Ambriel a Ludrun v doprovodu strážných a Darkem, kterého Ambriel drží v náruči, dojedou k sirotčinci, u kterého již čeká mladý dlouhovlasý muž s drzým úšklebkem a náušnicí v uchu.

„Veličenstva,“ pokloní se jim muž, když k němu přijedou a slezou z koní. Ambriel položí Darka na zem, který se zvědavě rozhlíží.

„Pane Mirime,“ pokývne mu hlavou Ludrun.

I Ambriel pokývne hlavou a přátelsky se na muže usměje. Poté stočí svůj zrak na budovu sirotčince a brada mu poklesne. Čekal cokoliv, ale opadající omítku, naprasklá nebo dokonce vysklená okna provizorně zatlučená prkny, střechu na které chybí několik tašek, ne.

„To je hrozné. Děsím se toho, jak to vypadá uvnitř,“ řekne.

Ludrun přikývne. I on je překvapený stavem sirotčince. Přejde ke dveřím a zabuší na ně. Ambriel, s Darkem u nohou, stane po jeho boku a Mirim stojí za nimi. Dveře se otevřou a v nich stojí podsaditá mile vypadající žena s kudrnatými zrzavými vlasy. Když zjistí, kdo před ní stojí, zůstane stát a překvapeně na návštěvníky zírá.

„Dobrý den!“ usměje se na ni Ambriel.

V té chvíli se žena vzpamatuje a pokloní se.

„V-vítejte, veličenstva,“ zakoktá se.

„Děkujeme! Můžeme dál?“ povytáhne Ludrun obočí.

„Jistě. Omlouvám se!“ ustoupí žena stranou.

Ambriel a Ludrun vstoupí dovnitř, následovaní Darkem, architektem a strážnými, a rozhlížejí se po malé a úzké chodbičce. Vypadá strašně, loupající se zdi, hrbolatá podlaha, Ambriel si dokonce všimne i plísně v jednom rohu. Znechuceně nakrčí nos. A v tomhle mají ty děti žít? Žena je předejde a dovede je do společenské místnosti, kde je tmavovlasá kudrnatá žena a také vysoký hubený muž hnědými vlasy, kteří dávají pozor na děti, které se v místnosti nacházejí. Když vstoupí zrzavá s doprovodem, zvednou k ní pohled a strnou.

„Veličenstva,“ vzpamatují se jako první vychovatelé a pokloní se.

Děti je následují a zvědavě si oba krále prohlížejí. Zrzavá žena tleskne rukama.

„Děti, jděte do svých pokojů,“ rozkáže.

Starší děti, vlastně již puberťáci se zvednou a zamíří ke dveřím. Někteří po cestě vezmou mladší děti a odvádí je.

„Svolejte všechny vychovatele. Chceme si s vámi promluvit,“ řekne Ludrun.

„Zařídím to,“ řekne muž a vyběhne z místnosti.

„Prosím, posaďte se,“ řekne zrzavá žena.

Ambriel i Ludrun poděkují a posadí se na pohovku, která má své nejlepčí časy již dávno za sebou. Darek se posadí na zem k Ambrielovým nohám. Mirim si sedne na křeslo, které vypadá ještě ubožeji než pohovka. Strážní se postaví ke stěně za pohovkou, připraveni své krále okamžitě bránit, kdyby bylo potřeba. Ambriel a Ludrun přejíždějí očima místnost. Ta vypadá jen o málo lépe než chodba.

„Můžeme vám něco nabídnout?“ zeptá se nervózně kudrnatá žena.

„Trošku vody, prosím,“ řekne tiše Ambriel a zhluboka se nadechne.

„Je ti špatně?“ nakloní se k němu Ludrun a starostlivě si ho prohlíží.

„Trošku. Nejspíš mi zase poklesl tlak,“ usměje se slabě Ambriel.

Obě ženy se na sebe podívají a kudrnatá odejde z místnosti. Po chvíli se vrátí a položí před Ambriela sklenici s červenou tekutinou. Ambriel se na ni nechápavě podívá.

„Je to šťáva z lesních plodů. Je v ní hodně cukru, což je na nízký tlak dobré,“ vysvětlí žena.

„Aha, moc vám děkuji!“ usměje se na ni Ambriel, roztřesenou rukou vezme sklenici a napije se.

Šťáva je skutečně sladká. V té chvíli se vrátí vychovatel, za kterým jdou další dva muži a světlovlasá žena. Ti se pokloní.

„Posaďte se, chceme s vámi mluvit,“ řekne Ludrun.

Vychovatelé přikývnou, přitáhnou několik dalších křesel a posadí se.

„Dostali jsme vaši žádost o rekonstrukci. Rozhodli jsme se, že sem přijedeme a posoudíme škody. S námi sem pan Mirim, jeden z nejlepších architektů a odhadců,“ řekne Ludrun.

„Ani nevíte, jak moc jsme vám vděčni, veličenstvo,“ řekne hnědovlasý vychovatel, ostatní souhlasně přikývnou.

„Mám jen jeden dotaz. Proč jste nezažádali dřív? Omlouvám se, že to řeknu, ale tento dům je v hrozném stavu. Jak tu můžete žít? Jak tu můžou žít ty děti?“ přejede je pohledem Ambriel.

„Ale my jsme žádali. Posílali jsme žádost každý měsíc po tři roky. Vždy nám přišla zamítavá až posměšná odpověď,“ řekne druhý vychovatel, statný muž se světlými vlasy.

„Žádnou žádost jsme nedostali. Ke komu jste ji posílali?“ zamračí se Ludrun.

„K městskému správci, veličenstvo. Minulý měsíc jsem k němu jel osobně, abych s ním prodiskutoval naši žádost a přesvědčil ho, aby ji schválil. Ale ani mě nepustil do svého domu. Nechal mě vyhodit a dokonce na mě poštval psi. Naštěstí jsem se odtamtud dostal dřív než se mi stačilo něco stát,“ řekne poslední z vychovatelů, starší muž se šedivými vlasy.

„Zdá se, že si s městským správcem budeme muset promluvit. Je ostudné jak se zachoval,“ zamračí se Ambriel.

„V tom s tebou souhlasím,“ přikývne Ludrun.

„Omlouvám se, veličenstva, ale mohli bychom jít ohlédnout vady? Abych věděl, co všechno je zde potřeba zrekonstruovat,“ pohlédne na své krále Mirim.

„Jistě. Ostatně to nejzásadnější již víme,“ přikývne Ludrun a vstane.

Vychovatelé i architekt následují jeho příkladu a také vstanou. I Ambriel vstane.

„Nechceš tu radši počkat, když ti není dobře?“ zeptá se ho tiše Ludrun, aby ho ostatní neslyšeli.

„Ne, chci jít s vámi. Chci to také vidět,“ odpoví Ambriel stejně tiše.

„Jsi si jistý? Nechci, aby se ti něco stalo,“ řekne Ludrun.

„Jsem si jistý. A je mi už lépe. Ta šťáva mi pomohla,“ pohlédne mu Ambriel do očí.

„Dobře. Ale kdyby něco, okamžitě mi dáš vědět, ano? Nebo strážným,“ opětuje mu Ludrun pohled.

„Jistě,“ ujistí ho Ambriel.

„Tak tedy pojďme,“ prohlásí Ludrun už hlasitěji.

Všichni vyjdou z místnosti a vychovatelé je provází po chodbách a dokonce je nechají nakouknout i do několika pokojů a koupelen. Nakonec je zavedou do kuchyně a jídelny, odkud je odvedou zpět do společenské místnosti. Ambriel a Ludrun jsou stavem sirotčince zděšeni. Mirim je v šoku z toho, co viděl. Dokonce i strážní jsou bledí a je jim líto sirotků, kteří musí žít v něčem takovém.

„Nic tak hrozného jsem v životě neviděl,“ poznamená Mirim a potřese hlavou, aby z ní ty strašné obrazy vyhnal.

„V něčem takovém by ani krysa nežila. Jak tohle mohl městský správce dopustit, to nepochopím,“ zamumlá Ludrun a klesne zpět na pohovku.

„Ale vy to tady vylepšíte, že? Předěláte to tu na lepší místo,“ postaví se Ambriel vedle Ludruna a zoufale pohlédne na Mirima.

„Budu upřímný, veličenstvo. Muselo by se přestavit úplně všechno. Nové základy, nové zdi, nové trámy. A to nemluvím o vybudování nového vodovodního a plynového potrubí. O nových odpadech. A pak jsou tu takové drobnosti jako je nové sociální zařízení, nová okna, střecha, omítka. Také by bylo potřeba odstranit červotoče a plíseň. Nově vymalovat, pořídit nový nábytek. Trvalo by to týdny ne-li měsíce a navíc by to stálo hromadu peněz. Nehledě na to, že to může být mnohem horší, protože já viděl jen to na povrchu, takže vám ani nemohu zaručit výsledek,“ promne si Mirim kořen nosu.

„Tak co navrhujete?“ zeptá se Ludrun.

„Podle mě by bylo nejlepší, kdybyste tuto, s prominutím, barabiznu nechali srovnat se zemí a nechali vystavět úplně nový sirotčinec. Bylo by to snazší, rychlejší a jistější. A také levnější,“ řekne Mirim.

„To zní hezky. Ale pokud to tu zbouráte a začnete stavět nový dům, kam ty děti po dobu stavby půjdou? Ony nemají rodiny a tak velký hostinec, aby se tam vměstnaly není,“ řekne šedovlasý vychovatel.

Ludrun se zamyslí, vychovatel má pravdu. Na jednu stranu tu ty děti nemohou nechat žít ale na druhou ony nemají kam jít.

„Veličenstva, mohu něco navrhnout?“ postoupí dopředu jeden ze strážných.

Všichni se na něj otočí.

„Mluv,“ pobídne ho Ambriel.

„Jistě víte, že starý lord Jalom zemřel. Svůj titul i majetek odkázal svému synovi,“ řekne strážný.

„Ano, to víme. Kam tím míříš?“ zahledí na něj pronikavě Ludrun.

„Totiž jde o to, že jeho syn si nechal vybudovat své vlastní sídlo a to ještě za života svého otce. Sídlo po svém otci nechal zrekonstruovat a nyní ho prodává. Je to velký a pěkný dům s obrovskou zahradou. Mohli byste ho odkoupit a udělat z něj nový sirotčinec,“ navrhne strážný.

„To není špatný nápad. Mohli bychom zkontaktovat lorda Jaloma a na to sídlo se podívat. Pak bychom se mohli rozhodnout, co dál,“ otočí se Ambriel na Ludruna.

„Za zkoušku to stojí. Dobře, že jsi nám to řekl,“ pochválí Ludrun strážného.

„Děkuji, veličenstvo. Jsem rád, že jsem mohl nějak pomoct,“ lehce se strážný pokloní a vrátí se ke svým druhům. Ti se na něj obdivně podívají a jeden ho uznale poplácá po zádech.

„Pokud dovolíte, veličenstvo, zajel bych za lordem Jalem osobně a to okamžitě. Pokud byste byli ochotní na mě zde počkat, pak bych se vrátil, až bych se s ním nějak domluvil. Ať zbytečně neotálíme,“ navrhne Mirim.

„Dobře. Jeď a vrať se co nejdřív. My tu počkáme. Tedy pokud vám to nevadí,“ otočí se Ludrun na vychovatele.

„Nevadí nám to, veličenstvo. Jste tu víc než vítáni,“ usměje se na ně zrzavá vychovatelka.

Mirim se pokloní a vyběhne z místnosti a zamíří ven. Nasedne na svého koně a jede k sídlu lorda Jaloma.

„Prosím, veličenstva, přijměte od nás pozvání na oběd,“ usměje se světlovlasá vychovatelka.

„To je od vás milé, ale nechceme ujídat jídlo, které patří dětem,“ odmítne Ambriel.

„Nemějte obavy, veličenstvo. Jídla máme dostatek. Žádné z dětí nezůstane hlady,“ ujistí ho světlovlasý vychovatel.

„V tom případě přijímáme. Děkujeme za vaši nabídku i pohostinnost,“ přijme Ludrun.

Vychovatelé se potěšeně usmějí a většina z nich jde nahánět děti ke stolu. Šedovlasý vychovatel odvede oba krále do jídelny, kde je usadí na volná místa. Po chvilce se do jídelny nahrnou děti, které se nejdříve zarazí, když spatří krále, ale na pobídku vychovatele se usadí na svá obvyklá místa. Jakmile se usadí, vstoupí do jídelny starší děti, které nesou hrnce a misky s jídlem.

„Dovolíte?“ zeptá se zhruba patnáctiletá dívka a natáhne se po talířích svých králů, do kterých naběračkou nalije polévku.

„Děkuji!“ poděkuje Ludrun.

Ambriel se zamračí a pohlédne na vychovatele.

„Děti tu pracují?“ zeptá se.

„Ano, snažíme se vést k samostatnosti a k tomu, aby se o sebe jednou dokázali postarat. Aby uměli uklidit, vyprat a vyžehlit si oblečení, aby si uměli uvařit. Také je učíme hospodařit s penězi. Vedeme je k tomu už od malička. Ne že bychom malé děti pustili k rozpáleným kamnům, ale učíme je, aby si uklízely své věci kam patří. A aby při úklidu pomáhaly. Utírají prach na místech kam dosáhnout, při vaření uklízejí například slupky od brambor, válejí těsta nebou sypou nudle do polévek, samozřejmě pod dozorem starších dětí nebo nás,“ vysvětlí hnědovlasý vychovatel.

„To je rozumné,“ přikývne Ambriel a děkovně se na dívku usměje, ta mu úsměv oplatí a začne nalévat polévku dětem.

Když mají děti svou porci, naberou si i puberťáci a nakonec vychovatelé. Všichni si popřejí dobrou chuť a pustí se do jídla. Po polévce přijde hlavní chod, což je bramborová kaše s kuřecím plátkem a k tomu salát. Dokonce ani na Darka se nezapomnělo a i on dostal svůj díl. Misku plnou šťavnatého masíčka a misku s čerstvou vodou. Vychovatelé také zanesou jídlo i strážným do společenské místnosti.

Starší děti a vychovatelé těm nejmladším nakrájí maso na kousíčky. Jen na malou holčičku sedící vedle Ludruna jaksi zapomenou. Holčička se rozhlédne a vida, že všichni jsou už usazeni a že nikdo nejde, aby jí maso nakrájel, pokrčí rameny a pokusí se maso nabrat lžící, což se jí nepodaří. Zamračí se a zkusí to znova, jsou tu králové a tety a strýčkové ji učili, že není slušné jíst rukama.

„Ukaž,“ řekne Ludrun, když zpozoruje nesnáze holčičky a začne jí krájet maso.

„Bohové, broučku, moc se omlouvám. Vůbec jsme si tě nevšimli,“ vyskočí kudrnatá vychovatelka od stolu.

„To nic. Jen seďte, já to udělám,“ usměje se na ni Ludrun.

„Děkuju!“ řekne holčička, když jí Ludrun maso nakrájí a pustí se do jídla.

Během jezení Ludruna zvědavě sleduje.

„Ty jsi oplavdový klál?“ zeptá se po chvíli.

„To jsem,“ přikývne Ludrun.

„A on taky?“ zeptá se holčičká a ukáže na Ambriela.

„Ano, on taky,“ řekne Ludrun.

„A vy se máte ládi?“ ptá se holčička dál.

„Máme a moc,“ usměje se Ludrun.

„A budete mít miminko? Když se mají dva lidé ládi, tak mají miminko,“ řekne holčička.

„Budeme,“ přisvědčí Ludrun a láskyplně se na Ambriela podívá, ten se na něj zářivě usměje.

Holčička přikývne a vloží si do úst trochu bramborové kaše. Očima ovšem stále visí na Ludrunovi.

„Chceš vidět kouzlo?“ zeptá se jí Ludrun.

Holčička nadšeně přikývne. Ludrun natáhne ruku a mezi ukazováček a prostředníček vezme opatrně nos holčičky a poté je pomalu odtáhne, přičemž mezi rychle strčí palec.

„Vidíš, mám tvůj nos,“ usměje se.

Holčička na něj jen kulí oči.

„Chceš ho zpátky?“ zeptá se jí Ludrun.

Holčička znovu přikývne. Ludrun se k ní znovu natáhne a jemně palec přitiskne na její nos.

„Ťuk. A máš ho zpátky,“ mrkne na ni.

Holčička si rychle nos ohmatá, aby se ujistila, že je skutečně zpátky. Ludrun se usměje a udělá legrační obličej, čímž rozesměje všechny děti. Když se dosmějí, znovu se pustí do jídla.

„Dojedl jsem,“ oznámí jeden chlapeček a chce sklouznout ze židle.

„Ještě salát,“ zastaví ho zrzavá vychovatelka.

„Já salát nechci. Je fuj,“ zamračí se chlapeček a založí si ruce na hrudi.

Vychovatelka chce něco říct, ale Ludrun zvedne dlaň a umlčí ji. Položí loket na stůl, ohne ruku, zatne pěst a napne svaly.

„Vidíš ty svaly?“ zeptá se chlapečka.

Chlapeček se na ně obdivně zadívá.

„Ty musíš být moc silný,“ řekne udiveně.

„To jsem. A víš, jak jsem k těm svalům a síle přišel?“ zeptá se Ludrun.

„Hodně jsi cvičil?“ odhaduje chlapeček.

„To taky. Ale hlavně jsem jedl hodně zeleniny a salátu,“ řekne Ludrun.

„Takže abych byl taky takto silný, tak musím jíst zeleninu a cvičit?“ ujišťuje se chlapeček, že to správně pochopil.

„Přesně tak,“ přikývne Ludrun.

Chlapeček se ještě jednou zadívá na svaly, pak znovu na Ludruna a nakonec sklopí zrak k salátu, který začne hltavě jíst.

„Jen klid, nehltej nebo tě bude bolet bříško,“ napomene ho Ludrun.

Chlapeček se na chvilku zarazí, ale pak zpomalí. I ostatní děti se pustí do salátu, oni také chtějí být silní jako jejich král. Ambriel se na Ludruna s úsměvem podívá. Už předtím tušil, že Ludrun bude dobrým otcem, a teď to ví jistě.