Ambriel s Ludrunem sestupují po schodech dolů. Ludrun v jedné ruce nese vak s Ambrielovými věcmi, druhou ruku má položenou na Ambrielových bedrech a jistí ho. Ambriel nese v náručí spící miminko a pomalu a opatrně sestupuje. Přijdou ke dveřím do své ložnice. Strážní se jim pokloní a usmějí se.

„Gratulujeme, veličenstvo!“ řeknou Ambrielovi.

„Děkuji!“ usměje se na ně Ambriel.

„Můžeme se podívat?“ zeptá se jeden ze strážných.

Ambriel přikývne a ukáže jim syna. Oba strážní se k němu nahnou a prohlédnou si miminko. Ludrun je ostražitě sleduje.

„Tak tohle je náš princ,“ poznamená s úsměvem jeden.

„Povedl se vám,“ usměje se druhý.

Ambriel se rozzáří a oba strážní se vrátí na svá místa.

„Počkej tady. Uložím tvé věci a půjdeme se podívat na dětský pokoj. Tak nějak jsem ho dodělal, když jsi byl po porodu ještě na ošetřovně,“ přistoupí k Ambrielovi Ludrun.

„Můžu si je uložit sám,“ natáhne se Ambriel po vaku.

„To není nutné. Uložím ti je,“ odtáhne Ludrun ruku s vakem a přistoupí ke dveřím.

Ambriel jen převrátí oči a také k nim přejde. Ludrun se na něj otočí.

„Lásko, počkej tady, ano?“ řekne.

„Proč mě nechceš pustit dovnitř?“ zamračí se Ambriel.

„Protože je tam Darek,“ odpoví Ludrun.

„No a? Rád ho zase uvidím,“ nechápe Ambriel, kam tím Ludrun míří.

Ludrun si povzdechne a odstoupí od dveří.

„Ambrieli podívej. Já chápu, že Darek je tvůj mazlíček a že ho máš rád. Ale nepřeju si, aby se dostal do blízkosti našeho syna,“ vysvětlí Ambrielovi.

„Proč?“ zeptá se Ambriel nechápavě.

„Protože by mu mohl ublížit. Už jsem slyšel o několika případech, kdy pes, o kterém majitelé prohlašovali, že je hodný a že je to mazel, napadl a buď zmrzačil nebo dokonce zabil novorozeně. Prý se to děje proto, že ho považuje za vetřelce a také proto, že žárlí na pozornost, kterou rodiče dítěti věnovali. A nechci, aby se to stalo i nám a Moranovi,“ řekne Ludrun a dlaní jemně pohladí synka po hlavičce.

Ambriel se zahledí na Morana ve svém náručí. I on o těchto případech slyšel a považoval tyto rodiče za nezodpovědné a nerozumné, když pustili psa k dítěti.

„Máš pravdu,“ povzdechne si.

„Tak počkáš tady?“ zeptá se Ludrun.

Ambriel přikývne a Ludrun přejde ke dveřím do ložnice, které otevře a vejde dovnitř.

„Hej, hej, hej, kampak?“ chytí za obojek Darka, který vystartoval ke dveřím a chtěl vyběhnout na chodbu, aby přivítal svého páníčka, kterého tam slyšel.

Darek zakňučí a snaží se vykroutit. On chce za svým páníčkem!

„Nikam nepůjdeš. Zůstaneš tady,“ zavrčí Ludrun a dotáhne ho k jeho pelíšku.

Darek sklopí uši, kňučí a kouká na Ludruna smutným pohledem. Ludrun položí vak na postel, vyndá z něj Ambrielovy věci a v rychlosti je pouklízí. Poté přejde ke dveřím, které se chystá otevřít, když si všimne Darka, který stojí hned za ním.

„Do pelíšku! Mazej!“ ukáže Ludrun na pelíšek.

Darek zakňučí a trošku zacouvá. Ludrun ho zpraží pohledem a otočí se zpět ke dveřím. Darek se znovu opatrně přiblíží, aby pak mohl proklouznout na chodbu. Ludrun si ho ale opět všimne.

„Mám tě snad uvázat? Huš!“ odežene ho.

Darek zacouvá a s kňučením se usadí u svého pelíšku. Ludrun si povzdechne a konečně otevře dveře. To je ovšem chvíle, na kterou Darek čekal, rozběhne se a protáhne se mezerou mezi dveřmi, dřív než stačí Ludrun jakkoliv zareagovat. Přeběhne k Ambrielovi, šťastně vrtí ocasem a skáče kolem něj. Z radosti, že vidí svého páníčka, se i rozštěká. Štěkot ovšem probudí Morana, který se poleká neznámého zvuku a rozpláče se. Darek přestane štěkat, poskakovat a vrtět ocasem a zpozorní. Jeho páníček něco drží a to něco vydává zvláštní zvuk. Odrazí se předními packami a snaží se zachytit Ambriela, aby se podíval, co to jeho páníček drží.

„Darku, klid! Přestaň!“ poodstoupí Ambriel, vystrašený z toho, jak se Darek snaží dostat k jeho synovi.

Darek se zklidní a zmateně se na svého páníčka zahledí. Cítí jeho strach a to nechápe. Proč se ho jeho páníček bojí? Bojí se, že by mu vzal to, co drží v náručí? Vždyť on se chtěl jen podívat.

„Ty jedno psisko zatracený! Že já si tenkrát neprosadil svou a nedal tě do kotce. Byl by klid!“ chytí rozčilený Ludrun Darka za obojek a odtáhne ho do ložnice, kde ho zavře.

Darek kňučí a škrábe na dveře. Je mu smutno z toho, že se ho jeho páníček bál a že ho nepohladil. Přejde ke svému pelíšku a smutně se do něj uloží. Copak ho už páníček nemá rád?

Ambriel utěší Morana a s Ludrunem přejdou do dětského pokoje. Ambriel se překvapeně rozhlédne. Tohle nečekal. Zdi vymalované světle modrou barvou s různými nakreslenými zvířátky. Světlý nábytek, který ovšem vybrali spolu. Modrý koberec, o několik odstínů tmavší než zdi. Je to krásné. Ambriel se s úsměvem otočí na Ludruna.

„Líbí se ti?“ zeptá se Ludrun nejistě.

Snažil se ho vybavit a poskládat nábytek tak, aby to vypadalo pohodlně a útulně.

„Je krásný,“ špitne Ambriel.

„A je tu ještě něco. Pojďte dál,“ zavolá Ludrun a do dětského pokojíčku vejde sedm žen a několik strážných.

Šest žen je již starších a sedmá mladá, která vypadá, že jí je maximálně dvacet. Ambriel se na Ludruna nechápavě zadívá.

„Ti strážní budou hlídat pokoj našeho syna, aby se sem nedostal nikdo nepovolaný a Moran tak byl v bezpečí. A ty ženy jsou chůvy, které jsem najal. Všechny předložily doporučení a recenze od rodin, u kterých dříve pracovaly jako chůvy. Všechny jsou také matky a některé i babičky, takže mají s dětmi zkušenosti,“ vysvětlí Ludrun.

„Na co chůvy? O Morana se postaráme sami,“ zamračí se Ambriel.

„Ano, přes den bude Moran s námi. A v noci ho budou hlídat chůvy. Alespoň budeme mít jistotu, že bude v pořádku a že se třeba nestane, že přestane v noci dýchat a udusí se. To jen pro případ,“ vysvětlí Ludrun.

„Aha, tak to potom ano. Ale jsou skutečně spolehlivé?“ zeptá se Ambriel.

Chůvy se po téhle otázce zamračí. Vždyť Druhý král je právě urazil.

„Jsou. Pracovaly u různých šlechtických rodin a mají od nich výborné doporučení,“ přikývne Ludrun.

Ambriel pohlédne na chůvy a spatří jejich zamračení. Uvědomí si, jak urážlivě jeho otázka vyzněla.

„Omlouvám se! Nebylo mým úmyslem vás urazit nebo naznačit, že nejste dostatečně dobré. Ale Moran je mé první dítě. Tedy první, které jsem donosil a mám o něj prostě obavy. Ještě jednou se omlouvám!“ promluví k chůvám a sklopí hlavu.

Chůvy se po sobě podívají.

„Přijímáme vaši omluvu. Také jsme matkami a některé i babičkami, tak dokážeme pochopit vaše obavy a strach o dítě,“ řekne nakonec nejstarší z nich a ostatní souhlasně přikývnou.

Ambriel děkovně přikývne a zahoupe Moranem, který začal tiše pokňourávat. Ludrun pošle chůvy pryč s tím, aby se dohodly, kterou noc bude která hlídat. Poté přistoupí ke strážním a přísně na ně pohlédne. Ambriel se věnuje Moranovi a po očku Ludruna sleduje.

„Pamatujte! Moran je náš syn a váš princ. Proto ho budete hlídat víc než oko v hlavě a nesmí vám proklouznout ani smítko prachu, rozumíte?“ přejede je pohledem.

„Jistě, veličenstvo,“ přikývnou strážní.

„Výborně. A ještě něco. Všichni určitě znáte psa mého chotě?“ zeptá se Ludrun.

Všichni strážní přikývnou na souhlas.

„Pak vemte na vědomí, že sem má přístup zakázán. Nesmí se ani dostat ke dveřím tohoto pokoje, natož do blízkosti Morana,“ rozkáže Ludrun.

Strážní přikývnou. Ludrun je ještě jednou přejede pohledem a pošle je pryč. Poté přejde k Ambrielovi.

„Uložíme ho?“ zeptá se.

„Ano,“ přikývne Ambriel a přistoupí ke kolébce.

Nakloní se s úmyslem položit do ní Morana a vyjekne bolestí, která mu projede podbřiškem. Jeho jizva ještě není zcela zhojená a při ohýbání ho ještě bolí.

„Ukaž. Já ho tam dám,“ přistoupí k němu urychleně Ludrun a pomůže Ambrielovi se narovnat.

Ambriel přikývne a předá mu Morana. Ludrun ho opatrně uloží do kolébky, přikryje peřinkou a narovná se. Jednou rukou obejme Ambriela kolem pasu a oba shlížejí na spícího Morana. Tiše se otevřou dveře a do pokoje prozklouzne jedna z chův.

„Půjdeme,“ zašeptá Ludrun k Ambrielovi a odvádí ho z dětského pokoje, na který se pomalu snáší tma.

Chůva se jim pokloní a posadí se do křesla vedle kolébky.

Ambriel a Ludrun přejdou do své ložnice. Ambriel se posadí na postel a přivolá k sobě Darka. Ten k němu zkroušeně přejde a položí si hlavu na jeho stehno. Ambriel ho začne hladit a drbat za ušima.

„Já vím, že jsi hodný a hodně jsi mi chyběl. Ale nemůžeš po mě takto skákat, když držím Morana,“ tiše k němu promlouvá.

Darek jeho slovům nerozumí, je rád, že se ho páníček už nebojí a naopak se mu věnuje a že ho má rád.

„Půjdeme do sprchy?“ zeptá se Ludrun, který z postele vezme noční košile a zahledí se na Ambriela.

Ten přikývne, vezme košili, ještě jednou pohladí Darka a zamíří do koupelny. Ludrun ho následuje. V koupelně ovšem nastane problém, když se Ambriel nemůže ohnout, aby si sundal boty a stáhl kalhoty. Na ošetřovně mu se svlékáním, oblékáním a mytím pomáhaly sestry. Ty tady ale teď nejsou.

„Ehm, Ludrune? Mohl bys mi pomoct, prosím?“ pohlédne na Ludruna, který je již svlečený a chystal se vejít do sprchového koutu.

„Co? Och jistě, promiň! Mělo mě to napadnout,“ přejde k němu Ludrun okamžitě a pomůže mu z bot a oblečení.

Ambriel zrudne, sklopí hlavu a rukama zakryje jizvu. Bojí se, že by mohla Ludruna znechutit a zošklivit mu jeho tělo. A to on nechce.

„Nestyď se za ni,“ zašeptá Ludrun, když spatří, jak Ambriel jizvu úzkostlivě zakrývá, aby ji neviděl a odtáhne jeho ruce.

„Ne, prosím! Nedívej se na ni,“ zaprosí Ambriel.

„Mě ta jizva nevadí. Naopak, miluju ji, protože díky ní je náš syn na světě,“ klekne si Ludrun a vloží na jizvu jemný polibek.

„Neznechucuje tě? Neodrazuje?“ zeptá se Ambriel.

„Ani v nejmenším,“ ujistí Ludrun Ambriela, vstane a oba vejdou do srpchového koutu.

Ludrun nastaví teplotu vody a pustí ji. Pomůže Ambrielovi s očistou a sám se umyje. Zastaví vodu, vyjdou ven a Ludrun pomůže Ambrielovi se usušit a poté se sám usuší. Ambriel na sebe natáhne noční košili a vyčistí si zuby. Poté přejde do ložnice, kde se pomazlí s Darkem a zaleze do postele. Ludrun si také vyčistí zuby, v ložnici pozhasíná svíčky a zaleze vedle do postele vedle Ambriela. Přitáhne si ho do náruče a oba během chvilky usnou.

***

Ráno se Ludrun probudí a s překvapením zaznamená, že postel vedle něj je prázdná. Vyleze z postele a nakoukne do obou koupelen a šperkovnice. Ambriel není ani v jedné místnosti. Ludrun se usměje. Je jen jedno místo, kam Ambriel nepochybně šel. Vejde do koupelny, vyčistí si zuby a převlékne se z noční košile. Poté vyjde z ložnice a zamíří do dětského pokoje, kde najde Ambriela, jak v noční košili a županu sedí v houpacím křesle s Moranem v náručí, kterému tiše brouká. Usměje se, tato scéna mu připadá jako ta nejdokonalejší na světě. Chůva stojí u stěny a sleduje Ambriela s laskavým úsměvem. Když si všimne Ludruna, ukloní se a přitiskne si ukazováček na rty na znamení, aby byl potichu. Ludrun přikývne a tiše přejde k Ambrielovi s Moranem. Ambriel na něj láskyplně podívá.

„Dobré ráno!“ zašeptá a skloní se, aby Ambriela políbil.

„Dobré!“ odpoví Ambriel šeptem a pohledem se vrátí k Moranovi.

„Jakpak ses vyspinkal?“ zašeptá Ludrun a pošimrá Morana na bříšku.

Ten se zavrtí a zakope nožičkama. Je spokojený, spal v teplé a pohodlné kolébce a teď jsou u něj jeho rodiče a jeho tatínek ho drží v náručí. Co víc by si mohl přát?

„Spal dobře?“ otočí se Ludrun na chůvu.

„Velmi. Probudil se jen jednou. A když jsem ho nakrmila, zase usnul. Je to velmi hodné miminko,“ odpoví s úsměvem chůva.

„Děkujeme. A teď už si běžte lehnout, musíte být unavená,“ usměje se na ni Ambriel.

Chůva přikývne, ukloní se a odejde.

„Měl by ses jít převléknout,“ otočí se Ludrun zpět na Ambriela.

Ambriel přikývne a podá Morana Ludrunovi. Ten ho uloží do kolébky a oba přejdou do své ložnice, kde Ludrun pomůže Ambrielovi se převléknout. Poté se vrátí do dětského pokoje. Darka nechají čekat před ním. Ludrun vezme Morana a Ambriel z chladící skříňky v rohu vyndá láhev s mlékem, kterou dá do kotlíku s vodou zavešený nad malým krbem. Nechá mléko ohřát a všichni tři se vydají do jídelny. Darek je následuje, ale už se nesnaží zjistit, co to jeho páníček drží. Jeho páníčka to vystrašilo a ten alfa samec byl pak rozzlobený. Bolelo ho, když ho odtáhnul do ložnice a nechce, aby se to opakovalo. V jídelně se Ambriel a Ludrun posadí ke stolu a Ambriel začne Morana krmit. Ten spokojeně saje mléko z lahve. Sloužící, kteří jim přinesli snídani a také žrádlo pro Darka po miminku zvědavě pokukují. Je to poprvé, co mají možnost spatřit svého prince.

„Pije hezky,“ poznamená Ludrun, který během jídla svého syna sleduje.

„To ano. Málokdy něco nechá,“ usměje se Ambriel.

Ludrun přikývne a dál se věnuje snídani. Dojí ve stejnou chvíli, kdy Moran dopije mléko.

„Ukaž. Dám ho odříhnout,“ natáhne se pro Morana.

Ambriel mu ho předá, Ludrun si Morana přiloží k rameni a jemně ho poplácává po zádech. Moran si po chvilce tiše odříhne a Ludrun si ho opatrně položí do náruče. Ambriel mezitím snídá a pozoruje Ludruna s Moranem.

„Měli bychom si promluvit o tom průvodu,“ řekne Ludrun, zatímco Morana houpe v náručí, aby usnul.

„O jakém průvodu?“ polkne Ambriel sousto a překvapeně se na Ludruna podívá.

„Je to naše tradice. Když se narodí princ nebo princezna, uspořádá se průvod, aby poddaní měli možnost vidět nový přírůstek královské rodiny,“ odpoví Ludrun.

„To je hezká tradice. Jak takový průvod probíhá?“ zeptá se Ambriel, kterému se ten nápad zalíbil.

„No, nejdříve jdou tanečníci a kejklíři. Pak jdou vojáci a pak jede kočár s královskou rodinou. Za nimi zase vojáci, pak jede kočár s Nejvyšším rádcem, pak zase vojáci a za nimi opět tanečníci, kteří na počest nově narozeného dítěte rozhazují zlaté a stříbrné mince, které si potom poddaní mohou posbírat a ponechat,“ popíše Ludrun průběh průvodu.

„To zní opravdu dobře. Musíme ho uspořádat co nejdřív,“ nadchne se Ambriel.

„Copak ve Slunečním království taková tradice nebyla?“ nazdvedne Ludrun tázavě obočí.

„Ne, tam se jen rozhlásilo, že se narodil princ či princezna a to bylo celé,“ pokrčí Ambriel rameny.

Ludrun zatřese hlavou. Přijde mu to tak chladné.

„Musíme ten průvod pořádně naplánovat,“ řekne Ambriel a začíná spřádat plány.

Co si kdo vezme na sebe, jak ozdobí kočáry, kolik vojáků bude potřeba, kolik se rozdá peněz. Ludrun se jen usmívá a naslouchá Ambrielovým plánům a nápadům. Odeberou se do pracovny, kde všechno zapíšou a později předají příslušným lidem, aby bylo vše zavčas připravené. Také vyberou datum a pošlou několik trubačů, aby to rozhlásili. Z pracovny odejdou, jen kvůli obědu a večeři a také kvůli vyvenčení Darka a nakrmení či přebalení Morana, kterého Ambriel celý den chová v náruči.

Na noc Morana uloží do kolébky a po příchodu chůvy se odeberou do své ložnice, kde ulehnou do postele a usnou klidným spokojeným spánkem.

***

Tuto noc má malého prince na starosti mladá chůva. Usadí se do houpacího křesla a po chvilce usne. Ostatně od své starší kolegyně slyšela, že princ se za celou noc probudil jen jednou, tak si nemusí dělat starosti.

I strážným u dveří se zavírají oči. K palácové stráži se přidali nedávno, protože je to dobře placená práce. Jen měli za to, že trochu dobrodružnější a na hlídce se nudí. Ve stoje poklimbávají a plně se probudí jen tehdy, když vycítí, že začínají přepadávat. Ovšem poté co naberou zpět ztracenou rovnováhu, začnou opět poklimbávat.

V panské ložnici je klid a její obyvatelé, až na jednoho, poklidně spí. Darek je vzhůru a nemůže usnout. Vstane z pelíšku a tiše přejde ke dveřím, na které zaškrábe. Strážní zvenku dveře otevřou a nechají Darka projít. Už dávno si zvykli, že se Darek čas od času v noci potuluje po chodbách paláce. Nakonec se ale vždy po chvíli vrátí a až do rána je pak klid. Darek se rozejde chodbou a dostane se až ke dveřím do dětského pokoje. Zastříhá ušima a přepadne ho zvědavost. Viděl páníčka do tohoto pokoje už několikrát vcházet. Tuší, že tam něco schovává a neví co. Opatrně se ke dveřím přiblíží a strčí do nich čumákem. Dveře jsou špatně zavřené a tak se pod tlakem Darkova čumáku tiše otevřou. Poklimbávající tvář si otevřených dveří, ani Darka, který proklouzl do pokoje vůbec nevšimnou.

Darek se po pokoji rozhlédne a zavětří. Do nosu mu vnikne jemná vůně, vycházející z kolébky uprostřed pokoje. Darek je zvědavý, co to tak voní a tak ke kolébce přejde. Předníma packama se odrazí od země a zachytí se okraje kolébky. Nakoukne dovnitř a začenichá. Ta vůně je teď silnější. Je jemná s nádechem nevinnosti a zranitelnosti. Moran se v kolébce zavrtí a do Darkova čenichu vnikne i slabá vůně jeho páníčka a také jeho partnera. Darek instinktivně pochopí, že tam leží páníčkovo mládě. Chvíli ho sleduje než zavrčí a hlavou vyrazí do útoku.