstraní pramen vlasů z Ambrielova obličeje a pohladí ho po tváři.

Ambriel se zavrtí a otevře oči.

„Veličenstvo? Co tu děláte?“ zeptá se vyplašeně a rozespale se posadí na posteli.

Krále Ludruna polije horko. Co teď? Nepočítal s tím, že by se Ambriel probudil.

„No, já...měl jsem pocit, že jste křičel. Měl jste snad noční můru?“ napadne ho nakonec spásná myšlenka.

„Ne, naopak. Zdálo se mi, že jedu na Stínovi překrásnou zahradou zalitou sluncem,“ zakroutí Ambriel hlavou.

„Pak se mi to opravdu jen zdálo. Omlouvám se, že jsem k vám vešel a vyrušil vás,“ řekne král.

„Nic se nestalo. Měl jste jen starost,“ usměje se Ambriel.

„I tak. Omlouvám se! Běžte znovu spát. Dobrou noc!“ vstane král a odejde z Ambrielovi ložnice.

Ambriel ještě chvíli hledí na zavřené dveře, než si znovu lehne a po chvilce opět usne.

Král Ludrun se vrátí do své ložnice, zavře za sebou dveře a opře se o ně.

„Bohové, co to dělám?“ zeptá se sám sebe.