Ludrun a Lyryn sedí v altánku v zahradě. Lyryn je usazen na Ludrunově klíně a vášnivě se líbají. Ludrun se svými polibky přesune na Lyrynův krk. Lyryn zasténá a zakloní se.

„Kdy už ho pošleš pryč?“ zavzdychá.

Ludrun se zarazí a odtáhne se.

„No co, jsou to už dva týdny, co jsi mi to slíbil. A zatím se nic neděje,“ zadívá se na něj Lyryn a lehce se zamračí.

„Nemůžu Ambriela jen tak poslat pryč,“ namítne Ludrun.

„Proč ne? Vždyť jsi král. Stačí jedno tvé slovo a už dneska může odjet,“ nakloní se k němu Lyryn a zaboří mu ruce do vlasů, kterými projíždí.

„Za prvé je to táta mých dětí, za druhé ani nevím, kam bych ho měl poslat a za třetí už se stmívá a já nechci, aby cestoval v noci,“ zatřese Ludrun hlavou.

„Tak ho pošli pryč zítra ráno. Bude cestovat ve dne. A určitě máte víc domů, ne jenom palác. Který je nejblíž?“ šeptá Lyryn.

„Úplňkový hrad, ten je nejblíž. Jen den cesty,“ zašeptá omámeně Ludrun.

„No vidíš, tak ho pošli tam,“ zašeptá Lyryn a zavrtí se na Ludrunově klíně.

„Já nevím,“ váhá Ludrun.

„Copak mě nechceš?“ povytáhne Lyryn obočí.

„Chci,“ vydechne Ludrun.

„Tak ho pošli pryč. Pošli ho pryč a budeš mi o něco blíž,“ zašeptá Lyryn a znovu se na Ludrunově klíně zavrtí.

Ludrun zasténá a zaboří hlavu do Lyrynova krku.

„Proč mě tak mučíš?“ zamumlá.

Lyryn se zasměje.

„Já tě nemučím. Ty se mučíš sám. A já už musím jít,“ líbne ho Lyryn, sleze z jeho klína a odejde.

Ludrun se za ním dívá, pak složí svou hlavu do dlaní a dlouze si povzdechne. Ano, pošle Ambriela pryč. Vstane a jde do paláce. Zamíří do ložnice, kde se zrovna Ambriel převléká.

„Och, tak tady jsi. Promeškal jsi večeři. Mám ti nechat něco přinést?“ otočí se na něj Ambriel s úsměvem.

Ludrun otevře ústa, aby Ambrielovi řekl, že chce, aby odjel, ale ten úsměv ho odzbrojí.

„Nemám hlad,“ řekne místo toho.

„Aha, tak dobře,“ usměje se Ambriel, přejde k Ludrunovi a vtiskne mu polibek do koutku rtů a obejme.

Ludrun se zachvěje. Obejme Ambriela a políbí ho. Poté si ho vyzvedne do náruče a odnese k posteli, na kterou Ambriela opatrně položí. Hned se vyhoupne nad něj a znovu ho políbí. Po chvílí líbání ze sebe navzájem stáhnou veškeré oblečení a začnou rukama mapovat a laskat svá těla.

Ludrun se odtáhne a zadívá se do Ambrielových očí. Ambriel se na něj něžně usměje, položí svou dlaň na jeho tvář a palce ho hladí. Ludrunovi se sevře srdce a po zádech mu přeběhne mráz z toho, kolik oddanosti, důvěry a lásky se nachází v Ambrielově pohledu.

„Miluju tě!“ zašeptá nevědomky, uhranutý Ambrielovým pohledem.

„Taky tě miluju!“ zašeptá Ambriel.

Ludrun se skloní a rty přejíždí po Ambrielově čelisti. Ambriel se k němu přitiskne a hladí Ludruna po zádech. Ludrun sáhne pro olejíček, nakape si trošku na prsty a sjede s nimi k Ambrielovu zadečku. Začne ho připravovat, zatímco se znovu přitiskne na jeho rty.

„Ludrune, prosím! Pojď už do mě! Potřebuju tě!“ zasténá Ambriel, když už ho Ludrun připravuje několik minut.

Ludrun se usměje, ale uvelebí se mezi Ambrielovými stehny a opatrně do něj pronikne. Ambriel spokojeně vzdychne. Ludrun začne přirážet táhlýmí dlouhými přírazy. Přitom se přitiskne na Ambrielovi rty a jemně se líbají, zatímco se pomalu milují.

Po milování si usnou ve vzájemném objetí.

***

Lyryn dorazí domů a zasedne do jídelny, kam mu služebná donese večeři. Do jídelny vejde lord Exel a Enyl a usadí se vedle Lyryna.

„Tak? Jak to jde?“ zeptá se lord Exer.

„Podařilo se mi ho přesvědčit, aby svého chotě poslal pryč. A to už zítra,“ spolkne Lyryn sousto.

„Výborně. Tak ještě, aby to král udělal,“ řekne Enyl.

„Proč by to neměl udělat?“ zamračí se na něj Lyryn.

„Protože ten černovlasý zmetek musí mít v rukávu nějaké triky, kterými si ho drží u sebe. Kdyby to tak nebylo, tak by ho poslal pryč už před dvěma týdny,“ pokrčí rameny Enyl.

„Enyl má pravdu. Ten černovlasý zmetek je pro tebe silný, velmi silný, soupeř a nebude snadné ho porazit. Všichni jsme ho viděli a víme, jak moc je krásný a jak křehce a něžně působí. Navíc dal králi dva syny a o to cennější pro krále je. Budeš se muset ještě hodně snažit,“ řekne lord Exer.

„Dobrá. Máte nějaké rady?“ přejede je Lyryn pohledem.

„Musíš být sladký jako cumel. Musíš působit nevinně a zranitelně. Navíc nesmí získat pocit, že tě má jistého. Dej najevo, že můžeš kdykoliv odejít. Každý muž je lovec a potřebuje dobývat. Pokud budeš kořist, kterou má užuž na dosah a stejně mu uniká, bude tebou posedlý. Bude tě chtít dostat,“ radí Enyl.

„V tomhle má Enyl pravdu. Svého chotě už má jistého. Toho už dostal, už tam není žádné tajemství, nic co by mohl dobývat, nic nového, co by mohl objevit. Navíc králův choť už jistě ztratil své pevné a pružné tělo, těhotenství a porody si na něm jistě vybrali svou daň. V tomto je tvá výhoda,“ souhlasí lord Exer se svým starším synem.

Lyryn přikývne.

„Teď to bude těžké, ale na konci čeká sladká odměna v podobě koruny a trůnu,“ usměje se.

„Pan Enyl Exer, bratr Druhého krále Lyryna. Jak vám to zní?“ usměje se Enyl.

„Přímo dokonale,“ usměje se lord Exer.

Všichni tři se rozesmějí.

***

O tři měsíce později

„Gratuluju veličenstvo, jste v prvním měsíci těhotenství!“ oznámí Ambrielovi lékař.

„Tak proto jsem měl ten divný pocit,“ usměje se Ambriel a pohladí se po břiše.

„Ano, ale veličenstvo musím vás varovat. Podle mých výsledků je toto těotenství rizikové a hrozí vysoké riziko potratu. Musíte být v naprostém klidu, často odpočívejte a vyhýbejte se stresovým a rozčilujícím situacím,“ zvážní lékař.

„Cože? Proč?“ zeptá se vystrašeně Ambriel.

„Zdá se, že předchozí těhotenství a porody byly pro vaše tělo příliš zatěžující a jako následek není toto těhotenství tak stabilní jako ta předchozí. Upřímně, nedivil bych se ani tomu, kdyby bylo poslední,“ odpoví lékař.

Ambriel smutně sklopí zrak ke svému břichu.

„Chtěli jsme s Ludrunem hodně dětí,“ zašeptá.

„Chápu, je možné, že se mýlím a vy budete mít ještě několik dalších dětí, ale nechci vám dávat plané naděje,“ podívá se na něj lékař.

„A co milování?“ zvedne k němu Ambriel zrak.

„Je mi líto, veličenstvo, ale tohle vám musím zcela zakázat. V tomto případě by milování mohlo dítěti ublížit nebo způsobit potrat,“ řekne lékař.

Ambriel zavře oči a snaží se s tím smířit. Takhle dlouhá abstinence nebude dobrá pro jeho manželství.

„Děkuji za vaše služby!“ usměje se na něj trochu posmutněle Ambriel.

Vstane z lůžka a vyjde z ošetřovny. Na chodbě se zastaví a zhluboka se nadechne. Na tváři se mu objeví zářivý úsměv. Bude mít s Ludrunem další dítě! Ludrun to jistě pochopí a těch pár měsíců vydrží. Rychlým krokem zamíří do zahrady, kde jak ví, je Ludrun. Naneštěstí ve společnosti Lyryna.

„Ludrune!“ zavolá a skočí mu do náruče.

„Co se stalo?“ zeptá se překvapeně Ludrun.

I Lyryn se tváří překvapeně. Nečekal, že by se tady Ambriel tak nečekaně zjevil. Chvíli mu trvá, než se vzpamatuje a pokloní se.

„Čekám dítě,“ oznámí nadšeně Ambriel.

Ludrun na něj chvíli zírá, pak se ale široce usměje, popadne Ambriela do náruče a zatočí se s ním. Ambriel se hlasitě rozesměje.

„Lásko, další dítě? To je ta nejúžasnější zpráva. Ani nevíš, jakou mám radost,“ postaví Ludrun Ambriela na zem a pevně ho obejme.

Lyryn na ně zlostně zírá a vztekle zatíná pěsti. Tohle se mu do plánů moc nehodí. Nejen, že Ludrun svého chotě ještě stále neposlal pryč, i přes veškeré jeho naléhání, ale teď navíc čekají další dítě.

„Je to úžasná zpráva. Och musím to říct matce,“ zapřemýšlí nahlas Ambriel.

„Řekneme jí to společně. Pan Exer nás jistě omluví,“ otočí se Ludrun na Lyryna.

„Jistě, veličenstvo!“ pokloní se Lyryn a vztekle odkráčí.

Ludrun a Ambriel zamíří za Bronou, která se společně s Darkem nachází v pokoji Morana, kde si hraje s oběma svými vnuky.

„Matko!“ obejme ji Ambriel.

„Copak se stalo?“ zeptá se Brona s úsměvem.

Její syn úplně září. Trošku ho od sebe odtáhne a prohlédne si ho. Úsměv jí povadne.

„Čekáš dítě?“ zeptá se.

„Jak jsi to poznala?“ zeptá se překvapeně Ambriel.

„Žena to pozná,“ odpoví Brona.

„Nemáš z toho radost?“ posmutní Ambriel a ohlédne se na Ludruna.

Ten k němu přejde a vezme ho kolem pasu.

„To víš, že z toho mám radost. Jen jste mě překvapili, to je celé,“ usměje se Brona.

„To je dobře,“ usměje se Ludrun.

„Dobré je, jestli z toho máte radost i vy?“ pozvedne Brona obočí.

„Jak bych z toho mohl nemít radost? Vždyť už po třetí budu otcem a to je úžasné,“ řekne Ludrun a políbí Ambriela do vlasů.

„No, přesto bych si s vámi ráda promluvila. S oběma a s každým zvlášť,“ řekne Brona.

„Ech, dobře. Tak pojď. Promluvíme si v salonku,“ řekne Ambriel a společně se svou matkou odejdou.

Ludrun se posadí na zem ke svým synům a hraje si s nimi. Moran se k němu přitulí a šťastně se na něj usmívá. I Lyryn se na svého otce usmívá a vydává spokojené zvuky.

„Zbláznil ses?“ vyjede Brona na Ambriela, sotva se za nimi zavřou dveře salonku.

„Proč bych se měl zbláznit?“ zůstane jako opařený Ambriel.

„Proč? Jsou to tři měsíce, co tvůj manžel začal běhat za jiným a ty místo toho, abys udělal všechno pro to, aby sis ho udržel, vlítneš do dalšího těhotenství. Proč jsi mě neposlechl a nepoužil ty houby? Co by se stalo, kdybys s dalším těhotenstvím rok nebo dva počkal? Tebe Ludrun miluje, ale ani sebevětší láska proti touze neobstojí. A on po tom blonďákovi touží, ale to víš sám. Teď ho za pár měsíců začneš znovu odmítat a tím ho jen víc popoženeš do náruče té děvky. Kdybys rok dva počkal, on by se na tobě vyřádil. Ukojil by svou touhu i chtíč a po té děvce by ani nevzdechl. Ale ty ne, prostě jsi musel otěhotnět,“ přechází Brona sem tam a rozhazuje u toho rukama.

„Vlastně ho začnu odmítat už teď. Mám rizikové těhotenství,“ špitne Ambriel.

„No tak to je výborné. Bravo, Ambrieli, opravdu bravo! Sám sebe ženeš do záhuby! Ale těžko ti pomáhat, když neposloucháš rady těch, co to s tebou myslí dobře,“ zazírá na něj Brona.

Ambriel sklopí hlavu a do očí mu vhrknou slzy.

„Ludrun by mě neopustil ani nepodvedl. Nevěřím tomu,“ zašeptá.

„Ambrieli, nebuď naivní. Ta blonďatá děvka si ho omotává kolem prstu čím dál víc. A ty jí navíc ještě pomáháš. Jak dlouho myslíš, že bude trvat než nás odsud vystrnadí a bude pro sebe požadovat nejen manželství s králem ale navíc ještě trůn a korunu?“ povzdechne si Brona.

„Požadovat a chtít může. Ale Ludrun by to neudělal. Já mu věřím. A už nebudu tyhle řeči poslouchat,“ vykřikne Ambriel a vyběhne ze salonku.

„Ambrieli, co se stalo?“ zeptá se Ludrun, když Ambriel vběhne do Moranova pokoje, zvedne se z podlahy a obejme ho.

„To matka. Říkala strašné věci,“ třese se Ambriel v Ludrunově náruči.

„Tak to ne. Jdu si s ní promluvit. Nesmí tě takhle rozrušovat. Obvzlášť teď,“ zamračí se Ludrun.

Ambriel přikývne, vymaní se z Ludrunovi náruče a vezme do náruče oba své syny. Jejich přítomnost ho uklidňuje nejvíc. Ludrun se na ně ode dveří podívá a pak rázným krokem vyjde z pokoje a vejde do salonku.

„Jsi normální Brono? Nemůžeš Ambriel takhle rozrušovat, když je těhotný,“ rozkřikne se Ludrun na Bronu.

„Neopovažuj se na mě zvyšovat hlas. Já nejsem ta, která by měla zvážit své chování,“ založí si Brona ruce v bok.

„Nechápu, co tím myslíš,“ odvětí Ludrun.

„Ale ano, víš a moc dobře. Podvádíš mého syna a myslíš si, že o tom nikdo neví?“ hledí na něj Brona se zlostí v očích.

„Já Ambriela s nikým nepodvádím,“ ohradí se Ludrun.

„Že ne? A co ten blonďatý zmetek, se kterým se už tolik měsíců scházíš?“ nadhodí Brona.

„Mezi mnou a panem Exerem k ničemu nedošlo,“ zamračí se Ludrun.

„Dobře, dejme tomu, že ti věřím. Měl by sis ujasnit, kdo je pro tebe důležitější a kdo pro tebe znamená víc. Jestli Ambriel, který tě oddaně, nezištně a bezpodmínečně miluje, dal ti dva zdravé syny a čeká tvé třetí dítě, nebo pan Exer, který tě manipuluje svou hezkou tvářičkou a sladkým tělem a chce tě jen využít,“ přejde Brona ke dveřím, otevře je a odejde.

Ludrun stojí uprostřed salonku a slova jeho tchyně mu vrtají hlavou. Kdo pro něj znamená víc? Ambriel nebo Lyryn?