Ambriel leží v posteli a nemůže usnout. Přetočí se a pohlédne na Ludruna, který tiše oddechuje, ruce omotané kolem Ambrielova těla. I ve spánku ho chrání. Najednou Ambriel něco zaslechne. Shodí ze sebe Ludrunovy ruce a posadí se. Zaposlouchá se a po chvilce identifikuje, co to je. Dětský pláč. Srdce se mu sevře. To pláče jeho děťátko. Potřebuje ho. Vyleze z postele, oblečene si župan a vyjde z ložnice. Strážní přede dveřmi se na něj překvapeně podívají.

„Veličenstvo, děje se něco?“ zeptá se jeden z nich.

„Ne, nic,“ odpoví Ambriel aniž by se na strážné podíval.

Přejde do dětského pokoje a nakoukne do postýlky. Srdce se mu málem zastaví. Jeho dítě tady není. Kde je?

Vyběhne z pokoje a začne zmateně pobíhat po chodbách. Vbíhá do ložnic a hledá v nich svoje dítě. Otevírá skříně, vytahuje šuplíky a rozhazuje peřiny, povlečení a prostěradla. Sloužící, kteří ještě nešli spát, přilákají zvuky z jedné ložnice a tak se tam vydají. Překvapeně zůstanou stát mezi dveřmi a udiveně Ambriela sledují.

„Veličenstvo, hledáte něco?“ postoupí dopředu jedna mladá služebná.

Ambriel se k ní otočí a přejde k ní. Chytí ji za ramena a začne s ní třást.

„Kde je? Kde je moje dítě? Kam jste ho schovali? Co jste s ním udělali?“ křičí a třese nebohou služebnou až jí cvakají zuby.

„Veličenstvo! Veličenstvo! Nechte toho, prosím!“ přiskočí k němu dva sluhové a odtáhnou ho od služebné.

„Co jste s ním udělali? Vraťte mi ho!“ křičí dál Ambriel a snaží se oběma sluhům vytrhnout.

Jiný sluha se rozeběhne k panské ložnici, aby probudil krále. On snad svého chotě dokáže uklidnit. Zbytek sloužících utěšují a uklidňují rozrušenou služebnou.

„Rychle, musíte vzbudit krále. Druhý král ho potřebuje,“ vyhrkne sluha, když se dostane k panské ložnici.

Strážní se po sobě podívají, ale otevřou dveře a jeden z nich vejde dovnitř.

„Veličenstvo, vstávejte,“ zatřese Ludrunem.

Ludrun otevře oči a rozespale se posadí na posteli.

„Co tu děláš?“ zavrčí.

„Omlouvám se, že vás budím, veličenstvo, ale váš choť vás potřebuje,“ řekne strážný.

Ludrun se podívá vedle sebe a překvapeně zaznamená, že Ambrielova strana postele je prázdná.

„Co se stalo? Kde je?“ zeptá se Ludrun, vstane z postele a oblékne si župan.

„Nevím, veličenstvo. Ale přiběhl k nám jeden ze sloužících a žádal, abychom vá probudili. Že prý vás Druhý král potřebuje,“ odpoví strážný.

Ludrun rychle vyjde z ložnice a probodne sluhu očima.

„Co se stalo?“ zeptá se.

„Veličenstvo, je to divné. Z jedné ložnice se ozývaly divné zvuky, tak jsme to šli s ostatními prozkoumat a objevili jsme Druhého krále, jak rozhazuje peřiny a prostěradla. Jedna moje kolegyně se ho zeptala, jestli něco hledá a on ji chytil za ramena, třásl s ní a křičel na ní, kde je jeho dítě, kam jsme ho schovali a co jsme s ním udělali,“ vysvětlí sluha.

„Kde je?“ zeptá se Ludrun.

„Pojďte veličenstvo, zavedu vás k němu,“ řekne sluha.

Ludrun přikývne.

„Vy dva zůstaňte tady,“ rozkáže Ludrun strážným a vydá se za sluhou.

Ten ho dovede k ložnici, kde dva sluhové pořád drží Ambriela, který neustále křičí a snaží se jim vymanit.

„Ambrieli? Ambrieli, lásko, co to děláš?“ přejde Ludrun k Ambrielovi.

Sluhové vidíc, že král už je tady, Ambriela pustí. Ambriel se se vzlyky sveze na zem. Ludrun se k němu přiklekne. Přitáhne si ho do náruče a jemně ho kolébá.

„Co se děje, lásko?“ zeptá se tiše.

„Neslyšíš ho?“ zeptá se Ambriel.

„Koho mám slyšet?“ nechápe Ludrun.

„Pláče. Naše dítě pláče. Potřebuje nás. Musíme ho najít. Kde je?“ podívá se na něj Ambriel se slzama v očích.

Ludrun na něj šokovaně hledí.

„Ambrieli, naše dítě není. Bohové si ho vzali. To přece víš,“ řekne po chvíli.

„Ale já ho slyším. Slyším ho plakat. Nechci, aby plakalo,“ vzlyká Ambriel.

Ludrun si povzdechne, vyzvedne si Ambriela do náruče, vstane a odnáší ho pryč. Ambriel zaboří svůj obličej do jeho hrudi a ruce omotá kolem jeho krku. Na chodbě se Ludrun ještě otočí a přejede sloužící očima.

„O tomhle se nikde nešiřte. Pokud někdo z vás promluví, se zlou se potáže. Rozumíte mi?“ pohrozí.

Všichni sloužící přikývnou. Ludrun se otočí a odnáší Ambriela do jejich ložnice. Strážní jim otevřou dveře.

„Doufám, že se můžu spolehnout na vaše mlčení,“ pohlédne na ně Ludrun.

„Jistě, veličenstvo,“ přikývnou strážní.

Ludrun přikývne a vejde dovnitř do ložnice a strážní za nimi zavřou dveře. Ludrun Ambriela položí jemně na postel a přilehne k němu. Vtáhne si ho do náruče. Ambriel stále vzlyká až usne, vyčerpaný pláčem. Ludrun si povzdechne a hladí Ambriela po zádech a vlasech. Moc dobře ví, že teď už neusne.

Ráno Ambriel otevře oči a zrak mu padne na Ludruna, který ho sleduje.

„Dobré ráno!“ špitne.

„Dobré!“ odpoví Ludrun a dál si Ambriela prohlíží.

„Děje se něco?“ zeptá se Ambriel, kterému je Ludrunovo prohlížení podivné.

„Amrieli, co se to v noci vlastně stalo?“ zeptá se Ludrun a posadí se na posteli.

„Co se mělo stát?“ zamračí se zmateně Ambriel a také se posadí.

„Nepamatuješ si to? Sloužící tě našli v jedné ložnici, kde jsi rozhazoval peřiny a prostěradla a když se tě jedna služebná zeptala, jestli něco hledáš, tak jsi ji popadl a křičel jsi na ni. Křičel jsi kde je tvoje dítě, kam ti ho schovali, co s ním udělali a dožadoval ses, aby ti ho vrátili. Když jsem přišel, tak jsi mi tvrdil, že slyšíš naše dítě plakat a že tě potřebuje,“ řekne Ludrun.

„Cože? To jsem opravdu udělal?“ vykulí Ambriel překvapeně oči.

„Ty si to opravdu nepamatuješ?“ zeptá se Ludrun.

„Ne, nepamatuju,“ odpoví Ambriel.

Ludrun si povzdechne a vstane. Ambriel také vstane a oba vejdou do koupelny, kde se vysprchují a vyčistí si zuby. Poté se vrátí do ložnice, kde se převléknou a Ambriel se posadí k toaletnímu stolku a vezme do ruky hřeben.

„To je moje práce,“ ozve se Ludrun, přejde k Ambrielovi, vezme mu hřeben z ruky a začne mu pročesávat vlasy.

„Stejně nechápu, jak jsem se v noci mohl tak zachovat a dělat takové šílenosti,“ řekne Ambriel.

„Zřejmě tě ztráta našeho dítěte zasáhla víc než jsme mysleli,“ zašeptá Ludrun.

„Tebe zasáhla taky. Alespoň jsi to říkal,“ zašeptá Ambriel.

„Zasáhla. A moc. Ale pro tebe to muselo být horší než pro mě, a proto se s tím hůř vyrovnáváš,“ obejde Ludrun židli a poklekne před Ambriela.

Ambriel si povzdechne a pohladí Ludruna po tváři.

„Promiň, nechtěl jsem naznačit, že tě to nezasáhlo a že tě to nebolí,“ špitne.

„Já vím,“ vezme Ludrun Ambrielovy ruce do svých a vtiskne na ně polibek.

Vstane a vytáhne Ambriela na nohy. Vezme ho kolem pasu a odvede ho do jídelny, kde se posadí ke stolu a služební jim donesou snídani. Darek je celou cestu do jídelny následuje a sloužící mu donesou žrádlo. Ludrun se pustí do jídla, zatímco Ambriel se v jídle pouze nimrá a nemá vůbec chuť jíst. Ludrun to zpozoruje.

„Ambrieli, lásko, já vím, že nemáš chuť k jídlu, ale prosím, sněz alespoň trochu,“ pohladí ho po ruce a starostlivě se na něj dívá.

Ambriel na něj krátce pohlédne a s povzdechem si vloží sousto do úst. Ludrun se smutně pousměje a odendá ruku. Oba v tichosti jí.

„Budeš dneska se mnou?“ zeptá se Ambriel.

„To víš, že budu. Mohli bychom se odpoledne projet na koni, co říkáš?“ podívá se na něj Ludrun.

Ambriel přikývne a odsune talíř s jídlem. Ludrun se zamračí, Ambriel snědl sotva polovinu, ale nic neřekne. Oba vstanou od stolu a Ludrun odvádí Ambriela do zahrady, s Darkem v patách, kde se prochází až do oběda.

Na oběd se vrátí do paláce. Ludrun je během oběda znepokojený tím, že Ambriel snědl jen trochu polévky a vše ostatní odmítl. Pokud to takto půjde dál, tak svého milovaného chotě brzy ztratí.

„Možná by sis měl s někým promluvit,“ navrhne.

„S kým?“ pohlédne na něj Ambriel.

„S nějakým odborníkem. Nějaký lékař by jistě....“ začne Ludrun, ale Ambriel ho zarazí.

„Ne. Nebudu mluvit se žádným odborníkem,“ řekne prudce.

„Možná by ti to pomohlo,“ namítne Ludrun.

„Ne. Já nejsem blázen, takže nepotřebuju odborníka,“ vykřikne Ambriel a prudce vstane.

Darek zakňučí a zaleze pod stůl, kde se skrčí a tiše kňučí.

„To neříkám. Ale skoro nejíš, nespíš a to nemluvím o tom, co se stalo v noci. Mám o tebe strach, Ambrieli. Odborník by ti jistě dokázal od té bolesti alespoň trochu odpomoci a smířit se s ní,“ řekne Ludrun.

„Ne. Prostě ne. A omlouvám se, že tě tak obtěžuju. Vystěhuju se z ložnice a už tě obtěžovat nebudu. Navíc jsi říkal, že to spolu překonáme, slíbil jsi to,“ vyjekne Ambriel a otočí se k odchodu.

„Co? Ale ty mě vůbec neobtěžuješ,“ vstane překvapený Ludrun ze židle a přitáhne si Ambriela do náruče.

„Nech mě. Slyšíš? Pusť mě!“ vzpouzí se Ambriel a snaží se vytrhnout.

Ludrun ho nepustí, naopak své objetí ještě zpevní. Ambriel to po chvíli vzdá a rezignovaně se opře o Ludrunovu hruď, do které vzlyká. Darek vida, že jeho páníček už se nezlobí, vyleze zpod stolu a s kňučením se otírá o Ambrielovy nohy.

„Neobtěžuješ mě. Nikdy bys mě nemohl obtěžovat. Jen jsem myslel, že odborník by ti mohl pomoct. A ano, překonáme to spolu. Miluju tě, to přece víš,“ konejší ho Ludrun.

„Vím. Taky tě miluju! Ale nenuť mě chodit k odborníkovi,“ řekne tiše Ambriel.

„Dobře. Nebudu,“ přikývne Ludrun.

„Půjdeme se teď projet?“ zvedne k němu Ambriel pohled.

Ludrun přikývne, pustí Ambriela ze svého sevření, oba vyjdou z jídelny a zamíří do stájí, následovaní Darkem.