Ráno všechny přivítá jasnými slunečními paprsky a rosou v trávě. Ambriel se pomaličku začíná probouzet. Cítí příjemné teplo, zavdychne a zavrtá se do něj hlouběji. Král Ludrun se spokojeně usměje a více se natiskne k tělu schovanému pod dekou, pomalu otevře oči.

„A kruci!“ zakleje, když si uvědomí, kde je a že jistá část jeho těla je po ránu velmi čilá.

Přetočí se na záda a přejede si rukou přes obličej a tiše zaúpí. Podle tvrdosti, kterou cítí v klíně, mu je jasné, že to jen tak nerozchodí. Posadí se a rozhlédne se. Spatří probouzejícího se velitele.

„Potřebuju si odskočit, tak ho mezitím pohlídej,“ přikáže a vstane tak, aby si velitel nevšiml boule v jeho kalhotách.

Velitel se zívnutím přikývne a protře si rozespalé oči. Král Ludrun vejde do lesa a zastaví se teprve tehdy, když mu mýtina zmizí z očí. Opře se o strom, rozváže kalhoty a vytáhne svůj tvrdý penis, po kterém rukou začne rychle přejíždět. Snaží se být co nejrychlejší, aby mu to netrvalo dlouho a muži ho ze strachu, zda se mu něco nestalo, nešli hledat. Netrvá dlouho a se stenem, který utlumí zakousnutím se do vlastního zápěstí, vyvrcholí a jeho semeno skrápí kapradí před ním. Odendá zápěstí a zrychleně dýchá. Když se trošku vzpamatuje, vrátí se na mýtinu.

Na mýtině se mezitím začnou probouzet a vstávat i ostatní muži. Šustění dek a tiché rozhovory probudí Ambriela úplně. Otevře oči a posadí se.

„To už je ráno?“ zeptá se ochraptěle.

„Ano, je,“ odpoví mu velitel, který vytřepává z děky větvičky a trávu, aby ji mohl složit a uklidit.

Ambriel, ještě celý rozespalý, vstane a chce si sklidit svoje provizorní lůžko, když si všimne, jeho deku, kterou byl přikrytý, překrývá jiná a že vedle deky, kterou měl na zemi leží jiná. Chvíli na to překvapeně zírá než se rozhlédne po mužích a uvědomí si, že král Ludrun chybí.

„Kde je král Ludrun?“ otočí se na velitele.

„Musel si odskočit,“ odpoví velitel.

Ambriel přikývne a znovu pohlédne na deky.

„V noci jste se třásl zimou a král vás zahříval. Přikryl vás kouskem své deky a také vás objal, aby vás mohl zahřívat vlastním tělem,“ řekne jeden z vojáků z hlídky, když si všimne Ambrielova pohledu.

„On mě zahříval?“ vykulí Ambriel překvapeně oči.

„Ano,“ přikývne voják.

Ambriel už nic neřekne, skloní se a začne skládat deku, kterou použil k přikrytí. Během toho přemýšlí. Král Ludrun ho v noci zahříval a on neví jak se má cítit. Má mít radost, že o něj má král starost? Anebo má být rozhořčen, že muž, který není z jeho rodiny, ani není jeho manželem nebo snoubencem spal v noci tak blízko a ještě se ho dotýkal, byť přes deku? Složenou deku společně s polštářkem sbalí do rance a zvedne deku, na které ležel. Zrovna ve chvíli, kdy začne z deky vytřepávat větvičky, trávu a kousky hlíny, se vrátí král Ludrun.

„Dobré ráno, veličenstvo!“ pokloní se.

Ostatní vojáci, když spatří svého vládce, následují Ambrielova příkladu. Král Ludrun na ně jen mávne a také se začne balit.

„Děkuji, že jste mě zahříval!“ špitne tiše Ambriel.

„Nemáte zač. Přeci vás nenechám umrznout,“ usměje se král Ludrun.

„Ehm, jistě, ale nevím, zda je to vhodné. Přeci jen jste svobodný muž a já jsem vdovec. Nejsme z jedné rodiny, nejsme sezdáni a ani zasnoubeni,“ vysloví Ambriel své obavy.

„Nebylo v tom nic jiného než snaha pomoci vám. Ale pokud máte obavy o svou čest, tak dobře, budu to respektovat a nechám vás v noci mrznout,“ zamračí se král Ludrun a otočí se k Ambrielovi zády a začne sklízet své deky.

„Já jsem vám vděčný. Ale mám strach,“ zašeptá Ambriel se sklopenou hlavou.

„Z čeho?“ otočí se k němu zpátky král.

„Chcete mě znovu oženit až skončí doba smutku. Každý muž, kterému přikážete pojmout mě za chotě, to udělá. Ale jak si mě bude můj manžel moci vážit, kdyby se o mě roznášelo, že jsem noci trávil v náruči jiného muže jen pár dní poté, co jsem ovdověl?“ obejme se Ambriel rukama.

„V tomhle má pravdu,“ ozve se velitel, který do té doby jen mlčky naslouchal rozhovoru krále a Ambriela.

„Nic takového se o vás roznášet nebude. Tito vojáci jsou diskrétní a budou mlčet,“ povzdechne si král Ludrun.

Vojáci, kteří rozhovor poslouchali, začnou horlivě přikyvovat na souhlas. Nebudou nikde nic vykládat, na to krále příliš respektují. A co se týče mladíka, ten jim za tu krátkou dobu, kterou strávili v paláci a v jeho přítomnosti, neuvěřitelně přirostl k srdci. Takže nemají důvod ho jakkoliv poškodit. Navíc o nic nešlo. Mladíkovi byla zima a tak ho král zahřál. Není to tak, že by spolu flirtovali nebo koketovali, nebo se spolu dokonce milovali. Jejich král je v tomto směru velmi konzervativní a miloval by se s mladíkem pouze v případě, že by s ním byl sezdán.

„Tak vidíte. O nic nejde,“ usměje se král a dobalí své deky.

Ambriel už na to nic neřekne a dobalí svou deku. Když už mají všichni sbaleno, velitel vydá rozkaz k odjezdu. Všichni odvážou své koně a vyhoupnou se do sedel. Znovu se vydají na cestu.

***

Po dni, který strávili na cestách, dojedou do jedné vesnice a navedou unavené koně k hostinci. Sesednou z koní a velitel se vydá do hostince, aby pro ně zkusil získat ubytování.

„Dobrý den, přeji!“ zvolá, když vejde dovnitř.

„Dobrý den! Co si budete přát, vašnosto?“ zeptá se ho bodře hostinský.

„Pokoje a také ustájení koní. A něco k jídlu pro nás i koně,“ řekne velitel.

„Jistě. Kolik lidí chcete nechat ubytovat a kolik máte koní?“ přikývne hostinský.

„Já, deset vojáků, jeho veličenstvo král Ludrun a také lord Ambriel, bývalý Druhý král Slunečního království. A koní máme celkem třináct,“ odpoví velitel.

„No, to je panečku počet. S koňmi nebude problém, ale obávám se, že pro tolik lidí nebudu mít pokoje. Mám jich totiž pouze osm,“ poškrábe se hostinský na bradě.

„Jak velké postele máte v těch pokojích?“ zeptá se zamyšleně velitel.

„Dost velké nato, aby se na nich pohodlně vyspali i tři lidi,“ odpoví hostinský.

„Dobrá. Pak vojáky ubytujte po dvou. To je pět pokojů. A zbylé tři si vezmeme já, král Ludrun a lord Ambriel,“ zahledí se na hostinského velitel.

„To by šlo,“ přikývne hostinský, vezme zpod pultu klíče a dá je veliteli.

„Výborně. Tady máte zálohu. Zbytek doplatíme zítra ráno,“ hodí velitel hostinskému váček s penězi.

Hostinský ho pohotově chytí a promne v dlani.

„Služebníček, vašnosto. Nechám vám připravit to nejlepší jídlo, které tady máme,“ pokloní se hostinský a odcupitá do kuchyně.

Velitel se vrátí ven, kde už na něj všichni čekají.

„Budete na pokojích po dvou, takže utvořte dvojice a přijďte si pro klíče,“ houkne na své muže.

Okamžitě začne šrumec. Vojáci přecházejí mezi sebou a domlouvají se na dvojicích. Ti, které se domluví si postupně chodí pro klíče a po informaci, že na ně v hostinci čeká večeře, se odchází usadit do lokálu. Nakonec venku zůstane pouze velitel, král a Ambriel.

„My máme samostatné pokoje. Tady jsou vaše klíče,“ podá velitel klíče králi a Ambrielovi.

Ti si je s poděkováním převezmou a všichni tři vejdou do hostince, kde se usadí u jediného volného stolu.

„Ták panstvo, už se to nese,“ vynoří se z kuchyně hostinský a začne mezi své hosty roznášet jídlo.

Vojáci zajásají a s radostí se pustí do jídla. Po jídle se vojáci rozejdou do svých pokojů, kde zalehnou do postelí.

„Taky už si půjdu lehnout,“ vstane Ambriel od stolu.

„Jistě. Dobrou noc!“ popřeje mu král.

„Dobrou!“ zabručí veliteli a upije ze svého půllitru piva, které si po jídle objednal.

„Dobrou noc!“ usměje se Ambriel a odejde do svého pokoje.

Umyje se, převlékne a vleze do postele. Usne během chvilky.

„Už abychom byli v paláci,“ povzdechne si král Ludrun.

„Copak? Chlapeček je pro tebe větším pokušením než sis myslel?“ ušklíbne se velitel.

„Ne, jen už mě nebaví sedět celé dny v koňském sedle,“ zavrčí na něj král Ludrun.

„Hm, pravda. Je to už otrava a taky mě z toho bolí celý člověk,“ přikývne velitel.

Oba na chvíli zmlknou a ponoří se do svých myšlenek.

„Vím, že je na to ještě brzo, ale přemýšlel jsi už, s kým toho kluka oženíš?“ zeptá se velitel po chvíli.

„Přemýšlel a napadlo mě hned několik kandidátů. Lord Zanys, pak také syn generála Cheruba, jeden ze synů lorda Loja, syn lorda Nachmina a také ty,“ odpoví král Ludrun.

„Jsem jedním z kandidátů?“ podiví se velitel.

„Ano,“ přikývne král.

„Páni, tak to je opravdu překvapení. Ne že bych se tomu bránil. Ale ti ostatní? Lord Zanys je sice dobrý, čestný a poctivý muž, ale je mu přes čtyřicet,“ řekne velitel.

„No a. Je už dvacet let vdovce a je zkušený. Také je velmi laskavý a soucitný. Jsem si jistý, že s lordem Ambrielem by jednal velmi uctivě a respektoval by ho,“ pohlédne na něj král Ludrun.

„Pravda. Syn generála a synové lorda Loja znám. Generál i lord Loj jsou velmi přísní otcové a ze svých synů vychovali dobré muže. Ale syn lorda Nachmina. Vždyť je mu teprve šestnáct, je o dva roky mladší než lord Ambriel. A navíc lord Nachmin a jeho manželka jsou dosti konzervativní a upjatí. Ten kluk nesmí skoro nic. Nesmí zůstávat v noci venku, nesmí pít alkohol, nesmí se přejídat, nesmí chodit za nevěstkama nebo mít millence či milenku. Takže v milostné oblasti je absolutně nezkušený, někdo takový se o lorda Ambriela nedokáže postarat ani ho uspokojit,“ zamračí se velitel.

„Alespoň si ho lord Ambriel bude moci vychovat podle svého a v posteli si ho zaučit. A navíc tito panicové jakmile poprvé ochutnají rozkoš z milování, jsou poté jako utržení ze řetězu. Chtějí to pořád a nedostatek zkušeností nahrazují nadšením, výdrží a energičností,“ pokrčí král Ludrun rameny.

„To teda nevím,“ zamračí se velitel a upije piva.

„No, každopádně zbývá ještě rok. Jak se vrátíme, informuji kandidáty a pak se uvidí. Pokud odmítnou, tak vyberu jiné. Pokud se mu začnou dvořit, pak na to mají celý rok a poté to proberu s lordem Ambrielem,“ zahledí se král Ludrun do stropu.

„Chceš ho nechat si vybrat?“ pozvedne velitel obočí.

„Chci přihlédnout k jeho přání. Nebudu ho nutit vzít si někoho s kým by se necítil dobře. Prostě on sám si z kandidátů bude moci vybrat svého budoucího manžela,“ odpoví král.

Velitel jen přikývne a zahledí se na krále.

„A nad sebou jsi neuvažoval?" zeptá se a odejde.

Král Ludrun za ním zůstane překvapeně hledět.