Slavnostní sál se plní lidmi. Šlechtici i šlechtičny v nádherném slavnostním oblečením, ověšení šperky a navonění těmi nejvzácnějšími parfémy. Všichni mají v rukou balíčky všemožných tvarů a velikostech zabalené v balicím papíru a ozdobené mašlemi či stuhami. Postupně předstupují před oba krále a korunního prince. Moran stojí u svého otce, drží se ho za nohavici kalhot a zvědavě se po všech přejíždí pohledem. Oba králové se na hosty zářivě usmívají. Hosté se jim pokloní, předají dary a popřejí Moranovi všechno nejlepší. Dary od nich přebírají sluhové, kteří je dávají na stůl u zdi. Ambriel i Ludrun za každý dar poděkují.

Když svůj dar předá poslední host, vyrojí se sluhové, kteří každému hostu předají skleničku se šampaňským.

„Ještě jednou vám děkujeme za vaše dary! Bohové, nemůžu uvěřit, že mému synovi je už rok. Pamatuji si, jako by to bylo teprve včera, kdy jsem stál na ošetřovně, celý vystrašený a nervózní z probíhajícího porodu. A pak jsem tam stál a hleděl na ten malý vrtící se uzlíček, který jsem držel v náručí. A teď jsem dvojnásobný otec a můj starší syn slaví své první narozeniny. Takže na Morana!“ pozvedne Ludrun skleničku k přípitku.

„Na prince Morana!“ zvolají všichni a připijí mu.

„Na Morana!“ zahledí se Ambriel na Ludruna a trošičku upije.

Moran se zvědavě rozhlíží a zrak mu padne na dárky. Ty barevné papíry vypadají tak lákavě. Pustí se otcových kalhot a nejistými krůčky se blíží k dárkům. Zachytí se jednoho velkého, který stojí vedle stolu. Je na něm sytě červený papír, za který zatahá. Jak to šustí! Zasměje se a znovu za papír zatahá, nevědom si pohledů svých rodičů, sloužících i hostů, kteří ho sledují. Všichni se usmívají.

„Zdá se, že budeme muset dárky rozbalit dřív než bylo v plánu,“ zasměje se Ambriel.

Ludrun se uchechtne, odloží svou sklenici na tác, který mu podá jeden ze sluhů a přejde k Moranovi.

„Tak co, rozbalíme je?“ dřepne si k Moranovi a usmívá se na něj.

Moran se na něj usměje, znovu zatahá za papír a ohlédne se na Ambriela. Ten také odloží skleničku a přejde k nim. Všichni hosté jsou potichu a s úsměvy sledují malého prince i krále.

„Podívej, takhle to chytíme á škub,“ vezme Ludrun Moranovy ručky do svých a zároveň chytí papír, který strhne.

Moran se zasměje, líbí se mu ten zvuk, který trhaný papír vydal. Ambriel s Ludrunem rozbalí dárek, který je krásný hnědý houpací kůň s černou hřívou a ocasem. Moran se ale zajímá o kousky papíru. Jeden zvedne a mává s ním, aby šustil.

„Morane, broučku, podívej, co tu je!“ zavolá na něj Ambriel.

Moran se ohlédne, chvíli si koně prohlíží, než zahodí papír a chytí se ho. Je tak hebký a sametový.

„No vidíš, to je koník. Pojď, projedeš se,“ vstane Ludrun, vezme Morana a posadí ho na koně.

Moran se chytí uzdy a rozhlíží se. Ludrun koně zlehka rozhoupe. Moran vypískne, pak se rozesměje a párkrát na koni radostně nadskočí.

„Líbí se mu to,“ poznamená spokojeně Ambriel.

Ludrun se na něj usměje, ještě chvíli Morana houpá na koni, než ho sundá a všichni tři rozbalí zbylé dárky. Moran je z toho u vytržení, tolik krásných hraček, pohádkových knih a dokonce i stříbrná hrací skříňka.

„Odneste všechno do Moranova pokoje, prosím,“ otočí se Ambriel na sluhy.

Ti přikývnou a začnou všechno odnášet. Z druhé strany se rozrazí dveře a kuchaři přivezou obrovský několikapatrový bílý dort s modrým žíháním a jednou svíčkou na vrchu. Hosté společně s králi spustí písničku hodně štěstí zdraví.

„Pojď, sfoukneme svíčku,“ vezme Ambriel Morana do náruče a přejde k dortu.

Moran se na dort dívá rozzářenýma očima.

„Morane, zlatíčko, teď sfoukneme svíčku, ano? Takhle,“ předvede mu Ambriel sfoukávání svíčky.

Moran se na něj dívá a pak ho napodobí. Ambriel se na něj usměje a otočí se k dortu. Zhluboka se nadechne a společně s Moranem foukne na svíčku. Ta zakolísá a zhasne. Moran se zasměje, líbí se mu, jak zhasla a jak se z ní kouří. Ludrun přistoupí s nožem a začne dort krájet. První menší kousek dá Ambrielovi a pak začne kousky dortu předávat hostům. Když je obsloužen poslední host, přejde Ambriel k jednomu stolu, kde je i jiné pohoštění, položí na něj talíř, vezme čistou vidličku a nabere kousek dortu. Přiloží sousto k Moranově puse.

„No počkej, ty mu to chceš dát?“ ozve se za ním Ludrun, který ukrojil kus dortu i pro sebe a přišel si pro vidličku.

„Samozřejmě. Vždyť je to jeho dort. A navíc jsem to konzultoval s lékařem a trošku téhle dobroty Moranovi dát můžeme,“ usměje se Ambriel.

„Pak tedy dobře. Dojdu ukrojit ještě jeden kousek,“ přikývne Ludrun.

„Co? Proč?“ zeptá se Ambriel, zatímco dá Moranovi další sousto.

„No přece abys měl taky,“ odpoví Ludrun.

„To nemusíš. Dám Moranovi jen pár soust a zbytek pak dojím,“ odmítne Ambriel.

„To myslíš z toho malého kousíčku? Schválně jsem ti ukrojil menší, protože jsi říkal, že dorty moc nemusíš, ale tohle budeš mít opravdu málo,“ řekne Ludrun.

„Mě to stačí,“ odvětí Ambriel.

Ludrun přikývne a pustí se do své porce. Když oba dojí, zamíchají se mezi hosty a povídají si s nimi. Také začne hrát hudba a někteří hosté se přesunou na taneční parket.

„Smím prosit?“ objeví se Ludrun u Ambriela.

„Smíš, ale nejdřív musíme najít někoho, komu svěříme Morana,“ odpoví Ambriel a rozhlédne se po sloužících.

„Pokud by vám to nevadilo, veličenstvo, já bych ho pohlídal,“ ozve se za nimi.

Ambriel i Ludrun se otočí.

„Lorde Zanysi. Rád vás zase vidím, jak se máte?“ usměje se Ambriel.

„Mám se dobře. Děkuji za optání! Jak se máte vy?“ opětuje lord Zanys Ambrielovy úsměv.

„Máme se dobře. A opravdu si troufnete Morana hlídat?“ povytáhne Ludrun obočí.

„Bez obav, hlídal jsem své synovce a neteře, takže mám zkušenosti a tady půjde jen o chvilku,“ odpoví lord Zanys s úsměvem.

„Tak dobře. Děkujeme!“ předá Ambriel Morana lordu Zanysovi.

Ambriel a Ludrun odejdou na parket, kde zaujmou taneční pozice a tancují. Při jedné otočce Ludrun uvidí drobného blonďáčka s hladkými vlasy po ramena, který tančí s o něco vyšším krátkovlasým blonďákem. Blonďáček se na něj usměje a pokyne mu hlavou. Ještě chvíli na sebe hledí, než se vyšší blonďák nakloní a něco řekne. Blonďáček přikývne a oba odejdou z parketu.

„Co tě tak zaujalo?“ zeptá se Ambriel, který si Ludrunova pohledu nemohl nevšimnout.

„Támhleti dva blonďáci. Nemůžu si vybavit, kdo to je,“ odpoví Ludrun.

Ambriel se ohlédne směrem, který mu Ludrun naznačil.

„Aha. To jsou synové lorda Exera. Ten vyšší je Enyl, jeho prvorozený. Ten menší je Lyryn, jeho druhorozený,“ řekne Ambriel.

„Mluvil jsi s nimi?“ zeptá se Ludrun.

„Ano, ale neměl jsem z nich moc příjemný pocit. Oba mi přišli takoví, jak bych to jenom řekl, snad slizcí a vypočítaví,“ odpoví Ambriel.

„Zkrátka jsou jako jejich otec. Ten takový je. Neustále intrikuje, těm výše postaveným doslova leze do zadku s nadějí, že i on se dostane výš a neštítí se ničeho. Je o něm známé, že podrazí a potopí kohokoliv, pokud mu to přinese nějaké výhody,“ řekne Ludrun.

„Takový hrozný člověk. Divím se, že ještě neprovedl nic, za co by ho zavřeli,“ zamračí se lehce Ambriel.

„Možná provedl, ale nepřišlo se na to. Ale teď to neřeš, ano? Nebudeme si přeci kazit náladu,“ usměje se Ludrun.

„Máš pravdu,“ povzdechne si Ambriel.

V tom píseň skončí a začne hrát další, Ambriel a Ludrun sejdou z parketu a zamíří za lordem Zanysem, který s Moranem stojí u okna.

„Děkujeme za pohlídání!“ usměje se Ambriel a převezme si Morana.

„Není vůbec zač! Ostatně teď se můžu chlubit tím, že mi králové důvěřují natolik, aby mi svěřili korunního prince,“ mrkne na ně lord Zanys.

„To je pravda,“ zasměje se Ambriel.

Moran zazíve a opře si hlavu o Ambriela a začne usínat.

„Ukaž, půjdu ho uložit,“ natáhne se pro něj Ludrun.

Ambriel přikývne a Morana mu předá. Ludrun se omluví a odejde ze sálu. Zamíří do Moranova pokoje, kde Morana převlékne a uloží do kolébky. Když se narovná, zrak mu padne na postýlku, která stojí za kolébkou. Od zítřka v ní Moran bude spát a kolébku on a Ambriel zničí a dřevo z ní odnesou do lesa. Pohladí Morana po tváři a tiše se vytratí. Zde už chůva není potřeba, ty se starají o Loruna.

„Veličenstvo!“ osloví ho někdo.

Ludrun se otočí.

„Pan Exer. Co tu děláte?“ zeptá se Ludrun překvapeně.

Lyryn se na něj usměje.

„Budete se smát, ale šel jsem na toaletu a nějak jsem zabloudil,“ odpoví a zahledí se na Ludruna průzračnýma modrýma očima.

„To se stává. Doprovodím vás zpátky do sálu,“ řekne Ludrun.

„Jste laskavý. Ale pokud by vám to nevadilo, rád bych se podíval do zahrady. Zahlédl jsem ji z jednoho okna a zaujala. Myslíte, že byste mě mohl provést? Tedy pokud to není nějaký problém,“ zamrká Lyryn.

„Problém to není. Ale teď ve tmě nebude už nic vidět,“ přiblíží se k němu Ludrun.

Zaznamená, že Lyryn Exer je o menší než on ale o něco vyšší než Ambriel. Světlé vlasy vypadají velmi jemně a rámují jemný oválný obličej.

„Máte pravdu, ale je to taková škoda. Opravdu vypadala krásně,“ posmutní Lyryn.

„Tak co kdybyste přišel zítra? Rád vás provedu,“ navrhne Ludrun.

„Zajisté, to nebude problém. Moc vám děkuji!“ usměje se Lyryn.

„Nemáte zač! Půjdeme?“ naznačí Ludrun směr k sálu.

„Jistě,“ přikývne Lyryn a ladně kolem něj projde.

Ludrun ho zezadu přejede pohledem a zastaví se na jeho zadečku. Už od pohledu je malý a pevný. Chvíli na něj hledí a v kalhotách se mu udělá těsno. Ztěžka polkne.

„Vy nepůjdete?“ otočí se Lyryn po pár metrech, když si všimne, že Ludrun stojí na místě.

„Jistě,“ vzpamatuje se Ludrun a vykročí. Čeho si ale nevšimne, je úšklebek který se nakrátko objeví na Lyrynově pohledném obličeji.

Společně se vrátí do sálu, kde se rozejdou. Lyryn zamíří za svým bratrem a otcem, zatímco Ludrun za Ambrieleme, který se baví s lordem Zanysem, oba držíc skleničky s jakýmsi modrým nápojem.

„A pak jsme...Ach už jsi tady. Moran se probudil?“ přeruší Ambriel větu uprostřed.

„Ne, neprobudil,“ zakroutí hlavou Ludrun, zatímco se snaží uklidnit a silou vůle přimět svůj penis, aby změknul a lehnul.

„Ach, ale byl jsi tam docela dlouho,“ zamrká Ambriel.

„Potkal jsem Lyryna Exera. Šel na toaletu a zabloudil. Tak jsem ho doprovodil zpátky. Och, a prý ho zaujala zahrada, tak jsem ho zítra pozval sem a nabídl mu, že ho tam provedl. Nevadí ti to?“ vysvětlí Ludrun.

„Ne, nevadí,“ zakroutí Ambriel hlavou.

„Půjdu si vzít něco k pití. Chceš něco?“ zeptá se Ludrun.

„Ne, děkuji! Zatím mám,“ usměje se Ambriel.

Ludrun přikývne a odejde. Ambriel se otočí k lordu Zanysovi, který se mračí.

„Stalo se něco?“ zeptá se Ambriel.

„To co řekl král, se mi ani trošku nelíbí. Veličenstvo, já toho kluka znám a docela jistě vím, že tohle není jen tak. On má něco za lubem a rozhodně to není nic hezkého,“ odpoví lord Zanys.

„O co myslíte, že mu jde?“ zeptá se Ambriel.

„To nevím. Ale dávejte si na něj pozor,“ řekne varovně lord Zanys.

Ambriel zamyšleně přikývne.