Ambriel se prochází po zahradě a spokojeně vdechuje ještě chladný vzduch brzkého rána. Líbí se mu červánky na obloze, mlha převalující se u země a jak se příroda probouzí do nového dne. Za chvíli se vrátí do paláce, probudí své děti a společně se půjdou nasnídat. Pak si spolu budou celý den hrát. Pro sebe se usměje.

„Copak ty tu děláš?“ promluví na malou žabku, která si to před ním štráduje přes cestu.

Sehne se k ní a chvilku na ni hledí. Moranovi by se jistě líbila a byl by jí fascinován.

„Jdeš špatným směrem. Tam ti akorát zahradníci ublíží. Pojď vezmu tě někam, kde budeš ve větším bezpečí,“ řekne tiše a vezme žabku do dlaně.

Ta na něj zvědavě hledí, ale necítí z toho zvláštního tvora nebezpečí, tak se nesnaží utéct a jen klidně sedí. Ambriel se narovná a vydá se k okrasnému jezírku nedaleko.

„Podívej, tvůj nový domov. A bezpečný,“ přidřepne si a položí žabku na okraj jezírka.

Ta se rozhlédne. Hm, čistá voda, zelená tráva kolem a na vodě lekníny. Plavně skočí do vody a zmizí pod hladinou. Ambriel se tomu usměje a dívá se do jezírka. Sleduje lekníny, poklidně plovoucí po hladině a pod nimi barevné rybky.

Najednou mu na obličeji přistane mokrý hadr a kolem těla se mu pevně omotá něčí ruka. Ambriel sebou začne zmítat, rukama se snaží odtáhnout cizí ruce, kope a přes hadr se snaží křičet, aby upozornil stráže, že se něco děje. Po chvíli se mu začíná točit hlava a před očima se mu dělá temno. Jeho odpor zeslábne, jak jeho tělo ochabuje, nakonec už neudrží otevřené oči a ty se mu zavřou.

„Tak je to správně. Jen hezky spinkej, miláčku!“ usměje se blázen, vezme Ambriela do náruče a tiše míří k díře ve zdi, vedoucí kolem zahrady, kterou se dostal dovnitř.

I se svým nákladem se dírou protáhne a urychleně zamíří k lesu za vesnicí. Hluboko v lese v noci našel pěknou dřevěnou chalupu. Je sice stará, na střeše chybí pár šindelů a nátěr na dřevu se již odlupuje, ale to nevadí. Stále je obyvatelná a on ji časem dá dokupy. A pak tam bude žít se svou láskou. Ve svých představách už Ambriela vidí, jak stojí u plotny a vaří pro ně oběd. Kolem nohou se mu batolí několik dětí a on se vrací z práce. Ambriel se na něj otočí, láskyplně se na něj usměje a políbí ho na přivítanou. Ano, tak to bude.

Po dvou a půl hodině dorazí do oné chalupy. Vejde dovnitř a opatrně položí Ambriela na pohovku uprostřed velké místnosti, která zjevně kdysi sloužila jako obývací pokoj, jídelna a kuchyň dohromady. Před pohovkou je do podlahy zatlučená skoba od níž vede silný řetěz. Blázen vezme volný konec řetězu a připne ho na Ambrielův kotník.

„Je to jen dočasné, miláčku! Než si zvykneš. Teď budeš zmatený a vystrašený a chtěl bys utéct. A to by byla chyba. Takhle jí zabráním,“ pohladí blázen Ambriela po tváři.

Zvedne se a odejde z chalupy. Musí ještě naštípat dříví, aby si mohli udělat hezký romantický večer u krbu. Bláznovi se na tváři rozlije spokojený úsměv. Ano, večer si zapálí oheň v krbu, popijí trošku vína a pak se spolu budou milovat na kožešině před krbem. Už teď se nemůže dočkat večera. Chopí se sekery a pustí se do štípání.

Ambriel se pomaličku probouzí a bolestně zasténá. Hlava ho neuvěřitelně bolí. Pomalu otevře oči a rozhlédne se. Překvapeně se posadí a znovu se rozhlédne. Tohle není jeho pokoj ani žádný jiný pokoj na hradě. Kde to je? Vstane z pohovky a rozběhne se ke dveřím. Po několika krocích ale ucítí silné zatáhnutí za nohu a spadne. Otočí se a pohlédne na svou nohu. Řetěz! Je uvázaný na řetězu jako nějaké zvíře. Chytí ho a snaží se osvobodit.

„To se ti nepodaří,“ řekne blázen, který přejde ke krbu s náručí plnou naštípaných polen a naskládá je vedle krbu.

Ambriel na něj zůstane nevěřícně zírat. Sice do hradu přijel posel, který jim oznámil, že z blázince utekli jejich schovanci a zrovna tohoto se nepodařilo chytit, ale přesto nečekal, že se k němu dostane a unese ho. Ne přes všechna ta opatření a posílení strážných hlídek.

„Pojď na pohovku. Nemůžeš sedět na zemi, akorát bys nastydl,“ přejde k němu blázen, vytáhne ho na nohy a odvede na pohovku, kde ho posadí.

„Proč tu jsem? Proč....proč jste mě sem unesl? Co po mě chcete?“ zeptá se Ambriel a v jeho hlase je jasně slyšet strach.

„Neboj se, miláčku. Já ti neublížím. Budeme tady spolu žít. My a naše děti, které mi dáš,“ posadí se k němu blázen na pohovku, nakloní se k němu a pohladí ho po tváři.

Ambriel se vyděšeně choulí v rohu sedačky a vystrašeně na blázna hledí.

„Udělám ti něco k jídlu, ano? Určitě jsi ještě nesnídal,“ vstane blázen z pohovky a přejde ke kuchyňské části.

Prohledá skříňky a ke svému zklamání zjistí, že tam není nic až na okoralý kousek chleba a poslední dvě cibulky.

„Nic tu není. Musím dojít nakoupit. Mám ještě nějaké peníze. A hned zítra si najdu práci, ano? Tak tu na mě pěkně počkej,“ přejde blázen k Ambrielovi a přitiskne se na jeho rty, pak se odtrhne a odejde z chalupy.

Blázen dojde do vesnice, kde začne kupovat zásoby jídla a když už tam je, tak nakoupí i oblečení. Pro sebe i pro Ambriela. Pak se vrátí do chalupy, kde spatří Ambriela, jak stojí před pohovkou a oběma rukama tahá za řetěz.

„Proč chceš ode mě utéct?“ odhodí nákup a rázně přejde k Ambrielovi.

Ambriel vyděšeně pustí řetěz a ustoupí. Blázen na něj zírá zlostným pohledem a zatíná pěsti. Ambriel usilovně přemýšlí. Co teď? Co má dělat? Říká se přece, že bláznům se nemá odporovat, tak co kdyby hrál jeho hru? Třeba ho pak pustí a on bude moci utéct.

„Nechci utéct. Jen...jen potřebuji na toaletu,“ vyhrkne první, co ho napadlo.

Blázen překvapeně zamrká. Nečekal něco tak jednoduchého. Uklidní se a přistoupí k Ambrielovi, sehne se a odepne řetěz z jeho kotníku.

„Promiň, tohle mě nenapadlo,“ řekne.

Ambriel zůstane klidně stát, ačkoliv ho to stojí nemalé úsilí. Nechá se bláznem odvést do koupelny v přízemí. Po návratu ho blázen opět připoutá do řetězu. Poté sesbírá odhozený nákup a přejde ke kuchyňské části.

„Udělám omeletu, ano?“ řekne blázen, zatímco uklízí nákup.

„Dobře. Omeletu mám rád,“ přikývne Ambriel.

„To je dobře. Och a abych nezapomněl, v těchto dvou balíčcích je oblečení pro nás dva,“ položí blázen balíky s oblečením na pohovku vedle Ambriela. Pak se pustí do smažení omelety. Pobrukuje si u toho a sem tam se ohlédne na Ambriela.

„Tak omeleta je hotová. Pojď jíst. A neměj obavy, ten řetěz sem dosáhne,“ nandá blázen omelety na talíř a ty dá na stůl.

Ambriel se posadí ke stolu a nejistě se na blázna podívá. Ten mu podá krajíc chleba a příbor. Pak se sám usadí u stolu a začne jíst. Ambriel se roztřesenou rukou chopí vidličky a pomalu vloží sousto do úst.

***

„To není možné. Ambriel nemohl jen tak zmizet. Někde musí být. Prohledejte hrad, zahradu a klidně i vesnici. Hlavně ho najděte!“ rázuje Ludrun po pracovně.

Před ním stojí velitel stráží i armádní velitel.

„Můžeme zkusit nasadit Darka. Třeba Ambriela najde,“ ozve se Brona, která stojí za ním a drží u sebe Morana a Loruna. Málem zešílela strachy, když jim oznámili, že Ambriel zmizel.

„To je dobrý nápad. Stojí za to zkusit to,“ přikývne armádní velitel.

„Dobře. Nasaďte všechny své lidi, já vezmu Darka a budu hledat s ním,“ rozkáže Ludrun.

Oba velitelé přikývnou a vyjdou z pracovny, aby dali rozkazy svým lidem. Ludrun se otočí k Broně.

„Zůstaň tady s klukama. Nevycházejte z hradu a nikam s nikým nechoďte,“ řekne.

„Dám na ně pozor. A ty, prosím, přiveď Ambriela zpátky, Ludrune. Prosím, přiveď ho zpátky!“ zaprosí Brona zoufale.

„Přivedu,“ přikývne Ludrun, vezme Darka a odejde.

Přeběhne do Ambrielovi ložnice a vezme jeho použitou košili. Poté odvede Darka do zahrady, kde byl Ambriel naposledy viděn strážnými.

„No tak, hledej! Hledej Ambriela!“ přistrčí Darkovi k čumáku Ambrielovu košili.

Darek ji očichá. To je vůně jeho páníčka! Skloní čenich k zemi a čichá. Po chvíli se mu podaří chytit stopu a jde po ní. Ludrun jde za ním až dojdou k díře ve zdi, která je zakrytá břečťanem, což vysvětluje, proč si ji nikdo nevšiml.

„Hej, něco jsem našel,“ zavolá na dva blízké vojáky, kteří podle rozkazu prohledávají zahradu.

Oba k němu přiběhnou a překvapeně zírají na díru ve zdi.

„Přivolám ostatní,“ sáhne jeden pro lesní roh, na který zatroubí.

Ludrun se na něj nechápavě podívá.

„Dostali jsme je od velitele stráží. Kdybychom něco našli, máme zatroubit a dát tak ostatním znamení,“ vysvětlí voják, zatímco jeho kolega znovu zatroubí.

Ludrun přikývne, to byl dobrý nápad. Během chvíle se seběhnou vojáci, strážní i oba velitelé.

„Jakto že si té díry nikdo nevšiml?“ podiví se velitel stráží.

„To je teď vedlejší. Teď je hlavní najít Ambriela,“ zarazí ho Ludrun.

Všichni zmlknou a postupně prolezou dírou. Ludrun s Darkem jdou jako první a Darek opět chytá stopu. Zachytí slabou vůni svého páníčka a jde po ní. Dojde až k vesnici, kde ji ztratí. Je tu příliš mnoho pachů a on je nedokáže rozlišit. Zůstane stát, smutně se zahledí na Ludruna a kňučí.

„No tak, Darku. Ty to zvládneš. Najdi Ambriela,“ dřepne si k němu Ludrun a se zoufalstvím v očích mu znovu přistrčí pod čumák Ambrielovu košili.

Darek smutně zavyje, pak si s kňučením lehne a předníma packama si zakryje oči.

„Nemá to cenu, veličenstvo! Udělal co mohl,“ přejde k němu armádní velitel.

Ludrun si povzdechne, vstane a zoufale se zadívá před sebe.

„Aspoň díky němu víme, že Druhý král není na hradě ani v zahradě. Nechám vojáky prohledat vesnici a osobně vyslechnu každého obyvatele, jestli něco neví,“ položí mu armádní velitel ruku na rameno.

„Chci být u toho,“ řekne Ludrun.

„Strážní i se svým velitelem se vrátí na hrad a budou ho hlídat. Vojáci půjdou s námi do vesnice a prohledají každý kout,“ rozkáže armádní velitel.

Strážní i jejich velitel přikývnou a otočí se, aby se vrátili zpět na hrad. Nešli samozřejmě všichni, někteří další zůstali na hradě, aby hlídali prince.

„Vemte Darka s sebou, ať je u princů. A taky vemte tohle,“ přikáže Ludrun veliteli strážných a podá mu Ambrielovu košili.

„Jistě, veličenstvo,“ pokloní se velitel stráží, vezme Darka i košili a vrací se na hrad.

„A my jdeme,“ rozkáže Ludrun a on, velitel i vojáci se rozejdou do vesnice.

Vtrhnou do vesnice a začnou shánět polekané a nechápavé vesničany na náves.

„Ticho!“ zahřmí Ludrun a všichni vesničané zmlknou.

S obavami a strachem v očích hledí na krále.

„Nepřišli jsme škodit. Ale dnes ráno můj choť zmizel z hradu a máme důvodné podezření, že byl unesen. Pes mého chotě zachytil jeho pachovou stopu, kterou ztratil před vesnicí, takže se domníváme, že můj choť je někde tady. Vojáci proto prohledají veškeré domy a budovy ve vesnici. A vás prosím o informace. Pokud jste něco viděli nebo slyšeli, řekněte nám o tom. Jakkákoliv maličkost a drobnost nám může pomoci v jeho nalezení,“ dokončí svůj monolog Ludrun a prosebně projíždí vesničany pohledem.

Ti se po sobě dívají a šuškají si mezi sebou.

„Já možná něco vím,“ zvolá jedna žena.

Vesničané opět ztichnou a všichni upřou zrak na onu ženu.

„Mluv! Co víš?“ přejde k ní armádní velitel, Ludrun zůstane stát na místě a nadějně na ženu zírá.

„Můj muž předevčírem vezl nějakého muže z města. Prý byl z vedlejší vesnice, ale když mě včera navštívila sestřenice, která tam žije, tak mi tvrdila, že do vesnice nikdo nepřijel,“ rozmluví se žena.

„Jak ten muž vypadal?“ zeptá se velitel.

„To nevím, pane. Já ho neviděla, ale můj muž vám o něm určitě řekne víc,“ chytí žena svého manžela za ruku a přitáhne ho před velitele.

„No,“ pobídne ho velitel k řeči, když se muž k ničemu nemá.

„No ano, je to pravda. Předevčírem jsem jel z města a po cestě jsem narazil na jednoho muže. Svezl jsem ho. Říkal mi, že jede do vedlejší vesnice za umírající babičkou,“ vypoví muž a šlehne po své ženě obviňující muž.

„Ale on tam nejel,“ zamračí se velitel.

„Prosím vás, ženské tlachy. Sestřenice mé ženy je bláznivá. Minulý měsíc nám třeba vykládala, že se u nich objevil neznámý bohatý muž a nakonec se ukázalo, že jde o tamějšího statkáře, který tam žije už několik let, ale ona si ho prostě spletla. Takže jejímu svědectví bych se moc nepřikláněl,“ mávne nad tím muž.

„No tak se jednou spletla. To se může stát každému. Ale tentokrát věděla s určitostí, že tam nikdo nepřijel a dokonce tam ani není žádná stará žena, která by umírala,“ založí si žena ruce v bok a mračí se na svého manžela.

„Jak ten muž vypadal?“ zeptá se urychleně velitel, aby muž neměl čas reagovat na slova své ženy.

„No jak, úplně normální chlápek. Detaily po mě nechtějte, já jsem si ho zas nějak důkladně neprohlížel,“ pokrčí muž rameny.

Ludrun k nim přejde s podobiznou, kterou vytáhl z kapsy.

„Není to on?“ přistrčí podobiznu před mužovi oči.

„Ano, ano, to je on,“ přikývne muž.

„To je blázen, kterému se podařilo utéct z blázince. Byl posedlý Druhým králem a pravděpodobně to on stojí za únosem,“ řekne velitel.

„Bohové, to snad ne. A já mu pomohl,“ zhrozí se muž.

„Dobře. Ve vesnici pravděpodobně tedy nebude. Zkusíme prohledat les, třeba budou někde tam,“ zamyslí se velitel.

„My pomůžeme,“ ozve se jeden mladík.

Ostatní vesničané přikývnou. Chtějí najít Druhého krále a chránit to. Snad ho najdou živého.