Ludrun provádí Lyryna po zahradě.

„Máte tu hodně lilií,“ poznamená Lyryn.

„Jsou to Ambrielovy oblíbené květiny,“ pokrčí Ludrun rameny.

„Ach tak, já mám nejradši kaly,“ usměje se Lyryn.

„Tak ty tu nemáme,“ řekne Ludrun.

„Jste tak strohý,“ podívá se na něj Lyryn bez úsměvu.

Ludrun překvapeně zamrká, netušil, že tak působí.

„Je to kvůli mému otci, že?“ pousměje se posmutněle Lyryn.

„Proč myslíte?“ zeptá se Ludrun.

„Vím, jakou má můj otec pověst. Většina lidí má pak za to, že já a bratr jsme stejní a říkají o nás ošklivé věci. Nejspíš jste nějaké ty pomluvy zaslechl,“ sklopí Lyryn pohled.

„Ano, něco jsem zaslechl, ale snažím se nedávat na to, co říkají ostatní a raději si utvářím svoje názory sám. Ale ani tak se občas nevyhnu tomu, abych dal na předsudky. Nejspíš jsem to udělal i u vás. Omlouvám se!“ řekne Ludrun.

„Chápu!“ usměje se Lyryn.

„Zdržíte se na večeři?“ zeptá se Ludrun.

„Pokud by vám to nevadilo,“ přikývne Lyryn.

„Kdyby mi to vadilo, tak bych vám to nenabízel,“ usměje se Ludrun.

„Pak vaše pozvání přijímám,“ řekne Lyryn.

„Pojďme tedy. Už je čas,“ vykročí Ludrun k paláci.

Lyryn ho následuje a společně dojdou do jídelny, kde už sedí Ambriel se svou matkou, lékařem a oběma syny. Všichni si povídají, ale rozhovor přeruší, když Ludrun společně s Lyrynem vstoupí dovnitř.

„Veličenstvo!“ vstane lékař a pokloní se.

„Dnes máme hosta,“ oznámí Ludrun a pokyne Lyrynovi, aby se posadil.

„Veličenstvo!“ pokloní se Lyryn Ambrielovy.

Překvapený Ambriel přejede pohledem přes Ludruna k Lyrynovi.

„Vítejte!“ řekne nakonec.

Lyryn se narovná a posadí se vedle Ambriela, jak mu pokynul Ludrun. Sloužící donesou jídlo a všichni začnou jíst. Ambriel nejdřív nakrmí Loruna a Ludrun Morana, pak se sami nají. Během večeře probíhá lehká konverzace.

„Dám Loruna spát. Omluvte mě!“ zvedne se Ambriel od stolu.

„Půjdu s tebou. Uložím Morana,“ vstane i Brona, která od Ludruna převezme Morana a společně s Ambrielem odejde.

„Veličenstvo, pokud by to nevadilo, vrátil bych se na ošetřovnu. Mám tam jednoho zraněného vojáka a potřebuju ho překontrolovat,“ vstane lékař.

„Jistě, jděte,“ přikývne Ludrun.

Lékař se pokloní a taktéž odejde.

„Tedy ne že bych chtěl kritizovat, ale jediný, kdo se tu chová, jak má, je ten lékař,“ poznamená Lyryn.

„Jak to myslíte?“ zeptá se Ludrun.

„Jak jsem řekl, nechci kritizovat. A už vůbec nechci kritizovat Druhého krále, ale ani on ani jeho matka vám neprokazují řádnou úctu. Chci říct, jeho matka vám tyká a při vašem příchodu a při jejich odchodu se vám ani jeden nepoklonil, což by měli,“ odpoví Lyryn.

„Ambriel je mi rovnocenný, proto se mi nemusí klanět. A Brona je moje tchýně a já ji mám v úctě. Proto jsem jí povolil, že mi může tykat a nemusí se mi klanět,“ vysvětlí Ludrun.

„Omlouvám se, že to říkám, ale vy jste král. Vy rozhodujete, soudíte a vládnete. Nikdo vám tudíž nemůže být rovnocenný. Jistě Druhý král má být hlasem vašeho svědomí a udržovat vás na cestě spravedlnosti a tak dál, ale všichni ví, že je to jen role. Ve skutečnosti je vám podřízený a měl by vás respektovat a ctít. Vždycky to tak bylo,“ řekne Lyryn.

Ludrun se zamyslí. Lyryn má v podstatě pravdu. Vždyť i jeho matka, přesto že byla královna a zastávala stejnou pozici, jakou nyní zastává Ambriel, se jeho otci klaněla. V té chvíli se Ambriel vrátí a usadí se ke stolu.

„Nechal jsem vám připravit pokoj,“ oznámí Lyrynovi.

„Děkuji veličenstvo, ale to není nutné. Vrátím se domů,“ vstane Lyryn.

„Nesmysl. Začíná se stmívat a já nechci riskovat, že byste se vracel v noci. Ještě by se vám mohlo něco stát,“ odmítne Ambriel.

„V tomhle s Ambrielem souhlasím,“ ozve se Ludrun.

„Tak dobrá. Děkuji veličenstva!“ sklopí hlavu Lyryn.

„No každopádně já už si půjdu lehnout. Jsem unavený,“ řekne Ambriel a vstane.

„Půjdu také. Dnešek byl pro mě vyčerpávající,“ usměje se Lyryn.

Ambriel přikývne, Lyryn se Ludrunovi pokloní a oba odejdou z jídelny. Ambriel dovede Lyryna k pokoji, který nechal připravit.

„Doufám, že vám pokoj vyhovuje,“ poznamená Ambriel suše, nemá z Lyryna dobrý pocit, ale je to Ludrunův host a on to respektuje.

„Jistě, veličenstvo. Moc vám děkuji!“ přikývne Lyryn.

„Dobrá. Pak tedy dobrou noc!“ popřeje mu Ambriel.

„Dobrou noc, veličenstvo!“ pokloní se Lyryn a narovná se až, když Ambriel odejde.

Ušklíbne se. Jeho plán pomalu ale jistě vychází. Král se pomalu chytá a až bude úplně v síti, pak jenom stačí zbavit se Druhého krále, sám se stát králem a zbavit se těch otravných spratků a dosadit na trůn své dítě. Ale musí pomalu a opatrně.

Ambriel se v ložnici připraví na spánek a uloží se do postele. Chvilku po něm dorazí i Ludrun, který si lehne vedle něj.

„Proč nemáme v zahradě žádné kaly?“ zeptá se Ludrun.

„To netuším. Ale můžeme tam nechat nějaké vysadit,“ pokrčí rameny Ambriel a přitulí se k Ludrunovi.

Ludrun přikývne, přetočí Ambriela na záda a začne ho vášnivě líbat. Jednou rukou ho začne hladit po stehnu a vyhrnuje jeho noční košili.

„Ludrune počkej! Tohle ještě nemůžu. Ještě nejsem v pořádku,“ mumlá Ambriel mezi polibky a odstrkuje Ludrunovu ruku.

Ludrun se od něj odtáhne a propálí ho zlostným pohledem.

„Jako vždy, když po tobě chci něco intimnějšího, že?“ zavrčí.

„Co? Já tě přece neodmítám z rozmaru. Ale tam uvnitř ještě nejsem v pořádku a nemůžu se s tebou milovat, i když bych to milerád udělal,“ odpoví překvapeně Ambriel.

„Jistě,“ odtuší sarkasticky Ludrun.

„Můžu tě uspokojit ústy nebo rukou,“ usměje se smyslně Ambriel a pohladí Ludruna po břiše, ve snaze zlepšit mu náladu.

„Už nemám zájem,“ odstrčí jeho ruku Ludrun, vstane a obleče na sebe župan.

„Kam jdeš?“ zeptá se Ambriel.

„Ujistit se, že náš host má všechno, co potřebuje,“ odsekne Ludrun a odejde z ložnice.

Ambriel za ním překvapeně hledí, Ludrun se takhle ještě nikdy nechoval. Ludrun přejde k pokoji, kde je ubytován Lyryn. Zaklepe a Lyryn otevře dveře oblečený pouze v krátkém saténovém županu.

„Veličenstvo? Stalo se něco?“ zeptá se, zatímco se pokloní.

„Jen jsem se přišel ujistit, že máte vše, co potřebujete,“ řekne Ludrun.

„To mám. Ale děkuji za vaši starost!“ usměje se Lyryn.

„Dobrá. Tak já zase půjdu,“ otočí se Ludrun k odchodu.

„Jistě veličenstvo. Dobrou noc!“ zašeptá Lyryn a ukloní se.

Ludrun se na něj otočí, ale v tom Lyrynovi sklouzne župan z ramene a odhalí nejen rameno, ale částečně i bradavku. Ludrun se zhluboka nadechne, zabouchnne dveře, dvěma kroky překoná vzdálenost k Lyrynovi, kterého popadne do náruče a tvrdě políbí. Jednu ruku zaboří do jemných blond vlasů a druhou sjede na Lyrynův zadek, který zmáčkne.

„Veličenstvo!“ vydechne Lyryn do Ludrunových rtů a obejme ho kolem krku.

„U všech bohů, jsem tak roztoužený,“ zavzdychá Ludrun a přitiskne Lyryna ke svému rozkroku, kde je tvrdý jako skála.

„Veličenstvo, to nejde. Nemůžu,“ zasténá Lyryn.

„Proč ne?“ zavrčí Ludrun.

„Nejsme manželé. Kdybyste byl můj manžel, tak bych se s vámi miloval celou noc a kdykoliv byste si přál. Ale vy můj manžel nejste,“ odpoví Lyryn.

„No a? Můžeme být milenci,“ skloní se Ludrun pro další polibek.

„Ne, nemůžeme a prosím neurážejte mě. Za prvé, jsem ještě panic a chci jím zůstat až do svatební noci. Jak bych se mohl svému budoucímu manželovi podívat do očí, kdyby se mě před ním dotýkal jiný muž, se kterým bych nebyl sezdán? A za druhé, nabídka stát se vaším milencem mě uráží. Znamená pro mě, že chcete, abych vás pobavil a pak se vrátíte ke svému choti. Nemělo by to žádnou budoucnost,“ uhne Lyryn a snaží se Ludruna odstrčit.

„Stát se milencem krále není nic urážlivého ani ponižujícího,“ zašeptá Ludrun.

„Dal jste tuhle nabídku i Druhému králi než jste si ho vzal?“ zeptá se Lyryn.

„Ne, nepovažoval jsem to za vhodné, protože...,“ zarazí se Ludrun.

„Tak vidíte. Prosím, vraťte se ke svému choti a už mě neurážejte,“ povytáhne Lyryn obočí.

„Máte pravdu. Omlouvám se! Nepřemýšlel jsem. Bohové, jak jen se za sebe stydím. Prosím odpusťte mi mé chování!“ pustí ho Ludrun.

„Nic se přeci nestalo. Jen jste se zeptal, zda mám vše, co potřebuji a pak jste odešel,“ pousměje se Lyryn.

Ludrun přikývne a tentokrát opravdu odejde. Vrátí se do ložnice, kde na posteli sedí shrbený Ambriel. Když Ludrun vejde, zvedne Ambriel hlavu a podívá se na něj. Ludrun ze sebe shodí župan a posadí se na postel. Podívá se na Ambriela.

„Omlouvám se, lásko! Nevím, co to do mě vjelo,“ přitáhne si Ambriela do náruče a přičichne k jeho vlasům.

„Já tě chápu, Ludrune. Je to už dlouho, co jsme se spolu milovali a ty jsi frustrovaný a roztoužený. A má ústa a ruce už ti přestávají stačit. Ale slibuju ti, že hned, jak budu v pořádku se budeme milovat tak dlouho, dokud neodpadneme vyčerpáním,“ přitulí se k němu Ambriel.

Ludrun přikývne a v duchu proklíná sám sebe. Jak vůbec mohl, byť jen na okamžik, zauvažovat, že by mohl jít do postele s někým jiným. Obzvlášť když v náručí drží ten nejkrásnější a nejrozkošnější zázrak, který kdy existoval.

„Opravdu se ti omlouvám! Miluju tě!“ zašeptá Ludrun.

„Všechno odpuštěno, ano? A teď už pojď spát,“ odtáhne se Ambriel a pohladí Ludruna po tváři.

Ludrun přikývne a jemně Ambriela políbí. Poté oba ulehnou a Ambriel se přitulí do Ludrunova objetí. Během chvilky začne pravidelně oddechovat ze spánku. Zato Ludrun nemůže usnout. Neustále si v hlavě přehrává své pochybení a moc dobře si uvědomuje, že kdyby Ambriel znal pravdu, tak by mu tak snadno neodpustil.

***

„Dobré ráno!“ pozdraví Ambriel osazenstvo u jídelního stolu, když vstoupí do jídelny společně se svými syny.

„Dobré ráno, veličenstvo!“ pokloní se lékař.

„Dobré ráno, zlatíčko!“ usměje se na něj matka a posadí si na klín Morana, který se pustí tatínkovi ruky a s obrovským úsměvem k ní přicupitá a vztáhne k ní ruce.

„Dobré ráno, veličenstvo!“ pokloní se i Lyryn.

Ambriel se usadí a pokyne sloužícím, aby donesli snídani.

„Nakrmíš Morana?“ zeptá se své matky.

„Nakrmím. Ale kde je Ludrun?“ zeptá se Brona.

„Jel do města. Prý jde o něco naléhavého,“ odpoví Ambriel, zatímco si převezme do služebné láhev s mlékem a začne krmit Loruna.

Brona přikývne a víc se k tomu nevyjadřuje. Když už jsou Moran a Lorun nakrmení a dospělí dojí svou snídani, objeví se Ludrun.

„Dobré ráno!“ zahlaholí.

Všichni mu pozdrav opětují a lékař s Lyrynem se navíc i pokloní.

„Všechno vyřešeno?“ zeptá se Ambriel.

„Ne tak docela,“ odpoví Ludrun a usadí se na židli.

„Takže jde o něco vážného?“ zeptá se Ambriel.

„Ani ne. Vlastně to dořeším právě teď,“ usměje se Ludrun a vytáhne z kapsy malý hranatý balíček.

Podá ho překvapenému Ambrielovi.

„To je pro tebe. Snad se ti bude líbit,“ řekne.

Ambriel si balíček převezme a rozbalí ho. Pod papírem se objeví černá sametová krabička, ve které je překrásná zlatá čelenka, která se dává kolem čela, uprostřed které je kámen kočičí oko a po stranách visí šňůry perel, které jsou tím delší, čím dále od středu se nachází. K tomu jsou dva silné perlové náramky, uprostřed kterých se také nachází kočičí oko.

„Ludrune, to je nádherné! Čím jsem si to zasloužil?“ podívá se na něj Ambriel, když překoná své překvapení a údiv nad dárkem.

„Tím že jsi. Miluju tě!“ vezme Ludrun jeho ruku a políbí ji na hřbet.

Brona a lékař je s úsměvem sledují. Protože jsou všichni zaujatí něčím jiným, unikne jim vztek a zlost, které na okamžik znetvoří pohlednou tvář Lyryna. Stejně tak jim unikne rozzuřený záblesk v jeho očích. S tímhle on nepočítal. Myslel, že když krále navnadí a pak odmítne, takže ho bude uhánět a stane se jím posedlý. A on místo toho donese drahé šperky svému choti a vyzná se mu z lásky. Zhluboka se nadechne a nasadí úsměv.

„Omlouvám se, že vás přerušuju, ale měl bych jít. Děkuji za vaši pohostinnost!“ vstane od stolu.

„Vyprovodím vás,“ vstane Ludrun.

Lyryn přikývne, pokloní se Ambrielovi a ve společnosti Ludruna opustí jídelnu.

„Doufám, že jste byl spokojen,“ poznamená Ludrun.

„Byl. Tedy až do chvíle, než jste začali předvádět, jak moc se milujete,“ zasyčí Lyryn.

„Co tím chcete říct?“ zamračí se Ludrun.

Lyryn se k němu prudce otočí čelem a zlostně na něj zírá.

„Myslel jsem, že si mě vážíte víc,“ řekne Lyryn.

„Mezi námi přeci o nic nejde,“ zavrčí Ludrun.

„Samozřejmě že není. Ale kdybych vás v noci neodmítl, tak by bylo. Ale to byste mu donesl zlatý balvan, že? Jsem rád, že jsem vás odmítl, protože teď vidím, že bych pro vás nebyl nic víc než chvilkové potěšení,“ syčí Lyryn.

„Co po mě chceš? Sám jsi to řekl, odmítl jsi mě a já sám vím, že jsem se zachoval špatně a že kdyby mezi námi něco bylo, tak by to byla ta největší chyba, jakou bych udělal,“ zašeptá Ludrun.

„Najednou. V noci jste mluvil jinak,“ zavrčí Lyryn.

„V noci jsem nepřemýšlel. Nebo alespoň ne hlavou. Byla to chyba a já se za to omluvil,“ řekne Ludrun, ve kterém to začíná vřít.

„Ano, ale přesto jsem myslel, že...To je jedno, mýlil jsem se,“ odvrátí se Lyryn a nasadí smutný obličej.

„Myslel co?“ zeptá se Ludrun.

„Myslel jsem...myslel jsem, že vám na mě alespoň trochu záleží a že se třeba o mě budete dál snažit,“ zašeptá Lyryn.

„To si trochu odporuješ, ne? Nejdřív mě odmítneš a pak chceš, abych se o tebe snažil? To je iracionální,“ řekne Ludrun.

„Já vím, jenže takoví zamilovaní lidé jsou,“ vyhrkne Lyryn.

„Zamilovaní?“ zarazí se Ludrun.

Lyryn se na něj vyděšeně podívá.

„Omlouvám se, tohle jste se neměl dozvědět,“ zašeptá.

Ludrun ho vezme jemně za bradu.

„Ty mě miluješ?“ zeptá se.

„Ano, miluju. A odmítnout vás pro mě bylo těžší než cokoliv jiného. Ale vy jste ženatý a milujete svého chotě. Já bych byl jen překážkou,“ zašeptá Lyryn rozechvělým hlasem a dokonce vytlačí i pár slz.

„Neplač,“ zašeptá Ludrun a mimoděk ho obejme.

„Ne, veličenstvo, prosím. Netrapte mě ještě víc!“ vzlyká Lyryn.

„Ššššš, nechci tě trápit ani ti ubližovat,“ zašeptá Ludrun.

„Mohu vás políbit. Jen jednou, abych měl hezkou vzpomínku,“ vzhlédne k němu Lyryn uslzenýma očima, vypadá nevinně a zranitelně a to velmi silně působí na Ludrův ochranářský instinkt a jeho dominantní stránku.

Ludrun se zatajeným dechem přikývne a sám Lyryna políbí. Líbají se dlouho než se Lyryn odtáhne.

„Děkuji, veličenstvo!“ zašeptá Lyryn, pokloní se a opustí palác.

Ludrun za ním hledí a teprve, když mu zmizí Lyryn z dohledu, si uvědomí, co vlastně udělal a začne si v duchu nadávat. Lyryn Exer je pro něj neuvěřitelné pokušení a on mu podléhá. Ne, musí počkat, dokud nebude Ambriel zcela v pořádku a pak si na něm vybije veškerou touhu i frustraci a vše bude v pořádku. Zhluboka se nadechne a vrátí se do jídelny ke své rodině.