Ambriel ztěžka dosedne do křesla na ošetřovně, zatímco Ludrun vybaluje jeho věci. Začíná mu osmý měsíc těhotenství a na doporučení lékaře se raději přestěhoval na ošetřovnu. Doprovází ho i Brona s dětmi.

„Táta bebí?“ zeptá se Moran.

„Ano, broučku, táta bebí,“ přikývne Ambriel.

Moran se mu vyšplhá na klín a přitulí se. Ambriel ho pohladí a usměje se na něj.

„Auuu!“ zaskučí vzápětí, když jím projede bolest.

Všechny tím vystraší.

„Ambrieli, co se děje?“ přiskočí k němu Brona a sundá mu Morana z klína.

Ten na tatínka vystrašeně hledí. Ublížil mu snad?

„Myslím...myslím, že...už je to tady. Au!“ vykoktá Ambriel a prodýchává bolest.

Ludrun vyběhne k lékařově pracovně, aby ho přivolal. Takřka okamžitě oba spěšnými kroky zamíří k Ambrielovi a v patách je jim vykulená sestřička. Je to ještě studentka, která byla na praxi v městské nemocnici a z té ji poslali sem spolu s několika staršími sestrami.

„Nelekni se. Potřebuju tě vyšetřit,“ řekne Ambrielovi a začne mu prohmatávat břicho.

Ambriel jen zhluboka dýchá. Už teď tuší, že je něco špatně a bojí se toho. Začne se modlit, aby porod dopadl dobře a jeho dítě bylo v pořádku, živé a zdravé.

„Dítě se rozhodlo přijít na svět. Sestři, zaběhněte pro ostatní,“ otočí se lékař na mladou sestřičku.

Ta na nic nečeká a rozběhne se zpět k pracovně a z té do lékařova příbytku, kde začne svolávat ostatní lékaře a sestry. Ti na nic nečekají a běží na ošetřovnu. Lékaři proběhnou a zmizí za ošetřovnou, aby se připravili na zákrok, zatímco sestřičky odvezou a připraví Ambriela. Mezi lékaři je i bývalý student medicíny, který byl i u Ambrielových předchozích porodů a který je nyní vystudovaným lékařem.

Ambriel jen leží na operačním stole a vystrašeně všechny sleduje.

„Není to moc brzo? Vždyť jsem sotva na začátku osmého měsíce,“ vyhledá pohledem palácového lékaře.

„Neboj. Vše bude v pořádku,“ usměje se na něj lékař povzbudivě, ačkoliv si tím sám není jistý.

Ambriel přikývne. Další lékař se k němu přiblíží s maskou a otevře pusu, aby mu vysvětlil postup.

„Nemusíte mi nic říkat. Tohle už znám. Hlavně dostaňte dítě co nejdříve ven. Ať je v pořádku!“ zarazí ho Ambriel.

Lékař se zarazí, ale pak dá Ambrielovi masku na obličej a pustí uspávací plyn. Ambriel po chvíli upadne do bezvědomí.

„Ták panstvo, jdeme na to! Na svět se chystá princ nebo princezna,“ řekne lékař.

Jedna ze sester mu podá skalpel, lékař ho přiloží k Ambrielovu podbřišku a řízne. Kvůli jizvě to ale není jednoduché a musí říznout několikrát.

***

„Ludrune, klid. Všechno bude v pořádku, uvidíš,“ chlácholí Brona Ludruna, který přechází po ošetřovně sem tam a nervózně si mne ruce.

„Jak to můžeš vědět? Sama víš, že výsledky vyšetření nebyly ideální,“ otočí se k ní Ludrun.

„Nevím to. Ale věřím tomu. A modlím se, aby nad ním bohové drželi ochrannou ruku. A zvlášť bohyně Tefruet,“ povzdechne si Brona, zavře oči a znovu se začne modlit.

„Otec,“ přistoupí k němu Moran a natáhne k němu ruce.

Ludrun si ho vyzvedne do náruče. Posadí se na lůžko a vyzvedne k sobě i Loruna, který seděl na zemi, kde si hrál a nechápavě na všechny zírá. Kde je tatínek? A proč jsou všichni tak vážní a vystrašení? Tázavě vzhlédne ke svému otci, který si ho posadil na klín vedle brášky.

„To nic, kluci. Tatínek bude v pořádku. Bude v pořádku,“ zašeptá Ludrun a ujišťuje tím i sám sebe.

„Ano, to bude,“ souhlasí Brona.

Oba se však nejistě ohlédnou ke dveřím vedoucí na operační sál.

***

Na sále zatím lékaři dělají, co je v jejich silách. Palácový lékař odloží nástroje, natáhne ruce a vyndá z Ambrielova těla dítě. Otočí ho hlavičkou dolů a jemně ho plácne po zadečku. Miminko se slabě rozpláče. Lékař ho dá do vodorovné polohy a jemně ho drží v rukou.

„Máme princeznu,“ zvolá.

Ostatní na okamžik ustanou ve své činnosti a překvapeně na něj hledí. Podvědomě tak nějak očekávali, že to bude další princ. Nakonec nadšeně zajásají a na tvářích se jim usídlí úsměvy. Znovu se pustí do práce.

Palácový lékař, zasponkuje a přestřihne pupeční šňůru. Pak poodstoupí, aby holčičku prohlédl a vyšetřil. Ta už nepláče jen tiše pokňourává.

Nemůže pochopit, co se to stalo. Ještě před chvilkou byla na útulném měkkém a teplém místečku, kde jí bylo dobře a nic jí nechybělo, a najednou je z toho místečka pryč, někde, kde je zima, světlo, které ji bodá do očí a také se bojí těch neznámých zvuků kolem.

Lékař ji začne vyšetřovat a když ji položí na váhy, se zděšením zjistí, že holčička nedýchá. Okamžitě okamžitě zkontroluje srdce a zjistí, že ani to nebije.

„No tak, tohle nám nedělej, maličká,“ zašeptá a začne miminko resuscitovat.

„Máme tu zástavu,“ vykřikne jeden z lékařů starajících se o Ambriela.

Palácový lékař se vyděšeně otočí a pohlédne směrem k operačnímu stolu, přičemž dál resuscituje holčičku. Tohle ne! Tohle se nemůže dít! Nemůže jim pod rukama zemřít Ambriel i holčička!

Ambriel stojí kousek od operačního stolu a se strachem a nechápavostí sleduje své tělo a lékaře, kteří ho oživují. Otočí hlavu a pohlédne na palácového lékaře, oživujícího jeho dcerku.

„Ne, žij! Žij! No tak nadechni se, holčičko moje!“ přejde k němu se slzama v očích a bezmocně se na to dívá.

Náhle ho něco donutí otočit se. Za sebou spatří vysokého tmavovlasého muže, který drží v náručí malé miminko. Vedle něj stojí dvě ženy. Jedna je vysoká štíhlá blondýnka a druhá menší boubelatá s tmavými vlasy a opálenou kůží. Všichni na něj hledí.

„Kdo jste?“ dostane ze sebe přiškrceně.

„Nepoznáváš nás? A přitom se k nám pravidelně modlíš,“ ušklíbne se muž.

„Nebuď takový. Vždyť ten chudáček musí být zmatený a vystrašený,“ okřikne ho boubelatá žena.

Ambriel si je pozorně prohlédne a oči se mu rozšíří poznáním.

„Bohyně Tefruet,“ vydechne.

Boubelatá žena se na něj usměje a jemně přikývne.

„A vy dva jste....bohyně Lana, bohyně života a zrodu. A bůh Zroz, bůh smrti a vládce mrtvých,“ zašeptá Ambriel.

„Správně,“ usměje se na něj blondýnka.

„Proč...proč jste tady? Prosím, nechte alespoň tu malou žít. Vždyť má celý život před sebou,“ zažadoní Ambriel úpěnlivě a div se na boha Zroze nevrhne, aby mu svou dcerku vytrhl z náručí.

„Víš, jednoho z vás si musím vzít. Sám rozhodni zda se mnou odejdeš ty nebo tvá dcera,“ pohlédne na něj bůh Zroz s vážným výrazem.

„Půjdu já. Ji nechte žít,“ vyhrkne Ambriel bez jakéhokoliv zaváhání nebo přemýšlení.

Bůh Zroz a dokonce i bohyně Lana na něj vytřeští překvapeně oči. Jistě, často od lidí slyšeli, že by se obětovali pro své milované, ale když na ně vyrukovali s otázkou, zda mají nechat zemřít je nebo jejich blízkého, vždy se rozhodli pro sebe. Rodiče raději obětovali své děti, manželé své manželky nebo chotě, děti rodiče, sourozenec sourozence. Ještě nikdy nezažili, že by se nějaký člověk rozhodl zemřít a zachránit tak toho druhého.

Jen bohyně Tefruet se na něj chápavě a zároveň smutně usmívá. Ona jediná chápe, jak se Ambriel cítí a jak moc své děti miluje. Podle ní by měl takto jednat každý rodič.

„Jsi si jistý? Ona je ještě malá. Nic nechápe, nezažila jaké to je žít, bude to pro ni snadnější. Vem si, co opustíš ty. Svého manžela, své děti, svůj život. Přesto trváš na svém rozhodnutí?“ zpochybňuje bůj Zroz jeho rozhodnutí.

„Ano, trvám na něm. Ať žije ona. Ludrun i kluci mě opláčou a budou žít dál. Ludrun se o ně postará a oni časem zapomenou. Jsou ještě příliš malincí než aby si mě pamatovali. A Ludrun se může znovu oženit, najít si někoho jiného,“ usměje se smutně Ambriel a z očí mu vytrysknou slzy.

„No, je-li to tvé konečné rozhodnutí, pak ať je po tvém,“ řekne bohyně Lana.

Otočí se k bohu Zrozovi, vezme mu z náruče duši holčičky, přejde k palácovému lékaři, který ji stále resuscituje a vloží duši do toho malého tělíčka.

Holčička v lékařově náručí se nadechne a tiše se rozpláče.

„Sláva bohům!“ oddechne si lékař.

Přivolá jednu sestřičku, aby holčičku pohlídala a dála na ni pozor. Pak přeběhne k operačnímu stolu, aby pomohl svým kolegům s oživováním Ambriela.

Ambriel lékaře smutně sleduje. Sleduje, jak mu mačká hrudník a přes masku nutí jeho plíce přijímat vzduch, aniž by tušil, že jeho snaha je již zbytečná. Uslzenýma očima pohlédne na sestru, která chová jeho dcerku a smutně se pousměje. Alespoň že jeho dcerka bude žít. Ona i její bratři budou žít, vyrostou, naučí se vše důležité v životě, zamilují se a budou mít vlastní děti. A on u toho nebude, neuvidí své děti vyrůstat, nebude u toho, až budou řešit své problémy. Možná jim bude chybět, ale nebudou si na něj pamatovat. Budou ho znát jen z vyprávění ostatních. Přesto ale ví, že se rozhodl správně.

„Lituješ svého rozhodnutí?“ zeptá se bohyně Tefruet.

„Ne, nelituju. Bylo to správné rozhodnutí,“ zakroutí Ambriel hlavou.

„No tak to nebudeme protahovat. Rozhodnutí padlo. Takže půjdeme?“ zeptá se bůh Zroz.

Obě bohyně na něj rozzlobeně pohlédnou.

„Co je?“ rozhodí bůh Zroz nechápavě rukama.

„Copak nemáš v těle kouska citu a soucitu?“ zasyčí na něj bohyně Tefruet, která jediná chápe, jak moc těžké to pro Ambriela je.

Dokonce i bohyně Lana s ním soucítí, ačkoliv spíš jen tuší, jak se cítí.

„Mohu se ještě rozloučit než půjdeme? Prosím!“ zaprosí Ambriel.

„Stejně tě neuvidí a neuslyší,“ namítne bůh Zroz a v tom mu přiletí pohlavek z obou stran.

Dotčeně pohlédne na obě bohyně, založí si ruce na hrudi a něco si pro sebe mumlá.

„Rozluč se. Máš na to právo,“ pohlédne bohyně Lana s úsměvem na Ambriel.

Ambriel jí vděčně pokyne a přistoupí ke své dcerce.

„Buď v životě šťastná, moje maličká. A nezapomeň, že tatínek tě miluje!“ zašeptá a opatrně ji svými nyní již nehmotnými rty políbí na čelíčko.

Pak, se všemi třemi bohy v patách, projde stěnami na ošetřovnu. Zamíří ke své rodině.

„Táta,“ zavolá nadšeně Lorun a natáhne k Ambrielovi ruce.

Jeho nadšení ale povadne, když si všimne tří neznámých osob za svým tatínkem. I Moran na ně vystrašeně hledí. Ludrun a Brona na děti nechápavě pohlédnou a pak se rozhlédnou, aby zjistili, co je vyděsilo.

„Nebojte se, broučci moji! Tatínek teď musí jít pápá. Ale mám vás moc, moc, moc rád!“ přidřepne si Ambriel, aby byl v úrovni očí svých dětí a nehmotným prstem je pohladí po tvářičkách.

„Táta pápá ne!“ vykřikne Moran a začne plakat. I Lorun se rozpláče, protože cítí, že svého tatínka ztrácí, ač to rozumově ještě nechápe.

„Morane, Lorune, co to do vás vjelo?“ podiví se Ludrun a začne své syny tišit.

I Brona se chování svých vnuků podiví.

„No tak, broučci moji, neplačte!“ Ambrielovi trhá srdce, když vidí své synky takto.

Příval slz se zastaví, ačkoliv oba kluci ještě štkají a brady se jim chvějí. Ambriel se na ně smutně usměje a přejde ke své matce.

„Mám tě rád mami. A jsem ti vděčný za všechno, co jsi pro mě udělala. Prosím, postarej se mi o ty moje kluky i moji holčičku!“ pohladí ji Ambriel po ruce.

Brona sebou trhne. Co to bylo za divný pocit? Jakoby jí po ruce přejel lehký teplý vánek. Ambriel přejde k Ludrunovi.

„Miluju tě! Vždy jsem tě miloval! Je mi líto, že jsem v sobě nenašel sílu ti odpustit tvoji chybu, dokud jsem měl tu možnost! Prosím, nezahoď svůj život, najdi si někoho jiného, zamiluj se a buď šťastný! A postarej se o naše děti! Budou tě potřebovat! Miluju tě!“ políbí Ludruna na rty.

„Ambrieli?“ zašeptá Ludrun.

Na chvíli měl pocit jako by ho zahlédl a jakoby k němu promlouval a nakonec ho i políbil. Popadne ho neblahé tušení. Posadí děti na postel a vyskočí na nohy.

„To nemůže být pravda! Ambrieli nemůžeš nás opustit! Prosím, moc tě prosím, neopouštěj nás! Nezvládneme to bez tebe! Bože Zrozi, ty jež vládneš smrti a mrtvým, nech Ambriela žít! Musíš-li si vzít něčí život pod svou vládu, tak si vem můj. To já pochybil! To já hřešil! Ambriel je tak čistý, nevinný, hodný a laskavý. On si tohle nezaslouží! Tak si vem mě, slyšíš? Vem si mě!“ padne Ludrun na kolena, jednou rukou se opírá o zem, druhou má na hrudi sevřenou v pěst a svírá v ní kabátec, zatímco mu z očí tečou slzy.

Všichni tři bohové zůstanou jako opaření.

„Tak tohle jsem ještě nezažil! Děti občas vidí nás nebo duchy, protože jejich duše jsou mnohem volnější a ne tak sešněrované jako duše dospělých. Ale že ho vidí i jeho manžel...to je neuvěřitelné! Za celou svou existenci jsem něco takového neviděl,“ zakroutí hlavou bůh Zroz.

„Musí mezi sebou mít opravdu silné pouto lásky,“ zašeptá bohyně Lana.

Bůh Zroz se na Ludruna přemítavě zahledí a poté pohledem přejede na Ambriela, který klečí naproti svému manželovi a loučí se s ním.